Jestli o mém roce 2016 něco platilo, tak rozhodně tohle.
Na naší rodinné komunitní zahradě v K. jsme toho letos opravdu sklidili požehnaně. Moje zásluhy jsou na tom ale minimální až mizivé. Já plodila jinak.
***************
Asi za to mohlo hlavně deštivé léto, že se letos na zahradě všemu dařilo. Brambory, řepa, fazole (ano, já se dočkala toho zázraku), mrkev, cibule… Sklidili jsme dokonce i pár melounů. Neurodily se jen cukety, kterými nás ale zasypávali ostatní zahrádkáři z rodiny, a patisony. Ty nejím, tak mi to bylo jedno. Na konci podzimu jsme ještě přivezli z D. tři metráky jablek na mošt a těmi krásnějšími zaplnili všechny lísky ve sklepě (děkuji, potlesk je na místě). A bylo. Bylo po sezoně.
D.-cké jabloně rodí jenom jednou za dva roky, ale to pak pořádně. Máme mošt z tří metráků jablek z našich starých, nikdy nijak chemicky neošetřovaných jabloní. Troufám si proto na hrdý nápis BIO. Foto: Sláma v botách
A tady ukázka z fazolové sklizně. Vypěstovali jsme pět různých druhů fazolí, na názvy se ale neptejte, nějak se nám to na záhoně pomíchalo a možná i zkřížilo. Foto: Sláma v botách
Letošní léto, které jsem prožila u svých rodičů, pro mě bylo cenné hlavně coby příležitost pozorovací. Viděla jsem, kterak vlastně můj táta v K. zahradničí, a docela mě potěšilo, že to k permakultuře nemá daleko. Vyslyšel moje přání pěstovat letos úplně bez chemie a myslím, že byl sám překvapený, že se nám i přesto urodilo. Tedy, on to viděl tak, že rajčata by bývala možná popraskala plísní až později (deštivé léto…) a že možná ve skleníku mohlo být víc okurek i brokolice. (Skleník ale obecně není moc permakulturní.) Já ale doteď vidím ty koše sklizených rajčat, která jsme ani nestíhali jíst, a svou komoru, která je i letos plná sklenic se zavařenou rajčatovou šťávou. Vydrží určitě na celý rok.
Zavařovací hrnec vůbec trhal rekordy a my s mužem byli svědky toho, co to znamená, když mým rodičům vypukne okurková sezona. Obden na kuchyňské lince přibývaly nové řady zavařených okurek v láku, a teprve když do sklepa zmizelo těch povinných aspoň 70 lahví („to vám připadá hodně?“), konečně z rodičů opadl stres z hrozícího hladomoru a mohli si léto začít užívat.
A jak jsme v uplynulém roce pokročili na našem novém pozemku ve V.?
Foto: Sláma v botách
Stihli jsme toho hodně, i když jsme – jste – možná čekali, že toho zvládneme ještě víc. Dlouho nám ale trvalo ujasnit si, jaký dům tam vlastně chceme mít. A jakou zahradu kolem něj. Taky jsme došli k závěru, že svůj budoucí domov nechceme budovat ve stresu z toho, že musíme co nejdřív bydlet. Mohli bychom po zbytek života kvaltování litovat.
Zahradu jsme vyklestili a zúrodnili – brambory se na ní urodily jako dělové koule! – hráškový záhon plodil, travička vyrostla, keře ostružin a malin se také uchytily (bodejď ne, takový plevel :-)). Dýně horkotěžko, ale přece jen dozrály. A nějaké základy budoucího stavení nakonec taky stojí. Takže, je to málo, nebo moc?
Myslím, že na rodinu s malými dětmi tak akorát. Život není závod, učíme dceru, ale sami každou chvíli soutěžíme s časem. Teda, soutěžili jsme. Druhé dítě v rodině nás značně zpomalilo. Můj muž se díky tomu dočkal štěstíčka, že manželku a děti nachází večer na stejném místě, kde je ráno zanechal, a nepřestává za ten zázrak děkovat. A já momentálně nemám sílu snít o čemkoliv adrenalinovějším než o dvou hodinách souvislého spánku. Vím, že v nějakém paralelním vesmíru ještě takové blaho existuje! 🙂
Barák v roce 2017 tedy určitě nepostavíme, ale protože je to nejspíš jediný dům, který si kdy budeme stavět, chceme, aby nás budování hlavně bavilo a aby už cesta byla cíl.
Dvacet minut před půlnocí jsme si tak s mužem přiťukli hrnkem s vodou, popřáli si plodný, úrodný a vyklidněný rok 2017 a šli spát.
Ať nový rok přinese dostatek úrody a příjemnou cestu k vašim cílům i vám!
Vaše (usínající silvestrovská) Sláma v botách
Foto: archiv Sláma v botách
Ať mi rostou ©