Za celé léto jsem nenapsala žádný nový blog. Ale to proto, že jsem NAPSALA KNÍŽKU.

Zatímco manžel dodělal tu zeď, ty schody, položil ty dlaždice a začala dělat tu fasádu, já si doma válela šunky a zas o tom jenom psala. TO BY VÁM K PRŮBĚHU LÉTA ŘEKL MUŽ.

No samozřejmě že je (tradičně) vedle jak ta jabloň (vedle naší stodoly). Náhodou jsem byla i tohle léto mocně efektivní. I když v jednom má muž přece jen pravdu. Zahrada u mě tentokrát nebyla na prvním místě. Ani můj muž ani moje děti ne, i když k tomu se nepřiznávám ráda. Já ale loni touhle dobou slíbila svému vydavatelství Peoplecomm, že do příštích Vánoc vydáme Slámu v botách 2. A ačkoliv má rok 365 dní, kolik z nich myslíte, že jsem psaní věnovala? Jo, těch 65 posledních! A ty holt vyšly na léto.

Srpen 2018

Kontaktuje mě Tomáš Hajzler. Pomoc! Je to opravdu TEN Tomáš Hajzler, se kterým jsem se kdysi náhodou setkala na Allfestivalu. Já – zahradnické ucho, on – chodící manuál na zodpovědný a udržitelný život(ní styl), smysluplnou práci a slušné firmy. Já měla jenom svůj blog s pár čtenáři, on vydané dva bestsellery a plné přednáškové sály. Radši jsem se k němu vůbec nehlásila, protože kdo jsem já a kdo on?!

No joooo, ale on prej můj blog zná a pravidelně se u něj tlemí celá rodina! To mi neřekl na Allfestivalu, ale až o dva roky později, když mi vyšla Sláma v botách knižně a on ji ve svém e-shopu Peoplecomm chtěl prodávat. A mimochodem, prodal fakt asi třetinu celého nákladu! ( POSLEDNÍ MOŽNOST KOUPIT ZDE)

A teď mi najednou píše, že chce vydat i všechny moje nové příběhy, které jsem od té doby napsala. Dokonce i ty, co jsem ještě nenapsala, ale napíšu je do nové knížky – SLÁMY V BOTÁCH 2.

No tě pic! Musela jsem ho pozvat k nám do Loun na návštěvu, ať se konečně osobně poznáme a domluvíme detaily.

Bože, to byly nervy! Předně zabezpečit domácnost tak, aby ke mně vůbec mohl takový GURU přijet (a to vydání knížky si nerozmyslel). Co když zjistí, že nejsme až tak ezo eko zero rodinka, jak to podle blogu vypadá? Teda jako já tady nelžu (v ničem podstatném :-))! Víte moc dobře, že můj muž pije colu a já zase občas v noci vybílím lednici – a že se kvůli tomu hádáme. Ale pár zásad se držíme. Třeba že modelínu dětem vyrábím z mouky. 🙂 A moukou si myju hlavu (číst ZDE). A tak….

Takže asi tak: hosta jsem nějak pohostila (chlebem a dýní) a návštěva nakonec dopadla celkem vesele. Tomáš si prohlédl moje zemědělství ve Vlčí a upřímně se vyděsil („naložili jste si, jen co je pravda“), a já pak mohla s úlevou hodit za hlavu obavy, že „nejsem pro Hajzlerovy dost eko“. Každej jsme nějakej, že jo, ale důležité je, že se snažíme. Každý svým tempem, podle svých možností… směrem ke slušnějšímu světu, když to řeknu po „pohajzlerovsku“.

Ohledně knížky jsme si teda plácli.

Listopad 2018

Jedu do Prahy. Tentokrát já k Hajzlerovým. Ať se pro změnu oni předvedou, jak má ukázková bio domácnost vypadat.

Zcela upřímně? Docela mě naserou. Jejich pražskému domovu nelze v žánru „zero waste eko domácnost“ nic vytknout. Pokud přede mnou něco poschovávali (jako já před nimi), tak to udělali šikovně, nic závadného jsem nenašla. I když do odpadkových košů jsem jim nelezla. Ale nejsme přece v žádném Prostřeno!

Pravda ovšem je, že já si jako v tom televizním pořadu vážně připadala. Tomáš mě a ještě grafičku Lindu sice pozval na údajně „malou večeři v jeho režii, protože Peťka není doma“, ale byly z toho nakonec regulérní orgie. Kulinární! Prej že neumí vařit. Předložil na stůl pět druhů nakládané zeleniny, zapékanou jednozrnku, zeleninové karbanátky, carpaccio z červené řepy a nějaký domácí chlast (muž mi na to pak řekl, že jsem vyjmenovala samé předkrmy – ale jestlipak byl i nějaký hlavní chod? Prostě zase úplně mimo!), a tak jsme celý večer ve třech u plných talířů vymýšleli, jak a kdy ta moje knížka vyjde. Termín, náklad, formát, co nejmíň CO2, vazba bez lepidel, detaily, detaily, detaily… Aby na konci byla ta nejvíc zábavná a poučná zelená knížka na světě. Já ji mám napsat, Linda graficky zpracovat a Tomáš vydat a prodávat. Tak jednoduché to je. A máme na to víc než celý rok. Tak to přece v pohodě dáme.

