Manžel už stříhá metr, že bude mít stavbu našeho domu konečně za sebou, bohužel já mu o víkendu vymyslela novou práci. Jde o ty dvě hnusné betonové zdi u domu. No, něco s nimi přece musíme – musí! – udělat.

Stěhování se nám neoddiskutovatelně blíží. Moje maminka se nedávno vrátila z namátkové kontroly, jak ve Vlčí pokračuje stavba, a pronesla šokující větu: „Veru, vy se budete na jaře stěhovat!“

Jenom jsem stála a zírala na ni. „Myslíš, mami? Jako fakt to na tebe tak působí?“

A ona mi to s jistotou odkývala. „Ten barák máte skoro hotovej,“ pronesla, jako by byla nějaký zkušený stavbyvedoucí. Ale očividně jí stačilo vidět, co vidí: že kotel topí, voda teče, světla svítí a podlahy jsou už taky všude položený. Takže co ještě? Dovymalovat a nastěhovat nábytek?

„A na jaře už zaseju ředkvičky do záhonů před svým domem…,“ vydechla jsem, když jsem vstřebala, co mi to maměnka říká. Ale hned pak mi přišla na mysl ta zeď. Dvě zdi…

Obludy na očích

Náš svažitý pozemek je plný nevyzpytatelných terénních zlomů, které sice dělají to místo zajímavým, ale ne praktickým, chcete-li cokoliv pěstovat. A tak už bývalí hospodáři řešili náročné podmínky po svém: svah za domem kdosi zpevnil betonovocihelnou zdí, která chrání dům před tím, aby se na něj z onoho svahu valila úrodná půda. Je to čistě funkční opatření. Asi i nutné. Ale pěkně nevypadá.

Druhou podobně „funkční a nutnou“ zídku zbudoval loni na pozemku i aktuální hospodář – manžel -, a to pod mým políčkem na zeleninu. Jsem za tu zídku vážně vděčná, protože jsem loni díky ní poprvé pěstovala zeleninu na rovině, aniž se mi ze záhonů splavovala voda a půda na trávník. Nebesa, to je takové požehnání, mít rovné záhony! Kdo nikdy nezkoušel něco pěstovat ve svahu, neví, jak debilní to je. Jenomže… ehm, skutečnost, že něco „vyřeší váš debilní problém“, ještě neznamená, že se vám na to řešení bude i pěkně koukat. Ta opěrná zídka pod záhony prostě hezky nevypadá, bez ohledu na to, jak moc mi přišla vhod.

Jenže když se teď do Vlčí přestěhujeme, budu mít obě šeredné zdi dennodenně na očích. Nedalo by se s nimi po estetické stránce teda něco dělat?

Tuhle otázku si bohužel nepokládám pouze v duchu, ale položila jsem ji i svému muži. Zcela bezelstně a nahlas. Takže jsem se pak pro změnu něco dozvěděla já od něho.

Jak si srovnat priority

„S čím jestli by se nedalo něco dělat?“ zeptá se mě muž nevěřícně, když se za ním v pondělí stavím na stavbě a dřepneme si se svačinou na podlahu v budoucím dětském pokojíku. Odtud máme bohužel jednu „tu zeď“ jako na dlani. A tak to nadhodím. Že se na ni nedá dívat a musí(me) něco udělat hned, jak se přistěhujeme.

Muž si mě překvapeně změří. „To myslíš vážně?“

„No, myslím,“ povím už o trochu míň jistě, když vidím, jak si mě prohlíží. „Přece na ni nebudeme celé dny koukat. A na tu druhou zídku u záhonů taky.“

Manžel se podívá tím směrem a pak se málem začne smát. „Veru, tobě připadá, že tu už nemám žádnou zásadnější práci, než řešit nějaké zdi, které jsou funkční, ničemu nevaděj, jenom nejsou tak úplně podle tvých estetických měřítek?“ pohlédne na mě pobaveně.

„No tak jako… teď ještě práci máš, to já vím. Ale až se přestěhujeme…“

„A co takhle fasáda? Nevadí ti, že není dodělaná?“ otáže se muž zvědavě.

„No, to je pravda, že fasáda je zatím taky dost ohavná,“ připustím.

„Nejenže je ohavná, ale hlavně protopíme majlant, dokud nedodělám zateplení! To je skutečná priorita,“ povzdechne si manžel.

