Jak zabalit vánoční dárky bez balicího papíru, mašlí a izolepy

2 komentáře

TENHLE ČLÁNEK VYŠEL UŽ V PROSINCI 2018. Ale aktuální je furt, a tak vám ho tu zase připomínám. Protože možná právě balíte dárky. A možná to chcete zkusit letos jinak. 

Já to „jinak“ zkoušela poprvé loni a takhle to dopadlo:

prosinec, 2018

Letos pojímáme Vánoce trochu jinak, a tak jsem si řekla, že to zkusím i bez tuny balicích papírů, izolepy a mašlí, které po jednorázovém použití skončí u popelnice.

A ejhle, šlo to zabalit!

Sešlo se několik okolností. Za prvé inspirace z knížky Domácnost bez odpadu (tahle) a velké prozření, že máme ještě velké rezervy, pokud jde o množství odpadků produkovaných naší „ekodomácností“. V knížce byla řada nápadů, jak zabalit vánoční dárky bez potištěných papírů na jedno použití, třeba pomocí metody furoshiki (balení do kusů látky – na youtube je k tomu spousta videí).

Workshop o ekologickém balení dárků navíc uspořádalo i naše městské muzeum, a tak jsem si řekla, že do toho teda letos jdu. Dárků stejně nebalím moc.

Prošmejdila jsem dům a z toho, co jsem našla, jsem použila:

Na zabalení

  • liché ponožky (konečně se nějak uplatnily)
  • roztrhané prostěradlo
  • látkové plínky (ještě jich mám pár po Vendovi)
  • obrázky, které děti malují doma, ve škole, na kroužcích
  • staré igelitky, krabice, obálky nebo poštovní papíry, ve kterých nám chodily během roku různé balíčky (schraňujeme je ve sklepě, že se budou hodit, až se budeme za rok stěhovat)
  • dárkové taštičky z minulých let (nikdy nevyhazuju)

Na převázání

  • provázek

Na ozdobení

  • větvičky ze smrku nebo buxusu (věnovala kamarádka)
  • plátky sušených jablíček a pomerančů (pár mi zbylo z tvoření vánočních věnců – dala jsem jen na ty nejvýznamnější dárky)
  • keramické výtvory, které nosí Lidka z kroužku

Na jmenovky

  • karton ze staré krabice (rozstříhaný na kartičky)

Do balení jsem se dala i s dětmi. Dvouletý Venda totiž ještě o Ježíškovi moc neví, zatímco Lidka, ta už pro změnu ví. 🙂 Vytáhli jsme dárky pro tatínka, dědečky, babičky, tety a rozjeli balicí manufakturu. Já balila, Lidka vyráběla jmenovky a vázala mašle na dárcích. Venda dárky počmárával. Bavilo nás to až do pozdního večera.

Výsledek?

Do látky a plínek se balilo líp než do tvrdého poštovního papíru, v obou případech ale provázek stačil k tomu, aby dáreček „držel pohromadě“. Jen asi u tří rozměrnějších dárků jsem musela použít i izolepu.

Objektivní zhodnocení vám dá moje rodina až po Vánocích. Můj subjektivní pocit je však takový, že dárky vypadají velice vkusně, někdy až vtipně. Lída se mě sice ptala, proč jsme použili takový „ošklivý papír“ (ten hnědý poštovní), ale do Vánoc má s Vendou ještě spoustu příležitostí balíčky pokreslit, počmárat, potisknout nebo jinak podle svého vkusu vylepšit. 🙂

Foto: Sláma v botách

Dárky pro naši rodinu. Tohle jsou všechny dárky, co mám pro děti a muže (v garáži čeká ještě kolo). Něco se na rodinu chystá taky u babiček a tet, tak si myslím, že dárků je až kampak! Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Lída chodí na keramiku. Její výrobky konečně našly uplatnění. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

K některým dárkům jsme přidali i sušený plátek pomeranče nebo jablíčka.  Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Děti se při zdobení dárků výtvarně vyřádily. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Tady řádil hlavně Venoušek (tužkou). Liduška si zase procvičila psaní. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Už jste někdy balili dárky do lichých ponožek? Pro mě to taky byla premiéra. 🙂 Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Když může Santa Claus nadělovat do punčochy, proč bych já nemohla taky? Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Vendovo ex-punčocháčky vel. 68 už byly několikrát poděděné a samá díra v rozkroku. Tak jsem je nahoře ustřihla a nacpala do nohavic láhve s naším moštem. Originální obal nevyhazovat, zrecyklovat zase za rok! Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Při psaní popisek jsem popustila uzdu básnickému střevu i já. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

No jo, mohla jsem to trochu přežehlit, no ale u stromečku stejně bývá přítmí, ne? Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

V téhle krabičce jednou něco přišlo, tak jsem ji i s papírovou vycpávkou použila na zabalení svojí domácí čokolády a sušené meduňky. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Miska na chipsy a obraz „Jak jsme v září houbařili na Šumavě“. To jsou Lidky dárky pro tátu, které jsme ještě nestihli zabalit. Ale o té mističce táta ví, tak ji možná ani balit nebudem. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Nakonec ani ta igelitka nevypadá špatně. Foto: Sláma v botách

Aby takové balení dárků bylo opravdu eko, podmínkou je papíry i látky od obdarovaných zase vybrat zpátky a použít znovu za rok. To ale není žádná módní hipsteřina. Šetřivé babičky a dědové to takhle přece dělají odnepaměti. 🙂

Vánoce bohaté na příjemné chvíle strávené s rodinou a blízkými Vám přeje  

Verča, Sláma v botách

Foto: Sláma v botáchFoto: Sláma v botách

PF 2019! 🙂 Foto: Sláma v botách

Další tipy na ekoVánoce najdete v článku: Milý Ježíšku, letos mi k Vánocům nic nedávej. (UPDATE prosinec 2019: Tenhle článek měl loni takový úspěch, že ho letos v upraveném a aktualizovaném znění otiskl i můj oblíbený Pravý domácí časopis!)

*******

Dárky jsem s dětmi balila ještě několik následujících večerů. Pro kamarády, babičky, tety… Prostoru pro vylepšení techniky je ještě spousta, furoshiki metody jsem se nakonec vůbec nedopracovala. Ale balím do ponožek poprvé. A věřím, že s každými Vánoci se budeme zlepšovat. 

Ať mi rostou!©

PS, psané v prosinci 2019: Brouzdám po internetu a co na mě nevyskočí…. moje nápady, jak balit dárky i bez papíru a izolepy, si povšimla textilka Lindström a sdílí moje nápady na firemním blogu. No vida, jaký má Sláma v botách dopad. 🙂 A mimochodem, ty tipy v článku „Jak neudělat z Vánoc ekologickou katastrofu“ nemá  Lindström taky vůbec špatný.

Budík na šestou! O propíchnuté noze a o romantice na stojáka mezi fošnami

2 komentáře

VĚNOVÁNÍ: Dvěma nejpracovitějším mužům, které znám!

Vstávat v šest je přesně to, co NECHCETE, když jdete po oslavě spát až hluboko po půlnoci. Dnes tahle nepříjemnost potkala mého muže. Budík zazvonil, ale muž nevstal.

…….

Někdy po deváté ranní mi ve spánku naznačuje intuice, že postel vedle mě je prázdná. Rozlepím oči a zjistím, že manžel akorát startuje před domem motorku a rychle vyráží na stavbu. Zaspal! Jeho stavební pomocník Ruda už tam na něj čeká tři hodiny. Chudáci chlapi, pomyslím si. Co mají ze života, když si ani o víkendu, a navíc po party, nemůžou přispat? To já jsem dneska bez dětí, takže snad nebude vadit, když….

Podruhé mě intuice probouzí, když je už deset pryč! No ty vado. Skáču z postele a zjišťuji, že zatímco já se po mejdanu dospávala, manžel vyrazil makat nejenže beze mě, ale i bez snídaně a svačiny. Protože doma není nic než pár kůrek chleba. Hned si v tu chvíli vybavím svou maminku. Poslední dobou mi stále častěji naznačuje, že „to vedu“.

„Ty to vedeš!“

Tak rychle vystřízlivět, mladá paní. I když jste si původně plánovala sprchu a čeknout chlubítko (facebook), jestli tam už nejsou nějaké fotky, je třeba fofrem změnit plán. Zachránit pověst manželky a mužův žaludek.

A tak rozespalá házím do mísy vajíčka, že zadělám na švestkovou bublaninu, z dalších vajec smažím omelety a třetí rukou, – kéž bych ji teď měla -, loupu cibuli na vyprošťovací zeleninovou polévku. Do hodiny je kulinární trojbor odbytý, výtvory v přepravce a i já, sláva!, mířím směr stavební pozemek a můj nevyspalej, pracovitej, hladovej muž.

……

Ohledně toho, jak pokračuje naše stavba domu, dostávám poslední dobou docela dost otázek. Nejčastější jsou dvě. Kdy už to budete mít dokončený? a Kdy se plánujete stěhovat? „Do Vánoc? Co?“ mrkají na mě naivně některé kamarádky. Bohužel, do žádných Vánoc ještě opravdu nebude nic. Když bůh dá a manželovy svaly vydrží, tak nejdřív si budeme balit fidlátka na Vánoce příští rok.

„Kuba dělá, co může,“ vysvětluju a současně se snažím manžela od tohohle tlaku na termín odclánět. Jako by nestačilo, že si nějaký termín stanovil sám ve své hlavě.

Čím pomaleji se stavba sune vpřed, o to víc po ní pobíhá a řídí budíky na sedmou, na půl, pak už na šest. Architekt, stavbyvedoucí a dělník v jedné osobě vyrostl za poslední dva roky v mých očích v hrdinu nadlidských rozměrů. A co teprve v očích mé rodiny. Ta už ode mě nezná jiná hlášení než „Kuba je na stavbě, Kuba bude zase celej víkend makat, ne, ani na oběd nepřijede, nechce se jídlem vůbec zdržovat“ a podobně. Z Kuby se stal v rodině pojem. Synonymum sebezničující píle, oddych neznajícího nasazení, sveřepého tahu na branku a až buldočí výdrže.

Bohužel přímo úměrně jeho transformaci v hrdinu se naopak já propadám na žebříčku manželské prospěšnosti čím dál níž. Stačí totiž, aby k nám naši občas zavítali na návštěvu, a mají jasno.