Únor 2019

Tom po mailu opatrně vyzvídá, jestli už jsem začala psát. Od listopadu jsem se mu totiž neozvala, ehmmm. Protože přišla zima a mně se nějak chce spát. Vám ne? To jsou ty depresivně dlouhé noci. Tma od čtyř (pěti, šesti…) odpoledne, koho by bavilo sednout za počítač a psát o přírodě.

Mě to nebavilo. A nechtěla jsem svou Slámu v botách 2 lámat přes koleno. Má to být přece životní radost a po vydání „jedničky“ můj další splněný sen.

Takže když tělo chtělo spát (a mozek taky spal), šla jsem do postele a hotovo. A tak nějak jsem doufala, že psaní na jaře dohoním.

Akorát mi jaksi nedošlo, že na jaře bude zapotřebí dělat spíš něco jiného. JAKO TŘEBA JÍT PRACOVAT NA ZAHRADU.

Březen – červen 2019

Rozehřívám se. Probouzím. Dostávám do tempa. Už vím, jak Sláma v botách 2 začne i jak příběh (asi) skončí. Tak už zbývá dopsat JENOM to všechno mezi tím. Nějakých 300 stran wordu, písmo 11, typ písma calibri.

Jenomže do toho slavíme s lounskou semínkovnou druhé narozeniny, absolvuju nějaké schůzky ohledně založení květnatých luk v Lounech, vyjíždím s „jedničkou“ na čtecí turné, mám přednášku o semenaření v Chomutovské knihovně a jen tak mimochodem, pořád ještě stavíme ten náš statek. A mám dvě děti a zahradu a asi bilion dalších aktivit. A manžel chce pořádně jíst!

Začíná mi docházet, že jsem v pr… Píše mi to teď sice samo, vzniká třeba úplně nový příběh o tom, jak jsme ve Vlčí ořezávali vrby, nebo jak jsme bydleli jedno léto u mých rodičů v podkroví (a snažil se to všichni nějak zvládnout) nebo jak s mužem usilovně lepíme naše osmnáctileté manželství, ačkoliv já jsem ta „eko bio zero“ a on ten „maso cola korporát“ – ale času na psaní je zoufale málo.

Na prvním místě musí být zahrada, připomínám si v duchu, zatímco máma si myslí (nahlas) ještě něco jiného: „Na první místě má být tvůj muž!“

Ale jinej muž – vydavatel – dál slídí, jak mi jde psaní, jestli termín platí a jestli mu už o příběhu můžu říct něco víc, že už chce knížku začít propagovat. Nedá se nic dělat, spojuju síly s kamarádkou a Venda musí aspoň občas z domu. Dokonce dojde i na hlídání placené – až tak jsem zoufalá z toho, že knížku jinak v termínu nenapíšu.

„Hlavně klid, Veru. Netlač na pilu, pohoda. Pozitivní vibrace, srdíčko,“ motivuje mě Tomáš. Jenomže tomu se to řekne!

Červenec a srpen 2019

Tak ještě ke všemu skončila škola. A mám doma děti dvě. Asi by to chtělo nějakou dovolenou, výlet, dobrodružství, jenomže já na nic z toho nemám vůbec chuť. Přeju si jenom jediné – dopsat knížku, nějak to zaonačit na zahradě a mít, prosím vás pěkně, už KLID! (viz minulý blog: O zatraceném zalévání, únicích pod stan a okurkovém prd).

Muž je v létě zase akorát na maltě, kde jinde. Stejně jako všechny poslední roky, co budujeme Vlčí. Akorát že už mu – nám – docházejí peníze, síla i motivace. Už se prostě ve Vlčí vidíme, ale ten barák furt nestojí! Takže žádná dovolená, žádný výlet, žádné dobrodružství. Musí se makat a šetřit (peníze i síly).

Naštěstí babička s dědou si aspoň občas půjčí vnoučátka na prázdniny, protože ze mě nekouká nic zásadnějšího než třídenní stanování s dětmi na nejbližším kopci za městem. Tak aspoň že babička vezme děti do ZOO.

