Co se dá pěstovat na podzim a já to nevěděla

1 komentář

Tři dobré rady jsem právě dostala od tří různých lidí stran podzimního setí. A pokaždé jsem si povzdechla: škoda, že jsem to nevěděla dřív.

Jak postupuje podzim, z mojí zahrady toho čím dál víc mizí. Naposledy jsem dosklízela zelí a kapusty. O úrodu růžičkových kapustiček a kadeřávku se mi pro změnu starají housenky běláska zelného, takže s napětím čekám, kdo z nás bude rychlejší a jestli na mě o víkendu na záhoně ještě něco zbylo Alespoň že jsem si včas nafutrovala mrazák (o tom ZDE).

    Housenky hodují na mých růžičkových kapustách, na které mám tak stále menší chuť. Foto: Sláma v botách

Housenky hodují na mém kadeřávku, na který mám tak stále menší chuť. Foto: Sláma v botách

 

Zatím jsem nevyryla petržel, pastiňák ani celer. Prý je do mrazů čas a v zemi „jim je líp než ve sklepě“ (pravila d.-cká babička). Ok, tak si jen tu a tam něco vydloubnu k okamžitému snědení.

Foto: Sláma v botách

Ještě pořád se mi záhony vesele zelenají, ale druhová pestrost už není to, co v létě. Foto: Sláma v botách

S další sezónní nabídkou na mých záhonech už je to ale bída – pořád ještě sklízím žluté cukety (recept na zapékané cukety a la pizza ZDE), řepu (domácí tretter´s chipsy ZDE) a dýně (dýňová kaše jako nej podzimní příloha ZDE), brzy už bude k vyrytí i bílá ředkev vodnice (oblíbená v japonské kuchyni, těšim) a černá ředkev (neplést s řepou), zatím nebyly dost velké. Čekám na fazole (článek ZDE) a na batáty (ZDE) , kdoví, zda mi stihnou dozrát.

Batáty mi rostou, ale neodvažuju se tipovat, co se asi odehrává pod zemí. Bude nějaká sklizeň?? Foto: Sláma v botách

Batáty rostou, ale neodvažuju se tipovat, co se asi odehrává pod zemí. Bude sklizeň? Foto: Sláma v botách

Ano, máme i metráky jablek a koše ořechů, sklep plný mrkve, zásobu česneku a cibule a mrazák plný po víko, ale…  ale stejně už tu ta letní pestrost není. A pak se dozvím tři nečekané věci!

 

Případ první KVĚTÁK

To se takhle procházím po zahradě svých rodičů v K. a vidím, že jim tam roste květák. Ten já sklidila už dávno! „Eh, tati??“

„To je pozdní odrůda,“ krčí táta rameny, prý vysetá až v létě po první sklizni. No já se nestačím divit. Proč mě na tuto možnost táta neupozornil? Jako kdyby nevěděl, jaký jsem zahradnický trotl a že navzdory načtené teorii zahradu bez jeho praktických rad nezvládám. Příště mi musí každý svůj pohyb na záhonech hlásit!

„Copak ty si nepamatuješ, jak jsme vás loni zásobovali květákem až do prosince?“ osvěžuje mi paměť mamka. Jak to říká, uvědomuju si, že jsme od nich opravdu loni fasovali nějaké pomrzlé kousky pomalu až na Vánoce. Utěšuje mě, že dostaneme i letos. „Já vim, postříkanej,“ ofrkávám si nevděčně a dělám drahoty. Ale pochopitelně až přijde konkrétní nabídka, vím, že našim nakonec i za zmrzlý květák urvu ruce. Furt lepší než jíst pořád dokola kořenovou zeleninu. I kdyby byla stokrát bio.

 

Případ druhý POLNÍČEK

Další překvapení týdne. Sleduju výborný food blog U Věrušky v kuchyni (blog.veruska.cz) a v úvodu jednoho z posledních receptů na Salát z pečené dýně s polníčkem (ZDE) šokovaně čtu: „Sklidila jsem poslední dýně a teď mi na zahradě bují polníček.“ Chce mi paní Věruška tvrdit, že v říjnu sklízí nějaký salát?!

Tak jsem holt blbá, že to nevím. V článku píše Věruška o pěstování polníčku víc a na můj dotaz stran setí mi odpovídá, že polníček, který právě sklízí, sela loni v říjnu. Jaká krásná náhodička. A prý se jí kolem domu sám od sebe množí. Přesně tohle potřebuju. Bezúdržbový salát, který si poroste vlastním životem a já ho jen sem tam umravním tím, že si pár lístků utrhnu do talíře. Já věděla, že Bůh existuje!

Hned druhý den jsem naběhla do zahrádkáře pro semínka a v sobotu budu sít. A mimochodem, prodavač v zahrádkáři mě ujistil, že polníček se může sít celoročně. Vědět tohle dřív…

 

Případ třetí ČESNEK

Tentokrát byla svědkem toho, jak coby farmářská panna objevuju Ameriku, Žaneta. Taky mladá matka jako já. S tím rozdílem, že ona už má na krku děti dvě, k tomu dům a ještě stíhá chodit po brigádách. A zahradničit. V létě jsme si párkrát vyměnily úrodu – moje rajčata za její hroznové víno. Teď mi slibuje červená jablka, prý supersladká, musím ochutnat. Jak se tak bavíme, dozvídám se, že v nějaké pauze mezi vařením, úklidem a kojením zasadila na té své zahradě česnek.

„Máme spotřebu a kupovat ten vyšeptalej španělskej fakt nehodlám,“ povidá mi rázně. To joo, pod to bych se podepsala, přikyvuju jí. A v hlavě už mi to šrotuje. Tak on se dá česnek sázet i na podzim. A proč jsem si myslela, že je to jen otázka jara, aha?! Jestli si teď ťukáte na čelo, co jsem to za idiota, když ani toto nevím, tak vám připomínám, že jsem začátečník. Víte, co to znamená? To jsou ty lidi, co maj na autě „zetko“, abyste na ně nervně netroubili pokaždé, když jim chcípne motor v křižovatce. Možná bych si měla něco podobného nalepit i na gumáky (abych tam neměla jen slepičince).

Foto: Sláma v botách

Můj česnek, velikost prsou korejské ženy. Foto: Sláma v botách

Takže Žaneta mě nejen inspirovala k vysázení zimního česneku, ale navíc i vyzbrojila dobrou radou, abych na jaře nesklízela takovou bídu jako teď v létě. Protože co si budeme nalhávat, byla to bída. Česnek mi narostl malý, s touhle úrodou budeme rychle hotoví, rovnou jsem přikoupila tři kila od známých. Protože taky nechci ten vyšeptalej.

Ale Žanetina rada zní rozumně: aby česnek mohl dobře růst, potřebuje propustnou písčitou půdu. V těžké hlíně nemají hlavičky prostor a zůstávají malé. Že by to bylo až takhle jednoduché? Do půdy, kam budu sázet, mám přisypat ještě kýbl písku a uvidím ty zázraky. „No a samozřejmě pohnojit kompostem nebo slepičinci,“ dodává Žaneta. Se slepičincema už po určitých zkušenostech nechci mít nic společného (o té srajdě ZDE), ale kompost si samozřejmě dělám.

Tak už zase mířím do zahrádkáře, tentokrát pro sadbu českého paličáku. Koupím rovnou kilo, rozjedu to ve velkém. Písek si nakradu dceři z pískoviště (má pěkný bílý ze hřbitova) a jestli se mi podaří dovolat pánovi, co si lípnul na dveře zahrádkářské prodejny inzerát s nabídkou koňského hnoje, měla bych mít příští rok česnek jako dělo. Nepodceňujte nás začátečníky. Sice v těch svých gumákách občas šlápnu vedle, ale když něco (věčně) nevím, aspoň se nestydím zeptat…

Ať mi rostou!©

Čekání na fazole (Jak manžel zbytečně zatloukal)

6 komentáře

Měla jsem být menší suverén. A víc se řídit návody. Protože nějak se stalo, že ještě v půli října marně čekám na fazole. Čekám a čekám, zatímco u mých rodičů v K. už se na oknech dávno suší plechy s nádhernými sklizenými exempláři. Znervózňují mě tam od srpna.

Moje fazolové lusky ale pořád nedozrály. A tak si ohlodávám nehty při každé předpovědi počasí. Babímu létu jsem ukradená. Už dva měsíce mi do záhonů leda lije a brzy prý mají dorazit první přízemní mrazíky. KDO SE O NĚ PROSIL?!

Fazolová situace v půli října. Foto: Sláma v botách

Fazolová situace v půli října. Foto: Sláma v botách

****

PLÁN zněl následovně: kolem mého hlavního záhonu vztyčíme ze severní strany kůly, na něž navěsím špagáty a vznikne tak dokonalá opěra pro pnoucí fazole. Bude současně tvořit dekorativní předěl mezi užitnou a odpočinkovou částí zahrady, a když bych to chtěla hnát k úplné dokonaloti, tak mi bude od severu záhon chránit před větrem. Jmenuje se to odborně sluneční past a tohle je můj pokus o ni. Neležela jsem v těch svých zahradnických lejstrejch v zimě nadarmo. Kolem fazolí poroste lichořeřišnice, protože odhání mšice, a saturejka, protože fazolím dodává lepší chuť. Jsem mistr teorie.

DUBEN

Můj muž slavnostně vztyčuje kůly. Nadává jak špaček, protože natlouct kůly do tvrdé země mu moc nejde, ale já se nehodlám spokojit s odfláknutým provizornem.

„Pořádně, ať je nevyvrátí vítr!“ kontroluju kvalitu provedení a můj chlap se ohání palicí ještě zuřivěji. Jako chlap by přece měl umět zatloukat.

Já mezitím rozbaluju sáčky se semínky. Z každého pytlíku na mě vypadne maximálně deset patnáct kousků. Cože? Pytlík stojí sedmnáct korun, takže semeno za kačku?! Při požadované hustotě setí mi každý sáček vystačí na osetí maximálně metr dlouhého řádku. Já tu mám připravených třicet metrů! Rozpačitě počítám, kolik pytlíků bych musela ještě dokoupit, abych pokryla celý plac. Jestli to mám všechno osít, zahučím ve fazolích za šest stovek! Ohrnu pysk.

„Kam přijdou ty špagáty?“ přiběhne z baráku manžel. Právě se dostal do pracovního tempa a je připraven konat podle dalších pokynů.

„Ty víš co, zatím nikam,“ zchladím ho a klubíčko si schovám do kapsy. „Na to je čas,“ procedím jenom. Prozatím nebudu s fazolemi divočit. Uvidíme, jestli mi vůbec něco vyroste. Dokoupit další pytlíky můžu kdykoliv.

 

KVĚTEN

Sotva je po zmrzlých mužích, seju fazole na záhony. S tím, co mám nakoupené, oseju jen pár metrů. Leží mi to v hlavě a pořád špekuluju. Nakonec v nějaké slabé chvilce přece jen ještě skočím do zahrádkáře pro pár dalších sáčků s osivem, asi za sto pade. Už ale nemám čas novou várku vysít, odjíždíme na dovolenou. To je už ČERVEN.

 

Pak ČERVENEC

Po třítýdenní absenci na zahradě nejistě přešlapuju kolem záhonu a přemýšlím, co si mám myslet o tom, co vidím, respektive o tom, co nevidím! Než jsme odjeli na dovolenou, na mém fazolovém stanovišti rašily z hlíny v pravidelných rozestupech zelené anténky. Ale tyhle antény už tu najednou nejsou. Nezmizely pod plevelem ani nejsou schované ve vysoké trávě, která mi okusuje záhony ze všech stran. Jsou komplet fuč!

„Co to sakra…,“ hrabu se v hlíně jako čokl, který ví, že si tady včera zahrabal kost. Fazole nikde. Nakonec šokovaně objevím jeden ožraný stonek. A o metr dál další torzo. „Slimáci!“ docvakne mi.

Na tohle se musím posadit. Vysela jsem fazole bílé, červené, malé, velké, strakaté. Abych měla od všeho.

A mám ho*no.

Chvíli se procházím po zahradě. Kolem mě kůly, vztyčené kolem záhonu jako pomníky. Přemýšlím.

Nechce se mi projekt fazole úplně vzdát. Většina fazolí se k nám dováží z Číny, Myanmaru, Argentiny, Etiopie, Polska… Mám rezignovat na svůj sen o fazolové nezávislosti? No tak jsem prohrála jednu bitvu. V kůlně mám ještě těch pár pytlíků, které jsem v květnu přikoupila a už nevysela. Výrobce upozorňuje, že se ale mají sít nejpozději do června. Teď je 4. července. Co se může stát, když je dám do země o chlup pozdějc?

 

SRPEN

Ze země už zase čouhají zelené antény. A tentokrát si je víc hlídám. Trávu kolem nového výsevu poctivě sekám a záhonek odpleveluju.  Slimáci nikde. No jasně, už se nažrali.