„Má on vůbec trochu klid, když večer přijede domů? Nebo je tady takovej bugr pořád?“

„Taky bys mohla někdy uklidit, aby si Kuba mohl pohovět a odpočinout v čistým.“

„A prosím tě děláš mu nějaký pořádný večeře? Maso mívá?“

„Hlavně po tom chudákovi nenech ty děti tak skákat! Vždyť už sotva plete nohama.“

„NO STARÁŠ TY SE O NĚJ VŮBEC POŘÁDNĚ?!“

Tak já se samozřejmě starám. A bráním se. Uklidňuji veřejné mínění, že i já už sotva melu a fakt dělám, co je v mých silách. Ale moje výsledky patrně nepůsobí tak přesvědčivě jako dům, který sice pomalu, ale jistě roste mužovi s tchánem pod rukama. Mně roste leda vodní kámen v toaletě, ale co mám dělat víc, když celé léto není školka, muže vůbec nevidím, zahrada plodí jako divá a já nestíhám sušit, vařit, zavařovat a ještě nedejbože s dětmi trochu užívat prázdniny?!

Na to má ale moje maminka jedinou odpověď. Dá se shrnout zhruba do tří slov: „Ty to vedeš!“

Rozhlížím se kolem a uznávám, že by mohlo být i líp. Když je mi ale natvrdo naznačeno, že by můj stavitel taky mohl v novém baráku skončit s nějakou úplně jinou, pořádnější paní, fakt se zkusím nad tím, „jak to vedu“, zamyslet.

„Protože to bych teda nechtěla, aby on tam s nějakou pořádnější…“ špitnu vprostřed hromady prádla na žehlení a rozsypaných kostiček.  A začnu promýšlet možnosti.

Foto: Sláma v botách

My se s dětma taky neflákáme, ale zajímá to někoho? Foto: Sláma v botách

Nová etapa

Před měsícem vypukla na stavbě ve V. nová pracovní etapa. Navázala na tchánovu jarní misi s názvem „ta okna do baráku vám samozřejmě vyrobím sám, ale jistě, to pro mě nic není, měsíc, maximálně dva práce a budete mít auslágy (slangově z němčiny – výlohy), jaké vám žádný jiný truhlář neudělá“. No jasně, po někom musel manžel svou sebedestruktivní obětavost podědit. Tchán si prostě výrobu obřích skleněných stěn a francouzských oken do našeho domu nedal vymluvit, a tak sveřepě oprášil řemeslo, vysmýčil truhlárnu a v březnu se dal do působivého a precizního veledíla, které však narazilo na zádrhel. Za měsíc ani za dva se taková zakázka nedala zvládnout.

Čas ubíhal, rámy do oken se lepily, muži rokovali nad technickými detaily, osazením skel, vybírali barvu laku, a čas ubíhal a běžel…

„Nevíš, Verun, jak je táta s těmi vašimi okny daleko?“ sondoval švagr, který taky zrovna rekonstruuje a ochotný důchodce by se hodil i jemu.

„Myslím, že je u druhého nátěru,“ podala jsem poslední orientační odpověď, protože sama už jsem neměla odvahu se na stav výroby ptát. Termín dodání se od jara několikrát posouval.

Tak jsme zatím ve V. dělali něco jiného. Muž budoval altán, přestavil mi chlívek na sklad zeleniny, navršil hromady suti do základů terasy u domu, vyzdil zásobovací komoru ve stodole. Já sela, zalévala, plela, sklízela, prostě to svoje. A tu a tam jsme se zajeli podívat do truhlárny v D., jak táta s okny pokročil. „V červenci je montujeme,“ prohlásil naposledy, očividně už na pokraji sil i nervů. „Jasně, tati, hlavně se kvůli blbejm oknům nestrhni!“ uklidňoval ho muž.

No, byl z toho srpen…

Výhodou našeho pozemku je, že práce na něm je a vždycky bude dost. Foto: Sláma v botách

Už je to tu zase!

Tři vrstvy nátěru ale nakonec přece jen zaschly a tak se obří smrkové rámy konečně mohly začít přivážet do V.  Měsíce výrobní dřiny završeny. Jenže akci „okna“ pořád neměl být konec.

Okna totiž bylo ještě zapotřebí na barák osadit. A jestli jsem si myslela, že tohle už musí být po hoblování, broušení, řezání, lepení, lakování, zasychání a převážení nepodstatný detail, tak jsem se bohužel opět spletla. Teď to teprve začalo být s okny zajímavé. Myslím pro mě.

Výroba „auslágů“ se mě až dosud nijak netýkala. To mi mimochodem manžel občas vyčítá – že se mě nějak málo týká celá stavba našeho domu. Že očekával větší účast z mé strany při navrhování, promýšlení dispozic, fasády, podlahových krytin a že i teď bych měla být aktivnější při rozhodování, kam vyvrtat díry na zásuvky nebo na kterou stěnu v koupelně vrznout umyvadlo. A jestli radši zapuštěný, nebo na desku.

V zásadě má můj muž pravdu, opravdu všechna tahle rozhodnutí nechávám na něm. Ale to je důsledek toho, že když jsem po zakoupení pozemku vyjádřila přání žít v domečku s doškovou střechou a muškáty v oknech, namaloval on jako odpověď návrh přízemního celoproskleného pavilonu s betonovým stropem, ve kterém žádná okna na muškáty nejsou! Tehdy mi došlo, že můj hlas nebude mít váhu ani poradní, poslední slovo že si stejně vezme on – architekt -, tak proč se angažovat, když na zahradě se budu moct realizovat dostatečně a po svém. Náš barák si tak v podstatě nechávám jako překvapení, které mi muž doufejme do roka, do dvou postaví. Pouze jedno přání jsem ještě vyslovila, mít kuchyň na jih, abych mohla vařit na sluníčku a koukat při tom do zahrady. Budu ji mít ale na sever a koukat na zeď sousedům, alespoň mi ale bylo odborně a velmi obsáhle vysvětleno (manželem i tchánem), jaké to má výhody. Dál se po tomto záchvěvu aktivity už opět nesnažím. 🙂

Odkudže jsem to ale odbočila?

Okna… Tak s těmi jsem to plánovala udělat jako s celým domem. Nechal design i realizaci na chlapech a dostavit se až na první otevíračku vitrín. Jenže jak jsem se překvapeně dozvěděla, osadit, zapěnit, zasklít a zasilikonovat takové kravské výlohy bude další mise, co do náročnosti srovnatelná s výrobní etapou! Pro mě však se zásadním rozdílem. Zatímco předchozí fáze probíhala někde daleko v truhlárně v D., kde se o tchána starala babička, tahle druhá etapa poběží jen pět metrů od mých záhonů, nasazen bude i můj muž a ode mě se čeká – když nic jiného – , že aspoň tu a tam přivezu na stavbu „zmrzlinu, bébéčka a coca-colu“.

Poplašeně zamrkám na svého už úplně šedivého tchána a na čím dál šedivějícího svého muže a vhrknou mi slzy do očí. Najednou mi totiž docvakne, co a proč mi to ta moje maminka pořád klade na srdce. Že nemám-li „to vést“, tak nejenže chlapům fakt budu muset tu colu občas přivézt, ale hlavně taky každý den něco pořádného uvařit a upéct.

„Už zase,“ chytnu se za hlavu, protože se mi vybaví loňské léto, které jsme taky trávili na maltě. Dovolená spočívala v tom, že jsme si hodili spacáky na balkon, a jinak chlapi každou volnou chvíli makali na stavbě  a já u kastrolů, aby mi hlady nepošli. (článek Hrubá stavba za týden. Svépomocí a o hladu.)

Letos jsem si závěr prázdnin představovala jinak, ale to už teď nemá smysl rozpitvávat. Alespoň že mám od loňska dvacetilitrový kastrol na guláše a rodinný výlet na Křivoklát holt posuneme o týden, nebo o dva, no…

„Nasmažím vám hamburgery z biohovězího,“ ohlásím jídelníček na první den a určitě je dobře, že v tu chvíli nevím nic o tom, jak dlouho bude DOOPRAVDY etapa č. 2 trvat. Že žádné hrady a zámky už se tohle léto nestihnou.

Foto: Sláma v botách

Kastrol pro školní jídelny je už zase nasazen k sycení dělníků z vlastní rodiny. Foto: Sláma v botách

Půlhodinka štěstí pilné manželky

„Myslela jsem, že bysme mohli ještě ten Křivoklát…,“ opět trapně otevírám téma výletu, když akce okna vstupuje už do třetího týdne. Ano, ještě pořád se nechci smířit s tím, že muže ani na jediný den nevystrnadím z montérek. Moje prosíky ale i dnes zanikají v ruchu stavby.

„Zmrzlinu jsi asi nepřivezla, viď?“ ptá se manžel trochu zklamaně. Zdá se, že Křivoklát opět nikoho nezajímá.

„Promiň, sjedu ti pro ni na otočku k vietnamcovi,“ zaimprovizuju zahanbeně.

„V pohodě, já bych stejně neměl čas ji jíst,“ prohodí manžel už zase napůl vylezlej na štaflích. Doobědval dřív, než jsem stihla doříct „sokolníci, šermíři a program pro děti“.

„Tak zítra se těšte na pizzu a rýžový nákyp,“ loučím se s pracanty už jen letmo a jdu teda vymýšlet jídelníček na týden č. 4.

Abych ale nebyla nespravedlivá, tak jednu výhodu přece jen nemůžu těm svým zásobovacím cestám do V. upřít. Vyzkoušeli jsme si díky nim romantiku obědů na zemi, na fošně, na paletě, na kartonu, na stavební koze, na stojáka, s talířem v klíně, na cihle, na hobře, na rozlepené spárovce i na tabuli skla. Obědvali jsme v základech terasy i v budoucí koupelně, což se už třeba nikdy nepoštěstí. A kouzlo rodinných obědů na staveništi má pro mě ještě další, sobecký rozměr. Když dojíme, chodím se na chvilku projít po zahradě.

Muž zatím buď s plným břichem odpočívá, zatímco se po něm děti koulí, nebo se s plným břichem okamžitě vrhá do práce, zatímco se po něm děti koulí (a on je marně odhání).

„Nech je, jsou rádi, že tě jednou za den vidí,“ snažím se prodloužit tyhle naše momenty.