A zatímco jsou tam, já PÍŠU. Píšu jako fretka, píšu v noci, píšu ve dne, já snad píšu i na zahradě, na záchodě, u vaření, při běhání. Při všem, co dělám, si v duchu formuluju věty, které hned jak přijdu domů, házím do wordu – počítač mám teď pro jistotu pořád zapnutý. A počet stran roste. Jenže termín odevzdání se taky blíží. Stejně nemilosrdně jako konec prázdnin. Ale přece jen už pomaličku začínám věřit v happy end – že tu knížku dopíšu včas, aniž se z toho celá rodina zblázníme.

A tak na sklonku prázdnin vyrážím s kamarádkami pochodovat na Říp a v batohu s sebou táhnu i flašku višňového vína, protože, přátelé… den před tím pochoďákem jsem tu knížku opravdu DOPSALA!!!

Září 2019

Tak, teď už měl být ten klid. Nohy na stůl a vydýchat se. Lída ve škole a Venda poprvé ve školce. A já furt na rodičovské, no pohoda, ne? Bože, nejsem já ale naivní?

Jako ano, knížku jsem dopsala, ale ještě to chtělo, abych si ji po sobě celou asi tak padesátkrát přečetla, dopsala k příběhu praktické tipy a triky, všechny svoje zahradnické fígle, sepsala svoje oblíbené recepty, ověřila všechny údaje a vyladila mouchy. A když se přestaneme bavit jenom o knížce, tak je tu jen tak mimochodem furt TA zahrada. A manžel POŘÁD na maltě. A bordel všude v baráku, protože určité věci jsem v létě opravdu už nestíhala. Tak to beru jedno po druhém. Vařím, zavařuju, pleju, uklízím. A vychytávám mouchy v textu, dopisuju tipy, všechny fotky do knížky dohledám a celý ten skvost KONEČNĚ ODESÍLÁM DO VYDAVATELSTVÍ. Děj se vůle nakladatelova. A já – svatej klid!

Pořád září 2019

Ozývá se jakási paní Bára ze severní Moravy. Tomášova korektorka, která dostává za úkol moji knížku pokusně přečíst, aby se ukázalo, jestli 1. je vůbec dobrá a má smysl ji vydávat, a 2. pokud ano, tak aby v ní objevila mouchy, které jsem já přehlédla. A společně jsme to dovyladily. „Nejlíp tak, aby v knížce nezůstala jediná chyba, ok?“ přichází pokyn mailem odněkud z Itálie. Nebo z Ruska. (Protože Tomáš na rozdíl ode mě tráví celé léto na cestách!!!)

Nějak se mi rozklepou kolena. Moje dílo začíná žít svůj život. Je v rukou první zkušební čtenářky, resp. v rukách dvou čtenářek. Druhý zkušební výtisk dostává Tomášova žena (protože on přece nemá vůbec čas číst) a na ní a paní Báře teď je, aby se vyjádřily ke kvalitě textu, plánovanému podtitulku a tak celkově. Jestli je to chytlo. Jestli se smály už na straně pět (a na straně deset poprvé brečely), nebo si ještě na straně šedesát nudou koušou nehty a říkají: „Bóže, to je TÁK trapný!“

Den je ticho. Zkouším zase normálně žít, ale přitom vím, že ty dvě dámy drží mou knížku v ruce a čtou. To se prostě NEDÁ normálně žít. Až mi konečně píše Bára.

…. že to čtení musí chodit rozdejchávat do lesa…

….a pak mi o sobě píše strašně moc osobních informací, protože má pocit, že je musím vědět, protože jsme asi spřízněné duše, že ona žije to, co já, a já to, co ona, a že já to naprosto trefně popsala… a že je prostě z mý knížky úplně hotová. A rozhodně teď musí s mužem předělat celou zahradu.

Než to stihnu vydýchat, píše mi i Tomáš. Co se zase u nich děje právě teď…. žena se řeže smíchy na gauči jako už dlouho ne a rozhodně mi prej vzkazuje, že knížku VYDAJÍ!

Nádech, výdech, nádech, výdech…. Záchvěv štěstí i úlevy. Pak obrovská vlna štěstí. A USPOKOJENÍÍÍ. Aaaaacchhhh…

Ale pak zase šichta u počítače!!!!

Říjen 2019

Když teda Peoplecomm mou knížku opravdu vydá, je prý zapotřebí „na tom teď pořádně zamakat“. A co jsem asi dělala doteď?!

Jenomže teď se ten vydavatelský cirkus rozjíždí už bez ohledu na mě. Bára musí udělat superpečlivou korekturu a vymazlit se mnou každičkou větu (já myslela, že už JSOU vymazelný!). Grafička Linda musí projít ty kvanta fotek, co jsem jí naposílala, a rozhodnout, které jsou použitelné a které mám přefotit (NE!). Pak musíme – a to je fakt sakra důležitý – vymyslet co nejchytlavější podtitulek.

