Stojím s mobilem v ruce, za mnou štrúdl školních dětí a přede mnou úkol dopravit je včas na exkurzi v jáchymovské štole číslo jedna. Teoreticky snadný úkol. „Půjdete pořád z kopce a jste tam,“ předala mi info k trase kolegyně, která byla se svou třídou na exkurzi o den dřív. Já teď ale stojím na rozcestí a ani moje navigace neví, kudy kam. Nebo přesněji řečeno, zamrzla v půli cesty a asi už se nehodlá s nějakým navigováním obtěžovat. Což je fakt na nic, protože je tu další rozcestí!

„No tak asi vlevo,“ pokusím se o přiměřeně sebevědomý pokyn a mávnu rukou před sebe. Štrúdl se dá do pohybu. O chvíli později ale musím výpravu zastavit a už podruhé otočit čelem vzad.

„Hm, tak jsme měli jít vpravo,“ zasměju se rozpačitě. Pár dětí se zdrží komentáře, ale jiné už si neodpustí rýpnutí, že to snad není pravda a jestli vůbec dorazíme do štoly včas. No, to bych taky ráda věděla, pomyslím si a alespoň pro odlehčení zavtipkuju: „Tady, děcka, názorně vidíte, že některé ženy patří spíš do kuchyně než k mapě.“

Nikdo se ani trochu nezasměje. Šlapeme zpátky do kopce a doufáme, že žádné další rozcestí už na trase nebude.

O dvacet minut později ke štole přece jen dorazíme. Včas. Všichni živí a zdraví. Na prsou se mi rozlije hřejivý pocit. „Jsme tady,“ vydechnu, pyšná sama na sebe. Rozhlédnu se po dětech, jestli mají taky takovou radost. Nikdo se mnou ale moje vítězství nesdílí, všem jsem vesměs ukradená. Děti se hrnou do pokladny, natěšené, že konečně roztočí kapesné.

Ta s těmi pracovními listy

Zklamaně si sednu na lavičku před kasou a rozhlédnu se po okolí. Do Jáchymova jsem se moc těšila. Krušné hory a jejich krušná minulost („Pozor, děti, krušit znamenalo dolovat, třeba rudu, proto se taky říká v němčině Erzgebirge – Rudohoří“) mě poslední roky zajímají čím dál víc. Kvůli své magické kráse a pohnutým příběhům, které se konec konců dotýkají i naší rodové minulosti. Chce se mi o tom dětem vyprávět, a tak začnu z batohu štrachat pracovní listy, který jsem jim připravila, aby si z exkurze odnesly i něco víc než suvenýry z kasy. Ale děcka moje nadšení nesdílí.

„Cože, Verčo, další pracovní list?“ protáčej oči v sloup a prchají přede mnou, jako bych měla „schneeberskou důlní nemoc“.

„Ale no tak, přece tu nejsme pro legraci, ale abychom se něco naučili,“ promluvím úplně jako úča. Až se sama vyděsím, co to z mých úst leze. Jenomže pak mi to dojde.

Já JSEM úča!

Na školu v přírodě jsem se těšila úplně stejně jako zbytek třídy, akorát jsem tu bohužel za dospělou. Jsem velitelkou třídy 2. L, a i když mi děti tykají a říkají Verčo, časy, kdy jsem se mohla bezstarostně postavit do štrúdlu a nechat se někým větším odvést z bodu A do bodu B, jsou fuč. Teď jsem já tou o hlavu (až dvě) větší, která má mít nachystaný program, znát trasu, dbát na bezpečnost a vědět si za všech okolností rady. Až si večer uděláme diskotéku, nebudu řešit, jestli pro mě přijde při ploužáku nějaký kluk, ale budu donekonečna přepočítávat, jestli mi někdo nezmizel na pokoj, a modlit se, abych všechny zahnala aspoň do deseti do postele. Vykoupané a s vyčištěnými zuby.

At mi… však vy víte co!

Vstanu z lavičky a zalezu za dětmi na pokladnu. Najednou taky dostanu chuť něco si koupit. Turistickou známku, pohled, atrapu smolince, cokoliv! Jako vzpomínku na svou první školu v přírodě, které jsem se nezúčastnila jako bezstarostné dítě, ale jako dospělá osoba.

„Průvodkyně druhého trojročí v ZŠ Montessori Louny.“

Nic krásnějšího ani horšího se mi nemohlo stát.

A zatímco řadím děti zase do štrúdlu, počítám hlavy a koriguju při tom stížnosti na délku pracovního listu a obavy z uranového podzemí, blesknou mi hlavou ta moje tři zahradnická slovíčka. Od letošního září nabrala úplně nový význam. Chytím dvě bázlivější děti za ruku a vyrazíme. Vstříc novým zážitkům nejen v jáchymovském podzemí…

Ať mi rostou! ®

A pro připomenutí moje knížka. Prodává se zde: https://www.peoplecomm.cz/slama-v-botach-2