Když ráno rozlepím oči, na polštáři vedle mé hlavy leží ptačí hov..*. A to má být jako co?!?

Dneska výjimečně nespím s dětmi venku, ale s manželem v ložnici, tak jak je možné, že… Nestihnu ale dopřemýšlet, protože těsně nad hlavou mi přeletí dvě mladé vlaštovky. No tohle?!!!!!!

Vztyčím se na posteli, okamžitě zcela probuzená.

„Kubo, do ložnice vletěly vlaštovky!“ zavolám ven na manžela, oknem otevřeným dokořán. Tudy sem vletěly. Naše vášeň pro ranní větrání v kombinaci s prvními leteckými dny vlaštovčích mláďat, které se nedávno naučily létat, má bohužel nežádoucí vedlejší účinky. Vlaštovky si spletly okno do ložnice s oknem do stodoly a já mám teď ložnici celou zes*ranou.

„Holky, ven, musíte vyletět ven, tudy,“ snažím se je nějak navigovat, ale marně. Jedna to po chvíli zvládne, ale druhá místo oknem ven proplachtí dál do domu. Nakonec ji objevím zmateně kroužit po koupelně. Otevřu tam taky okno a dveře na terasu, ale vlaštovka stále ne a ne se trefit. Hovínko na vaně a za chvíli druhé na podlaze. Divím se, že ta chuděra má ještě co vypouštět po tom, co už předvedla v ložnici.

Tak ji tam chvíli nechám o samotě, třeba se zklidní a podaří se jí konečně najít cestu z domu.

Vrátím se do ložnice uklidit spoušť, ale nemám ještě ani dopřevlečený polštář a nový nálet! Tentokrát dvě velké vlaštovky! Jakože rodiče, co se vydali to mladé hledat? Ložnici jen rychle dvakrát prokrouží a zase jsou venku.

Teda, musím se tomu smát. Jako u lidí, mláďata poznávají nástrahy života a staří aby za nimi všude lítali a jistili je. Nic vám to nepřipomíná? 🙂

Manžel už od brzkého rána úřaduje ve stodole, tak se za ním vydám, celý příběh mu převyprávět. S úsměvem pokyvuje, jo jo, tyhle „jeho“ vlaštovky, s těmi si už od jara užívá své. Jako každý rok si udělaly ve stodole základnu; vybudovaly si hnízdo na trámu přímo nad jeho ponkem. Takže muž musel ponk přesunout jinam, protože mu na hlavu a do práce neustále padaly větvičky a bláto z jejich stavebních prací.

Pro budování rodinného hnízda má manžel samozřejmě pochopení, s tím naším se lopotí už xtý rok, proto vlaštovkám ustoupil. A přišlo mi, že byl i celkem dojatý, když se jednoho dne začal stodolou nést pískot nové vlaštovčí generace. Hnízdo plné mladých, až jsme se divili, jak se do něj může tolik hladových krčků naskládat. A že byly očividně hladové. Bylo opět co pozorovat! Vlaštovčí rodiče lítali sem a tam jako diví, protože uživit tolik mláďat není žádná sranda, ať jste člověk, nebo vlaštovka. 🙂

„Vašíku, Lidu, pojďte se podívat na ptáčátka,“ volal muž několikrát děti a já se celá tetelila, jak je ten náš život na vesnici dojemný. Netoužila jsem snad po větším kontaktu s přírodou? Splněno, mám vlaštovčí výkaly až v posteli.

Zase ale aby to neznělo jako stížnost, soužití s vlaštovkami je jasné win-win, protože nás například vůbec netrápí mouchy nebo komáři. Vlaštovky jsou v tomhle směru borkyně!

Kuchyň s ptačí patinou

„Pojď, Kubi, na snídani,“ odvolám manžela na chvíli od ranních prací. Když nám den tak pěkně začal, uděláme si i pěknou společnou snídani. Na to často není ve víru práce čas.

