Jak jsme testovali fotoobrazy od Pixers (a zase bylo veselo…)

4 komentáře

Můj muž rád a hezky fotí. To ale není výhoda, to je nemoc.

Když jsme se nedávno stěhovali, zjistila jsem, kolik vlastně máme doma (zbytečných) věcí. (článek 9 LIDÍ POD STŘECHOU. O éře disfrutalismu a nesnesitelné těžkosti zbavování se krámů) Celou speciální kategorii tvoří fotovýstroj mého muže. Lásku k fotkám ten nebožák bohužel podědil po tátovi, a ten zas po svém otci… Fajn, máme díky tomu krásné fotky dětí. My ale díky tomu máme ještě mnohem víc. Krásné fotky zmrzlých louží, olysalých opukových zdí, zvlněných polí, prázdných chmelnic, břehů řeky v zimě a dalších motivů, kterým nelze odolat.

Plný rozměr této rodinné záliby jsem pochopila, když jsme nedávno vyklízela skříně v manželově studentském pokoji. Uvnitř byla fotoalba, o nichž jsem snad nechtěla vědět. Ne, žádná erotika. Kéž by! Celé jedno album bylo plné černobílých velkoformátových uměleckých fotek…. kachen.

„Kachny? Proč sis fotil a dával vytisknout padesát stejných fotek ptáků?“ konfrontovala jsem muže s jeho mladickou nerozvážností. On si ale i dnes – po těch letech – stál za svou.

„To nejsou stejný fotky. Všimni si, že každý záběr je  trochu jiný. A vůbec tam nejde o kachny, ale o zachycení nálady, o atmosféru… o… “ Měřím si svého muže s čím dál větším zájmem. O zachycení atmosféry a smyslu pro náladu mi tu vyprání někdo, kdo dodnes neprojevil zájem vytisknout byť jedinou fotku z naší svatby PŘED PĚTI LETY!

Zato má skříň plnou negativů a fotek již zmiňovaných chmelnic a ledových louží, studii oprýskaných omítek či série fotek na téma „kůra stromů“, „procházka u Ohře“, „mraky“. Navzdory precizní kompoziční vyváženosti a překvapivým detailům těchto veleděl mě při jejich prohlížení napadá jediné: ALE KLOUDNOU RODINNOU FOTKU NEMÁME ANI JEDNU.

Proto když mi přijde nečekaná nabídka od firmy Pixers, jestli by Sláma v botách nechtěla vyzkoušet některou z jejich fotoslužeb výměnnou za recenzi, mám v tom okamžitě jasno! Chtěla. A nechám si natisknout svatební fotku v nadživotní velikosti.

Moje kamarádka Katka (také „ráda a hezky fotí“ – upřímně soucítím s jejím mužem) má pravdu: domov dělají obrazy. My domov sice teprve budujeme, ale to neznamená, že o dominantě budoucího obývacího pokoje nemůžeme rozhodnout už teď. Budu na náš rodinný krb dohlížet z plátna o velikosti 100 na 180 cm (v podstatě moje aktuální proporce), v těch bílých šatech s květinou, navždy mladá a krásná. Píšu do Pixers, že nabídku přijímám a že mám zájem o fotoobraz. Naše svatební foto se dočká důstojné podoby po všem tom čekání.

Tyhle fotky si přece zaslouží velký formát.

Reprezentativní fotky z naší svatby přímo volají po důstojné realizaci. Foto: Linda Hušková

 

Tyhle fotky si přece zaslouží velký formát.

Já vždycky byla nejfotogeničtější žena pod sluncem. Foto: Linda Hušková

Na rodinné radě však nápad nečekaně narazí.

Cože?“ dostává manžel okamžitě záchvat smíchu. „Proč bych měl něco takového doma chtít?“ směje se, až mě to skoro uráží.

„Co je tu k smíchu?“ dám mu prostor mě úplně nenaštvat. „Chlapi si odjakživa lepí na zdi plakáty ženských.“

„No tak když myslíš… že bude na co koukat…,“ zaslechnu něco tak drzého, že začínám vidět rudě. To, že právě procházím lehkým fyzickým úpadkem, ještě neznamená, že se o tom může začít nahlas mluvit!

Radši obývák opustím, dokud ještě nejsem úplně vytočená. Co by si asi tak nechal vytisknout on? Další kachny?

