Bio CUKETOVÝ KEČUP se čtyřmi druhy rajčátek

2 komentáře

Recept na kečup pro ty, kterým se ZASE urodilo cuket. 🙂 Zátěžovou zkouškou u muže i dětí recept prošel, tak ho pouštím dál.

Tak samozřejmě, v kečupu hrají vždycky prim hlavně rajčata. I do tohoto cuketového kečupu jich přišel vagon. Ale pak se ještě tradičně přidávají jablka, která díky obsaženému pektinu kečup zahustí, jenomže ty naše mladé bio jabloňky nám letos vyprodukovaly jablíčka jenom tři. A to by nestačilo ani na dětskou porci kečupu, tak jsme si je radši snědli sólo.

O to víc ale máme cuket.

Foto: Sláma v botách

Hospodářství Slámy v botách hlásí rekordní nadúrodu cuket kropenatých z vlastní šlechtitelské stanice. Foto: Sláma v botách

Šest rostlin (hlavně jedna šampionka, od které už si suším semínka na příští rok) se stará o masivní sklizeň a my si ještě v půli července vyjeli na dovolenou. Od té doby se to s námi táhne. Přebytek. Rozdávání, vyměňování či přímo vnucování cuket všem, kdo neřeknou včas ne. Ale ten náskok už se dotáhnout nedá. A tak nezbejvá, než začít s přebytky něco dělat. Zavařovat.

V pondělí jsem dotáhla domů zavařovací hrnec, o kterém táta prohlásil, že už ho tohle léto nechce ani vidět, pevně rozhodnutá co nejvíc cuket zpracovat do pyré, omáček i do kečupu. Samozřejmě jsem ale v první řadě zavařila sama sobě, protože akce typu „vždyť se to jenom nakrájí, hodí do sklenic, do kastrolu a hotovo“ ve skutečném životě neexistují. V praxi rodiny s malými dětmi to vždy vypadá spíš tak, že děti chtějí zavařovat s vámi, ale ten hrnec je jenom jeden, stejně jako sterilní naběračka, trychtýř, vysoká stolička u linky a další propriety a konec konců i své nervy máte jenom v jednom provedení, takže domnělá frk frk akce se z půlhodiny protahuje na půl dne a zelenina končí i na stropě, na vašich kalhotkách a za lednicí. Ale dobrý, už je to naštěstí za vámi, respektive za mnou. Pět cuket skončilo v pyré, dvě v základu k rajské omáčce, další tři v kečupu a děti nakonec před televizí, abych to vůbec nějak dodělala. Ale zpátky ke kečupu…

Foto: Sláma v botách

Divoká rajčata jsou menšího vzrůstu, ale jinak je to s nima fajn. Nevyžadují zaštipování, jsou nenáročná na vodu i odplevelování. Neplesniví. Jenom sebrat jich dost na kečup je úkol. Foto: Sláma v botách

Kečup s cuketou místo s jablky je pochopitelně úplně jiný kečup. Je řidší a míň sladkokyselý, takže je třeba ho víc přichutit octem a cukrem a hlavně dodat pektin, který může být jablečný i z citrusů. Je to ale skvělá šance, jak se bezbolestně zbavit cuket navíc, které se jinak doma vrší stejně jako kila už přezrálých rajčat.

Foto Sláma v botách

Pektin může vypadat například takto. Foto výrobce

Děti vzaly zavařování i ochutnávání velmi zodpovědně, a tak jsme si hned večer dali čerstvou várku kečupu pěkně k pečené dýni. Lída mlaskala a vykřikovala něco jako „přidat, přidat“ (Vendu nekomentuju, ten jí všechno a furt), a tak ho stopro udělám za rok znovu („pomocníci“ budou zase o trochu starší :-)). A sem si odkládám recept, který se osvědčil.

Foto: Sláma v botách

Pečená zelenina a dýňové hranolky, které si děti namáčely do právě dodělaného kečupu. Recept na hranolky je i v mé knížce. (KOUPIT ZDE) Foto: Sláma v botách

Potřebujete na 1 várku (já vařila rovnou trojitou)

1 kg zralých rajčat (já použila mix 4 druhů rajčat: divokých rajčat červených a oranžových, cherry i klasických velkých tornád)
1 středně velkou cuketu
1 velkou cibuli
70 g tmavého cukru (lze míň i víc, my dali tohle množství)
70 ml jablečného octa
1 – 2 lžičky soli
5 bobkových listů
5 kuliček pepře
5 kuliček nového koření
další bylinky dle chuti: snítka tymiánu, rozmarýny, kopru, bazalky (to jsem dala já)
nebo špetka skořice a pár kousků hřebíčku  (to se dává většinou)
pektin – dávkování dle typu pektinu. Použila jsem pektin z citrusových plodů, 1 lžičku na 1 kg rajčatové směsi. Lze ale dát i více, náš kečup je nakonec spíš řidší.
Slunný den jako stvořený pro zavařování. Foto: Sláma v botách

