DÍL 2. Jak zahradničit s dětmi od 3 let a TIPY NA DĚTSKÉ KNÍŽKY o pěstování a zahrádce!

Napište komentář

Jak zahradničit i s dětmi, jak se z těch malých pomocníků na zahradě nezbláznit a fakt v jejich přítomnosti i něco udělat? Tak tyhle otázky dostávám často a sama si je občas také kladu  Na poli jsem toho se svými dětmi zažila už celkem dost a mimo jiné zjistila, že děti a počasí jsou naprosto nevyzpytatelné. Přesto se pokusím shrnout to nejdůležitější, co jsem po čtyřech sezonách pěstování s dětmi pod sukní zjistila, a předat vám pár svých tipů. Vám všem, kterým se na zahradě taky motají pod nohama budoucí Jardové Svobodové.  

 

Přečtěte si DÍL 1.: Jak zahradničit s nejmenšími dětmi od 0 – 3 let. Aneb o kropičích, šťouralech a přenašečích všeho druhu. 🙂

Jak ZAHRADNIČIT s DĚTMI. Co dítě, to zahradník. DÍL 1.

 

Z prvního dílu už víme, proč se vyplatí brát děti na zahradu opravdu od nejútlejšího věku a jak je tu zabavit, aby se jim mezi vašimi záhony zalíbilo, aniž jim tu budete muset budovat trampolíny nebo skákací hrad (což by navíc stejně byla zbytečná práce, viz článek:)).

Taky už víme, že děti je třeba na zahradu vhodně obléct, obout a vyzbrojit se dostatkem času a trpělivostí.

Kropič a přenašeč. Foto: Sláma v botách

Můj kropič a přenašeč, tou dobou 21 měsíců. Foto: Sláma v botách

 

Naštěstí vašim zahradním kumpánům nebude jeden rok věčně. Jakmile kropiči a šťourové trochu povyrostou, konečně se můžete těšit na to, jak to teď na té vaší zahradě společně rozjedete!

Věk 3 – 6 let: Pomocník, smíšek i snílek

No sláva, váš zahradní doprovod už je čím dál šikovnější a chce se chopit pořádné práce. Dokázat vám, že taky umí okopat záhon, vykopat díru a zasadit sazenici dýně, hrabat listí nebo si kolečko plně naložit kompostem. Ale taky si možná začne na zahrádce hledat vlastní zábavu, uchylovat se do světa fantazie, nořit do vlastních her, ke kterým nebude potřebovat vás ani zahradní nářadí. Po chvíli společné práce se vám někam ztratí a půl dne o něm nebudete vědět. To by byla skvělá varianta! Žádný strach, že dítě o zahrádkaření ztrácí zájem. Naopak, pochopilo, jaký dobrodružný svět práce i zábavy zahrada skýtá, a to je nejdůležitější pro to, aby tu s vámi chtělo i nadále trávit čas.

Foto: Sláma v botách

Vyhloubit díry, prolít je vodou, zasadit sazenice. Tohle s tříapůlletou pomocnicí společně hravě zvládnete. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Voda neomrzí žádného malého zahradníka. V tomto věku už naštěstí chápe, že takové hrátky ale mají svá pravidla, třeba nelézt do potoka v teniskách. Foto: Sláma v botách

 

A když není potůček, stačí i sud s dešťovkou. Foto: Sláma v botách

A když není potůček, stačí i sud s dešťovkou. Tedaaa… sud s nejlepší polévkou všehochuťkou. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

A nesmíme zapomenout ještě na další vděčnou kratochvíli zahradnických aspirantů, na projížďky neotřelými dopravními prostředky. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Pracovitější plečku byste pohledali, nezastaví ji ani těžká dospělácká motyka. (Samozřejmě existuje i dětské kovové pracovní nářadí, které je plně funkční. Ptejte se v dobrém železářství.) Foto: Sláma v botách Foto: Sláma v botách

 

Pracovitější plečku byste pohledali. A dokonce s dospělou motykou! (Malý trik, záhon jsem ještě před nástupem dcery rychle vyplečkovala, aby jí to vykopávání plevelů šlo dobře od ruky. A bavilo ji. Foto: Sláma v botách

Záhon jsem ještě před nástupem dcery rychle projela plečkou, aby jí to vykopávání a vytahávání plevelů šlo dobře od ruky. A bavilo ji, že jí to jde. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Máma jednotí mák a dcera? Kdoví, ale hlavně že je spokojená! Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Zahrada, království snů a fantazie. A víl. Foto: Sláma v botách

 

Říkejte dětem, co se dnes chystáte na pozemku dělat, co a kde roste, s čím třeba mohou pomoct (ale nenuťte je, musí samy chtít) nebo co se v záhonech od minule změnilo. Učte děti být pozorné k proměnám přírody a vaší zahrady, udržujte jejich zájem, ale pokud si chtějí „jen“ hrát, nechte je. Může se stát, že někdy bude dítě zahrádka bavit, ale jindy by si radši doma hrálo s oblíbenou panenkou nebo navštívilo kamarády. Obojí – panenku i ty kamarády – můžete klidně brát s sebou. Záleží samozřejmě na nátuře, ale děti obvykle těší společnost vrstevníků a v tomto věku už ji vyhledávají, takže jde-li to, zvěte na pozemek přátele s jejich ratolestmi a pracujte tu i si hrajte v týmu. Takové zpestření možná nadchne i vás. Vylupování hrášku, luštění fazolí, sázení i vybírání brambor a další monotónní činnosti se rázem stanou mnohem větší zábavou pro všechny zúčastněné.

Foto: Sláma v botách

Makat s kamarádkou, to je hnedle jiná práce! Foto: Sláma v botách

A i vás to možná ve větší partě víc pobaví. Foto: Sláma v botách

A i vás to možná ve větší partě víc pobaví. Foto: Sláma v botách

 

7 – 99 let Opravdový zahradník

Pokud se vám už podařilo u dítěte vzbudit o zahradničení zájem, teď se váš pomocník konečně dostává do věku, kdy zvládne samostatně a čím dál pečlivěji zastat jakoukoliv zahradní práci. Problémem přestávají být drobná semínka mrkve i její trpělivost vyžadující jednocení, obratné prstíky zvládnou uvazování rajčata k oporám i zasadit křehké sazenice pórku či kedlubnů. S důvěrou proto dítěti svěřte do péče vlastní záhonek, kde si může pěstovat, co a jak bude chtít. Dítě by ale mělo chápat, že za záhon nese odpovědnost (pomáhat na vyžádání samozřejmě můžete) a že úroda i případný neúspěch jsou v jeho rukách. Hezké je záhonek označit cedulkou s jeho jménem nebo fotkou (zalaminovaná folie, keramika apod.).

Foto: Sláma vbotách

Klacíky a špagátkem ohraničený dětský záhonek, na kterém dcera věnovala malý kousek i své kamarádce a bráškovi. Fotografie zachycuje malou zahradnici při sázení cibule.  Foto: Sláma v botách

 

K označení řádků posloužily dětem dřevěné doktorské špachtle. Dají se i kompostovat. Foto: Sláma v botách

K označení řádků posloužily dětem dřevěné doktorské špachtle. Dají se i kompostovat. Foto: Sláma v botách

Využívejte naplno toho, že váš pomocník už umí číst, takže pokud potřebuje poradit, nesypte informace automaticky z rukávu, ale společně je vyhledávejte v knihách nebo na internetu . Dítě může s vaší pomocí také vést zahradnický deník. Do něho si zapisuje, kdy a co na zahrádce dělalo, co zaselo, jak se záhon během roku měnil, můžete společně pořizovat fotky úrody atd. Zájem podpoříte také četbou dětských knížek s tematikou pěstování a přírody, namátkou třeba Jůlinka z jedlé zahrádky od Terezy Václavkové, Rostlinopis od Jiřího Dvořáka, Zákeřné keře od Daniely Krolupperové,  Malý zahradník od Emily Bone a Abigail Wheatley nebo Byliny malé čarodějky od Poloncy Kovač.

Foto: Sláma v botách

Krásných dětských knížek s tematikou pěstování je celá řada, tyhle třeba mají v naší knihovně. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Kníha Jak to roste. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Veršovaný příběh o tom, jak Jůlinka začala v zahradě plné okrasných tůjí a sečeného trávníku pěstovat zeleninu i jedlé plevele. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Úžasná knížka Malý zahradník o pěstování i bez zahrádky! I já se v ní dozvěděla zajímavé triky. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Malý zahradník představuje dětem i smíšené kultury a další permakulturní principy. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Dobrodružný příběh o Zuze, zahrádkářské kolonii a divoké temné zahradě, ke které Zuza najde klíč. Foto: Sláma v botách

Stále platí, že děti obvykle vítají společnost kamarádů a zážitky chtějí sdílet. Máte-li tedy v rodině nebo poblíž další potenciální zahradníčky, berte je na pozemek také. I když potomek možná nebude pracovat tak soustředěně, jako když je s vámi na zahrádce sám, a bude si s kamarády hlavně hrát, přece jen se určitě rád pochlubí svým záhonem, ukáže, co, kde a jak pěstuje, co se na zahradě naučil a třeba něco zkusí i naučit ostatní, rozdá práci, bude ji koordinovat atd. To vše jsou životní lekce stejně důležité jako sklízení plodů vlastní práce.

Tyto zkušenosti na mě a moje děti (6 a 2) zatím teprve čekají, ale už teď se těším, jak to naše společné pěstění bude pokračovat. A že určitě bude pořád stát za to!

Přeji vám i vašim dětem co nejvíce krásných společných chvil na zahrádce a bohatou úrodu. 😉

Foto: Sláma v botách

A ať vám rostou! Foto: Sláma v botách

 

K označení řádků posloužily dětem dřevěné doktorské špachtle. Dají se i kompostovat. Foto: Sláma v botách

Loučí se Verča a Lída od Slámy v botách! Foto: Sláma v botách

 

Ať mi rostou! ©

 

P. S.

Ale je doufám jasné, že i já si s těmi svými miláčky na zahradě občas „užívám“?  Aneb nafasujte svatozář, obrňte se trpělivostí a pořád si opakujte že jde jenom o zahradu, jenom o zahradu, jenom o zahradu…  

Roste to a já už TAKY VYROSTU!

MŮJ OSEVNÍ PLÁN, tasemnice v kuchyni a jak se mi (ne)daří permakultura

KDYŽ BLONDÝNA ZAČNE BIOFARMAŘIT. Vychází román Sláma v botách o hledání štěstí mezi řádkami mrkve!

 

Jak ZAHRADNIČIT s DĚTMI. Co dítě, to zahradník. DÍL 1.

2 komentáře

Dnes o kropičích, šťouralech, přenašečích a dalších druzích malých zahradníků… Nadchnout děti pro pěstování kytiček nebo zeleniny, to není kdovíjak těžké. Mnohem větší výzva ale je zorganizovat společnou práci tak, aby zahrádka bavila všechny zúčastněné a doopravdy jste i něco vypěstovali. Když to ale trpělivě zkusíte, z výsledků budete nadšení. Vy i malí zahradníci. To tvrdím já, která jsem už se svými dětmi na zahradě něco zažila.

 

ČLÁNEK BYL NAPSÁN PRO MONTESSORI MAGAZÍN a vyšel v aktuálním, jarním čísle. Více na www.montessoricr.cz.

 

Když jsem před čtyřmi lety objevila na mateřské nový koníček zahrádkaření, moje dcera měla rok a půl. Batolila se kolem záhonů, pletla se mi pod nohama a dohromady nám to teda moc nešlo. (I když ty historky byly alespoň skvělý materiál pro mou humoristickou knížku 🙂 koupit ZDE.) Protože ale bylo jasné, že nás zahrada obě baví, postupně jsme se naučily, jak spolupracovat, aby záhony nestály, nervy netekly a pobyt na pozemku jsme si užily. Do našeho týmu časem přibyl ještě Venoušek a s ním nová zkušenost, že na zahradě může prožívat velká a poučná dobrodružství už i novorozenec.

Foto: Sláma v botách

Na zahradě v D. Naše zahradnické začátky. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

A Vendovy začátky o tři roky později na nové zahradě ve V. Foto: Sláma v botách

 

Zahradničení s dětmi pochopitelně vyžaduje trpělivost, protože stejně jako se dítě učí lyžovat nebo jezdit na kole, i správnou techniku setí a zalévání květin si malý zahradník piluje jen díky mnoha nepovedeným pokusům.

Ale pokud mu je umožníte, získáte zapáleného pomocníka a váš potomek užitečnou zálibu možná na celý život. A ještě si díky zahradě třeba vypěstuje i zdravější vztah k zelenině, ovoci a jídlu obecně. Zvědavost ochutnat, co vám to na záhonech po společném úsilí vyrostlo, totiž dříve či později zvítězí nad ofrňováním. Malý zahrádkář získá motivaci zkoušet nová jídla nebo vás dokonce překvapí tím, že začne vymýšlet z úrody vlastní recepty.

Foto: Sláma v botách

Lída se stala milovnicí červené řepy… Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

… salátu polníčku. 🙂 Foto: Sláma v botách

 

a lichořeřišnice. Foto: Sláma v botách

a lichořeřišnice. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

To Venda jednou na zahradě ochutnal dokonce i šneka s ulitou! 😉 Foto: Sláma v botách

 

Různě staré děti samozřejmě na zahradě zvládnou a zaujmou jiné činnosti. Níže nastíněné věkové rozlišení proto prosím berte orientačně. Každá zahrada i každý (malý) zahradník jsou originál.

0 – 1 rok – Zahradník pozorovatel
Foto: Sláma v botách

Jsem malej, ale to neznamená, že sem nepatřím. Nebo že nevím, oč tu běží. 🙂 Foto: Sláma v botách

Děti berte na zahradu nejlépe už od narození. Zvyknou si být v tomto prostředí a zabavit se tu zdánlivými drobnostmi, jako je mihotání větví nebo poslouchání kosa. Už těm nejmenším miminkům poskytuje zahrádka spoustu přirozených, klidných podnětů, takže se tu učí nenudit, byť jsou zatím v roli pozorovatelů z kočárku. Uši zaměstná zpěv ptáků, šumění stromů nebo cvrlikání hmyzu, oči mohou sledovat hru stínů, poletující motýly nebo vás při práci.

Foto: Sláma v botách

Ležím a vnímám. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Spánek s vůní levandulí a řebříčku. Foto: Sláma v botách

Starším kojencům můžete dát do kočárku či na deku zkoumat přírodní materiály od větviček po květiny (samozřejmě ne jedovaté, jako jsou narcisky, konvalinky či hyacinty! Pampelišek, fialek či sedmikrásek se ale nemusíte bát, jsou jedlé.) či vypěstované ovoce a zeleninu. Mého syna například okolo 9. měsíce fascinovalo trhání trávy a této činnosti se dokázal opravdu dlouho a soustředěně věnovat, zatímco já kus od něho okopávala záhon.

koumání motyky. Uznávám, existují i bezpečnější hračky, ale k žádnému úrazu naštěstí nedošlo. Někdy to chce těm dětem víc věřit. Foto: Sláma v botách

Zkoumání motyky. Uznávám, existují i bezpečnější hračky, k žádnému úrazu ale nedošlo. Někdy to chce těm dětem víc věřit. Foto: Sláma v botách

I úplně obyčejné „hračky“ jako stéblo trávy či větvička kvetoucího hlohu zapřáhnou všechny smysly malého zahrádkáře, včetně čichu a chuti. Počítejte samozřejmě s tím, že batole ono stéblo zkusí očichat i ochutnat. Tyto pokusy ale objeviteli nezakazujte, jen bedlivě sledujte, jaké rostliny nebo hmyz (pozor na včely) má kolem svého stanoviště, a moc se nevzdalujte.