Zato dcera se mi v záhonech prohání tak suverénně, že se jí podaří vyvrátit několik připravených kůlů. Jdu to reklamovat k manželovi, ale ten se mi vysměje. „Předpokládám, že nemá smysl, abych je znovu zatloukal,“ přezíravě háže kůly pryč. Čekání na naše fazole už na rozdíl ode mě vzdal. To si já nemůžu dovolit, protože vím, kolik mě sranda se semínky stála. Z antének MUSÍ vyrůst stonek, růst až do nebes a zazelenat se zaslouženou úrodou. Už nechci fazole z Číny!

Abych dokázala, že svému projektu stále věřím, skočím pro klubko se špagátem a  ostentativně ho napnu mezi pár  zbylých kůlů. „Ale jdi ty!“ směje se mi z plna hrdla i manželova babička.

ZÁŘÍ

Fazole rostou. Každý týden je jezdím kontrolovat, fotím každý pokrok a povzbuzuju ty chudinky. Stonky se pnou po kůlech (ha!) i po napnutých špagátech (a-ha!) a objevují se i první velké zelené lusky. Neříkala jsem vám to?!

Foto: Sláma v botách

Kolem kůlů (vzadu) se sice něco pne, ale… Foto: Sláma v botách

Ale pak mi zklapne.

Začátkem měsíce se po delší době procházím po zahradě svých rodičů v K. Na rozdíl ode mě nehospodaří podle žádných knih, natož aby měli ambice sklízet bioúrodu. Když je třeba něco preventivně stříknout, tak to prostě „ošetří“ a nedělají z toho vědu. Táta už má zažité, co, kam a kdy zasít, aby nebyly s úrodou problémy, mamka zahrádku pravidelně okopává a svou úrodu si vychutnávají s nefalšovanou radostí. Tátovi by se nikdy nestalo, že narve dvě stovky do semen, ze kterých možná vůbec nic nebude. Zahrada se mu musí zaplatit, ideálně i vydělávat. Občas mám tendenci tátu poučovat a lanařit ho na ty svoje biometody, o které se u sebe na pozemku pokouším. Táta si to vždycky rád poslechne, přikyvuje, zajímá ho to, ale pak jde na květák stejně vrazit postřik, protože takhle to má zase vyzkoušené on. Chtěla bych mu dokázat, že zahrádka může prosperovat i bez stříkání. Bohužel zrovna můj květák nebyl žádný šampion.

No a teď stojím před tátovými fazolemi a můžu puknout závistí. Špagáty se ztrácejí v bujné džungli, obepnuté fazolemi ze všech stran, padají k zemi pod tíhou desítek naditých lusků. „Mamča denně sklízí, jdi se podívat, kolik toho už nasušila,“ povídá mi táta bezelstně. O mých periperiích s fazolemi neví. „Vy už i sklízíte?“ polknu nasucho. O chvíli později jdu do kolen podruhé, to když vidím, že mamka sušícími se fazolemi pokryla celé dva plechy. Tipuju to dohromady na čtyři plné zavařovací sklenice. Vracím se od našich v depresi.

 

ŘÍJEN

Fazole rostou, to nemůžu říct, že ne. Jenže od oné návštěvy u rodičů v K. mám úplně jinou starost: stihnou moje fazole před nástupem mrazů vůbec dozrát?!

 

I na mých fazolích se najdou nějaké lusky. Stihnou ale dozrát? Foto: Sláma v botách

I na mých fazolích se najdou nějaké lusky. Stihnou ale dozrát? Foto: Sláma v botách

 

„To už asi ne, Verunko,“ chlácholí mě mamka, když se spolu v půli října procházíme po mé zahrádce. Poprosila jsem mámu o odbornou konzultaci a nezávislý názor. Její odpověď tuším, ale když je vyslovena nahlas, hroutím se. „Mami…“ hledám útěchu v kruhu nejbližších.

Máma mě chytá kolem ramen. „Já vím, musí to být těžké.“ Pak na jednom keříku objeví asi pět dozrálých lusků. „Alespoň něco,“ podává mi je.

„Dík,“ škytnu, a když si těch deset fazolek vyloupnu do dlaně, marně popotahuju nudli. Moje fazolové keře jsou konečně obsypané lusky, ale k čemu to? V říjnovém chladu už fazole neprosperují. Přežívají. Počasí v jejich pravlasti Mexiku přece jen vypadá jinak.

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

 

Nevím, co mi vadí víc, jestli ty vyhozené peníze, nebo nezdar jako takový. Pěstovala jsem v létě i zelené fazolky a  s těmi jsem měla úspěch. Z jediného vysetého balíčku jsem sklidila dvě bedny (!) lusků, které jsme vařili, smažili, zamrazovali i rozdávali. Ale já chtěla vypěstovat i klasické fazole. Chtěla jsem vařit mexiko a fazolové guláše.

Zelené fazolky sklízím i v říjnu ve velkém. Foto: Sláma v botách

Zelené fazolky sklízím i v říjnu ve velkém. Foto: Sláma v botách

„Tak si těch pár fazolí schovej a zasij je příští rok,“ napadne mámu. Že prý to tak dělá moje teta v P.

Utřu si nudli a zahledím se kamsi do daleka. Guláš s deseti fazolemi mi nepřipadá moc atraktivní. A i kdyby mi  ještě pár fazolí dozrálo, stejně z nich neuvařím víc než jeden oběd. Oběd za dvě stovky.

Máma má recht. Když si semena uschovám a příští rok nebudu muset kupovat osivo, nezůstane mi po té letošní investici tak hořká pachuť.

„Takže jsem ty kůly stavěl zbytečně,“ zakveruluje si manžel finálně, když mě přistihne s mou velkolepou úrodou. Dělám, že ho neslyším, to jsou furt nějaké připomínky. Počkej příští rok…

Shrábnu semena a doma  je rozprostřu sušit na talířek. Příští rok s nimi dokážu věci. Zatlučeme kůly, napneme špagáty, aspoň pět zavařovaček z toho kápne. Trumfnu tátu!

Pár sklizených fazolí na talířku s dýňovými semínky. Ta si suším na jídlo i jako osivo na za rok. Foto: Sláma v botách

Sklidila jsem přesně dvacet fazolí. Suším je společně s dýňovými semínky, ať to vypadá tochu líp. Foto: Sláma v botách

 

****

O víkendu jsem byla u našich v K. Myslela jsem, že přes fazole jsem se už přenesla, že tohle téma je uzavřené. Ale když najednou v kuchyni zahlédnu máminy do řady vyrovnané zavařovačky plné fazolové sklizně, zasvrbí mě jazyk. Kéž by mi máma darovala aspoň mističku.

Jak by asi chutnalo mexiko s fazolemi z Čech?

Ať mi rostou! ©

Válka s vlastní zahradou

2 komentáře

Kdybyste někdo točil reklamu na vesnickou idylu a hledal autentické kulisy, cinkněte mi. Myslím to vážně. Můžu poskytnout pohledný pozemek, stylově ušmudlané dítě a farmářku z věkové skupiny 30-39 let. A jako catering koše plné jablek pro celý štáb. Po dlouhé době se zase cítím na koni. Sklízím spoustu rajčat i obří dýně, na pozemku mám uklizeno, sklizené záhony připravené na zazimování, dítě někde zahrabané v pískovišti, a i když to od východu čím dál zlověstněji fouká, mě zatím hřeje slunce v duši.
Před dvěma týdny bylo ale všechno úplně jinak!

Můj fotogenický ráj. Foto: Sláma v botách

Můj fotogenický ráj. Foto: Sláma v botách

 

****
Nevím, jak letošní léto uspokojilo vás, ale já jsem v srpnu zjistila, že mám slabou vůli. Jenže když vprostřed léta jenom lije a ráno mi fusekle přimrzávají  k prostěradlu, víc než na zahradu mě to táhlo k moři. Jo, vzpomínám si, jak jsem tvrdila, že po Krétě a Valašsku už si budu zahrady víc hledět. Nebo že celé prázdniny strávíme s dcerou v D., na té naší zahrádečce pod tím naším ořešákem…
No a co, tak jsme to psychicky nevydrželi. Zatímco v D. vrcholilo období dešťů, my jsme se zbaběle zdekovali do Chorvatska. Z koncentrace 6 Čechů na metr chorvatský mi sice bylo horko víc než z panujících třicítek, ale bylo tu aspoň moře, vlny, slunce… Vám by se chtělo raději do D., kde mezitím d.-cká babička vyhlašuje poplach, že nemá nachystané dříví na zimu? „Letos je nejhorší léto! “ cinkla mi na FB zpráva od bráchy a mně se hned chtělo zpátky ještě o  něco míň.
Ale moje zahrada si žádnou dovolenou nevzala. Jí deštivý srpen vyhovoval. Co jsem zasela, budu si muset sklidit…
„Určitě už se těšíš na zahrádku, co?“ ptá se mě měkce tchán, když zase přejíždíme hranice naší kotliny a roztřeseně na sebe na benzínce házíme nějaké mikiny. No, to se těším. Týden jsem se povalovala po plážích, zatímco v D. lilo jako z konve, slimáci se množili a tráva rostla. Už se nemůžu dočkat.
Samozřejmě se utěšuju, že jsem záhony na svou absenci důkladně připravila a neodjela přece na bůhvíjak dlouho. Pozemek jsem před odjezdem odplevelila, vše důležité sklidila a to nejnutnější okopala. … Můžu se chlácholit, jak chci, ale jsou to jen kecy. Ve skutečnosti vím, že jsem v hajzlu. Jenže strkat před svou zahradou hlavu do (chorvatského) písku nemůžu věčně.
Takže po návratu od moře vytahuju ze skříně fleesovku, kamaše a vlněné superponožky z Valašska a jedu se postavit D.-cké realitě tváří v tvář. Třeba to nebude taková chuťovka.

 

****

Nebudu psát, že to byla hrůza. Proč taky? Stejně už mě máte přečtenou. I bez toho, že se tady budu citově vylejvat, si dovedete představit, jak blbě mi bylo, když jsem to v D. všechno uviděla. Ten plevel vyšší než moje údajně pečlivě zamulčovaná kukuřice. Trávu až po kolena, která roste všude, i v záhonech, které jsem před odjezdem tak soustředěně plela. Nechápu to a už mě to nebaví. Nejsem přece blbá, abych chtěla zázraky. Stačil by jen náznak toho, že mi moje záhony dovolenou přály.
Nikam nestříkám žádnou chemii, dokážu se nadchnout pro každou nedokonalost, toleruju v záhoně kopřivy, s každou slupkou z kuchyně běžím na kompost a i ty slimáky už nelikviduju solí, ale hážu je za plot k sousedům (nic nepěstují). Ale myslíte, že to někdo (nemyslím sousedy) ocení? Ne, jsou to svině nevděčný! Vaše vlastní zem vás zradí. Příroda milovaná, kolébka úrodná… prd! Jednou mě přivede do hrobu a do týdne obrostu mechem. Nebo plevelem!
Takže stojím nad záhony, zhluboka dýchám, snažím se nevnímat fakt, že mě zase čeká víkend v předklonu s motykou, a spíš se zkouším soustředit na to pozitivní. Mrkev roste, rajčata zrají, hlávky zelí jsou pevné jako žula a nikde žádný bělásek. To není tak málo. Kamarádce Verče sežrali slimáci celou úrodu cuket, například. Musím se vzchopit a přestat si stěžovat! Jdu pro motyku a dávám se do kopání. Země je procucaná deštěm, hlína se lepí na motyku, vůbec mi to nejde od ruky. Zlatý Chorvatsko. Zase se rozhlédnu po té trávou zarostlé džungli. Chjo, co s tím budu dělat…?

 

****

„To jsem zvědavá, co s tím budete dělat!“ zprdne nás D.-cká babička, když nás s manželem po příjezdu pozve na řízky. Asi aby nám víc chutnalo, nadhazuje hned téma tráva. Už dlouho mám babičku v podezření, že mi umí číst myšlenky! IPad s fotkami z Chorvatska každopádně zase strkám zpátky do kabelky.
„Jaký ,co my s tím budeme dělat´? Snad Veronika, co s tím bude dělat! Ona tady zahradničí, zahrada je její projekt, mě do toho netahejte, já jezdím každý den do práce,“ podrží mě před babičkou manžel. Hrdina! No samozřejmě že je zahrada můj projekt. Ale kdybych letos na pozemku nezahradničila, znamenalo by to, že se snad zbylá zahrada nemusí sekat? Trávou nezarostly jenom moje záhony, ale i ty další tři tisíce metry čtvereční okolního pozemku. Někdo to sekat musí a chudák babička dělá, co může…
„Tak co navrhujete, babičko?“ pípnu.
„Co navrhuju? Já ti povim, co navrhuju. Vezmi si u kurníku motyku a pořádně si záhony okopej. Jestli to teda není proti tvým bio zásadám. Nebo to nech všechno zarůst plevelem, ale nepočítej, že ti tam příští rok něco vyroste,“ dostávám od babičky nekompromisní rady. Neodvažuju se vzdorovat.“A co ta okolní tráva?“ pípnu podruhé.
„O to se nestarej. Ty budeš ráda, když si dáš do pořádku svoje záhony,“ povídá babička a už mírně nám vysvětluje, že až konenčně přestane lít a tráva proschne, naběhneme na ni se strunovou sekačkou. Zajímalo by mě, koho myslí tím „my“. Manžel se vyjádřil jasně a mně babička svou fungl novou strunovku nepůjčí. Auto už sice řídím, ale důvěry, že dokážu ovládat stroje, jsem přesto nenabyla.
„Já to posekám,“ ozve se z obýváku děda, který doteď pospával v křesle. Moc toho už nenamluví, ale když se náhodou zapojí do diskuze, jsou to bomby. Následující minutu se děda pokouší zvednout z křesla, načež to se stejně blaženým úsměvem vzdá. Přejít kuchyň od dveří k oknu už je pro něj projekt na celé dopoledne.
„Slyšíte ho? Vendo, kdybys nám nelhal!“ utře dědu babička a zaťuká si na čelo. Taktně se na dědu usmíváme, zatímco on zase pomalu usíná. A za okny dál chčije a chčije.

