Ano, doopravdy myslím Maltu s velkým M. 🙂

Na větší cestování nebyl poslední roky prostor, ale dům už nám tak nějak stojí, i děti poporostly, a tak jsme letos o Velikonoce sbalili kufry a odletěli za poznáním něčeho nového. Abychom ze světa pro jednou viděli i trochu víc než jen naši zahradu…

Uložím si tu postřehy z pobytu, protože bych je nerada zapomněla. Malta totiž udělala dojem! VELKÝ DOJEM!

Ultimátní cestovní itinerář

„Erneste, co musíme na Maltě rozhodně vidět?“ vyzvídala jsem před cestou na kolegovi angličtináři, který se na Maltě narodil.

„Everything, Veronika,“ zněla ultimátní odpověď, kterou jsem nejprve považovala za vlastenecký bonmot. Ale pak jsem se podívala do mapy a došlo mi, jak maličká ta Malta vlastně je. Při velikosti ostrova 10 km na šířku a 20 km na délku (zhruba) asi opravdu zvládneme vidět úplně vše! Malta je nejmenší členskou zemí EU, desátou nejmenší zemí na světě a de facto už se z ní stává městský stát. Ale o zalidnění Malty až o kousek dál.

Na doporučení jsme se ubytovali na pobřeží v Ernestově rodném městě Sliema. Přes záliv sousedí s hlavním městem Vallettou a je to prý ideální výchozí bod pro cestování po celém ostrově, startují tu téměř všechny autobusové spoje i „ferries“ (vodní autobusy). A letiště nedaleko. Díky tomu je ovšem Sliema turistický ráj, alespoň tak jsem to vyrozuměla z fotek.

Přilétáme v noci, a protože autobus už nám z letiště žádný nejede, objednáváme Bolt, který nás za 14 E odveze během čtvrt hodinky až k našemu domu. Podle jedné internetové diskuze je tu sice Bolt levnější než klasické taxi, akorát řidiči jsou často Pákistánci nebo Arabové, kteří nevědí, kam mají vlastně jet. Náš řidič Muhamad nás ale spolehlivě dovezl, kam měl, a tak jsme v půl druhé šťastně padli do postele. A i když na velké rozhlížení a sbírání dojmu nebyly v noci podmínky, stejně nám ale okamžitě došlo, že jsme se patrně ocitli uprostřed něčeho opravdu krásného…

Ráno potvrzuje, že noční dojem nelhal. Sliema je sice turistické město plné hotelů, kaváren a moderních apartmánových domů na promenádě, my ale bydlíme uvnitř historické čtvrti, která nám doslova vyráží dech. Okamžitě vyrážíme na průzkum, s očima navrch hlavy.

Tradiční maltská architektura je jedinečným mixem evropských a arabských prvků. Chvíli si připadáte jako v Toskánsku, při pohledu z balkonu (na rovné střechy, na kterých to žije) pak zase jako v Maroku. Barevné vyřezávané arkýře zdobí každý druhý kamenný dům a pravděpodobně sloužily (slouží?) k tomu, aby se vnitřní prostory domů v létě nepřehřívaly a v zimě dům nepromrzal. Pod arkýři do stejných barev laděné zdobené dveře s klepadly, kamenné schody u portálů, květiny v oknech či na zápražích, kovaná zábradlí balkonů, to vše v úzkých uličkách známých ze všech zemí, kde je třeba chránit se v létě před horkem. V ulicích ostře se svažujících k moři mi vyskakují i vzpomínky na San Francisco. Oči z té krásy přecházejí a manžel – architekt – nestačí cvakat záběry. „Tohle je skvělá inspirace do práce,“ září spokojeně.

