Ve svých ekoknihách jsem v zimě narazila na návod, jak si vyrobit superúčinné biologické hnojivo. Trochu mě překvapilo, že i ekozahrady je třeba hnojit. Nevím proč jsem si myslela, že příroda se nějak postará sama. Eh… Ale vlastně je to logické. Rostliny z půdy vysávají různé výživné látky, a když je do matičky nevrátíte, nic kloudného vám za pár let už neporoste. Akorát plevel, u něj už jsem se přesvědčila, že ten je věčný. (ZDE)
Nejlepší hnojivo je prý koňský hnůj, hned po něm kravský. Ani jedním nedisponuji. Ale zato tím třetím…
„Nic nového pod sluncem,“ utřela mě d.-cká babička, když jsem jí ukazovala návod v knize. „Rozpustíš slepičince ve vodě, necháš je pěkně prokvasit, a když je pak naředíš vodou a zaleješ tím zahradu, tak se ti zazelenají i dřevěný hrábě,“ popisuje mi zkušeně. Asi už to někdy zkoušela. Dobrá, akce sice nezní moc sexy, ale proč to nezkusit? V D. se prohání ve výběhu dvacet slepic, to už je nějakého hnojiva.
„Ti to vyrobím,“ nabízí se babička hned. Přesně jak jsem doufala! Vždyť si slepičinci taky může přihnojit svoje záhony u domu.
Do D. se před nedávnem zase vrátily slepice. D.-cká babička vyslyšela naše přání, milujeme domácí vajíčka. Foto: Sláma v botách
Zmiňuji se i před tátou v K. Ten je ale o dost zdrženlivější, když mu popisuju svůj nejnovější biozáměr. „Slepičince? Taky jsem je kdysi zkoušel,“ vybavuje si. „Já pak měl ale k té zelenině odpor,“ překvapuje mě. Proč? Prý mu slepičí hnojivo dvakrát nevonělo.
Hmmm, ale granule s umělým hnojivem tátovi nevadí. Tsss. Jdu do toho!
****
O pár týdnů později už d.-cká babička hlásí, že slepičincový nálev je hotový. Paráda, zrovna sázím kedlubny, brokolici, květák, zelí… to jsou vyhlášení konzumenti dusíku, hnojivo jim bodne. „Je to v zakrytém soudku vzadu u dílny,“ lokalizuje mi náš tekutý poklad.
Jdu pro konve. Soudek vidím hned. … … …!
BOŽE MŮJ!
Do jakých sraček jsem se to zase dostala?! Nečekala jsem nic pohledného ani voňavého. Vím, jak vypadá hnůj, a kdysi jsem na táboře šlápla v sandálech do kravince. Ale TOHLE?!
V soudku plave ta nejsmradlavější hustá sračkovitá kejda. Jako když tři dny zvracíte, pak si do toho několikrát vyprázdníte střeva, necháte všechno nabobtnat a nakonec si to ještě ohřejete na slunci. Potřebovala bych se párkrát zhluboka nadechnout, ale to právě nesmím udělat! Hlavně nedýchat… Opatrně se pokusím ponořit do slepičích sraček připravenou naběračku. Zdá se, že pod svrchní superhustou vrstvou je to trošku řidčí. Mazlavější…
„Óóóó, né… Proč? Proč já? Proč vždycky já?“ úpím. Tu řidší složku nálevu se snažím nějak nabrat a nalít do svých konví. Samozřejmě to nejde. Kejda mi všude teče, panebože i po mých rukou! Já to mám na svých rukou…
A jako vždycky, když to nechci, když zrovna tohle fakt nepotřebuju, tak se to přesně stane. Zpoza dílny vyskočí zvědavá babička.
„Fuj, ty tím fakt zaléváš?“ sleduje mě znechuceně.
„Jo, zalejvám!“ vyštěknu možná zbytečně ostře. Ale jsem ve stresu. Mám lepkavé ruce a cítím, že do kýble s třetím nejúčinnějším biologickým hnojivem brzy přizvracím svoje vlastní biohnojení. Ať se to aspoň stane nějak důstojně, v soukromí… Jenže babička chce na vlastní oči vidět, jak tou srágorou opravdu poliju svůj pozemek.
Tak fajn. Jak to babička říkala: na jednu konev vody jednu naběračku šlichty. Zatímco si zalévám kedlubny, babička na mě visí pohledem. Samozřejmě z bezpečné vzdálenosti, nehodlá ty moje smrady čuchat. Já mezitím v duchu kedlubny odepisuju. Nevím, kdo je sní, a je mi to jedno. Já to nebudu.
Horší je, že srágora ucpala rozprašovací růžici v konvi, takže proud je čím dál slabší, až postupně neteče nic. „Musíš sundat náhubek…,“ hecuje mě babička.
