V posledních letech – a těžko říct, jestli nás tak semlelo svépomocné stavění domu, nebo děti – se ze mě a manžela stala výkonná ranní ptáčata, která toho nejvíc udělají, zařídí nebo vymyslí v čase mezi půl šestou ráno až max. druhou/třetí odpoledne. Později už náš pracovní morál začíná rychle ovadat, no a večer, to už se jen třeseme jako narkomani po flámu. A marně se snažíme držet tempo s energií dětí, které se na dobrou noc ještě nutně potřebují pošťuchovat, hádat nebo rovnou rvát jako koně. Vysvětlit jim, že my už ale na takové bomby nemáme dost sil, se nám zatím nedaří. 

Ale je tu ještě další zádrhel. 

S přepnutím na ranní životní styl poslední dobou značně uvadl i náš společenský život. 

Návštěva koncertu, divadla, festivalu i jen prachsprostý sedánek u známých ve večerních hodinách vyžaduje strčit si sirky do očí a modlit se, ať neusneme uprostřed dialogu. O nějakém chození do hospody už taky leta nemůže být řeč.

A tak, ač jsem žena od podstaty družná a společnost vyhledávající, poslední rok(y) si s těžkým srdcem nechávám jednu akci za druhou unikat a pozvánky z facebooku na to či ono ignoruji. A přitom bych se s mnohými přáteli tak ráda viděla! Ale představa ponocování a toho, co bude druhý den následovat, je děsivější než děsivá. Jak totiž nedostanu svůj příděl spánku mezi desátou večer a šestou ráno (plus mínus autobus), je to zlé, móóóc zlé. Den můžu odepsat pro totální netrpělivost, nevrlost, netoleranci a zoufalou nevýkonnost. A to zkrátka nechceš!

A tak nezbývá, než se pokusit o společenskou revoluci. Zavést nové společenské pořádky. Nové zřízení pro stejné zoufalce, jako jsme my… anebo pozitivněji řečeno – pro stejně nastavená ranní ptáčata. Zkrátka, místo abychom si návštěvy zvali „na večer“, začít je zvát na ráno. Na snídani! 

Úplně slyším, jak krásně to zní. „Ahoj Kači, přijď k nám s dětmi zítra ráno, pokecáme.“ Nebo „Zdeni, stavte se u nás zítra na snídani“. Nebo dokonce: „Neuděláme si v sobotu ráno večírek?“ a podobně. 

Oslavy narozenin by se konaly po ránu, místo večerních hostin by byly slavnostní snídaně a o silvestra by se „půlnoční“ šampus bouchal v poledne. No, tenhle bod už vlastně tak nějak provozujeme. Odpolední silvestry jsme zavedli od doby, co máme děti, a je to velká paráda jít si v deset lehnout, nenechat se vzbudit petardami a prvního být jediný člověk v republice, který dobrovolně vstává před sedmou.  

Jen by to chtělo ještě ta ranní divadelní představení, ranní třídní srazy, hudební festivaly a oslavy narozek. Pro lidi jako my tu není dostatečná nabídka. Naše potřeby jsou dlouhodobě přehlíženy a není je kde uspokojovat. Ranní ptáčata byla a jsou na společenském chvostu. A přitom to možná není tak malá sociální skupina. 

Tak schválně.

Taky by vám vyhovovalo, kdyby se změnila společenská norma a bylo by přijatelné pařit poránu? Chodit na ranní návštěvy, slejzat se s kamarády na osmou (ráno) a táhnout to drze až do oběda? Nebo pořádat bujaré brunche, kdy vrcholem anarchie by bylo odejít domů až po poledni? 

Večírky by se přejmenovaly na raníčka a kocovina by se odbývala ve tři odpoledne. Dovedu si živě tenhle nový společenský model představit. 

Takže nezbývá než o něm vyvolat veřejnou debatu, otevřít toto – pro někoho možná skandální – téma sebeurčení ranních ptáčat! My ranní typy to prostě máme jinak. A bylo už na čase veřejně se přihlásit k našemu naturelu a potřebám. 

Ano, možná jsme menšina a třeba se ukáže, že nás opravdu není kdovíjak moc. Ale o to důležitější je stát v jednotě. Spojit se v jednotný ranní proud. A pokud mezi svými přáteli a známými objevíte podobné ranní kusy, bez zábran se s nimi domluvte na novátorském společenském režimu. Začněme razit ranní návštěvy jako plnohodnotnou společenskou alternativu, rozšiřme pojem „sejdeme se v osm“ na PM i AM. 

Minimálně mně a manželovi by se ulevilo. A teď jsem moc zvědavá, komu ještě dál.

Ranním budíčkům zdar!