V Pixers nabízejí tisíce jejich motivů, z nichž si můžete nechat obraz nebo fototapetu vyrobit. Pro kavárnu, kancelář, obchod… určitě ideální. Nebo pro někoho, kdo nemá vlastní kvalitní fotografie. Já ale žiju s chlapem, kterému se všude válej objektivy, obrok si kupuje nový foťák a svého času neřešil nic jiného, než jestli se digitální fotografie někdy vyrovná klasice. Žiju s fotomagorem, který to má navíc dědičné. Stejný fotoarchiv eviduje u sebe v kamrlíku i jeho otce. Takže odmítám připustit, že bychom mezi těmi miliardami fotek, které ti dva už nafotili, nevybrali něco krásného, co se převedené na plátno stane ozdobou právě a jenom našeho (budoucího) domova. Rovnou ale říkám, že louže a kachny nechci!

****

Po čtrnácti dnech rozmýšlení mě konečně osvítí MYŠLENKA. Na jedno manželovo oblíbené téma jsem málem zapomněla.

Rád fotí naše kopce. Říká jim české Toskánsko a něco na tom bude. Neznám nikoho, koho by ty kopečky přinejmenším nezaujaly. My se jimi vyloženě kocháme, v české krajině jsou neopakovatelné a překvapivé. Ano, řeč je o Českém středohoří. Výhled na něj máme i z  našeho pozemku. Teď jenom vybrat tu jednu nejkrásnější fotku, která naši rodnou krajinu vystihne. Tajemnost, fantasknost, snovost i trochu drama, to jsou ty správné přívlastky.

Tak kterou vybrat? Třeba tenhle kopec Bořeň v Českém Středohoří? Foto: Sláma v botách

Tak kterou vybrat? Třeba tuhle fotku vrchu Bořeň v Českém středohoří? Foto: archiv Sláma v botách

Foto: archiv Sláma v botách

Nebo tohle svítáníčko… Foto: archiv Sláma v botách

Foto: archiv Sláma v botách

Můj nejvíc kopec, který máme hned za humny. Foto: archiv Sláma v botách

 

Do hry ale vstupuje víc proměnných – kromě motivu musíme vybrat i ideální velikost a  materiál, na který necháme fotku natisknou. Může jít o fotoobraz na plátno, ale i tisk na sklo, PVC či dibond. Jak to bude vypadat, si neumím ani podle popisu na pixers.cz stoprocentně představit. Já se však pocitově kloním k tomu nejklasičtějšímu, k plátnu. Statkářce přece nemůže v obýváku viset dibond, když navíc ani neví, co to je…

Takže rozhodnuto, já a moji dva dvorní fotografové se konečně umělecky shodujeme. Objednávka na dva fotoobrazy na plátno míří do Pixers.

Přesně za týden dorazí obří plochá bedna. S ní chvíle napětí.

Bude fotka z monitoru vypadat stejně přitažlivě i na obřím plátně? Nebude to plátno až moc obří? A neměli jsme přece jen zvolit ten „dibond“? 🙂

Nehodlám si na blogu nic cucat z prstu, prostě naši reakci natočím a lidi, vy si sami udělejte obrázek,  rozhodnu se nakonec alibisticky.

Takže POZOR:

 

Foto: archiv Sláma v botách

Jak to dopadlo? Mrkněte na video. Foto: archiv Sláma v botách

3minutové VIDEO Z ROZBALOVÁNÍ FOTOOBRAZŮ K VIDĚNÍ NA YOUTUBE NA KANÁLU OPRAVDOVÝ ŽIVOT – RAČTE SI ROZKLIKNOUT.

A JE TO EKO?

Tuhle otázku nemůžu na tomhle blogu nechat stranou.