 

*****

Ale pak přece jen pršet přestalo. Slunce se objevilo a země i tráva začaly schnout. A to byl ten čas, kdy jsem si řekla, že tu zpropadenou zahradu zkrotím. Už žádné hrdinství s jemným vytrháváním plevele a opatrným našlapováním po záhonech, abych půdu nepohamtala a nezranila při tom náhodou nějakou žížalu. Sezona se pomalu chýlí ke konci, úrodu už mám jistou, tak se do toho opřu zostra. Nemám už náladu trávit chirurgickým pletím každého zárodku budoucí pampelišky svoje nejkrásnější léta. Ve skupině 30-39 let nebudu věčně. Takže jsem oprášila džínové plavky z Chorvatska, vytáhla zase motyku a začala jsem kolem sebe zuřivě kopat, žížaly nežížaly.

Jenže zrovna, když jsem si říkala, jak bezvadně mi to jde, se na zahradě zjevili moji rodiče. Žádná přepadovka, byli jsme domluvení, že přivezou do D. nějaké zrní pro slepice.

„Ahoooj!“ volám na ně přes tu zarostlou džungl a rovnou se omlouvám, že to tady takhle vypadá. „Nebyl čas…“

Táta jenom kroutí hlavou. Tak mu ukazuju svou motyku a ubezpečuju ho, že dneska pojedu až do večera jako namazanej blesk a všechno dám do pořádku.

„Tohle je středověk,“ slyším tátu zašeptat.

To mě zarazí. „Jak to?“ zeptám se zaskočeně a zmateně si z očí sundám polaroidy. Dělají svět hezčí. Že by to bylo tím?

„Tímhle to chceš všechno okopat?“ zapichuje táta šokovaně pohled do mojí motyky, se kterou jsem tento rok už něco zažila. Znejistím. „Něco špatně?“ Jinou motyku nepoužívám. Je to sice muzejní kousek, alespoň z ní ale při každém rozmáchnutí neodlétává násada. Protože i takové motyky máme v D. Věřím, že jsem si z babiččina arzenálu zahradnických potřeb vybrala ještě ten nejlepší exemplář.

„Neříkej mi, že celé léto kopeš s tímhle…?“ křižuje se táta a jde se na tu historickou sbírku podívat. O chvíli později mi ale triumfálně přináší ukázat jakousi kovovou mašinu s kolečkem a držadly. „Tohle jsem hledal! Plečku!“ No nevím, jestli jsme se ze středověku posunuli nějak zásadně dál… 

Táta ale září spokojeností. “ S tím budeš hotová raz dva.“ A hned se pouští do demonstrace. „Tohle je moje tajná zbraň,“ svítí mu oči. „U sebe na zahradě na nic jiného nesázím,“ dozvídám se.

Řekněme, že mi to nejdřív připadá směšné. Ale humor mě rychle přejde. Protože před mýma očima se dějou neuvěřitelné věci. Bývalý záhon po mrkvi, se kterým bych se s motykou lopotila nejmíň půl hodiny, se během pěti minut plečkování změní v dokonale čisté území jako ze zahrádkářského katalogu. „Teda, tati!“ Kam se hrabe Horst Fuchs a celý teleshopping, tomuhle říkám zapůsobit!

Beru hned plečku do ruky. No jasně, mně to s ní tak lehce jako tátovi nejde, typický reklamní chyták.

To chce svaly a praxi,“ zamachruje táta a chce mi celou zahradu vyplečkovat sám. Měla bych to bez práce. Mohla bych se natáhnout na lavičku vedle záhonů a zatímco on by se mi tu potil, já bych si oprášila lenošení z Chorvatska. No jo, jenže ve mně už se nahodily motory soutěživosti. Ukážu tomu velmistrovi, s kým má tu čest.

 

"Tohle je středověk," pronesl můj táta a pak mě vyzbrojil pokrokovějším náčiním. Foto: Sláma v botách

„Tohle je středověk,“ pronesl můj táta a pak mě vyzbrojil pokrokovějším náčiním. Foto: Sláma v botách

Za chvíli řádím v záhoně jako smyslů zbavená a zalejvám čerstvě vyplečkovanou zem slaným potem.  No a co? Stejně už jsem porušila všechna přikázání biozahradníků: Neokopeš! Žížaly na životě neohrozíš! Plečka nebo motyka, to je jedno, do biozahrady sice nepatří ani jedno, ale když na plevel nezabírá mulčování, kašlu na nějaké zásady. Plečka se právě stala mou nejlepší kamarádkou.

obrázek 4a

„Vykašlete se na to, pojďte na buchty!“ vynoří se nám za zády babička, zrovna když jsem v nejlepším. „Jsou čerstvě upečený.“

Další Horst Fuchs! Chvíli se s tátou upejpáme, že tady máme spoustu práce a vůbec. Ale… Čerstvě upečený buchty!!!

 

***

A dobře že jsme šli. U talíře těch nejvoňavějších buchet upečených pěkně na domácím sádle jsme s babičkou upekly plán, jak tu mou džungli konečně zkrotit. Protože půlku záhonů už mám sklizenou a nemám, co na ně do zimy dát, babička mi radí vysít na volný plac zelené hnojení. Jasně, že jsem o něm četla a měla to v plánu. Někdy. Až budu mít čas sehnat semena. A vysít je. Někdy, až budu mít okopáno…

Jenže díky tátovi a jeho plečce mám „okopáno“ během dnešního odpoledne. A babička – jak se šokovaně dozvídám – má u slepic celý sousek se semínky hořčice na zelené hnojení! „Tsss, tu seju každý rok!“ směje se, „přece nebudu záhony pořád okopávat. Jdi se podívat, jak už mi roste.“

Tohle je neuvěřitelný den. Co ještě mě překvapí? Když dojím třetí buchtu a odvalím se na exkurzi k babiččiným záhonům, vidím, že je opravdu pokrývá neprostupná deka hořčice. Plevel nikde, zelené hnojení mu totiž nedá šanci! Táta s babičkou mi to dneska natřeli na celé čáře.

Do volných míst, kde jsem už sklidila, přijde zelené hnojení - hořčice. Foto: Sláma v botách

Do volných míst, kde jsem už sklidila, přijde zelené hnojení – hořčice. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

 

„Tak dobře, vyseju hořčcici,“ vracím se ke svým záhonům s velkým plánem v hlavě. A už jsem to zase já. Zatímco seju semena, maluju si to všechno v hlavě. Konec plevele na mém pozemku. S končící sezonou začíná nová éra, doba bezplevelová. Úplně jasně vidím, jak se moje zahrada konečně stává až do zimy bezúdržbovou. Od jara o tom sním. A přísahám, že tentokrát se to povede. Teď, když mám svou plečku. A vysetou hořčici.

Seju hořčici. Foto: Sláma v botách

Seju hořčici, aneb konečně vysmátá farmářka. Foto: Sláma v botách

Tak ať mi rostou!©

Ta úroda mě zničí!

6 komentáře

Včera večer jsem zase stála dvě hodiny u dřezu a proklínala se. Pod nohama dva koše narvané vším možným. Fazolky, květák, růžičková a kadeřavá kapusta, hrášek, bylinky všeho druhu, mrkev, cibule, rajčata. Po celodenní směně na záhonu další směna v kuchyni. Potřebuju nafutrovat mrazák. Dobrá hospodyňka nemyslí jen na přítomnost, ale hledí do budoucnosti. Do ledové zimy, kdy hladovějící rodinu triumfálně nakrmí svými bio výpěstky. Takovými kecy se motivuju.

Místo, abych si hodila nohy na stůl, názím na nohy gumáky a jdu sebou hodit na zahradě. Úroda nečeká. Foto: Sláma v botách

Místo, abych si hodila nohy na stůl, názím na nohy gumáky a jdu sebou hodit na zahradě. Úroda, ta bestie splašená, se neptá, jestli se mi chce. Foto: Sláma v botách

Potřebuju se nějak motivovat. Protože jinak vypěstovanou kapustu naházím jako krmivo babiččiným slepicím a večer si raději hodím nohy na stůl. Jako správná městská matka na mateřský.

Můj muž přesně na tenhle okamžik čeká, přeje si ho. Mou úrodu začíná pomalu, ale jistě nenávidět. Nechápe, že to všechno dělám pro něj, pro naše blaho a hojností požehnanou zimu. Budoucnost neřeší, je na nervy z toho, jaké manévry se u nás odehrávají právě teď.

V červenci jsem ho donutila vyloupat mi tři kila hrachu. Nevím, jestli si umíte představit, co to obnáší. On už ano. Zatímco v televizi vrcholilo fotbalové mistrovství světa, on se místo na hráče soustředil na to, aby hrášek házel do zelené misky, slupky do bílé a nepřehlédl červy. Tři večery po sobě. Zpocený byl víc než Messi po prohraném finále s Německem. Vítězný gól pošvihl, lovil z mísy housenku.

Po téhle zkušenosti už můj muž na rodinné blaho kašle. Chce svůj klidový režim na gauči a nejlépe, abych se na něm válela s ním. Kdykoliv se večer vracím unavená ze zahrady, snaží se pod různými záminkami zmizet z bytu. Nesnáší ten dřez plný hlíny a pohled na mě, kterak se ztrácím za přepravkami s kapustou.

„Nemohl bys mi prosímtě pomoct s…,“ zkusila jsem to na něj po hráškové anabázi ještě několikrát. Ale už se nedal nachytat. Jako dojíždějící živitel rodiny má nárok večer v klidu spočinout. „A já ne?“ hraju na city. Je půl dvanácté večer a pod nohama mi stále stojí obávaná bedna s kapustou, kterou musím namýt, nasekat, nacpat do sáčků, popsat, zaevidovat, zamrazit…

„Prosímtě, tak se na to vys.r! Naházej tu kapustu na kompost nebo slepicím a jdi si už lehnout!“ přesvědčuje mě nešťastně v půl dvanácté. Oba víme, že jinak na něj budu ráno řvát, ať s malou vypadnou z ložnice, že se ještě potřebuju dospat. Jenže tohle je příliš blízká budoucnost, já hledím dál. Slepice budou žrát biokapustu, zatímco já v zimě kupovat skleníkovou z Holandska?! To určitě! Radši padnu, ale ani lupen nevyhodím.

„Ta úroda tě zničí. Nás všechny. Doteď jsme si tak hezky žili,“ sune se zkroušená postava v pyžamu někam směr ložnice a zanechává mě osamocenou v mém neštěstí, pardon, v hojnosti.

Zásoby fazolek na zimu. Mám je ráda lehce podušené a pak osmahnuté na sádle s cibulí. Geniální příloha. Foto: Sláma v botách

Zásoby fazolek na zimu. Mám je ráda lehce podušené a pak osmahnuté na sádle s cibulí. Geniální příloha. Foto: Sláma v botách

Má úroda, má smrt!

Má úroda, mé (ne)štěstí! Foto: Sláma v botách

 

****

Následující ráno nezačalo nejlépe. Vrčím, že jsem nevyspalá a že mám nárok…. Postava v pyžamu vytahuje dceru z postýlky a mizí do kuchyně udělat oběma něco k snídani. O chvíli později mi volá Ópa, manželův děda z maminčiny strany. Prý měl v pondělí cestu do D. a tak se zaskočil podívat na mou zahradu. Jak prý to tam vedu.

No to je snad schválně! Já byla v D. makat až v úterý. V pondělí nebyla zahrada rozhodně na žádné přepadovky připravená!

„A co jste tomu říkal?“ ucedím, připravená přijmout zaslouženou kritiku. Tento týden se mi už podruhé stalo, co mě v D. někdo přepadl, aniž bych mohla zahradu patřičně naaranžovat k předváděčce. Vytáhnout kytky do oken, zamaskovat plevel pod čerstvý mulč, slimáky hodit za plot…

„No, tak viděl jsem už hezčí zahrady,“ začíná ten starý sudetský sedlák nekompromisně. Tuším, že se na druhé straně telefonu směje. „Ale čekal jsem to horší. Na to, že tam jezdíte jednou do týdne, je to dobrý,“ utěšuje mě Ópa už s neskrývaným smíchem. Kéž by jednou do týdne, pomyslím si.

