Obvykle se to dnes dělá tak, že si někde koupíte MALÝ pozemek a na něm si postavíte CO NEJVĚTŠÍ dům. No, my jsme od začátku věděli, že to chceme spíš přesně opačně. Mít co největší zahradu a zastavět z ní jenom kousek.  No jo, ale neměli jsme být ještě skromnější?

– Věnováno všem ženám „na dovolené s dětmi“, které se nestydí fantazírovat. A jejich mužům, kteří to s nimi myslí dobře. –

Už jsou to víc než tři roky, co jsme za naším rodným městečkem objevili zvláštní, zarostlý pozemek a řekli si „to bude ono!“

Tedy já to řekla.

Muž tehdy rozpačitě obhlédl rozpadající se stodolu, na ni přilepený kozí domek s vymlácenými okny a kusem lina místo dveří, očíhl zahradní džungli plnou uschlých kdysi jabloní a tolika náletů, že se houštím nedalo projít, a ještě jednou se mě zeptal, zda tohle je opravdu TO PRAVÉ MÍSTO, na které celý život čekáme.

Tak jasně, že úplně ze všeho nejradši bych žila na horách. Určitě si to dovedete představit. Na kraji lesa, s čisťoučkým potůčkem za chalupou, v okolí žádné stříkané pole, elektrické dráty nebo čoudící komíny, zato samí srdeční sousedé a zahrádka úrodná od března do listopadu. A v nejbližší vesnici by na mě SAMOZŘEJMĚ čekala nějaká úžasná pracovní příležitost. Celá rodina by se přistěhovala za námi a žili bychom šťastně v horách až do smrti.

Jenže teď vážně. Jaké jsme DOOPRAVDY měli možnosti? Zmizet na Valašsko, kde se mi vždycky líbilo? Jenže rodina by zůstala pět set kilometrů západně… Nebo hledat něco blíž, ve vylidněných Sudetech, kde je příroda tak divoká, že bych si s ní určitě rozuměla? Jenže i tohle muž zavrhl ještě dřív, než jsem se po něčem začala vážně ohlížet.

„Verun, TY bys tam nevydržela!“ řekl mi natvrdo. A já bohužel musela uznat, že má pravdu.

Z celého kopce důvodů, ale nejvíc proto, že na horskou samotu jsem až příliš společenská žena. Omlouvám se, ale fakt mi nestačí stýkat se pouze s mužem a dětmi. Potřebuju kolem větší tlupu. Nejlíp celou komunitu, partu podobných duší, svůj kmen. (Proč asi taky píšu tenhle blog, že? :-))

Jenže mi právě bylo jasné, že svoje spokojené rodiče bych z úrodného ďolíčku řeky Ohře na žádné hory nikdy nepřestěhovala a za jak dlouho (JESTLI VŮBEC) bychom na samotě u lesa našli jiné spřízněné bytosti, naopak nebylo jasné ani trochu. Spíš nám přišlo, že bychom v našem snu o horské komunitě zůstali odkázaní sami na sebe. Muž by to nejspíš ustál, ON samotář je. Já bych ale asi rychle přišla o růžové brýle.

No, a s tou úrodou od jara do podzimu by to na horách nejspíš TAKY neklapalo.

KONEC VÍKENDOVÉ ZAHRÁDKÁŘKY

A tak jsem v létě 2015 zamáčkla slzu nad jedním nesplněným životním snem a rozhodla se, že si ho teda splním JINAK, JINDE a kdoví, třeba nakonec i LÍP! Na sopečné kopečky Českého středohoří je přece při úsvitu nebo při červáncích taky úplně magický pohled.

Přestala jsem tedy vymýšlet, jestli ten ráj přece jen někde nečeká, a začala budovat vztah s rodnou krajinou. Vyhrál rozum, rodinné vazby a s tím začalo hledání něčeho tady u nás.

Kozí domek se zchátralou stodolou mi v tomhle žánru přišel ideální. Do města pět minut autem nebo čtvrt hodiny na kole přes kopec. Táta s terrou a tchán s životními radami v dosahu, hlídací babička též občas k ulovení. Kamarádi, školka i škola ve městě. A manželova práce holt nadále v Praze.

Tu ruinu jsme koupili.

Už žádné víkendové zahrádkaření u babičky v D., ale pomalé naplňování snu o VLASTNÍM hospodářství!

„Napíšu o tom novou knížku!“ zajásala jsem, zatímco manžel si šel raději rovnou vyhrnout rukávy.

A vyhrnuje si je od té doby každý den. Každý měsíc. TŘI ROKY!