Slast má jméno pastizzi

I pro mě jsou naše první procházky sliemským „backtownem“ velmi inspirativní. Okamžitě vidím pár grocery shopů (nárožní obchůdky s potravinami), obchůdky se zeleninou a ovocem, dva „butchery“ (řezníky), pekárnu a překvapivě také hned několik „national lotteries“ (sázkových kanceláří). Vida, Malťani jsou národ gamblerů! 🙂

Od Ertnesta mám nařízeno ochutnat pastizzi, tradiční maltské slané pečivo s různými druhy náplní, nejčastěji prý ricottovou nebo hráškovou. Koupíme si tedy v nejbližším grocery storu pastizzi k naší první snídani – kynutý se špenátovotuňákovou a druhý se sýrovou náplní. Jsou těžké jako cihla, syté a moc dobré! Hned posílám kolegovi fotku, ale on mě smete komentářem: „You don´t have the right one,“ a posílá mi fotku smažených pastizzi z něčeho, co vypadá jako listové těsto. „These are the best!“

OK, tak asi budeme muset postupně vyzkoušet všechny pastizzi ze všech pastizzerií na ostrově, abychom mohli domů dovézt ty skutečně nejlepší na košt. 🙂

Hlava na hlavě

Malta je už v dubnu plná lidí. Je to vyhlášený studijní ostrov plný jazykových škol, z celého světa sem proudí lidi za levnou výukou angličtiny (v porovnání se studiem v Anglii nebo USA). Čekala jsem tu dost mladých lidí, ale už přeplněné letadlo z Čech a to, jak rychle v lednu mizely letenky, bylo jasným signálem, že Malta bude populární nejen mezi studenty, ale tak celkově. 300 slunečných dní v roce, bohatá historie sahající do 6. století před naším letopočtem i bohatá přítomnost (33. nejvyšší HDI na světě) – to zkrátka chceš!

Malta je navíc silně katolickou zemí, křesťanské náboženství je dokonce ukotvené v ústavě a velikonoční tradice na Maltě patří k těm nejvelkolepějším (a nejstarším) na světě. Působivá procesí na Velký pátek a neděli velikonoční berou místní velmi vážně a stávají se pomalu, ale jistě dalších maltským turistickým lákadlem. Přiznávám, že i já jsem na ně dost zvědavá. Přijíždím z nejvíce ateistické země Evropy, a tak mě tenhle kontrast v prožívání Velikonoc hodně zajímá.

Na Zelený čtvrtek vyrážíme do Valletty. Za šest eur kupujeme pro nás čtyři zpáteční lístek na ferry, přeplout do Valletty trvá jen cca 10 minut – parádní spoj. Autobusem by to trvalo mnohem déle.

Už podruhé mám pocit, že se ocitám v nějakém krásném snu. Jsme v tak nádherném městě, že nemám slov, jenom zírám s otevřenou pusou a říkám si, že mi v hodinách zeměpisu asi něco zásadního uniklo. Řím, Benátky, Paříž – ano, tam to člověk čeká. Jenže proč mám pocit, že Vallettě tyhle profláklé městské krásky jenom stěží funí na paty?!?

„Tady je to celé na zapsání do UNESCO,“ žasnu, načež se z Wikipedie trapně dozvídám, že Valletta OPRAVDU JE CELÁ ZAPSANÁ NA SEZNAMU KULTURNÍHO DĚDICTVÍ UNESCO!!! Ups, tím se mnohé vysvětluje. Velkolepé paláce střídají ještě velkolepější kostely na velkolepých náměstích a ať zahneme do kterékoliv uličky, míjíme… ano…. velkolepé domy. 🙂 A opět ty barevné arkýře, vyřezávané dveře, květinová výzdoba, zdobená zábradlí, kamenné portály…

„Ach jo, chci tady bydlet, už nikdy odtud nechci domů,“ nechávám se unést, za což možná může i maltské sluníčko a sváteční atmosféra, která sálá z otevřených dveří kostelů. Svatostánky i ulice jsou slavnostně nazdobené a nasvícené, jako by té krásy nebylo už tak dost!

Procházíme město, kocháme se, cvakáme tisíc fotek a já si říkám, že laťku už jsme si nemohli nasadit výš. Nebudeme v dalších dnech zklamaní, nemáme už to nejlepší za sebou?

Ježíš, Jidáš, Pilát a spol.

Velký pátek je tu. Den, kdy „odlétají zvony do Říma“. Kostely sice utichají, ale je to pomyslný klid před bouří. Malťany čekají velkopáteční procesí, jeden z vrcholů místních Velikonoc.

Nejopulentnější procesí mají údajně proběhnout v historickém městečku Vittoriosa (jedno z tzv. Three Cities), ale tam je od nás horší autobusové spojení, takže na doporučení zamíříme na Velký pátek do Mosty, dalšího úchvatného historického města s obří kruhovou basilikou a procesím vyhlášeným zakuklenci s řetězy na nohou.