Byl slunný den, jako stvořený pro zavařování. Foto: Sláma v botách

Postup

  1. Rajčata, cibuli a cukety omyjte. Rajské můžete nechat vcelku nebo rozpůlit, cukety nakrájejte na větší kusy, aby se pohodlně vešly do kastrolu, cibuli nakrájejte najemno. Podlijte pár lžícemi vody a nechte dusit pod pokličkou ve velkém kastrolu. Asi 15 min, občas nakoukněte dovnitř, jak zelenina pustila šťávu, jestli se nepřipaluje. Případně přidejte ždibec vody.
  2. Dušenou zeleninu dohladka rozmixujte tyčovým mixerem. Fakt důkladně.
  3. Přeceďte směs přes síto. Poté přidejte sůl, ocet a cukr. Koření a bylinky vložte do sáčku na sypaný čaj (ev. sterilní punčochy) a přidejte vařit ke směsi. Duste bez pokličky na malém plameni cca hodinu a samozřejmě dle potřeby míchejte.

    Bio kečup s cuketou. Foto: Sláma v botách

    Zbytky po rozmixování a propasírování přes sítko. Foto: Sláma v botách

  4. Přidejte pektin, ještě pár minut vařte a pravidelně míchejte. Podobně jako u marmelád můžete trošku kečupu odebrat na talířek a nechat vychladnout. Konzistence napoví, zda pokračovat v dalším vaření, ev. přidat více pektinu nebo už to nechat být.
Bio kečup s cuketou. Foto: Sláma v botách

Už se to vaří, už mi to bublá. Foto: Sláma v botách

  1. Ochutnávejte (pokaždé čistou lžičkou) a případně dochuťte, přidejte víc octa, soli, cukru. Pozor ale na to, že chuť kečupu se ještě rozleží. Skladováním kečup zesládne a i slaná chuť se zvýrazní.
  2. Když jste s chutí i konzistencí spokojení, vyndejte sáček s kořením a bylinkami a přelijte kečup do sklenic. Pokud jste si jistí tím, že jste dodrželi všechny hygienické zásady při přípravě, tak už stačí sterilní sklenice jen pevně zavíčkovat a otočit na 24 hodin dnem vzhůru. Kdo vaří jako já kečup s dětmi, takže na nějakou sterilitu sázet nelze, vrazí kečup ještě do zavařovacího hrnce – na 85 stupňů a 30 minut. Pro sichr.
  3. Pak vyndat, dnem vzhůru a nechat odležet, chuťově se propojit.

 

Bio kečup s cuketou. Foto: Sláma v botách

A jedna z výsledných lahviček, zabalená do slavnostního hávu pro exhibici na blogu. Foto: Sláma v botách

Bio kečup s cuketou. Foto: Sláma v botách

Ať vám to v kuchyni bublá a ve spíži přibývá. 

Ale hlavně ať vám rostou! ©

Dýňové hranolky a pečená divoká rajčátka

KDYŽ BLONDÝNA ZAČNE BIOFARMAŘIT. Vychází román Sláma v botách o hledání štěstí mezi řádkami mrkve!

Báječné výlety na ovoce aneb aby vám i z flákání něco káplo

5 komentáře

Před lety jsem propadla horským kolům a na čas tak úplně zapomněla, jak užitečné je krajinou jen bezhlavě NEprofrčet, ale opravdu okolí vnímat a vidět. A zastavit se. Obzvlášť teď na podzim. Česká příroda je geniálnější než Kaufland. Nepotřebuje letáky ani akce, přesto zdarma nabízí plné koše hrušek, jablek, švestek a dalšího ovoce každému… kdo vnímal, viděl a zastavil se.

Hrušky, jablka a kytky natrhané na jednom fajn výletě za město.  Foto: Sláma v botách

Hrušky, jablka a kytky natrhané na jednom fajn výletě za město. Foto: Sláma v botách

Nejradši mám výlety, jako byl ten páteční. Pominu fakt, že jsem byla po flámu (vdávám kamarádku), a tak mě ráno dcera tahala z postele ještě dýl než obvykle.

