Já vím, moc o nás poslední dobou nereferuju. To vždycky mívá své důvody.
Buďto máme tak moc práce, že ťukání postů na sítě nebo blog je úplně mimo mou realitu. Anebo se nám doma dobře daří a já to z pověrčivosti nechci zakřiknout a raději si svoje štěstíčko prožívám jen v sobě.
No, obojí je teď správně.
Poslední roky jsou fakt neskutečná jízda, kterou se zuby nehty snažím přibržďovat kotníky, ale co si budem, ta horská dráha se takhle zastavit nedá. A tak se jenom snažím nevyletět ze zatáček a nějak ten náš rodinný vozíček korigovat, aby zůstával na dráze, kterou jsem pro něj chtěla a našla, akorát jsem netušila, že to bude až takováhle jízda. Jako užíváme si ji, vo to žádná, akorát si říkám, jestli ji ještě vůbec řídím a dalo by se případně zastavit / vyskočit, kdyby už toho na nás bylo moc. No ale pšt, o tom manželovi prosím ani slovíčko.
A pak je ale naštěstí pravda i to, že se nám poslední rok vedlo moc dobře a za to jsem o to víc vděčná, oč větší starosti vnímám ve svém okolí a kdyby jenom tam. Jedna válka neskončila, další vypukla, ne, nechci to sem vůbec tahat, ale ve vzduchoprázdnu nežijeme. A já jsem asi čím dál pověrčivější a vděčnější za to, co mám.
Kdybych měla tenhle rok aspoň krátce shrnout, tak to vlastně byla podobná písnička jako roky předchozí. Muže jsem viděla po většinu roku buďto v montérkách a pracovní vestě, nebo (letní varianta) v montérkách bez vesty. Já trávila celý rok buďto ve vzpřímené poloze ve škole, nebo (zahradní varianta) se zadkem nastaveným slunečním paprskům a čumákem zabořeným do hlíny. Děti prožily rok ve škole, nebo na sto padesáti mimoškolních kroužcích, klubech, aktivitách a táborech (ani letos se nepodařilo toto číslo snížit!). Oslavila jsem čtyřicítku, vyměnili jsme střechu na stodole a vybudovali letní kuchyň, muž s tchánem nám navíc konečně vyrobili pořádnej rodinnej hodovní stůl, sklidila jsem rekordní počet dýní a k tomu krásné cibule, Lidka nacvičuje na sokolský slet, Vašík čutá fotbal a křečci Pepan s Bobanem se s námi dožili druhých Vánoc. Byli jsme na dvou krásných dovolených a několika výletech, léto prožili v lese a od června do září spali na karimatkách na zahradě. Přečetla a poslechla jsem nespočet úžasných knížek, z Vaška se stal zdatný běžkař a Lidce už narostly tak dlouhé husté vlasy, že jí je mohu jenom závidět. V závěru roku se muž pustil do velkých prací na interiéru stodoly (velké plány tam má!) a já zvládla letošní vánoční výzdobu v tom nejvíc eko-bio-minimalistickém duchu (přinesla jsem si z lesa všelijaké větve, chvojí, šišky, mech a to je prosím pěkně všechno!), na což jsem snad úplně nejvíc pyšná. 🙂
Peču chleba, zavařuju, nakládám ovoce i zeleninu, sbírám a suším, klíčím, sázím, okopávám a zalévám. Čtu a učím. Vychovávám, pusinkuju, mazlím. Křičím! (bohužel) Spím i nespím. Tancuju, mluvím sama pro sebe, směju se a někdy se možná až moc dojímám. Scházím se s přáteli, ale čím dál víc také oceňuji samotu nebo chvíle pouze s rodinou. Miluju rána, vstát v půl šesté a mít celý den před sebou, to je moje. Muž dojíždí a pracuje. Pracuje. Pracuje. Pracuje v práci a pracuje doma. Odpoledne si někdy dá šlofíka a začal pít pivo a chodit na tenis. Daří se mu, na co sáhne (až na to propadnutí podlahou stodoly!!!), a sklízí tak neskonalý obdiv své méně zdatné ženy. Někdy ji komanduje, že nemá chodit běhat a radši mu pomoct ve stodole. To se pak žena musí tajně plížit z domu, aby aspoň trošku sportování uhrála, a doufat, že nebude přistižena. Ale jinak si ti da dva žijí dobře a ve všem si vyhoví. Vypadá to, že se mají rádi. 🙂
No a pak jsou tu děti, ve škole dříči, ale doma věční bordeláři, kteří pro jednu činnost odcházejí od druhé a nervují tím svou matku, která se pak (pravidelně) zcela přestává ovládat a řve, jako by ji na nože brali. Ale nakonec dá dětem stejně večer pusu na dobrou noc a zapelíškuje se s nimi, aby si společně přečetli pár stránek v knížce, protože co by to bylo za život bez čtení, pelíškování a pusinek.
Přátelé, jestli si do tohoto roku dávám jedno jediné předsevzetí, tak ovládnout svoje hlasivky a používat je výhradně ke zpěvu, nikoliv řevu. Nebo ho aspoň významně omezit. Tohle je totiž asi ta jediná věc, která mě trápí a trápila celý uplynulý rok.
Tak mi držte palce, ať se tento rok polepším. A pak už jen, ať mi ta moje milují rodinka zůstane zdravá a ať mi rostou!
I vám bohatou úrodu, festovní zdraví, práci, která vám dává smysl a dělá radost, povedenou rodin(k)u, hejno přátel a samý zpěv!