Nejvíc práce na zahradě samozřejmě uděláte, když váš doprovod usne, ale z osobní zkušenosti vím, že zahradničit se dá i s miminkem zavěšeným v šátku nebo nosítku na zádech!

Jde pouze o vaši fyzickou kondici, kolik vydržíte; nošenec si na takovou zábavu zvykne a klidně vám bude na zádech spát či pozorovat, jak pracujete, celé odpoledne. Horší už je, co na to večer řeknou vaše záda. 🙂

Foto: Sláma v botách

Všechno jde, když se chce. Jenom z toho holt může bolet hrb. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

A pozorovatel na základně. Foto: Sláma v botách

* * * * * * * * * * * *

1 – 2 roky Kropič, šťoura a přenašeč

V tomto období je nejdůležitější dítě na zahradu hlavně vhodně obléct a obout. Těžko totiž objeviteli zakážete hrát si s dešťovkou v sudu nebo za vámi vlézt na zablácený záhon. Tyto činnosti budou průzkumníka na zahradě lákat nejvíc a zákazy povedou jen k soubojům a pláči. Je škoda, že se pro děti do tří let nevyrábí žádné pracovní oděvy či zahradnické rukavice (nebo o tom alespoň nevím), takže nejlepší je vyčlenit z šatníku kousky, u kterých vám nebude vadit, že je potomek na zahradě zmaže nebo potrhá, a ty pro zahradní hrátky obětovat. Pokud není zrovna parné léto, volte nepromokavé oblečení a gumáky a s sebou berte i náhradní zásoby, protože snad všichni zahradníčci milují vodní hrátky a leckterým se podaří nalít si vodu i do gumáků.

Foto: Sláma v botách

Na vodní hrátky jsou nejlepší crocsky nebo být bosky. Foto: Sláma v botách

Takto starým dětem je zbytečné budovat na zahradě pískoviště nebo stavět trampolínu. Pokud na té trampolíně nebudete skákat taky, dítě vás bude raději následovat do záhonů. Batolata chtějí dělat přesně totéž, čemu se věnujete vy, i když těm činnostem zatím nerozumějí a jsou nad jejich schopnosti. Přesto chtějí vaši motyku, váš sáček se semínky, vaši konev… Připravte se proto na to, že po příchodu na zahradu je třeba věnovat dítěti určitý čas. Nechte ho, ať samo zjistí, že tu těžkou konev neunese, i ho chvíli nechte zápasit s vaší obří motykou a teprve poté mu nabídněte dětskou variantu nářadí. Ale pozor, vše musí být funkční, ne plastové napodobeniny. Konévka musí zalévat a motyka kopat. Dětské kovové nářadí s dřevěnou násadou mívají v železářství nebo lepších zahradnických potřebách. Velkou zábavou je také sázecí kolík, ty mějte rozhodně dva, jeden pro sebe a druhý pro pomocníčka. Dělání důlků a vkládání všeho možného do jamek váš doprovod zaměstná na opravdu dlouho.

Foto: Sláma v botách

Nejmenší pomocníci vám budou všude v patách. A opravdu moc neřeší, po čem to zrovna šlapou. Foto: Sláma v botách

Počítejte také s tím, že batoleti NEvysvětlíte, kam může nebo nesmí šlapat. Nevidí, že vy se vyhýbáte vzcházejícím rostlinám a našlapujete mezi řádky. Cestičky proto nadělejte širší než běžně a nejlépe je i zamulčujte posekanou trávou nebo slámou, aby byly pro dítě více patrné. Veďte pomocníka k tomu, aby se pohyboval jen po nich, ale nečekejte, že to pochopí hned a na žádnou rostlinu už nešlápne. Nejstrategičtější je vyčlenit kus záhonu pro práci s dítětem, zaujmout ho tu určitou činností (například již zmiňovaným sázecím kolíkem) a poté se vzdálit k práci, která by byla s potomkem problematická. Když dítě jeho činnost omrzí, nabídněte mu další společnou zábavu, například zalévání nebo třídění semínek, a poté, co se „rozehraje“, si opět odskočte ke své práci. Ano, chce to trpělivost, dost času a nespěchat, ale za společné zážitky to stojí.

Foto: Sláma v botách

Dělat PŘESNĚ TOTÉŽ, co vy… Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Klacky a provázkem ohraničený „dětský záhonek“, na kterém ale vše funguje jako na tom skutečném. Zalévat i plít se musí! Foto: Sláma v botách

Co malý zahradník v tomto věku zvládne?
– trhat květiny, listy špenátu, borůvky, jahody atd. Trhat může do misky i přímo do pusy.
– přinést vám a odnést, oč ho požádáte. Přenášení předmětů po zahradě je náramná zábava. 🙂
– odnést košík s plevelem na kompost
– nabírat vodu, zalévat
– sít hrášek, lichořeřišnici, fazole a další větší semena. Samozřejmě dítě sledujte, zda je nezkouší jíst,
jistě brzy pochopí, že tyhle „kuličky“ nejsou k jídlu.

Odnést plevel na kompost je důležitý úkol! Foto: Sláma v botách

Odnést plevel slepicím je důležitý úkol pro ani ne dvouletou přenašečku. Foto: Sláma v botách

– dělat důlky nebo do vámi připravených jamek vkládat sadbu česneku či cibule
– sázet brambory
– vytrhávat plevel
– vařit z kytek, trávy a vody všelijaké dobroty, míchat je klackem, přelévat do různých nádob… atd.

Sázím, sázím.... česnek! Foto: Sláma v botách

Sázím, sázím…. česnek! Foto: Sláma v botách

PŘÍŠTÍ DÍL: Jak zahrádkařit s dětmi od 3 let výše.

Ať mi rostou! ©

 

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY aneb aby bylo jasné, že nikdo není dokonalý. Ani já. A že na zahradě to chce s dětmi opravdu hlavně tu trpělivost. 🙂

 

Roste to a já už TAKY VYROSTU!

MŮJ OSEVNÍ PLÁN, tasemnice v kuchyni a jak se mi (ne)daří permakultura

 

 

 

 

KDYŽ BLONDÝNA ZAČNE BIOFARMAŘIT. Vychází román Sláma v botách o hledání štěstí mezi řádkami mrkve!

2 komentáře

Aneb to nejlepší z blogu pěkně v jedné knize…

Když jsem si před pár lety sbalila v Praze fidlátka a přitáhla těhotná zpátky do rodného města, vůbec jsem nevěděla, co od života čekat dál.  Že skončím v zablácených gumákách, s náručí plnou pytlíků semínek a děckem válejícím se někde mezi tím, jsem tenkrát opravdu netušila. A že o tom napíšu román-blog, tak to už vůbec ne.

Ale jak jsem teď ráda, že jsem skončila právě takhle. 🙂

Fanfáry, prosím! Neboť vaše oblíbená Sláma v botách konečně vychází knižně. Foto: Sláma v botách

Vychází blogoromán SLÁMA V BOTÁCH: o prvních dvou letech mého biozahradničení, o tom, jak a proč jsem se na tuhle dráhu vydala, co na to mé dítě, mé nervy nebo můj jinak příkladně trpělivý manžel. Recepty, humor, fotky, nové historky a hlavně čekání na velký happy-end. Užijte si veselé čtení o jedné takové mamince ze severočeského města L., co si nevážila klidu mateřské „dovolené“, a tak skončila… se slámou v botách. 🙂

Román pro všechny zahrádkařící maminky (a jejich trpělivé rodiny) 😉 Aneb zplodit dceru, založit zahradu, napsat román… Foto: reprint obálky knihy Sláma v botách

Veronika Kyčera Kučerová

Sláma v botách

humor * zahrada * recepty * život

Vychází 7. 12. 2017.

Cena: 269 Kč (+ 70 Kč poštovné)

208 stran, tvrdá vazba s přebalem, barevná příloha, ilustrace, fotografie, recepty…

OBJEDNÁVEJTE: INFO@SLAMAVBOTACH.CZ, kucerova@mkl.cz

KŘEST KNIHY a autogramiáda: neděle 10. 12. 2017 od 16. hod., Městská knihovna Louny. Jste srdečně zváni!

Vydává spolek Lounští Lounským pro Městskou knihovnu Louny. NÁKUPEM KNÍŽKY PODPOŘÍTE SPOLEK LOUNŠTÍ LOUNSKÝM a přispějete na vydání dalších knih.

Každá kniha je očíslovaná a osobně podepsaná přímo ode mě. ♥

****

O knize: Veronika jednoho dne zjistí, že hlavní položku napnutého rodinného rozpočtu představují výdaje za biopotraviny. A tak začne jednat. Zakoupí rýč a gumáky a začne zúrodňovat ladem ležící pozemek manželovy babičky na vsi. Vypěstovat pro rodinu kedlubny a brokolice se však ukáže těžší, než si městská vysokoškolačka myslela. Podaří se jí naplnit sklep zaručeně ekologickou úrodou? A jak její nový koníček zasáhne do života celé rodiny? Slzy smíchu i dojetí zaručeny!

A jaká ta knížka ještě je?

  • VESELÁ. A bavit se na cizí účet je vyzkoušený lék na blbou náladu, rozpouštěč depek a ohřívák srdce.
  • DOJEMNÁ. Aby ne, když se všechno, o čem píšu, doopravdy stalo. A nejkrásnější příběhy vždycky psal život sám…
  • INSPIRATIVNÍ. Sdílím své nejlepší recepty pro každé roční období, fotky zahrady, svých výrobků a vůbec všechno, co jsem za dobu, co zkouším biozahradničit, na vlastní kůži odzkoušela. A že to občas byly lekce!

Varování: Nejpozději po přečtení téhle knížky se změní váš pohled na okolní přírodu, svět… a možná i na vaši vlastní zahrádku. (A život.) 

****

VAROVÁNÍ Č. 2: KNIHA POJEDNÁVÁ O SKUTEČNÝCH UDÁLOSTECH A LIDECH. I VÁM SE MŮŽE STÁT, ŽE SE V KNÍŽCE NAJDETE. TOŽ PANÁKA NA ODVAHU A DO TOHO!

Ukázky z knížky:

Čeká vás to nejlepší z prvních dvou let psaní tohoto blogu plus úplně nové kapitoly. Foto: Sláma v botách

Nejlepší recepty, na které se mě pořád ptáte. Foto: Sláma v botách

Poznáte se na některé fotce? Foto: Sláma v botách

 

 

Román-blog Sláma v botách, vydává spolek Lounští Lounským pro Městskou knihovnu Louny. Autorka: Veronika Kyčera Kučerová. Foto: Sláma v botách

KDE KOUPIT:

osobně v Městské knihovně v Lounech

nebo objednávejte na e-mailu:

kucerova@mkl.cz   (e-mail na ředitelku Městské knihovny Louny, shoda našich příjmení je jen milá náhoda)

info@slamavbotach.cz (e-mail přímo na mě)

Nebo použijte kontaktní formulář níže.

NOVINKA: Zásluhou Tomáše Hajzlera se knížka nově prodává také v e-shopu Peoplecomm.cz, kde se Sláma v botách dostala do společnosti dalších pár knížek aspirujících na to, změnit vám život nebo pohled na svět. Pár z nich jsem taky četla a mám doma.

Ilustrace od mé bývalé kolegyně z časopisu Nory Calvo Martín pro knihu Sláma v botách. Podobnost se mnou čistě náhodná. Foto: Sláma v botách

 

S novou knihou nové logo blogu. Stvořila ho má kamarádka, bývalá kolegyně a hrdinka jedné z kapitol knihy, grafička Linda Hušková. Kdo umí, umí! DĚKUJU!

POZOR: NOVINKA! 

Kromě mé knížky si můžete na jedno poštovné objednat ještě kuchařku JAKO U BABIČKY vydanou spolkem Lounští Lounským, který pomohl na svět mojí knížce. Uvnitř najdete osvědčené recepty z Městské knihovny Louny. U mojí babičky měla tahle kuchařka velký úspěch, a to nejen proto, že uvnitř našla recept na bezové víno svojí maminky – MOJÍ PRABABIČKY. 🙂

Kuchařka Jako u babičky, Osvědčené recepty z Městské knihovny Louny. Vydal spolek Lounští Lounským. Cena: 159 Kč. Foto: archiv Sláma v botách

kuchařka JAKO U BABIČKY
35 karet s osvědčenými recepty z Městské knihovny Louny!
Z jedné strany je vždy fotografie a z druhé recept.
Obsahuje recepty na slaná i sladká jídla, oblíbené klasiky i (málem) zapomenuté speciality.

Cena: 159 Kč

Avokádová pomazánka. Kuchařka Jako u babičky, Lounští Lounským, Městská knihovna Louny. Foto: archiv Sláma v botách

Čokoládový dezert, Bramborový salát, Bramborové šišky s masem… Kuchařka Jako u babičky, Lounští Lounským, Městská knihovna Louny. Foto: archiv Sláma v botách

Kuchařka se prodává v Městské knihovně Louny nebo si ji můžete objednat tady na webu.

Příjemné čtení všem, kdo jste si mou knížku koupili. Těším se na vaše reakce.

A samozřejmě… na to nesmím zapomenout….

Ať mi rostou! 😉 ©

 

 

MŮJ OSEVNÍ PLÁN, tasemnice v kuchyni a jak se mi (ne)daří permakultura

4 komentáře

Tři roky sním o tom, jak se moje zahrada stává výstavní skříní permakultury a aspiruje na jedlou džungli roku. Někde ale musím dělat chybu. Při vynaložení až čtyřikrát víc energie než můj táta, který permakulturu neřeší, dosahuji sotva poloviční úrody co on! No nevybodli byste se na to?

Letos mám přesně tohle v plánu. V mé knihovničce nepřibyla žádná nová permakulturní literatura. Stejně bych ji neměla čas číst.

Kochat se jedlým plevelem v záhoncích bylo první roky mého zahradničení prima (článek MÝM BIOMATKÁM! Poučení z loňského vývoje, desatero bio rad a omylů), jenže co si budeme nalhávat – po čtyřech letech už by rodina uvítala i přesvědčivější výsledky. Víc brambor, víc mrkve, víc všeho!

Být efektivní minimálně jako táta.

Protože hladových krků od loňska přibylo, a jestli si myslíte, že roční chlapeček toho ještě moc nesní, ráda vám robátko na týden půjčím na byt a stravu. O pohodového chlapečka jde totiž pouze v případě, že ho v pravidelných intervalech zásobuji koňskými porcemi příkrmů. Pokud se s žvancem omeškám, je zle. Batole začne vibrovat, bzučet, chrčet a házet po mě nádobím.

Foto: Sláma v botách

Krmte tu bestii…. nebo začne vibrovat. Foto: Sláma v botách

*****

„TOHLE VŠECHNO je pro Vendu?“ zarazí se manžel, když mě vidí, jak drobečkovi mixuju kýbl hovězího masa na mrkvi, zatímco dítě, sedící  v křesílku na kuchyňské lince, netrpělivě mlátí měchačkou do kastrolu a sliby „už to bude, už bude ham“ přestávají zabírat. „To je porce na týden, ne?“ nechápavě kroutí manžel hlavou nad dvěma litry pyré, do kterého ještě rozpouštím půl kostky másla.

Je znát, že se manžel teď věnuje hlavně stavbě (o nejnovějších počinech článek zde), a tak stravovací zvyklosti svého syna  ještě nezná. Nechám ho proto naše batolátko nakrmit. „Týdenní“ porce v tasemnici zahučí sotva na dvakrát a zkoprnělému muži zbude v rukách vylízaná mísa.  Proto dodávka s nákupem z farmy zajíždí už přímo před náš dům. Venda je odběratel.

Večer si s mužem děláme bojovou poradu. „Všude, kam jen to jde, musíme vysázet brambory. Po celém pozemku v D.“ klade mi muž na srdce, abychom ušetřili za maso. „A možná je na čase začít chovat králíky,“ nadhazuje dokonce. Ve V. máme trávy pro chovnou stanici a dřevo na králíkárnu by se také našlo. Nedávno jsme přikoupili pozemek za potokem, takže pastvy by bylo dost i pro ovce. Ty bych ráda chovala já. Je ale třeba vidět to realisticky.