„Já je taky rád vidím, akorát Venda tu furt nemusí házet ty šutry! To hodlá ta okna vysklít hned první den?“ ruší muž idylu naštěstí jen drobným šuměním.

To já už ale sbírám rajčata, kterých je letos rekordně dost, cukety, kterých bývá dost tradičně, a kukuřice, kterých tradičně není dost nikdy. Trhám si nějaké to lupení domů do vázy, zalévám celer, protrhám dozrálé fazolky, ke každému jídlu utrhnu pár okurek nebo vyreju mrkev s petrželí na polévku příští den. Prostě si po obědě pár minut dělám, co mě baví a čeho si zahrada žádá. Díky tomu se mi na záhonech nehromadí práce na nějakou vydatnou, únavnou nárazovku. (jako byla ta minulá! – článek Jak manžel hospodařil sám a já začala zahradničit podle Jardy Duška)

Dochází mi to někdy mezi druhým a třetím týdnem. Že vlastně tahle kulinární „etapa“ není tak špatná, jak jsem se původně hrozila. Že je ve skutečnosti docela dobrá. Dokonce možná nejhezčí částí letošního léta. (A to Itálie nasadila laťku – článek Jak manžel hospodařil sám a já začala zahradničit podle Jardy Duška). Ano, musím každý den vymyslet, čím ten obří kastrol naplním, a na zmrzlinu – nic proti místnímu vietnamcovi!  – jsem musela sehnat extra dodavatele, ale když nakládám přepravku s talíři, příbory a jídlem do auta, cítím hrdost. Protože si konečně připadám jako užitečná manželka, která pro barák  a urychlení termínu jeho dostavby taky něco dělá.

No, a když si pak po společném hodování mezi vrtačkami, fošnami a skleněnými tabulemi můžu zmizet na druhý konec zahrady, kde po mně chvíli nikdo nic nechce, představuju si, že to přesně takhle budu dělat, až ten náš statek ve V. dobudujeme. Žádné obědy na asfaltových pásech jako teď, ale už kultivované stolování v jídelně na jih (protože jídelna je na jih rozhodně výhodnější než kuchyň), s pohledem dojatě upřeným na každodenně opečovávané záhony. A když chci to své denní snění jó dotáhnout k dokonalosti,  představím si ještě pohodlné dubové židle, které buď vytáhneme z nekonečného depozitáře rodinné skládky v D., nebo nám je zhotoví zase nějaký ochotný důchodce. (článek 9 LIDÍ POD STŘECHOU. O éře disfrutalismu a nesnesitelné těžkosti zbavování se krámů.)

„Na co myslíš?“ houkne na mě muž ze štaflí, když do něj při svém vznášení na obláčku málem vrazím. „Ále,“ pousměju se pouze. Myslím, že i bez odpovědi je jasné, jak jsem právě spokojeňoučká. Podám muži nahoru další zmrzlinu a tchánovi hodím dvoulitrovou fantu, kterou si objednal. Dětem, když je dneska tak krásnej den, dáme taky ochutnat, až se z toho celé rozsvítí.

Bylo nám pěti někdy spolu takhle dobře?

Jasně, že se říká, že láska prochází žaludkem. Ale podle mýho, aby si ji člověk OPRAVDU vychutnal, musí si, než začne hodovat, taky OPRAVDU zamakat!

…..

Závěr o tom, jak je důležité nosit slipy

Sláva, tak po třech týdnech jsou naše okna konečně jakž takž hotová! Silikon ani zasklívací lišty na nich teda ještě furt nemáme, ale je neděle proboha. Tchán to v pátek zabalil a po týdnech vstávání v šest prostě odjel na víkend do lázní. Protože slyšíte správně, i důchodce občas odpočívá. A tak se i my s mužem domluvíme, že tentokrát se normálně najíme doma, on si dá od oken pauzičku a odpoledne jako rodina něco podnikneme. Jakože rodina s tatínkem.

Zatím mám ale hotový špenát i bramborové knedlíky, obojí už pomalu stydne, ale muž nikde.  Za okny prší provazy, říkám si, že už ten chlap přece musí každou chvíli dorazit, ne?

„Kde jsi? Pojeď už!“ zaurguju příjezd telefonicky, ať ty knedlíky úplně nevychladnou.

„No prosimtě, Verun, já jsem v nemocnici. Brácha mě právě přivezl na pohotovost,“ vyšokuje mě manžel, jako by se nechumelilo. Málem to se mnou šlehne.

„Co se stalo, CO SE STALO, CO TI JE?!“ pištím, protože od manželovy poslední jízdy sanitkou na chirurgii uplynul pouze rok.

„Ale prosim tě, jak jsem v tom slejváku spěchal na oběd, šlápnul jsem na rezavej hřebík a propíchnul si nohu naskrz,“ odpoví mi nešťastník poměrně smířeně.

Tak se těch knedlíků opravdu zatepla nedočká, napadne mě jako první. A hned potom, že i odpolední program můžeme odpískat.

Lazar se večer vrátí z chirurgie s drenem v chodidle a rozkazem vydržel alespoň dva dny s nohou nahoře.

No nepřipadá vám to výstižný?

Že zranění nohy potká zrovna člověka, který dupe celé léto na plný plyn, samým pobíháním po stavbě neví, kdy zastavit, a už vůbec nezná, co je ležing s nohama vzhůru? Teď ho má naordinovaný písemně. Prozřetelnost muže přibila k zemi. Ještě že tchán odjel do těch lázní, jinak by mu nejspíš spadla na jeho sebeobětující se hlavu tabule skla.

„Ale trpěl jsem při tom drenovaná jako Hus,“ fňukne si muž, asi aby si zajistil láskyplné hlazení, vískání ve vlasech a další výhody raněného hrdiny. Slastně při té péči zavrní a při tom mi převypráví, jak ho dvě sestřičky držely a taková sympatická paní doktorka ho mučila, až úpěl na celou chirurgii.

„Myslím, že tam dámy už dlouho nic podobnýho neměly. Já navíc přijel v těch svých šedých kraťasech, jak mají díru mezi nohama,“ vypráví manžel zážitky z boje.

„Myslíš ty, co ti z nich vypadává…? Aspoň vidíš, jak je důležité nosit slipy. Babičky to vždycky říkají: vezmi si čisté prádlo, nikdy nevíš, co se ti stane a jestli nepojedeš do nemocnice, “ zasměju se.

„No přesně na to jsem si vzpomněl. Akorát já samozřejmě žádný slipy na sobě neměl.“

„Ježiš, ale to ti muselo být vidět úplně všechno!“

„Vždyť taky říkám, že tam ty ženské dlouho takovej případ neměly,“ vyprskne manžel.

A já mu knedle, které mu konečně nesu, málem vyklopím do toho děravého klína.

……

Navzdory dírám v noze a v kalhotách stál náš závěr léta za to. Následující pondělí si muž s ovázaným chodidlem na stole a dětmi a ženou v náručí užil svůj den prázdninového volna… Okna se kvůli jeho léčebné vsuvce překvapivě taky to, no, víte co…

Akorát mně po skončení „akce okna“ došlo, co mnohem horšího se ještě může přihodit, pokud hrdina práce ve stavebním tempu nepoleví. Vždyť ono by se taky klidně mohlo stát, že to nakonec budu já, kdo v baráku po vší manželově dřině bude žít s někým jiným. Protože chronicky přepnutý, přepracovaný a stavebními rekordy zlomený stavitel se své životní realizace taky nemusí dožít!

A i proto je občas dobré stoupnout na hřebík. Zvláště na takový, který se nám snaží něco naznačit.

 

Foto: Sláma v botách

Daddy je bůh! A Vendo, ty furt neházej ty šutry! Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Já 31. srpna PŘECE JEN odjela s dětmi na otočku na Křivoklát. S neteří, bez muže. 🙂 Foto: Sláma v botách

Krásný začátek podzimu

  • všem zahrádkářkám a zahrádkářům,
  • svépomocným budovatelům,
  • dětem zaměstnaných otců i matek,
  • slimákům, kteří nás letos moc netrápili;
  • blýskáčkům řepkovým, kterým naopak Andrejova pole nestačila a připravili nás komplet o všechno brukvovité na záhonech;
  • sluníčku, které si nedalo pokoj;
  • zahradě, která to přesto nějak přežila;
  • české přírodě, kterou jsem na čas vyměnila za moře, ale klidně jsem si to mohla odpustit, protože tady je stejně líp!

Vydařený začátek školního roku

  • mé dceři, které to letos poprvé vypuklo;
  • Vendovi, který si ještě pořád občas cvrnkne do kaťat, chlívák;
  • vám čtenářům, kteří mi píšete, jak jste se v létě měli, a popoháníte mě napsat další článek nebo rovnou celou knížku.

Na obojím pomalu, svým tempem makám. Někam už toale snad „vedu.“ ♥

Foto: Sláma v botách

Po obědě na zahradě. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Nejdůležitější je jídelna na jih! Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

A samozřejmě plný „stůl“. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Akce okna, etapa 2, osazování. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Děda „Mía“ je všeuměl, to už ví v naší rodině každé dítě. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Oběěěěěd! Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Zásobovací jednotka se vydává na pravidelnou cestu do V. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Přivážím plné kastroly, odvážím košíky čerstvé úrody. Každý den. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Ale hlavně nepřijít o styl. 🙂 Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Zaskleno! Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Mise končí. Už teď se těším, co pánové vymyslí příští léto. 🙂 Foto: Sláma v botách

Ať mi rostou! ©

* * * * * * *

Pobavili jste se? Tak si přečtete, co se nám stalo už dřív…

Jak jsme koupili statek aneb Sláma v botách začíná odznovu

Obklíčeni Roundupem!

HRUBÁ STAVBA ZA TÝDEN. Svépomocí a o hladu.

Čumák v zemi a zadek u nebes! Aneb jak jsme oslavili první máj.

 

Jak manžel hospodařil sám a já začala zahradničit podle Jardy Duška

Napište komentář

V pátek 1. června večer jsem sebe a děti naložila do autobusu, který nás v sobotu ráno vyplivnul u moře. Na zájezdu jako vystřiženém z Viewegha. „Tak hlavně aby to ty děti přežily,“ vyjádřil manžel tradičně důvěru mým mateřským schopnostem. Ohrnula jsem sebevědomě pysk, ale sama jsem jednu starost taky měla. Bála jsem se, jak to tu beze mě zvládne moje zahrada.