Při procesích se z kostelů vynášejí sochy představující výjevy Kristova utrpení o Velký pátek a nese je šest až osm mužů. Mezi sochami se průvodu účastní další stovky lidí – dospělých i dětí – převlečených za biblické postavy, hrají dechové kapely, pochodují skauti atd. a všichni se tváří smrtelně vážně. K tradici v Mostě patří i to, že za každou ze soch pochoduje několik kajícníků v bílých hábitech a kápích, s křížem za pasem, kteří jdou bosí a mají ke kotníkům přivázané řetězy! Vše ubíhá ve velmi pomalém tempu, takže procesí trvá několik hodin, obejde město a teprve až za tmy se vrací zpět do kostela.

Co si budeme povídat, jsme z toho v šoku. Z velkoleposti i náročnosti akce, z toho, že se v pětitisícovém městečku najde cca pět set lidí ochotných se něčeho takového aktivně zúčastnit! (A další stovky lidí to sledují…) Z toho, jak vážně všichni tuhle tradici berou. Naše běhání s pomlázkami a opíjení koledníků slivovicí a vodkou mi najednou připadá tak hloupé a nedostačující. I když někomu může přijít hloupý zase tenhle náboženský fanatismus. Já mám ale tradice a velké akce ráda, a tak vydržím nekonečné procesí sledovat dvě hodiny a i děti to snášejí statečně. Zvědavost na další masky (a mlsání sladkého fíkového chleba) fungují.

Nedělní ohňostroj kalorií

Nedělní procesí je v něčem podobné, ale mnohem prostší a nese se v jiné atmosféře – ponurou střídá radostná. Ráno se nachomýtneme k procesí v St. Julien´s, to je městečko sousedící se Sliemou, které jsme překřtili na party město, takový z něj máme dojem. Kavárny, restaurace, bary, apartmány, toho původního už tu moc k vidění není. A přesto se i tady místní sejdou, vynesou z kostela sochu vzkříšeného Ježíše a za zvuků kapely s ní spokojeně mašírují po městě, až mobily turistů nestačí cvakat. Před kostelem si od jednoho pána kupujeme domácí figollu – hutný velikonoční perník s mandlovou náplní politý čokoládou a zdobený čokoládovým vajíčkem ve staniolu. Vypadá to trošku kýčovitě, ale chuť je neskutečná! V puse mi vybuchuje ohňostroj kalorií, přesto nedokážu přestat jíst. Tohle by člověk zvrznul na posezení – a pak by týden nepotřeboval jíst, jenom to trávil! Figollu budeme muset koupit znova. A taky už víme, co přivezeme domů jako dárek z cesty.

Večer jedeme znovu do Valletty, zase na procesí. Už si říkám, jestli to trošku nepřeháníme, podobný nápad jako my mají navíc stovky dalších turistů, takže město je plné lidí a mě poprvé napadá, jak to tady musí vypadat v hlavní sezoně! Procesí je podstatně velkolepější než to v St. Julienu, ale vlastně stejné – spokojení lidé, všudypřítomná radost. Večer se vracíme přecpaným autobusem (ferry večer mimo sezonu a ještě o svátek nejezdí) a já mám velikonočních tradic pro tento rok už opravdu dost.

Plážové smaženky – v dubnu!

Ve zbylých dnech našeho pobytu se snažíme „vidět všechno“, což se vzhledem ke krásnému počasí podaří. Na sluníčku je na tričko, ve stínu na bundu, ideálně větrovku (místní se nebojí ani lehkých péřovek!), protože tu fučí silný vítr. My, čeští turisti, ale běháme v tom tričku, protože jsme od nás zvyklí na mnohem horší jarní teploty a navíc chceme nachytat bronz, aby každý viděl, jak jsme se měli dobře. 😀

Dokonce – opakovaně! – vlezeme i do moře. To je ledové tak, že přestávám dýchat, ale poté, co si připomenu Wim Hofa, a hlavně poté, co do vody bez keců naskáčou děti i manžel, se teda taky vykoupu. A protože Čech se přizpůsobí, přesvědčím samu sebe, že je to vlastně příjemný zážitek a koupání zařadíme do našeho každodenního maltského itineráře. Během pár dní jsou z nás smaženky se sloupnutými nosy, jelikož ve větru nám vůbec nedochází, jak sluníčko spaluje.