ZBOŘIT A ZAČÍT NANOVO

Bylo to myslím v létě. Naše šestiletá dcera Lidka se k nám ZASE přistěhovala do ložnice. Na manželské posteli rázem začalo být ještě těsněji než běžně. V pelechu s námi totiž hnípe ještě dvouletý Venda. Já si musela OPĚT zvyknout spát na deseti centimetrech zasypaná Elsou a bagrem a muž si k manželské posteli raději přisunul vlastní lůžko, na kterém do něj nikdo nešťouchá.

Už jsem ale poučená Jardou Duškem, že mám vše vidět z lepší stránky, takže se raduju, že nemáme dětí ještě víc, a co já vím, třeba mi spaní v díře mezi matracemi vytvaruje ploché břicho. (Prsa už plochý mám.)

„Všichni se mačkáme v ložnici, a pokojíček je přitom prázdný,“ nechce se na to ale koukat z té lepší stránky manžel.

„Ale prosímtě, vždyť je krásný, že o nás děti ještě stojí. Mám všechny svoje miláčky v posteli, můžu se k vám celou noc tulit a kochat se, jak spokojeně odfrkujete,“ snažím se ho dojmout, zatímco našlapujeme po ložnici jako zloději, abychom „miláčky“ nevzbudili.

„Já jenom nevím,“ povídá pak muž už v bezpečí kuchyně, „proč vlastně stavím dům s tolika místnostmi. V podstatě by nám stačila jedna cimra. Kuchyně a společná noclehárna.“

„To je pravda,“ zasměju se tomu nápadu. „Tak to zboř a začni nanovo. Já stejně v baráku neplánuju trávit čas, budu furt na zahradě.“

Muž na mě zamyšleně pohlédne.

„No znáš můj vztah k uklízení. Pro mě by byl fakt ideální stan.“

Manžel si mě opět zkoumavě prohlédne. A teprve až teď zpětně si uvědomuju, jak vážný pohled to byl…

FRFŇAT, KŇOURAT A VYMÝŠLET SI

O téma jsme se znovu otřeli, když k nám na stavbu dorazil na podzim kamnář. Chlapík, který si prošel inženýrskou kariérou v kanclu, do toho nějaké nemoci v rodině, až zkrátka jednoho dne pochopil, že jeho životní cestou je pracovat rukama, s hlínou, na něčem, co bude lidem přinášet teplo a štěstí u rodinného krbu, ehm kamen. Cítila jsem, že chci, aby takový člověk postavil kamna i nám.

A tak pan kamnář přijel na první konzultaci a začalo se vymýšlet, jak by naše kamna měla vypadat. Když se profík rozhlédl po stavbě, k manželovu návrhu okamžitě poznamenal, že „na vytopení tak velkého prostoru nebudou ale taková kamínka stačit.“

„To nevadí, nám stačí, když vytopí obývák s kuchyní,“ upřesnil manžel.  „Ve zbylých pokojích nikde nebude, že, Verun?“ pronesl s významným pohledem směrem ke mně.

Tak se mi zdá, že to vyznělo trochu ironicky. Nebo se pletu? Kousavá komunikace je u nás ale přece moje parketa. Večer mi to nedá. Když vypakuju děti do ložnice a kupodivu s nimi taky neusnu, zkusím se na to muže zeptat.

„Nemáš, Kubi, doufám, pocit, že nějak zpochybňuju tvoje dílo? Já si vážím toho, co s taťkou budujete. Fakt. A náhodou už se těším, jak se do baráku nastěhujeme.“

„No ne, fakt se těšíš?“ odpoví mi muž opět přesně takovým tím tónem, který když použiju já, je hned oheň na střeše. „Takže nemám nic bourat a stavět stan?“ zeptá se ještě ironičtěji.

„Jéžiš, to jsem zase jednou něco řekla.“ Takže on si to fakt vzal osobně. „To byla samozřejmě nadsázka. Jasně, že se těším, až budeme bydlet v krásném, čistém domě, který jsi svýma vlastníma rukama postavil.“

„Ale…?“

„Není žádné ale. Nebo tak jako… na všem můžeme najít mouchy, to je jasný…“

„To je jasný?! Jaký mouchy hodláš najít na tom, že celý život nedělám nic jinýho, než se snažím, abych ti vyhověl? Že se kvůli tobě stěhujeme z místa na místo a hledáme domov, ve kterém bude milostpaní konečně spokojená a najde vnitřní klid? Já už si ale začínám myslet, že budeš furt frfňat, kňourat a vymýšlet něco novýho, protože seš už prostě taková!“

„Jaká taková?“ domáhám se upřesnění, i když bych asi radši neměla.

„Nevděčná! Tobě totiž NIKDY NIC není recht,“ upřesní mi to manžel nekompromisně.

