Před Vánoci jsem se na Facebooku (naivně) prsila, že si vyjedu do Prahy na Slou Days. Jako že na eko módní event, na kterém budu čestným hostem organizátorky.

No, opravdu jsem se ono ráno naštráchla do nejlepší sukně, nafoukala si vlasy a oblékla smetanový(!) vlněný kabátek. Ale pak jsem udělala zásadní chybu. Místo abych nasedla do naší rudé Hondy a elegantně z ní vystoupila v Karlíně před Hauch Galery přímo do náruče pořadatelky Kamily Boudové (o našem prvním setkání ZDE), usedla jsem, já blbá, vedle svého muže do bílé dodávky Renault. Tím byl osud Slou Days zpečetěn. Na žádný event už jsem nedojela, protože muž mě „jenom na chvilku na něco potřeboval v Ikee“.

Z toho „něco“ se vyklubal výběr kuchyňské linky! Kterou ideálně rovnou objednáme, zaplatíme a v externím skladu Ikey v Hostivicích naložíme do dodávky (MY DVA SPOLU – přičemž já v tom smetanovém kabátku…), cestou ještě naskladníme pár kubíků dřeva v Hornbachu (já stále v té už bohužel ne-tak-smetanové parádě) a všechno ještě za světla stihneme odvézt a vyložit ve V. na stavbě.

„Aha, a jak při tom stihnu ty Slou Days? Mám tam domluvenou schůzku ohledně své budoucí práce!“ ptám se a pere se ve mně tolik smíšených pocitů. Například: Já jsem tak blbá, to se přece dalo tušit, že má něco za lubem, když bere do Prahy dodávku! Proč jsem do toho auta lezla! Čert vem budoucí práci, ale já si tam hlavně chtěla koupit nějaký pěkný pásek (K TOMU KABÁTU). A jen tak mimochodem – omg! – MY JEDEME PRO KUCHYŇ?! Jakože jakože fakt? A jakože – cože??? – DO IKEY?

Větší vnitřní zmatek už při pátku nastat nemohl.

„Počkat, to je na mě nějak moc informací. MY JEDEME VYBÍRAT KUCHYŇ?“ mrkám řasami a začínám být bledá jako můj ohoz.

Ale manžel mi s naprostým klidem oznámí: „Ne, já už ji vybral. Jedeme zjistit, jestli jsou všechny díly skladem, a potřebuju, abys mi to pak pomohla dostat do dodávky.“ A pomalu zabočí ke Zličínu.

„Aha, a kdy jsi mi tohle jako hodlal říct?“ začnu tlouct hlavou o čelní sklo. Načež se dozvím, že „jsem to přece říkal“ a „bylo mi trochu divný, proč si na stěhování myješ vlasy a bereš si kozačky“.

ALE JÁ VŮBEC S ŽÁDNÝM STĚHOVÁNÍM NEPOČÍTALA!

Ekestad a Veddinge

„Takže tys vybral kuchyň v Ikee…“ snažím se zklidnit, a přitom si to v hlavě trochu srovnat. „To znamená, že ji nebudete vyrábět s tátou v truhlárně. Aha, takže asi ani nebude z masivu. Bude to prostě… kuchyň z Ikey,“ konstatuju ne úplně spokojeně. A pak mi hned dojde, jak vyčítavě to zní – což jsem tak nemyslela. Fakt ne. Jen mě zkrátka nikdy nenapadlo, že zařizování kuchyně, mého výsostného prostoru v domě, proběhne zrovna takhle.

No jo, ale, vlastně, udělala jsem něco pro to, aby to zrovna takhle NEproběhlo?

Poslední rok, co jsem psala knihu a měla hlavu plnou svých (ráda bych napsala bohulibých) projektů, probíhaly paralelně nejrůznější akce na našem baráku. Vím jen zpovzdálí, jak manžel se svým tátou, vysloužilým špičkovým truhlářem, konzultoval všemožná technická řešení týkající se dřevěné fasády a interiérových dveří. Vybírali do domu dřevěné podlahy i vhodné, odolné dřevo na terasu, vyráběli mi dřevěný strop do špajzky, která propojí dům se stodolou, a dokonce se muž nedávno vytasil s tím, že mi v kuchyni splní malý sen – příčku mezi okny obloží bílými palubkami přesně tak, jak jsem si to vyčíhla na pár fotkách z Pinterestu.