Jak jen to beze mě asi zahrada zvládne? Foto: Sláma v botách

Jak to beze mě asi zvládne moje třetí dítě? Foto: Sláma v botách

Ve čtvrtek před odjezdem jsem se pokusila rozdat manželovi nějaké instrukce. „Občas mi promíchej na okně tinktury a každý den obejdi kytky s konví,“ poprosila jsem ho. Má dost svých starostí, takže by na ty moje mohl zapomenout.

Na chodbě u dveří už stojí sbalené dva obří loďáky, slunečník a kočárek, zbývá jen upéct na cestu chleba a manželovi něco sladkého, aby ho nemrzelo, že s námi nejede. A pak konečně Bella Italia. Moje těšení kalí jen jediná obava. Lehká nedůvěra v osobu,  která si autokarový zájezd nechává ujít a na níž teď bude záviset moje hospodářství.

„Nezapomínej, Kubi, že máme kytky i před okny. Ale hlavně zalejvej balkon,“ opakuji manželovi stěžejní body péče o osiřelou domácnost, zatímco se o den později loučíme u autobusu. „Já jsem ti to možná měla sepsat,“ začíná mě zachvacovat panika. Protože mi připadá, že manžel moje pokyny vnímá jen napůl. Místo aby si ukládal do paměti, že rajčata a saláty má kropit každý den, zatímco rozmarýn a tymián stačí ob den, kontroluje, jestli jsem vzala dětem plavací kruh.

„A taky jsou na zahradě jahody!“ vybavím si ještě rychle, vprostřed manželova výkladu o bezpečném chování na pláži. „Prosím tě, jezdi si je trhat nebo je aspoň hoď do mrazáku. Po tý dřině by byla škoda nechat je sežrat ptáky,“ pokusím se o poslední pokyn stran péče o své zemědělství. Ale pak už je to tady, autobus startuje.

„Zavolej mi hned, jak dorazíte!“ křičí na mě manžel přes okýnko. „A ty mi zase míchej ty tinktury!“ zkouším křičet já, ale v řevu motoru a dětí už není nic slyšet.

A tak jsme se rozloučili.

Výrobní závod Sláma v botách si vzal letos na mušku české kopřivy a moravskou slivovici. Foto: Sláma v botách

Výrobní závod Sláma v botách si vzal letos na mušku české kopřivy a moravskou slivovici. Foto: Sláma v botách

*********

Tinktury a nervózní účastnice zájezdu

Ráno mohu manželovi poslat uklidňující esemesku, že cestu jsme s dětmi přežili. Naším provizorním domovem se teď stává městečko Rosolina Mare na severu Itálie. Nekonečné písečné pláže, pruhované slunečníky, tržnice s tretkami, turistické vilky pod vzrostlými piniemi a sem tam pizzeria nebo gelateria artificiale. Po mnoha letech,  ne-li prvně v životě, se stávám účastnicí zájezdu. S plnou penzí, animačním programem pro děti a čůracími zastávkyami v autobuse po čtyřech hodinách.

„To by manžel nepřežil,“ povídám kamarádce, se kterou jsem ubytovaná. Naštěstí ani jedna nemáme větší ambice než zvládnout dovču s dětmi v klidu, a tak si při polehávání mezi ostatními turisty notujeme.

Foto: Sláma v botách

Itálie v předsezoně, ale pro mě hotový ráj. Nemusím tahat žádné konve, mohu si dokonce i číst! Foto: Katka Roflíková Foto pro Slámu v botách

„Akorát na ty tinktury musím furt myslet,“ svěřím se Kátě s jediným šedým mráčkem na jinak blankytném dovolenkovém nebíčku. „On mi je určitě nemíchá, já ho znám,“ honí se mi totiž hlavou po celý pobyt. Naložila jsem do slivovice bylinky a ráda bych se po dovče dočkala skvělých domácích tinktur na záněty krku a dásní (šalvějová) a na bolesti hlavy (řimbabová tinktura) A tak každý den ťukám manželovi domů série esemesek s upomínkami.

Buď v klidu, dnes jsem zalejval,“ pochlubí se muž, když jsem z domova asi čtvrtý den. „Jak ,dnes´? To máš snad dělat každý den, ne?!“ vyskočím rozrušeně z plážového lehátka, když si zprávu přečtu. Pak se obrátím na Katku, která vedle mě ťuká do tabletu zase nějaké svoje urgence manželovi, a postěžuju si: „Já mám pocit, že on to tam fláká!“ načež se domů marně pokouším dovolat. Muž mi ale jen odpoví, že je v práci a má toho moc.

A tak mi nakonec nezbyde než zkusit na stav domácnosti zapomenout, jinak si dovolenou úplně zkazím, a předem manželovi všechny poklesky odpustit. Dělala jsem, co bylo v mých silách. A třeba doma někdy zaprší.

********

Na pole, ženo!

Následující den se zase celé odpoledne válíme na pláži a já při tom hltám Okamžiky štěstí od Patrika Hartla. Stejně jako včera, předevčírem i jako budu ještě tři příští dny, co nám tu zbývají.

„Víš, co mě teď napadlo?“ mrknu na kámošku a odložím na chvíli knihu do klína. „Že bych mohla v L. založit čtenářský klub. Ten nám ve městě ještě chybí a mě vždycky bavilo povídat si o přečtenejch knížkách,“ začínám zhruba pátý den vymýšlet, jakou novou aktivitou bych si ještě mohla zkomplikovat život.  Jako bych doma měla čas nějaké knížky číst. Jako by v řetězci „vaření-úklid-zahrada-děti-práce“ ještě zbýval prostor na další, víc leisure článek.

A právě v tu chvíli mi Káťa položí zvídavou otázku: „Chtěla bys být teď radši na zahradě?

Podívám se na ni s opravdu překvapeným výrazem. Dělá si srandu? Chce vědět, jestli bych odpočinek nad knihou radši vyměnila za ohejbání se k řádkům plným plevele ve třiceti stupních na své plantáži? Když mi tu lítaj pečený holuby do huby a můžu si celé dny číst? Kdy se mi něco takového zase podaří?

„Ani za nic, ženo!“.

Vánek mi ovívá ramena, vlny šplouchají na kotníky a mou jedinou starostí je občas zkontrolovat, jestli mám někde děti.

Ještě tři dny. Ještě dva. Jeden poslední.

A pak zase autobus a domů. Na pole. 🙁

A pohádky byl konec. Foto: Sláma v botách

A pohádky byl konec. :-/ Foto: Katka Roflíková Foto pro Slámu v botách

**********

Nepršelo!

Tak, přemýšlím, z kterého konce začít. Zatímco manžel poslouchá štěbetání dětí o tom, jak v Itálii bylo všechno nejlepší, já vybaluju a sbírám odvahu zajít se podívat na terasu. Jakpak to tam dopadlo?

„No samozřejmě všechno suchý,“ sprásknu ruce, když se konečně odhodlám. Fofrem popadnu konve, jako by pár vteřin zrychlení mohlo rostliny zachránit.

„Tak to není tak špatný, ne? Dvakrát jsem ti to zalil,“ přitočí se ke mně na terase manžel bez jediné známky výčitek svědomí. Chvíli si ho prohlížím a přemýšlím, jestli se jen snaží své selhání bagatelizovat, anebo si fakt neuvědomuje, co během mé nepřítomnosti napáchal.

„No jo no, asi se to dalo čekat,“ prohodím nakonec pouze, protože se nechci hned po příjezdu hádat, a pokračuju v prolejvání sušinek, co byly a ještě bývaly mohly být výstavními bazalkami.  „Něco snad přežilo,“ zhodnotím výsledky manželova hospodaření a radši za sebou dveře na terasu zase zavřu.

Alespoň že tinkturám se – zdá se! – nestalo nic.

Po obědě se nenápadně vkradu do svých pracovních šatů a s tím, že si jen „na chvíli“ odskočím, vyrazím na inspekci do V. Jak to dopadlo na terase a v kuchyni, už vím. Zbývá ale ještě zjistit, jak na mou absenci zareagovala zahrada. 

Foto: Sláma v botách

Zahrado, mami is home! Foto: Sláma v botách

********

Ta chamraď!

Vypadá to, že mohu konečně začít prohlašovat, že už nejsem zahradní zelenáč.  Jak se to pozná? U mě podle toho, že mě každý kedluben nebo hlávka zelí,  které se mi podaří vypěstovat, už nedojímají k slzám a neplní málem národní hrdostí. A že naopak z každého pěstebního nezdaru už taky nejsem na nervy jako můj táta, když mu prohraje Litvínov.

Zkrátka už chápu, že na zahradě se občas daří a občas ne. Že někdy je těch okurek víc nebo rodí dřív, a jindy že plesnivěj nebo nevylezou. A je jedno, jestli za to může špatně vybranej flek nebo špatné vibrace, když jsem ty okurky sela, anebo jestli prostě „jen“ není na okurky dobrej rok. Zelenáč si fiasko bere osobně, ale já už za sebou pár sezon mám, abych věděla, že něco vypěstovat dokážu a že nikdy se na zahradě nedaří vše. A i kdyby to náhodou bylo těmi mými vibracemi, proč si jako něco zpětně vyčítat?

Přesto když jsem v neděli dorazila do V., zažila jsem šok hodný blondýny, co motyku vidí poprvé v životě a přemýšlí, jak se ta dlouhá věc drží.

Ano, vidím na záhonech červené jahody, které na mě celou dovolenou čekaly, abych si i já mohla vychutnat sladké plody svého okopávání, odplevelování a zalévání. Vidím letošní úplně první cuketu, která vyrostla zrovínka na Liduščině pokusném záhonečku. A ze záplavy kvetoucích řimbab, lahodících estetickému cítění lesany prvního stupně (článek Evoluce lesany aneb O nošení podprsenek, usmrkaných nosech a hlavně jak mě pozvali mluvit na ALLfestival), mi taky radostí skáče srdce.

Foto: Sláma v botách

Řimbaba, kvetoucí pažitka, cibule a první cuketa. No, není to dojemné? Fňuk, smrk… Foto: Sláma v botách

ALE CO TEN ZBYTEK?

Co ta chamraď, ten bordel, ta spoušť?!?

