„Chces mi zase zkazit všechnu životní radost?“ dštila jsem síru, načančaná do svých nejlepších šatů. Příjemcem té nalože byl – jak jinak – manžel. Právě jsme mířili na vyhlašování mých blogerských cen. On letěl přímo z práce a nestihl večeři. No a co! V září mi svatosvatě slíbil, že mě začne v mých aktivitách víc podporovat. A přece tam bude veganský raut.

******

Na ekovečírek LOHAS BLOGGER 2015 jsem se těšila celý měsíc. Internetový časopis www.magazin-lohas.cz, který píše o udržitelném (eko) stylu života, si totiž povšiml, že existuji. Můj zahrádkářský blog se dočkal uznání. A tak mě šéfredaktorka oslovila k účasti na soutěže Lohas Blogger Challenge. Krásné ceny a spousta slávy vítězům.

„Kubo, to by mohl být vrchol mé kariéry od dob, co jsem na mateřské!“ rozblikaly se mi oči. Můj muž tušil průser, ale nahlas to neřekl. Máme totiž za sebou takovou vztahovou epizodu… Někdo by řekl partnerskou krizi, ale já spíš říkám vyjasňování situace. Proběhly hlasité sliby o větším životním optimismu a radování se z každé příležitosti, kterou dny přinášejí. A jedno téma také znělo „Začít milovat zahradu své ženy. Číst její blog. Neposmívat se tomu, že v něco věří.“

A tak jsem se do LOHAS soutěže zapojila a v úterý večer jsem jela na slavnostní vyhlašování vítězů. Vítězek. Protože blogování o ekologických tématech je asi čistě dámská parketa.

Jelikož jsme v září pořádali v D. několik mejdanů a oslav toho, že „naše situace byla vyjasněna“, vím, že na mejdanech není nic ekologického. Lidi přijedou autem, přejí se jung food, pijí zbytečně moc alkoholu, rámusí, nespí a vrchol všeho – plastové příbory! Takový hřích si možná můžu občas dovolit já, ale ne Lohas magazín. Ten má jít národu příkladem. A tak na pozvánce stálo „veganský raut“, dress code „eko chic“ a samá jemně inteligentní zábava.

„Co tam budu dělat? Jdi s nějakou kamarádkou!“ začal manžel vyjednávat, když se akce přiblížila. „Ale ekologie se přece netýká jenom žen!“ Nedostal šanci.

Sama jsem ale byla trochu bezradná. Nemám doma žádnou batikovanou sukni. A i kdybych měla, nechci si ji na sebe vzít. Ve vytahaných hadrech běhám celé dny. Protože jsem ta bio matka. Aspoň jednou za měsíc se chci oblíct normálně, umejt se, udělat si vlasy. Prostě člověk. A jelikož je to ten vrchol kariéry, tak se chci jó vystajlovat. Eko chic ať jsou jiní, proč mi má čouhat sláma z bot i v Praze?

****

„Vy jste Veronika, že? Ráda vás poznávám,“ vrhla se na mě rozevlátá, optimismem nabušená paní hned, jak jsme vstoupili do sálu. Šéfredaktorka Lohas magazínu a organizátorka celé té slávy Andrea. „Jak… jak jste mě poznala?“ ptám se zaskočeně i potěšeně. „Protože jste stejně krásná jako na fotkách z vašeho blogu.“

Víte, to ráno mi nebylo dobře a málem jsem na večírek neodjela. Ale to bych teda byla pěkná kráva. „Děkuji… děkuji…“ vzmůžu se na blekotání. Pak se ohlédnu po svém muži. Slyšels?

Neslyšel. Hned jak jsme vešli, šel hledat ten vegan raut. Musí mít opravdu hlad.

Tak se zatím rozkoukávám. Večírek se koná v Českém centru v Rytířské ulici. To je hned naproti Stavovskému divadlu. Moc nóbl. Akorát když jsme vešli do budovy, šipky vedly někam do sklepa, za dveře s přilípnutou cedulí „ZAVÍRAT“.