„Mámo, koukej vylízt!“ bere mi peřinu tříletý sadista a zcela ignoruje moje „ouuu“, „ééé“ a úúááá“. Převalím se zdecimovaně na druhý bok a přitom si tak nějak všimnu, že za okny poprchává. To je šance, jak slibovaný výlet na ovčí farmu legálně zrušit. Ještě hoďku se budu moct válet se svým bolehlavem, holce pustit Krtka a pak si plynule uvaříme až oběd. Sice den naprd, ale představa že teď hledám nějaké kalhoty, pláštěnku, chystám čaj….

Ale vylezla jsem. Ne proto, že by se dětem nemělo lhát. Nebo proto, že mi malá odmítla vrátit peřinu. Pohlo mnou až to, jak mi jedna důležitá figura v pyžámku přinesla až do mé chladnoucí postele imaginární česnečku v plastovém rendlíku, kterou mi právě jako že uvařila, a se slovy: „tumáš, maminko,“ mi soucitně vrazila do pusy růžovou lžičku.

Pohladila jsem tu dobrou duši po rozčepejřených vlasech a věnovala jí zdrcený úsměv. Pak jsem se odšourala shánět kalhoty, svačinu a čaj…

Nevím, jestli si to ještě z dětství pamatujete, ale když jsou člověku tři roky, takový obyčejný výlet v dešti je NAPROSTO NEJLEPŠÍ AKCE. Proč jako? Tak například protože můžete nad hlavou mávat listem lopuchu a dělat, že je to deštník. Nebo házet šutry do louží a pozorovat, kam až voda docákne. Anebo klackem od bahna malovat na silnici písmenka. V tohle věku ani moc neřešíte, že vám čvachtá v ponožkách nebo kdo pak vypere ty kalhoty. Déšť je bonus, který všechny akce posouvá na uplně jiný level. Já mám naštěstí festovní pohorky, poměrně schopnou pračku a  hlavně jsem asi nikdy nepřestala být malou holkou – a tak za chvíli skáčeme v loužích já i Lída. Den začal všelijak, ale na zabahněné cestě k ovčí farmě je už má indispozice dávno zapomenutá. Na nedalekém posezení pod kopcem snídáme kefír, který jsem vyrobila, a přikusujeme hrušky, které se tady všude kolem válejí v trávě. Je pátek, deset hodin ráno. Chápete to štěstí?

Možná už se mi nikdy nevrátí schopnost spát nepřerušovaně celou noc ani moje původní prsa, ale všechno hážu za hlavu pro dny jako tenhle. Mateřství mi dalo něco, co bych si nikdy nepomyslela, že budu tak vysoko hodnotit. Svobodu, volný čas, ticho. Každý tuhle hozenou rukavici zvednout nemusí.  I já se mohla zase rychle vrátit do práce. V Praze mám dveře otevřené a vím, že jsou lidi, kterým mé poflakování už připadá trochu podezřelé. Dala bych si konečně vyměnit prasklé sklo na svém starém iPadu, nebo vlastně co to plácám, koupila bych si úplně novej! A iPhone. I v tý naší díře už ho má pomalu každá prodavačka z Lidlu. A v létě bysme letěli na Maledivy, na ty nekonečný bílý pláže s palmama. Aspoň jednou za život bych se tam chtěla podívat.

Ale pozdní snídaně v pláštěnce pod hrušněmi a pod ořešákem, ze kterého pomalu padají první dozrálé vlašáky, by se patrně v pátek ráno nekonala. Kus od našeho stanoviště mají výběh ovce patřící ke statku. Bečej a cinkaj jim na krku zvonce. Jsme pět kiláků za městem.  Malá by teď byla ve školce a já seděla na redakční poradě. … Nevím, už je pro mě těžké si to představit.

Ovce, Oblík a krásná fotka z jiného výletu na tohle krásné místo. Fotila tehdymá bezvadná biosousedka Kate Du (o ní ZDE). Foto: Kate Du.

Ovce, Oblík a krásná fotka z jiného výletu na tohle krásné místo. Fotila tehdy má dokonalá biosousedka Katka. (o ní ZDE). Foto: Katka Roflikova foto.