A co ještě na Maltě vidíme, navštívíme, zažijeme a zjistíme?

Historie pro fajnšmekry

Malta má obrovsky dlouhou historii (první osídlení cca 5200 př. n. l.!), která je tu všudypřítomná. A nemyslím teď zrovna archeologické muzeum ve Vallettě (nebo muzeum války – i to tu mají), ale historie dýchá ze starých staveb a všech těch krásných kostelů, které najdete i v nejzapadlejší vesnici. (Něco jako zapadlé vesnice tu ale vlastně nemají. Turisti to objevili už všude. :-)) Celý ostrov je bez nadsázky poskládaný z historických jáder Prah a Českých Krumlovů, kam vlezete, všude je to starobylé, velkolepé, krásné. Středověk se potkává s renesancí, barokem… Nakonec i v tom St. Julienu jsme pár starých uliček a kostelů objevili.

Za sedm tisíc let se na Maltě vystřídali Féničané, Římani, Byzanc, Maurové, Francouzi, Britové a nesmím zapomenout na řád johanitů (maltézských rytířů), který odtud střežil Evropu před Osmany. Tato ochrana byla zdrojem příjmů a bohatství ostrova. I v novodobé historii se Malta válečně vyznamenala, za druhé světové války z ní strategická poloha ve Středozemním moři udělala leteckou základnu spojenců, ale také cíl bombardování. Tisíce domů byly zničeny, ztráty na životech také obrovské, a tak si Malťané už během války vysloužili jako celý národ Jiřího kříž za zásluhy, který dodnes zdobí jejich vlajku. Jste-li milovníci historie, budete si tady spokojeně rochnit jako málokde. Jo a to jsem málem zapomněla na megalitické chrámy, hned sedm je jich zapsaných na seznamu UNESCO. Že už mě to ani nepřekvapuje…

Jak se tu mluví aneb kam se hrabe Babylon

Malta je dvojjazyčná země. Oficiální řečí je kromě angličtiny ještě maltština, takže všechny nápisy, hlášení v ausobusech či znělky v supermarketech – všechno jede dvakrát, maltsky a pak anglicky. Místní tu ale hodně mluví i italsky, Sicílii mají „za rohem“ a je to dáno i historicky. Do roku 1936 byla druhým oficiálním jazykem země právě italština. Až pak ji vystřídala angličtina. A tak v krámcích slyšíte lidi plynule přecházet z jednoho jazyka do druhého a do třetího, jako by se nechumelilo.

Maltština je pro nás Evropany neobvyklý jazyk. Na první pohled připomíná spíš arabštinu a taky že jo – jde o semitský jazyk , takže s arabštinou je příbuzná (a je tu i docela velká podoba s hebrejštinou). Je ale psaná jako jediný semitský jazyk „naší“ latinkou, a když se začtete, překvapí vás slova podobná italštině. I když vlastně my už víme, že to nepřekvapí. 🙂

Tenhle jazykový mix mě hodně bavil a jenom podtrhává kosmpolitního ducha, který se na Maltě silně hlásí o slovo.

Jak se tu vaří (schválně, co myslíte? :-))

Stejně mezinárodní je maltská kuchyně. Mix orientu, provensálské, francouzské, britské. Naprosto mi to vyhovuje. Po pastizzi se mi bude stýskat, ale taky po všem tom sladkém. Odjíždím o kilo těžší, ale kdo by všem těm „honey rings“, canollám a fíkovým a datlovým kapsičkám odolal. Sladké pečivo je hutné, často plněné náplněmi ze sušeného ovoce nebo ořechů a hodně kořeněné: kardamon, hřebíček, skořice, badyán…. něco, co já vážně hodně můžu.

Naopak tradiční maltský chleba je lehký jako pírko, s dírami ve střídce… všechna čest! Oč je chléb lehčí, o to vypečenější má ale kůrku. Proto se nejčastěji prodává už předem nakrájený, protože – říkám vám – tu chybu, že jsme si koupili nenakrájený chléb, jsme udělali jen jednou! Při krájení jsme si tak zasvinili celý apartmán (kusy kůrky létaly dva metry daleko), že už jsme pak kupovali jako místňáci jenom chleba krájený.