Ani slůvkem se ale nikdo nezmínil o tom, kdo a kdy (a jakou!) nám vyrobí kuchyň.

„Veru, vrať se konečně do reality!“ poví mi manžel důrazně. „Kdy myslíš, že bychom tu kuchyň stihli udělat, když se chceš na jaře stěhovat? To by nám s tátou zabralo zase nejmíň půl roku a jsou tady všechny ty další věci, co ještě nejsou hotové a na rozdíl od kuchyně je v Ikee neseženeme. A já ani po tátovi nechci, aby zase něco vyráběl, pomohl nám až dost. Takže buďto můžu kuchyň nějak po nocích stloukat v truhlárně sám, s nejistým výsledkem a dodáním kdovíkdy za rok, nebo koupíme dvířka Ekestad a Veddinge a budeš ráda, že se po čtyřech a půl letech do V. konečně nastěhujeme,“ krčí muž rameny a ohlédne se po mně, co já na to.

No, co já na to asi tak můžu říct. Má samozřejmě naprostou pravdu. Zase, ve všem, jako vždycky. Takže když pak už smířlivěji dodává, že „Ikea dělá dobrý kuchyně, v paneláku jsi taky měla ikeu a jak se ti v ní vařilo,“ pokorně mu to odkývám. Dokonce i to že „vybral kuchyň s masivními dubovými dvířky, takže určitě nebudu zklamaná“.

Hmmm, zamručím si radši už jen pro sebe. Jednou možná nebudu zklamaná, ale teď jsem. Mozku se dá vysvětlit leccos, ale srdci ne.

V náručí Ikey

Zkroušeně vystupuju před Ikeou. Parkoviště je plné. Jak to, když je pátek dopoledne? To jako v téhle zemi nikdo nechodí do práce? (Ehm, pak mi dochází, že já vlastně taky nepracuju…) Lepší nálada se mě chytá, teprve když projdeme vchodem plným vánočních světýlek. Zase se po letech ocitám v IKEE. V chrámu levného skandinávského designu a švédských masových kuliček. Jak já to tady svého času milovala. A muž ty kuličky, jen tak mimochodem, miluje doteď.

Okamžitě nasaju známou vůni dřevotřísky a nového textilu a rozhlédnu se kolem… Všechno tak vkusně načančané, čisté a nové. No, nemůžu říct, že by se mi tu nelíbilo.

„Ty jo, tady je zase tolik nových designů!“ žasnu, zatímco se procházíme odděleními. A než bys řekl Ikea, zachvátí mě chtíč. Protože tamhleta lampička nevypadá náhodou vůbec špatně, na Ikeu. Nebo támhleten polštářek! A tamty hrnky!!!

Rozkoukávám se a můj žal se pomalu rozpouští; muž si mezitím vyzvedává v oddělení plánování kuchyní pořadové číslo a dostává info, že přijdeme na řadu asi za hodinu.

„Tak ti zatím ukážu, jakou kuchyň jsem vybral,“ pronese a vyrazí svižným krokem k ukázkovým kójím.

V tu chvíli se mi rozbuší srdce divočeji, než na jaře při zápolení s plečkou. Je tu totiž ta chvíle, kterou jsem si léta představovala – akorát že úplně jinak. Jdu si potykat se svou budoucí kuchyní. S místem, kde posledních osm let trávím drtivou část dne. S kuchyní, kterou už nejspíš budu mít nadoživotí.

Jak jsem to mohla nechat zajít tak daleko, že i o tomhle místě v domě rozhodl můj muž, aniž bych se vůbec angažovala?! Aha, už vím, proč! Protože jsem psala knížku. Protože jsem si plnila spoustu průběžných dennodenních snů a sníčků, až jsem na tento NAPROSTO ZÁSADNÍ BOD zapomněla. A tak mám vydanou nádhernou ekoknihu přesně podle svých představ, ale kuchyň možná nebude podle mých představ ani trochu. A už vůbec nebude eko! Protože Ikea. Protože Made in China. Ty jsi ale taková slepice, Veroniko!

Tuhle ne!