  • Pixers slibuje „ekologický výrobek“ v tom smyslu, že jsou použity zdravotně nezávadné barvy, které současně něco vydrží. Abyste obraz po pár letech nevyhazovali.  Posoudit tuto informaci mohu pouze v té míře, že obraz nijak nesmrdí, necítím z něho žádnou chemii, ani když strčím nos přímo na plátno. Jak barvy drží, vám tu ale napíšu až za deset let.
  • Obraz byl pečlivě zabalen, aby nedošlo k poškození, na druhou stranu to množství odpadu moc ekologické není. Nic lepšího než bublinková fólie mě ale taky nenapadá… Slibuji, že ji zodpovědně upcyklujeme s dcerou při nějakém našem tvoření.
  • Plátno bylo dobrá volba. Bála jsem se zrnitosti fotky – zbytečně. Fotka na plátnu vypadá dobře právě v kombinaci s krajinou. Muž tvrdí, že na obličeje by možná byly lepší ty hladší materiály. Nevím, já bych stejně furt fandila plátnu. Holt eko duše…
Foto: archiv Sláma v botách

Naši noví domácí mazlíčci. Aneb plátna 40 x 60 cm a 70 x 100 cm. Foto: archiv Sláma v botách

Foto: archiv Sláma v botách

Na výšku měří dohromady stejně jako naše čtyřletá dcera. Foto: archiv Sláma v botách

Foto: archiv Sláma v botách

Detail zarámování. Nemalá část motivu skončila v oblasti „za obrazem“. Foto: archiv Sláma v botách

*****

CO SE ALE NESTALO…

Akorát když jsem začala psát tenhle článek, u PIXERS DOŠLO KE ZMĚNÁM. Překopali webovky i nabídku. A možnost objednat si fotoobraz dle vlastního motivu už tu najednou není! Proč, ptám se manažerky, s níž jsem komunikovala.

Její odpověď cituji:

„Šlo sice o jednu z nejoblíbenějších služeb,  ale také bohužel o nejproblémovější, co se týče připomínek. Lidé často posílali nekvalitní podklady a pak byli z realizace zklamaní.“

Hmmm, nekvalitní podklady, připomínky, zklamání… Dívám se na ty krásné obrazy před sebou, rozhodně jim nemám co vytknout…

A tak přece jen, konečně, po těch letech se mi vyplatilo mít po boku zkušeného, nadšeného, na kachnách vytrénovaného fotografa. 🙂

 

Foto: archiv Sláma v botách

Ať mi visí! Foto: archiv Sláma v botách

Děkuji Pixers za možnost vyzkoušet jejich službu a doufám, že se podaří lépe vyřešit „technické zabezpečení“, aby se tisk vlastních fotek mohl zase objevit v nabídce. Protože není nad to, když domov krášlí něco vašemu srdci skutečně blízkého…

 Ať mi rostou!©

 

Báječné výlety na ovoce aneb aby vám i z flákání něco káplo

5 komentáře

Před lety jsem propadla horským kolům a na čas tak úplně zapomněla, jak užitečné je krajinou jen bezhlavě NEprofrčet, ale opravdu okolí vnímat a vidět. A zastavit se. Obzvlášť teď na podzim. Česká příroda je geniálnější než Kaufland. Nepotřebuje letáky ani akce, přesto zdarma nabízí plné koše hrušek, jablek, švestek a dalšího ovoce každému… kdo vnímal, viděl a zastavil se.

Hrušky, jablka a kytky natrhané na jednom fajn výletě za město.  Foto: Sláma v botách

Hrušky, jablka a kytky natrhané na jednom fajn výletě za město. Foto: Sláma v botách

Nejradši mám výlety, jako byl ten páteční. Pominu fakt, že jsem byla po flámu (vdávám kamarádku), a tak mě ráno dcera tahala z postele ještě dýl než obvykle.

„Mámo, koukej vylízt!“ bere mi peřinu tříletý sadista a zcela ignoruje moje „ouuu“, „ééé“ a úúááá“. Převalím se zdecimovaně na druhý bok a přitom si tak nějak všimnu, že za okny poprchává. To je šance, jak slibovaný výlet na ovčí farmu legálně zrušit. Ještě hoďku se budu moct válet se svým bolehlavem, holce pustit Krtka a pak si plynule uvaříme až oběd. Sice den naprd, ale představa že teď hledám nějaké kalhoty, pláštěnku, chystám čaj….

Ale vylezla jsem. Ne proto, že by se dětem nemělo lhát. Nebo proto, že mi malá odmítla vrátit peřinu. Pohlo mnou až to, jak mi jedna důležitá figura v pyžámku přinesla až do mé chladnoucí postele imaginární česnečku v plastovém rendlíku, kterou mi právě jako že uvařila, a se slovy: „tumáš, maminko,“ mi soucitně vrazila do pusy růžovou lžičku.