Jinak maltské kuchyni vévodí králík na různé způsoby (např. v rajčatové omáčce plné zeleniny) a samozřejmě mořské plody, hitem je tu chobotnice. Moc, opravdu moc mi tohle vyhovovalo. 🙂

Levno, nebo draho?

Jídlo tu ale není zrovna nejlevnější. V akcích si nákup poskládáte za podobné peníze jako u nás nákup bez akcí, ovoce a zelenina tu vychází na ceny jako u nás bio. To je trošku zklamání. Sicílie nedaleko, čekala jsem, že se tu naopak budeme ládovat kvanty čerstvého levného ovoce, ale při těch cenách to trošku rozmýšlíme. Bio v obchodem skoro není vidět. Zato narážíme překvapivě i na lokální výpěstky. Ve vnitrozemí jsou k vidění políčka a foliovníky, takže cibule, česnek, brambory i třeba citrony se dají seznat místní (a levněji). To je fajn. Nakupuju u zelinářky ze sousedního bloku, ať kupujeme rajčata, pomeranče nebo cibuli, vše hází do jednoho pytlíku a váží společně. Málokdy platím pod deset euro a v pytlíku mívám za tyhle peníze 4 maličké pomeranče, 2 mandarinky, 2 citrony, 2 cibule a pár cherry rajčat. Ta rajčata ovšem musím pochválit, jsou TÁK zralá! Už aby taky doma vypukla sezona.

Doprava. Ne, vlevo! 😉

Můj dojem: všude spousta aut, všude zácpy, auta (často hybridy) parkují, kde se dá. Doprava je tu opravdu silná. Jezdí se vlevo, na pronájem auta si tudíž netroufáme a asi po něm ani netoužíme, když pozoruju tu situaci. Vystačíme s autobusem a ferries. Ostatně tak mi to radil Ernest.

Kdybych byla Malťan, zkusím všude chodit pěšky. Protože přejet těch pár kilometrů ostrova je překvapivě zdlouhavé. Autobus staví na každém patníku a zajíždí do každé uličky, takže to, co na mapě vypadá jako výlet na pět minut, je autobusem vždycky nejmíň půl hodiny. Jízdní řády tu asi berou jen jako volnou inspiraci. Řidiči – většinou Indové, Pákistánci – přijíždějí v překvapivých časech, staví jinde, než podle mapy mají, ale jsou v klidu a ani ten nejvyděšenější turista je nevykolejí. Pohoda Maltaaaa. Chvilku nám trvá, než do tohoto (ne)systému pronikneme, ale pak už jsme klidní taky. Nakonec vždycky něco, co nás hodí domů, přijede. A když je úplně nejhůř – třeba když kvůli proudům v přístavu nejezdí ferry – bereme si Bolt. Nevychází to zase tak draho.

To autobusy (hromadná doprava se maltsky označuje jako tallinja) tak úplně levné nejsou – 21 eur za kartičku pro dospělého na týden, dítě 15. Jednotlivé jízdy vycházejí na 2 eura, až jedete jednu zastávku, nebo cestujete dvě hodiny. Skoro se ta lítačka na autobus nevyplatí. Výhodná je ale hlavně v tom, že nemusíte mít připravené drobné na lístek. Řidiči v autobusech nechtějí vracet, když to nemáte přesně. Už teď jsou autobusy plné, často musíme stát a někdy jsme v autobuse doslova napěchovaní.

Hodně se tu jezdí na elektrických koloběžkách – na silnici, na chodnících. Je to bezpochyby ta nejrychlejší doprava po Maltě, akorát v tom provozu docela o držku.

A znovu – už po xté – si říkám, jak to tady musí vypadat v sezoně!!!

V jednom charitativním blešáku narážím na Češku, která ve Sliemě pronajímá byty. „Pche, teď je Malta prázdná!“ směje se mým postřehům o davech v tallinje. V sezoně se prý do autobusu nevlezu a po ulicích se chodí ve štrúdlu. „Duben je super. A pak je skvělý ještě květen a říjen, ty jsou úplně top,“ dává mi pár tipů, kdybychom se chtěli ještě vrátit. Ukládám si kontakt, mohl by se opravdu hodit.

