Učitelka? Nebo otrhaný bezbarvý kus krepáku?!

Protože jsem „úča“, sesypala se na mě včera dopoledne hromádka kytek a dárků od mých žáků. A protože už mě mají prokouknutou, vědí, s čím na mě. Kytičky ze zahrádky, bylinky, svíčky domácí výroby, různé domácí dobroty, bio kosmetika a další hand-made maličkosti. Co dáreček, to kousek dětského srdce.

Cítím vděk, že si děti – a co si budeme nalhávat, někdy hlavně jejich rodiče – daly tu práci a obětovaly peníze, čas. Sama jsem poslední dny školního roku chystala podobné balíčky pro průvodce svých dětí ve škole a školce, v ZUŠ, pro trenéry, vedoucí kroužků… A do toho psala slovní hodnocení a dělala korektury, jezdila po kurzech, obrážela rozlučky na fotbale, v ZUŠ, s kolegy z práce. Taky tradiční celorodinné setkání a komunitní akce v obci, nějaká ta škola v přírodě, školní výlety, přespávačka ve škole, infoschůzka pro rodiče, zahradní slavnost ve školce, stěhování třídy, generální úklid kabinetu.

Zeptejte se mě, kolik času jsem za poslední týdny strávila doma, a myslím, že to bude tak pět šest – hodin! Že mám zahradu, která si mě v červnu ne volá, ale doslova na mě řve, ať se jí věnuju, to jsem sice věděla, ale nezbývalo než zoufalé volání ignorovat a jen omluvně slibovat: v červenci ti to vynahradím.

A tak mi přezrál hrách i fazolky, pár salátů se odporoučelo do květu a bezu jsem nasušila taky sotva půlku toho, co běžně. Ještě že sirup mám ještě od předloni…. Plevel a slimáci už úplně všude a nejvíc úrody mám nakonec od táty. Pěstuje brokolice a cukety, aniž by je sám jedl – moje záchrana.

Školní rok jsem skončila už po druhé s kruhy pod očima, bez hlasivek a s nemocným Vašíkem. My dva jsme holt propojené nádoby. A tak mi letí hlavou, jestli to náhodou trošku nepřeháním(e). Když jsem já byla žáček, složili jsme se celá třída na jeden pugét pro třídní a tím to bylo skončeno. Maximálně občas někdo přinesl osobní dárek pro nějakého učitele, který mu fakt výrazně pomohl. Mamka tím pádem neměla tu honičku jako dnešní rodiče zajistit present de facto pro každého učitele, ať je vztah toho učitele a dítěte, jaký chce. Taky si nevzpomínám, že by se mnou mamka v červnu obrážela jednu školní či volnočasovou akci za druhou. Buď se mi to vykouřilo z hlavy, nebo se prostě tolik akcí nekonalo. A jasně, komunitní život je potřeba, ale ve chvíli, kdy už je člověk se silami na poslední čárce, může ho každý další večer, který nestráví odpočinkem doma, obrat o onen poslední, kritický zbyteček (životní) energie. Mně se to tento týden povedlo, bohužel. Už toho zkrátka bylo moc, a tak přišla ne-moc. Promiň, Vašíku, že ti za sebe takhle nakládám.

Dnes, 1. července – když už je to skončené, já se vyspala do růžova a před sebou šest týdnů volna (byť prokládaných psaním absolventské práce a přípravou na závěrečné zkoušky mého studia) – mám tendenci mávnout za vším rukou a říct si, no jo no, takové holt už ty učitelské červny budou. Ale… Musej takové být? Zkouším si představit, že by můj život v červnu nebyl tak vypjatý a přeplněný podněty. Že bych si ze školy místo všech krásných drobností od dětí odnesla prostě jenom jednu kytičku, na které by se všichni domluvili, a hřálo by mě, že jsem pár rodinám ušetřila prachy a čas (a nervy?). A místo obíhání rozluček bych si večer četla uprostřed té tiché zahradní krásy. Nepromýšlela bych, co zase zítra musím v práci i po práci všechno zařídit a jak být všude a na nic nezapomenout. Cítíte to taky? Jak by ten červen mohl být pěkný.

Nevím, jak to máte vy, ostatní rodiče, nebo vy, ostatní učitelé, ale mně vážně připadá, že tohle červnové úsilí všechno udělat správně – správně se se všemi rozloučit a podarovat – je v období před dovolenými, kdy už leckdo mele z posledního, trošku moc na sílu. Pomalu jak o Vánoce. A ty vado, chystat Vánoce dvakrát za rok, to nechceš! Příští rok to vážně budu muset pořešit. Ten človíček s horečkou, který právě vedle mě polehává, je ztělesněním a zrcadlem toho, jak se mně samotné poslední týdny vařila hlava. A je vážně hrozné si tohle uvědomit!