Pohladila jsem tu dobrou duši po rozčepejřených vlasech a věnovala jí zdrcený úsměv. Pak jsem se odšourala shánět kalhoty, svačinu a čaj…

Nevím, jestli si to ještě z dětství pamatujete, ale když jsou člověku tři roky, takový obyčejný výlet v dešti je NAPROSTO NEJLEPŠÍ AKCE. Proč jako? Tak například protože můžete nad hlavou mávat listem lopuchu a dělat, že je to deštník. Nebo házet šutry do louží a pozorovat, kam až voda docákne. Anebo klackem od bahna malovat na silnici písmenka. V tohle věku ani moc neřešíte, že vám čvachtá v ponožkách nebo kdo pak vypere ty kalhoty. Déšť je bonus, který všechny akce posouvá na uplně jiný level. Já mám naštěstí festovní pohorky, poměrně schopnou pračku a  hlavně jsem asi nikdy nepřestala být malou holkou – a tak za chvíli skáčeme v loužích já i Lída. Den začal všelijak, ale na zabahněné cestě k ovčí farmě je už má indispozice dávno zapomenutá. Na nedalekém posezení pod kopcem snídáme kefír, který jsem vyrobila, a přikusujeme hrušky, které se tady všude kolem válejí v trávě. Je pátek, deset hodin ráno. Chápete to štěstí?

Možná už se mi nikdy nevrátí schopnost spát nepřerušovaně celou noc ani moje původní prsa, ale všechno hážu za hlavu pro dny jako tenhle. Mateřství mi dalo něco, co bych si nikdy nepomyslela, že budu tak vysoko hodnotit. Svobodu, volný čas, ticho. Každý tuhle hozenou rukavici zvednout nemusí.  I já se mohla zase rychle vrátit do práce. V Praze mám dveře otevřené a vím, že jsou lidi, kterým mé poflakování už připadá trochu podezřelé. Dala bych si konečně vyměnit prasklé sklo na svém starém iPadu, nebo vlastně co to plácám, koupila bych si úplně novej! A iPhone. I v tý naší díře už ho má pomalu každá prodavačka z Lidlu. A v létě bysme letěli na Maledivy, na ty nekonečný bílý pláže s palmama. Aspoň jednou za život bych se tam chtěla podívat.

Ale pozdní snídaně v pláštěnce pod hrušněmi a pod ořešákem, ze kterého pomalu padají první dozrálé vlašáky, by se patrně v pátek ráno nekonala. Kus od našeho stanoviště mají výběh ovce patřící ke statku. Bečej a cinkaj jim na krku zvonce. Jsme pět kiláků za městem.  Malá by teď byla ve školce a já seděla na redakční poradě. … Nevím, už je pro mě těžké si to představit.

Ovce, Oblík a krásná fotka z jiného výletu na tohle krásné místo. Fotila tehdymá bezvadná biosousedka Kate Du (o ní ZDE). Foto: Kate Du.

Ovce, Oblík a krásná fotka z jiného výletu na tohle krásné místo. Fotila tehdy má dokonalá biosousedka Katka. (o ní ZDE). Foto: Katka Roflikova foto.

Víte, kolik to je sedm set ovcí? Hodně! Foto: Kate Du

Víte, kolik to je sedm set ovcí? Hodně! Foto: Katka Roflikova foto

 

Manžel mi čtvrt roku slibuje telefon se zabudovanou navigací do auta, s diktafonem a dalšími supr funkcemi, které by mi strašně usnadnily život. Chodit do práce, nemusím na nic čekat, už ten telefon dávno mám a netaháme se s mužem furt o jeho. Protože zase takoví biosluníčkáři nejsme. Ale zase se rozhlídnu dolů z kopce a na protější vrch Raná, který mám jako na dlani. A na naše město, kde lidi právě žijou svoje životy v kancelářích, obchodech a dalších pracích, a vzpomenu si na manžela, který je teď v Praze a kterého dcera ráno nemusela tahat z postele a vařit mu vyprošťováky, protože z postele už dávno vyskočil a čaj i čistou košili si nachystal sám. Zatímco my tady teď lelkujeme, všichni slušný lidi pracujou a o něco se snažej. Třeba vydělat peníze na angličtinu pro svoje dítě a manželce na novej telefon…

Těžko říct, jestli tři roky prázdnin nejsou už dost. Občas až do rána píšu články a pak jsem druhý den jako zoombie. Ale když mi přijde honorář, o probdělých nocích už nevím. Poprvé v životě přemýšlíme o vlastním bydlení. Škoda každée koruny, kterou nevydělám. Zatím se ale v našem přeplněném bytě topíme v krámech a já přísahám, že už mi přes práh nesmí žádné další hračky, i kdyby měly dceru superrozvíjet.