„Není to spíš někde nahoře? Tam jsme viděla nějaké lidi v gala,“ rozhlížím se nejistě. „Ne ne, je to ve sklepě,“ ujišťuje mě manžel drze. Dojde k nejnovějšímu vyjasňování situace, při němž se ubezpečíme, že se máme rádi a tohle je jenom nová zkouška, která nás čeká. Do sklepení vcházíme už usmíření a motivovaní – OBA!

Otevírá se před námi svět ekolidí, ekobyznysu, ekozábavy…

****

„Wellcome drink?“ nabízí hosteska u dveří a ujišťuje: „Je nealko.“ O metr dál mi printboy ze společnosti Printka nabízí, že když si cvakneme fotku na Instagram, rovnou nám ji na svém stroji vytiskne. „Nooo, možná později,“ nechci hned přiznat, že nemám internet v mobilu. Ani mobil, který by uměl fotit.

Následují stolečky se sušenými banány tmavě hnědé barvy (nesířené) a meruňkovými semínky. „To je dobrý, viď?“ obracím se na manžela. „Mam hlad!“

Pak dojde na už popisované uvítání šéfredaktorkou Lohas magazínu, a zatímco se mi manžel ztratí u rautu, vstřebávám první dojmy. Jsou tu lidi v džínách a tričku. Ale taky Andrea v nepřehlédnutelné návrhářské kreaci stoprocentně z nějakých biomateriálů. Není tu žádné pódium, na kterém bych mohla pronést vítěznou řeč, jen takový koutek s mikrofonem. Asi pět řad židlí. Bar s jednohubkami, vodou a džusy. Štendr na kabáty (my svoje nechali v horní garderobe – šatnářka nás pak vyprovodí slovy: „TAHLE šatna patří k divadlu!“). Málo lidí.

Před pár dny se vyhlašovaly Czech Blog Awards – sledovaná soutěž Blogerka a Bloger roku. Karlínské divadlo, davy, média, sponzoři, kamery, zlato a flitry. Konzum. Kolem ekologie se peníze netočí. Je odsouzena k undergroundu (Českého centra). Je mi to najednou hrozně líto. Ne proto, že jsem nevím proč čekala větší pompu, ale protože tohle je ta realita. O ekologii bloguje jen pár lidí. Protože jen pár lidí zajímá. Firmy, které k životnímu prostředí přistupují zodpovědně, neutápějí peníze v marketingu, i když se jedná o večírky planetělibé. Marketing není šetrný k životnímu prostředí ani k peněženkám zákazníků. A výchozí suroviny kvalitních ekovýrobků (ať je to jídlo, oblečení, nebo kosmetika) jsou už samy o sobě dražší, takže kdyby měly tyhle firmy ještě plemcat peníze za reklamu, jejich produkty už by nikdo nekupovat. Byly by neprodejně drahé.

A tak jsem na vlastní oči viděla, jaké je to celé začarovaný kruh. Zázrak, že se vůbec sponzoři LOHAS soutěže a večírku našli. Certifikovaná přírodní kosmetika značky Weleda, fairtrademarket.cz (to byla ta dobrá semínka), e-shop Zajíci v krabici (vtipný nápad!!!), veganský catering Veg Teg (supr à la vajíčková pomazánka), EUROLINES CZ (když cestovat, tak atobusem – asi), fresh-juices.cz (osvěžilo) a další další další. Nebylo jich vlastně tak málo!

„Tak co? Nejsi zklamaná?“ objal mě manžel, když se ke mně vrátil se skleničkou rakytníkového raw džusu. Nadechovala jsem se…

Cože jsme si to v září slíbili? Větší životní optimismus a radování se z každé příležitosti, kterou dny přinášejí?

Existuje magazín o ekologickém životním stylu. Pořádá soutěž eko blogerů. Našel pro ni sponzory. Uspořádal večírek v Českém centru (už to podzemí nebudu zmiňovat). Nemám na sobě vytahaný hadry. Tohle je můj večer. „Náš večer,“ zašeptá mi do ucha manžel. Teču.