Cesta k mým záhonům vede touto jablečnou bránou obsypanou. Foto: Sláma v botách

Cesta k mým záhonům vede touto jablečnou bránou obsypanou. Foto: Sláma v botách

Chvilek klidu a oddechu by mělo být víc. Foto: Sláma v botách

Chvil klidu a oddechu by mělo být víc. Foto: Sláma v botách

 

Už jsem si zvykla, že moje permakulturní zahradničení občas rodina nechápe. Tomu, že pro něj nemá pochopení zrovna Ópa, ale rozumím. Vím, že mu moje zahrádkářské pokusy od začátku připadají legrační.

Ópu jsem nikdy neslyšela velebit nebo v dobrém vzpomínat na staré časy. Pamatuje válku, bídu, odsuny, znárodňování, zakládání JZD. Zaplať pánbůh za vymoženosti, jako je Kaufland. Za životní jistotu v podobě obchodů narvaných levným jídlem. Když si může koupit mouku za devět padesát, po dražší nesáhne. Mouka jako mouka. O biozahradničení ví Ópa jenom jedno: že to jsou ti sedláci, co stříkají v noci. Jeho životní pravdu už nikdo nezlomí, ale dokud je ochotný mi dle potřeby radit a pěstovat sazenice, přežiju, že se mi občas směje v telefonu.

****

„Můžu v klidu odjet do práce, nebo mě tady bude večer zase čekat nějakej horor?“ loučí se se mnou manžel nabroušeně, zatímco kolem něj procházím se zavařovacími sklenicemi a mísou rajčat. „Když mě budeš zdržovat, tak bude!“ vystrčím ho z bytu a vrazím mu přitom na cestu tři rajčata. Mají nejvyšší čas skončit buď v žaludku, nebo v protlaku.

D.-cká babička nedávno proložila své nekonečné pohádky o tom, jak jsem jí mulčem zlikvidovala jahody (více ZDE), i jednou zajímavou radou. Když prý mám hodně rajčat, nestíhám je jíst a ani na protlak nemám čas, mám rajčata jednoduše nakrájet na čtvrtky, nacpat je do sklenic, ty pak dát do kastrolu na pařáček (ta věc, co se na ní napařují knedlíky) a 20 minut v páře sterilizovat. Budu tak mít v budoucnu připravený základ do různých rajčatových jídel. Vidím, že pokud zrovna neřešíme mulč, je babička můj člověk! Rajčata už bublají v kastrolu.

****

A tak mám minutku na to, shrnout, co se teď v mé biozahradě vlastně děje. Situace se mění každým týdnem. Stále něco vykvétá, odkvétá, dozrává… A já mám za vším zpoždění! Jak to, že jsem v předchozích třiceti letech svého života neviděla, jak rychle se příroda den za dnem mění? Letos to vnímám až moc názorně. Vůbec té splašené mrše nestačím! Sotva zaznamenám, že mi na záhonech něco dozrálo, propásnu nejlepší čas to sklidit (dřevnaté kedlubny) nebo mě předběhnou špačci (višně) nebo to rovnou úplně odkvete (květák). Dnes jsem zůstala překvapeně stát pod bezem. Před pár týdny jsem z květu vyráběla sirup a teď už pomalu dozrávají bezinky. To znamená, že mám maximálně dva týdny, než mě čeká výroba „bezinkové medicíny“. S bráchou jsme na ní vyrostli, táta nám každé ráno vrazil do pusy jednu lžíci, ať jsme zdraví. Byli jsme.

Tyhle megamrkve jsem měla vytáhnout dřív, už poprakaly. Foto: Sláma v botách

Tyhle megamrkve jsem měla vytáhnout dřív, už popraskaly. Foto: Sláma v botách

 

Červená cibule se zadařila. Takovéhle mám všechny. Foto: Sláma v botách

Červená cibule se zadařila. Takovéhle kousky mám všechny. Foto: Sláma v botách

 

Kedlubny, další případ, kdy jsem měla jednat dřív. Nejsou úplně dřevnaté, ale vyndat je menší, by jim prosplo. Foto: Sláma v botách

Kedlubny, další případ, kdy jsem měla jednat dřív. Nejsou úplně dřevnaté, ale vyndat je menší, by jim prospělo. Foto: Sláma v botách

Pravidelné bylinkobraní. Zleva: oregáno, měsíček, meduňka, svatolína, máta, perila. Foto: Sláma v botách

Pravidelné bylinkobraní. Zleva: oregáno, měsíček, meduňka, svatolína, máta, perila. Foto: Sláma v botách

 

Zleva: majoránka, kukuřice, broskve, hrášek. Foto: Sláma v botách

Zleva: majoránka, kukuřice, broskve, hrášek. Foto: Sláma v botách

Česnek mam mizernej. Málo a ještě malej. Ten nám vystačí tak na 3 měsíce max. Foto: Sláma v botách

Česnek mam mizernej. Je ho málo a je malej. Ten nám vystačí tak na 3 měsíce max. Foto: Sláma v botách

 

Tuhle obří cuketu mám od svojí babičky z K. Foto: Sláma v botách

Tuhle obří cuketu mám od svojí babičky z K. Foto: Sláma v botách

 

Mezitím se snažím v lednici už po několikáté zavést co nejefektivnější systém ukládání zeleniny.  Ale ať to přeskládám, jak chci, všechno tam nenarvu a po čase zase někde objevím, že nějaká zapomenutá okurka stihla zplesnivět. Cukety už jsem vzdala, ty skladuju v chodbě. Talíř s broskvemi mám na balkoně. Mrazák taky není nafukovací, tak postupně expadnuju do tchánova. Zítra budu zase smažit pakory (recept ZDE) a asi podesáté dělat tohle léto kapustové karbanátky (můj spešl recept někdy příště). Co se vší tou cuketou, nevím. Nádivku? Nebo z ní upéct nějakou buchtu?

Uspořádání zeleniny v lednici, verze. 5.0. Přesto stále dochází ke ztrátám. Foto: SLáma v botách

Uspořádání zeleniny v lednici, verze. 5.0. Přesto stále dochází ke ztrátám. Foto: SLáma v botách

Začíná se mi točit hlava… začínám se těšit na zimu… Já, milovnice plavek a letních hiců. Nikde nebude žádná kapusta, na květák s cuketami budu jen nostalgicky vzpomínat. A až si hodím zmrzlé nohy na stůl a schoulím se na gauč do teplé náruče svého konečně spokojeného muže, vytáhneme si k fotbalu náš domácí smažený hrášek s wasabi a ledový byt tiše prozáří krb domácího štěstí.

Do té doby ale prosím někdo zastavte tu splašenou bestii. Nebo mě ta úroda… no… asi vážně zničí!

Ať mi rostou! ©

 

NESTÍHÁM! Aneb červenec začíná hekticky

6 komentáře
Kdysi hluboko na jaře vyjádřil můj muž obavu, abych kvůli psaní článků o zahradě měla vůbec čas na zahradu.

 

A je to tady. Malá Sofiina volba. Celý týden se chystám napsat nový článek o zahradnickém „workshopu“ na Valašsku, kterého jsem se před časem zúčastnila. Jenže místo toho jsem si ze zahrady přivezla koš s hrachem. Už dva večery loupu, jsem v půlce.

Tento košík tipuju tak na 3-4 hodiny loupání. Foto: Sláma v botách

Tento košík tipuju tak na 3-4 hodiny loupání. Foto: Sláma v botách

Sklidila jsem taky spoustu bylinek, které musím nasušit.

 

Čaj ze šalvěje lékařské je výborný na vyplachovánī úst, když vás škrábe v krku. Na mě funguje stoprocentně. Foto: Sláma v botách

Čaj ze šalvěje lékařské je výborný na vyplachovánī úst, když vás škrábe v krku. Na mě funguje stoprocentně. Foto: Sláma v botách

Dále červenou řepu (plánuju dnes dělat letní řepnou polévku podle paní M. z Valašska), kedlubny (takže v neděli hovězí na kedlubnech?),

Kedlubny se daří. Slepičí hnojivo má neobyčenou sílu, asi... Foto: Sláma v botách

Kedlubny se daří. Slepičí hnojivo (o té srágoře ZDE) má neobyčenou sílu, asi… Foto: Sláma v botách

květáky (zkusím květákové pakory, českou lokalizaci klasického indického zeleninového receptu),

mísu třešní, angreštu, rybízů (muffiny, přesnídávky pro dceru…).

Před třemi lety vysazené keříky angreštů už hezky plodí. Foto: Sláma v botách

Před třemi lety vysazené keříky angreštů už hezky plodí. Foto: Sláma v botách

****

Malou battle mezi zahradou a blogem dnes vyhrává zahrada. Odpoledne tam zase jedu. Story z Valašska ještě počká…

Zatím aspoň pár aktuálních fotek.

 

Vpředu barevné lichořeřišnice (květy jíme), to vysoké za ní je růžičková kapusta, někde mezi tím mi rostou kedlubny, zelí, brokolice...

Vpředu barevné lichořeřišnice (květy jíme), to vysoké za ní je růžičková kapusta, někde mezi tím mi rostou kedlubny, zelí, brokolice… Foto: Sláma v botách

 

Copak nám tu tak krásně kvete? Že by můj slavný brutnák lékařský? Foto: Sláma v botách

Copak nám tu tak krásně kvete? Že by můj slavný brutnák lékařský? Foto: Sláma v botách

 

 

Foto: Sláma v botách

Sytě oranžové  lichořeřišnice (vpředu), oranžové aksamitníky neboli afrikáni (vzadu) a spousta kadeřavé kapusty Pak kedlubny, v květináči šalvěj. A spousta slámového mulče. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Mrkev (vpředu), petržel za ní a nejdál cibule. Rostou spolu a spokojeně. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Pěstuju kytky i zeleninu na jednom fleku, prý jsou pak rostliny odolnější. No kéž by! Foto: Sláma v botách

 

Levandule, kedlubny a zelí - d.-cká trojka. Foto: Sláma v botách

Levandule, kedlubny a zelí – d.-cká trojka. Foto: Sláma v botách

 

 Ať mi rostou!©

 

O nové metodě: farmaření na dálku (jak mě trápily jahody a třešňový kompot)

1 komentář
Nerada bych se někoho doktla nebo tak něco. Ale nikdy ve mně nebudilo přehnanou důvěru distanční studium. Bohužel přesně takhle teď ale vypadá moje zahradničení. Zatímco v květnu jsem na zahradě trávila veškerý čas, v červnu se tam moc nezdržuju. Přitom právě vrcholí období hrášku, jahod, třešní… a sucha. Jenže mě chytily mé každoroční cestovatelské touhy. Tenhle článek například píšu z Kréty.

 

„Zahrada je závazek, holčičko. Jak se na to jednou dáš, budeš u ní celé léto uvázaná,“ varovali mě rodiče, protože mě znají. Jenže to bylo v únoru, za okny mráz. Kdo by v tu chvíli myslel na cestování. „Tsss.“

 

Loni v červnu jsem trávila s dcerou třítýdenní prázdniny na Valašsku. Pak jsme byly v Krkonoších, znovu v Beskydech a ještě jednou v Peci pod Sněžkou. Jenže loni jsem ještě brala slušnou rodičovskou.
Letos mi peníze došly, takže jsem nečekala, že v létě vytáhnu paty z baráku. Sázení hrachu a vaření marmelád mi přišly jako vtipná alternativa a kompenzace ušlých zážitků. Když už mám dřepět na zadku, tak alespoň u šťavnaté sklizně. Něco nového se naučím, budu na čerstvém vzduchu, ušetříme. A stejně cestování zatěžuje životní prostředí!

 

****

 

A pak přišlo jaro. Dívám se na pozvánky na Facebooku a pak do své šrajtofle. „Přijeď, půjdeme pochod na Ztracenec.“ „Budeme hrát na Brumovském hradě, koukej dorazit.“ „Nechceš přijet do Valašské Bystřice? Zapaříme u Vlasti až do rána.“ …
Kroutila jsem se jako žížaly v mých zanedbaných záhonech, ale nakonec jsem pár drobáků na vlak schrastila. Zbavit se dcery. Jen na pár dní. Trocha svobody po dvou letech! Slibuju, že tam budu poctivě třídit odpad, chodit bosky v potoce a baštit pampeliškové saláty. Zátěž životního prostředí jen lehce zvýšená…

****

Odjela jsem, dokonce ne jednou. Ale pocit totálního osvobození se nedostavil. Jakto, že to máma věděla? Zahrada je fakt závazek. Po každé delší absenci se k záhonům v D. plížím jako na porážku. Děsím se spouště, kterou tam shledám poté, co jsem čtrnáct dní nesáhla na motyku.  Roste tam ještě vůbec něco? Může se dočasný výpadek mého zahradnickéh elánu obejít bez následků?
Ztratím náklonost boha přírody a plodnosti Pana, nebo mi to ještě odpustí? Urazila se moje zahrada, že jí nezpívám a nepovídám si s ní, jak radí permakultura? Nebo že ji nezalévám, jak radí všichni ostatní? Když nic jiného, minimálně trpí má zahradnická pověst.

 

Nedávno volala d.-cká babička SOS mému tchánovi, který zrovna ležel v nemocnici,  že „Veronice lehají k zemi rajčata, protože je neuvázala ke kolíkům.“ Do očí mi nikdo nic neřekne, ale nakonec se ke mně vždycky všechno donese přes manžela. A tak jsem se dozvěděla i o tom, jak se v D. před hlášenými bouřkami se severozápadním větrem rozjela záchranná rajčatová akce. Babička ohrožené rostliny bezpečně přivázala k opoře, takže je vichřice nezlomila, a já mám tak zas o kousek blíž k úrodě… Uznávám, tohle jsem podělala.