Víte, kolik to je sedm set ovcí? Hodně! Foto: Kate Du

Víte, kolik to je sedm set ovcí? Hodně! Foto: Katka Roflikova foto

 

Manžel mi čtvrt roku slibuje telefon se zabudovanou navigací do auta, s diktafonem a dalšími supr funkcemi, které by mi strašně usnadnily život. Chodit do práce, nemusím na nic čekat, už ten telefon dávno mám a netaháme se s mužem furt o jeho. Protože zase takoví biosluníčkáři nejsme. Ale zase se rozhlídnu dolů z kopce a na protější vrch Raná, který mám jako na dlani. A na naše město, kde lidi právě žijou svoje životy v kancelářích, obchodech a dalších pracích, a vzpomenu si na manžela, který je teď v Praze a kterého dcera ráno nemusela tahat z postele a vařit mu vyprošťováky, protože z postele už dávno vyskočil a čaj i čistou košili si nachystal sám. Zatímco my tady teď lelkujeme, všichni slušný lidi pracujou a o něco se snažej. Třeba vydělat peníze na angličtinu pro svoje dítě a manželce na novej telefon…

Těžko říct, jestli tři roky prázdnin nejsou už dost. Občas až do rána píšu články a pak jsem druhý den jako zoombie. Ale když mi přijde honorář, o probdělých nocích už nevím. Poprvé v životě přemýšlíme o vlastním bydlení. Škoda každée koruny, kterou nevydělám. Zatím se ale v našem přeplněném bytě topíme v krámech a já přísahám, že už mi přes práh nesmí žádné další hračky, i kdyby měly dceru superrozvíjet.

Nechtěla bych mít pocit, že jsem svůj život nebo talent proflákala, ale že jsem byla někomu a něčemu užitečná. Ale taky chci vědět, že má energie fakt za to stála, za noci bez spánku, za stres, za hodiny strávené v autě… A pro tentokrát vím jistě, že žádný článek, který jsem bývala mohla napsat místo česání hrušek pod Oblíkem, by mi takovou radost jako ty hrušky neudělal. A že ty peníze kdyžtak vydělám jindy. Až nebude tak bezvadně pršet.

No ale, protože opravdu nejsem biosluníčkář, zase se vracíme na začátek tohoto článku – k penězům. Mám sice sklony k idealismu, ale nejsem taková divoženka, abych jen zbůhdarma lítala po světě a nespočítala si, že i z flákání může něco kápnout. Minimálně aby se zaplatil benzin a spravedlnila jsem tu ekologickou stopu, kterou svým objížděním vlasti české zanechávám.

Mé horské kolo zůstalo po narození dcery zapečetěné ve sklepě a já zase začala krajinou jen pomalu kráčet. Míjet tu ořešák, tu lísku, tam planou švestku, tam jabloň. V létě jsem si z lesa odnosila litry borůvek, lesních jahod, malin a ostružin. Ale nejštědřejší je česká příroda teď – hrušky, jablka a švestky rostou skoro kolem každé okresky. Jasně že si vytipujte tu nejméně fregventovanou nebo z ní úplně sejděte bokem, na nějakou zaprášenou polňačku vedoucí kdovíkam. Možná narazíte na děsně červivé švestky – ale třeba i na zatraceně výborné! A pak si to spočítejte jako já po našem pátečním návratu domů.

Z donesených dvou košů a batohu hrušek jsem:

– připravila 6 středně velkých porcí hruškového smoothie. U Uga stojí 0,2 l hruškového freshe 47 Kč. Úspora: 282 Kč.

Na tuhle sklenku padlo 5 hrušek, věřili byste? Foto: Sláma v botách

Na tuhle sklenku padlo 5 hrušek, věřili byste? Foto: Sláma v botách

– navařila jsem 7 pořádně velkých sklenic dětských přesnídávek. V DM kupuji bio hruškové pyré za 27 korun sklenička (o dost menší než ty moje, ale budiž). Celkem 189 Kč.

O pár dní dřív jsem vyráběla také švestkové přesnídávky. Jasně že taky z "pocestných" švestek. Foto: Sláma v botách

O pár dní dřív jsem vyráběla také švestkové přesnídávky. Jasně že taky z „pocestných“ švestek. Foto: Sláma v botách

– upekla jsem hruškový koláč na plech – manžel si tři dny nekupoval své oblíbené makovníčky z Country Life, jeden za 40 Kč.

– a ještě zbyly hrušky k svačině nejmíň na dva týdny – kilo českých bio hrušek cca 70 Kč / kilo. Nevážila jsem to, ale dobrých 150 Kč v kapse.