Procházíme kolem jedné kóje za druhou a jenom trnu. Prosím tahle ne. A tahle prosím taky ne. Jsou to sice všechno krásné kuchyně, vo tom žádná, ale nedostavuje se pocit „JO, TO JE ONA. NA TU CELÝ ŽIVOT ČEKÁM“. Já prostě „jenom“ míjím jednu pěknou kuchyň za druhou, ale pocity u toho žádné. Takže prosím tahle ne, ani tamta lesklá červená vzadu nebo už vůbec ne tahle hi-tech černá vlevo.

„Hele, támhle ji mají,“ zbystří najednou muž. „Akorát se prosím tě připrav na to, že já ji chci natřít na jinou barvu. Namodro. To Ikea nedělá,“ žene mě rychlým krokem k naší kuchyni. Zavírám oči a blížím se k ní poslepu.

„Jednu část skříněk natřeme šedomodře a druhou necháme, jak je, ať dub vynikne,“ vysvětluje mi manžel, zatímco oči oooopaaatrněěěě rozlepuju. „Musíme akorát vybrat, jaký přesně odstín té modré. Anebo jestli jít případně do levandulové, nebo spíš tyrkysové? No, to se musíme ještě domluvit. Ale jinak si myslím, že bude s palubkami, kamennou zdí a s tou dlažbou, co už jsem položil, super ladit,“ vychrlí na mě metrák informací a spokojeně klepe na dvířka.

„Tenhle model se vyrábí relativně krátce, ale fakt si myslím, že se jim povedl. Je decentní, ale má styl. A dvířka jsou z masivu, to jsem chtěl,“ uzavře konečně přednášku a já teda dootevřu ty oči. A čekám. Na to, kdy se mě muž zeptá, jestli se mi ta kuchyň líbí. A fakt by mě zajímalo, co má v plánu udělat, když řeknu, že nelíbí. Ale on se (radši?) nezeptá a já to to taky (radši?) neřeknu.

„Hele, Kubo, líbí,“ usměju se pouze.

„Jo? Tak to jsem rád,“ odpoví on.

A to je všechno. Možná se teď ode mě čekalo, že se začnu rozplývat, juchat, skákat ke stropu a vytejkat, jak je to nejkrásnější kuchyň na světě a že dokonalejší bych si nevymyslela. Ale já toho nejsem schopná. Jsem oněmělá úlevou, že ta kuchyň fakt nevypadá špatně, i ještě větší úlevou, že s ní má muž očividně ještě nějaké dovylepšovací úmysly. 🙂 A tak se „jen“ zavěsím do architekta a začnu spolu s ním tu kuchyň zkoumat. Seznamovat se. Představovat si, kam nastrkám poklice a kam kořenky.

„Tak v tomhle já teda prožiju zbytek života…,“ třídím si přitom nahlas myšlenky. „V kuchyni s dvířky Ekestad a Veddinge, který mi natřeš namodro,“ prohlížím si každý detail a taky klepu na dvířka. Pak si je zkouším představit levandulové. A potom dotyrkysova.

Otevírám a zavírám šuplíky a ptám se muže, jestli už má jasno i ohledně úchytek. Řekne, že má, stejně jako má jasno i ohledně dřezu, trouby, baterie a sporáku. Ty mi jde ukázat vzápětí. Očividně tu dnes přebírám kuchyň na klíč. Takže jsem vlastně klidně mohla jet na Slou Days, protože tady není co rozhodovat. A tak se naposled podívám na svou budoucí kuchyň se skříňkovými korpusy Metod a baterií Älmaren a pak si dám pomalu čelem vzad.

„Myslím, Kubi, že nazrál čas na masové kuličky. A na oslavu…“ obrátím nás směrem k Ikea jídelně.

Sdílíme sen

Nikdy by mě nenapadlo, že nejhezčí zimní den zažiju právě v Ikee. Můžu se k tomu vůbec přiznat?

O hodinu později jsem měla v břiše lososovou tortillu s mrkvovým freshem, manžel ty svoje kuličky a potřásali jsme si rukou s pánem z oddělení plánování kuchyní. Vyjel nám asi dva metry dlouhou objednávku, respektive seznam všech dvířek, šuplíků, korpusů, závěsných lišt, vrutů, matiček a dalších komponentů, které potřebujeme, abychom z nich mohli v příštích týdnech sestavovat naši krásnou kuchyň za 80 000 korun českých.