„OK, za chvíli dorazím, nastříkám jenom lak na jedny kuchyňský dvířka a přijdu,“ přislíbí manžel a já jdu teda nachystat ranní hostinu. Dáme si ji na terase. Manžel tu od podzimu buduje pergolu s letní kuchyní, rýsuje se to pomalu, ale jistě. Jeden dva dny a bude hotovo. Těžko říct, kdo z nás dvou se toho nemůže víc dočkat. Další splněný sen na našem domě, za kterým ovšem stojí desítky hodin mužovy práce. Po ránu, po večerech, víkendy, svátky, taková ta jeho písnička, co ji hraje už tolik let. S pergolou bude ale další meta dosažena. Hráškově zelená kuchyňská linka už čeká na instalaci, stačí jen, aby na čerstvě nalakovaných dvířkách zaschnul lak a večer je manžel zavěsí na místo. A já můžu začít dekorovat.

Prozatím jíme mezi prázdnými IKEA krabicemi, vrtačkou, silikonem a dalšími cajky, co se na terase válej, ale i tak je to paráda. Slunce od rána praží, vzduch je ještě příjemně teplý, plný ranní vlhkosti. Hodujeme a pozorujeme vlaštovky, které v jednom kuse vylétávají ze stodoly a zase se do ní vracejí, užívají si své nově nabyté schopnosti létat a nemohou se jí nabažit. Nezávislost na dospělých a tom, co jim přinesou do zobáku, která ale zároveň znamená, že už se odteď budou muset rvát se svým prázdným břichem samy. Je to ták dojemné a symbolické.

Pomyslím hned na svoje písklata, svoje dvě malé vlaštovičky, kolem kterým taky pořád létám, aby mi jednoho dne připravené pro život mohly vyletět z hnízda….

Zatímco se manžel vrací k práci, já se ještě chvíli vznáším ve svých představách a …… A pak je najednou idyle konec!

„Do hajzlu, do pr…., to si ale ze mě dělaj pr*el! Vlaštovky jedny zas…..,“ ozve se ze stodoly kulomet nadávek toho nejtěžšího kalibru. S hrůzou se ohlédnu, jestli tu nadílku děti nemůžou slyšet. Naštěstí jedno ptáče je na táboře a druhé ještě spí.

„Co se probůh stalo?“ vystřelím za manželem. Musí mu jít o život, že tak vyvádí.

„Vidíš to, VIDÍŠ TO? Co mi tady provedly, ty…..“ a kulomet urážek na adresu vlaštovek střílí dál. Přistupuju k muži a konečně vidím „tu spoušť“. Resp. nic nevidím, ale manžel mi ten epochální průšvih ihned objasní.

„Na chvíli se odtud vzdálím a ty potvory si sednou přímo na ten čerstvě natřený lak na dvířkách. Podívej, tady přistálo mládě. A tady se obtiskla druhá. Je to tu i s brzdnou dráhou! Chápeš to, chápeš, že mají úplně celou stodolu k dispozici a ony přistanou zrovna na ten půlmetr čerstvýho laku?! Se na to můžu….“ lamentuje manžel.

Uf, to se mi ulevilo. Nechci samozřejmě tu jadernou krizi v naší stodole zlehčovat, to vůbec!, ale bála jsem se, kdoví co se nestalo, a nevypadá to na nic horšího, než že budeme mít na dvířkách od kuchyně obtisky dvou párů ptačích nožiček. No jéje, vždyť to má být letní kuchyň. Tak proč ne s ptačí patinou…

„Kubi, to je v pohodě, aspoň to bude kuchyň s příběhem,“ uklidňuji zhrouceného natírače, kterému právě příroda zničila jeho představu o dokonalém díle a vtiskla jí punc vlastní dokonalosti. S chybami.

Muž ještě chvíli vrčí a přemýšlí, jestli nová vrstva laku může situaci zachránit. „S váma jsem skončil!“ hrozí při tom do vzduchu, kde dál probíhají letecké zkoušky, jako by se nechumelilo. „Pořídím si na vás vzduchovku, končíte tady!“ vykřikuje, ale je znát, že už se uklidnil a už ho zmařená práce tolik nemrzí. Přece jen máme jednu vlaštovku taky doma (a druhou na táboře), a tak má člověk pochopení. Na mláďata – lidská i zvířecí – se nedá dlouho zlobit.