Taky jsme si nasbíraly hluchavky na čerstvý čaj (o něm více v článku Čaj pro maminku), donesly si hrst planých ostružin a já si naaranžovala v kuchyni a ložnici nové květiny do vázy. (Aktuálně kvetou čekanky, chrpy, řebříček… ale já beru všechno, i to zajímavé zelené nevímco, viz fotka). Když mi nedávno manžel přinesl tři růže, byl překvapený, že ho stály skoro tři stovky. A co si ty chudinky asi předtím prožily za život…

 

Rámeček z mušlí z dovolené, věneček ze šípků (tak dobře, ty jsou umělý) a váza s biochroštím z výletu. Už začínám mít vyhraněný dekoratérský rukopis. Foto: Sláma v botách

Rámeček z mušlí z dovolené, šiška, věneček ze šípků (tak dobře, ty jsou umělý) a váza s biochroštím z výletu. Už začínám mít svůj dekoratérský rukopis. Foto: Sláma v botách

Takže tu máme neuvěřitelný výdělek kolem tisícovky za jedno krásné dopoledne strávené s mým dítětem! Díky díky, vaše standing ovation je na místě.

Nedávno jsme s malou byly na švestkách. Předtím na jablíčkách, co chutnaly jako hrušky, a na hruštičkách, co vypadaly jako ze Tří veteránů. Objevily jsme i další záhadné ovoce, které moje učitelka botaniky identifikovala jako hodně zplaněnou švestku – ovšem s matoucí vizáží višně! Tyhle hříčky přírody mě hladí na duši a malá má celý den o čem štěbetat.

Minijablíčka, které byly ve skutečnosti maskovanými hruškami, a hrušky ze Tří veteránů, po kterých nám naštěstí nic nevyrostlo. Foto: Kate Du

Minijablíčka, které byly ve skutečnosti maskovanými hruškami, a hrušky ze Tří veteránů, po kterých nám ale naštěstí nic nevyrostlo. Foto: Katka Roflikova foto

Vizáž višní, až na to že strom šířil neoddiskutovatelnou vůni slivovice! Foto: Sláma v botách

Vizáž višní, až na to že strom šířil neoddiskutovatelnou vůni slivovice! Foto: Sláma v botách

 

Budoucí koláč s těmi záhadnými švestkami doplněný ostružinami, ještě furt se na ně dá narazit. No a moje kuchařská asistentka. :) Foto: Sláma v botách

Budoucí koláč s těmi záhadnými švestkami doplněný ostružinami, ještě furt se na ně dá narazit. No a moje kuchařská asistentka. Foto: Sláma v botách

No a pak jsme si z výletu přivezli i koberec - ovčí kůži, za tu jsme ale poctivě zaplatily. K dostání na statku Oblík. Foto: Sláma v botách

A ještě jsme si z výletu přivezly koberec – ovčí kůži, za tu jsme ale poctivě zaplatily. K dostání na statku Oblík. Foto: Sláma v botách

 

Hrušky zpod Oblíku označil můj muž za „nejsladší, co kdy jedl“. Po planých jablkách ho zase nepálí pusa jako po těch kupovaných. Teď nás zrovna čeká velká jablečná sklizeň, vím o pár bezvadných jabloních v okolí. Jestli vy o žádných nevíte, najděte si geniální stránku na-ovoce.cz, která mapuje volně rostoucí ovocné stromy, jedlé kaštanovníky, ořešáky a další užitečné keře a byliny všude po České republice, a zjistěte si, co a kde roste ve vašem okolí.

 

Stránka na-ovoce.cz je k nezaplacení. Mapuje volně rostoucí užitečné stromy, keře a byly po celé vlasti české. Foto: Sláma v botách

Stránka na-ovoce.cz je k nezaplacení. Mapuje volně rostoucí užitečné stromy, keře a byliny po celé vlasti české. Foto: Sláma v botách

Jasně, přetékající koše úrody si asi nebudete vozit domů pokaždé, ani já, a to se považuju za experta, nejsem vždycky tak úspěšná, abych měla problém dovléct metráky sklizně do auta. Ale už nepamatuju, kdy naposledy jsme se z nějakého výletu vracely úplně s prázdnou.

Aby se vám ale trajdání po přírodě i finančně zaplatilo, obnáší to tři věci a vy už teď víte jaké. No přece… přece…:

… vnímat, vidět a zastavit se!

Jedno soumrakové Středohoří, další krásný výlet za hruškami i s mým mužem. Foto: Sláma v botách

Jedno soumrakové Středohoří a další krásný výlet za hruškami i s mým mužem. Foto: Sláma v botách

Statek Oblík je moc fajn i proto, že je jen pár kiláků za naším městem. Foto: Sláma v botách

Statek Oblík je moc fajn i proto, že je jen pár kiláků za naším městem. Foto: Sláma v botách

 

Moc pěkný podzim plný výletů, ovoce a třeba i trochy deště vám přeju! (A jdu ukončit tohle ponocování, ať ráno nejsem jako zoombie… Máme totiž v plánu takový jeden výlet.)