No tak to je ale pěkné. TOHLE si o mně myslí vlastní muž po osmnácti letech soužití. Že žije s nějakou nevděčnou, zpovykanou HUSOU nebo co.

„A ne snad?“ dívá se na mě manžel furt naštvaně. „Na rozdíl od tebe jsem JÁ spokojený všude. Ať jsme žili v Praze, v paneláku nebo teď u táty v baráku. Kdyby šlo o mně, žádnej dům by se stavět nemusel. Zůstali bysme u táty, barák si od něj koupili a místo tajtrlování na stavbě jsem mohl každý víkend jezdit na Singltreku na kole,“ vpálí mi do očí.

To pro změnu naštve mě, takže taky přejdu do útoku. „Jo, to sis klidně mohl jezdit na kole,“ povídám mu. „Ale to už bysme spolu teďka nežili! Zaplácávat čas zážitky, žít od víkendu k víkendu, těšit se na dovolený a v mezičase taky jenom konzumovat, to je život, ke kterýmu se už nikdy nechci vracet. A ty bys měl své životní cíle taky přehodnotit, jestli nechceš dopadnout jako ty vyflusaný, nemocný, tlustý lidi všude kolem.“

Pohlédnu bojovně na muže a už v tu chvíli vidím, že tu něco nesedí. Gram tuku bych totiž na jeho stavbou zocelené, větrem i sluncem ošlehané atletické figuře nenašla. Ale to je jedno! Argumentace nemusí sedět na sto procent, důležité je poselství. A za tím si stojím.

„No dobře, tak to jsem rád, že KONEČNĚ vím, co si myslíš,“ založí manžel napruženě ruce v bok. „Vyflusanej jsem leda z toho, jak se nás snažím uživit a ještě postavit dům co nejdřív. Nemocnej budu brzo z těch šoků, co mi furt nakládáš. A tlustej? Miláčku, sama myslím víš, že po tom, co mi vaříš, mi tohle fakt nehrozí. Ale jestli na tom tak trváš, moc rád si s tebou pozice vyměním. Už se těším, jakou sluníčkovou práci máš v záloze, až ti skončí rodičák. Abych pro změnu já mohl vystoupit z kolotoče konzumu nebo jak tomu říkáš a mohl si dopřát pár měsíců flákání nebo pardon poznávání sebe sama. No doporučujou to přece ti tvoji guruové z youtubu,“ vytáhne manžel zákeřné argumenty a zanechá mě v kuchyni rozpačitě se drbat ve vlasech.

Jaký guru jako myslel?!

STAN NA PERMAKULTURNÍ ZAHRADĚ

Jak tušíte, přestřelka nezůstala bez následků. S mužem jsme se sice usmířili ještě ten den (no spíš v noci), ale otázky, které byly vysloveny, zůstaly bez odpovědí. Začalo nám to v hlavách šrotovat.

Jednou večer jsme si zase zalezli každý ke svému internetu. Já si četla o zahradě, on o architektovi Petru Hájkovi. Ale ne o tom Hájkovi, který loni dostal cenu Architekt roku. O jeho jmenovci, který naopak vrátil autorizační razítko, protože klasické stavebnictví zavrhl, přestěhoval se na Šumavě do stanu (HA!) a pomáhá lidem stavět ekologické domky na permakulturních zahradách.

Jak uslyším o stanu a permakultuře, nastražím uši a nechám manžela číst nahlas. Čekám při tom každou chvíli, kdy se choť ušklíbne, že se ten člověk musel dočista pomátnout. Nebo alespoň zkonstatuje, že pan architekt Hájek sice hlásá krásné myšlenky, ale nereálné v praxi.

Můj muž je totiž taky architekt, klasiku ale nezavrhl. A tak nám ve V. sice staví dům z kamene a dřeva, se sálavými kamny a sádrovými omítkami, ale do základů už vylil aspoň tunu betonu a vařit budu na indukční desce. V plánu není ani kompostovací toaleta, natož kořenová čistička odpadní vody. Muž tvrdí, že nám staví bytelný zdravý dům plný přírodních materiálů, s nadčasovým designem nerušícím okolí, propojený se zahradou a vyhovujícím všem našim potřebám. Ale ten dům má 200 m3 a Petr Hájek tvrdí, že by nám mělo stačit 25 metrů!

„To je pro tvou představu rozloha naší kuchyně,“ upřesní mi manžel a já KUPODIVU! v jeho hlase opět nezaznamenám ani špetku ironie, kterou si v poslední době přece tak osvojil.