Nechtěla bych mít pocit, že jsem svůj život nebo talent proflákala, ale že jsem byla někomu a něčemu užitečná. Ale taky chci vědět, že má energie fakt za to stála, za noci bez spánku, za stres, za hodiny strávené v autě… A pro tentokrát vím jistě, že žádný článek, který jsem bývala mohla napsat místo česání hrušek pod Oblíkem, by mi takovou radost jako ty hrušky neudělal. A že ty peníze kdyžtak vydělám jindy. Až nebude tak bezvadně pršet.

No ale, protože opravdu nejsem biosluníčkář, zase se vracíme na začátek tohoto článku – k penězům. Mám sice sklony k idealismu, ale nejsem taková divoženka, abych jen zbůhdarma lítala po světě a nespočítala si, že i z flákání může něco kápnout. Minimálně aby se zaplatil benzin a spravedlnila jsem tu ekologickou stopu, kterou svým objížděním vlasti české zanechávám.

Mé horské kolo zůstalo po narození dcery zapečetěné ve sklepě a já zase začala krajinou jen pomalu kráčet. Míjet tu ořešák, tu lísku, tam planou švestku, tam jabloň. V létě jsem si z lesa odnosila litry borůvek, lesních jahod, malin a ostružin. Ale nejštědřejší je česká příroda teď – hrušky, jablka a švestky rostou skoro kolem každé okresky. Jasně že si vytipujte tu nejméně fregventovanou nebo z ní úplně sejděte bokem, na nějakou zaprášenou polňačku vedoucí kdovíkam. Možná narazíte na děsně červivé švestky – ale třeba i na zatraceně výborné! A pak si to spočítejte jako já po našem pátečním návratu domů.

Z donesených dvou košů a batohu hrušek jsem:

– připravila 6 středně velkých porcí hruškového smoothie. U Uga stojí 0,2 l hruškového freshe 47 Kč. Úspora: 282 Kč.

Na tuhle sklenku padlo 5 hrušek, věřili byste? Foto: Sláma v botách

Na tuhle sklenku padlo 5 hrušek, věřili byste? Foto: Sláma v botách

– navařila jsem 7 pořádně velkých sklenic dětských přesnídávek. V DM kupuji bio hruškové pyré za 27 korun sklenička (o dost menší než ty moje, ale budiž). Celkem 189 Kč.

O pár dní dřív jsem vyráběla také švestkové přesnídávky. Jasně že taky z "pocestných" švestek. Foto: Sláma v botách

O pár dní dřív jsem vyráběla také švestkové přesnídávky. Jasně že taky z „pocestných“ švestek. Foto: Sláma v botách

– upekla jsem hruškový koláč na plech – manžel si tři dny nekupoval své oblíbené makovníčky z Country Life, jeden za 40 Kč.

– a ještě zbyly hrušky k svačině nejmíň na dva týdny – kilo českých bio hrušek cca 70 Kč / kilo. Nevážila jsem to, ale dobrých 150 Kč v kapse.

Taky jsme si nasbíraly hluchavky na čerstvý čaj (o něm více v článku Čaj pro maminku), donesly si hrst planých ostružin a já si naaranžovala v kuchyni a ložnici nové květiny do vázy. (Aktuálně kvetou čekanky, chrpy, řebříček… ale já beru všechno, i to zajímavé zelené nevímco, viz fotka). Když mi nedávno manžel přinesl tři růže, byl překvapený, že ho stály skoro tři stovky. A co si ty chudinky asi předtím prožily za život…

 

Rámeček z mušlí z dovolené, věneček ze šípků (tak dobře, ty jsou umělý) a váza s biochroštím z výletu. Už začínám mít vyhraněný dekoratérský rukopis. Foto: Sláma v botách

Rámeček z mušlí z dovolené, šiška, věneček ze šípků (tak dobře, ty jsou umělý) a váza s biochroštím z výletu. Už začínám mít svůj dekoratérský rukopis. Foto: Sláma v botách

Takže tu máme neuvěřitelný výdělek kolem tisícovky za jedno krásné dopoledne strávené s mým dítětem! Díky díky, vaše standing ovation je na místě.