„Tak dobře, ale až fasádu dokončíš, pak by ses do těch zdí mohl pustit, ne?“ držím se však dál svých zdí.

„Pak jsem plánoval dodělat terasy. Abychom si do baráku na podzim nenosili bláto,“ předestře mi muž svůj další stavební záměr.

Když si představím, jak aktuálně vypadá prostor za domem, připustím, že terasy by to teda chtělo. Protože teď se za domem válí samá hlína a štěrk. „Ale hned potom už bys mohl…“

„A potom se vrhnu na altán. Ať konečně zmizí ze zahrady ta hromada opuky. Nebo tobě tam ty šutry nepřekáží?“ otáže se mě manžel trpělivě a já – chtě nechtě – musím zase souhlasit: „Ba jo, to by taky bylo dobrý, kdyby už ta hromada zmizela. Zabírá místo, kam jsem chtěla vysadit ovocné keře.“

„Takže jinými slovy, Verun, mám letos zase až do zimy co dělat. Sama to vidíš. A to vůbec nepočítám, jaký všechny možný nedodělky zůstávají vevnitř v baráku. A je mi úplně jasný, že sotva se nastěhujeme, tak tě najednou taky začnou hrozně štvát a budeš s nimi chtít okamžitě něco dělat. A to ,něco´ abych samozřejmě dělal já, že?“ obejme mě manžel kolem ramen jako malou holku.

Pak s povzdechem podotkne: „Já vím, že ty bys coby nepraktická žena nejradši se vším začínala od konce, z druhé strany a vzhůru nohama, ale nech stavbu prosím tě na mě. Já vím, co kdy a proč dělám.“

Trapně sklopím oči. To jsem ale dostala od muže nakládačku. Když ale ty oči zvednu, kromě zdi, u které se můj zrak opět nespokojeně zastaví, si všimnu i manžela, kterak do sebe právě tlačí nutričně vyvážený cibulovosýrový toust, který jsem mu – já, nepraktická – přivezla ke svačině. Aby mi tu prakticky netrpěl hlady. A jsem to čirou náhodou opět já, nepraktická, kdo k večeři chystá hovězí guláš (jen pro tvrdě pracujícího muže, sobě namáčím hrách….) a kdo včera pekl dva pecny chleba a buchtu přes celý plech na zahnání mužových nočních chutí.

Tak já nevím, ale že bych byla se svým počínáním úplně mimo?

A zrovna v tu chvíli, kdy se chci proti manželovým závěrům ohradit, mě najednou něco napadne. Taková rychlá myšlenka, ale když se zase podívám na zeď před sebou, najednou vím, že ten nápad není k zahození. Že by čistě PRAKTICKY mohl fungovat!

Vyskočím, rozloučím se s mužem a rychle vyrazím domů. Hledat semínka. Já mu totiž dám zeď… vzhůru nohama….!

Stěhování do polotovaru

Jako aby to nevyznělo blbě, on má manžel pravdu. Do Vlčí jezdí každý den, a tak má lepší přehled než já o tom, co všechno je tam třeba ještě udělat. Když se tam někdy namátkově zjevím s ním, taky pak najednou vidím stavbu jeho očima a i na mě vyskakují samé to-do-listy. Protože nejen fasáda, altán a terasa, ale taky tohle a tamto a támhlecto ještě není dokončené. Ze stropu visí žárovky, na oknech chybí závěsy a nemáme vůbec žádný nábytek. Vyrobený ani vybraný. Vrata na dvůr jsou rezavá a zavíráme je kusem stočeného drátu. Místo schodů máme pár betonových tvárnic a dvorek plný písku, starých cihel a rozježděného bahna. Všude se něco povaluje, ale nemůže to zatím zmizet, protože „se to ještě potřebuje při stavbě“. Do stodoly chybí funkční vrata (ta provizorní dvířka z prkýnek tam nemůžeme mít na furt). A radši nebudu zmiňovat, jak nevábně vypadají rozpadlé prasečí chlívky (nebo co to bylo) pod oknem kuchyně. To budu mít při vaření parádní výhled. Nebo ta zeď k sousedům, kterou z části nahrazuje rezavá plechová vlnovka…

A tím to-do-seznamy zdaleka nekončí, spíš začínají. Protože co například ten rozpadlý, do země zakutaný sklípek vzadu na zahradě? Kam přestěhujeme a čím zamaskujeme nevzhlednou plastovou nádrž na vodu? A co potok? Tahle část pozemku je vůbec kapitola sama pro sebe. A úplně všude kopřivy, zatímco já bych někde chtěla aspoň jeden vyvýšený záhon. Ne proto, že to je in, ale protože by se na něj hezky dívalo.