„Zaujalo tě to, viď?“ zeptám se ho. Mně samotné článek o rodových statcích, na nichž domek zabírá jen nepatrné místečko a život se točí hlavně o venkovním prostoru, mluví z duše. Dneska si lidé staví domy jako kráva na parcelách jako tintítko. Sotva se na ně vejde dům, natož aby zbylo místo pro zahrádku, která nás má přece živit. Na všechno myslí tisíce vyhlášek, na vše potřebujeme štempl – ale pak vznikají domy, které za pár let zastarají a rozpadnou se v hromadu toxické suti. Stálo to všechny peníze, život v dluzích a zničenou zemi. Petr Hájek tvrdí, že to jde mnohem jednodušeji a za hubičku.

„Projděte si svoji zahradu a snažte se nechodit vůbec do stavebnin. Na zahradě najdete kamení, hlínu, dřevo, slámu – jen za pomoci těchto materiálů postavíte nesmírně příjemný prostor k bydlení,“ předčítá mi manžel z článku a řekla bych, že v tu chvíli oba myslíme na ty desítky tisíc, které už jsme my odnosili do stavebnin. A to si dům také, co jen to jde, stavíme svépomocí, s využitím materiálů z původního stavení.

„Důležitým prvkem je venkovní společenský prostor – jakýsi venkovní obývák s otevřenou kuchyní – kde můžete po většinu roku trávit čas,“ píše se dále v článku. V tu chvíli se mi velmi silně rozbuší srdce. Představa, že nemusím být vůbec zavřená v domě, je přece nejvýraznější leitmotiv mého života posledních let.

Na závěr se s mužem ještě dočteme, že „dům se dá pořídit už kolem 100 000,“ a rozhodně to není o tom, že se „budete nějak omezovat“. „Rodová zahrada a v ní stojící osobní dům je absolutní luxus,“ uzavírá manžel čtení a vypíná počítač.

Čekám, jaký teď přijde komentář. Rozbor. Popření tezí, formulace antitezí. Musí totiž přece něco přijít. Protože jinak se budu ptát, proč stavíme barák, na který jsme si už museli půjčit od rodičů, když by to šlo i za sto tisíc a ještě bych měla tu letní kuchyň, o kterou mi šlo hlavně!

Manžel mě ale zaskočí. „Ten člověk má pravdu,“ řekne a já si musím dvakrát prošťourat uši, protože snad nemůžu slyšet dobře. „Snažím se stavět co nejpoctivěji, z přírodních, co nejtrvanlivějších materiálů. Nejspíš nás náš dům všechny přežije a bude pořád naprosto v pořádku. Ale je to vlastně nutný? Kdoví, jestli o něj budou děti jednou stát. Teď je na nás moc velkej a jednou – až zůstaneme sami – bude velkej zase,“ povídá mi muž a já na něj koukám jako na zjevení. „Možná jsme si fakt měli postavit slaměnou chýši. Už bychom dávno bydleli. Dům by sice časem sežraly myši, ale tak bychom si postavili nový. Podle aktuálních představ.“

Dívám se na svého architekta a vůbec nechápu, co se tu teď děje. Srdce mi buší, když od něj TOHLE slyším. Po třech letech. Po těch stovkách hodin, co už ten člověk na stavbě odmakal? Ne, ani si to nezkoušejte představit, rozbolela by vás záda a ohnula se o pár cenťáků k zemi. Sice mi muž tvrdí, že ho budování našeho hnízda baví. Že když si zaleze na stavbu, je to pro něj relax a stejná čistička hlavy jako pro mě zahrádka. Jenže ty vrásky na jeho čele já prostě vidím. A co všechny ty dny, kdy ho pro změnu nevidí děti? Nebo já…

„Ty se o dům vůbec nezajímáš,“ pokračuje manžel dál. „Máš svoje spolky, kamarádky, les. Ještě tak zahrada, ale co já tady navrhuju, to je ti jedno. Jiná ženská by si vybírala dlaždičky, závěsy, nábytek, ale ty to necháváš bez zájmu na mně.“

„No protože já se chovám jako ideální klientka, co architektovi nechce mluvit do práce,“ snažím se situaci odlehčit. Ale muž dál vede svou.

„Mohl jsem ti přivézt na zahradu maringotku a měl bych z krku tebe i všechnu tu práci,“ leze to z něj. „Pak se slavně nastěhujeme a ty zjistíš, že ti to ZASE z nějakýho důvodu nevyhovuje, protože už jsi ZASE někde DÁL. Nestačil ti byt a procházky po parku, pak už ani vlastní zahrádka u  babičky. Teď ti zbuduju ze všech peněz i sil barák na vesnici, s tou obří zahradou kolem, a jenom trnu, že ti to zase nebude recht, protože támhle je pole s řepkou a tamten soused noc kouří z komína. A dál budeš nespokojeně bájit o nějakých ideálech v dáli!