Králíci i ovce můžou být, ale až časem. Už teď spím tři hodiny denně a bohatě mi stačí piplat (a krmit!) vlastní potomky.

Foto: Sláma v botách

Vrchní ochutnávač, kontrolor kvality a odběratel v jednom. Foto: Sláma v botách

Pohladím Otesánka po špecích na bříšku, naposled ho nakojím před dlouhou nocí bez přísunu stravy (kéž by, v jednu bude vzhůru) a jdu si objednat semínka k zasetí. Akutně musím pozvednout  svou produkci zeleniny.

K narozeninám mi táta nadělil plečku, takže letos žádné vymýšlení. Tátu jsem nikdy neviděla běhat po zahradě s učebnicí permakultury v ruce, pěstovacím kolečkem nebo nějakými výkresy, co kde kdy a s čím vysít, aby jeho záhonky působily harmonicky, barevně ladily, měly ty správnnebo vibrace, energie, feng shui. Prostě řádky s kedlubny, mrkví a nazdar.

Zato já… V uplynulých letech jsem vždycky byla vybavená „plánem bitvy“, neboli osevním plánem, geniálně zohledňujícím všechna permakulturní doporučení a vychytávky.  Stokrát přepracovávaný, celou zimu promýšlený výkres mi měl pomáhat k největším bioředkvičkám na vsi. Přesné souřadnice, vedle čeho zasít mrkev nebo kam vrazit česnek, aby mu narostly palice jak dělové koule i bez kapky chemie. Bohužel, rekordních ředkviček ani dělových kulí jsem se nikdy nedočkala.

A ptáte se proč? Permakultuře to nevyčítám. Jsem si jistá že funguje. Akorát nefunguje mně. Protože já jsem expert.

Jako by nestačila má vrozená roztěkanost a zrychlenost. Jsem sice díky turbopovaze schopná obstarávat dům, zahradu, děti, kuchyň, blog i nějakou práci, běhat po parcích i po schůzích, zakládat semínkovny, obrážet festivaly… regenerovat i bez souvislého spánku… Ale! Nenávidím precizní piplání čehokoliv, čtení návodů  a hračičkovství – a chtějte bez toho na zahradě výsledky.

A obzvláště, když s takovou povahovou výbavou zkoušíte zahradničit S DĚTMI ZA ZADKEM.

S dětmi, které na vás neustále mluví nebo si vás přivolávají pláčem, vytrhávají vás z už tak roztříštěné koncentrace, něco chtějí, na něco se ptají, půjčují si přímo z ruky vaše nářadí, přinášejí a odnášejí pytlíky semínek, zalévají, co se zalít nemá, a pak to ještě pohamtaj.

Foto: Sláma v botách

Pokus o sklizeň číslo čtyři a moji pomocníci, bez kterých bych si zahradničení UMĚLA představit. 🙂 Foto: Sláma v botách

Jestli moje sofistikované osevní plánování někdy začne fungovat, tak jedině, až děti vyrostou. Protože jednou mi dcera nákresy otočila vzhůru nohama, podruhé ze záhonů vyházela značkovací kolíky, potřetí zaměnila sáčky se semínky…

Tři roky jsem se snažila být královnou vlastního pozemku.

Prd.

Nebýt táty a jeho nepermakulturní, ale spolehlivé úrody v K., nemáme co žrát.

Foto: Sláma v botách

Hurá, děda přivezl salát! Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Vyloženě jí ta dobrota kouká z… pusy. Foto: Sláma v botách

Takže letos už jsem si žádný plán v zimě ani nechystala. Je dobré znát zákonitosti, co vedle čeho sít, aby si rostliny vzájemně pomáhaly, chránily se před nemocemi a podporovaly se v růstu. Ale když pak stejně hrášek seju úplně jinam…

Vrcholem mé letošní permakulturní přípravy bylo opatření permasemínek a založení semínkovny – a čau. V březnu jsem se dostavila na zahradu s pár pytlíky semínek po kapsách a začala bez velkého vymýšlení sít. Během pár dní jsem semena prostě rozházela po zahradě a teprve poté mi došlo, že jsem si bývala měla alespoň zpětně poznamenat, co mi má kde růst. Protože sázet na to, že mi děti zase nevytahají kolíky…

O víkendu jsem teda opomenutí napravila a výsledkem je následující obrázek. Osevní plán roku 2017, dílo náhody a okamžité situace. Výsledek toho, jaká semena se mi z kapsy zrovna dostala do ruky, když otesánek  usnul v kočárku a dcera zrovna nemávala před obličejem stébly trávy při hře na Elsu a Annu. Mívám pokaždé jen pár minut času si to na záhonech fofrem pořešit. Setí, okopávání, vše se odehrává v mírném stresíčku co nejvíc stihnout, než syn začne vibrovat, bzučet a házet po mmě lžící. A než si dcera bude chtít hrát na Elsu a Annu se mnou.

Už brzy se uvidí, k čemu tahle osevní hurá metoda vedla a jestli se vůbec stihnu o vše, co jsem zasela, postarat.

Foto: Sláma v botách

Osevní plán 2017 a moje hlavní pěstební plocha. Krom ní mám ještě plácek s topinambury a bylinkové srdíčko. A pak skleník u našich a brambor plnou zahradu v D. A rybízy, a angrešty, broskve, třešně, jabloně… Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Výkresy z minulých let se nedochovaly. Buď je rozfoukal vítr, nebo si z nich dcera udělala vystřihovánky.  Byly přitom proti tomuhle tak vymazlené. Foto: Sláma v botách

 

******

Po návratu ze zahrady jdu zase postavit na kýbl bramborového pyré. Syn už celé dvě hodiny nejedl. „Vám uvařím, až se Venda nají,“ vysvětluju zbytku hladové rodiny. „Vy vydržíte, ale Venda by čekání na gáblík psychicky nezvládl,“ hážu zbylé hladové krky na vedlejší kolej.

 „Možná jsme měli i ve V. zasadit samý brambory,“ prohodí manžel, zatímco se mnou usilovně loupe porci pro batole.

Totéž mi tvrdí i táta. Zahrada je totiž z minulých let pořád šíleně zaplevelená a pěstovat tam cokoliv jiného než brambory bude vyžadovat krev, pot a svaly.  (články Jak jsme koupili statek Obklíčeni roundupem) To poslední nemám a o to první nestojím.

No jo, jenže pěstovat jen brambory a nic jinýho by mě nebavilo.

Jedna permakulturní zásada mi totiž přece jen přešla do krve.

Bez ohledu na to, co kde s čím a jak sejete, víc druhů je vždycky líp. V případě neúrody nesázíte všechno jen na jedinou kartu.

Ohlédnu se po synovi, kterak mlátí mrkví do poklice a otevírá pusu naprázdno. Nic mě neděsí víc než neúroda. Žrout už se naučil lézt a odteď je schopný mě kdekoliv vystopovat.

Pokud letos zase zůstanu bez sklizně, je se mnou zle. Než stihnu umřít hlady, čeká mě smrt ještě smutnější.

Skončím utlučená lžící vlastním dítětem!

Pozitivní vztah k jídlu zdědil po otci. Stejně jako to, že na to vůbec nevypadá. Foto: Sláma v botách

Jaký máš hlad? Tááákhle veliký. Foto: Sláma v botách

Ať mi rostou!©

SLÁMA & DEPRESE. Jak psi pochcali fazole a manžel přišel o kalhoty

8 komentáře

Kdybychom žili před sto lety, bylo by to letošní krásné léto posledním, kterého jsem se já a moji potomci dožili. Protože zhruba někdy touhle dobou by nám došlo všechno jídlo. Potom – hladomor!

*****

Za více než rok, co zahradničím, se ze mě stalo všechno jen ne výkonný zemědělec. Tři dny leje. V létě bych velebila oblohu a tančila děkovné tanečky, ale teď prostě konstatuju: prší. Na zahradě už není co zachraňovat. Potřebuju sice dosklízet mrkev, zalít zimní pórek, zahradu celou uklidit a třeba už vysázet česnek. Ale když to počkalo doteď…

Až do léta jsem si myslela, že nás lidí, co žijeme v souladu s Vesmírem, Zemí, Sluníčkem…, nemůže něco jako počasí stresovat. S přírodou nebojujeme, nejdeme PROTI ní, ale jí NAPROTI, ruku v ruce vstříc bioúrodě.

Konve byly v zápřahu až do chvíle, kdy v barelech došla voda. A další už nenapadla. Foto: Sláma v botách

Konve byly v zápřahu až do chvíle, kdy v barelech na dešťovku došla voda. A další v příštích třech měsících nenapadla. Foto: Sláma v botách

A tak jsem letos vysadila dvakrát víc kapusty a cibule než loni, dýně jsem strčila na všechny tři komposty, brokolicí posázela půlku statku a kde se dalo, tam strčila květák. Všechno smíšené kultury pečlivě promýšlené mnoho večerů.

Kdybych se místo toho šla radši vyspat.

Tahle sezona byla tvrdá. Tvrdá jako země na mých záhonech, do kterých celé měsíce –  do háje zelenýho! – ani jednou nezapršelo!

Zažít největší sucho za posledních 500 let je čest a velká událost. Ale víc bych si tu slávu užila, kdybych se nesnažila farmařit. Nebo kdybych měla studnu.

Skoro všechno, co jsem letos zasadila, skončilo v kompostu. Hlávky zelí byly suché jako papír a ani molice je nechtěly. Ke květáku jsme si taky nepřičuchli. Brokolice? Dvě. Mrňavý… Stát se mi tohle, když jsem loni s farmařením začínala, už blog nepíšu. Šla bych se utopit. Vlastně co plácám, to by v řece musela téct nějaká voda!

Foto: Sláma v botách

Afrikány se ze sucha vzpamatovaly. Kapusty, květák ani brokolice ne. Foto: Sláma v botách

Požadavky na golfové hřiště by náš trávník letos (opět) nesplnil. Trávu jsme sekat nemuseli. Taky pošla. Foto: Sláma v botách

Požadavky na golfové hřiště by náš trávník letos (opět) nesplnil. Trávu jsme sekat nemuseli. Taky pošla. Foto: Sláma v botách

A přitom to v červnu začínalo tak slibně. Foto: Sláma v botách

Přitom vše v červnu začínalo slibně. Foto: Sláma v botách

Měla jsem toho rozjetýho tolik. A moc krásně to všechno uschlo. Foto: Sláma v botách

Krása! A jak krásně to později všechno uschlo. Foto: Sláma v botách

Můj táta mě denně utěšoval zprávami z Novy, abych ve svém neštěstí nebyla sama. Zemědělci prý letos přišli o šest set milionů. Na jižní Moravě se nesklízela cibule, protože narostla moc malá. A ani česká jablka se prý nedostanou do krámů. Já to poslouchám, všechno úžasný,… ale líp mi není.  Já prostě jen chtěla cibuli jako medicinbal a zase dělat mošt. Místo toho do guláše loupu golfové míčky a oči mi slzí z vícero důvodů.

Vprostřed nejtěžších srpnových pařáků organizovala babička v D. nedělní obědy, na nichž předváděla své rané brambory. „Byla ses už podívat, jestli ti taky něco vyrostlo?“ ptala se mě pokaždé, když mi na talíř sázela další brambor o velikosti volejbalového míče. Došlo mi, že pokud si mám uchovat alespoň základní důstojnost, musím svoje brambory sklidit beze svědků. Vlítnu na to, když babička po obědě uspává dědu, a svůj pytlíček pak ukryju do sklepa. Do kuchyně přinesu ukázat jen několik vybraných modelů. Babička si na to vezme brýle. A zase je rychle odloží. „Vidělas, jaký brambory jsem měla já?!“ No jó, jenomže babička studnu měla.

Moje nepřekonatelné brambory o velikosti mexického dolaru. Foto: Sláma v botách

Moje nepřekonatelné brambory o velikosti mexického dolaru. Foto: Sláma v botách

„Příští rok vymyslíme zavlažování,“ odchytí si manžela tchán. „Koupěj se ty velké plastové nádrže a budeme do nich chytat vodu ze střech. A když se pořídí čerpadlo, natáhneme od babičky hadice a Veronika si může zalévat z její studny,“ objasňuje nám, jak by situaci vyřešil on, stavební inženýr s praxí v elektrárně. Já principiálně nejsem proti, potřebovala bych akorát vědět, jak to tchán vidí s tím, kdo přesně ty čerpadla a nádrže zafinancuje… .

A pak se divte, že poslední měsíc jezdím na pozemek jenom, když si chceme opéct buřty. Naposledy jsme v D. grilovali s partou kamarádů, jejichž psi mi pomočili poslední zelené fazolky a udělali tak za letošní sezonou mokrou tečku. MOKROU!

Láďo (chrt), ty to vezmi z leva a Kessi ať se zkusí na ty fazole strefit po celý dýlce záhonu. To bude švanda. Foto: Sláma v botách

Láďo, ty to vezmi zleva a Kessi ať se zkusí strefit po celé dýlce záhonu. Foto: Sláma v botách

***

„Mám depresi,“ povídám manželovi. To vždycky rád slyší. Lezu do lednice a zase narazím ma misku s pochcanými fazolemi, které patrně nikdy nikdo nesní. Vyndám je na linku, protože se chci ještě víc trýznit. Manžel ale nemá na moje pozitivní řeči náladu, konečně má víkend. Jeho namotivované úsměvy chcípce oplácím.

„Ale prosímtě, no tak ti všechno pošlo. Já tě stejně obdivuju. Byl bych na tebe pyšný, i kdybys nevypěstovala jedinou mrkev.“

„Tak zrovna mrkev mi narostla!“ ozve se někde z mého nitra staré ego, pak se ale zase propadnu do melancholie. „Jenomže to je tak všechno, co jsem letos vypěstovala.“

„Ale byly jste s Lídou celé dny venku, máte takový pěkný koníček,“ chce mě muž pohladit po vlasech, ale ucuknu, mám je jak pochcanou slámu. Pochcanou, úu-éee. Nechci manželovi zkazit víkend, ale… to se nedá popsat, to je prostě tam vevnitř… depka… vnitřní krize.

„Pojď, uvaříme si nějaký dobrý jídlo a uvidíš, že ti to zvedne náladu. Co ty na to?“ zkouší to se mnou dobrácky i dotřetice. A já mu to odkývu, klidně cokoliv, hlavně mě utrať.  O něco později spolu opravdu začínáme vařit. Skočím do špajzu pro pytlík našich golfových míčků. Muž nechápe, chtěl cibuli.. „Ale tohle JE cibule. Naše. Bio.“

To není sadba, ale sklizeň! Foto: Sláma v botách

To není sadba, ale sklizeň! Foto: Sláma v botách

„Tak víš co, já v pondělí odejdu z práce dřív a vyrazíme si večer na Oblík na hrušky. Tam jsi byla minule tak šťastná. Jestli ti nepomůže tohle, tak už nic,“ přichází manžel s novou vizí, jak mě zbavit podzimní deprese. Ach jo, proč mě prostě nenechá zalknout se vlastní ubohostí?

Letošní tragickou úrodu si potřebuju důstojně odtrpět, proč to nikdo nechápe? Netvrdím, že jsem do mrazáku neposlala žádný hrášek, ale když si vzpomenu na ty metráky hnoje, které jsem na pozemek vlastnoručně navozila… A co z toho? Cibule a brambory jako od Uko Ješity.

Letošní josta. R.I.P. Foto: Sláma v botách

Letošní nováček na pozemku – josta. R.I.P. Foto: Sláma v botách

 

*****

„Mám to volno, jedu, v šest hodin sraz před panelákem,“ volá mi manžel z přeplněné R7. „Vezmi košíky, očešeme tu starou hrušeň pod Oblíkem, jak mi minule tak chutnala,“ vydává rozkazy a zní už zase tak pozitivně. Remcám si něco celou cestu k autu.