Sundat náhubek, aha. Jo. Tak já to teda vezmu do ruky. I když je náhubek mokrý a mazlavý a napadají mě teď strašné asociace. Ale udělám to. Protože jsem už velká holka. A protože to babičce nedopřeju. Zahazuju ucpané růžice a chladokrevně liju zbytek sraček na záhon. Už neřeším, že mi něco lepkavého ukapává na pantofle, že mi to zatéká mezi palce, že je to teplé a .. a… Jsem od hlavy k patě ve sračkách, ale nebudu to KURVA ŘEŠIT!
„No vidíte, a je to,“ zahazuju konve metr daleko. V nastálém tichu je slyšet jen klidné štěbetání slepic z nedalekého výběhu. Nedokážu se tím směrem ani ohlédnout. Se slepicema jsem skončila. I s vajíčkama. A slepičí polévkou. Se vším, s čím jsou ti smradlaví ptáci spojení!
Moje dcera pipinky miluje. Nemá ty zkušenosti co já. Foto: Sláma v botách
Foto: Sláma v botách
****
„Máš toho tam ještě spoustu,“ připomíná mi jednou večer zase babička. Právě byla zavřít kurník. Ubezpečuju ji, že si moc ráda slepičinci ještě něco zaliju. Ale pravda je, že jen při té představě znovu omdlévám. Budu to muset někam vylít, nenápadně někam propašovat a ekologicky zlikvidovat. Ale na záhon už slepičí hnůj nedám ANI OMYLEM! Ať mi zelenina třeba pochcípá…
Nerada bych mluvila přímo o debaklu, ale asi jsem právě narazila na své biozahradnické hranice. Pokaždé, když míjím slepičí výběh, promlouvá ke mně mé svědomí. Soudek se sračkami stále stojí na svém místě. Uvidíme, třeba se k němu ještě někdy dokážu přiblížit. Možná příští rok. Nebo za deset let. Třeba.
Ať mi rostou!©
PS: Nemáte zájem o kedlubny? Nádherně mi narostly. Prodám levně.
Pingback: Invaze slimáků zahájena! | Sláma v botách
Pingback: O nové metodě: farmaření na dálku (jak mě trápily jahody a třešňový kompot) | Sláma v botách
Pingback: NESTÍHÁM! Aneb červenec začíná hekticky | Sláma v botách
Pingback: Farmářská panna u zpovědi II. Stálo ti to, Verunko, za to? | Sláma v botách
Ahoj, náhodou jsem rozklikla tyto stránky a protože mi maminka taky dovezla slepičince, tak jsem se chtěla inspirovat. Sice mě neodradil, ale proč píšu = NAPROSTO BOŽÍ ČLÁNEK!!!! Tekly mi slzy smíchy. Opravdu moc moc dík, takhle jsem se už dlouho nenasmála. Musím si přečíst všechny články!
Taky jsem zahradník amatér, takže hledám všude možně rady a inspirace …. ale pokud jsou napsané tak, jak tady, tak to je ten nejlepší bonus navíc. Ještě jednou DÍK a hlavně pokračuj a nepřestávej v psaní! Držím palce. Mel
Mel, dekuju za pochvalu. At vam to s temi slepicinci vyjde, ja jsem bohuzel zatim stale ve fazi slepice bleeee. Navic mam nove slepici storky! Snad brzo napisu.
Tak at vam to roste!
slepičák je jednoznačně nejlepší přírodní běžně dostupné hnojivo.Nevím jak chcete dělat biozahradu,když se nedokážete přenést přes tu trošku smrádečku :-).Sám mám poměrně velkou zahradu,a byť si nekladu za cíl pěstovat bio tak ve finále zjistím,že zejména u ovoce a zeleniny používám chemii naprosto minimálně a v nouzi nejvyšší.Gratuluju ke krásné celoživotní zálibě a podařenému blogu
Kdyz se ukaze, ze to bez slepicich hovinek nepujde, poridim si plynovou masku a prekonam se, jako vzdycky kdyz si neco umanu. Chemii proste v zadnem pripade. Cele generace manzelovy rodiny tu hospodarily bez postriku, bio tomu nikdo nerikal, ale vime sve, tak ja nebudu prvni, kdo zavede nove poradky. V D. se vzdycky pouzival konsky hnuj, v okoli bylo kde ho brat. Dnes je situace horsi, nikde u nas uz se skoro nehospodari… ale nakonec mi kopu konskeho hnoje sehnal tata. Hnuj mi nastesti nesmrdi. 🙂 Na jine zahony prisel kompost, tak doufam, ze to letos pujde dobre a uroda potesi.