 

Mezitím u mých rodičů v K. dozrály jahody. To znamená, že ty moje budou už taky brzy červené. Jenomže já zase odjíždím. Co s tím? Prošvihnu jahodovou sklizeň! Tři měsíce věčného mulčování a okopávání a nakonec nesklizené jahody hodím na kompost? Šéfovi přes přírodu Panovi evidentně došla trpělivost. Panikařím! Přesto trvám na tom, že chci odjet.
Právě se nacházím ve vlaku Praha – Vsetín a vyjednávám po telefonu s rodiči: nabízím jim svou budoucí sklizeň jahod v D. výměnou za tu jejich aktuální v K. Chci vyrábět kompoty a marmelády a zmrzlinu…. Hned jak se vrátím z cesty č. 1, před odjezdem na cestu č. 2. „A nemohli byste mi ty jahody nasbírat a nachystat ke dveřím, abych si je mohla rovnou vyzvednout, až se budu vracet? Kolik? Všechny, co máte.“ Ano, až takhle jsem oprsklá. Nebo řekněme efektivní. „Můžete si pak na výměnu otrhat moje jahody v D. Budete je mít bio,“ motivuju ty chudáky v K.

 

„Děláš si ze zahrady holubník!“ Taková připomínka stran mého červnového působení na pozemku taky zazněla. Nemám, jak se bránit, tak alespoň nafotím obsáhlou fotostory o tom, jak aktivně zpracovávám cizí jahody, abych měla alespoň minimální krytí. Chvástala jsem se, že budu vyrábět marmelády a zmrzlinu… a fakt to dělám, tak co jako?!
JAHODOVÁ ZMRZLINA: důkladně umyju ty nejpevnější vyzrálé jahody, rozmixuju, krátce povařím s trochou přírodního nerafinovaného cukru nebo stevie

JAHODOVÁ ZMRZLINA: umyju nejpevnější vyzrálé jahody, rozmixuju, krátce povařím s trochou přírodního nerafinovaného cukru nebo stevie…

 

...

…naliju do plastových dóz na jídlo a dám mrazit. Pak nakrájím na porce a skladuji vždy po pár kostkách v mrazicích sáčcích. Když přijde chuť, stačí kostku vyklepnout. Foto: Sláma v botách

Ale mě samotnou štve, že se teď nedokážu pro zahradu správně nadchnout. Nastrkala jsem do ní spoustu peněz. Chci svoje kompoty, domácí sirupy a biofazole!

Takže vždycky jednou za čtrnáct dní sednu do auta a zmizím do D., abych tam honem rychle na všechno vlítla. Zanedbané záhony okopu a zaliju zbytkem vody ve vyschlých barelech (a to po květnových lijácích přetékaly…), očešu hrách, bylinky, vydloubu přerostlé kedlubny (ZDE) a vyseju další vlnu keříčkových fazolí (Pro kontinuální sklizeň se mají sít po 14 dnech, náhodička!). Doneslo se ke mě ale, že d.-cká babička už začala ve velkém zavařovat! Něco mi říká, že nejhlasitější připomínky k mým absencím na zahradě se šíří právě odtud. Nutně musím uhrát nějaké body.

 

Před měsícem jsem tvrdila, že chci vyrábět kompoty z třešní, které v D. česají jen špačci. Co by za takové nestříkané třešně dali Pražáci! To mi nedá spát. Ale manžel se zuby nehty brání, do práce s sebou v žádném případě nic nepoveze. Když jsem mu jednou poslala pro kolegy ředkvičky, udal tři. D.-cká babička pro změnu trpí utkvělou představou, že „třešňové kompoty chutnají jako bláto“. A s takovým materiálem já musím pracovat…
Bohužel jsem při svém třešňovém vizionářství opomněla jeden fakt. Třešně dozrají zrovna v době, kdy budeme na dlouho plánované rodinné dovolené. A to se mi děje furt! Ópa (o něm ZDE) už mi namyl padesát sklenic na kompoty, d.-cká babička táhne ze sklepa zavařovací hrnec. Očekává se ode mě výkon. A my druhý den odlétáme na čtrnáct dní pryč.

 

Chtěla jsem se před dovolenou objednat ke kadeřnici, vydepilovat si nohy a zkusit nový lak na nehtech. Hodit se kompletně do cajku, aspoň jednou za rok.
Prdlajs.
Mezi praním a balením mi zbývá jediný den. Kadeřnici můžu rovnou odpískat, potřebuju totiž stihnout tohle:
s archaickou motykou, které upadává násada, okopat 150 m² na troud vyschlé země, prolít dehydratované záhony posledními zbytky dešťovky a svých přírodních hnojivých zákvasů, sklidit hrášek, vyplít všechny záhony (což je očistec, když je země takhle suchá), zlikvidovat přebytečné slimáky (o tom ZDE), vyzvednout od sousedů objednané hovězí ze zabíjačky, očesat ty debilní třešně, naložit ópovy sklenice, babiččin zavařovací hrnec a zbylý cirkus do auta a to vše zvládnout ideálně do pěti hodin, abych ještě stihla uvařit doma dceři večeři, uspat ji a pak do noci zavařovat a do rána balit.
Odletím smradlavá a s hlínou za nehtama, no a co, už neřeším  nic.

****

Na vteřinu jsem se zastavila, abych zkontrolovala mobil. Je po půl šesté večer. Opřená o motyku  přemýšlím, co dál. Oproti plánu zaostávám o několik hodin a už někdy od oběda nejsem schopná postavit se rovně. Na zahradu jsem nastoupila v půl deváté ráno a od té doby se po ní plazím po čtyřech nebo v předklonu. Pochybuju, že se ještě někdy narovnám. Babička mě chodí v pravidelných intervalech kontrolovat. „Holka, ty jedeš!“ Jo, přesně takovou motivaci potřebuju. Ještě hlubší dojem zanechat, ještě víc se hecnout. Neznáš bolest! Někdy prostě musíš! Právě se ze mě stává zahradnický Scott Jurek, ultramaratonec schopný uběhnout za jediný den 260 kilometrů, běžet s přetrhanými vazy v kotníku, se zlomeným malíčkem, ve čtyřicetistupnovém žáru i v pár stupních nad nulou, na stezkách divoké zvěře, ve zničujících kopcích, dehydrovaný, zvracející, sám a sám…

 

„Nechceš se s námi aspoň naobědvat? Ohřeju ti vepřové koleno“ svádí mě v poledne z mé cesty babička. „Tsss.“

Ve dvě hodiny se dobelhám do kuchyně, že bych přece jen to koleno zkusila. Zdlábnu ho ve dveřích na stojáka a hned se zase ohýbám k plevelu. Krkám pak vepřové až do večera.

 

Je po půl šesté a já se rozhodnu, že ještě budu chvíli pokračovat. Ještě jsem ani neotrhala ty třešně…
V sedm kapituluju. Pokud mám být schopná udržet v rukou volant a bezpečně dojet ze zahrady domů, mám poslední šanci všeho zanechat. Chce se mi brečet.

****

Doma jsem se srazila ve dveřích s rodiči. Přijeli se rozloučit s vnučkou, kterou teď tři týdny neuvidí. Místo toho vidí mě, jak s padající tmou vláčím do bytu bednu se zavařovačkami. „To chceš vyrábět ještě dneska?“ ptají se opatrně, i když odpověď je zřejmá. Všichni víme, že na zítra už máme koupené letenky.

 

„A nemohla by ty kompoty nadělal… no víš co… máma?“ šeptá mi manžel do ucha, když se nikdo nedívá. Jo, jako že bychom na mojí zahradě zotročili celou mou rodinu a pak jim posílali krásné pozdravy z dovolené? Raději to nechám bez komentáře.

 

O chvíli později se zavařovací sestava stěhuje k našim do auta. Ale může za to ten našeptávač!
„Prosimtě a hlavně už si nic dalšího nevymejšlej!“ loučí se se mnou máma, které jsem se právě postarala o program na víkend. Já vím, teď už to vím, maminko. Zahrada je závazek. Jako kůl u toho plotu, já vím…
„Děkuju moc, mami. Přivezu vám z dovolený něco pěknýho…“

 

****

 

Právě sedím na terase malého rodinného hotýlku v zapadlém koutě Kréty, slunce mi praží do monitoru a někde pod mýma nohama si dcera loupe pomeranč, který jí majitelka tohohle krásného útočiště utrhla ve své zahradě. Relaxuju. Už jsem zapomněla, že tohle slovo existuje. Mám čerstvě nalakované nehty, voním mořem a mlsám meloun. Ach – můj – bože – to – blaho.

 

Na seznam svých příštích zahradnických úkolů si musím připsat novou challenge: vypěstovat domácí melouny. Našim se to jednou v K. povedlo. Pokud vím, melounové marmelády ani kompoty se nevyrábějí, takže rodiče nemusejí být ve střehu. Co bych na melounech mohla zkazit? Tenhle plán mi maminka určitě posvětí. Nebo?

 

Ať mi rostou!©

 

Třešňové kompoty nejen jako, ale doopravdy jako od maminky. Foto: Sláma v botách

Třešňové kompoty nejen jako, ale doopravdy od maminky. Foto: Sláma v botách

PS. Právě mi od rodičů prišla na mail fotka. Důkaz, že nezaháleli. Chválím. Prý hezkých šestnáct sklenic.
Hmmmm, ale není to nějak málo?!

 

Invaze slimáků zahájena

18 komentáře

VĚNOVÁNO STATEČNÉ LINDĚ H.

(a desítkám padlých slimáků)

********

Nemám problém přiznat, že nejkrásnější dovolenou, jakou jsem kdy měla, je rodičovská. Tak proč jsem si jí víc nevážila? Komu jsem chtěla co dokazovat?

Jistě, zima byla dlouhá a nudná, ale… Od té doby, co kromě dcery piplám i zahradu, si připadám spíš jako na nucených pracích. Rčení „co tě nezabije, to tě posílí“ teď v každém případě vnímám v širších souvislostech.

Pravidelně na záhonech pleju ve třicetistupňových žárech přes poledne, protože jindy mi dcera nespí. Jednou jsem si málem vykloubila rameno, když jsem celé odpoledne tahala po zahradě konve s vodou, protože sucho trvalo fakt dlouho a já nevydržela s nervy. („To jsou zahradníci, vůbec si to nezalejou!“ „Vy to vedete, co myslíš, že ti bez vody vyroste?“ „Já ti to snad budu muset zalít sama!“ apod.) Nepočítám, kolikrát jsem v D. makala až do tmy, kolikrát jsem se vracela z pracovního víkendu zralá na masáž celého těla a prázdniny v Karibiku. Po nedávné desetihodinové směně na záhonech (protože druhý den jsme jeli na dovolenou) jsem se domů doplazila se svalovou horečkou a celou noc blouznila o rajčatech. Věčně oloupaný lak na nehtech a hlínu i na zadku už vůbec nekomentuju!

Když mi ale nedávno měla přijet na víkend kamarádka Linda, se kterou jsem kdysi pracovala v lifestylovém časopise, hecla jsem se. Nahodila jsem spokojený bioúsměv a šla ji vítat ke dveřím.

Linda se přijela podívat na mou zahradu. Před časem jsem ji požádala, jestli by pro Slámu v botách nenavrhla logo a vizitky, abych mohla slávu svého pozemku šířit dál. Takže přijela sbírat inspiraci. A krom toho už potřebujeme pokecat. Chlapi, kariéra, móda, rozumíte. Manžel to pochopil hned. Sotva Linda dorazila, zdekoval se do pracovny a po zbytek víkendu jsme o něm věděly, jen když nám zrovna nesl nějaké jídlo.

Salát ze zahrady chutná i budoucí gurmánce.

Salát ze zahrady chutná i budoucí gurmánce. Foto: Sláma v botách

S Lindou si notujeme, hlavně pokud jde o jídlo. Taky dokáže ocenit domácí suroviny, a když jí vyprávím o zahrádce, vidím, že ji to fakt zajímá. Dokonce se od ní dozvídám užitečné vychávky stran boje s plevelem. A pak se řekne Praženda z Vinohrad. V pátek ji ale na uvítanou hostím kosmopolitně. Servíruju sushi, bezlepkové muffiny a italský merlot. Až do noci u něj řešíme ty naše komplikovaný životy.

Uvítací menu pro oblíbenou návštěvu z Prahy.

Uvítací menu pro oblíbenou návštěvu z Prahy. Foto: Sláma v botách

Na zahradu beru Lindu v sobotu, ale ještě předtím jí chci ukázat farmářské trhy u nás ve městě. Ať si udělá obrázek, proč jsem se do těch galejí v D. pustila. „Tady je to ale maličký,“ vypichuje Linda optimisticky. Ano, to je další její milá vlastnost. U tří stánků nakoupíme pár mrkví, jablka a pstruha a můžeme jít.