Takže chápu, že když pak přijdu „otravovat s ošklivou zdí“, má mě manžel za nepraktického šílence. A nemá naprosto žádnou motivaci přikládat „mým zdem“ jakoukoliv důležitost. I když už jsme skoro v cíli, naše cesta bude pokračovat i za cílovou páskou ještě fůru let, protože se nastěhujeme do polotovaru. (Tímto se omlouvám návštěvám, že u nás budou dočasně sedávat na bedýnkách, s žárovkami nad hlavou a s výhledem na zbořené chlívky.) Naštěstí piju levandulovej čaj a vykuřuju se rozmarýnem, abych neztrácela fokus a nepropadala z toho panice.

Nicméně zrovna ty zdi mě z nějakého nepochopitelného důvodu vzrušují víc než cokoliv jiného nedodělaného – a ani rozmarýn s levandulí na ně nezabírají!

Takže musím nechat manžela manželem, ať si řeší svoje nedodělky „od začátku a ve správném pořadí“, a své zdi si prostě pořeším přednostně JÁ SAMA. Nějak. Od konce a obráceně, ale aspoň mě hned napadá jak. Cha!

Všechno je lepší než beton

Každý rok bojuju na zahradě s nedostatkem záhonů. Loni jsem budovala nový záhon pro bylinky, který se opět už v půlce sezony ukázal malým. A na hlavním políčku nezbylo dost místa pro brambory (článek Kam si to mám strčit aneb Bitva o trávník). Ani pro papriky a jahody. Takže letos prostě expanduju přes zeď. No ano. Přes OBĚ TY HNUSNÝ ZDI!

Začnu pěstovat vertikálně. Nechám obludy něčím obrůst, ale ne zdola nahoru, jak teď možná napadá praktické zahrádkáře. Já na to půjdu shora dolů! Jak to, že mě to doteď nenapadlo? Pod jednou zdí vede mlatová cestička a pod druhou je v plánu terasa, takže schovat zdi za nějaké popínavky je vyloučené. Ale převis může přece taky vypadat dobře. Než beton musí vypadat líp úplně všechno!

Zamnu si ruce, když si představím, jak se moje letošní sklizeň ještě znásobí, když začnu kromě horizontálních ploch zahrady využít i plochy vertikální. Já, obrácená, od konce a vzhůru nohama přetočená žena, na to vyzraju.

A co do záhonů nad ty zdi vysadím? Tak v tom mám najednou taky naprosto jasno.

Mít plán

Už loni to na zahradě vypadalo na pár místech tak, že některé dýně a fazole, které jsem vysadila na políčku až u zídky, se přes ni začaly po čase plazit ven. Nebyl to záměr, ale velmi rychle jsem to jako záměr začala prezentovat, protože se na to moc pěkně dívalo. No tak to tak letos udělám opravdu záměrně. A se všemi dýněmi a fazolemi, které budu pěstovat. Nasázím je po celé délce svých slavných zdí! Šlahouny povedu přes jejich okraj, schovám příšery a ušetřím si tolik místa.

Čekali byste takovou úvahu od blondýny?

Ano, s tou dlouhou, vysokou zdí u domu to bude krapet složitější. Zeď je totiž ve stínu a tvoří za domem jakési zákoutíčko, které může v parném létě poskytovat kýžený chládek a soukromí, jenže těžko říct, jestli tam fazole a dýně dozrají. Možná k nim zkusím zasít ještě ačokču s lichořeřišnicí, ať je nabídka širší (A jestli máte nějaké další nápady, tak mi prosím určitě poraďte.) a uvidí se, čemu se tam bude dařit. V budoucna to pak třeba vyřeším líp.

Zatím mi to ale připadá jako plán. Jako zatraceně dobrej plán pro novou zahradnickou sezonu i naše spokojené přestěhování. Obojí už ťuká na dveře. Po čtyřech a půl letech pěstování na dálku a svépomocné stavby přijde velká změna – já a můj muž se začneme nacházet na stejném místě. Mezi stejnými čtyřmi zdmi.