A tak se znovu vracím na začátek. Dnes už je úplně běžné, že učitelé odcházejí na konci roku málem s dvoukolákem naloženým osobními dárečky a kytičkami. A jsou to leckdy dárky úchvatné a originální a rozhodně jsem z většiny cítila tu malou dušičku, která mi chtěla takto udělat radost. Přesto to nic nemění na tom, že na konci školního roku připomínám kus otrhaného krepáku, který po orientačním závodě někdo zapomněl viset v lese, po dešti z něj stekla všechna barva a na větvi se drží už jen za pár posledních vláken, než se úplně nacucanej a orvanej větrem definitivně odporoučí na zem do bláta a tam se do týdne rozloží. Nic tenhle pocit rozkladu nemůže zmírnit, s tím můžou něco zmoct fakt jenom prázdniny. Takže by mi včera stačilo potřesení rukou, srdečné poděkování, obejmutí mých žáků a kolegů a tradá domů.

Dárky už jsem navíc od svých žáků letos dostala. Spoustu, během celého školního roku. Ten největší byl rozhodně, že naši deváťáci, které jsem připravovala v češtině na přijímačky, se dostali na střední školy včetně několika fakt prestižních pražských škol. Velkým darem bylo také to, že jsem mohla jedné nadané studentce pomáhat s opravdu skvělou absolventskou prací o cestopisech Karla Čapka. Nebo že se mi podařilo nadchnout pár dětí ke čtení kvalitních knížek včetně klasik jako Máj, Kytice, Don Quijote, Evžen Oněgin. A když jsme u toho Oněgina, jedna osmačka napsala na tohle téma tak povedenou parafrázi, že mi spadla brada. Neskutečné!

Vůbec jsem toto pololetí četla pár povedených slohů a některé jsem si i zkopírovala na památku. Nezapomenutelná byla taky návštěva představení Babička v Kladenském divadle s dětmi z prvního a druhého trojročí nebo jak holčičky z prvního trojročí zdramatizovaly balady z Kytice a úplně celé je uměly zpaměti! No a náš už druhý vlastenecký den spojený s kostýmní výpravou do Prahy, to bylo přece taky boží! Nezapomenu ani, jak jsme finišovali školní časopis a děti z redakce kvůli tomu dobrovolně zůstaly ve škole až do půl sedmé, abychom ho konečně dorazili. Mimochodem, ten časopis si děti úplně celý udělaly samy, velký potlesk a všechna čest! Vyskakují mi vzpomínky na lekce, při kterých jsem se opravdu zasmála, jasně že mnohdy různým nezáměrným vtipům a absurdním chybám, prohlášením nebo přeřekům. Ale ty jsou přece kořením života (češtináře).

A je tu spousta dalších a dalších zážitků, které člověk, motající se profesně kolem dětí, prostě nasbírá a pak z nich nadosmrti žije. Spousta letošních top zážitků se týkala i mých nejbezvadnějších kolegů, kteří jsou každej úplně jinej, ale dohromady jsou tak živej organismus, kde má každý svou funkci, místo, poslání – no jako ten slavný příběh o veliké řece, který nás učili na Montessori kurzu. My jsme ta veliká řeka, aspoň na deset měsíců v roce se jí stáváme. A i na ty dva měsíce prázdnin už se svoláváme na společné akce. Nedá nám to, no.

Mít práci, která vám dává smysl, a kolem lidi, kteří ji milují stejně jako vy, to jsou tak velké životní dary, že nějaké home-made sušenky, svíčky apod. jsou úplně nepodstatný detail, který ale přitom může spoustu rodičů v červnu zatížit (finančně, časově…). A tak si musím příští rok včas vzpomenout a vyhlásit vysvědčení bez dárků. A bez akcí. A usebrat se. Zalézt si s knížkou do červnového ticha, zrekapitulovat, co se v daném školním roce povedlo, a natěšit se nejen na prázdniny, ale i na to, co přijde po nich. Aby si člověk začal znovu připadat jako čerstvě zavěšený zářivý krepák.

Ale jeden dárek bych přece jen za nic nevyměnila a nesmím ho ztratit, protože z té holky, co mi ho dala, jednou možná něco bude. Myslím v mém oboru. Napsala mi dopis s poděkováním a báseň. Zalezla jsem si s ním do zahradního ticha a znovu a znovu ho četla. Ano, takhle nejvíc potěšíte češtinářku a příležitostnou spisovatelku.

Děkuji vesmíre za školu, kde učím. Za děti, které tam učím, a za jejich rodiče, kteří nám ty děti svěřují s důvěrou, že pro jejich děti děláme to nejvíc, co jde. Děkuji za inspirující kolegy a vedení, které za námi za všech okolností stojí. Tenhle článek můžete brát zase jako můj dárek pro vás, pro ně!

No, ale teď už ty prázdninyyyyyy!Užijte si je naplno a v září na viděnou zase na startu vytrvalostního závodu s názvem školní rok 2022/23!