„Ale to není pravda,“ ohradím se zoufale. „Já přece hledám pořád jenom TEN JEDEN SAMEJ IDEÁL!“

„No jo, ale CO ten tvůj ideál je? A je vůbec dosažitelný…? Já jenom, abychom mu nezasvětili život zbytečně,“ propíchne mě manžel nešťastnýma očima a mě s hrůzou dojde, že podobně se mě nedávno ptal i někdo jiný. A já taky nebyla schopná tu jednoduchou otázku zodpovědět.

O CO TI JDE?

„O co tobě, Veroniko, vlastně v životě jde?“ To chtěl nedávno vědět i vydavatel Tomáš Hajzler, za kterým jsem jela, abychom domluvili vydání mé nové knížky, Slámy v botách 2. 

Taková nenápadná otázka, kterou když vám ale položí hloubavý člověk jako Tomáš (anebo vlastní muž), víte, že se máte fakt pořádně zamyslet.

Tomáš mě zná jako tu holku ze zahrady, co se snaží vyrobit si všechno sama, počínaje kefírem, chlebem, práškem na praní až po šampon na vlasy a lékárničku na devatero nemocí. Patrně už zbývá jen výroba domácího toaleťáku a šití kalhot z kopřivových vláken, ale to nejspíš taky časem přijde. Vím totiž o někom, kdo to umí. 🙂

„Stavíte si ten statek na vsi, abys byla co nejvíc samostatná a mohlas rodinu samozásobovat?“ ptá se Tomáš, když já očividně tápu. „Ty už přece nejsi jenom zahrádkářka, pro mě jsi ikona samozásobitelství. Neznám nikoho, kdo by vyráběl tolik domácích produktů jako ty,“ pomáhá mi Tom v hledání vlastní identity.

Do diskuze se v tu chvíli vloží také grafička Linda, která má k mojí nové knížce dělat obálku. „No jo, ale Veru přece není žádnej hamoun, kterýmu jde jenom o plnou špajz a hromadění zásob všeho druhu. Já ji naopak znám jako člověka, který se snaží nadbytečných věcí zbavovat, všechno sdílet, recyklovat. Mít kolem sebe prostor a čistej vzduch, aby energie proudila,“ přichází Linda s východním pohledem na mou maličkost.

Ó, jak mi oba lichotí. Ikona samozásobování, guru přes čistej vzduch šmrnclý jin-jangem. Takový popis osobnosti si mé ego samozřejmě nechává líbit.

Jenomže… Tomáš potřebuje PRAVDIVOU odpověď, aby mohl mou knížku správně propagovat, a já ji zase potřebuju pro manžela, aby se nezhroutil z toho, že se poslední tři roky dřel úplně zbytečně. Egu musím zacpat pusu, jinak mě v přemýšlení svede z cesty jako v těch zbytečných letech, kdy jsem si myslela, že ke štěstí se dá „dopracovat“ skrze „prestižní job“ a vydělávání na „všechny ty značkový věci“.

Přitom už na gymplu jsem psala práci o ochraně životního prostředí, lítala venku, vyměňovala si se spolužačkami oblečení, louskala knížky, psala milostné dopisy a měla svoji partičku a zaláskované srdce. Nic nóbl, nic luxusního, jen příroda a úplně obyčejný život plný lidí. Báječný život. Lidičky a kytičky… 

Žádnej hon na prachy, zážitky, věci a moc, který přišel později, ruku v ruce se slovem deprese.

Takže co já od života vlastně chci? De facto furt to samé co tehdy. Aby byl můj životní prostor v harmonii a mohla jsem být v harmonii i já. Dvě propojené nádoby, které se vzájemně ovlivňují.

Zahradničení, recyklování, spolkaření, domácí kutění i psaní tohohle blogu, všechno to má jedinej společnej jmenovatel: snahu svoje okolí a s ním i sebe samotnou víc vyladit. Že je to okolí narušené, si bohužel uvědomuju každý den. Při každé procházce sídlištěm plným odpadků rozfoukaných od popelnic. Pokaždé, když mě na betonové ulici míjí smradlavé dodávky. Při každém pohledu na nekonečný lán řepky za městem i na náš přeplněný odpadkový koš.

Ne kvůli planetě, kvůli sobě s tím zkouším něco dělat.

Pěkným domem na upravené zahrádce tudíž nic neskončí. A ani ovce nebo králíci na dvorku nic nevyřeší, i když se s nimi samozřejmě počítá. Mým ideálem totiž NENÍ jen zdravé bydlení na PÁR čtverečních metrech oplocené zahrady. Mým ideálem JE pěkný a zdravý celý SVĚT – můj svět.