Dovolila jsem se vzdálit se pouze na pár dní a tohle má bejt jako nějaká odveta?

Okamžitě se snažím vzpomenout si na dechové cvičení, které jsem trénovala u moře, a dojít si do stodoly pro motyku bez jakékoliv hlasité reklamace stavu záhonů. Ale stejně to všechno uvnitř mě vzteky křičí: Za co jako? 

Zahrada kompletně zarostla svlačcem a lebedami, ale dobře, pojďme to prodýchat a nedělat z toho aféru.

Tuhle situaci ostatně nezažívám poprvé.

Od doby, co zahradničím, řeším pořád stejné dilema. Je lepší užít si dovolenou, ale pak se moct na zahradě zbláznit z toho, jak se práce nahromadila? Anebo radši nikde netrajdat, když přece celý můj život je dovolená a kór mateřská je korunovaný odpočinek na entou? Toť každoroční volba zahrádkářky.

Přes zimu se vždy přikláním k variantě „nebudu se v létě vzdalovat ze zahrady, kde mám vše, co k životu potřebuju, přírodu i spoustu bio žrádla“. Jenže pak léto – patrně od slova létat – udeří a rozlétaná začínám být i já.

Ale ty návraty potom… Ten šok, že tahle zahrada není moje zahrada, že jsem opouštěla úplně jiný pozemek a k téhle džungli se nehlásím, protože jsem přece před odjezdem udělala s motykou v ruce a potem v tváři vše pro to, aby se žádný šok nekonal.

A přece se koná…

Foto: Sláma v botách

Tohle býval slušný pozemek. Před čtrnácti dny. Foto: Sláma v botách

Hrdlo se mi začíná stahovat zděšením. Dechové cvičení, o které se marně pokouším, očividně neplní dostatečně svou relaxační funkci.

Na záchrannou operaci na zahradě mám navíc jen hodinu času. Muž se uvolil chvíli pohlídat děti, ale jen dokud se Venda po „o“ nevzbudí. Poté se mám vrátit, protože i on má ve  V. fůru práce, do které se potřebuje pustit.

Čím mám teda honem začít? Přesít fazole, nebo zalít mladé stromky, které nejvíc trpí letošním suchem? Nebo snad sklidit jahody? Zaštípat česnek? Vyjednotit řepu? Vysvobodit mrkev a petržel z obklíčení plevele třikrát většího než neduživé kulturní plodiny?

Jarda Dušek, vyzbrojený toltéckou moudrostí Čtyř dohod, by možná tuto situaci zvládl procítit bez stresu, zpřítomnil si i tento okamžik se stoickým klidem a dokonce k němu přistoupit s humorem. Já jsem však bohužel vyzbrojená pouze chabými pokusy o relaxační dýchání, jejichž účinnost proti stavům paniky a vnitřního zhroucení se začíná limitně blížit nule!

„Krucinál, nebylo mi u toho moře fakt líp?!?“ zasakruju nahlas, načež se mi v hlavě roztočí kolotoč nejrůznějších otázek a úvah, jako třeba „proč vlastně celou tu anabázi se zahradou podstupuju“, „pro koho a proč to dělám“, „co na té dřině mám“, „proč si radši nečtu, neležím pod stromem a pro jídlo nechodím normálně do krámu jako devadesát devět procent spoluobčanů“.

Do guláše smíšených pocitů a neporozumění sobě samotné se mi rozvibruje telefon.

„Tak jak jsi na tom, Veru? Nechci tě plašit, jenom že Venda už se probudil a před chvílí se mi tu úplně totálně zesral,“ volá mi manžel dobré zprávy z domova.

„No, já ti nevím, potřebovala bych tu být ještě tak minimálně celý den,“ pokusím se zavtipkovat, abych se trochu vzmátořila. Současně ale i trochu zadoufám, že se manžel fakt smiluje a shovívavě mi dopřeje čas navíc před odvelením zpátky na základnu.

Jenže z telefonu se ozve nekompromisní: „No, já nevím, jak dlouho ho v těch sračkách můžu ještě nechávat. Radši prosím tě co nejdřív přijeď, jo?“

„A nemohl bys Vendu třeba zkusit umejt a dát mu čistý hadry?“ zkouším najít řešení, které však manžel kategoricky odmítá.

„To nejde,“ prohlásí rezolutně. „Má to zesr.ný komplet po celejch nohou, vůbec na něj nechci sahat, na dobytka. Ve dvou budeme mít co dělat z něj ty zadělaný kalhoty stáhnout,“ vyloženě mě muž láká domů

No jo teda. Tak se teda budu muset vrátit a vysvobodit pokakánka i jeho zaopatřovatele. Jen mi není jasné, kdo a kdy vysvobodí na zahradě moje jahody, česnek, mrkev, řepu…

Venda se umí zadělat nejenom nahoře. Foto: Sláma v botách

Venda se umí zadělat nejen nahoře. Foto: Katka Roflíková Foto pro Slámu v botách

* * * * * * * * *

Jak je důležité poslouchat Jardu Duška

„Je to jen plevel, JENOM PLEVEL,“ opakuju si následující sobotu při novém nácviku zenového dýchání na své zahradě. Trvalo bohužel celý dlouhý týden, než jsem přesvědčila rodiče, aby si půjčili vnoučata, a já se mohla dostavit na onu potřebnou celodenní likvidaci podovolenkových škod. Lebedy za tu dobu povyrostly o dalších dvacet čísel! Teď už prakticky nejde poznat, kde končí záhony a začíná divočina. Obojí se opticky vyrovnalo a slilo do jednoho metr vysokého porostu sestávajícího z různých bylinných pater, obsahujících divoká rajčata, cukety, lebedu, svízel, kvetoucí ředkvičky, pórek a cibuli, kokošku pastuší tobolku, máky, bodláky, petržel, měsíček, kapusty, pýr plazivý a další flóru zastoupenou v různých, bohužel nikoliv vyvážených poměrech.

Netuším, jak ke kalamitě přistoupit. Jak uchopit stav, kdy už nejde znát, kde která rostlina začíná, kudy vede a kde je jí konec. Vím jenom, že jsem si celý týden pouštěla k žehlení Duška, abych byla na dnešek připravená, a že si tudíž nic z toho, co se na zahradě děje, nemám brát osobně. Protože „okolní svět není dobrý ani špatný, je mu zcela lhostejné, jestli existuju“. (Dušek, zásada pro šťastný život č. 14) .

A tak se ve smyslu další zásady, č. 13, že „naše problémy jsou pouze v naší hlavě“ snažím nenahlížet na stav svého zemědělství jako na problém, ale přijmout „přítomný okamžik“ s radostí, protože (Dušek č. 23) „pokud máš špatnou náladu, zamysli se nad tím, že až zemřeš, nebudeš mít ani tu“.

Namotivovaně se rozhlédnu a zkusím najít cokoliv pozitivního na tom, že přesně před týdnem jsem se válela na pláži a vlny chladivě oplachovaly mou celulitidu, zatímco dnes se k nebi vůbec nepodívám, protože moje prdel bude celý den trčet vzhůru a čumák budu mít už zase akorát zabořený v černý hlíně (článek Čumák v mezi a zadek u nebes). Ale jak praví Dušek č. 24 „žij dneska, protože včerejšek už není a zítřek být ani nemusí“.

No comment! Foto: Sláma v botách

Co bylo, bylo. Terazky som otrokom na vlastnom pozemku. Foto: Sláma v botách

A tak se jako první pustím do lebed v cibuli. Právě tahle část zahrady mi připadá nejkalamitnější, respektive – opravím se okamžitě – představuje „největší příležitost dobrat se hlubšího sebepoznání skrze mezní zkušenost“. A tak se snažím si v té lebedě lebedit a ihned vypíchnout nějaká pozitiva,  jako třeba že plevel zafungoval jako živý mulč, takže záhon s cibulí navzdory vedrům vůbec není vyprahlý a suchý. „Nemusím zalévat!“ uplatňuji optimisticky Duška č. 15, že „z každé události se snaž získat pro sebe něco užitečného“.

Tohle zjištění mě opravdu plní radostí. Tahání konví z potoka patří k  mým nejméně oblíbeným činnostem na zahradě, zvláště od chvíle, kdy se zase rozrostly kopřivy a k vodě už se bez požahání nedá projít. Záhony ale kupodivu zálivku nepotřebují. Bujný plevel je přistínil. Platí to o všem od cuket přes rajčata, okurky až třeba po celer. Balzám pro moje nervy i mou zahradu a naše vzájemné vztahy!

Vypletou organickou hmotu tak celý den nanáším na několik obřích hromad s tím, že je nechám pár dní proschnout  a pak s nimi záhony opět zamulčuju. Nevím, jestli jsem někdy viděla tolik plevele najednou, ale když už jsem ho vypěstovala, ať se využije. (opět Dušek 15!)

Další radostný okamžik zpřítomnění si prožiju o něco později při obhlídce ovocných keřů, které jsme sázeli na jaře. Hned pět angreštů a černých rybízů se chystá na historicky první sklizeň. „A ne malou!“ vykřiknu málem nahlas, načež rychle vlítnu do stodoly, abych tu ovocnou naději zakryla bílou textilií. Nechci zariskovat, že mě ve sklízení předběhnou špačci a bude po radosti (Dušek č. 20: „V životě vždycky spoléhej pouze sám na sebe“.)

„Tak jak to jde?“ přitočí se ke mně kolem čtvrté hodiny manžel, který nejspíš čekal, že si někdy dáme oběd. Jenže mně se ještě nechce ze zahrady odcházet, obzvlášť když mi jde práce tak pěkně, myšleno bez vztekání. „Nemám hlad, jsem v ketóze,“ odbydu muže nejprve, ale pak si všimnu tří krásných cuket pod jednou obzvlášť narostlou rostlinou a napadne mě, že bychom si mohli udělat první letošní ratatouille.

„Tak já ještě dopleju ten mák a vyrazíme,“ navrhnu architektovi, převlečenému toho času za příslušníka technických služeb, a zase se zanořím mezi své svlačce.