Jak se ale pomalu blížíme k mému oblíbemému kopci za městem, začínám se i já na náš večerní výlet těšit. S dcerou jsme si přece naši poslední výpravu na Oblík hodně užily, vzpomínáte? (článek Báječné výlety na ovoce aneb aby vám i z flákání něco káplo)

U ovčí farmy pod kopcem vysedáme z auta, akorát když se slunce začíná poklonkovat. „To zase bude západ, no podívej se na to, Verun! Škoda, že nemám s sebou foťák!“ nadskakuje manžel v euforii. Ohlédnu se za sebe a nerada uznávám, ale to krvavé slunce má něco do sebe.

„To jsou ty podzimy, viď,“ pohladí mě muž po stehně a já, furt nerada, ale zase souhlasím. Odteď už bude celé dny tma, ale jinak mám i já podzim ráda. Tajuplně voní.

„Jsem ráda, že jsme sem jeli, měl jsi dobrý nápad,“ položím svému muži hlavu na rameno a poprvé zahlédnu něco jako záblesk slunce ve své duši. Pak si u cesty všimnu pár hluchavek a to pozvolné šíření paprsků pokračuje. „Uděláme si před spaním meditační čajík!“ dostávám se zpátky do ztracené formy. (článek Čaj pro maminku) Opodál si narvu nějaké neuvěřitelně zajímavé suché chroští do vázy.

Foto: Sláma v botách

Novinka u mé postele, vzpomínka na takový jeden výlet…  Foto: Sláma v botách

 

Čaj z čerstvých hluchavek. Při delším louhování získává zlatavou barvu. Foto: Sláma v botách

Čaj z čerstvých hluchavek. Při delším louhování získává zlatavou barvu. Foto: Sláma v botách

Co se dá dělat, na světě je hezky. A já na to kvůli suchému létu a mizerné úrodě málem zapomněla. Před sto lety bychom možná pošli hladem, ale díkybohu žijeme v éře farmářských trhů. A někteří farmáři asi stejně jako naše babička zavlažování mají. Takže…? Nějak to do jara překlepeme a pak zase zaseju. „A pak koupíme ty největší plastový nádrže, co?“ mrknu spiklenecky na muže, aby viděl, že jeho stará žena je zpět.

Jenomže… jenomže… nějaký problém?

Když se zahledím na manžela, vidím, že jemu oblblý úsměv posledních dní ztuhnul.

„Ty hrušky už někdo očesal!“ lape vyděšeně po dechu. „No vidíš to, jsou fuč, všechno je otrhaný. Tady už někdo byl. Někdo nás předběhl!“

Chvilku mi trvá, než to pochopím, než mi dojde pravý rozměr této tragédie. Pod Oblíkem roste spousta hrušní, cestou od auta jsme minuli nejmíň tři.

„No jo, jenže tyhle jsou ty nejlepší. Já jsem chtěl tyhle! Ty žlutý.“

Zmateně se rozhlédnu. „Ale ty zelený z tamtý hrušně byly přece taky dobrý.“

„Já nechci žádný zelený hrušky, proč tady asi zbyly, že jo?“ prská můj chlap a obchází „svou“ hrušeň ze všech stran. „Jako ti to vzali komplet, tady nezůstala jediná hruška. Akorát tam úplně nahoře, ale jak se tam dostat….“

„Prosimtě tak si natrháme ty zelený…“

Muž se na mě podívá, jako kdybych přiletěla z Marsu. „To máme z toho, že jsi o těch hruškách psala na blog. Si to tam někdo přečetl a jel sem najisto A my máme prd,“ štěkne po mně jedovatě.

Musím se smát. „Ale jdi, vždyť ten blog pořádně nikdo nečte.“

„Tak v tom případě nechápu, proč ho píšeš!“ zpraží mě manžel ještě ostřeji a už si sundavá sako. Rozhodl se, že ve svých navoskovaných lakýrkách, kalhotách od obleku a košili, kterou měl, když jsme se brali, vyleze na svou jedinou skutečně milovanou hrušeň na světě. Posledních pár žlutých hrušek zůstalo viset až úplně nahoře v koruně. Tak deset exemplářů. A můj muž je prostě chce.

Lakýrkama obejme kmen. Rozhodl se, že se za každou cenu nahoru vydrápe. Nadává. „Kubooo,“ přemlouvám ho.

Řach! Strašná rána. Dcera se ohlédne mým směrem a naše vyplašené oči se setkají. Dlaněmi jí zakryju brýličky. Nechci se TAM podívat, nechci vidět, co se stalo. Možná jsme právě přišly o živitele. A TO je tragédie.

„Do prdele! Jau! To je bolest, ku*va!“

Živitel přežil.

„Já jsem si snad roztrhnul rameno. Podivej, to je bolest, ježiš, já mám určitě vyraženej dech!“ úpí tělo válející se v trávě pod hrušní. Začínám cítit, jak se mi zvedá žaludek. Jestli je to na šití, tak se pozvracím, pohled na krev nezvládnu.

„Neukazuj mi to, já to nechci vidět. A vůbec, proč jsi tam lezl, ty pitomče? Seš normální? V těchhle hadrech, v botách z práce,“ nemůžu se na manžela ani podívat. Svíjí se a strašně, strašně trpí.

Když se po pár minutách konečně sebere, počítáme ztráty. „Hele jak jsem tady sedřenej,“ svléká rozervanou svatební košili.

„Tak to ti gratuluju. Doufám, že sis aspoň jednu hrušku utrhnul,“ odplivnu si. Když se ukáže, že horolezec přežil, nějaké odřeninky mi začínají být ukradené. Jeho představení na stromě nás vyšlo na mnohem víc než pár kapek krve. Kalhoty jsou na zadku vejpůl a ta památeční košile! „Já tě zabiju!“ zhroutím se k němu pod strom. „Pro pár hrušek!“

„Žlutejch…“

Opřeme se jeden druhému o záda.

Slunce už definitivně zapadlo a do pár minut nás pozře tma. Rozhlédnu se po mizející krajině. Za chvíli si neuvidíme na nos. Přesto je pořád docela teplý večer, možná jeden z posledních v tomhle roce. Možná jeden z posledních, co jsem se takhle dostala ven. Tráva voní vlhkým tlením, na všechno padá rosa. Absolutní ticho.

Vlastně ne tak úplné. Dcera něco žvýká a hrozně spokojeně mlaská.

„Hele, nějaký spadly!“ skočí manžel šipku metr dopředu. Přímo před námi se v trávě válejí dvě hrušky. TY ŽLUTÝ!

„Ty jsi jak malej kluk,“ rezignuju a do jedný tý zatracený věci se zakousnu.

Když on měl pravdu, ten chlap můj ztřeštěnej. Tyhle žlutý jsou fakt nejlepší.

THE END!

 

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

*****

Běží titulky, diváci se zvedají… když tu náhle… vprostřed na plátně se ještě rozsvítí malé světélko. To si naši hrdinové mobilem svítí na jednu ze zelených hrušní a češou sice ne tak dobré, ale věřte, pořád těžce nadprůměrné hrušky. Pak ruku v ruce vyráží k autu. Světýlko zhasíná. A titulky zase pokračují….

Krásný konec letošní zahrádkářské sezony vám přeju, buďte zdraví, veselí, česejte hrušky a kdo máte psy, prosím, hlídejte, kam močí! 😉

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

A ať vám rostou! ©

Nový projekt: biokamarádka (a mučení s medem)

4 komentáře

Mám jenom dvě nohy a dvě ruce, bědovala jsem celý loňský rok a letos na jaře znova. Ale při tom svém věčném remcání, jak furt nic nestíhám, jsem přece jen stihla to nejdůležitější: dostatečně silně si přát, aby se situace změnila.

Vesmír funguje poměrně spolehlivě. Co si hodně přejete, to se splní. A tak jsem se nedávno na baby-cvičení seznámila s podobou expertkou, jako jsem já. Zatímco naše děti trsaly na Míšu Růžičkovou, já mlela něco o pampeliškách, ona o třešňových marmeládách a pak jsme šokovaně zjistily, že bydlíme ve stejném paneláku. Oči se mi rozsvítily jako na Vánoce. Dyť od loňska akutně sháním biokamarádku!

Tuhle problematiku jsem totiž loni citelně podcenila. Duševní zdraví mé i mojí rodiny to taky pocítilo. Biokamarádka je základ. Bez ní svoje ekozahradničení můžete jít rovnou zabalit. Po roce samotářského obdělávání svého pozemku jsem v jedné slabé jarní chvilce plakala, že chci, chci, chci spřízněnou duši, se kterou budu svá zahradní dobrodružství sdílet, nebo že se na to celý taky můžu vys…

Co na to vesmír? Čáry máry fuk.

*****

Moje druhá zahradnická sezona začala v březnu objevem století: je zásadní rozdíl mít doma dítě, kterému je rok a půl, anebo dítěte, kterému je dva a půl.

Loni: Na zahradě se k motyce prakticky nedostanu. Zato dceři sloužím jako instantní podavač kyblíků, neúnavný stavitel báboviček a rozhoupávač trampolíny. To roztomilé monstrum se mě drží za nohavice, i když se chci jen vyčůrat, a zásadně hamtá, kam nemá. Taky věčně musíme lítat do baráku. Přebalovat, papat přesnídávky, míchat kašičky. V zoufalství jsme pořídili slepice, ale byl to výstřel naslepo. Pipinky hezký, ale krmit pampeliškami je musí maminka – pět minut, deset, třeba hodinu v kuse… Wrrr. K rytí se dostávám, jenom když si jde diktátor dát po obědě dvacet. A pak zase bábovičky, podávat kyblíky, pameplišky, slepice…

Krmím, krmíš, krmíme. A práce na pozemku stojí. Foto: Sláma v botách

Krmím, krmíš, krmíme. A práce na záhonech stojí. Foto: Sláma v botách

Ale zaplaťpánbu uplynul rok. Jdeme s malou po zimě poprvé checknout zahradu a já se pořád ošívám, co to. Nikdo mi neobjímá montérky. Vlastně vůbec nevím, kde dítě mám. Po krátkém shánění najdu Lidku u slepic, vlezla přímo do výběhu. Na botách i zadku má slepičince a patlá zrní do nějakých zbytků od jídla. Netváří se, že bych jí mohla jakkoliv pomoct. Taky že okamžitě zmizím. Popadnu kolečko a po loňských zkušenostech s ním fofruju pro hnůj, ať ve vzácné chvíli, kdy po mě dítě nic nevyžaduje, stihnu co nejvíc práce. Jenže ta chvíle se protáhne na celý den.

Najednou si můžu na zahradě dělat, co i kdy chci. Malou nezajímám, má sláva zbledla. Už je ze mě jen nudný, okoukaný objekt bez špetky přitažlivosti, zatímco kolem jsou jiné výzvy. Moje zahrada se letos stala i dceřinou zahradou. Obrovským teritoriem plným bláta, písku, šneků, mravenců, žížal, žebříků opřených o jabloně, barelů plných dešťovky a hald s hnojem. Jsem osvobozena z vymýšlení, jak ji na zahradě zabavit, svůj program v království rošťáren šéfuje sama a nejlíp ať si ji vůbec nevšímám. S tím nemám problém.

Kdykoliv teď s malou přijedeme do D. a já ji vypustím na zahradu, průzkumnice už má své oblíbené trasy. Letí zjistit, kolik napršelo vody do sudů a jestli liška rozsápala další slepici, pak zasedne na hromadu písku a staví. Občas mrkne co dělám a občas mi i pomůže. Využívám její specializaci na zastrkávání různých předmětů do země a nechám ji vysázet dva řádky cibule. Já mezitím stihnu zasít špenát. A pořád si zpíváme.

Společně to dokážeme. Foto: Sláma v botách

Společně to dokážeme, že jo. Foto: Sláma v botách

„Lído, mám plný košík,“ houknu směrem k pískovišti a pracant už letí. Košík s vypletým plevelem mi promptně vymění za prázdný a nevyžádanou sklizeň pampelišek a svlačce odvleče do slepičího výběhu. „Pipi budou papat pe-vel. Móc dobrý! Lída ódnese,“ brebentí důležitě. Když to pak na ni přijde, jde mi stejně důležitě počůrat kapustu. Moje chytrá holčička. Tak zacházím pořád dál. Když si na druhém konci zahrady zapomenu rukavice, jenom lusknu, ukážu směr a malá už aportuje. Splácí své dluhy z loňska. Ten vesmír… jo jo.

„Letos vysázím třikrát víc cibule. Budeme se v ní topit! Já vám vytřu zrak,“ blouzním dnem i nocí, ohromená svou i dceřinou letošní výkonností. A dítě zatím neúnavně háže hlínu do barelů s dešťovkou, míchá šlichtu klackem a oči mu svítěj. „Lída va-ží polívku. Pro slepičky. Móc dobrá!“

Uvnitř našeho společného světa teď žijeme své vlastní příběhy a já cítím, že k úplně spokojenosti mi už chybí jediné. Ležím právě natažená na trampolíně a protahuju si záda po půldenním plečkování. Je tak akorát teplo, aby se mi tu chtělo ležet do rána. Obrůst okolní trávou, inhalovat, existovat. Malá hopsá kolem a ani na mě nezkouší skákat. Jak říkám, k úplně spokojenosti chybí jediné. Úplně poslední bod a pak – přísahám – už nikdy v životě nebudu remcat.

Hledám společníka pro hezké chvilky v ráji, značka SPĚCHÁ! Foto: Sláma v botách

Hledám společníka pro hezké chvilky v ráji, značka SPĚCHÁ! Foto: Sláma v botách

****

Končí další hodina cvičení batolat, kam jsem dceru přihlásila, sotva se postavila na zadní, tedaaa, sotva začala chodit.  Ano, mám jednou s rodovými pozemky v D. velké plány, skromný život a tak. Ale zatím žijeme ve městě. Takže kavárna s klouzačkami a dětské centrum. Když na cvičeníčku tancujeme, jak šel zahradník po zahradě s motykou, s motykou, působíme s Liduš velmi sebevědomě.

„By mě zajímalo, jestli to baví víc mě, nebo jeho,“ prohodí jednou maminka chlapečka, který se jmenuje stejně, jako se měla jmenovat Lída, kdyby byla kluk. Vlastík. Cvičíme právě „natřásej se, malá fazolko“ a já i dotyčná do toho dáváme všechno, možná víc než naše děti. Po cvičení mě zve k sobě na kafe – do našeho paneláku! Cože cože?!

„Dva roky jsme sousedky a přitom se neznáme?!“ zastydíme se. Akční maminka se jmenuje Katka a pochází odněkud z hor. Abych se u nich mohla posadit, smete z gauče půlku hračkářství. Pak na stolek plnej pastelek někam vměstná dva hrnky. Rychle se proklepneme a máme jasno. Ona ujíždí na esoterice a snaží se držet Mačingovou. Já mám zase svůj lunární kalendář a odpor k supermarketům. Hned večer se na facebooku domlouváme, že dětem uděláme na naší zahradě v D. čarodějnice.

„Chápeš, že jsem měla takovouhle agentku jenom pár metrů od svýho botníku a nevěděla o tom? Kde už jsem loni mohla být?“ mentoruju večer před manželem. „To jsme my Češi, zavřít se na deset západů a za rohožku už si nevidět. To by se v Německu nestalo,“ pokračuju v národozpytu.

„Říkáš něco?“ zvedne manžel oči od iPadu. Má svou šťastnou chvilku na gauči, kdy po něm dcera neskáče ani já ho nekomanduju. „Ale nic prosimtě,“ mávnu rukou a jdu si taky pro „placku“. Kátě messengeruju,  že s akcí čarodějnice počítám. Bude to super. Rozděláme oheň a opečem si na něm… asi chleba.