Titul je jasný – Sláma v botách 2. Ale musíme myslet i na čtenáře, kteří jedničku nečetli a absolutně nevědí, co od knížky čekat. Trochu jim Slámu v botách přiblížit. Nejlépe jednou větou. Údernou.

„Dvojka“ vyjde v mnohem větším nákladu než jednička, a tak je třeba jasně definovat, o čem vlastně moje psaní je. O čem, pro koho, co se dozvíte, v čem vám knížka zlepší život, v čem bude čtení užitečné (protože to nemá být jenom zábava) a proč máte mou knížku koupit nejlépe všem lidem, se kterými to myslíte dobře.

„A taky musíme probrat marketing, natočit videa, vymyslet ti turné…“ píše Tom a sice zdůrazňuje: no stress – ale upřímně, NO STRESS?! Všichni chceme mít knížku do Vánoc hotovou. Jakože s předstihem do Vánoc. Aby se do té doby stihl i ten marketing i ta videa, křest a turné. Šmarjápano, vono to snad nikdy neskončí!

Ale…. něco vám teď pošeptám:

Chci JÁ vlastně, aby to skončilo?

Budoucnost: 2019 – xxxx

Slíbila jsem muži, že s psaním končím. Ne on, já sama jsem s tím přišla. Mám prostě dost. Potřebuju už opravdu pořádný nádech a výdech a zase mít v hlavě i něco jiného než Slámu. Protože já ji teď měla víc v hlavě než v botách! A to je průser, ne? Že jsem za celé léto byla jen párkrát v lese a na zahradě mi všechno zdivočelo, protože hospodyňka se činila víc u počítače než s motykou. To není ten udržitelný styl života ani partnerského vztahu (ani rodičovství), který se snažím propagovat a táhnout vás k němu vlastním příkladem, přece.

Bohužel je to ale tak. Psaní mě baví, vždycky jsem chtěla být spisovatelka, jenomže ono je holt něco za něco. I ty splněné sny. A tak se za každou napsanou stránkou schovává čas, který jsem nestrávila něčím jiným. Třeba v lese. Nebo na zahradě. A ruce na srdce, Verunko… co tě teda baví víc?

Napsat dobrou knížku, která lidmi pohne a dá ti zažít obrovský pocit uspokojení, pokud se povede aspoň tak jako jednička (ta mi to uspokojení dala :-))? Anebo je pro tebe víc, sednout si večer vedle svého muže, který už hraje na kytaru pomalu jak Lenka Filipová, nalít si vínečko a zazpívat si s ním nějakou oblíbenou country písničku? TOHLE je taky uspokojení. Menší, oproti tý knížce. Ale můžu ho cítit klidně každý večer. Zatímco další knížku budu potit zase celý rok…

Takže… já nevím, jestli chci ještě psát dál. Zato vím jistojistě, že se chci konečně přestěhovat do hotového domu uprostřed své vysněné zahrady a být se svou rodinou. Duchem i tělem s nimi. Dát si pauzičku. Nádech, výdech. A pak prospat zimu.

A na jaře se – třeba – probudit? 🙂

Na jaře 2020 pojede Sláma v botách na turné. Navštíví své čtenáře ve všech městech a obcích, kde o ni bude zájem. Vy mezitím knížku přečtete a budete mě chtít poznat osobně. A pak se uvidí dál. Jestli ještě budu chtít snít… a psát dál…

Anebo bude náš příběh jednou provždy dopsaný.

A tak dobře… ještě něco!

Pozor, pozor, nejčerstvější zprávy z bojiště:

• Korektorka Bára už vychytala všechny textové mouchy. Sláva! Našla mi jich tam ještě asi tak bilion na každé straně. Nechápu a nebudeme to radši rozpitvávat. Každopádně poté, co dočetla, šla na zahradě zasadit pár jabloní, takže Tomáš má pravdu – knížky jeho vydavatelství fakt dělají lepší svět. 🙂

• Teď má Slámu v botách 2 v rukou grafička a zítra budeme společně s ní a Tomem vymýšlet nějakou peckózní obálku. Snad se zadaří minimálně stejně jako podtitulek.

• Protože – jo – ten už taky konečně máme!
  Tak dlouho jsme si lámali hlavy, až si o něj příběh najednou řekl sám. Protože v životě je PŘECE nejdůležitější láska a hlína za nehty!

Ale o tom podtitulku, i té špíně a té lásce, se rozepíšu víc zase někdy příště. Teď už musím letět. Na zahradu, do lesa!

NA SHLEDANOU UŽ BRZY PŘI ČTENÍ:

SLÁMA V BOTÁCH 2

V životě je nejdůležitější láska. A hlína za nehty!

od Veroniky Kyčery Kučerové.

#Ať mi rostou!
©

OBJEDNAT PŘEDEM LZE TADY: peoplecomm.cz/slama-v-botach2