Nedávno jsme s malou byly na švestkách. Předtím na jablíčkách, co chutnaly jako hrušky, a na hruštičkách, co vypadaly jako ze Tří veteránů. Objevily jsme i další záhadné ovoce, které moje učitelka botaniky identifikovala jako hodně zplaněnou švestku – ovšem s matoucí vizáží višně! Tyhle hříčky přírody mě hladí na duši a malá má celý den o čem štěbetat.

Minijablíčka, které byly ve skutečnosti maskovanými hruškami, a hrušky ze Tří veteránů, po kterých nám naštěstí nic nevyrostlo. Foto: Kate Du

Minijablíčka, které byly ve skutečnosti maskovanými hruškami, a hrušky ze Tří veteránů, po kterých nám ale naštěstí nic nevyrostlo. Foto: Katka Roflikova foto

Vizáž višní, až na to že strom šířil neoddiskutovatelnou vůni slivovice! Foto: Sláma v botách

Vizáž višní, až na to že strom šířil neoddiskutovatelnou vůni slivovice! Foto: Sláma v botách

 

Budoucí koláč s těmi záhadnými švestkami doplněný ostružinami, ještě furt se na ně dá narazit. No a moje kuchařská asistentka. :) Foto: Sláma v botách

Budoucí koláč s těmi záhadnými švestkami doplněný ostružinami, ještě furt se na ně dá narazit. No a moje kuchařská asistentka. Foto: Sláma v botách

No a pak jsme si z výletu přivezli i koberec - ovčí kůži, za tu jsme ale poctivě zaplatily. K dostání na statku Oblík. Foto: Sláma v botách

A ještě jsme si z výletu přivezly koberec – ovčí kůži, za tu jsme ale poctivě zaplatily. K dostání na statku Oblík. Foto: Sláma v botách

 

Hrušky zpod Oblíku označil můj muž za „nejsladší, co kdy jedl“. Po planých jablkách ho zase nepálí pusa jako po těch kupovaných. Teď nás zrovna čeká velká jablečná sklizeň, vím o pár bezvadných jabloních v okolí. Jestli vy o žádných nevíte, najděte si geniální stránku na-ovoce.cz, která mapuje volně rostoucí ovocné stromy, jedlé kaštanovníky, ořešáky a další užitečné keře a byliny všude po České republice, a zjistěte si, co a kde roste ve vašem okolí.

 

Stránka na-ovoce.cz je k nezaplacení. Mapuje volně rostoucí užitečné stromy, keře a byly po celé vlasti české. Foto: Sláma v botách

Stránka na-ovoce.cz je k nezaplacení. Mapuje volně rostoucí užitečné stromy, keře a byliny po celé vlasti české. Foto: Sláma v botách

Jasně, přetékající koše úrody si asi nebudete vozit domů pokaždé, ani já, a to se považuju za experta, nejsem vždycky tak úspěšná, abych měla problém dovléct metráky sklizně do auta. Ale už nepamatuju, kdy naposledy jsme se z nějakého výletu vracely úplně s prázdnou.

Aby se vám ale trajdání po přírodě i finančně zaplatilo, obnáší to tři věci a vy už teď víte jaké. No přece… přece…:

… vnímat, vidět a zastavit se!

Jedno soumrakové Středohoří, další krásný výlet za hruškami i s mým mužem. Foto: Sláma v botách

Jedno soumrakové Středohoří a další krásný výlet za hruškami i s mým mužem. Foto: Sláma v botách

Statek Oblík je moc fajn i proto, že je jen pár kiláků za naším městem. Foto: Sláma v botách

Statek Oblík je moc fajn i proto, že je jen pár kiláků za naším městem. Foto: Sláma v botách

 

Moc pěkný podzim plný výletů, ovoce a třeba i trochy deště vám přeju! (A jdu ukončit tohle ponocování, ať ráno nejsem jako zoombie… Máme totiž v plánu takový jeden výlet.)

Sláma v botách

Ať mi rostou!©