Tak KONEČNĚ jsem si to konkrétně pojmenovala, zatetelím se spokojeně, než si uvědomím, jaký se tady ale rýsuje kardinální manželský průser. Protože můžu já svému manželovi něco takového říct?!

SVOBODA A ŠPINAVÉ RUCE

Abyste tomu rozuměli, poslední dobou u nás doma frčí kromě stavby domu ještě jedno téma. Nadhazuje ho pořád dokola manžel a spočívá v tom, že by rád vědět, co teda plánuju dělat, až mi skončí ta rodičovská. Víte, jako čím a jak (moc) hodlám přispívat do rodinné kasy, aby na to generální živitel naší rodiny nebyl furt sám.

No, pravda, tuhle otázku bych si měla pokládat hlavně já. Honoráře z článků pokryjou možná tak sociální a zdravotní a nového mimíska si jen kvůli další rodičovské rozhodně pořizovat nebudu!

Jenže, jak to vysvětlit… Já zatím vím s určitostí akorát to, co po rodičovské rozhodně DĚLAT NECHCI. 

Ale co by mě naopak bavilo?

Ideálně furt totéž, co teď… rýpat se v záhonech, psát romány, bavit lidi, hecovat davy, ať si taky pěstují vlastní jídlo, vyrábí bylinné přípravky a obejdou se bez léků; cvičit, zpívat, zavařovat, děti učit zahradničit, ukazovat jim, jak se starat o své zdraví i o přírodu, chodit do lesa… no prostě mít SVOBODU a ŠPINAVÉ RUCE, co vám budu povídat.

Není pochyb o tom, že jsem přesně pro tohle stvořená. A na pár kůrek chleba by se tak snad taky vydělat dalo, ne? Zrovna nedávno jsem měla zahrádkářsou besedu a domlouvám si další workshopík. V dceřině škole zase chystáme komunitní setkání, na kterých budu s dětmi cvičit, zahradničit, vařit… a to je doufejme jenom začátek mé nové životní kariéry plné smysluplného konání dobra v širém okolí.

No jo, ale když to na manžela takhle bez varování vybalím, vůbec se na to nezatváří. „Já jsem měl teda jinou představu, než že SNAD jako rodina neumřeme hlady,“ ohradí se nad vidinou toho, že z něho jho generálního živení vůbec nehodlám sejmout.  Ani se o to pokusit.

„No… vlastně.. já…“ blekotám a rychle vymýšlím nějaké ospravedlnění, proč bych měla mít i v příštích letech nárok na pohodičkový život podle svých představ, zatímco on se každý den plahočí za zlaťáky do Prahy. Tedy jako JÁ ho k tomu nenutím, aby bylo jasno! Ale reálně ani nedělám nic pro to – snad krom toho, že jsem se stala přebornicí v šetření – aby se nemusel takhle ohánět.

„Tome, co bys mi poradil?“ mailuju zoufale svému vydavateli, který je čirou náhodou i odborníkem na svobodu v práci a etické podnikání. (mrkněte na slusnafirma.cz)

„No, Verunko, vidím tady jen dvě možnosti. Buď můžete maximalizovat zisky, nebo minimalizovat výdaje. Tak se rozhodněte správně,“ povzbudí mě Tom. A pro jistotu dodá, že pokud bych ale například chtěla nějak víc spoléhat na honorář za svou novou knížku, tak ať spíš sázíme na tu minimalizaci…

„To je v pr…, budu se muset vrátit do Prahy do redakce a zase psát o přehlídkách na newyorském fashion weeku,“ sesunu se zdrceně na gauč. Kdo vůbec byl loni nejplacenější modelkou světa? Dyť už vůbec nemám přehled. Dyť už mě to ani nezajímá!

Zoufám si a nešťastně se tážu proč. Proč? PROČ nám nestačí mít kravku, zasít pšenici a maso jíst jen v neděli? Uživili bychom rodinu ze dvou hektarů a já bych byla selkou na plný úvazek. Na svém rodovém statku. Všechno bych měla vlastní, bio a ještě bez odpadu.

Otevřu si ke svým úvahám flašku a hned si pomyslím, že i to víno bych si vyráběla domácí, bez siřičitanů.

Muž si taky přinese skleničku (whisky, jako správnej sedlák) a jenom kroutí hlavou, jaké nemakačenko pojal před osmi lety za ženu. Pak položí frťana dnem na stůl a naprosto vážně mi poví, že ON se žádným SVÁTEČNÍM MASOŽRAVCE ROZHODNĚ STÁT NEHODLÁ!