****

Když sousedka se synem dorazili na náš pozemek v D., byla jsem v klidu. Vědí, že pravoúhlé záhony s gerberami je tu nečekají. Mé pampeliškové panství může leda překvapit.

„V létě bychom tady mohly s dětma stanovat,“ napadá Katku a podává mi plechovku s pivem. Já jí mezítím fasuju do igelitky kadeřavou kapustu, která mi přezimovala, takže už rok non-stop sklízím. Kolem poskakuje Lidka s opečeným chlebem a Vlastík zkouší uvést do pohybu její šlapací traktor. Oheň zhasne dřív, než jsme na něm pořádně stačily něco opéct, ale jsme neschopné s tím něco dělat. No a co, carpe večera.

„Co plánuješ s těma pampeliškama?“ ptá se mě Káťa, když s nohama nataženýma v trávě obhlížíme moje lány. Po pravdě přiznám, že nevím. Kdyby se chtěla přidat, můžeme navařit med, ale rovnou říkám, že sama do akce nejdu. Po loňských zkušenostech ne.

Na minulé zahradnické sezoně mi nevadil ani tak boj s plevelem a okolní trávou, ani to, že jsem po celodenním ohýbání k záhonům byla zkroucená jako bába s tomu úměrným sexuálním apetitem. Jiná věc mě štvala, ale fakt fest. Ty hodiny a hodiny samotářského zpracovávání vypěstované úrody. Protože tak to nemá být. Od dvou let jsem chodila do jestlí. Nemůžete teď po mně chtít, abych sama sele, sama vláčela i sklízela. Byla jsem nejukecanější holka ve třídě a i moje články jsou dvakrát delší, než by měly. Takže když jsem v létě večer co večer postávala samotinká u plotny a vyráběla svý kompoty, vopravdu mě to nebavilo. A manželovy návrhy, že zavařovací hrnec poletí oknem, taky nenabízely sexy řešení.

Takže mi zbylo jediné. Když jediný kandidát na pomocníka trvá na tom, že se do domácí výroby v žádném případě nezapojí, se slzou v oku jsem se rozhodla letos výrobní procesy zminimalizovat. Co vypěstuju, sníme. Co nesníme, šoupnu do sklepa nebo zamrazím. Ale žádné vláčení zavařovacího hrnce do čtvrtého patra a vaření marmelád ve třicítkových vedrech panelového bytu. Míchat tři hodiny pampeliskový med bez parťáka v dobrém a zlém? Díky, třeba v příštím životě.

Ale přesně v ten moment se na scéně objevil deus ex přízemí. Sousedka Kateřina.

***

„Chceš buřta?“ nabízí mi Katka trochu karcinogenů a že jsou ty čarodějnice, špekáček z Kauflandu sním. Nechci dělat scény, tak dobře se ještě neznáme. S hořčicí a na ohni pečenou paprikou, ananasem a topinkou se to dá. Dokonce i pivo opatrně lokám. Lepek. Ale co už by měl člověk ze života, kdyby se na svý zásady občas nevyto.

Kde máme děti a co dělají, není právě vůbec jasné, ale dokud se neozývá řev, není co řešit. Je teplo, slunce svítí a hřeje až do poslední chvíle. Na pozitivní vibrace posledního dubnového dne jsou i podřadné uzeniny z Polska krátké.

Foto: Kate Du

Teleobjektivem zjišťujeme, že potomci se stále pohybují v souřadnicích našeho území. Foto: Kate Du

„Takže uděláme med?“ hecuje mě zase Katka a má zdrženlivost stran obnovení výrobního home-made závodu rychle vyprchává.

„Ale jsi připravená, že si tím zasereš, pardon, celou kuchyň? Protože u sebe v bytě to patlat nehodlám,“ varuju, ať nedojde k nedorozumění.

„Klídek, sousedko, to dáme. V pondělí přijedu s košíky, celý to tady očešeme a až se děti odpoledne vyspí, vlítneme na to. Klidně u mně v kuchyni, no problema,“ povídá Katka nabuzeně. A to pila jen nealko pivo. Máme deal.

****

Foto: Sláma v botách

Spícímu Vlastíčkovi seberem z hlavy čepici a ještě do ní natrháme pár semikrásek, med získá další dimenzi. Nebo si to aspoň myslíme.Foto: Kate Du

Sběr pampelišek na med proběhl ještě idyličtěji než akce čarodějnice. A to byla laťka vysoko. S nahecovanou sousedkou během hodiny sesbíráme přes tisíc krásných pampelišek a ze zahrady jako by neubylo. Děti sbírají a domníváme se, že při tom probíhají i první milostné akce. Taktně jim ale ponecháme soukromí a zase si jich celé dopoledne ani nevšimneme.

Pampeliškové mimikry. Foto: Sláma v botách

Pampeliškové mimikry. Foto: Sláma v botách

Když je hotovo, přitáhnu z kůlny dřevěnej stůl a židle a nacpeme se špenátovým rizotem. Děti ho chroupou s pískem mezi zubama. Přece kvůli obědu neopustí pískoviště, jasné.

„Tak zítra odpoledne u mě,“ loučí se Katka u auta, dva koše pampelišek v kufru. Ještě rychle přitrhám meduňku a nějaké sedmikrásky, ať je med fakt špica, a jdu jim s Lidkou mávat k silnici. Pozdě. Vlastík už to zalomil v autosedačce.

Foto: Sláma v botách

Nezdá se to (nebo zdá?), ale víc než tisíc květů. Foto: Kate Du

****

„Tak kde jste?“ cinkne mi v iPadu nová zpráva, když druhý den – už zpátky ve městě – dřepím u kompu a čekám, až se mi po obědě probudí dítě. Katčin Vlastík už vyspáno má, akce med může vypuknout.

„My ale ještě spíme,“ ťukám sousedce odpověď. „Začni vařit beze mě, dorazíme pozdějc.“ „OK, žádnej stres.“

Kdyby s každým klientem byla takováhle spolupráce! Poté, co se Katka vrátila z mojí zahrady, pampelišky spočítala, narvala do kastrolů, nafotila, svařila s bylinkami, s citronem a s pomeranči, nechala přes noc louhovat, nafotila, přecedila, zasypala cukrem, nafotila, postavila na oheň, míchala, míchala, fotila…

Foto: Sláma v botách

Foto: Kate Du

Foto: Sláma v botách

Foto: Kate Du

 

Teprve pak se konečně dostavují i její veličenstva. Vyspaná a napapaná Ludmila buší na prosklené vchodové dveře u sousedů a domáhá se Vlastíčka. Já s sebou táhnu polníčkový salát a další úplatky, abych od pozdního příchodu na scénu odvedla pozornost.

Zbytečně. Všechno, co se pak odehrálo, se semlelo tak rychle, že jsme nestačily zavřít pusu. Patrně to plně koresponduje s výkony, které se sousedkou v našich dosavadních životech podáváme…

Stojím před vchodovými dveřmi do sousedčiny části paneláku a zubím se na ni srkz skleněné dveře. Vlastík chvátá po čtyřech v ústrety své vyspělejší vyvolené a podolkem vytírá podlahu. Liduš skáče a vyráží něco jako „jo jo jo!“ Je pouze tělesně vyspělejší. Sousedka mi vyběhne otevřít a vítáme se, jako bychom se neviděly rok a znaly deset…

A najednou prásk!

Dvě vteřiny nepozornosti a pampeliškový med se na kamnech vaří sám, za zabouchnutými dveřmi do bytu. Jediné slovo: průvan. Všichni členové medového mančaftu se ocitají na špatné straně dveří a sousedka jenom zakoulí očima: „Nemám klíče.“

Bezpečnostní zámek dveří pohřbívá všechny šance na snadné dobytí pevnosti. Katčin vykulený výraz je přesto spíš pobavený než vyděšený. Za to palec nahoru, já bych omdlévala panikou. Ale můj byt to konec konců není, tak proč bych taky nevyprskla smíchy. Jen o ten med se mi přijít nechce.

Následuje série různých posunků a holých vět. Telefon? Máš? Nemáš? Tvůj chlap? V práci. Dveře na balkon – otevřený! Dokořán! Žebřík. Dlouhej žebřík! Kde? Kam? Kdo tam vleze?

Během chvíle jsme zburcovaly celý panelák. Létáme od dveří ke dveřím, nosíme tam a sem štafle a žebříky různých velikostí a zase se s nimi vracíme zpátky. A do toho děti, které z nás akorát mají bžundu. Taky už se chlámu, zcela nekolegyálně a naplno. Med mi prostě není souzenej, kdy už to pochopím.

****

Po marných pokusech se štaflemi dovlekla Katka konečně pořádný žebřík z nedalého autobazaru. A s ním souseda z bytu nad ní. Působí, že by mohl mít za sebou aspoň sokolskou průpravu. Bude se mu hodit, čeká ho čistý spartakiádní výkon. Rozviklaný žebřík mu opřeme o balkon.

Náš dobrovolník se docela dlouho k ničemu nemá, překvapivě. Vlézt na to je výzva, to si přiznejme otevřeně. Mezitím se nabídne Liduš, ale hned ji sundavám dolů.

„Jděte si s Vlastíčkem radši trhat sedmikrásky. Strejda si tady zatím bude hrát na opičku,“ odháním nežádoucí minipozorovate. Kupodivu poslechnou a nadšeně vřískají:  „Pán opice! Papá banány. “

„Vy to dáte, je to jenom na vás,“ hecuje Katka souseda a ten se, chtě nechtě, teda dává do akce. Nohy v džínových kraťasech nejistě stoupají po špriclích, dole beton a my.

„Jste dobrej, jste fakt dobrej!“ zesiluje Katka tlak, když vidí, že pán se dostává do krize. Kraťasy se zasekly v čtyřmetrové výšce a noha šátralka se usilovně pokouší převalit přes hranu balkonu. Sokol asi neprobíhal, jak měl. Cukají mi koutky a pán najednou málem letí dolů – rozvibrovala jsem mu žebřík!

Radši jdu sehnat děti, poslední, co ještě schází, aby je přejelo auto.

Bohužel zpovzdálí působí sousedův boj o dobytí balkonu ještě toporněji. Džínová noha naráží jako zaseklá gramodeska furt do stejného místa balkonového zábradlí. Roznožku, jakou po pánovi chceme, by dal leda Harapes.

„Ale vy to dáte, já vám věřím, jste nejlepší!“ skanduje Katka a pak mi šeptá do ucha: „Co, nedáme mu za to skleničku medu?“

Možná to pán zaslechl, ale třeba to prostě jen chtěl mít za sebou a pochopil, že ho ze žebříku nenecháme slézt, i kdyby se mu džíny měly rozpadnout, noha vykloubit a srdce vyletělo z košile.

Pán nakonec hrdinný úkol dokončí. Poslední výstřel nohy do výšky bude vítězný. Pata oblízne zábradlí a skončí za hranou balkonu.

„Hrdina! Vy jste to dokázal!“ tleskáme a úplně zapomínáme držet žebřík. Poslední malé drama a pak už konečně velké finále. Pán žuchne na balkon a od davů dole si vyslouží standing ovation.

„Bravo! Med je váš!“

Tryskem se sousedkou obíháme panelák a to už pán stojí ve dveřích do jejího bytu, otevírá nám a my mu děkujeme, děkujeme moc, fak nejvíc.

„Byl jste úžasnej, zachránil jste nám život,“ nešetříme chválou a pán si svých pět minut slávy konečně začíná užívat.

Jenže přesně v tu chvíli vejde do baráku jiný chlap.

„Co tady blbneš?“ houkne na sousedku nařachaný příchozí a protáhne se kolem mě do paneláku. Pak si sundá tenisky a zapluje ke Katce do bytu!

„Jééé, Vlasta přišel. Miláčku, ty už ses vrátil z práce?“ zašvitoří Katka udiveně a z vnitra bytu zaslechneme jenom: „No né asi…“

Takže se s panem sousedem už trochu střízlivěji rozloučíme a jdeme vrátit žebřík zpátky do autoservisu.

V bytě jsem pak trapným svědkem toho, jak Katka vysvětluje svému partnerovi, proč viděl z jejich bytu vycházet cizího chlapa a co jsem já zač. „Hm,“ shrne její líčení a sjede mě pohledem. Pak mrkne do našich kastrolů na kamnech. „A nějaká večeře?“

****

Po intenzivním výslechu, odkud jsem, co jsem dělala za školy, jak dlouho žiju v L., čím se živím, čím se živí můj chlap a proč v jejich bytě vyrábím pampeliškový med, se mi prakticky splní mé přání, že bych potřebovala panáka.

„Vypij to, bez řečí,“ dostávám od pana Vlastimila do ruky dvojku červeného. Řekla bych, že i způsob, jak uskrávám, se mu zdá podezřelej.

No ale potom už je večer jenom krásnej a medovej. Pampelišky se zvesela vaří, děti se střídavě perou a pusinkují, se sousedkou se chechtáme každý krávovině a pan Vlastimil si maže k večeři chleba máslem.

Co do medu nepřišlo, přišlo do kompostu. Foto: Kate Du

Co do medu nepřišlo, přišlo do kompostu. Foto: Kate Du

„Bude to ale někdy hotový, že, dámy?“ ozývá se, když v televizi začíná fotbal.

„Ježišmarjá, vono už je vosum?!“ vyděsím se. Znělku Ligy mistrů bych poznala i se zavázanýma ušima, jak ji nenávidím. Dostala jsem ale od manžela, který uvízl v práci, za úkol ty čutálisty nahrát a fakt nechci zklamat. A i dítě by mělo jít spát. Stačí, že bylo bez večeře.

Nadzvednu pokličky našich kastrolů. Trochu jsme na to, že vaříme med, zapomněly.

Je to znát. V kastrolu víc pěny nez medu, hmota se táhne jako žvýkačka. „Takhle to má vypadat?“ ptá se mě sousedka, jako kdybych já to měla vědět. Nabereme lepidlo na lžíci a kápneme ho na připravený talířek. Žvýkačka zbetonovatí.

„Hm…,“ stojíme nad plotnou s vysterilizovanými skleničkami v ruce. „Jako můžeme to do nich zkusit nalít, ale abychom to z nich ještě někdy dostaly,“ snažím se o logickou úvahu. Po tom, co do mě pan Vlastimil ale všechno nalil, je to s jakoukoliv logikou horší než zlé.

Druhý kastrol naštěstí vypadá slibněji. Obsah také trochu pění, ale celková konzistence je mnohem přátelštější. Tohle i trochu připomíná med.

„Já bych to tam nalila všechno. Co se jako může stát?“ mávne nad kamny rukou sousedka. I její Vlastík už by měl jít spát.

Něco mezi medem, melasou, karamelem a žvýkačkou. Foto: Sláma v botách

Něco mezi medem, karamelem a žvýkačkou. Foto: Kate Du

Když je tedy všechna hmota ve skleničkách a víčka zašroubovaná, vytáhnu z kabelky překvapení večera. Stejně jako Katku baví fotit, já zase ujíždím na dekoracích. Pro naše home-made medy jsem pořídila stylové ubrousky s žabičkami, kterými si skleničky s naším slavným medem nazdobíme. Ještě nalepit originální etikety a ovázat víčka bílou stuhou. Myslela  jsem na všechno. Dokonalé. Potřeseme si s Katkou rukou a finálně se se svými výtvory vyfotíme. Navzdory všem protivenstvím, stálo to za to. Ženská síla! Amen.

Děláme to pro naše děti, nebo ne? Foto: Kate Du

Děláme to pro naše děti, nebo ne? Foto: Kate Du

Pak už vleču svíjející se Ludmilu ze sousedčina bytu a tiše se loučím s panem Vlastimilem, odsunutým do dětského pokoje. V obýváku sjíždí jeho syn na plazmě angličtinu pro kojence, večerka už někdy dávno.
V devět konečně padneme já i Ludmila do postele. Žádné kojení, sorry, dekadence.