****

Soutěž měla tři kategorie – Fashion (móda), Beauty (krása, kosmetika) a Life (Život). Já byla v kategorii Life. A tak jsem měla dojem, že klidně můžu přijít v polyesterových šatech Zara s flitrovou kabelkou z My. Jenže první člověk, se kterým jsem se na akci dala do řeči, byla Kamila Boudová, česká ambasadorka kampaně fashionrevolution.org, která klade otázku: víte, kdo ušil vaše šaty? V tu chvíli jsem netušila nic ani o žádné kampani ani kdo je ta paní. Ale měla na hlavě turban a vypadala jako blogerka. Ve skutečnosti porotkyně soutěže a sponzorka hlavní ceny fashion kategorie. A moje fanynka!

„Vy jste Sláma v botách? Pro váš soutěžní příspěvek jsem hlasovala!“ rozzářila se. Uf. Proč jsem si na sebe nevzala alespoň nějaké bavlněné šaty?!

„Víte, já se fakt snažím dělat maximum. Biofarmařím, peru v octu a už si pomalu ani nerozsvěcím na záchodě. Ale hadry, ty jsou můj poslední hřích proti planetě. O bio módě nevím nic,“ omlouvám se a propadám se jehlovými podpadky Baťa hluboko pod zem. „To nejste sama. Proto jsem založila firmu a pořádám vzdělávací workshopy o ekologické módě…,“ směje se Kamila a už mi dává do ruky POUKAZ na digitální kurz své školicí firmy moymi.com. Teď už se za svoje polyesterové šaty omlouvám nahlas a slyším se přísahat, že už si žádné další nekoupím. „Jenže bavlna taky není výhra. Její produkce je šíleně špinavá a neekologická,“ dozvídám se. „Bohužel módní průmysl je hned po ropném největším znečišťovatelem životního prostředí. Řetězcovým značkám nevěřte!“ To digitální školení bude drsná nalejvárna.

 

Pak už se ale ozve moderátor, a tak si jdu najít místo. „Milé dámy, vítejte na slavnostním večeru s tématem žena-vypravěčka…“ Mrknu na svého manžela.

„Všimla sis, že je tady jenom pár submisivních chudáků, které sem dotáhly jejich ambiciózní partnerky?“ povídá mi.

„Já nejsem ambi… TY nejsi submisivní PŘECE,“ ujistím ho.

„Uvítejte spisovatelku Ivanu Myškovou, která nám přečte úryvky ze své knihy Nícení…“ vítá moderátor první účinkující.

„Můj první menzes…“ komentuje to tiše Kuba. „Neruš!“ šeptnu jeho směrem. Jestli tohle přežije, větší garanci, že své zářijové sliby myslel vážně, mi nemohl poskytnout.

„Ještě pořád máš hlad?“ ptám se v malé pauze kulturního programu. „Jo. Ten raut byl dobrej, ale už jsem ho celej sněd. Bude vadit, když si skočím na Václavák pro klobásu?“

Otočím se, jestli nás nikdo neslyšel. Neslyšel. „Nebude. Ale vrať se včas na vyhlašování.“

Manžel se opatrně vytratí na vzduch. Je to úleva i pro mě. Následuje Natálie Kocábová a jsem si jistá, že by ho i vtipné komentáře přešly.

Zato já se vracím do svých studentských let na fakultě, kdy jsem chodívala na takovéhle literární seance, poslouchala písničkáře a jezdívala na Šrámkovu Sobotku (tak odtud Ivanu Myškovou znám!). Ale vybavujou se mi i party s kolegyněmi z lifestylového časopisu, kde jsem pracovala. Protože Ivana má sice na sobě šaty, které háčkovala její babička, ale většina ostatních žen si normálně nalakovala nehty a vsadila na rudou rtěnku. Můj muž na mě nerad vidí tohle obojí, a tak alespoň eko beauty požadavku vyhovuji – jsem bez rtěnky a s nehtama, co neviděly manikúru od začátku mého biofarmaření (takže dva roky!).

Fashion kategorii vyhrává příspěvek od blogerky Femme Armeria Můj šatník je investice (k přečtení ZDE), která na vyhlášení nepřišla, a druhá je Alice z blogu Mámou stylově, která přišla a řekla: Koukejte, z čeho a jak je vyrobeno vaše oblečení (ZDE). Rychle si zkontroluju, jestli mi ze šatů nečouhá cedulka.