* * * * * * * * *

Protáhnout a ohnout

Navečer se zase rychle vracíme do V. Muž, aby pokračoval v asfaltování obýváku, já, abych pokračovala v nastoleném duškovském kurzu. Hotovo stále zdaleka není, ale řekněme, že dvou třetin už mám zahradu vypletou a teď je třeba rozhodnout se, co se dá zvládnout ve zbytku času, než budu muset k rodičům pro děti. Sít, nebo plít? Plevel se sice osvědčil jako stínidlo, ale je třeba vzít v potaz i to, že rostliny potřebují k životu i prostor. A ten už například v řádcích mrkve pro samé pcháče a sladký lupen žádný není.

Pak jsou na zahradě ale naopak místa, kde volný prostor bohužel je. Fazole něco sežralo, a pokud je nepřesiju, tak na tomhle fleku vůbec žádná úroda nebude.

Dívám se na hodiny a počítám, jestli stihnu obě tyto činnosti. Matematicky vzato, i když sebou hodně hodím, určitě ne. Ale já se o to přesto pokusím. Protože „věř svým pocitům!“ – to je myslím Dušek 21. A já chci věřit, že dnes zahradu opustím s tím, že jsem to dala. Všechno!

A tak si naposledy protáhnu hřbet před tím, než se budu až do hlubokého večera pohybovat pouze v hlubokém předklonu. Když se z něj po osmé večer narovnávám, je na zahradě opravdu hotovo. A tím myslím VŠECHNO.

„Chcípnu,“ odfrknu si nejšťastnější na celém světě a plácnu sebou do hromady svlačců. Taková vlna štěstí mě snad nezalila ani v Itálii.

Foto: Sláma v botách

Protáhnout se… a ohnout… Foto: Sláma v botách

* * * * * * * * *

O nedostatku volných rukou (a čistých plen)

Tma ještě nepadá, ale přesto už vše začíná nasvědčovat tomu, že dnešek se brzy stane včerejškem. Celý náš svažitý pozemek přikryly stíny, tráva začíná chladit, ptáci přidávají na hlasitosti a co chvíli nějaký proletí kolem napít se k potoku. Vůbec necítím tělo,  a přitom vím o každém centimetru rukou, nohou i trupu, který jsem dnes použila. Ve vzduchu se mísí vůně kopřiv, řimbab i kopru. Těmi posledními jmenovanými si přikryju obličej a inhaluju čiré štěstí. Dnes bych si víc než Veronika zasloužila jméno Blahoslav. Nebo Radovan.

„A jak jste si užili den vy?“ volám svým rodičům, protože zásada č. 3: Když se ti po někom stýská, zavolej mu. No, a navíc chci nenápadně zjistit, jestli si rodiče náhodou nenechají děti na noc a moje štěstí ještě vyšperkují. Dušek by mi poradil (zásada 6), že „když něco chceš, popros“, ale já tak ňák věřím, že se rodina dovtípí, co mám dnes za sebou a jaká hlídací službička by mi ještě bodla.

Telefon mi ale zvedne máma a očividně nemá na vybavování dostatek volných rukou.

„Toho posrávacího kluka už nám příště bez plíny nevoz!“ slyším, jak něco zdáli volá do telefonu. „Akorát po něm uklízím v obýváku,“ vysvětluje nepřátelský hlas v mobilu. „Nejdřív se podělal na hřišti a teď to pustil mýrnix týrnix v obýváku vedle stolu! A to jsme se ho minutu předtím ptali, jestli nepotřebuje,“  dostávám detailní hlášení a moje naděje na noc bez dětí se s každým dalším máminým slovem rozplývají jako bochánky červánků nad Oblíkem. Po prohlášení, že „to je katastrofa, buď to dítě pořádně vycvič, nebo už k nám bez plen nesmí“, je mi nad slunce jasné, že ani kdybych zásadu 6 uplatnila přímo, mé žádosti o noční služby by rozhodně nebylo vyhověno.

„Teda já mu zmydlim zadek, že si týden nedovolí ani uprdnout,“ ujistím maminku o výchovném opatření, o němž se domnívám, že ho chce chuděra slyšet (Dušek 7: „Nikdy se nehádej.“), a na žebrání o noční dozor rovnou zapomenu. Místo toho si připomenu Duška 12: „Nejdůležitější v životě je láska. Všechno ostatní jsou zbytečnosti,“ a vyrazím si pro andílky.

Cestou spokojeně rekapituluju. Podala jsem dnes olympijské fyzické výkony, a přitom neutrousila ani jednu nadávku, ani jednu ironickou či nactiutrhačskou poznámku směrem ke své zahradě. Je něco takového u mě vůbec možné? Moudra z youtube načerpaná při žehlení zafungovala??? To bych si Duška měla pouštět častěji. Třeba až budu večer prát Vendovy tepláky, které mi máma předává v igeliťáku, a dokonce i táta k nim připojuje kritický komentář.

Možná že i mým rodičům by se do života hodila zásada č. 22: „K ženám (ostatně i k mužům),  stejně jako k DĚTEM buď trpělivý a trochu shovívavý“. Ale když zahlédnu lihovou fixou počmáraný jejich stolek v obýváku a tváře odrážející, že oni pro změnu podali olympijský výkon ve hlídání, nejsem si jistá, jestli je teď na toltéckou moudrost ten správný přítomný okamžik.

Foto: Sláma v botách

Nejdůležitější v životě je láska. Foto: Sláma v botách

 

Já fakt nechci vědět, proč si mě manžel po ránu vyfotil! Foto: Sláma v botách

A naši sportovci po olympijském výkonu. Foto: Sláma v botách

RANNÍ EPILOG

Duškovské zásady prošly zátěžovým testem zahradnické praxe, a dokonce ani ráno, když žehlím (doslova) Vendovy fekální průšvihy, se nevztekám. A tak si zase jdu pro tablet a ladím na youtube Duši K. Optimismus si musím udržet, vždyť jsem doteď uspokojivě nenapravila tu spoušť na terase.

Což mi připomíná, že zásada 22 o shovívavosti by si možná zasloužila trošku rozšířit. A to takhle:

K ženám (ostatně i k mužům), stejně jako k dětem A KE SVÉ ZAHRADĚ, buď trpělivý a trochu shovívavý. OBZVLÁŠŤ KDYŽ JSI PO DOVOLENÉ!

Ať nám zase celé léto rostou! 

Prostě krásné léto (na zahradě) přeje Sláma v botách! Foto: Sláma v botách

Samé sebeuspokojení při letních zahradnických pracích i na dovolené vám přeje Sláma v botách! Foto: Sláma v botách

PS. Nějak se přihodilo, že příští sobotu opět kamsi letím. Kdyby mi chtěl tou dobou někdo na zahradě pomoct, obzvlášť se sklizní cuket a samozřejmě OMEZOVÁNÍM PLEVELE!, ozvěte se a určitě se domluvíme. (Dušek 6, ale tentokrát přímo. :-)). ©

DÍL 2. Jak zahradničit s dětmi od 3 let a TIPY NA DĚTSKÉ KNÍŽKY o pěstování a zahrádce!

Napište komentář

Jak zahradničit i s dětmi, jak se z těch malých pomocníků na zahradě nezbláznit a fakt v jejich přítomnosti i něco udělat? Tak tyhle otázky dostávám často a sama si je občas také kladu  Na poli jsem toho se svými dětmi zažila už celkem dost a mimo jiné zjistila, že děti a počasí jsou naprosto nevyzpytatelné. Přesto se pokusím shrnout to nejdůležitější, co jsem po čtyřech sezonách pěstování s dětmi pod sukní zjistila, a předat vám pár svých tipů. Vám všem, kterým se na zahradě taky motají pod nohama budoucí Jardové Svobodové.  

 

Přečtěte si DÍL 1.: Jak zahradničit s nejmenšími dětmi od 0 – 3 let. Aneb o kropičích, šťouralech a přenašečích všeho druhu. 🙂

Jak ZAHRADNIČIT s DĚTMI. Co dítě, to zahradník. DÍL 1.

 

Z prvního dílu už víme, proč se vyplatí brát děti na zahradu opravdu od nejútlejšího věku a jak je tu zabavit, aby se jim mezi vašimi záhony zalíbilo, aniž jim tu budete muset budovat trampolíny nebo skákací hrad (což by navíc stejně byla zbytečná práce, viz článek:)).

Taky už víme, že děti je třeba na zahradu vhodně obléct, obout a vyzbrojit se dostatkem času a trpělivostí.

Kropič a přenašeč. Foto: Sláma v botách

Můj kropič a přenašeč, tou dobou 21 měsíců. Foto: Sláma v botách

 

Naštěstí vašim zahradním kumpánům nebude jeden rok věčně. Jakmile kropiči a šťourové trochu povyrostou, konečně se můžete těšit na to, jak to teď na té vaší zahradě společně rozjedete!

Věk 3 – 6 let: Pomocník, smíšek i snílek

No sláva, váš zahradní doprovod už je čím dál šikovnější a chce se chopit pořádné práce. Dokázat vám, že taky umí okopat záhon, vykopat díru a zasadit sazenici dýně, hrabat listí nebo si kolečko plně naložit kompostem. Ale taky si možná začne na zahrádce hledat vlastní zábavu, uchylovat se do světa fantazie, nořit do vlastních her, ke kterým nebude potřebovat vás ani zahradní nářadí. Po chvíli společné práce se vám někam ztratí a půl dne o něm nebudete vědět. To by byla skvělá varianta! Žádný strach, že dítě o zahrádkaření ztrácí zájem. Naopak, pochopilo, jaký dobrodružný svět práce i zábavy zahrada skýtá, a to je nejdůležitější pro to, aby tu s vámi chtělo i nadále trávit čas.