Když cestou z centra míjíme zahrádkářskou prodejnu, uvědomím si, že jsem vlastně chtěla před odjezdem do D. dokoupit ještě pár semen fazolí.

„Tady, prohrabte se tím,“ vyloží přede mě vedoucí rychle několik pytlíků. Vevnitř mu právě vrcholí nákupní špička luťťáků před evakuací na zahrady.

„Když já bych raději nějaká neošetřená,“ kroutím se. Na jednom z pytlíků jsem si právě všimla alarmujícího nápisu „chemicky ošetřeno proti škůdcům“!

„Nestříkaný jsou jenom tyhle,“ zúží mi prodavač rázem výběr na jediný druh. Ostatní výrobci prý všechna svá semena preventivně „moří“.

Aha! AHA?! Takže ony se stříkají dokonce už i malinká semínka. Ještě ani nezačala růst a už to do nich perou! Jsem znechucená. Chemické nebezpečí fakt číhá všude.  A mně bylo divné, proč má hrášek, který jsem v březnu sela, fialové proužky…!

To jsem doprčic v tomhle městě jediná, kdo takové věci řeší? Kdo třídí kompost a vyplachuje kelímky, než je hodí do konťáku na plast? Tak například paní vedle mě právě nervózně žádá o „něco proti slimákům, ale aby to fakt zabralo, něco hodně účinnýho.“ Pán za mnou zase shání postřik na trávník. Ano, viděla jsem nedávno v televizi pořad s radami, jak v trávě zahubit vše živé, abyste získali dokonalý fotbalový povrch. Bez něj by  samozřejmě žádná řadovka nebyla úplná. Než stihnu zaplatit, vyslechnu si ještě, jak se paní se slimáky dočká nějakého drijáku, který její problém zaručeně vyřeší, ale přitom „nikomu neuškodí, ani dětem nebo psům, kdyby to omylem snědli.“ Uf, aspoň že tak.

„To je fakt hrozný, Lindo. Jedni vraždí semena, jiným vadí pampelišky a slimáci. To je normální genocida přírody,“ ulevuju si zdrceně. Linda souhlasí, je to hrozné. „Ale zase fajn, že máš hned za domem park,“ utěšuje mě. „Park?“ ohlídnu se na těch pět stromů. Asi jsme teď nalazená jinde. Linda se vyhřívá na sluníčku, loví v trávě čtyřlístky. „Vyrazíme už, Veru?“

Asi má pravdu. Neměla bych všechno vidět jen černě. Svět není dokonalý, ale já přece pracuju v D. na tom, abych ho učinila lepším. Zelenějším. Víc bio.

****

A v D. je opravdu krásně. Slunce nám líbá ramena, když se s Lindou celé odpoledne hrabeme v mých záhonech, když plejeme další várku nezdolného plevele a pak se válíme v trávě s porcí domácího rýžového nákypu. Ani dcera po mně věčně neleze, ani mi nezkouší úřadovat v mém „mohl-jsem-být-bio-ale-nejsem“ hrášku.

Ale stejně se několikrát přistihnu, že myslím na ty slimáky. Obzvlášť když pod mulčem u fazolí na dva narazíme. Mám k těmto zvířatům rozporuplný vztah. Jsou to živé bytosti a člověk by měl mít ke všem božím stvořením respekt. Zbytečně si nekazit karmu. Ale taky mám respekt k tomu, co ti nenažraní slizáci dovedou. Dokonce i moje vždy tak optimistické biozahradnické příručky existenci slimáků nezamlčují. Nevěnují jim žádnou zvláštní kapitolu, ale opatrných narážek a zmínek je tu tolik, že si dokážu domyslet…! Dýně tety Zdenky nedávno opustily její zahradu kompletně v žaludcích těch nenasytných žroutů. Ztráty hlásí na Facebooku i kamarádka Jana. Okamžitě se pak rozhoří diskuze o výkonných slimákožroutských kachnách – indických běžcích. A k tomu ta nervózní paní v zahrádkářském kšeftě…

Nejhorší ale je, že jsem se nikde nedočetla, jak se slimákům vyhnout bez chemie. Existuje (kromě kachen) jediná možnost: poctivě slimáky sbírat do kýble a pak s nimi naložit podle toho, jak moc se u vás nažrali. Buď je v tom kýblu můžete odnést někam daleko od vašeho pozemku, na nějaké hezčí přátelské místo, třeba do lesa. Nebo na ně v kýblu naházet sůl a nechat je sadisticky rozpustit zaživa. Žaludek nemám ani na jedno. Teprve před nedávnem jsem se přestala štítit motýlů.

„My jsme na zahradě nikdy plže neměli,“ ujišťuje mě naštěstí d.-cká babička. „Jo, dole pod kopcem, tam jich maj! Starej V. prý nasbíral celej kýbl! Ale tady jsem jaktěživ žádnýho plže neviděla,“ přísahá babička rezolutně. Ukliňuje mě to dost. Asi jsem fakt klikař, ale až na pár ožraných rostlinek v bylinkové předzahrádce nemám se slimáky problém. I tu sežranou bazalku u rajčat jim odpustím, mě taky lákalo ji sníst. Možná prostě stačí mít tu přírodu rád.

Slimáky ožraný měsíček lékařský a stévie (v květináči).

Slimáky ožraný měsíček lékařský a stévie (v květináči). Foto: Sláma v botách

Na uvolněné místo po bazalce můžeme alespoň s Lindou dovysadit nějaký celer. Proč si ještě trochu nevylepšit karmu? Už pomalu padá tma, když vyrážíme do auta pro sazenice a cestou to bereme přes předzahrádku. „Natrhám ti, Lin, trochu meduňky s mátou na výborný čaj na dobrou noc,“ nechávám se unést náladou toho večera.

A pak to přijde.

Buď je to vtip, nebo jsem tak šeroslepá, nebo… NEBO! Z květináče, kde mi rostla stévie, čouhá jenom nějaký pahýl. A když se skloním, abych to víc prozkoumala, vidím, že na pahýlu ještě něco sedí a pahýl doráží. Ta slizká hnědá mrcha je SLIMÁK!

„Hajzle, vypadni odtud!“ neudržím se a hned je mi trapně. Ale víte, kolik práce mi dalo stévii zasadit do květináče a celý ho zakopat do země pro optimální podmínky přes léto?

„Mám u tebe 35 korun za sazenici,“ ulevím si ještě. Pak slimáka naberu na lopatku a vyhodím ho ze zahrádky. Na silnici. No a co, večer nebývá provoz.

Pak se skloním k meduňce. Čaj na uklidnění se bude hodit. Obzvláť když vidím, co uvidím. Mou nádherně košatou, voňavou a šťavnatou meduňku taky právě futruje slimák. Dokonce hned dva.

„Veru…?“ obrátí se ke mně Linda a jemně mě chytí za loket. Tak se podívám tím směrem. Ha, další slimák mi trůní na nejšťavnatějším listu kadeřavé petržele! A vedle zeje prázdné místo, kde dřív rostla perila čínská! Tři slimáci tady luxujou poslední zbytky.

Zkusím se opřít o plot zahrádky, abych to trochu rozdýchala, ale omylem při tom rozšlápnu pár slimáků. A najednou už to vidím úplně jasně. Od silnice postupuje směrem k mým bylinkám hnědá armáda žroutů. Jeden slimák za druhým, jdou na jisto. Přesně zaměřili můj šťavnatý pozemek a všechno mi tady sežerou. Nasouvají se pomalu, ale nezadržitelně. Slizká zkáza, apokalypsa. Nad mými biosny se právě zatáhla temná mračna. Soudný den je tu!

„Jsou všude, Lindo! Všude!“

„Já vim, Veru! Tady a tady…“

„VŠUDE, LINDO!“

Potřebuju Lindu obejmout, taková tragédie. Slizké jednotky právě uspěšně překročily hranice mého pozemku a jejich cíl je mi jasný. Mžitky před očima střídá obraz nekonečné hnědé hmoty, v níž právě mizí všechny moje plány, moje ideály, má biobudoucnost.

Jako z dálky slyším, že ke mně Linda mluví. Že udílí nějaký rozkaz. Kýbl? Proč mám nosit nějaký kýbl? Copak tady se dá něco zachraňovat? Soustředěné slimáčí šiky mou zahradu neprostupně obklíčily. Jsou u plotu, u zdi, v bylinkách, na cestičce, před zahrádkou, všude v okolní trávě. Jestli neuteču, začnou mi lézt a slintat i po nohou.

****

A možná  právě tohle byl ten moment, kdy jsem se nasrala. Můžu být kvůli zahradě udřená jako kůň, mít vykloubená ramena, namožené svaly, hlínu na zadnici, ruce od sraček (ZDE) a nervy v kýblu (ZDE). Ale slintat na mě nikdo nebude!

„Sůl na vás, vy svině klouzavý!“ vyhlašuju slimákům válku. Vím, že je předem prohraná, že slunce už zašlo za kopec a bojiště se brzy ponoří do tmy, v níž bude mít nepřítel navrch. Ale zadarmo jim svou zahrádku nedám. Chci aby trpěli, chci, aby to bolelo. Hodně. Stejně jako teď trpím já.

Bez Lindy by ta odplata ale byla poloviční. Hrdinka této noci, SuperLinda, háže jednoho slimáka za druhým do plastového kyblíčku s vodou a solí, který jsem donesla z pískoviště.  A sahá na ně holýma rukama, naprosto chladnokrevně. Nenutila jsem ji, návštěvy, které hostím biomasem, nenutím si to pak takhle odporně odpracovat.

„Promiň, Lindo. Zničila jsem ti víkend,“ fňukám.

„V pohodě, Veru, ale zrychli, za chvíli už na ně neuvidíme,“ pohání mě ten živý motor dál. S ukrutným přemáháním nabírám slimáky lopatkou a hážu je do smrtonosného láku v dětském kyblíku. Za chvíli je plný, ale v trávě jako když neubylo.

„Bacha, vylejzaj!“ všimne si Linda. Pár slimákům se opravdu podařilo přežít vlastní smrt a na slaných mrtvolkách svých bratří se vypotáceli nad hladinu  mého zabijáckého nálevu. Asi bych se měla slitovat, Titanik přece taky pár lidí přežilo. … Ale sadistická bestie uvnitř mě právě přičichla k vůni odplaty.

„Možná příště, vy šmejdi!“ zasyčím do ticha vesnického večera. Zatřesu kýblíkem a kluci se zase koupou. Nakonec je pod vodou ještě přidusím lopatkou. No a co. Vím, že je hnusný, co tady děláme, a nejsem na sebe pyšná. Asi jsem si jednou pro vždy podělala karmu.

Ale když jsem zjistila, že druhá jednotka slimáků zaměřila můj výstavní záhon s rajčaty, odhodlaně postupuje jeho směrem a první výsadkáři už přelezli ochranný mulč….! Toho bohdá nebude! Čím bych se pak chlubila na Facebooku?!

 

Moje chlouba, precizně zamulčovaná rajčata. Foto: Sláma v botách

Moje chlouba, precizně zamulčovaná rajčata, v popředí dýně. Foto: Sláma v botách

Během pár hodin k rajčatům dorazí stovky všehoschopných slizců a svorně budou konat. Má vniřní besie řve zoufalsvím, z něhož se rodí ta nejbrutálnější agresivia. Ani jeden slimák nesmí opustit moje záhony živý!

Když už není mrtvoly kam dávat, dorazí jako na zavolanou babička. Nejprve vůbec nechápe, co tady vymýšlíme. Slimáci na její zahradě? Není možná. „No tak se podívejte!“ strčím jí pod nos mazlavý kýblík. Vidíte, nejen starý V. pod kopcem má problémy.

„To jsem blázen, Verunko. Nemůže to být z toho mulčování?“

No samozřejmě! Vždycky všechno zlo pramení z mulče, kolikrát to ještě uslyším?

Pak se ale babička projeví jako pohotový stratég v záloze. Okamžitě doběhne pro pořádný lavor, důkladně prosolený, a pro víko, protože co kdyby… Výborně, potřebuju pro svoje mrvoly víc úložného prostoru!

Pokračujeme v našem zvrhlém díle, dokud vše kolem nás nepozře hutná tma.

„Budu do trávy svítit iPadem a ty sbírat,“ nechci to ještě vzdát. Chci ještě víc mrtvol, ještě víc padlých v řadách nepřátel. Ale Linda už složí zbraně. Obejme mě. Poslední slimák zhynul v kýblíku, ti ostatní to prostě neměli napsáno v osudu.

****

Abychom vůbec usnuly, vařím pro mě s Lindou kýbl meduňkového čaje. A mezitím přemýšlím, jak ráno naložíme s lavorem plným rozpuštěných slimáčích tělíček. Lepkají a roztejkají se. Z  bezpečí kuchyně už ale dokážu uznat, že si ta boží stvoření zaslouží důstojně pochovat. Možná vyhrabu jámu, pietně je do ní naleju, a nahoru vztyčím kýblík jako náhrobek. Manžel by to mohl nadesignovat, je architekt. A budou to hezké fotky na Facebook!

„Veru, ten slimáčí sliz vůbec nejde dolů,“ vrátí se Linda konečně z koupelny. „Půl hodiny si drhnu ruce a stejně furt lepí,“ ukazuje mi, jak se právě přilepila k hrnku s meduňkou. Hmm, kam se hrabe pattex superfix.