„Nebo minimálně ne do doby, než dostavím barák. Pak se o tom EVENTUÁLNĚ můžeme znovu pobavit,“ ukončí zoufalý večírek a jde se odebrat na vlastní lůžko bez dětí.

Zůstanu sama ve velkolepém obýváku tchánova domu, který mi není dost dobrý jen proto, že u nemovitosti chybí zahrada. A pomyslím si, že ta naše nemovitost, u které zahrada je, snad bude už brzy k nastěhování. Potom se ovšem nejenom já, ale i pracovitý živitel ocitne na životní křižovatce.

A jsou tu ty dvě cesty, kterými se můžeme vydat dál…

PASAČKA OVCÍ, KRÁLOVNA ZAHRADNICKÉHO PODSVĚTÍ

Tak, teď přichází ten moment, kdy očekávám, že se zapojíte VY coby můj kmen a sehrajete úlohu podpůrné skupiny. Ideálně rovnou poradní. Protože by mě fakt zajímalo, co bych PODLE VÁS teda měla dělat? Za ty roky čtení mých příspěvků (nechci použít slovo „slintů“, které občas používá můj muž!) už mě znáte a tak uvítám zasvěcené rady z odstupu.

Mám se vrátit k psaní pro redakce a prostě si pečlivěji vybírat, o čem má smysl psát, aby to nebyl zbytečně pokácený les?

Anebo třeba se sedmiletou praxí krotitelky vlastní zvěře nastoupit jako češtinářka v dceřině montessori škole?

No, a co cvičení pro mladé i věkem pokročilé, které chci rozjet na zahradě, co si o tom myslíte? Nebo o nedělním kroužku meditace a vykuřování kadidlem…? Taky bych mohla konečně napsat ten bestseller ze zahrádkářského podsvětí, který potomkům zajistí tantiemy a mně doživotní předsednictví spolku vyznavačů měsíčku lékařského.

Anebo úplně ulítnout a stát se pasačkou ovcí na Oblíku? Rozjet kšefty s nezralými makovicemi? Vymyslet nejprodávanější aplikaci v historii AppStoru, plašící slimáky z vaší na sousedovu zahradu? Vyhrát biopotravinu roku s kváskovým chlebem bez éček? A Kraus by mě taky mohl konečně pozvat k sobě do toho pořadu, dokud na to ještě někdo kouká!

Ne, prosím, nevykládejte si to špatně. Nechci po rodičovské výdělečnou činnost bojkotovat záměrně, jenom jsem vyděšená z představy návratu do nesmyslného pracovního procesu, především pak z toho, jak si ke svým zahradnickým, samozásobitelským, spolkovým a manželsko-rodičovským aktivitám přidávám ještě pracovní dobu OD DO od pondělka do pátku.

Samozřejmě uznávám, že muž už odvedl své a je na čase, aby se odebral na odpočinek, věnoval se dětem a k večeři chroupal kvašenou mrkev s tofu masíčkem. Přestane jezdit na dovolenou, topit v kamnech, nosit boty, vařit budeme už jenom v kotlíku a celé léto strávíme na zahradě určováním hlasů ptáků podle atlasu ptáčkaře (to je taková appka, víte?) a mlsáním ambrózie, teda červeného rybízu, kterého jako jediného máme strašně moc.

Jenomže zatím to na takový vývoj no… spíš nevypadá.

V MANŽELSTVÍ S LÍNOU KŮŽÍ

„Měl jsem ti koupit desetihektarovou farmu,“ lituje muž teď už hlasitě životního pochybení při další v sérii našich večerních debat na téma „jak jsme se mýlili v uplynulých letech a co jen s námi bude dál“.  (Díkybohu jsme se ještě nedopracovali k „neměl jsem se oženit, mít děti, vůbec se narodit…“)

„Do práce tě, jak vidím, nedostanu, tak bys byla aspoň užitečná na poli,“ lamentuje muž zdrceně. A aby na chvíli zapomněl na vlastní strasti, rozsleduje na HBO hned několik seriálů současně – v rámci zkušebního měsíce zdarma, pochopitelně.

„Jenže možná je i tohle blbost. Možná by to zase k ničemu nebylo,“ nepolevuje živitel bohužel ani po odsledování třetí série Terapie ze své bezmoci a názoru na mě. „Stejně bys časem došla k závěru, že ani těch deset hektarů ti nestačí. Že ještě potřebuješ kus amazonskýho pralesa, abys tam mohla zachraňovat orangutany, a vlastní ostrov v Tichomoří, který bude úplně bez plastů,“ mává nade mnou rukou jako nad ztraceným případem někdy po půlnoci. (Předplatné právě skončilo.) A mává tak zběsile, že se skoro bojím, že mě uškrtí.A

TAK CO TEDA BUDE?!

