Teoreticky skončil nouzový stav. Prakticky jsme v něm ale pořád a začalo to už dávno předtím, než nás koronavirus uvrhl do karantény. Ten nouzový stav se týká naší krajiny a přírody. Od té doby, co zahradničím, to vnímám nějak jasněji a palčivěji než dřív. O kolik je zahrádka krásnější a úroda zdravější a radostnější, když tuhle roste česnek, tam salát a dýně, tady rajče, tam měsíček, támhle kostival, onde kopřivy a tady jabloň a pod ní lichořeřišnice. Pestrost je to, co se nám líbí a co přírodě i nám svědčí. Jenže to neplatí jen o našich malých zahrádkách, ale i o té zahrádce největší – o naší krajině.

Často si připadám jako pan doktor z filmu Vesničko má, středisková, který se rád kochal českým venkovem, protože to přece „není země, ale zahrádka“. No, já se taky ráda kochám. Ale musí být čím. Naše krajina s loukami, lesy, sady, políčky, rybníky a chaloupkami umí být nádherná, až mám slzy v očích, jenomže o nekonečných lánech s řepkou a smrkových monokulturách plných holin kvůli kůrovcové kalamitě už se to říct nedá. Respektive brečet se mi chce taky, ale ne dojetím.
A bohužel když procházím českou krajinou, kterou odedávna opěvovaly lidové písničky, umělci i konec konců naše státní hymna, je mi fakt často spíš než do zpěvu k pláči. V lednu to zaznělo i na konferenci Pestrá krajina, pořádané na půdě České zemědělské univerzity. Pozval mě na ni Dan Pitek, kmotr mé druhé knížky „Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty!“ (KOUPIT ZDE) a můj oblíbený „sedlák pod Milešovkou“. (Takhle ho najdete na sociálních sítích, třeba na FB. Ráda jeho příspěvky čtu, protože málokdo má o české přírodě takový přehled a dokáže své zkušenosti tak poutavě a lidsky popsat.)

Na konferenci jsem se tedy vypravila a měla dva hlavní cíle. 1. Nasát informace, jaké má ta naše „zahrádka“ do budoucna vyhlídky“.

2. Ale hlavně nasbírat konkrétní inspiraci, co můžu třeba i já, malá (velká :)) česká zahrádkářka, dělat pro to, aby krajina kolem mě byla pořád nebo zase jako malovaná.

Tento článek vyšel také v březnovém vydání Pravého domácího časopisu. Objednat starší čísla můžete ZDE.

Konferenci Pestrá krajina nepořádala žádná „zelená“ neziskovka, ale Asociace soukromého zemědělství ČR (ASZ), která hájí zájmy českých sedláků, zejména rodinných farem.

To může znít trochu překvapivě, ale když se na tím zamyslíte, tak je to vlastně logické.

„Sedlák a krajina jsou spojené nádoby,“ zaznělo hned v úvodu z úst předsedy asociace Jaroslava Šebka. „Sedlák nemůže být bez krajiny a kulturní krajina nemůže být bez sedláka,“ dodal a jak následně z konference vyplynulo, ze současného stavu české krajiny jsou nešťastní nejen odborníci na ekologie (hned několik dostalo na
pódiu slovo), ale i samotní sedláci. Samozřejmě ne všichni, ale o tom ještě bude řeč.

Proč tedy česká krajina vypadá na mnoha místech země tak neutěšeně a je naděje, že se to změní k lepšímu?

Ukázat dobré příklady

Podle Jaroslava Šebka mají na ráz krajiny skutečně zásadní vliv právě sedláci a jejich činnost. Proto ASZ vyhlašuje už tradičně soutěž Farma roku a od roku 2018 ještě nově program Pestrá krajina. Ten oceňuje farmáře, kteří dobrovolně realizují postupy šetrné k životnímu prostředí a s pozitivním dopadem na krajinu. „Programem chceme podpořit ty sedláky, kteří nedělají svou práci jen pro obživu a za účelem zisku, ale také s upřímným a dlouhodobým záměrem zpestřit biodiverzitu krajiny, v níž žijeme my všichni. Ocenění sedláci realizují na farmách a okolí navzdory pestré osevní postupy, vysévají biopásy, budují drobné vodní nádrže, obnovují či vysazují nové sady, remízky a aleje, nakládají šetrně s půdou a dělají mnoho dalších opatřených prospěšných pro celou společnost a životní prostředí. A činí tak dobrovolně, bez dotací nebo bez jakýchkoliv nařízení, z přirozené potřeby zachovat farmu a její okolí v co nejlepším stavu pro potomky,“ uvedl Jaroslav Šebek.