Pláže…

Objevujeme nejkrásnější pláže, jaké si lze v Evropě představit!!! Golden Bay Beach a pak hlavně Riviera Beach. Uprostřed chráněné přírodní rezervace, výhled na skály, unikátní načervenalý písek, dokonale čisté moře. Ráj existuje. Lidí je tu tak akorát, abychom se nemuseli mačkat hlava na hlavě. Když vyrazíme na trek po útesech, živou duši skoro nepotkáme. Jaká změna! Tak přece jen ještě taková místa na Maltě existují.

Moc jiných použitelných pláží ale Malta nemá, takže sezona tady bude připomínat boj o život.

Už teď je na ostrově možná víc turistů než místních. A v létě prý na čtyři sta tisíc obyvatel Malty připadá milion dvě stě turistů. Nechci si to ani představovat. Přesto se tady pořád čile staví další a další apartmány. Je to neskutečné. Kam ty lidi chtějí dál dávat?

Malta bezpochyby žije z turismu, a tak je těžké výstavbu nových ubytovacích kapacit zastavit. Když se ale ve Sliemě rozhlédnete po pobřeží, všude ty vysokánské moderní hotely, je vám to najednou líto. Kór když se tu a tam mezi nimi ještě objeví původní dům s arkýři, balkony a tak. Ten kontrast je do očí bijící. Staré vs. nové 1:0. A ani superluxusní mrakodrap Mercury Tower od Zahi Hadid v St. Julian´s na tom nic nezmění. Sorry, ale vlastně se ty tuny oceli a skla vyjímají na pobřeží jako pěst na oko….

Chcete klid? Jeďte na Gozo

Nemůžeme děti připravit o plavbu na trajektu, a tak jeden den zamíříme z přístavu Cirkewwa trajektem na ostrov Gozo, který také patří k Maltě, jen je výrazně méně turistický. Takhle to mohlo ve Sliemě vypadat tak před třiceti čtyřiceti lety, tipuju. Vychutnáváme ospalý klídek s nádechem zašlé koloniální slávy a abychom potěšili Ernesta, navštívíme fakt úctyhodně působící pevnost Citadela ve Victorii (maltsky Rabat). Už jsem se zmínila, že stejně jako kostely jsou i pevnosti na Maltě snad úplně všude?! 😀

Zajímavé je, že město s názvem ir-Rabat existuje na Maltě ještě jedno. To druhé je opravdu na Maltě, nikoliv na Gozu. A taky bych vás tam rozhodně poslala. Je spojené s bývalým hlavním městem Malty Mdinou a můžete si být jistí, že foťák tady nedáte z ruky. Mdina je pidiměstečko, spíše vesnička o pár obyvatelích, de facto skanzen. Auta tu mají zákaz, a tak se tu bezpečně procházíte a kocháte pěšky a jediný, kdo do vás může narazit, jsou další turisti kolem vás. Ale že těch tu je… 🙂

Záhadná Three Cities

Když nebudeme dojmu, že už jsme všechnu krásu Malty nasáli a nezbývá nic dalšího k objevování (zátoku Pepka námořníka vynecháváme, protože je areál v rekonstrukci, a vyrazíme místo toho do Maltského národního akvária v St. Paul´s Bay na žraloky, piraně a další vodní havěť – silný zážitek!), naplánujeme už spíš jen z povinnosti cestu do Three Cities. Abychom si je teda taky ještě mohli odškrtnout.