Sláma v botách

Ať mi rostou!©

 

 

O nové metodě: farmaření na dálku (jak mě trápily jahody a třešňový kompot)

1 komentář
Nerada bych se někoho doktla nebo tak něco. Ale nikdy ve mně nebudilo přehnanou důvěru distanční studium. Bohužel přesně takhle teď ale vypadá moje zahradničení. Zatímco v květnu jsem na zahradě trávila veškerý čas, v červnu se tam moc nezdržuju. Přitom právě vrcholí období hrášku, jahod, třešní… a sucha. Jenže mě chytily mé každoroční cestovatelské touhy. Tenhle článek například píšu z Kréty.

 

„Zahrada je závazek, holčičko. Jak se na to jednou dáš, budeš u ní celé léto uvázaná,“ varovali mě rodiče, protože mě znají. Jenže to bylo v únoru, za okny mráz. Kdo by v tu chvíli myslel na cestování. „Tsss.“

 

Loni v červnu jsem trávila s dcerou třítýdenní prázdniny na Valašsku. Pak jsme byly v Krkonoších, znovu v Beskydech a ještě jednou v Peci pod Sněžkou. Jenže loni jsem ještě brala slušnou rodičovskou.
Letos mi peníze došly, takže jsem nečekala, že v létě vytáhnu paty z baráku. Sázení hrachu a vaření marmelád mi přišly jako vtipná alternativa a kompenzace ušlých zážitků. Když už mám dřepět na zadku, tak alespoň u šťavnaté sklizně. Něco nového se naučím, budu na čerstvém vzduchu, ušetříme. A stejně cestování zatěžuje životní prostředí!

 

****

 

A pak přišlo jaro. Dívám se na pozvánky na Facebooku a pak do své šrajtofle. „Přijeď, půjdeme pochod na Ztracenec.“ „Budeme hrát na Brumovském hradě, koukej dorazit.“ „Nechceš přijet do Valašské Bystřice? Zapaříme u Vlasti až do rána.“ …
Kroutila jsem se jako žížaly v mých zanedbaných záhonech, ale nakonec jsem pár drobáků na vlak schrastila. Zbavit se dcery. Jen na pár dní. Trocha svobody po dvou letech! Slibuju, že tam budu poctivě třídit odpad, chodit bosky v potoce a baštit pampeliškové saláty. Zátěž životního prostředí jen lehce zvýšená…

****

Odjela jsem, dokonce ne jednou. Ale pocit totálního osvobození se nedostavil. Jakto, že to máma věděla? Zahrada je fakt závazek. Po každé delší absenci se k záhonům v D. plížím jako na porážku. Děsím se spouště, kterou tam shledám poté, co jsem čtrnáct dní nesáhla na motyku.  Roste tam ještě vůbec něco? Může se dočasný výpadek mého zahradnickéh elánu obejít bez následků?
Ztratím náklonost boha přírody a plodnosti Pana, nebo mi to ještě odpustí? Urazila se moje zahrada, že jí nezpívám a nepovídám si s ní, jak radí permakultura? Nebo že ji nezalévám, jak radí všichni ostatní? Když nic jiného, minimálně trpí má zahradnická pověst.

 

Nedávno volala d.-cká babička SOS mému tchánovi, který zrovna ležel v nemocnici,  že „Veronice lehají k zemi rajčata, protože je neuvázala ke kolíkům.“ Do očí mi nikdo nic neřekne, ale nakonec se ke mně vždycky všechno donese přes manžela. A tak jsem se dozvěděla i o tom, jak se v D. před hlášenými bouřkami se severozápadním větrem rozjela záchranná rajčatová akce. Babička ohrožené rostliny bezpečně přivázala k opoře, takže je vichřice nezlomila, a já mám tak zas o kousek blíž k úrodě… Uznávám, tohle jsem podělala.