Zaujalo mě, že mezi oceněnými sedláky byli v obou ročnících nejen ekologičtí zemědělci, u nichž se dá podobné uvažování předpokládat, ale i farmy konvenční. Malé i větší. Rozhodující totiž není velikost farmy ani nálepka bio, ale to, jak farmář přemýšlí o celém konceptu svého hospodaření.

Cílem programu je právě takové „příklady dobré praxe“ přestavit veřejnosti, motivovat k šetrnému hospodaření i další, ale také poukázat na to, proč u nás musíme ujet od jednoho dobrého hospodáře ke druhému leckdy i stovky kilometrů, místo aby byl takový na každé vsi.

A tím se dostáváme k jádru problému. Na konferenci totiž z mnoha odborných úst zaznívalo pořád dokola totéž: naše krajina není pestrá nejen proto, že v ní hospodaří málo „příkladných“ farmářů, ale HLAVNĚ proto, že u nás na rozdíl od jiných evropských zemí hospodaří málo farmářů celkově!

Venkov jako výdělečný nástroj

Ideální stav by měl vypadat zhruba tak, že se v každé obci starají o pozemky a krajinu v okolí dva tři sedláci, v jejichž osobním zájmu je, aby to „u nich doma nějak vypadalo“. Realita je u nás ale bohužel taková, že na většině pozemků hospodaří velké zemědělské společnosti – tzv. agrobaroni – a řídí český venkov na dálku, převážně z Prahy nebo jiných velkých měst. Jejich přístup je pak logicky hlavně byznysový. Místo, kde hospodaří a ovlivňují život místních lidí, pro ně představuje výdělečný nástroj, ale hlubší vztah chybí. Žijí jinde, dané místo často ani neznají, tak proč by se angažovali v místním rozvoji? Proč by brali ohledy?

A co situaci ještě zhoršuje: nejen velké agrospolečnosti, ale i menší sedláci u nás z velké části vůbec nehospodaří na vlastní půdě. Pozemky mívají často pouze v pronájmu od vlastníků, kteří půdu zdědili v restituci a sami na ní hospodařit nechtějí (třeba proto, že zdědili pole na druhém konci republiky, nebo nemají potřebnou techniku, znalosti ani už vztah k půdě atd.) To jsou bohužel důsledky nucené kolektivizace v 50. letech a průmyslového přístupu k zemědělství. Obojí zašlo v pokrokovém a tradičně průmyslovém Československu mnohem dál než třeba v Polsku nebo Maďarsku, které byly vždycky hlavně zemědělskými zeměmi a kolektivizace tam v takové míře neproběhla. Proto je tam dnes také situace výrazně lepší (viz dále). Divte se pak zemědělcům, že nezakládají tůně, neobnovují remízky a naopak že se k půdě často chovají až bezohledně, když jim ta půda ve skutečnosti nepatří. Zpřetrhané vazby se obnovují obtížně, a to hraje do karet velkým hráčům, kteří – jak podotkl oceněný farmář a ornitolog Jaroslav Hruška – dnes nakládají s většími celky půdy, než jaké kdy vlastnila šlechta.

U sousedů to jde jinak

Ve srovnatelně velkém Maďarsku působí na šest set tisíc zemědělských subjektů, zatímco v ČR pouze třicet tisíc. Oč méně máme farmářů, o to jsou farmy větší a s tím jdou většinou ruku v ruce i větší pole, menší pestrost pěstovaných plodin a hospodářských přístupů, menší biodiverzita, fádnější a nezdravější krajina. Přesto od různých politiků a agromagnátů (ani se mi to jméno nechce vyslovovat nahlas, ale samozřejmě to není jen on!) posloucháme, že to jinak nejde, protože malí farmáři a políčka neuživí národ. Je to ale pravda, nebo zase jenom manipulace a lež těch, kterým se to hodí tvrdit?

„Naše velkofarmy jsou v rámci Evropy anomálie. U nás je průměrná velikost farmy 150 hektarů, ale evropský průměr činí jen cca 20 hektarů. A v Polsku, které svými potravinami zásobuje Evropu, mají farmy v průměru dokonce jen 10,5 hektaru. A ani ty velké lány nejsou nutností. Uvedu příklad Rakouska, kde se hospodaří na osmdesáti procentech zemědělské půdy na polích do velikosti dvou hektarů. Zato u nás dostane zemědělec dotaci i na dvousethektarová pole, která vykazují jasné známky půdní a větrné eroze, mají minimum humusu apod.,“ uvedl konkrétní čísla Dan Pitek, který je předsedou hodnotitelské komise programu. Co jenom na to říct… 🙁

Málo farmářů = horší krajina, jídlo i naše zdraví

Chybějící selský stav se bohužel neodráží jenom na stavu krajiny. Na škodu je nám všem.Proč?