Foto: Sláma v botách

Vyhloubit díry, prolít je vodou, zasadit sazenice. Tohle s tříapůlletou pomocnicí společně hravě zvládnete. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Voda neomrzí žádného malého zahradníka. V tomto věku už naštěstí chápe, že takové hrátky ale mají svá pravidla, třeba nelézt do potoka v teniskách. Foto: Sláma v botách

 

A když není potůček, stačí i sud s dešťovkou. Foto: Sláma v botách

A když není potůček, stačí i sud s dešťovkou. Tedaaa… sud s nejlepší polévkou všehochuťkou. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

A nesmíme zapomenout ještě na další vděčnou kratochvíli zahradnických aspirantů, na projížďky neotřelými dopravními prostředky. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Pracovitější plečku byste pohledali, nezastaví ji ani těžká dospělácká motyka. (Samozřejmě existuje i dětské kovové pracovní nářadí, které je plně funkční. Ptejte se v dobrém železářství.) Foto: Sláma v botách Foto: Sláma v botách

 

Pracovitější plečku byste pohledali. A dokonce s dospělou motykou! (Malý trik, záhon jsem ještě před nástupem dcery rychle vyplečkovala, aby jí to vykopávání plevelů šlo dobře od ruky. A bavilo ji. Foto: Sláma v botách

Záhon jsem ještě před nástupem dcery rychle projela plečkou, aby jí to vykopávání a vytahávání plevelů šlo dobře od ruky. A bavilo ji, že jí to jde. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Máma jednotí mák a dcera? Kdoví, ale hlavně že je spokojená! Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Zahrada, království snů a fantazie. A víl. Foto: Sláma v botách

 

Říkejte dětem, co se dnes chystáte na pozemku dělat, co a kde roste, s čím třeba mohou pomoct (ale nenuťte je, musí samy chtít) nebo co se v záhonech od minule změnilo. Učte děti být pozorné k proměnám přírody a vaší zahrady, udržujte jejich zájem, ale pokud si chtějí „jen“ hrát, nechte je. Může se stát, že někdy bude dítě zahrádka bavit, ale jindy by si radši doma hrálo s oblíbenou panenkou nebo navštívilo kamarády. Obojí – panenku i ty kamarády – můžete klidně brát s sebou. Záleží samozřejmě na nátuře, ale děti obvykle těší společnost vrstevníků a v tomto věku už ji vyhledávají, takže jde-li to, zvěte na pozemek přátele s jejich ratolestmi a pracujte tu i si hrajte v týmu. Takové zpestření možná nadchne i vás. Vylupování hrášku, luštění fazolí, sázení i vybírání brambor a další monotónní činnosti se rázem stanou mnohem větší zábavou pro všechny zúčastněné.

Foto: Sláma v botách

Makat s kamarádkou, to je hnedle jiná práce! Foto: Sláma v botách

A i vás to možná ve větší partě víc pobaví. Foto: Sláma v botách

A i vás to možná ve větší partě víc pobaví. Foto: Sláma v botách

 

7 – 99 let Opravdový zahradník

Pokud se vám už podařilo u dítěte vzbudit o zahradničení zájem, teď se váš pomocník konečně dostává do věku, kdy zvládne samostatně a čím dál pečlivěji zastat jakoukoliv zahradní práci. Problémem přestávají být drobná semínka mrkve i její trpělivost vyžadující jednocení, obratné prstíky zvládnou uvazování rajčata k oporám i zasadit křehké sazenice pórku či kedlubnů. S důvěrou proto dítěti svěřte do péče vlastní záhonek, kde si může pěstovat, co a jak bude chtít. Dítě by ale mělo chápat, že za záhon nese odpovědnost (pomáhat na vyžádání samozřejmě můžete) a že úroda i případný neúspěch jsou v jeho rukách. Hezké je záhonek označit cedulkou s jeho jménem nebo fotkou (zalaminovaná folie, keramika apod.).

Foto: Sláma vbotách

Klacíky a špagátkem ohraničený dětský záhonek, na kterém dcera věnovala malý kousek i své kamarádce a bráškovi. Fotografie zachycuje malou zahradnici při sázení cibule.  Foto: Sláma v botách

 

K označení řádků posloužily dětem dřevěné doktorské špachtle. Dají se i kompostovat. Foto: Sláma v botách

K označení řádků posloužily dětem dřevěné doktorské špachtle. Dají se i kompostovat. Foto: Sláma v botách

Využívejte naplno toho, že váš pomocník už umí číst, takže pokud potřebuje poradit, nesypte informace automaticky z rukávu, ale společně je vyhledávejte v knihách nebo na internetu . Dítě může s vaší pomocí také vést zahradnický deník. Do něho si zapisuje, kdy a co na zahrádce dělalo, co zaselo, jak se záhon během roku měnil, můžete společně pořizovat fotky úrody atd. Zájem podpoříte také četbou dětských knížek s tematikou pěstování a přírody, namátkou třeba Jůlinka z jedlé zahrádky od Terezy Václavkové, Rostlinopis od Jiřího Dvořáka, Zákeřné keře od Daniely Krolupperové,  Malý zahradník od Emily Bone a Abigail Wheatley nebo Byliny malé čarodějky od Poloncy Kovač.

Foto: Sláma v botách

Krásných dětských knížek s tematikou pěstování je celá řada, tyhle třeba mají v naší knihovně. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Kníha Jak to roste. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Veršovaný příběh o tom, jak Jůlinka začala v zahradě plné okrasných tůjí a sečeného trávníku pěstovat zeleninu i jedlé plevele. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Úžasná knížka Malý zahradník o pěstování i bez zahrádky! I já se v ní dozvěděla zajímavé triky. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Malý zahradník představuje dětem i smíšené kultury a další permakulturní principy. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Dobrodružný příběh o Zuze, zahrádkářské kolonii a divoké temné zahradě, ke které Zuza najde klíč. Foto: Sláma v botách

Stále platí, že děti obvykle vítají společnost kamarádů a zážitky chtějí sdílet. Máte-li tedy v rodině nebo poblíž další potenciální zahradníčky, berte je na pozemek také. I když potomek možná nebude pracovat tak soustředěně, jako když je s vámi na zahrádce sám, a bude si s kamarády hlavně hrát, přece jen se určitě rád pochlubí svým záhonem, ukáže, co, kde a jak pěstuje, co se na zahradě naučil a třeba něco zkusí i naučit ostatní, rozdá práci, bude ji koordinovat atd. To vše jsou životní lekce stejně důležité jako sklízení plodů vlastní práce.

Tyto zkušenosti na mě a moje děti (6 a 2) zatím teprve čekají, ale už teď se těším, jak to naše společné pěstění bude pokračovat. A že určitě bude pořád stát za to!

Přeji vám i vašim dětem co nejvíce krásných společných chvil na zahrádce a bohatou úrodu. 😉

Foto: Sláma v botách

A ať vám rostou! Foto: Sláma v botách

 

K označení řádků posloužily dětem dřevěné doktorské špachtle. Dají se i kompostovat. Foto: Sláma v botách

Loučí se Verča a Lída od Slámy v botách! Foto: Sláma v botách

 

Ať mi rostou! ©

 

P. S.

Ale je doufám jasné, že i já si s těmi svými miláčky na zahradě občas „užívám“?  Aneb nafasujte svatozář, obrňte se trpělivostí a pořád si opakujte že jde jenom o zahradu, jenom o zahradu, jenom o zahradu…  

Roste to a já už TAKY VYROSTU!

MŮJ OSEVNÍ PLÁN, tasemnice v kuchyni a jak se mi (ne)daří permakultura

KDYŽ BLONDÝNA ZAČNE BIOFARMAŘIT. Vychází román Sláma v botách o hledání štěstí mezi řádkami mrkve!

 

Jak ZAHRADNIČIT s DĚTMI. Co dítě, to zahradník. DÍL 1.

2 komentáře

Dnes o kropičích, šťouralech, přenašečích a dalších druzích malých zahradníků… Nadchnout děti pro pěstování kytiček nebo zeleniny, to není kdovíjak těžké. Mnohem větší výzva ale je zorganizovat společnou práci tak, aby zahrádka bavila všechny zúčastněné a doopravdy jste i něco vypěstovali. Když to ale trpělivě zkusíte, z výsledků budete nadšení. Vy i malí zahradníci. To tvrdím já, která jsem už se svými dětmi na zahradě něco zažila.

 

ČLÁNEK BYL NAPSÁN PRO MONTESSORI MAGAZÍN a vyšel v aktuálním, jarním čísle. Více na www.montessoricr.cz.

 

Když jsem před čtyřmi lety objevila na mateřské nový koníček zahrádkaření, moje dcera měla rok a půl. Batolila se kolem záhonů, pletla se mi pod nohama a dohromady nám to teda moc nešlo. (I když ty historky byly alespoň skvělý materiál pro mou humoristickou knížku 🙂 koupit ZDE.) Protože ale bylo jasné, že nás zahrada obě baví, postupně jsme se naučily, jak spolupracovat, aby záhony nestály, nervy netekly a pobyt na pozemku jsme si užily. Do našeho týmu časem přibyl ještě Venoušek a s ním nová zkušenost, že na zahradě může prožívat velká a poučná dobrodružství už i novorozenec.

Foto: Sláma v botách

Na zahradě v D. Naše zahradnické začátky. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

A Vendovy začátky o tři roky později na nové zahradě ve V. Foto: Sláma v botách

 

Zahradničení s dětmi pochopitelně vyžaduje trpělivost, protože stejně jako se dítě učí lyžovat nebo jezdit na kole, i správnou techniku setí a zalévání květin si malý zahradník piluje jen díky mnoha nepovedeným pokusům.

Ale pokud mu je umožníte, získáte zapáleného pomocníka a váš potomek užitečnou zálibu možná na celý život. A ještě si díky zahradě třeba vypěstuje i zdravější vztah k zelenině, ovoci a jídlu obecně. Zvědavost ochutnat, co vám to na záhonech po společném úsilí vyrostlo, totiž dříve či později zvítězí nad ofrňováním. Malý zahrádkář získá motivaci zkoušet nová jídla nebo vás dokonce překvapí tím, že začne vymýšlet z úrody vlastní recepty.

Foto: Sláma v botách

Lída se stala milovnicí červené řepy… Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

… salátu polníčku. 🙂 Foto: Sláma v botách

 

a lichořeřišnice. Foto: Sláma v botách

a lichořeřišnice. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

To Venda jednou na zahradě ochutnal dokonce i šneka s ulitou! 😉 Foto: Sláma v botách

 

Různě staré děti samozřejmě na zahradě zvládnou a zaujmou jiné činnosti. Níže nastíněné věkové rozlišení proto prosím berte orientačně. Každá zahrada i každý (malý) zahradník jsou originál.

0 – 1 rok – Zahradník pozorovatel
Foto: Sláma v botách

Jsem malej, ale to neznamená, že sem nepatřím. Nebo že nevím, oč tu běží. 🙂 Foto: Sláma v botách

Děti berte na zahradu nejlépe už od narození. Zvyknou si být v tomto prostředí a zabavit se tu zdánlivými drobnostmi, jako je mihotání větví nebo poslouchání kosa. Už těm nejmenším miminkům poskytuje zahrádka spoustu přirozených, klidných podnětů, takže se tu učí nenudit, byť jsou zatím v roli pozorovatelů z kočárku. Uši zaměstná zpěv ptáků, šumění stromů nebo cvrlikání hmyzu, oči mohou sledovat hru stínů, poletující motýly nebo vás při práci.