Dekuji za pochvalu blogu. Zahradka je navykova vec, uz se zase naplno cinim a expanduju na nove zahony. Nove clanky brzy.
mám ještě jednu inspiraci:letos jsem si dovezl hnojivo(kompost) z bioplynové stanice a pro mne má tu výhodu,že se dá parádně zaorat kultivátorem,ale bohužel taky smrdí :-).Úděl zahradníka je,že nějaký rok se povede to,jindy zase ono,skoro nikdy to nedopadne tak jak by si člověk přál a to je to co nás na tom baví,že máme život samé překvapení.Sleppičák nakládám v cca 25litrů kýblu od malty a dávám ho tam asi 3-5 l kyblík.Podle počasí nechat zkvasit 2-4 týdny,občas zamíchat a pak hnojit…bez kropáčku a nejlíp před deštěm.A musím podotknout,že mi nijak zvlášť nesmrdí.Hodně úspěchů…. 🙂
Víte, asi mi nejvíc vadila ta konzistence a že jsem to dělala v takovém parnu, zpocená, přiomámená. Ale když tak lobbujete, možná dám zase slepičině šanci. I když teď, z bezpečí voňavého obýváku, před vypuknutím sezony, se mi to říká…
Jo, zahrádka je krásnej, napínavej a zábavnej příběh. Ještě mít tak jistotu, že i dobře skončí. 🙂 Tak ať se nám daří. Jsem ráda, že už to zase letos vypuklo.
Pingback: Jak jsem se přihlásila do KURZU PŘEŽITÍ aneb Bršlice kozí noha po tisící prvé | Sláma v botách
Ráda čtu vaše články, jsou psány lehkým perem a s humorem, i když je mi jasné, že tentokrát vám do smíchu rozhodně nebylo. Toto hnojivo na zeleninu nepoužíváme, ale ovocné stromoví ho má rádo – takže navrhuji, jak se zbavit zbytku v soudku: Rýčem odklopit travní drn pod korunou ovocného stromu (např. na 3 místech u jednoho velkého) nalít kyblíkem naředěnou kejdu a zase přiklopit drnem. Tak to smrdí kratší dobu a většinu mňamky si vezmou stromy a ne tráva.
Ať se daří v zahradničení, psaní i v péči o Lidunku
Ola
Dekuju, tohle je skvely tip. Nase ovocne stromy plodi vzdy ob rok. Loni jsme se topili v jablkach a vyrabeli mosty, letos budeme radi, kdyz bude dost jablek na strudl, ale tim to hasne. Mam teorii, ze se vzdy tou divokou urodou unavi a potrebuji si zase udelat zasoby. Nejake hnojeni by jim asi bodlo, protoze uprimne, rostou si zcela divoce bez jakekoliv nasi pece. Nehnojime je. Ale asi bychom meli. Zkusim toto. Slepicincu mame stale dost, jen ja uz delam, ze je nevidim (a necitim). 🙂
Dekuju za pochvalu stranek, vzdycky se hned lip smirim s tim, co se na zahrade nepovedlo, kdyz se z toho muzu zvesela vypsat. 🙂
Kal který plave na vrchu je potřeba osebrat a hodit na hnůj, pod ním je už v podstatě jen smradlavá voda. Nebo to máte málo naředěné. Já slepičinci hnojím, není to sice nejvoňavější práce, ale až takhle hrozně bych to neviděla 🙂
Ivčo, vy mě snad přimějete dát tomu ještě jednu šanci. Po pár letech znovu seberu odvahu? .-)
Já bych ty slepičince chtěla zkusila dávat do kompostu. Tam vydají to nejlepší a nebudu se v tom muset hrabat. Tři děti jsem měla v látkových plenách, hrabání v h… ech mám už po krk 😀
Tak až budete mít zkušenost, jak to dopadlo, napište. My už slepičky nemáme (vyvraždily nám je kuny), takže slepičincové trable momentálně neřeším. 🙂
Zdravím, toto je spíš „holčičí“stránka, ale snad můžu i já zde se svou troškou do mlýna…..
Slepičince používám už několik roků, každý má nějaký ten recept na jejich kvasnou přípravu, já používám kupovanou plastovou nádobu na 220 litrů s poklopem.Jak už tady někdo psal, zalévám když neni teplo, spíš „pršavo“, právě se mi klubou nově přirůstající listy u cykasu a nevěřícně počítám…..30 kousků.To nemá nikdo z mých známých co tuto rostlinu pěstuje, obvyklé je spíš pár kousků ročně, nebo také nic. Slepičince tedy fungují, o tom neni pochyb a to již v docela malém množství.
Nebuďte, Karle, na omylu, tohle není jen holčičí stránka. Tedy ženy jsou v psaní komentářů aktivnější, no aby ne, když jsme prostě ukecané pokolení. Ale s komentáři k „věci“ se často užívají hlavně chlapi. A děkuju za to, protože je to velká inspirace. Zdravím a ať vám rostou! .-)