***

S pampeliškovým medem to zase byla story. Článek s veselými příhodami z natáčení už brzy na blogu. Foto: Sláma v botách

Mistrovsky zabalené (nedobytné) poklady. Foto: Sláma v botách

Pakliže jsem si myslela, že pobyt u sousedů už byl zlatým hřebem medové story, samozřejmě jsem zase byla úplně vedle.
Je ráno. Prohlížím si nádherně nazdobené skleničky na lince a zkoumám, co jsme to se sousedkou vlastně včera vytvořily. Jedna várka medu – zdá se – dopadla i dobře. Ovšem ta druhá…

Když zkusím skleničku obrátit dnem vzhůru, obsah se ani nehne. Přivoním. Celkem příjemný karamelový odér, ale když do hmoty dloubu lžičkou, ohne se v půli. Vytahuju nůž.

…  …

„Ty vo.e, co s tím budeme dělat? To je nedobytná medová rezerva, můžem to rovnou odkázat pravnukům. Do těch skleniček by se nedostal ani Copperfield,“ esemeskuju sousedce.

„Já to hodila koše, to nemělo smysl,“ odepisuje.

Jak nemělo smysl, vyhodila? Moje milá biosousedka neví, že já nic nedokážu vyhodit. Ne, když jsem nad tím strávila tolik zatracenýho času! Přece nebudeme za úplný trubky. Máme snad vysokou – i když, jasně, to dneska může říct kde kdo.

Já to z těch skleniček vytřískám. Přišlo do nich kilo třtinovýho za padesát pět korun! A taky tu jde o princip, že?

Když Lidka po obědě zase realizuje svůj odpolední spánek, hážu na kamna kastrol s vodní lázní a do ní skleničky s medobetonem. Já vám ukážu, takhle si se mnou zahrávat. Mám dvě hodiny na to, dostat ten beton ven a proměnit ho na něco užitečnějšího. Poživatelnějšího. Něco, co vám ve vteřině neslepí všechny zuby v hubě.

Vodní lázeň připravena, voda vře. Obsah skleniček je ale furt stejně kamenný. Po pěti minutách i po patnácti. „JAK TO?!“ Nejradši bych to všechno vyhodila z okna. Zásah kamenomedem by ale venku někdo nemusel přežít.

Pak hmota konečně začne trochu tát. Ne moc, samozřejmě, abych to náhodou neměla jednoduchý. Když do toho ponořím lžičku, hladina se nad ní lepivě uzavře a chvíli to vypadá, že jsem přišla o další kus nádobí. Vyletí z okna i s tím, k čemu byla navždy přilepena.

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

 

„Tohle není možný. To prostě nejde,“ vyšiluju, když se do kuchyně přimotá i manžel. Moje výkřiky ho přiměly zkontrolovat, co vytvářím tentokrát.

Konečně vysvobodím lžičku ze sevření lepidla. „Hele, to je normálně lízátko!!“ obracím lžičku v ruce a pozoruju, jak se z ní umělecky táhnou nekonečné zkaramelizované nitky. Kdo se o nějaký pitomý umění prosil?!

Potřebuju pana Vlastimila a jeho červené víno. Potřebuju se ožrat. Inspiraci. Když mi to nemyslí, pomáhaj jenom sušenky nebo chlast. Cukry. Hlavně rychlý cukry. Bonbony.

Bonbony! werskfj jaf …. ajdljaůůjf … v mém mozku se právě něco děje. … asljkafj …. Rychlost výpočtů bilion na biliontou. Enter enter enter. A mám to!

Já z tý medový nádhery, z tý zkaramelizovaný táhnoucí se lepivý kejdy vyrobím karamelky. Domácí pampeliškové bonbony. Original aus Tschechien. Bez éček, bez barviv a všechny ty kecy.

Z šuplete vytáhnu pečicí papír a už to na něj sázím. Prosímvás, samozřejmě že to OPĚT jde hůř než blbě. Hmota se táhne, nitkuje, lepí k lžičce, s níž to nabírám, všechno je vopatlaný, já ulepená, uslazená, překaramelizovaná. Ale nakonec opravdu vzniká cosi jako bonbony. Nebo spíš karamelové placičky. Ale výhrady si laskavě schovejte na lepší dobu. Celá kuchyň včetně mě je zralá na velký úklid, ale konečně můžu hrdě zavolat do obýváku: „Hotovo, vyrobila jsem Lidušce karamelky. To koukáš, co?“ a řasy se mi přilepí k víčkům.

Škody budu likvidovat několik dní, ale co to je proti mému velkému vítězství. Na stole leží čtrnáct pampeliškovo-medových bonbonů z nejryzejších biosurovin. Lidka asi musela v minulém životě děsně trpět, když si teď vysloužila maminku jako já.

Čtrnáct bio pampeliškových bonbonů mě stálo dvě hodiny práce, sto  nadávek, ale samozřejmě to za to stálo. Foto: Sláma v botách

Čtrnáct bio pampeliškových bonbonů mě stálo dvě hodiny práce, sto nadávek, ale samozřejmě to za to stálo. Foto: Sláma v botách

Poté, co výsledek (nikoliv okolní spoušť) pečlivě nafotím na Facebook, hned volám sousedce, že udělala omyl roku, když svůj betonomed vyhodila. „Jsi taky mohla mít pro Vlastíčka domácí bonbony,“ prohodím ležérně, ale hned se nabídnu, že mu pár svých přenechám.

Nemohu si dovolit novou biokamrádku ztratit. Obzvlášť ne, když to první, co mi povídá, je:  „Tak fajn a kdy se, sousedko, dáme do bezového sirupu?“

Jaký život jsem v minulosti vedla já, že jsem si tentokrát vysloužila právě tenhlecten!

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Ať mi rostou! ©

 

 

MÝM BIOMATKÁM! Poučení z loňského vývoje, DESATERO BIORAD A OMYLŮ

31 komentáře

Varování: Tyto rady byly testovány na lidech. Z mé vlastní rodiny!

„Tak jaký to je, takhle napodruhý?“ zeptal se mě švagr, když mě nedávno zahlédl na zahradě, jak před sebou zase strkám kolečko s hnojem. Jen jsem si setřela pot z čela a zdrženlivě se pousmála: „No tak… to víš.“  Druhá sezona mého zahradničení začala. Na tu první v životě nezapomenu. Ale víte jak, napodruhý to doufejme bude lepší!

Jedna nastávající maminka po mně nedávno chtěla kalkulaci, jak se mi mé zahradničení loni finančně vyplatilo. Právě si nervózně zakoupila svůj první sáček s mrkví a asi chtěla ujistit, že to je investice roku. Co jsem jí na to měla říct? Stačí, že jsem zahradničením málem rozvrátila vlastní manželství.

Asi se ode mě čekalo, že tady budu na konci roku přednášet, jak je zahradničení děsně výhodné a každá biomatka ať si to zkusí. Ale já bych sem tahle ožehavá témata netahala.  Sice vám konečné zúčtování loňské sezony už dlouho dlužím, ale nejsem masochista.

Až teď – když jsem po půlroční pauze znovu vyrazila na zahradu sít, sázet a hnojit – okouzlena tou krásou probouzející se zahrady a dojatá ptačí symfonií linoucí se z ořešáku, tím nejkrásnějším koncertem na uvítanou – pohnulo se ve mně svědomí. Při nekonečném pletí nezoraných záhonů jsem měla spoustu času přemýšlet. O tom, co se zahradou dál. A jak se vám přiznat. Po svých loňských zkušenostech už si nikdy nebudu moct hrát na zkušenou.

Takže co se vlastně loni přihodilo? A jak to, že se ze mě nestala nejbohatší selka ve vsi?

*****

Tři věci je třeba si ujasnit: jsem novinář, jsem bohém a rozevlátá matka k tomu. Bylo jen otázkou času, jak rychle ve svých výdajích za zahradu ztratím přehled a investice převýší zisky.

Přesto jsem ale na začátku sezony působila velmi organizovaně. Zavedla jsem si deníček a do něj zapisovala všechny nákupy i co, kde a kam seju. Měla jsem svoje batátové vize, vysázené bylinky, předsevzetí, osevní plány, všechno. Ale pak se mi papíry rozlítaly po zahradě a deník skončil v pampeliškách.

Protože panika. Z toho, jak rychle rostou cukety i plevel, jsem chytala nerva a na účetnictví nebyl čas. Špenát jsem omylem sela přes řepu, mrkev skončila v řádcích s bramborami, i když měla správně vyrůstat v úplně jiném sektoru. Chaos. Až na konci sezony jsem se chytila (protože tráva už přestala tak děsivě růst!) a zaskočená vlastní úspěšností jsem  nakonec ještě začala machrovat. Když jsem před žasnoucí babičkou lifrovala v září do sklepa metráky mrkve, promenovala jsem se před ní v čím dál větším záklonu. Kazit si to nějakým finančním vyrovnáním? Prosimvás ne. Dyť ještě v červnu jsem věřila, že slimáci mi sežerou i pantofle.

Patrně tedy šlo o nějaký moudrý záměr vyšších sil, že jsem to s finanční statistikou nedotáhla nikam. Když se totiž teď z odstupu prohrabuju mrazákem a špajzkou, nemůžu si pomoct -ani má ohromující  zásoba kapusty a kopru nevyrovná všechny ty výdaje za semena a sazenice, za zahradní vybavení… a za moje omyly.

Moje zápolení s lopatkami bylo loni nejspíš (těžce) ztrátové. A jsem moc ráda, že neznám přesná čísla. Protože bych se už možná do gumáků nikdy neobula. Zato by se do mě obul můj chlap.

****

Tahle podkapilota je taky případ sám pro sebe. Má snaha integrovat manžela do mých zahranických vizí neměla očekávaný efekt. „Vypni tu bednu a pojď radši zavařovat kompoty. Můžem si u toho povídat…,“ snažila jsem v létě organizovat trochu jinou večerní zábavu. Ale pokaždý jsem se dozvěděla, že v naší domácnosti NĚKDO denně dojíždí a chodí do práce.

Úderek v D. jsem se tedy účastnila sama. Dceru nepočítám, ta nafasovala hromadu písku ze hřbitova a jinam mi nesměla. Ale mužský element na pozemku chyběl. Měla jsem takovou představu, že se i na záhonech budeme s mužem vzájemně doplňovat a notovat si,  co já vím, třeba holka modrooká. Půda prý potřebuje informace o tom, komu má své bohatství vydat. Prosycena naším potem by dodala bioúrodu na míru.

obrázek 4a

Při zápolení se středověkým náčiním zvaným plečka si u figurantky povšimněte  zejména výstavní práce ramenních svalů a tricepsů. Foto: Sláma v botách

 

Svou DNA jsem ale rodové plantáži odevzdala jenom já. A patrně proto můj chlap nezískal k naší úrodě ten správný vztah. „Nemůžem si ty kompoty prostě normálně koupit?“ šílel pokaždé, když jsem ho posílala do komory pro zavařovací hrnec. Já zase šílela přesně z těchhle řečí. Ale faktem je, že já skutečně nedojíždím a nechodím do práce.

Víkendy v D. mi nakonec manžel se skřípěním zubů toleroval. Ale jenom proto, že jsem ho celé léto krmila svými přednáškami o nutriční vyváženosti mnou vypěstované zeleniny a synergické harmonii, v níž ten matroš vyrost. Nejvíc ale zabíraly mé sliby, že díky mně na jídle děsně šetříme. Až do března jsme nemuseli kupovat cibuli a česnek. Impresivní, že?

Ale bude to stačit?

Česnek mam mizernej. Málo a ještě malej. Ten nám vystačí tak na 3 měsíce max. Foto: Sláma v botách

Království za česnek nebo tak nějak. Foto: Sláma v botách

***

Loni jsem na zahradě nasekala coby biozahradník-začátečník zbytečně spoustu chyb. Taky jsem za to zaplatila. Manželství se naštěstí přes zimu zase oklepalo a i s tou hlínou za nalakovanými nehty jsem se nakonec naučila žít (respektive, přestala jsem si nehty lakovat). Ale zbývaj peníze. Ty zatracený, prošustrovaný a zvokna vyhozený peníze, na který mě loni zahrada zbytečně přišla. Sorry, že nedokážu bejt jazykově korektnější.

Takže abych to nějak uzavřela…  A abych zahradničení skutečně mohla doporučovat na nějakém tom e-miminu jako děěěsně výhodný koníček pro těhotné a kojící, sepisuju po sezoně svůj zahradnický testament. Poučení z loňského vývoje. Seznam svých kardinálních zahradnických bioomylů.  A rad. Prostě desatero farmářské panny jako závěť pro další generace mých následovníků, biomatek a bohémek v jednom.

Testováno na celé mé biorodině. Tož enjoy!

1. Batáty na balkoně pěstovati budeš.

... protože na zahradě, bez skleníků nebo spešl zateplovacích fólií ti prostě nevyrostou.

Batáty mi rostou, ale neodvažuju se tipovat, co se asi odehrává pod zemí. Bude nějaká sklizeň?? Foto: Sláma v botách

Batáty na konci léta. Krásná kytka, že? Ale úrodu (p)od ní nečekejte. Foto: Sláma v botách

Dobrá zpráva: batáty ze supermarketu, které jsem loni v dubnu sela, opravdu vyklíčily (článek ZDE). Ale trvalo jim to tak dlouho, že už jsem čekání na ně vzdala a na jejich fleku zasadila něco jiného. Pak přišla ta velká sláva, když jsem zjistila, že batáty nebo chcete-li ipomea batatas  (povijnice batátová) opravdu rostou. Jenže byl srpen, pak září, říjen… Brambory měli lidi dávno ve sklepě, ale moje ipoemy stále nepůsobily jako sklizněschopné. A když jsem pod nimi cvičně začala rýt, kde nic, tu nic. Před prvními mrazy jsem je vyryla a přesadila do květináčů, že je třebas zkusím dopěstovat v baráku. Přesazení = jejich pomalá smrt. Nedaly to. Než jsem je vyhodila na kompost, prohrabala jsem se hlínou v truhlících. Objevila jsem pod každou rostlinou několik asi dvoucentimetrových batátků. Sklizeň století!

Takže: už od začátku pěstovat batáty buď ve skleníku nebo na zaskleném balkoně. Ostatně, tak mi to radila jedna paní, která ipoemy miluje coby převislé balkonové květiny. Drahá zkušenost.

2. Plevel na pozemku na jaře nestrpíš.

… protože co nevypleješ v raném stádiu růstu, to tě bude provázet na záhonech po celý zbytek sezony.

Ať si oblíbíte motyku, plečku, rýč, nebo – dle permakultury nejšetrnnějšího pomocníka – rycí vidle, nebuďte líní strávit s nimi na pozemku časně z jara hodně času. Tady se to totiž všechno láme. Vytrhnout pampelišku i s celým kořenem, když ten kořen má sotva cenťák,  není takový kumš jako dolovat ji ze země, když už má nasazených dvacet listů, je v plném květu a její kořeny se táhnou až k sousedům. Kvést a rozsemeňovat se ale bude pořád na vašem pozemku. Protože proč? Protože jste si záhony časně zjara chirurgicky neodplevelili. Jojo. O tomhle já něco vím.

Foto: Sláma v botách

Výhodou nezorané zahrady bylo, že mi přezimovala kadeřavá kapusta, takže už rok kontinuálně sklízím. Veškerý plevel, který kolem taky přezimoval, ale musí časně z jara pryč. Foto: Sláma v botách

3. Pomni, abys vhodný mulč pro zahradu sehnal.

… Kdo nemulčuje, ten holt musí rýt.