• Máme horší přístup ke kvalitním potravinám, které jejich nedostupnost prodražuje;
• ve městech kolabuje doprava, protože na vsích chybí tradiční pracovní příležitosti a všichni za prací dojíždějí;
• obce a kraje musejí na péči o pozemky najímat firmy, o jejichž zájmu na skutečně dobře odvedené práci lze polemizovat, nebo se péči o krajinu věnují neziskovky, opět placené z našich kapes;
• obří stříkané lány s řepkou navíc mnohým z nám škodí zdravotně,
• nemluvě o zhoršujícím se stavu a zásobách spodní vody;
• a na konferenci byla dokonce (opakovaně!) zmíněna i otázka celonárodní bezpečnosti. „Velké společnosti nepředstavují totiž jenom riziko ekologické, ale protože mají nejasné pokračování do budoucna, jsou i rizikem hospodářským a bezpečnostním pro celou ČR a střední Evropu,“ uvedl například již zmiňovaný farmář Hruška.

Co se musí změnit (a opravdu za všechno může zlá EU?)

Jestli se kvalitnější krajiny dočkáme, jedině když přibude zodpovědných lokálních hospodářů, tak se u nás ale musí něco velmi podstatného změnit. Legislativa.
Byla jsem zvědavá, nakolik si budou přítomní odborníci stěžovat na „zlou“ EU a její byrokratické požadavky – traduje se přece, že za všechno zlé v zemědělství můžou hlavně „ty dotace a další výmysly z EU“. Jenomže kupodivu nářky tímto směrem na konferenci nezazněly! Konec konců v Evropě rodinné farmy fungují, jak už bylo řečeno.

Všechny připomínky stran šikany úřadů, špatné součinnosti ministerských rezortů, nelogičnosti nebo nedotaženosti zákonů a vyhlášek a hlavně neúnosného množství všelijakých výkazů, příkazů a kontrol šly bohužel na vrub našim zákonodárcům.

Zaujaly mě zcela konkrétní připomínky a návrhy na legislativní změny, na nichž se shodli jak farmáři, tak zúčastnění enviromentální odborníci. Například:

1. Změnit nastavení dotačních programů tak, aby i menší farmy byly konkurenceschopné a ty větší
   zase motivované k trvale udržitelnému stylu hospodaření. Konkrétně: zastropovat dotace pro velké agropodniky, zavést redistributivní platbu (příplatek na první hektary, na další už pak jen základní sazba), přidat k vyplácení dotací více podmínek vztažených k životnímu prostředí.
2. Zavést v legislativně status rodinná farma a navázat na něj ochranu, úlevy a povinnosti.
3. Upravit stavební zákon; dnes si sedlák nemůže zbudovat bydlení na vlastních pozemcích mimo
   obec, takže péče často probíhá vynuceně „na dálku“.
4. Zlepšit možnosti prodeje ze dvora, který u nás není kvůli své složitosti moc rozšířen. Pomohla by
   například možnost porážet zvířata střelnou zbraní přímo na pastvinách, což je daleko šetrnější vůči
   zvířatům, která tak sedlák nemusí stresovat převozem na jatka.
5. Lépe využívat pozemkové úpravy. Jde o nástroj, který má vést k větší přístupnosti krajiny a
   pozemků, v praxi je ale nedostatečně využívám a často vede jen k budování nesmyslných asfaltek
   mezi lány.
6. Za nefunkční považují sedláci i nově připravovanou protierozní vyhlášku nebo povinnou evidenci
   živin na pozemcích, které sedláka „zatíží novou administrativou a ukrojí mu čas, který by mohl věnovat skutečně funkčním opatřením“.
7. Problematické je i tzv. předkupní právo zvýhodňující stávající nájemce zemědělské půdy bez ohledu na to, jak na pozemku hospodaří a jestli by to jiný zájemce nedělal lépe.
8. Aktuální vědecké poznání, klimatickou změnu a stav krajiny zohlednit také v novelách zákona o myslivosti, o vodě či o ochraně lesního fondu. Zcela nedořešená je pak legislativa agrolesnictví.
9. Iniciovat vznik odborných komisí napříč ministerstvy, které zlepší součinnost institucí.
10. Zavést nový studijní obor rodinné hospodaření (SŠ, VŠ), který připraví budoucí farmáře k podnikání a převzetí otěží rodinného byznysu.
11. A v neposlední řadě změnit pohled na českého sedláka. Neprezentovat ho jako chudinku, která si stále vymiňuje nějaké podpory, ale jako nositele tradic a hodnot a přínosný článek pro celou společnost.