„Přinesl jsem ti pečený kaštany,“ vrací se ke mně zpátky Kuba a vytahuje zpod košile mastný sáček, „akorát ten stánek zavírali.“ Úplně šťastnej výraz. „Tak sis dal klobásu?“ „Cheese. A dvojitý hranolky.“

Panebože. Co tady dělám? Co tady děláme? Hrábnu do mastnýho sáčku. „To je ostuda. Nás už nikam nepozvou…“

Kategorii Beauty vyhrává Lada z blogu Zápisky pro lišku s příspěvkem Na vlásku (ZDE) a druhá končí blogerka MadlaStyle, která psala o kosmetice netestované na zvířatech (ZDE).

„Tak a teď mi drž palce,“ rozsvítím se, protože program pomalu končí a zbývá už jen MOJE kategorie. Proto jsme tady. Vrchol kariéry. Konečně se zúročí, že mi pochcípaly kapusty, nedařila se cibule a brambory připomínaly pingpongové míčky. Ale psala jsem o tom blog, bavila jím lidi, ti lidi si na mě vzpomněli a navrhli mě na LOHLAS BLOGGER CHALLENGE. A tak tady teď můžu sedět a nervovat se. Kruh se uzavřel.

„Vítězy jsou blogy Janka Free Journeyer a Gather Moments!“ vytrubuje moderátor fanfáry. (Jejich články ZDE a ZDE.)

Cože? Cože? A co takhle Sláma v botách?!

„Ó, Verun, je mi to líto…“ „Hm, mně taky….“ „Na, vem si kaštan.“

A tak jsem nevyhrála. Ani jsem nebyla druhá nebo aspoň při jakékoliv příležitosti zmíněná. Zúčastnilo se pětadvacet blogerů a někomu se musí dopřát ta čest být poražený.

„Příští rok to vyhraješ,“ chlácholí mě manžel s plnou pusou. „A dyť já vim, že jo,“ přitakávám mu. Kaštany jsou prý zdravé a dobré na nervy.

****

Ale jinak to byl krásný večer. Opravdu! Když jsme se loučili s pořadatelkou Andreou z Lohas magazínu, přesně tohle jsem jí říkala: krásnej večer. Báječné písničkářky a nakonec i tu fotku z Printky máme.

„Moje nokie nemá instagram, vyfotíte nás na svůj mobil? My jsme přijeli z venkova,“ šla jsem se přiznat printboyovi asi tak v půli večera. Nešťastně, ale vlastně ochotně souhlasil a cvaknul nás. „Jé, nám to sluší. Děkujeme!“

Po zbytek večera nás pozoroval pobaveným útrpným úsměvem. Občas jsem na něj zamrkala.

Ne, byl to hezký večer a už o tom nebudeme diskutovat. Dostali jsme spoustu ekodárečků, vyzvedli si výhry v ekotombole, se všemi se rozloučili a vyrazili do pražské noci. Auto někde na Újezdě, před námi R7 a doma rodiče, kteří hlídají dceru.

„Slibuju, že tohle byla letos poslední akce, na kterou jsi byl nucen jít proti své vůli.“ „Já vím, ty moje ženo-vypravěčko,“ pousmál se můj životní doprovod a z kapsy vytáhl žužu bonbony. Taky z Václaváku.

Víte, proč mě doopravdy mrzelo, že jsem Lohas Blogger Challenge nevyhrála? Ne kvůli cenám (i když byly pěkný) nebo slávě (která mi pořád uniká). Já chtěla něco říct do toho mikrofonu. Jednomu chlapovi, kterej v září začal číst můj blog. A fandit mojí zahrádce. A být optimističtější. A přijímat, co život servíruje. Poté, co jsme si vyjasnili situaci. Určitě bych to pomotala a byla víc trapná než vtipná (jako vždy), ale on si mě takovou vzal a já už bych se z ostudy do rána vyspala.

No, povím mu to příště… za rok. Pokud nás ovšem ještě někam pozvou!

Ať mi rostou! ©

**********************

Sláva vítězům a sláva poraženým, slámě v botách zvláště!