„To je přece lepší než nějaký vybírání hadrů, ne? Dneska sis koupila kuchyň,“ dloube do mě manžel loktem v dodávce, zatímco se přesouváme do Hostivic.

„Já si nekoupila nic, tys mi ji koupil. Já bych neměla z rodičovské ani na špunt u dřezu,“ opravuju manžela a doufám, že mu poznámka zalichotí. Sice mě dneska naložil ve slavnostním oděvu do špinavého auta a přivezl před nábytkový nákupách, kde je půlka věcí z Číny, ale od rána jsme spolu, dokonce jsme se spolu i najedli a teď si společně jedeme zamakat – naložit to dřevo v Hornbachu a kuchyň v Hostivicích. Dnes spolu zkrátka sdílíme náš sen. Zamačkávám slzu, jsem naměkko.

Od momentu zaplacení má Ikea jednu minutu na vyřízení každé položky z naší objednávky. Těch položek je ale asi 120, a tak čekací lhůtu využíváme k nakládce smrkových palubek u konkurence. Ani minuta nesmí přijít nazmar, protože chceme přece přijet s nákladem za světla.

V Hornbachu se ocitám v pro mě úplně novém světě. Manžel je tu naopak poslední roky jako doma. Ví přesně, kde zhruba ty palubky hledat, i kde tu mají hajzlíky. Já jsem ztracená. Nedokázala bych si tu koupit ani kladivo. Ten obchod má asi kilometr na délku a všude je tolik vystaveného zboží.

„A tohle všechno je ke stavbě domu zapotřebí? Jak se v tom dokážeš zorientovat? “ věším se do muže, aby se mi v labyrintu neztratil. Těkám očima od jednoho regálu ke druhému a říkám si, jestli to lidi neměli dřív jednodušší, když si prostě postavili chajdu z klacků a mazanice, místo dveří napnuly hovězí kůže a zásoby na zimu zahrabali do jámy pod zem. (takhle to znám z Archeoskanzenu Březno u Loun) Sice pak umírali v pětatřiceti jako stařečkové, ale těch předchozích čtyřiatřicet let nemuseli trávit rozhodováním, jaký vypínače do předsíně, jaké záchodové prkýnko na toaletu v patře a jestli je to přesně ten typ palubek, které potřebují na příčku mezi okny (Samozřejmě že koupíme špatný typ s moc širokou spárou!)

Do Hostivic přijíždíme kolem druhé hodiny. Naše kuchyň už tam na nás čeká. No, kuchyň…. krabice. Strašně těžké placaté krabice plné masivu a dřevotřísky.

„A z tohohle my si to celé poskládáme?“ žasnu, že se celá kuchyňská linka vejde na dvě palety. Muž mi ale naznačí, že nemám ztrácet čas uvažováním a radši máknout. A tak zdvihám jednu krabici za druhou a posílám je dál. Manžel stojí v dodávce, přebírá si je ode mě a rovná podle pořadí, jak potřebuje náklad ve V. vyložit. Něco se totiž vykládat nebude, poputuje to dál do D., do truhlárny. K natření namodro.

Během chvíle jsem zpocená a špinavá a přemýšlím, kolik ten náklad může vážit.

„Bude to skládačka,“ otře si muž pot z čela, když konečně zabouchne v dodávce dveře. Hodinku si odpočineme za jízdy v autě a pak nás čeká stejná posilovna zase ve V. Nanosit vše do baráku, nějak to tam logicky poskládat a hlavně rychle, protože tma ťuká na dveře.

„Tak co, dáš si švédský jablečný koláč?“ vytáhnu z kabelky pozdrav z Ikey, který jsem nám schovala na horší časy. Muž se rozzáří. O kuličkách už jeho bachor dávno neví. Každý si třikrát kousneme, aspoň něco.

Už abychom byli doma.

Konec osamělého pižlání

V půl páté padá tma a my máme hotovo. Na svůj kabát se radši nedívám. „Tak seš spokojenej?“ ptám se muže uprostřed naší kuchyně, kde se naše hlasy zatím odrážejí od holých zdí, ale už brzy ty zdi zastaví Ekestad s Veddingem.