No ještě že jsme se nenechali odradit dopravní komplikací a jeli jsme. Ten den jsou zrovna v přístavu vlny a neobvyklé proudy, takže ferry nejezdí a do autobusů se tím pádem nahrne tolik lidí, že se ani do třetího busu nenacpeme. Nezbývá než objednat na cest Bolt. Na rozdíl od autobusu nás do Three cities odveze během pár minut, jenom musíme pár euro (ne moc) připlatit. A jsme tam. V živém snu o dokonalém historickém městě, tedy přesněji trojměstí. Tři nejstarší maltské přístavy jsou dnes prakticky spojeny v jeden a je úchvatné se tudy procházet a představovat si dávné časy slávy johanitského řádu. Rušná Valletta je od nás vzdálená pár minut, takže je skoro neuvěřitelné, jak to, že tady je tak podivuhodný klid. Trochu jako na Gozu. A i tady mě přepadá melancholický pocit zašlých zlatých časů. Valletta byla vybudovaná v 16. století a od té doby se hřeje na výsluní, ale tahle tři městečka skutečně psala maltskou historii. Tu nejdávnější. Pak svou důležitost ztratila, podobně jako Mdina, nezískala ale takový věhlas, což upřímně vůbec nechápu. Objevováním Three Cities zakončujeme náš maltský pobyt a já mám pocit, že se přesně naplnilo ono obligátní – to nejlepší na konec.

Jsem uchvácena a patrně u mě dochází až k zatemnění mozku krásou, neboť souhlasím s tím, že sednu do jakési miniaturní lodičky – jen o chlup větší než benátská gondola – a zvolím ji jako svůj dopravní prostředek pro zpáteční cestu do Valletty. Ano, ferry pořád nejezdí, kvůli těm extrémním vlnám a proudům!!! Ale co je moc na dvoupatrovou loď, to gondola přece hravě vybalancuje, dušují se opálení námořníci, kapitáni těchto pofidérních vrklavých bárek. Když jim dnes odpadla konkurence, mají žně. Jediný vodní spoj mezi Three Cities a Vallettou zajišťují právě tito dobrodruzi. Chvíli pozoruji, jak z člunů vystupují promáčení cestující, zdá se ale, že všechny loďky nakonec opravdu dorazí do cíle. A když vidím, že do lodiček se odvážně vrhají i učitelky s dětmi na školním výletě, pomodlím se a rozhodnu se teda taky zakončit maltský pobyt stylově. Po nás potopa!

Kam se hrabalo ferry nebo trajekt na GOZO (anebo cesty autobusem s pákistánskými řidiči), tohle byla jízda! Podobnými barevnými lodičkami je vyhlášená rybářská vesnice Marsaxlokk, ale tam už po naší dobrodružné plavbě nemusíme. Ve Vallettě vysedám mokrá, ale neskutečně pyšná: přežili jsme.

Óda na pastizzi

Před odletem ještě vydatně poklábosíme s našimi ubytovateli, které jsme našli přes Booking. V kontaktu jsem byla s mladými, ale vystěhovat nás dorazí tatínek majitele s kamarádem, a když zjistí, že do odletu nám zbývá spousta času, rozhodnou se vyplnit nám ho povídáním, vyprávěním a vyptáváním se na život v Čechách. A tak se mimo jiné dozvíme, že Malťani prakticky každý víkend něco slaví. Hned po Velikonocích přicházejí oslavy dalších svatých – v podstatě jen záminky k dalším ohňostrojům a rodinným a sousedským sešlostem. Jdu se tedy hezky maltsky rozloučit s naší zelinářkou, řezníkem a prodavačem z grocery shopu, kde jsme denně kupovali několikero pastizzi. Ach, jak se mi po tom bude stýskat.

Maltu jsme si vychutnali doslova všemi smysly. A i když jsme v téhle pidizemi nejspíš opravdu viděli všechno, doma si dáváme ruku na to, že na tomto ostrově snů jsme nebyli naposledy. Na škále bodů od jedné do deseti dáváme shodně…. padesát!!! 😀

Tak třeba někdy na shledanou na Maltě!

P.S.

Po návratu se potkávám ve škole s Ernestem. Slíbila jsem mu přivézt pastizzi. Ten smažený, údajně nejlepší druh. I když je pečivo po cestě letadlem lehce slisované a hlavně tři dny staré, Ernest nasaje vůni ze sáčku a… jen si nostalgicky povzdychne. Druhý den od něho dostávám zprávu na Whatsapp:

„I am going to Malta next Tuesday night. Your fault. 😀“

Okamžitě mi to dojde! „Ernest, is it because of pastizzi?!?!

„YES!“

Ach, tomu nelze než dát posvěcení. Šťastný to muž…

No, a my abychom se teď zase vrátili k té naší maltě domácí. Ale že to byla pro jednou krásná pohádka.

THE END!

Ať mi rostou! 😉