Tak ne, žádné pomníky se stavět nebudou. Kýblík dceři vydrhnu rejžákem, konec konců nebyl levný, ještě si s ním vyhraje. V mé hlavě se právě zrodil nový nápad. Z tekutých slimáčích tělíček začnu vyrábět to nejlepivější, dokonale přilnavé a 100%přírodní biolepidlo!

Ať mi rostou!©

 

Radši slepičí polévku než slepičí hnojivo!

19 komentáře

Ve svých ekoknihách jsem v zimě narazila na návod, jak si vyrobit superúčinné biologické hnojivo. Trochu mě překvapilo, že i ekozahrady je třeba hnojit. Nevím proč jsem si myslela, že příroda se nějak postará sama. Eh… Ale vlastně je to logické. Rostliny z půdy vysávají různé výživné látky, a když je do matičky nevrátíte, nic kloudného vám za pár let už neporoste. Akorát plevel, u něj už jsem se přesvědčila, že ten je věčný. (ZDE)

Nejlepší hnojivo je prý koňský hnůj, hned po něm kravský. Ani jedním nedisponuji. Ale zato tím třetím…

„Nic nového pod sluncem,“ utřela mě d.-cká babička, když jsem jí ukazovala návod v knize. „Rozpustíš slepičince ve vodě, necháš je pěkně prokvasit, a když je pak naředíš vodou a zaleješ tím zahradu, tak se ti zazelenají i dřevěný hrábě,“ popisuje mi zkušeně. Asi už to někdy zkoušela. Dobrá, akce sice nezní moc sexy, ale proč to nezkusit? V D. se prohání ve výběhu dvacet slepic, to už je nějakého hnojiva.

„Ti to vyrobím,“ nabízí se babička hned. Přesně jak jsem doufala! Vždyť si slepičinci taky může přihnojit svoje záhony u domu.

Do D. se před nedávnem zase vrátily slepice. D.-cká babička vyslyšela naše přání, milujeme domácí vajíčka. Foto: Sláma v botách

Do D. se před nedávnem zase vrátily slepice. D.-cká babička vyslyšela naše přání, milujeme domácí vajíčka. Foto: Sláma v botách

Zmiňuji se i před tátou v K. Ten je ale o dost zdrženlivější, když mu popisuju svůj nejnovější biozáměr. „Slepičince? Taky jsem je kdysi zkoušel,“ vybavuje si. „Já pak měl ale k té zelenině odpor,“ překvapuje mě. Proč? Prý mu slepičí hnojivo dvakrát nevonělo.

Hmmm, ale granule s umělým hnojivem tátovi nevadí. Tsss. Jdu do toho!

****

O pár týdnů později už d.-cká babička hlásí, že slepičincový nálev je hotový. Paráda, zrovna sázím kedlubny, brokolici, květák, zelí… to jsou vyhlášení konzumenti dusíku, hnojivo jim bodne. „Je to v zakrytém soudku vzadu u dílny,“ lokalizuje mi náš tekutý poklad.

Jdu pro konve. Soudek vidím hned. … … …!

BOŽE MŮJ!

Do jakých sraček jsem se to zase dostala?! Nečekala jsem nic pohledného ani voňavého. Vím, jak vypadá hnůj, a kdysi jsem na táboře šlápla v sandálech do kravince. Ale TOHLE?!

V soudku plave ta nejsmradlavější hustá sračkovitá kejda. Jako když tři dny zvracíte, pak si do toho několikrát vyprázdníte střeva, necháte všechno nabobtnat a nakonec si to ještě ohřejete na slunci. Potřebovala bych se párkrát zhluboka nadechnout, ale to právě nesmím udělat! Hlavně nedýchat… Opatrně se pokusím ponořit do slepičích sraček připravenou naběračku. Zdá se, že pod svrchní superhustou vrstvou je to trošku řidčí. Mazlavější…

„Óóóó, né… Proč? Proč já? Proč vždycky já?“ úpím. Tu řidší složku nálevu se snažím nějak nabrat a nalít do svých konví. Samozřejmě to nejde. Kejda mi všude teče, panebože i po mých rukou! Já to mám na svých rukou…

A jako vždycky, když to nechci, když zrovna tohle fakt nepotřebuju, tak se to přesně stane. Zpoza dílny vyskočí zvědavá babička.

Fuj, ty tím fakt zaléváš?“ sleduje mě znechuceně.

„Jo, zalejvám!“ vyštěknu možná zbytečně ostře. Ale jsem ve stresu. Mám lepkavé ruce a cítím, že do kýble s třetím nejúčinnějším biologickým hnojivem brzy přizvracím svoje vlastní biohnojení. Ať se to aspoň stane nějak důstojně, v soukromí… Jenže babička chce na vlastní oči vidět, jak tou srágorou opravdu poliju svůj pozemek.

Tak fajn. Jak to babička říkala: na jednu konev vody jednu naběračku šlichty. Zatímco si zalévám kedlubny, babička na mě visí pohledem. Samozřejmě z bezpečné vzdálenosti, nehodlá ty moje smrady čuchat. Já mezitím v duchu kedlubny odepisuju. Nevím, kdo je sní, a je mi to jedno. Já to nebudu.

Horší je, že srágora ucpala rozprašovací růžici v konvi, takže proud je čím dál slabší, až postupně neteče nic. „Musíš sundat náhubek…,“ hecuje mě babička.

Sundat náhubek, aha. Jo. Tak já to teda vezmu do ruky. I když je náhubek mokrý a mazlavý a napadají mě teď strašné asociace. Ale udělám to. Protože jsem už velká holka. A protože to babičce nedopřeju. Zahazuju ucpané růžice a chladokrevně liju zbytek sraček na záhon. Už neřeším, že mi něco lepkavého ukapává na pantofle, že mi to zatéká mezi palce, že je to teplé a .. a… Jsem od hlavy k patě ve sračkách, ale nebudu to KURVA ŘEŠIT!

„No vidíte, a je to,“ zahazuju konve metr daleko. V nastálém tichu je slyšet jen klidné štěbetání slepic z nedalekého výběhu. Nedokážu se tím směrem ani ohlédnout. Se slepicema jsem skončila. I s vajíčkama. A slepičí polévkou. Se vším, s čím jsou ti smradlaví ptáci spojení!

Moje dcera pipinky miluje. Nemá ty zkušenosti co já. Foto: Sláma v botách

Moje dcera pipinky miluje. Nemá ty zkušenosti co já. Foto: Sláma v botách

 

Moje dcera pipinky miluje. Nemá ty zkušenosti co já. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

 

****

„Máš toho tam ještě spoustu,“ připomíná mi jednou večer zase babička. Právě byla zavřít kurník. Ubezpečuju ji, že si moc ráda slepičinci ještě něco zaliju. Ale pravda je, že jen při té představě znovu omdlévám. Budu to muset někam vylít, nenápadně někam propašovat a ekologicky zlikvidovat. Ale na záhon už slepičí hnůj nedám ANI OMYLEM! Ať mi zelenina třeba pochcípá…

Nerada bych mluvila přímo o debaklu, ale asi jsem právě narazila na své biozahradnické hranice. Pokaždé, když míjím slepičí výběh, promlouvá ke mně mé svědomí. Soudek se sračkami stále stojí na svém místě. Uvidíme, třeba se k němu ještě někdy dokážu přiblížit. Možná příští rok. Nebo za deset let. Třeba.

Ať mi rostou!©

PS: Nemáte zájem o kedlubny? Nádherně mi narostly. Prodám levně.

Mšice v rybízu a nervy v kýblu

2 komentáře
To, oč jsem dva měsíce usilovala, přišlo nepozorovaně a nebýt fotek, snad mi to ani nedojde. Moje holé záhony se proměnily v divokou přízemní šťavnatou džungli. A já si toho málem ani nevšimla. Protože jsem neustále plně ponořená do mulčování, míchání hnojivých zákvasů, zakládání nových a nových záhonů a nekončícího protrhávání plevele.

 

Je fakt, že tu úžasnou rostlinnou džungli na mém území tvoří z velké části právě plevel. Nechápu, jak můžou některé rostliny růst tak rychle. Vytrhnu je i s kořeny a ony si to za chvíli dají znovu! Odkud se berou? Kdo je na můj záhon zval?! To, že jsem veřejně prohlásila, že plevel nehodlám chemicky hubit, ještě neznamená, že jsem ochotná vzít pod ochranu plevel ze všech okolnch stříkaných zahrad! Jenže přesně takový z toho mám pocit.

 

A do toho musím poslouchat věčné skeptiky. Tak třeba:
„A neubírá to zelenině vitaminy, když máš záhony takhle zaplevelené?“
„To je to tvoje mulčování, stejně ti trávou plevel prorůstá a ještě si tam s ní taháš novej…“

 

I navzdory tomu mi moje zahrada připadá krásná a obdivně si ji každý týden fotím. Fascinuje mě porovnávat, o kolik mi co a kde vyrostlo. Občas něco hodím na „chlábítko“ (Facebook), připadá mi, že je čím se chlubit. Návštěvy si teď zásadně zvu k sobě na pozemek, provázím je mezi řádky, rozšafně rozhazuju rukama, ukazuju, mluvím o svých dalších plánech. Plním si sny.

 

Cukrový hrášek má už na začátku června placaté lusky. Kdypak se zabachratí?

Cukrový hrášek má už na začátku června placaté lusky. Kdypak se zabachratí? Foto: Sláma v botách

 

Lichořeřišnice vyrostla ze semínek, které jsem jen tak rozhodila podél záhonu. Kromě toho, že mi bude dělat radost okrasnými květy, si na jejích listech i květech hodlám pochutnat. A z poupat se dělají české "kapary".

Lichořeřišnice vyrostla ze semínek, které jsem jen tak rozhodila podél záhonu. Kromě toho, že mi bude dělat radost okrasnými květy, si na jejích listech i květech hodlám pochutnat. A z poupat se dělají české „kapary“. Foto: Sláma v botách

A pak najednou přijdou dvě nečekané rány. 

****

Nedávno se zase po dlouhé době ukázali v D. moji rodiče. Vím, že s tátovou piplanou zahradou se můj divoký pozemek nemůže srovnávat, táta má na pletí mamku a ta je důsledná. Ale já mám zrovna taky čerstvě vypleto, a jelikož nepršelo, nová generace plevelu ještě nestačila dorůst rozměrů, které by mi stály za pozornost.
Mulčuju, abych nemusela plít. Otázka je, co stojí víc času! Foto: Sláma v botách

Mulčuju, abych nemusela plít. Otázka je, co stojí víc času! Foto: Sláma v botách

„Podívej ta jarní cibulka, tati. Ta roste, co?“ dmu se hrdě. „Neměla bych ji někdy projednotit, aby měla dost místa k růstu?“
„Hm, jo, to bys mohla,“ odpovídá mi. Jdeme dál.
„A ta řepa! Ta mi fakt dělá radost. Roste před očima a koukám, taky už bych ji mohla trošku projednotit…“
„Ty bys to tady měla projednotit všechno,“ prohodí táta, jak se tak rozhlíží.
„Nestíhám, tati. Ale asi máš pravdu, že už by to potřebovalo. O víkendu projednotím mrkev, pastiňák, petržel…“
„Jo jo…“

 

Taťka je na můj vkus nějak potichu, ale možná je prostě jenom překvapený. Nejspíš vůbec nečekal, že jsem to tady rozjela takhle ve velkém. Všechny ty úspěchy s řepou a cibulkou…

 

Jarní cibulka made by Sláma v botách. Foto: Sláma v botách

Jarní cibulka made by Sláma v botách. Foto: Sláma v botách

 

„To víš, naložila sis pořádný břímě,“ poplácá mě po zádech, zatímco míjíme plácek s kukuřicemi. „Nezávidím ti to.“
„Ále…,“ dělám hrdinu a je mi strašně dobře. Uznání…
„Tak se ti to tady líbí, tati?“ bažím po další chvále.
„Ale jo, mám radost,“ zase to ochranitelské poplácání. „To víš, je vidět, že na to holt nemáš čas, ale je hezký, že tě to baví. A máte aspoň s Lidkou kam jezdit.“
???!
„Tobě se tady nelíbí?“
„Líbí, nelíbí. To víš, já mám mamču. Ta když vezme do ruky motyku, tak to lítá. Nás by deptalo, že pořádně nevidíme, co kde roste.“

 

Tak se znova podívám na tu kukuřici. No pravda, sem tam trocha lebedy, bodláky, pampelišky, svlačec a asi metrák mulče, ale… Lepší než holá, sluncem rozpraskaná země. Nebo ne?
„Na mě se neohlížej, když se ti to líbí. Já bych z takový zahrady měl depresi. Ale ty jsi divoška, tak si to takhle nech. Hlavně ať jsi spokojená,“ zakončuje táta takměř zen-buddhisticky.

 

Depresi… tak ta se teď pokouší o mě. Taková podpásovka. Posmívají se snad (ne)čistotě mého pozemku i další čtenáři tohoto blogu?
Je vám to, z čeho já se raduju, pro smích?
Klepete si na čelo, jestli jsem se nezbláznila?