Tak možná proto mi právě na těch zdech tak záleží! 🙂

PS. Až brzy začnu sdílet fotky z našeho nového obydlí, prosím jenom nám nepište, že nás uvnitř čeká ještě moře práce. Ani o fasádě prosím nepište nic. Nebo o bordelu za domem. A explicitně vás žádám: hlavně nic nepište o jistých dvou zdech! Co ale udělat můžete? Popřát mým dýním, fazolím, ačokče a lichořeřišnici, AŤ MI ROSTOU!

Poklidný a pozitivní závěr zimy vám přeje Verča-už-brzy-přestěhovaná-Sláma v botách

A AŤ I VÁM ROSTOU!

DÝNĚ

Dýně se obecně moc nehodí do stínu kvůli náchylnosti k plísním (to jsem si vyzkoušela v minulých letech). Vertikální pěstování je ale o něčem jiném – voda z listů okape, plísně by tudíž nemusely bujet. Postřik z přesličky to taky jistí, návod máte v knížce. Vertikálním pěstováním ušetříte hodně místa. Pravděpodobně takhle zkusím vysadit hlavně hokkaida, protože mají obvykle nejmenší (nejlehčí) plody. Špagetové dýně, máslovky a olejné dýně jsem měla loni tak obří, že mám trochu obavy, jestli se plody udrží. Ale za zkoušku nic nedám a poreferuju vám.

FAZOLE

Vhodné k vertikálnímu pěstování jsou tyhle veliké šarlatové fazole. Rudě kvetou celé léto a jsou nesmírně okrasné. A chutnají nám. Nejí se lusky, nechávají se dozrát na zrno. Fazolky, které dozrát nestihnou, vyloupněte nedozrálé a uvařte si je jako výbornou zeleninovou přílohu (cibulka, sádlo, špek česnek…) . Sušit a skladovat se ale dají jen ty dozrálé.

Návod, jak pěstovat fazole a dýně, najdete v mojí knížce Sláma v botách 2: Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty!

AČOKČA

Dařila se mi nejvíc předloni. Loni mi na stanovišti uschla – mou chybou, nechodila jsem ji zalévat (protože se k ní nedalo dostat přes TU HROMADU OPUKY, co letos zmizí v altánu:-)!) a bohužel na zálivku je tahle rostlina náročná. Když má dobré podmínky, odměňuje se křupavými plody tvarem podobnými okurkám a chutí zeleným paprikám. Přidávala jsem je nakrájené do zeleninového rizota, do leča, prostě všude, kam se dá strčit i paprika. Větší plody se dají i plnit.

V dubnu si začněte chystat sazeničky – semínka vysejte do květináčků podobně jako dýně. Chtějí hodně humusu a zalévat. A od půli května (po posledních mrazech) můžou přijít sazenice ven, nejlíp hodně do teplíčka, klidně do fóliáku, máte-li místo. Potřebují oporu, po které se pnou. Místo u „mojí“ zdi nebude zrovna nejteplejší, přesto to zkusím. Semínem mám dost ještě z předloni. Původní jsem získala ze Semínkovny Louny a i letos jich máme v semínkovně hodně, takže jestli vás ačokči zaujaly, skočte si k nám pro ně.

LICHOŘEŘIŠNICE

Bohužel chutná dřepčíkům, poslední roky mi ji nemilosrdně likvidují. Vyplatí se proto sazeničky přikrýt v kritickém období nájezdu dřepčíků (duben, květen, červen) bílou netkanou textilií, tím se její šance významně zvyšují. Vyplatilo se mi to loni i u květáků, růžičkové kapusty a brokolic (článek Co zná každý červnový zahrádkář aneb Nekolabuju, pěstuju. A návod na 39 top brokolic, květků a ještě mnohem víc!). Lichořeřišnice je jednoletá a nesmí přejít mrazem, takže se seje až koncem dubna. Stín by jí vadit neměl, voda jí přijde vhod.

A co dalšího byste mi poradili nechat přes mé zídky viset? Napadá vás i něco čistě okrasného? Třeba nějaká trvalka...? Děkuju předem za vaše tipy. 🙂 ©

Víc o mém pěstování a manželově svépomocném stavění domu si můžete přečíst v pár starších článcích a hlavně v mojí nové knížce, která je celá o tom!

Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty! O čem je SLÁMA V BOTÁCH 2

Moje knížky

A prosím, kdo jste už knížku četli, malá prosba: napsali byste k ní prosím pár slov hodnocení na Peoplecomm a Martinus? Ať mám já i potenciální další čtenáři zpětnou vazbu. Dííííky moc! 🙂