„Spíš ty jestli seš spokojená?“ odpovídá mi muž protiotázkou, protože už pochopil, že jeho spokojenost má na kvalitu našeho života jen minimální dopady, zato ta moje maximální.

„No jo, jsem,“ připustím. Zcela určitě bych své pocity štěstí rozváděla víc a košatěji, kdyby se v baráku mávnutím kouzelného proutku objevila místo Ekestada z Ikey kuchyň „Made by Kučerovi“ z d.-cké dílny. Ale nechci to říkat nahlas ani si to myslet! Zákaz!!! Nákup kuchyně nás zase o kus přiblížil našemu cíli. A tak to musím brát.

Muž nesmí trávit další měsíce navrhováním a vytvářením něčeho, co se dalo přivézt rozložené v krabicích za jediné příjemně a společně strávené odpoledne. Už se musíme chovat rozumně. Tedy, on už se tak začal očividně chovat, takže ještě musím já. Opustit své spisovatelské a blogerské snění a toulání se po instagramových virtuálních realitách (především vypnout sledování Anie Songe!) a reálně zhodnotit priority, ideálně i přidat ruku k dílu.

Už nechci, aby byl manžel pořád fuč a sám si něco pižlal na baráku a v truhlárně a ve stodole a v garáži. Už to totiž trvá moc dlouho. ČTYŘI A PŮL ROKU. Za tu dobu jsme ustáli partnerskou krizi, otěhotněla jsem, porodila, vařím, peru a starám se o čtyřčlennou rodinu. (o všem je knížka Sláma v botách 2. Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty!) Venda už není ležící miminko ani roztomilý nošenec, ale kluk, který chce být s tátou. Ne s mámou, s tátou! Mámu bije pěstí do stehna za to, že říká, že tatínek není doma a nebude ani zítra ani nikdy, dokud nedodělá dům.

Ne, my už se prostě musíme odstěhovat. Musí to skončit TOHLE JARO! A jestli tomu má pomoct kuchyň z Ikey a možná i postele a skříně a já nevím, co ještě tam mají, tak to bereme, platíme a já to tam klidně zase pojedu osobně naložit!

Se vším smířená

Večer, když se s vytahanýma rukama (a já s úplně otahaným kabátem…) doplazíme domů a rychle ohřívám k večeři aspoň párky z Lidlu s mým chlebem a máminým zelím, jsem se vším smířená a na své poměry až podezřele vyrovnaná.

„Dobře jsi to dneska zorganizoval. Ty Slou Days už ti nevyčítám. A ta kuchyně… bude pecka. Už se fakt těším, až ti v ní udělám masové koule,“ zasměju se a – asi protože nás čeká noc bez dětí – mě napadne pár trapně primitivních asociací. Muže asi taky napadnou.

„Tak to jsem rád, že jsem tě dokázal uspokojil,“ zabodne vidličku do párku a druhou rukou mě plácne po zadku. S gustem, jako když klepal na ta dvířka v Ikee!

Kupodivu ho ale neusměrním, jenom mu zabuším do svalnatých ramen. Jsou taky jako z masivu. A ještě je bude(me) potřebovat. Čeká je přeměnit hromadu prken v modrou/levandulovou/tyrkysovou kuchyňskou linku úplně-přesně-podle-mých-snů.

A pak se nám konečně změní ten život. Odstěhujeme se, já poprvé oseju záhony před vlastním domem a napíšu na blogu THE END.

Protože manžel to dokáže a já budu mít, co jsem chtěla.

Zatím MÁM KUCHYŇ.

Ať mi rostou! ©

Líbí se vám, jak píšu? Tak si kupte mé knížky. Nebo přijďte na besedu.

KNÍŽKY SLÁMA V BOTÁCH 1 A 2 SE PRODÁVAJÍ ZDE:

Sláma v botách. Pozor, už poslední výtisky!!!!

Sláma v botách 2. Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty. Novinka prosinec 2019

A nejbližší besedy:

9. 1. Praha Uhříněves, Just Coffee, od 18. hod.

5. 2. Žatec, Městská knihovna, od 17. hod.