Navzdory svému uměleckému jménu se na pozemku od samého začátku potýkám s jedním velkým trablem: nedostatkem slámy. Tahle komodita už dávno není na každé vsi běžně k mání. Za jediné dva kapesní balíky slámy, které jsem vykšeftovala pro svůj pozemek od jiného zemědělce v D., jsem zaplatila flaškou slivovice. Těch balíků bych potřebovala tak dvacet, ale akcie v Jelínkovi nevlastním – takže na zimu jsem mohla zamulčovat jenom zlomek svého území. Zbytek krylo zelené hnojení (hořčice) nebo taky nic. Pozemek jsem ale na zimu nezorala, v tomto jediném punktu jsem přesně dodržela permakulturní manuál. Výsledek? Samozřejmě tristní. Tam, kde mulč na zimu ležel, zůstala země vcelku bez plevele a zásahu rycími vidlemi se ani moc nebránila. Na zbytku pozemky jsem ale ty vidle málem zlomila. Země jako beton, zarostlá jak Ezau. Džungle hadr. Já nadávala. Sama sobě, komu jinýmu. Mulčování slámou na zimu mělo velkej smysl. Neorat a nemulčovat mi ale – opět – přidělalo jen zbytečnou práci. Jestli nemáte kámoše, který by seděl na balících slámy a nevěděl, co s ní (chci na něj číslo!), možná o nějaké té podzimní orbě přece jen popřemýšlejte.

IMG_5246

Takhle dopadl nezrytý záhon, kde mulč na zimu neležel – srovnání před plečkováním a po něm. Prostě souvislý trávník. Foto: Sláma v botách

A takhle dopadl záhon, kde mulč ležel - docela dobrý, že? Foto: Sláma v botách

A takhle dopadl záhon, kde mulč ležel – tráva nikde, mulč fungoval. Vpravo zelené hnojení (hořčice), které zůstalo na záhoně přes zimu taky jako účinná pokrývka. Foto: Sláma v botách

 

4. Cti rady starších a zkušených, aby se úrodě dařilo a dlouho ti radost dělala.

… a neofrňuj se, že tvoje babička/táta/soused neprovozují permakulturu. Aspoň na rozdíl od tebe poznaj kapustu od zelí a ví, kdy se sází česnek.

Když to vezmu zcela upřímně, ve svých knihách jsem objevila spoustu inspirace, jak se víc sžít s okolní přírodou a nespoléhat jenom na úrodu v záhonech. Jedení pampelišek, sedmikrásek, kopřiv atd. je super pojistka pro případy, že vám hlavní výpěstky sežrali slimáci. Konkrétní rady co a jak pěstovat se ale v permakultuře moc nenosí, takže nečekejte, že se v např. v knize pana Svobody dočtete, kdy sázet česnek. Nebo jak mít ukázkový hlávkový salát. Protože proč pěstovat nějaký salát s česnekem, když si můžete na louce otrhat ty sedmikrásky a vyrazit do lesa na medvědí česnek (tak pravil permakulturista). Pokud teda chcete pěstovat i standardní zeleninu jako okurky a rajčata, dejte na rady souseda chaťáka, i kdyby o permakultuře v životě neslyšel. Mně úrodu rajčat zachránila d.-cká babička. Sice mi od sazenic neúnavně odnášela mulč, který ji tam očividně velmi znervózňoval, ale když hrozila bouřka, letěla mi rajčata uvázat ke kolíkům, na což jsem se já při své permakulturnosti nějak vykašlala… Díky Žanetě jsem zase objevila ameriku, že česnek se nesází jen na jaře, ale především na podzim, a dozvěděla se i další vychytávky stran jeho pěstování (ZDE). A vůbec nezmiňuji svého tátu, který mi pomáhal s prvním setím, předpěstoval všechny sazenice a celé léto mi bezplatně konzultovat po telefonu. Jíst pampelišky je fajn, ale možná vám chvíli potrvá psychicky si na konzumaci kytek zvyknout. A medvědí česnek bohužel neroste v lese na každém patníku. Mít pěstování pokryté ze všech – perma i neperma – , stran a kombinovat doporučení obou táborů je nakonec asi ten nejlepší zahradní kompromis. Amen.

5. Zabiješ slimáky na pozemcích svých.

… Co neuděláš ty jim, udělají oni tvojí úrodě.

Přísně buddhisticky vzato je tahle rada sporná a možná se kvůli  ní nedostanu do nebe. Po loňské sezoně už je to ale stejně asi jedno. Mám na svědomí tolik sadisticky usmrcených slimáků na území své bývalé bylinkové předzahrádky, že mě nejspíš nic jiného než věčné peklo stejně nečeká. Na druhou stranu, ke slimáčí genocidě jsem přistoupila pouze jednou, ve stavu krajní psychické lability. Jinak jsem se slimáky moc problémů neměla. A mám na to teorii.

Slimáci mi radikálně neuškodili možná proto, že: záhony mi ze všech stran obrůstaly bujnou travou, pampeliškami a dalším bordelem, takže cestu k mé zelenině měli ti žrouti značně zkomplikovanou a mohli se spokojeně pást na zeleném i mimo mé pěstební území. A asi jim tam chutnalo. Chemii nestříkám ani na záhony, ani mimo ně. Nezakládám si na fotbalovém trávníku u vydlaždičkovaného posezení pod pergolou. Upřímně, nemám na zahradě ani jedno. Slimáci se v té chamradi, co se mi povaluje a různě roste na pozemku, asi cítili spokojeně a nikam se netlačili. V džungli se ztratili, rozprostřeli a moc na sebe neupozorňoval. Nejvíc škod tak páchali tam, kde jsem to měla neupravenější. V nově založené bylinkové předzahrádce hned pod silnicí, kterou jsem si šperkovala jako výkladní skříň svého permakultuření. Pak u rajčat v přední části zahrady, které velí manželova babička a chce to tam mít hezký a upravený, aby ji nikdo nepomluvil. Ale v tom nejzamerglenějším koutě celého pozemku, v zadní části zahrady, kde jsem kralovala já a návštěvám vždycky trochu trvalo, než mi to tu pochválily, tam nebylo o slimácích skoro slyšet. Jestli vám z toho plyne nějaký závěr, je jenom na vás. Každopádně radám svých čtenářů, ať slimáky sbírám, zalévám vroucí vodou, solím nebo rovnou na místě přestřihávám nůžkama (ZDE), zůstávám i pro tuto sezonu otevřená. Zima byla mírná…

Slimáky ožraný měsíček lékařský a stévie (v květináči).

Slimáky ožranou stevii (v květináči) jsem o něco později definitivně pohřbila na kompostu. Bylinkovou zahrádku v tomto místě už provozovat nebudu, zbytečná práce, zbytečná investice. Foto: Sláma v botách

6. Smradlavé zákvasy namícháš.

… protože chránit se před škůdci a hnojit musí i biozahradník.

Dvě rostliny jsou na biopozemku must-have: kopřivy a kostival. Tu první pozná asi každý a kostival si nastudujte, pokud nechcete být jako já za idiota (ZDE). Dají se z nich vyrobit výkonné  biologické zálivky, které pravda trochu smrdí, ale věřím, že byly klíčem ke zdraví a hojnosti všeho, do čeho jsem se na záhonech pustila. Kopřivové a kostivalové jíchy (zákvasy, bažiny – jedno, jak tomu budete říkat) jsem poctivě míchala celé léto a ve zředěné podobě jsem jimi zalévala celou zahradu. Půdě i rostlinám to má svědčit. Zkoušet, jestli bych měla pěknou úrodu i bez nich, rozhodně nebudu. Co se osvědčilo, neměnit!

7. Pokud nekradeš, po zbytečných sazenicích se ohlížet nebudeš.

pro Bakalovy tohle samozřejmě neplatí, ale my ostatní…

Pokud jste po revoluci nerozkradli pár státních podniků a normálně ráno vstáváte do roboty, pište si červeně: nebudu kupovat zbytečné sazenice, nebudu kupovat zbytečné sazenice, NEBUDU KUPOVAT…. V téhle černé díře jsem loni zahučela až po špičku svého slamáku. To byla perila čínská a stevie a bakopa a posvátná bazalka a jánevimcoještě. Na farmářských trzích jsem byla oblíbenou zákaznicí, kterou prodejci sazenic vítali už na dálku. Dalších xyz specialit jsem nakoupila po internetu. Sazenice stojí průměrně kolem 20-30 korun, sáčky semen kolem 15-25 korun. Nebavíme se o biosemenech, ty jsou mnohem dražší. Ale i tak se to nasčítá. Předpěstování všemožných bylinek ze semínka mi dopadlo katastrofálně (ZDE), prakticky nic nevyklíčilo. Takže následoval další výdaj – tytéž bylinky jsem si zakoupila už v podobě sazenic. Ano, ty se uchytily. Ale sežrali mi je až na výjimky slimáci.

Poučení? Pokud jako zahradník začínáte, budete mít už jen s pěstováním standardních druhů zeleniny starostí až nad hlavu, když je to pro vás vše nové. Tak si nestanovujte zpočátku velkolepé cíle a druhovou rozmanitost rozšiřujte postupně rok od roku podle toho, co se vám osvědčí. Mně se osvědčila meduňka, máta, oregáno a tymián – přežily i tam, kde to jinak slimáci kompletně vyluxovali. Ze semínka byl největší hit salát polníček – odolný salátový plevel, o který netřeba se jakkoliv starat a v dalších letech se množí samovýsevem. Ze sazenic stačí jedna pažitka, za rok si ji namnožíte dělením trsů, rozmarýn – rozroste se, ale přezimovat musí mimo záhon – , šalvěj – přezimovala mi v paneláku- , levandule, měsíček, majoránka – ta je ale jednoletou bylinkou – a pár dalších drobností. Kolem stánků se sazenicemi už jsem letos každopádně brousila mnohem ukázněněji a těm, co tam stáli dlouhé fronty, jsem v duchu přála good luck.

Shora: bazalka posvátná (horní dva květináče), kalísie vonná, brahmi, rýmovník

Shora: bazalka posvátná (horní dva květináče), kalísie vonná, brahmi, rýmovník. Vše krásné zbytečné investice. Foto: Sláma v botách

8. I za semena fazolí si peníze ušetříš

… stačí totiž nasušit si vlastní z loňské úrody nebo vysít fazole koupené k jídlu.

Pár sklizených fazolí na talířku s dýňovými semínky. Ta si suším na jídlo i jako osivo na za rok. Foto: Sláma v botách

Pár vloni sklizených fazolí na talířku s dýňovými semínky – už brzy přijde na zahradě jejich čas. Foto: Sláma v botách

Tahle rada se dá zobecnit možná na jakoukoliv zeleninu, s fazolemi je to ale tutovka. Semena fazolí totiž patří spíš k těm dražším, a pokud chcete velkou sklizeň, s jedním koupeným pytlíčkem nevystačíte. Mně loni fazole vyšly na dvě stovky. Až posléze jsem zjistila, moje teta Věrka rok co rok sije semena, která si schovala a nasušila z loňské sklizně. Úrodu z nich má výbornou. A čtenáři tohoto blogu zase radí vysít obyčejné konzumní fazole, které si v supermarketu koupíte k jídlu! Rozdíl mezi fazolemi koupenými k jídlu a těmi k setí je v penězích – za cenu kilovky fazolí si v zahrádkáři koupíte přesně třináct semínek. No neber to. Výrobci nás jistě rádi poučí o výhodách speciálně zakoupeného osiva, ale jestli to tu cenovou propast vyrovná, si rozmyslete sami.

Podobně jako s fazolemi jsem uvažovala i u semen dýní. Lámala jsem si hlavu, v čem je neloupané dýňové semeno zakoupené k sadbě v zahradnickém obchodě jiné než dýňová semena vydlabaná z mnou vypěstované dýně. Na první pohled stejná věcička. Ale loňská epizoda, kdy se mi na jednom pozemku zkřížily cukety s dýněmi, by měla být varováním. A zkušenosti čtenářů tohoto webu mluví spíš v neprospěch pěstování dýní z vlastních semen: prý velké riziko zkřížení např. s nejedlými okrasnými dýněmi, pěstuje-li je někdo v okolí. Do dýňového semínka člověk nevidí… stejně mi to ale nedalo a kromě těch zakoupených jsem zkusila i nějaká svoje naklíčit. Jak experiment dopadne a bude-li uroda letos jedlá, dám vědět někdy za rok touhle dobou. 🙂

Dá se na tom fůra peněz ušetřit. Moje úroda fazolí byla loni marná (ZDE), tak jsem si to málo, co jsem vypěstovala, schovalJaa k vysetí tento rok. Žádná semena tudíž kupovat nehodlám. Loňská zpackaná investice se mi doufám vrátí teď.

 (pozn. tento bod jsem dodatečně upravila a zpřesnila na základě komentářů čtenářů u článku, komentáře ponechávám)

9. Návody na sáčcích následovat budeš!

…a co se má sít do června, vážně nesij v červenci!

Popínavé fazole. V říjnu už by ty lusky měly být dávno sché a plné zralých semen. Nejsou, sela jsem pozdě. Foto: Sláma v botách

Nádherně se zelenaly, ale nikdy nedozrály, dudlaj dudlaj dá. Foto: Sláma v botách

Protože v přírodě na každém dni záleží a nemyslete si, že tyhle zákony nějak přechytračíte. Já si říkala, že když se fazole mají sít od května do června, tak 5. července se to taky nepoto. A ono poto! Mohla jsem se k fazolím chodit v říjnu modlit, tancovat kolem nich, osobně je prosit na kolenou… stejně už nedozrály. Výrobci vědí, proč údaje ohledně správné sedby na sáčcích píšou. Fakt, že vy jste biozahradník, permakulturista, prostě šlechta, na léty ověřovaných přírodních zákonitostech nic nezmění.

 

 10. Pro jahody si raději do lesa zajdeš.

… nevděčné, plevelné a k nemocem náchylné fajnovky – hanba jim!

Dle některých pověstí se lidé prahnoucí po jahodách změní v obludy. Já bych to neviděla tak černě, ale jak jinak vás od velkolepého pěstování  jahod odradit? Vím, že tahle sladká záležitost chutná úplně všem a léto bez jahod není léto. Ale v tom případě buďte připraveni, že si jahodové mlsání odpracujete. Na bezúdržbové pěstování jahod se snaží přijít zahradníci po celém světě a ti bio už to vzdali. Pro jahody se chodí do lesa. Pokud není žádný po ruce, alespoň mulčujte fakt slámou nebo kapradím (k dostání na mokrých svazích temných lesů), protože mulčování trávou a dalším zahradním bordelem mělo u mě nulový efekt. Jahody potřebují vzdušnost, aby neplesnivěly dřív, než dozrajou – mulč, který se těžce slehne k zemi (posekaná tráva), takové podmínky nezajistí.

A poslední prolesní lobby: jahodník obecný je bohatší na vitaminy, listy má léčivé, chuť výraznější a i hrstička těch malých ďáblů vám zajistí orgastické nebe v hubě. Holt i s malým kašpárkem se dá hrát víte co.

Jahodová džungle. Záhon je obehnaný brutnákem lékařským, střede vede řada česneku a cibule. Foto: Sláma v botách

Jahodová džungle je pro zlost, ale jestli vy na to máte ty nervy, čas a chuť… radím mulčovat slámou a od společného pěstování s česnekem si moc neslibovat.Foto: Sláma v botách

Pées: I když tady kážu vodu, sama jsem se pochopitelně na jahody zahradní vrhla i letos (typické!). Co vám na to mám říct… V D. se jednou zjara zjevil můj táta, a jak tak procházíme pozemkem, slyším ho: „Ale nevypadají ty tvoje jahody po loňsku marně. Akorát je máš hrozně zarostlý.“ Jenom mi zasvítily oči. Než začne růst plevel, všechno vždycky vypadá tak idylicky. Odpoledne už byl záhon okopaný, odpampeliškovaný, připravený odstartovat vstříc nové sklizni. Jen takový malý záhon, ale hodina těžké dřiny nejmíň. Už teď se nenávidím. Kapradí v našem lese nikde není, slámy mám málo. Zas budu jahody týden co týden okopávat, aby dozrály přesně v době, kdy budeme na dovolené. Jako kretén, jako nepoučitelný blbec.. jako obluda!