Co můžeme dělat my všichni?

Tenhle poslední bod mě oklikou vrací k úvodní otázce: Co je v rukách každého z nás – mě samotné – , aby se naší krajině dařilo lépe?

Především věřit v selský rozum a postavit se za něj. Rozlišovat sedláka a „sedláka“. Neházet do jednoho pytle agrobarony a lokální zemědělce, které skutečně často drží nad vodou jenom dotace, pro malého farmáře bohužel čím dál hůř dostupné. Kupovat české farmářské výrobky a ptát se sedláků ze svého okolí, jakou konkrétní pomoc by uvítali. Vyjadřovat svou podporou těm, kteří sice nejsou prvoplánově ekology, ale svou závislost na přírodě si uvědomují a umí s ní pracovat.
V průběhu konference bylo oznámeno, že ministerstvo zemědělství znovu povolilo plošnou aplikaci jedu Stutox na hraboše. Na pódiu nebyl nikdo, kdo by z toho měl radost.

„Zatímco republika bojuje s hrabošem, my jich máme na farmě daleko méně než v začátcích, protože u nás biodiverzita funguje. Příroda se postará,“ podotkl k tématu Miroslav Blahušek z oceněné farmy Habánský dvůr. A totéž co on by zřejmě zjistili i další, kdyby dostali ke své práci rozumné podmínky.

A tak tlačme na politiky, ať jim konečně ty podmínky dají. Pak se sedlák zase stane tvůrcem a ne škůdcem krajiny.

Více o oceněných farmářích a programu Pestrá krajina si přečtěte na www.asz.cz.

Nebo přijďte v září na akci naší Semínkovny Louny: pozvali jsme Daniela Pitka přednášet o pestré krajině. Akce měla proběhnout už na jaře v rámci oslav naší semínkovny (o tom, jak jsme ji před lety zakládali, ZDE), ale kvůli koronaviru ji přesouváme na září. Termín ještě upřesním. Snad si Dan před senátními volbami na nás ještě najde čas.

Co se děje s vaší půdou

Vlastníte pozemek, na kterém sami nehospodaříte?

• Zajímejte se, jak nájemce s vaší půdou nakládá. Výzkumný ústav meliorací a ochrany půdy připravil vzorovou pachtovní smlouvu, která jasně definuje, jak má nájemce na půdě hospodařit, aby nedocházelo nesprávným obhospodařováním k jejímu poškození a snižování hodnoty. Trvejte na jejím podpisu a dodržování, nebo najděte poctivějšího nájemce. Tip vám dají například v ASZ.
• Tlačte na obecní a krajské úřady, aby takovou smlouvu vyžadovaly i u pachtů obecních pozemků. Pod heslem „metodika půdního průzkumu zemědělských pozemků pro pachtovní smlouvy“ je ke stažení například ze stránce www.svazvlatsnikupudy.cz.

A na závěr něco pozitivní inspirace z oceněných farem. Taky máte chuť jet se tam hned podívat? 🙂

Oceněné farmy v ročníku 2018

Kunclův mlýn, zlatá medaile – ASZ Příbram

Habánský důvr, zlatá medaile – ASZ Hodonín

Statek Vodňanský, zlato – ASZ Litoměřice

Ekofarma Petra Marady, zlato – Svaz vlastníků půdy ČR

Farma rodiny Kuncovy, stříbro – ASZ Ždár nad Sázavou

Farma rodiny Sotonových, stříbro – ASZ Svitavy, Ústí nad Orlicí

Farma u lesa, bronz – ASZ Tábor

Farma Jiřího Mišáka, bronz – ASZ Přerov

Oceněn farmy v ročníku 2019

Farma Jiřího Marka, zlato -ASZ Třebíč

Farma U Hrušků, zlato – ASZ Plzeň-sever

Farma Prak, zlato – ASZ Benešov,

Farma Domašín, stříbro – ASZ Jindřichův Hradec

Farma Tláskal, stříbro – ASZ Náchodska

Farma Jiřího Mišáka, bronz – ASZ Přerov

Souhlasíte s článkem, máte jinou zkušenost nebo chcete něco doplnit? Napište mi do komentáře nebo na e-mail veronika.kycera@gmail.com.

Podpořit mě můžete také tím, že si koupíte některou z mých knížek nebo dorazíte na besedu. Nové termíny besed, které byly kvůli koronaviru zrušeny, právě domlouvám. Sledujte můj fb, instagram a sem to samo taky napíšu.

Ať nám všem rostou! 🙂 ©