Takže si to shrneme. Do konce mého „poflakování doma s dětmi“ (a do konce stavby) zbývá rok. Je AKUTNÍ už ty velké plány rozhýbat, nebo mě manžel nažene na pracák a s harmonizační činností pro blaho planety bude utrum. Budu ráda, když po robotě stihnu nakoupit rodině tukové rohlíky a v lepším případě jim je k večeři přimazat máslem z Penny Marketu.

„Jestli mám chodit do práce, tak ale zapomeň na teplý večeře,“ připravuji manžela raději dostatečně předem na změny, které se ho budou nejcitelněji dotýkat.

„No jo, dyť se tě o ně nikdo neprosí,“ dobyde mě. „Ale když už jsme u toho jídla, tak dneska k večeři něco bude, viď?“

Za jeden rok se dá stihnout všechno i úplný prd. Jako první začíná nová zahrádkářská sezona. A mužovi už začal další rok dojíždění za pražskými chechtáky (moc se u toho ale nesměje). Je to rok, během něhož Venoušek nastoupí do školky, takže bych ve vzniklém volnu mohla zkusit ty kopřivové kalhoty. Materiálu je plná zahrada. Taky bych měla dovymazlit samozásobování podle Wohllebenů, najet na zero waste podle Bey Johnson a zapracovat na brethariánsví. Nebo aspoň neládovat vlašáky ve čtyři ráno, zatímco píšu tenhle nekonečnej slint… eeee… PŘÍSPĚVEK!

Čekám rok velkých změn, na které se dá buď těšit, nebo z nich mít bobky u zadku. Zatím je ale moc brzo prozrazovat, kterou z těch variant jsme si já a manžel vybrali.

* * *

K 1. 2. si manžel po mém dlouhotrvajícím nátlaku snížil pracovní úvazek. Stejný den jsem v nově otevřeném bezobalovém krámku v našem městečku nakoupila půl kila fazolí k večeři, které jsou rozhodně levnější než sasovské bifťoury, kterými jsem si živitele předcházela, dokud pracoval na full time. No aspoň základní minimalizace se odehrát musí. Dále mi přišla knížka Jak se žije u Wohllebenů, o samozásobitelství  v praxi, abych porovnala svoje zkušenosti se samozásobovacími kolegy z Německa.

Krávu ani další hektary ale zatím nepřikupujeme. Muž pokračuje ve stavbě obřího domu plného dřeva i polystyrenu a kromě víkendů na to teď má i pondělky. Na svém zahrádkářském bestselleru pracuju tak pomalu, že s tantiémy pro děti to letos spíš nevidím. A s brethariánstvím teprve ne! Na každou napsanou stránku románu padá balíček máslovek v NE bio kvalitě (další úsporné opatření), takže radši nechci myslet na plavkovou sezonu. Zato mám hotový osevní plán a je úplně jasné, že letošní sezona bude nejlepší ze všech. Top, jakou jsem kdy zažila.

Já, muž i děti totiž strávíme už čtvrté léto na našem milovaném pozemku,  který má jenom jediný maličký handicap: že mu holt chybí PÁR TISÍC METRŮ ČTVEREČNÍCH do rodového statku a přebejvá PÁR METRÁKŮ BETONU do zero waste eko bydlení.

Ale ono se to určitě bude ještě celé nějak vyvíjet. 

Takže, zůstaňte naladěni, moji věrní! A DYCKY SLÁMA V BOTÁCH!!!

P.S. pro ty, kdo se dostali až sem, a splnili tak bobříka věrného čtenáře:

Nevím, jak letos budu stíhat pečovat o rodinu i zahradu, o muže v poslední fázi stavby domu, psát knížku a ještě tenhle blog. Občas už ani nevím, kdo jsem a jak se jmenují mé děti. Moc nových příspěvků ze sebe nejspíš tuhle sezonu nevymačkám. Ale určitě občas mrkněte na slámin Facebook a Instagram, protože tam se nějaký ten „postík“ s fotkou jistě urodí. A když dáte o sobě vědět, co a jak se VÁM na vašich pozemcích daří, budu ráda. Budu si připadat pořád propojená. Se svou komunitou, svou partou spřízněných duší, se svým KMENEM. 🙂

Mějte se krásně na svých pozemcích, ať už jsou rodové, nebo „jen“ rodinné, panelové, nájemní, podnájemní…

A držme si vzájemně palce.

Nebo takhle, držte je hlavně mému manželovi. 🙂

https://www.facebook.com/slamavbotach/

https://www.instagram.com/slamavbotach_veronikakycera/