 

Mezitím u mých rodičů v K. dozrály jahody. To znamená, že ty moje budou už taky brzy červené. Jenomže já zase odjíždím. Co s tím? Prošvihnu jahodovou sklizeň! Tři měsíce věčného mulčování a okopávání a nakonec nesklizené jahody hodím na kompost? Šéfovi přes přírodu Panovi evidentně došla trpělivost. Panikařím! Přesto trvám na tom, že chci odjet.
Právě se nacházím ve vlaku Praha – Vsetín a vyjednávám po telefonu s rodiči: nabízím jim svou budoucí sklizeň jahod v D. výměnou za tu jejich aktuální v K. Chci vyrábět kompoty a marmelády a zmrzlinu…. Hned jak se vrátím z cesty č. 1, před odjezdem na cestu č. 2. „A nemohli byste mi ty jahody nasbírat a nachystat ke dveřím, abych si je mohla rovnou vyzvednout, až se budu vracet? Kolik? Všechny, co máte.“ Ano, až takhle jsem oprsklá. Nebo řekněme efektivní. „Můžete si pak na výměnu otrhat moje jahody v D. Budete je mít bio,“ motivuju ty chudáky v K.

 

„Děláš si ze zahrady holubník!“ Taková připomínka stran mého červnového působení na pozemku taky zazněla. Nemám, jak se bránit, tak alespoň nafotím obsáhlou fotostory o tom, jak aktivně zpracovávám cizí jahody, abych měla alespoň minimální krytí. Chvástala jsem se, že budu vyrábět marmelády a zmrzlinu… a fakt to dělám, tak co jako?!
JAHODOVÁ ZMRZLINA: důkladně umyju ty nejpevnější vyzrálé jahody, rozmixuju, krátce povařím s trochou přírodního nerafinovaného cukru nebo stevie

JAHODOVÁ ZMRZLINA: umyju nejpevnější vyzrálé jahody, rozmixuju, krátce povařím s trochou přírodního nerafinovaného cukru nebo stevie…

 

...

…naliju do plastových dóz na jídlo a dám mrazit. Pak nakrájím na porce a skladuji vždy po pár kostkách v mrazicích sáčcích. Když přijde chuť, stačí kostku vyklepnout. Foto: Sláma v botách

Ale mě samotnou štve, že se teď nedokážu pro zahradu správně nadchnout. Nastrkala jsem do ní spoustu peněz. Chci svoje kompoty, domácí sirupy a biofazole!

Takže vždycky jednou za čtrnáct dní sednu do auta a zmizím do D., abych tam honem rychle na všechno vlítla. Zanedbané záhony okopu a zaliju zbytkem vody ve vyschlých barelech (a to po květnových lijácích přetékaly…), očešu hrách, bylinky, vydloubu přerostlé kedlubny (ZDE) a vyseju další vlnu keříčkových fazolí (Pro kontinuální sklizeň se mají sít po 14 dnech, náhodička!). Doneslo se ke mě ale, že d.-cká babička už začala ve velkém zavařovat! Něco mi říká, že nejhlasitější připomínky k mým absencím na zahradě se šíří právě odtud. Nutně musím uhrát nějaké body.

 

Před měsícem jsem tvrdila, že chci vyrábět kompoty z třešní, které v D. česají jen špačci. Co by za takové nestříkané třešně dali Pražáci! To mi nedá spát. Ale manžel se zuby nehty brání, do práce s sebou v žádném případě nic nepoveze. Když jsem mu jednou poslala pro kolegy ředkvičky, udal tři. D.-cká babička pro změnu trpí utkvělou představou, že „třešňové kompoty chutnají jako bláto“. A s takovým materiálem já musím pracovat…
Bohužel jsem při svém třešňovém vizionářství opomněla jeden fakt. Třešně dozrají zrovna v době, kdy budeme na dlouho plánované rodinné dovolené. A to se mi děje furt! Ópa (o něm ZDE) už mi namyl padesát sklenic na kompoty, d.-cká babička táhne ze sklepa zavařovací hrnec. Očekává se ode mě výkon. A my druhý den odlétáme na čtrnáct dní pryč.

 

Chtěla jsem se před dovolenou objednat ke kadeřnici, vydepilovat si nohy a zkusit nový lak na nehtech. Hodit se kompletně do cajku, aspoň jednou za rok.
Prdlajs.
Mezi praním a balením mi zbývá jediný den. Kadeřnici můžu rovnou odpískat, potřebuju totiž stihnout tohle:
s archaickou motykou, které upadává násada, okopat 150 m² na troud vyschlé země, prolít dehydratované záhony posledními zbytky dešťovky a svých přírodních hnojivých zákvasů, sklidit hrášek, vyplít všechny záhony (což je očistec, když je země takhle suchá), zlikvidovat přebytečné slimáky (o tom ZDE), vyzvednout od sousedů objednané hovězí ze zabíjačky, očesat ty debilní třešně, naložit ópovy sklenice, babiččin zavařovací hrnec a zbylý cirkus do auta a to vše zvládnout ideálně do pěti hodin, abych ještě stihla uvařit doma dceři večeři, uspat ji a pak do noci zavařovat a do rána balit.
Odletím smradlavá a s hlínou za nehtama, no a co, už neřeším  nic.