Lidi, ať se vám daří a ať nám rostou! ©

Farmářská panna u zpovědi II. Stálo ti to, Verunko, za to?

6 komentáře
Navzdory plevelu, slimákům a kritickým připomínkám stran mulčování (babička) jsem toho v D. vypěstovala až nečekaně dost. Teď ještě zodpovědět otázku: A stálo to za to?

 

V sobotu jsem po delší době vyslala manžela k jeho tátovi do baráku pro zásoby. Mám tam v mrazáku uskladněnou úrodu. Do mého tříšuplíkového mrazáčku se nic moc nevejde, zato u tchána je v provozu velký pultový chlaďák. Příležitost. Svou loňskou sklizeň jsem ubytovala u něj.

Taťka mrazák provozuje tak nějak ze setrvačnosti. Dokud žila maminka, praskal chlaďák ve švech, teď tam ale tchán nemívá nic než pár mražených pizz z Alberta, a tak na volném prostoru parazituju já a švagrovci. Teda hlavně já. V létě jsem tam dokázala nafutrovat sklizeň z půlky zahrady. O čem naopak nemám vůbec tušení, je, kolik může provoz takového megachlaďáku sežrat za rok proudu. Nevím to, protože to neplatím. Při takto nastavených podmínkách byla radost vytvářet si zásoby na zimu.

„Přivez špenát, hrášek, fazolky, kapustu. Budeš si to pamatovat? Piš si to,“ udílím manželovi pokyny, zatímco se obléká do kabátu. Každou cestu k tchánovi je třeba využít k dozásobení.

„No jo, prosimtě,“ zahučí choť neochotně, „něco přivezu.“

„Žádný ,něco´. Přivez špenát, hrášek, fazolky a kapustu. Rozuměl jsi? A vem si na to nějakou tašku…“

Pozdě. Už je před bytem.

***

O dvě hodiny později, když se vrátí, sype manžel na linku dovezené zásoby.

„Hrách. Kapusta. Fazolky. Hovězí. Zítra udělej gulášek…“ prohodí a mizí z kuchyně. Ještě než sebou ale stihne fláknout na gauč, má mě  za zadkem.

Udeřím: „A kde je špenát?“

Chvíli se na sebe díváme.

„No říkala jsem ,vem špenát´. Co dám v pondělí na tu pizzu?“ Otráveně kroutím hlavou. Poslat pro něco chlapa…

„Ale já ho z mrazáku vyndaval, fakt! Asi jsem ho nechal někde na chodbě. Nebo jsem ho možná položil na víko a zapomněl ho tam,“ drbe se na hlavě a loví v paměti. „Když ty si toho vždycky naporoučíš! Nemohl jsem všechno pobrat, neměl jsem žádnou tašku.“ Jako malé dítě.

„Jo. Tak to abych tam zítra jenom kvůli špenátu jela znova. Se na to můžu…, to je fakt od tebe pomoc…“ ucedím otráveně.

„Ale fazolky jsem přivez´! A kapustu!“

Nic na to neříkám. Co taky.

Zatřizuju si mraženou zeleninu do šuplíků a v duchu přehodnocuju kulinární plány na příští dny. Pizza se ruší, v neděli teda bude guláš. V době půstu. To musel udělat schválně!

***

O chvíli později už se mi ale zase vrátí nálada. Smažím cibulku a hážu na ni fazolky. Ty svoje fazolky, co se mi v létě na zahradě tak fenomenálně dařily. Rozplývám se stejně jako hrudka sádla, kterou jsem lžící vyškrábla ze sklenice a teď se na ní škvíří cibulka. Manžela asi dostihly výčitky svědomí, a tak vstal od televize a nabízí pomoc s večeří. Uděláme si rychlé zapékané brambory se zeleninou. Zmražené fazolky prskají v rozpáleném sádle. Miluju tu vůni. Mmmmmm, inhaluju výpary nad pánví.

Zásoby fazolek na zimu. Mám je ráda lehce podušené a pak osmahnuté na sádle s cibulí. Geniální příloha. Foto: Sláma v botách

Vzpomínáte si ještě na tuhle fotku z léta? To byly čerstvé. Doteď je tahám z mrazáku. Foto: Sláma v botách

„Zkus, jestli už povolily,“ foukám na měchačku a dávám chlapovi opatrně ochutnat. „Ještě jsou tuhý, ale v troubě se dodělaj. A budou výýýborný!“ zasvítí mu oči. V tu chvíli prodělám jeden ze svých blažených záseků – stav, kdy zavřu oči, ruce sevřu v pěst a strašně intenzivně se vnitřně zaraduju. Trvá to tak vteřinu a manžel z toho má vždycky Vánoce. Prý jsem magor.

„Jestli my se nemáme krásně, viď,“ snažím se z hezké chvilky vytřískat maximální sentiment. Zdědila jsem tuhle vlastnost z tátovy strany. Můj domácí kritik si kvůli tomu sice pokaždé ťuká na čelo, ale já vím, že už jsem ho taky nakazila a po mém slovním kýči by se mu ještě stýskalo. Život je krátký na to, abychom se pravidelně nedojímali. Stačí se podívat na mýho tátu. Vlasy pořád černý. Ve čtyřiapadesáti!

Když zapékací mísa s bramborami a zeleninou konečně přistane v troubě, manžel se nedočkavě vrací na gauč k biatlonu.

Zapékané brambory se zeleninou, varianta bez uzeného vhodná pro půst. Foto: Sláma v botách

Až to bude, tak to budou zapékané brambory se všemožnou domácí zeleninou, teď už prakticky komplet mrazákovou. Foto: Sláma v botách

Hodně lidí tvrdí, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu. S tím můj muž nemůže souhlasit – nejkrásnější je pohled z gauče na ženu točící se kolem sporáku. Což o to, já proti takovému rozložení sil nic nemám. Pokud chlap předtím domu přitáhl mamuta, proč ne. Ten můj ale nepřitáhnul se špenátem. Je mi líto, že ho z toho gauče musím zase odvolat.

„Ukliď stůl a připrav talíře. Pěkně prosím,“ požádám ho s tím nejsluníčkovějším úsměvem. A on mi ho – neochotně, ale bez jediného pípnutí – stejně sluníčkový vrátí.

***

V půl sedmé konečně večeříme. Já se rozplývám nad fazolkami, manžel analyzuje Moravcovo selhání ve střelbě. Dcera se snaží vidličkou napichovat kuličky hrášku. Máme relativně uklizeno a já se budu moct celý večer prohrabovat v semínkách, která hodlám letos vysít, a piplat svůj osevní plán pro tento rok.

„To se máme, že máme pořád vlastní fazolky, viď, “ vracím se zase ke svému oblíbenému motivu a hlasitě mlaskám, abych navnadila dceru, ať konečně ochutná i něco jiného než furt hrášek.

„Vytrvalostní závod zajel na medaili, no škoda, že tu štafetu dneska podělal,“ vede si muž svou.

„Letos vyseju fazolek ještě jednou tolik. Těch není nikdy dost. A některé nechám úplně dozrát, vyloupu je a nasuším. Víš, jako klasický fazole.“

„Počkej, a ty jako hodláš letos zase něco sít?“ Muž konečně zbystří a vrátí se do tohoto světa.

„No samozřejmě, vždyť o tom pořád mluvím. Už mám nakoupený semena pomalu za devět stovek. Letos to chci rozjet ještě ve větším.“

„No jenom to ne! Dyť to byla noční můra, ta tvoje zahrada. Já doufal, že už tě ten nápad přešel.“

„Jaká noční můra? Tebe se moje zahrada přece vůbec netýkala, tak co děláš?“ odfrknu si s pocitěm těžkého zneuznání. (Protože už jsem zapomněla na TOHLE!)   „Buď rád, že si můžeme pochutnávat na domácích fazolkách. To bychom jinak neměli.“

„Tak bysme si je koupili, no“ prohodí manžel, i když musí vědět, že tento argument smetu.

„To bláto, co se prodává v krámě, chceš srovnávat s těmahle mejma fazolkama?! “ znemožním ho.“A navíc tyhle jsou bio!“

„No jo, oni by nám ty dusičnany břicho taky nerozpáraly. Ale já už nic neříkám.“

To je jeho jediné štěstí. Oblažím ho novým sluníčkovým úsměvem.

Po chvíli společného tichého chroupání konečně dostanu i do dcery kus fazolky a mír, které se rozlévá kol stolu, už nemůže být upřímnější. Nový šťastný zásek přímo s vidličkou v ruce.

Ale pak – zrovna když si napíchnu jednu extra dlouhou fazolku a na důkaz její křupavosti obzvlášť důkladně přežvykuju – se zase ozve narušitel. „Já si jenom pamatuju, jak jsi mě loni celé léto tyrazinovala. To bylo pořád: ,Potřebuju jet na zahradu, musíš hlídat Lidku. Nemůžeme na výlet, musim makat, zalejvat…´ Nervy, že ti to neroste, pak nervy, že toho roste moc. Zaměstnalas tím mě, zaměstnalas tím vaše, furt něco. Fakt ti říkám, rozmysli si to. „ (Bohužel má pravdu, předseda, důkazy třeba ZDE a ZDE. A bohužel i ZDE.)

„Náhodou…,“ odfrknu si. „Já jsem si to loni užívala!“ (Arcilež! Viz ZDE a ZDE!!!) „A hlavně, letos na to půjdu úplně jinak. Mám vymyšlený úplně jiný systém. Už žádné řádky. Všechno vyseju dohromady na taková malá políčka.“

Nabízím manželovi, že mu to nakreslím, a už se zvedám pro svůj rozpracovaný osevní plán. Ale on mě ubezpečí, že se bez mých nákresů obejde.

Tak alespoň dál popisuju, v čem bude tkvět tajemství mého letošního úspěchu. Zahrada mě tentokrát nebude stát ani za mák víc námahy, než kolik bude minimálně nutné. „Vždyť já na ni letos ani nebudu mít čas. Mám přece práci, chceme cestovat,“ krčím rameny.

„No právě!“ zvolá manžel zoufale. Zvedne se od mírového stolu, přistoupí ke mně a začne se mnou třást.

„Já tě prosím, vykašli se na to. Udělej to pro mě. Nebo aspoň pro to naše dítě!“ zahledí se na mě tak intenzivně, jako naposledy možná při svatbě.

Taková nádherná chvíle. I já se napřímím. A usměju se. Ale nikoliv sluníčkově. Dojatě. S tou nejčistší osudovostí, jaké jsem schopna, mu povídám: „Právě pro  naše dítě – pro tebe! –  to celé dělám.“

Ještě při usínání mi má dokonalá věta zní v uších. Povedla se. Nebýt manžela, který se vedle mě převaluje z boku na bok a marně o něčem přemýšlí (kéž by zase ten Moravec), můj dnešní zásekový hattrick by byl završen.

 

Tak ať mi letos ale vážně rostou!©

Farmářská panna u zpovědi: Jak to všechno dopadlo I.

2 komentáře

Motto: „Ryby se tváří, jako kdyby všude byly, přitom jsou to nesamostatní snílci. S oblibou překrucují fakta, kdykoliv se jim to hodí. Jsou ufňukané a bordelářky k tomu.“

(převzato z článku Nejhorší vlastnosti atrologických znamení, extra.cz)

Po zimních měsících, kdy tento blog zásobuji jen svými recepty, je na čase nalít si konečně čistého vína. Uzavřít první kapitolu. Učinit přiznání. Tak tedy: Jak to dopadlo s mou první sezonou s motykou? Farmářská panna jde ke zpovědi.

*****

Očistec s rýčem nezapadá zrovna do perakulturního repertoáru.

Slámin medializovaný pozemek v D. Foto: archiv Sláma v botách

Ten nádherný kus země, který jsem loni na jaře začala obdělávat, patří rodině mého manžela už po několik generací. Dům, dílny, záhony, stoletý ořešák a malý ovocný sad. Víska sevřená ze všech stran lesy Džbánské pahorkatiny. Idyla. No ale máme jednadvacáté století. Truhlářské řemeslo, které předci mého muže vykonávali, kam až rodinná paměť sahá, pověsil tchán před pár lety definitivně na hřebík. Nevynášelo! Můj muž tedy pronesl: „Jistotou je Praha,“ a jako architekt jezdí každý den dobývat chlebíček do matičty stověžaté. Na moře a superby se tam prý vydělává snáz.

A tak jsme loni zase řešili otázku, co s rodovými pozemky v D. dělat. Dílny jsou zapečetěné a latifundie zarůstá travou. Z domu se stalo skladiště krámů, které „by se ještě někdy mohly hodit“, ale ve skutečnosti na ně už nikdy nikdo nesáhne. Babička už ani nenadává. „Však vy si to jednou budete muset vyklidit, až my budem prdět do hlíny!“

Vrak našeho starého favorita pomalu zarůstá budoucím senem.

Vrak našeho starého favorita pomalu zarůstá budoucím senem. Foto: Archiv Sláma v botách

 

Na manželovu babičku s dědou, poslední obyvatele tradičního rodinného sídla, už je půlhektarový pozemek opravdu trochu moc. Babička sice coby poslední nealergik v rodině celé jaro zodpověsně prohání po zahradě sekačku, ale pozemky přesto zarůstají před očima. Jako to šípkové království čekají i polnosti v D. na svého vysvoboditele. Nevím, co mě to napadlo, že jsem uvěřila, že bych jím mohla být já!

Jsem narozená ve znamení Ryby, vystudovala jsem literaturu a píšu do ženských časopisů. Tak zní diagnóza. Vím vše o psaní čárky v souvětí podřadném i kde zemřel Goethe, pláču nad reportážemi o slepých dětech a pořád mám v hlavě nějaké sny.  Mé narcisticko-egoistické já evidentně potřebovalo dostat lekci.

Důvody, proč jsem se pasovala do role zachránce manželových rodinných tradic, jsou docela pestrá směska. Touha ušetřit za biozeleninu, něco smysluplného dělat, hýbat se na vzduchu, nezahnít na mateřské, ale taky šokovat, být zajímavá a in. Mít nové téma pro svoje psaní!

Takže jsem – v tomto pořadí – založila blog, zakoupila si pěkné gumáky a nejnovější literaturu o permakultuře a někdy v půli března 2014 jsem nastoupila plná víry sama v sebe na vyvdanou půdu, Cíl:  navrátit jí podobu rurálního ráje.

Strašně krásně se o tom mluví, ještě hezčí psalo (viz moje první články ZDE a ZDE) a asi dva měsíce měla ta rajská proměna i konkrétní obrysy. Ale pak… Po nás plevel! Bitvu s tímto živlem jsem nikdy úplně nevyhrála. Přesto to byl krásný, poučný a snad i důstojný boj.

Ale popořádku…

Sousedovo dokonalé dříví

Sousedovo dokonalé dříví, náš esteticky se rozpadající plot a ořešák, který sázel praděd dědy mojí dcery. 🙂 Foto: archiv Sláma v botách

****

(pokračování příště)

Ať mi rostou!©

 

Péef od Slámy

Napište komentář

230 kilo jablek ze starých, neřezaných, nestříkaných a mšicemi prolezlých jabloní z naší zahrady v D. jsme odvezli do moštárny v nedalekém městě L. Šetrně pasterováno, celou rodinou popíjeno, mnoho flašek darováno k Vánocům.

Náš jablečný mošt z D. Foto: Sláma v botách

Náš jablečný mošt z D. Foto: Sláma v botách

Požehnaný nový rok i vám!

Děkuji za vaši podporu a těším se načtenou v příštím roce!

Sláma v botách