 

Zdrceně se sunu trávou a alespoň našim ukazuju, jak babičce krásně kvetly jabloně. Vypadá to, že letos bude spousta jablek. To sice není moje zásluha, ale ty jabloně částečně kvetou i nad mými záhony, takže…
Sudy na dešťovku plné jablonových květů. Bacha, ucpávají rozprašovací růžici konví! Foto: Sláma v botách

Sudy na dešťovku plné jablonových květů. Bacha, ucpávají rozprašovací růžici konví! Foto: Sláma v botách

 

„Jak jsou ty stromy starý? Ty už asi něco pamatujou,“ obhlížejí naši koruny babiččina minisadu.
„To víš, jsou to matadoři. A nikdy je nikdo ničím nestříkal,“ upozorňuji  na fakt, který D.-cká babička ráda připomíná a který mi zní jako rajská hudba.
„Je to na nich vidět. Mšice všude… a koukám máš mšice i na svých rybízech,“ ukazuje taťka na dva keříky, které jsme s manželem vysadili asi před třemi lety pod jednou stařičkou švestkou.

 

Cože? MŮJ ČERNÝ RYBÍZ! Poklad, do kterého vkládáme taková očekávání stran domácích biomarmelád!

 

Přemýšlím, kolik toho ještě snesu. Co ještě se proboha dneska dozvím! Proč musí být ekozahradničení furt takový nervák?!? Toužila jsem jen po tichém štěstí v objetí jabloní a hrušek, sedat pod ořešákem a mlsat vlastní hrášek, pozorovat dceru, jak se honí za motýly a má zas o něco blíž k přírodě…
A zatím?

 

„Mšice, dobře, takže jaké mám možnosti?“ hlesnu zcela rezignovaně. Ani nemám energii zdůraznit, že pro postřik nejdu ani za cenu ztráty svých věrných rybízů.
Ale vypadá to, že tu je naděje. Prý mám rozpustit v horké vodě kus mýdla (ha, mám jedno přírodní z malé rodinné výrobny v K.!) a mírně vychladlým roztokem omýt napadené listy. Chudinky mšice, máte to sečtené!
„Dokud tam ale bude stát ta stará švestka, mšice ti budou na rybíz padat dál,“ varuje mě táta. To jsem nedomyslela…

 

Odpoledne zkouším naťuknout D.-ckou babičku. I ona si všimla, že mi rybízy začínají žloutnout. „To máš z toho mulčování!“ vytahuje nejdřív svou oblíbenou teorii. Ale když já vytáhnu mšice, nakonec připustí, že tohle vysvětlení je pravděpodobnější. („Ale třeba by tam ty mšice nelezly, kdybys nemulčovala!“)

Rybízy chráním pod záclonou proti špačkům a zatím mi na nich řádí mšice.

Bála jsem se špačků, proto ta záclona. A zatím mě postihly mšice. Foto: Sláma v botách

Jsem ráda, že se s babičkou shodneme, že strom je nemocný, že už je to sušinka nad hrobem, z níž už kromě příjemného stínku neplyne žádný zvláštní užitek. Jen občas ještě plodí jedna větěv. Je mi líto, ale právě byl podepsán rozsudek.

 

Druhý den nebohou švestku manžel podřízl motorovkou. Mám trochu výčitky, když se jdu podívat, co tam po ní zbylo. Padla za oběť mému ekoprojektu.
Ale zavazuji se, že na její místo na podzim vysadím strom nový.
Krásnější, plodnější, zelenější…
Bez mšic!

Ať mi rostou!©

Nejkrásnější květen EVER! Fotky, fotky, fotky…

5 komentáře

Nestalo se nic výjimečného, žádná svatba ani luxusní dovolená. Asi je to jednoduše sluníčkem. A endorfiny, které se mi vyplavují při práci. Prostě mi připadá, že uplynulý měsíc byl jedním z těch TOP v mém životě.

 

Každou volnou chvíli a snad všechny víkendy jsem trávila na zahradě. Fakt je, že jsem musela makat. Mulčování selhalo, plevel roste VŠUDE!  A jelikož květen byl oproti předchozím měsícům dost deštivý, na záhonech vše bují – kromě toho, co tam chci, hlavně to, co tam zas tak úplně nechci. Už jsem se naučila jíst pampeliškové listy v salátu a sedmikrásky v polívce a dokonce i ta lebeda je prý jedlá. Ale ty metráky pampelišek a spol., které týden co týden na záhoně sklízím, by prostě nesnědla ani celá vegetariánská vesnice….

 

Celé dny jsem nedělala nic jiného než:

1. Sela jsem a sázela nové rostliny. Po „zmrzlých mužích“ v půli května přišly na řadu rostliny-citlivky jako rajčata, celer, dýně, různé druhy fazolí, květáky, brokolice…

Kedlubny, květáky, brokolice, kadeřavé i klasické kapusty, zelí... vše důkladně zamulčováno. Vpředu v květináči šalvěj lékařská, pro tuhle sebranku rostlin prý ideální sousedka. Foto: Sláma v botách

Kedlubny, květáky, brokolice, kadeřavé i klasické kapusty, zelí… vše důkladně zamulčováno. Vpředu v květináči šalvěj lékařská, pro tuhle sebranku rostlin prý ideální sousedka. Foto: Sláma v botách

2. Sháněla jsem všude po zahradě vhodný mulč, do kterého nově zasazené rostliny zahrabávám v naději, že alespoň trochu odrazí invazi plevele.

Už i moje batole umí mulčovat. Foto: Sláma v botách

Už i moje batole umí mulčovat. Foto: Sláma v botách

Dcera miluje jízdu ve vozíku, jak ho někde nechám stát, už nastupuje. Foto: Sláma v botách

Dcera miluje jízdu ve vozíku. Jak ho někde nechám stát, už nastupuje. Foto: Sláma v botách

3. Plela jsem, plela a plela. Protože lebeda a ptačinec dokážou prorůst i deseticentimetrovou vrstvou mulče!

Hodina pletí vydá za 20 intenzivních minut v posilovně - můj odhad. Foto: Sláma v botách

Hodina pletí vydá za 20 intenzivních minut v posilovně – můj odhad. Foto: Sláma v botách

4. Vyráběla jsem hnojivé zákvasy, aby mi to všechno pěkně vzkvétalo a zdravě rostlo (budoucnost ukáže).

Budoucí zákvas neboli jícha (neboli bažina) z kopřiv. Smrdí to, ale tak jako člověka, i rostliny dokáže kopřiva posílit. Takže tím zalévám. Foto: Sláma v botách

Budoucí zákvas neboli jícha (neboli bažina) z kopřiv. Smrdí to, ale tak jako člověka, i rostliny dokáže kopřiva posílit. Takže tím zalévám. Foto: Sláma v botách

5. Vyhřívala se a opalovala. A jde to rychle, protože na zahradě makám hlavně přes poledne, když dítě spí. Nejspíš se brzy dotáhnu na barvu hořké čokolády, kterou si můj táta pěstuje díky zahradničení na těle od prvních teplých dní.

Po zahradě v plavkách, to je klasika! Asi bych se uživila i jako hosteska na Zahradě Čech. Foto: Sláma v botách

Po zahradě v plavkách, to je u táty v K. klasika! Asi bych se uživila i jako hosteska na Zahradě Čech. Foto: Sláma v botách

6. Zkoušela jsem nové recepty z méně obvyklých druhů salátů, které jsem vypěstovala.

Polníček – původně to byla divoká zelenina, ale dneska už se běžně pěstuje jako salát, nedivím se, je tak křupavý a svěží!

Pohanka à la bolognese, k tomu kvašené zelí (nemuselo by být, ale já ho miluju snad ke všemu) a čerstvý polníček, vše zakapáno dýňovým olejem. Foto: Sláma v botách

Pohanka à la bolognese, k tomu kvašené zelí (nemuselo by být, ale já ho miluju snad ke všemu) a čerstvý polníček, vše zakapáno dýňovým olejem. Foto: Sláma v botách

Šťovík zahradní – je vážně kyselý! Salát s ním netřeba kropit balzamikem. Když už, jen trochu.

Mizuna – neboli japonský salát. Chuť velmi jemná, příští rok jí určitě vysázím víc (vzala jsem v zahradnictví JIKL na zkoušku dvě sazenice, přístě klidně deset!). Má tmavší listy než klasický hlávkový salát, když se udělají dohromady, nádherně to vypadá. A jak jsem se dočetla: „Listy jsou hodnotné především pro vysoký obsah vitaminu C, draslíku a vápníku. Nízký obsah cukrů předurčuje tuto zeleninu jako vítané zpestření pokrmů pro diabetickou i redukční dietu.“ – jo, to se taky hodí.

Mizunu jsem sklízela postupně, až se mi do ní pustili i jiní strávníci. Poslední várku listů jsme jedli ožranou od... slimáků? Foto: Sláma v botách

Mizunu jsem sklízela postupně, až se mi do ní pustili i jiní strávníci. Poslední várku listů jsme jedli ožranou od… slimáků? Foto: Sláma v botách

Čínská hořčice – lehce pepřová, pikantní chuť… Salát z ní mi moc nejel, ale když jsem přidala pár pokrájených listů do klasického salátu, dodalo mu to novou chuťovou dimenzi, která se mi zalíbila. Hořčice roste rychle a bujně, zatímco jsme tu a tam snědli pár lístků, stal se z ní gigant s přerostlými houževnatými listy. Do salátu už se moc nehodí, ale nevadí. Jednak jsou listy této rostliny úžasně dekorativní, takže se hořčicí na záhoně kochám, ale údajně se dají i v této giant podobě využít v kuchyni, prý „starší listy doporučujeme nakrájet a rychle podusit ve wok pánvi s kuřecím nebo vepřovým masem.“ Vyzkouším, uvidím!

Čínská hořčice mi zvesela roste do gigantických rozměrů. Foto: Sláma v botách

Čínská hořčice mi zvesela roste do gigantických rozměrů. Foto: Sláma v botách

Řeřicha – to vlastně není salát, spíš hodně pikantní bylinka, která vyroste v záhoně během pár dní jako voňavý koberec. Stačí pak nůžkami ostříhat a finálně s ní posypat (trošku, je fakt výrazná!) v podstatě jakékoliv hotové jídlo. Něco jako pažitka, řekla bych. I vitaminu C by měla mít nějak podobně. Vysévám každý týden nový „flek“ řeřichy, aby mi postupně dorůstala. A když zrovna nemám čas a chuť sklízet, nechám ji na záhoně růst jako živý mulč, kterým jen tak něco dalšího neproroste. Ideálně se má sít pod brokolici, její ostrá vůně má totiž (ještě to nemohu potvrdit) odrazovat případné škůdce.

Kromě salátů sklízím ještě další laskominy, například:

Vše odstartovaly koncem dubna ředkvičky. Tři řádky byly až moc, najednou jsme měli asi metrák ředkviček a co rychle s nimi, než zdřevnatí? Takže jíme ředkvičky v ranní polévce, odpoledne je najemno strouhám  na oběd (ať vařím cokoliv), odpoledne sem tam nějakou zakousneme jenom tak, k večeři na ředkvičkách dusím maso… Nesypu je snad jedině na pudink.

Děkuji pěkně, ale po měsíci intenzivní sklizně už ředkvičky nechci minimálně rok ani vidět!

Ředkvičky se vyplatí vysévat postupně, jak jsem letos zjistila. Foto: Sláma v botách

Ředkvičky se vyplatí vysévat postupně, jak jsem letos zjistila. Foto: Sláma v botách

Rozjíždí se sklizeň kedlubnů.

Denní sklizeň (shora zleva): čínská hořčice, špenát, bylinky (kerblík, petrželka), kedlubny, ředkvičky. Foto: Sláma v botách

Denní sklizeň (shora zleva): čínská hořčice, špenát, bylinky (kerblík, petrželka), kedlubny, ředkvičky. Foto: Sláma v botách

Ve velkém jedu ve špenátu. To byla panika, že jsem ho vysela pozdě a kdovíco, bla bla bla (článek ZDE). Takže mám v mrazáků už osm pytlíků se špenátem, nesčetněkrát jsme ho dělali  jako přílohu k různým jídlům… A teď jsem se dozvěděla od Ópy, že až špenát z řádků kompletně dosklidím (což jsem učinila koncem května), můžu ho na totéž místo vysít znovu a ještě mi stihne vyrůst další vlna pozdního! Chápete, že já si kvůli tomu „pozdnímu výsevu“ dělala nervy?!?

Špenátobraní by Sláma v botách. Foto: Sláma v botách

Špenátobraní by Sláma v botách. Foto: Sláma v botách

Začínám zásobovat mrazák. Foto: Sláma v botách

Začínám zásobovat mrazák. Foto: Sláma v botách

 

******

Jsem vážně ráda, že po třech měsících piplání teď neřeším problém, že by nebylo co sklízet. Spíš se mi občas stává, že pro samou práci a péči o záhony sklízet zapomínám…

Ještě před pár týdny by mě nenapadlo, že budu mít zrovna takovouhle starost.

Prostě jak říkám, květen byl úžasnej měsíc!

Ať mi rostou!©