****

Na vteřinu jsem se zastavila, abych zkontrolovala mobil. Je po půl šesté večer. Opřená o motyku  přemýšlím, co dál. Oproti plánu zaostávám o několik hodin a už někdy od oběda nejsem schopná postavit se rovně. Na zahradu jsem nastoupila v půl deváté ráno a od té doby se po ní plazím po čtyřech nebo v předklonu. Pochybuju, že se ještě někdy narovnám. Babička mě chodí v pravidelných intervalech kontrolovat. „Holka, ty jedeš!“ Jo, přesně takovou motivaci potřebuju. Ještě hlubší dojem zanechat, ještě víc se hecnout. Neznáš bolest! Někdy prostě musíš! Právě se ze mě stává zahradnický Scott Jurek, ultramaratonec schopný uběhnout za jediný den 260 kilometrů, běžet s přetrhanými vazy v kotníku, se zlomeným malíčkem, ve čtyřicetistupnovém žáru i v pár stupních nad nulou, na stezkách divoké zvěře, ve zničujících kopcích, dehydrovaný, zvracející, sám a sám…

 

„Nechceš se s námi aspoň naobědvat? Ohřeju ti vepřové koleno“ svádí mě v poledne z mé cesty babička. „Tsss.“

Ve dvě hodiny se dobelhám do kuchyně, že bych přece jen to koleno zkusila. Zdlábnu ho ve dveřích na stojáka a hned se zase ohýbám k plevelu. Krkám pak vepřové až do večera.

 

Je po půl šesté a já se rozhodnu, že ještě budu chvíli pokračovat. Ještě jsem ani neotrhala ty třešně…
V sedm kapituluju. Pokud mám být schopná udržet v rukou volant a bezpečně dojet ze zahrady domů, mám poslední šanci všeho zanechat. Chce se mi brečet.

****

Doma jsem se srazila ve dveřích s rodiči. Přijeli se rozloučit s vnučkou, kterou teď tři týdny neuvidí. Místo toho vidí mě, jak s padající tmou vláčím do bytu bednu se zavařovačkami. „To chceš vyrábět ještě dneska?“ ptají se opatrně, i když odpověď je zřejmá. Všichni víme, že na zítra už máme koupené letenky.

 

„A nemohla by ty kompoty nadělal… no víš co… máma?“ šeptá mi manžel do ucha, když se nikdo nedívá. Jo, jako že bychom na mojí zahradě zotročili celou mou rodinu a pak jim posílali krásné pozdravy z dovolené? Raději to nechám bez komentáře.

 

O chvíli později se zavařovací sestava stěhuje k našim do auta. Ale může za to ten našeptávač!
„Prosimtě a hlavně už si nic dalšího nevymejšlej!“ loučí se se mnou máma, které jsem se právě postarala o program na víkend. Já vím, teď už to vím, maminko. Zahrada je závazek. Jako kůl u toho plotu, já vím…
„Děkuju moc, mami. Přivezu vám z dovolený něco pěknýho…“

 

****

 

Právě sedím na terase malého rodinného hotýlku v zapadlém koutě Kréty, slunce mi praží do monitoru a někde pod mýma nohama si dcera loupe pomeranč, který jí majitelka tohohle krásného útočiště utrhla ve své zahradě. Relaxuju. Už jsem zapomněla, že tohle slovo existuje. Mám čerstvě nalakované nehty, voním mořem a mlsám meloun. Ach – můj – bože – to – blaho.

 

Na seznam svých příštích zahradnických úkolů si musím připsat novou challenge: vypěstovat domácí melouny. Našim se to jednou v K. povedlo. Pokud vím, melounové marmelády ani kompoty se nevyrábějí, takže rodiče nemusejí být ve střehu. Co bych na melounech mohla zkazit? Tenhle plán mi maminka určitě posvětí. Nebo?

 

Ať mi rostou!©

 

Třešňové kompoty nejen jako, ale doopravdy jako od maminky. Foto: Sláma v botách

Třešňové kompoty nejen jako, ale doopravdy od maminky. Foto: Sláma v botách

PS. Právě mi od rodičů prišla na mail fotka. Důkaz, že nezaháleli. Chválím. Prý hezkých šestnáct sklenic.
Hmmmm, ale není to nějak málo?!