Trávíme právě s rodinou Velikonoce na Maltě, ale já se odtud musím nejprve zpětně vrátit k před-velikonoční hostině u Péti a Toma Hajzlerých v Praze Komořanech.

Takovou pospolitost, jakou jsem cítila ze skupiny podobně naladěných spolustolovníků, cítíme tady na Maltě u otevřených dveří každého kostela nebo krámku na rohu. Živá komunita. Od prvního dne se tu cítíme jako doma, máme svého pekaře, řezníka, zelinářku i souseda, který s námi laškuje přes balkon. O Maltě ale víc někdy jindy.  

Dnes o hostině, z níž jsou tyto fotky. 

Pár hostů jsem znala ze dřív, ale většinu jsem poznala až u stolu. Díky společným tématům – jídlo a pěstování – ale bylo hned o čem mluvit a že to byly debaty! Rokovalo se dlouho do večera a nikdo nechtěl dom.

Karel z Probio nás upozorňoval na podvody se špaldovou moukou. Některé i známé firmy prý špaldovku „ředí“ obyčejnou pšeničnou, a někteří dokonce do pytlíků sypou „JEN“ klasickou pšenici. Jednu z těch značek občas kupuju! Po hostině nám sdílel testy VŠCHT a článek z Blesku, který tuhle kauzu rozmázl.

Libor z Živé farmy  prožil 18 let v New Yorku, teď farmaří na jižní Moravě. A tak hodně srovnával. Mluvil o obřích zahradách na střechách mrakodrapů, o usměvavých amerických farmářích i jak lidi v USA fandí občanským iniciativám a podporují své farmáře. Také jak tam poslední dobou výrazně zlevnily biopotraviny, stejně jako v Německu a Rakousku. O tom si ale podle Honzy z Asociace místních potravinových iniciativ a Lovíme bio bohužel můžeme u nás nechat jen zdát, jeho rozbor situace byl k pláči. Už ve své první knížce jsem tvrdila, že biofarmáři jsou největší hrdinové, a ono se bohužel furt nic nelepší!

Vraťka z Výdejny chuti vyprávěla, jak jim před Vánoci přijel náklaďák plesnivých pomerančů a kolik týdnů ze své kanceláře v obýváku řešila škody. Další důkaz, že mámy na rodičáku zvládnou všechno!
Jirka z Bezobalu sdílel zkušenost, že budou muset začít prodávat i nebio sortiment, aby odolali konkurenci. Načež rozléval svou vynikající domácí ořechovku (recept už od něj mám). 😊

A velkým tématem byl i Scuk – Probio mu fandí a dodává, ale podle ostatních už se ze Scuku stal byznys podobný Rohlíku. 
Za Petru Hajzlerovou mluvilo skvělé jídlo, které navařila a fotilo se pro její druhou kuchařku s názvem Hostina.
A o čem jsem mluvila já? 

„Čemu se věnuješ ty, Veroniko?“ padla otázka, protože mé knížky a životní příběh znala z hostů pouze Vraťka.
„Já jsem učitelka s velkou zahradou. Píšu o své cestě z města na vesnici a jak skloubit zahradničení, svépomocnou stavbu domu, práci, rodinu, komunitu…“

„Ono se to dá nějak skloubit?“ pousmáli se spolustolovníci. „Musíš dělat hodně kompromisů?“

Uf, samé otázky na tělo. 

„Snažím se, jak to jde…“ krčím shovívavě rameny a uvědomuju si, že to opravdu všechny zajímá. Aby ne. Jak sladit pracovní rytmus s rytmem rodinným, zahradnickým, komunitním a nedejbože ještě s psaním blogu a knížek, čtením, běháním a vším dalším, co mě v životě baví, jo a donedávna ještě se studiem, to je hotová šifra mistra Leonarda. Na mateřské jsem si nasadila laťku eko životního stylu a snižovat ji, z toho mě bolí u srdce. Bolelo. Poslední rok už díkybohu můžu jakž takž říct, že si to doma sedlo. 

„Ale kdybych neměla pátky volné, bylo by těch kompromisů dost,“ vyprávím. „Zásadní je mít systém a příbuzné, kteří vytrhnou trn z paty, když je třeba. Pátky peču chleby, dělám pomazánky a zařizuju provozní věci. V neděli peču sladké a chystám zeleninu na celý týden. V pondělí musím navařit hromadu něčeho, co budeme v úterý a ve středu ohřívat, protože tyhle dny se domů vracíme až po půl sedmé. Ve čtvrtek vyzvedávám Scuk a míváme kaše, protože pečivo i zelenina už jsou snědené.  No a v pátek to začíná nanovo. Zahradě věnuju pátky nebo víkend, podle počasí. V sezoně dělám na zahradě i ráno, než jdu do školy, a večer se dá s čelovkou taky leccos venku pořešit. Tak takhle funguju. Když mi systém něco naruší, hned se nám to doma celý rozpadá. Nejhorší byl ten rok, kdy jsem se vracela po rodičáku do práce a nějaký systém teprve vznikal,“ ukončuji zpověď.
Na hostině už na delší rozbor není prostor, ale mě se otázka, kolik eko životních kompromisů v posledních letech dělám, usazuje v hlavě. Možná proto, že v ní klíčí už dlouho. Nakolik jsem ještě Sláma v botách žijící svůj sen o svobodném, klidném rodinném životě na vsi, mezi sousedy, s hlínou za nehty… Téma mojí příští knihy. Až najdu odvahu to sepsat.

Na jednu stranu touha žít v klidu a rozumném životním rytmu, na druhé straně potřeba zodpovědných eko životních návyků, které ale stojí čas a úsilí, takže na nějaký klid a rozumné tempo pak může člověk zapomenout. Jak z toho ven? Je mnohem pohodlnější a rychlejší naklikat si velký nákup na Rohlíku, než oběhat lokální krámy s jejich maloměstsky krátkou otevírací dobou… Je rychlejší věci vyhodit, než zodpovědně roztřídit, opravit a odnést do bazárku nebo na blešák. Nebo pro ně vymýšlet nové využití. Je rychlejší si jídlo objednat než uvařit, vařit z polotovarů než dělat všechno domácí, zeleninu kupovat než pěstovat a tak dále, a tak dále…

Jak vysokou laťku si dávat, aby se člověk úplně nestrhal, ale přitom nemusel dělat až takové kompromisy? Kudy tu hranici vést…

Moc by mě zajímal váš názor a zkušenost. U nás doma byla ta hranice prozatím nějak stanovena, není to vůbec ideál, to ani náhodou, ale jde v tuhle chvíli o udržitelný stav, se kterým se dokážu smířit. Cesta k němu byla trnitá. Pokud najdete odvahu mi napsat, jak fungujete vy, budu ráda. Třeba to bude inspirace, jak tu svou hranici budu moct bezbolestně trošku pozvednout. 🙂 A samozřejmě se s vámi taky ráda podělím. Zase někdy příště. 😉