Tyhle fotky jsou staré tři týdny. Tak dlouho jsem na zahradě nebyla. Jedno slovo: dovolená. A ještě tři: Zahrado, chybělas mi!

Jako každý rok jsme v červnu odletěli na Krétu, aby si manžel na chvíli odfrknul od „všech těch debilních“ pylů. Ale ani já nedělám žádné ekodrahoty a milostivě se nechávám k moři a plážovým lehátkům dopravit. Ano, vím, v luftu skonční spousta vysokooktanového benzínu a zase budu chvíli vydýchávat tu řeckou zamilovanosti do igelitových tašek, které se v krámě fasují, i kdybyste šli jen pro sirky. Ale třeba loni jsem měla pocit, že jsem si plážové leháro i zasloužila – jinak na tý svý zahradě zhebnu.

Letošní dovolená je ale jiná kávička. Zapříčinila mou zatím nejdelší absenci na pozemku (když nepočítám zimní měsíce) a upřímně řečeno jsem ani žádnou dovolenou nepotřebovala. Celé letošní jaro byla jedna velká pohoda (tedy až na epizodu s pampeliškovým medem, viz ZDE). Mé dceři připadají už i slepičince v trávě zajímavější než okoukaná máma, co za ní akorát běhá s hrnkem a mele něco o pitném režimu, a tak spolu s tím, ja mě na zahradě ignoruje, jsem získala nekonečně času piplat si pozemek k obrazu permakulturnímu. Mám tři nové záhony a dokonce jsem se vrhla na to nejnudnější z nejnudnějšího – na pěstování brambor (odrůda red anna, prý jsou stravitelnější než žluté, říká má nutrition specialist, a tak hned fofruju pro červenou sadbu). Abychom s d.-ckou babičkou a Ópou dostáli tradici a nevyšli ze cviku, aspoň jsem si ty brambory zahrabala pod slámu a neokopávám je. Už teď je a jistě teprve bude kolem brambor veselo.

Zavedla jsem malá políčka se smíšenými kulturami i pár echt polykultur na zkoušku. Až na to, že skoro všechno mnou použité osivo byly hybridní F odrůdy (protože semínkaření studuju až teď:/ – supr článek o semínkaření TADY), jsem letos děěěsně permakulturní. Neokopávám, jen opatrně vyrývám to, co se mi zrovna v daném místě nehodí pěstovat (proč nutně používat slovo plevel…) Moc nemulčuju, ale doposavad pršelo tak vydatně, že velké vysychání záhonů nehrozilo. Až vedra udeří, budu s konvemi v ruce, sudy plnými dešťovky a travním mulčem, schnoucím mi na hromadách pod jabloněmi, připravena čelit všemu. Dovolená právě skončila.

 

 

 

 

Můj plánovací kalendář letos s dovolenou počítal dlouho dopředu, takže hrášek jsem vysela přesně o ty dva týdny později, které loni chyběly, abych si slavnostně užila hrachosklizeň, místo abych ji proválela v nějaké tramtárii na pláži. Ale zdá se, že i příroda mému krétskému flinku letos fandí víc. Jahody,  které jsem loni kvůli máchání v moři prošvihla, před odletem vypadaly, že na mě taky počkají. Zbývá už jen zodpovědět otázku slimáků. Zítřek rozhodne.

Plná optimismu, nových sil a sluníčkové nálady vyrážím zítra konečně zase do D. Tohle je na zahradničení nejpěknější. I když se vracíte málem z ráje, nic vás nenutí nervozně počítat zbývající dny do odletu a uhrávat na pláži až do poslední minuty nějaké body. Vy nejste ten, koho teď zase rok nic nečeká. Ano, je před vámi jednocení mrkve a večerní šťourání hlíny z uší, ale takhle z dálky po dnech válecího nic se na to i těšíte. Protože víte – já každopádně – že ten opravdickej a skutečnej ráj si stejně tvoříte sami. U sebe doma.

Bye bye Crete, hello my f**kin‘ perfect garden!

Ať mi rostou! ©