Ovšem to muž neví, jak bude jeho práce na kuchyni pokračovat odpoledne…

Stres má jméno silikon

S lakováním se muž stěhuje ze stodoly do domu. Vlaštovky tu sice, jak už víme, taky občas létají, ale přece jen je tu vyšší šance, že v baráku dokončí svou práci zdárně bez dalších hororů. Pouze je třeba patřičně instruovat Vašíka. A mě. (Z nepochopitelných důvodů jsem v mužových očích zhruba stejně spolehlivá a schopná páchat škody jako naše děti.)

„Je to čerstvě natřený, takže se k těm dvířkům vůbec nepřibližujte. Ničím tady nemávej, neviř prach, ať na ten lak nic nenapadá, nechci ho mít kropenatej! Bude schnout dvě hodiny, pak už to nebude tak kritický,“ dělá mi detailnější školení než bezpečačka u nás ve škole.

„Víš co, my radši půjdeme ven a nebudeme se kolem těch dvířek raději vůbec motat, co ty na to?“ navrhnu a jdu hrát s Vašíkem fotbal na zahradu. To bude bezpečnější. A zábavnější, než v jednom kuse kontrolovat, kde se Vašík nachází, co dělá, jestli se nepřibližuje k mužovu dílu, jestli nepráší….

Jsou prázdniny, dny přímo vařící, čutat v té třicetistupňové výhni na sluníčku do mičudy není teoreticky žádné terno, ale rozhodně lepší než škola, lepší než práce, vlastně lepší než cokoliv jinýho na světě, protože jsou prááááázdninyyyyy, léeeeeeetoooooo, poooohoooooodaaaa!

„Pohoooodaaaaaaa,“ křičím to dokonce nahlas. „Poooooooohooooooooodaaaaaaa,“ křičí ještě víc Vašík a sází mi další gól do šibenice.

A zatím muž se v letní kuchyňce pere se silikonem, ale vypadá to, že posilněn radami svého otce a videy z youtube to zase zvládne a linka bude dosilikonovaná. Ano, už takhle daleko s tou letní kuchyní je. Už jen nasadit dvířka, zapojit elektřinu a tradá, můžu jít slavnostně uvařit první cuketový oběd. 😀 A to jen díky tomu, že muž málokdy pooooohooooodičkuje, protože je řemeslník od podstaty a všechny podobné projekty a činnosti jako letní kuchyň, které na sebe neustále šije, ho baví. Hlavně radost z perfektního díla, které by nikdo jiný na světě nedokončil tak precizně, přesně a bezchybně jako on. Podle návodů z youtube postavil celý náš dům a každou z činností, které se na domě věnoval, pozvedl oproti videonávodu ještě o úroveň výš. Sám by měl ty tutorialy točit!

Ráda ho při práci pozoruju, je to koncert. (No a pak taky proto, že při práci často ohazuje svršky, což se taky neokouká. :))

„Zasilikonováno!“ zahlásí, utře pot a svalí se na chvíli na trávu pod jabloň.

„Taky jsem hotová,“ zahlásím já, protože ve třiceti stupních nevydržím čutat už ani minutu navíc, a svalím se k muži. Vašík trochu protestuje, proč nehraju dál, ale je rudej jak rak, tak pauzu využije a jde se napít. O chvíli později ho slyšíme si v naší nové kuchyňce napouštět vodu.

„Tak nám tu kuchyň pokřtil,“ mrknu na muže dojatě a s pýchou v oku. Ale ještě než stihnu dodat něco dalšího patetického, což by si tato situace rozhodně zasloužila, ozve se z kuchyně Vašek.

„Tati, na co je v kuchyni ten sliz?“

„Jakej sliz?“ otočíme se s mužem oba naráz.

Vašík se vynoří z kuchyňky a mává prstíky, kterými očividně do něčeho rýpal.

„V té nové kuchyni je dokola taková měkká hmota, k čemu tam je, tati?“ švitoří zvědavě. A zatímco mě ještě nic nedochází, manžel najednou vystřelí, jako by mu za zadkem hořelo, proletí kolem Vašíka do kuchyně a pak začne úplně strašně bědovat.

„Pět vteřin jsem si sednul, pět vteřin to tady nehlídám a von mi ten silikon zničí!“ zjišťuje s hrůzou a já se za ním letím podívat, ať tu novou kalamitu taky vidím.

„No podívej, po celý dýlce mi ten silikon srejpnul, tady začal a takhle do toho všude ryl. Já to měl tak krásně hladký, radoval jsem se, jak se mi to povedlo, a pět vteřin se nedívám a je to zničený a hnusný. A bude se v těch vrypech držet špína…“ Muž si zlomeně sedá na novou, dosud nezničenou židli.. Dneska nemá den.

Silikon je možná trochu poškozený, ale moje laické oko nic nevidí. Ani Vašík, kterému tím pádem rozsah jeho provinění taky není zcela jasný.

„Tati, půjdeš si se mnou teď zahrát fotbal ty?“ snaží se přivést tatínka na jiné myšlenky. A já myslím, že přesně to by muž měl udělat. Odpojit se na chvíli od nekonečné práce, přestat se zabývat detaily a napojit se víc na naše letní „tady a teď“.

„Kubi, mrzí mě to, ale já třeba ty vrypy v silikonu vůbec nevidím. Holt máme kuchyň už s dvojitým příběhem,“ chlácholím řemeslníka.

„Copak ty, ty naštěstí nevidíš nic,“ odfrkne si muž.

No, skoro si říkám, co tím jako myslí?!?, ale radši po tom nepůjdu, protože negace už bylo dost.

„Stopy po vlaštovkách přetřeš a v silikonu se nebude držet špína, protože já budu kuchyň udržovat bezvadně čistou,“ slibuju nemožné, ale slibuju to, abych nešťastníka podpořila.

„Tati, a k čemu teda ten sliz je? A proč se na něj nesmí sahat, proč jsi ho tam dával? Bude to pořád takový lepivý? Doma v kuchyni to máme taky?“ doráží dál záškodník, připravený hltat všechny informace. Stojí u nové linky a obhlíží ji spolu s tátou. Stejné zvědavé oči, stejná chuť něco se dozvídat, porozumět světu kolem sebe, něco se naučit, něco umět a umět to dobře… Bude z něho jednou taky takový řemeslník, který své ženě splní každé přání a bude ho mrzet každá nedokonalost? Pozoruju ty dva, malýho a velkýho. Malýho, kterej snad jednou bude jako ten velkej, a velkýho, který toho malýho miluje a snad ho jednou všechno naučí, až se rozhodne vyletět z hnízda budovat si svoje vlastní. Velkej a malej. Velká a malá vlaštovka.

A v tu krásnu chvíli, kterou bych si tak ráda podržela v hlavě, opravdu prokrouží nad zahradou pár vlaštovek. Těch mladých. Berou to tryskem, přelétávají nad jabloní, nad potokem i nad kuchyní a dávají vědět, že se jim jejich schopnost – létání – zatím neokoukala. Muž si jich taky všimne a už jen s lehkým úsměvem prohodí: „Vy jste mi dneska dali. Všichni.“

Pak zavrtá prsty Vaškovi do vlasů a trochu ho promuchluje. „No jo, tak holt máme tu kuchyň s příběhem, jak se dneska říká.“ A pak chlapácky drcne do Vašíka. „Se dvěma.“

Na letošní vlaštovky díky kuchyni nikdy nezapomenu. A kdykoliv budu v kuchyňce drhnout zažraný silikon, vzpomenu si i na Vašíka a jeho zvídavé období.

Máme tak krásný život.

A krásné děti.

Krásný domov.

A taky krásnou kuchyň. S příběhem… se dvěma!

Všem vám přeju ještě co nejkrásnější druhou půlku léta plného zase vašich jedinečných příběhů!

Ať nám rostou! A vlaštovkám taky!

Líbí se vám, jak píšu? Další příběhy z našeho vesnického bytí vyšly jako knížky Sláma v botách a Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty (Sláma v botách 2).

KOUPIT ZDE:

https://www.peoplecomm.cz/balicek-slama-v-botach