Foto: Sláma v botách

Ležím a vnímám. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Spánek s vůní levandulí a řebříčku. Foto: Sláma v botách

Starším kojencům můžete dát do kočárku či na deku zkoumat přírodní materiály od větviček po květiny (samozřejmě ne jedovaté, jako jsou narcisky, konvalinky či hyacinty! Pampelišek, fialek či sedmikrásek se ale nemusíte bát, jsou jedlé.) či vypěstované ovoce a zeleninu. Mého syna například okolo 9. měsíce fascinovalo trhání trávy a této činnosti se dokázal opravdu dlouho a soustředěně věnovat, zatímco já kus od něho okopávala záhon.

koumání motyky. Uznávám, existují i bezpečnější hračky, ale k žádnému úrazu naštěstí nedošlo. Někdy to chce těm dětem víc věřit. Foto: Sláma v botách

Zkoumání motyky. Uznávám, existují i bezpečnější hračky, k žádnému úrazu ale nedošlo. Někdy to chce těm dětem víc věřit. Foto: Sláma v botách

I úplně obyčejné „hračky“ jako stéblo trávy či větvička kvetoucího hlohu zapřáhnou všechny smysly malého zahrádkáře, včetně čichu a chuti. Počítejte samozřejmě s tím, že batole ono stéblo zkusí očichat i ochutnat. Tyto pokusy ale objeviteli nezakazujte, jen bedlivě sledujte, jaké rostliny nebo hmyz (pozor na včely) má kolem svého stanoviště, a moc se nevzdalujte.

Nejvíc práce na zahradě samozřejmě uděláte, když váš doprovod usne, ale z osobní zkušenosti vím, že zahradničit se dá i s miminkem zavěšeným v šátku nebo nosítku na zádech!

Jde pouze o vaši fyzickou kondici, kolik vydržíte; nošenec si na takovou zábavu zvykne a klidně vám bude na zádech spát či pozorovat, jak pracujete, celé odpoledne. Horší už je, co na to večer řeknou vaše záda. 🙂

Foto: Sláma v botách

Všechno jde, když se chce. Jenom z toho holt může bolet hrb. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

A pozorovatel na základně. Foto: Sláma v botách

* * * * * * * * * * * *

1 – 2 roky Kropič, šťoura a přenašeč

V tomto období je nejdůležitější dítě na zahradu hlavně vhodně obléct a obout. Těžko totiž objeviteli zakážete hrát si s dešťovkou v sudu nebo za vámi vlézt na zablácený záhon. Tyto činnosti budou průzkumníka na zahradě lákat nejvíc a zákazy povedou jen k soubojům a pláči. Je škoda, že se pro děti do tří let nevyrábí žádné pracovní oděvy či zahradnické rukavice (nebo o tom alespoň nevím), takže nejlepší je vyčlenit z šatníku kousky, u kterých vám nebude vadit, že je potomek na zahradě zmaže nebo potrhá, a ty pro zahradní hrátky obětovat. Pokud není zrovna parné léto, volte nepromokavé oblečení a gumáky a s sebou berte i náhradní zásoby, protože snad všichni zahradníčci milují vodní hrátky a leckterým se podaří nalít si vodu i do gumáků.

Foto: Sláma v botách

Na vodní hrátky jsou nejlepší crocsky nebo být bosky. Foto: Sláma v botách

Takto starým dětem je zbytečné budovat na zahradě pískoviště nebo stavět trampolínu. Pokud na té trampolíně nebudete skákat taky, dítě vás bude raději následovat do záhonů. Batolata chtějí dělat přesně totéž, čemu se věnujete vy, i když těm činnostem zatím nerozumějí a jsou nad jejich schopnosti. Přesto chtějí vaši motyku, váš sáček se semínky, vaši konev… Připravte se proto na to, že po příchodu na zahradu je třeba věnovat dítěti určitý čas. Nechte ho, ať samo zjistí, že tu těžkou konev neunese, i ho chvíli nechte zápasit s vaší obří motykou a teprve poté mu nabídněte dětskou variantu nářadí. Ale pozor, vše musí být funkční, ne plastové napodobeniny. Konévka musí zalévat a motyka kopat. Dětské kovové nářadí s dřevěnou násadou mívají v železářství nebo lepších zahradnických potřebách. Velkou zábavou je také sázecí kolík, ty mějte rozhodně dva, jeden pro sebe a druhý pro pomocníčka. Dělání důlků a vkládání všeho možného do jamek váš doprovod zaměstná na opravdu dlouho.

Foto: Sláma v botách

Nejmenší pomocníci vám budou všude v patách. A opravdu moc neřeší, po čem to zrovna šlapou. Foto: Sláma v botách

Počítejte také s tím, že batoleti NEvysvětlíte, kam může nebo nesmí šlapat. Nevidí, že vy se vyhýbáte vzcházejícím rostlinám a našlapujete mezi řádky. Cestičky proto nadělejte širší než běžně a nejlépe je i zamulčujte posekanou trávou nebo slámou, aby byly pro dítě více patrné. Veďte pomocníka k tomu, aby se pohyboval jen po nich, ale nečekejte, že to pochopí hned a na žádnou rostlinu už nešlápne. Nejstrategičtější je vyčlenit kus záhonu pro práci s dítětem, zaujmout ho tu určitou činností (například již zmiňovaným sázecím kolíkem) a poté se vzdálit k práci, která by byla s potomkem problematická. Když dítě jeho činnost omrzí, nabídněte mu další společnou zábavu, například zalévání nebo třídění semínek, a poté, co se „rozehraje“, si opět odskočte ke své práci. Ano, chce to trpělivost, dost času a nespěchat, ale za společné zážitky to stojí.

Foto: Sláma v botách

Dělat PŘESNĚ TOTÉŽ, co vy… Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Klacky a provázkem ohraničený „dětský záhonek“, na kterém ale vše funguje jako na tom skutečném. Zalévat i plít se musí! Foto: Sláma v botách

Co malý zahradník v tomto věku zvládne?
– trhat květiny, listy špenátu, borůvky, jahody atd. Trhat může do misky i přímo do pusy.
– přinést vám a odnést, oč ho požádáte. Přenášení předmětů po zahradě je náramná zábava. 🙂
– odnést košík s plevelem na kompost
– nabírat vodu, zalévat
– sít hrášek, lichořeřišnici, fazole a další větší semena. Samozřejmě dítě sledujte, zda je nezkouší jíst,
jistě brzy pochopí, že tyhle „kuličky“ nejsou k jídlu.

Odnést plevel na kompost je důležitý úkol! Foto: Sláma v botách

Odnést plevel slepicím je důležitý úkol pro ani ne dvouletou přenašečku. Foto: Sláma v botách

– dělat důlky nebo do vámi připravených jamek vkládat sadbu česneku či cibule
– sázet brambory
– vytrhávat plevel
– vařit z kytek, trávy a vody všelijaké dobroty, míchat je klackem, přelévat do různých nádob… atd.

Sázím, sázím.... česnek! Foto: Sláma v botách

Sázím, sázím…. česnek! Foto: Sláma v botách

PŘÍŠTÍ DÍL: Jak zahrádkařit s dětmi od 3 let výše.

Ať mi rostou! ©

 

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY aneb aby bylo jasné, že nikdo není dokonalý. Ani já. A že na zahradě to chce s dětmi opravdu hlavně tu trpělivost. 🙂

 

Roste to a já už TAKY VYROSTU!

MŮJ OSEVNÍ PLÁN, tasemnice v kuchyni a jak se mi (ne)daří permakultura

 

 

 

 

Čumák v zemi a zadek u nebes! Aneb jak jsme oslavili první máj.

Napište komentář

Buď pochválena školka v přírodě, kam v pondělí odjela dcera, a moji rodiče, kteří si ještě stejný den odvezli Vendu. Prý abych si odfrkla. To je samozřejmě krásná myšlenka. Naráží akorát na technický problém. Potřebuju si zrýt, vyplít, osázet a zalít celou zahradu.  Z odpočinku tudíž zase nebude nic, ale já už ho snad ani nepotřebuju.

********

Začalo totiž jaro a to je u mě vždy období zvýšeného optimismu, plánování a hyperaktivity. Na jaře se neprobouzí jenom příroda, ale probouzí se i moje nutkavá potřeba „něco dělat“. Před pěti lety jsem na jaře založila tenhle zahradnický blog (o mých farmářských začátcích je kniha Sláma v botách), před dvěma lety jsem založila semínkovnu (článek ZDE), no, a letos na jaře jsem si založila tři nové záhony, ačkoliv by určitě bylo praktičtější udělat to už na podzim. Anebo ještě lépe, žádné další záhony už nezakládat!

Copak té práce i tak není dost? Je nutné trávit půlku roku zabořená čumákem v zemi a zadkem vystrčeným k nebesům? Nejsou na světě i pěknější aktivity než sít řepu, vytrhávat pampelišky a tahat v konvích vodu z potoka?

No, asi takhle, na jaře mi připadá, že nic pěknějšího na světě fakt prostě není. Voní šeříky, ptáci koncertují, po čemž se mi celou zimu stýskalo, a já holt chci být u toho. Chci mít legitimní důvod opustit kuchyň, zaklapnout počítač a vychutnat si šimrání trávy na chodidlech, vůni bylinek a všechny ty optimistické melodie ptačích koncertních mistrů. K tomu je nejlepší mít zahradu. Skýtá všechny výhody outdooru a ještě je za vámi vidět kus práce. Dobrej pocit na druhou.

“ Muž poslední dobou mluví o tom, že příští jaro už se budeme do V. stěhovat, a to mi vlévá takovou energii do žil, že bych nejradši založila záhony i na střeše budoucího domu.

Jasně, většinou už někdy v červnu nebo nejpozději v červenci to začnu vidět i jinak, začnu při pletí fantazírovat, že se neploužím zpocená a zaprášená po záhonech a doma na mě nečekají cukety ke zpracování, ale že například ležím na plážovém lehátku na Krétě a nahý muž mi nese drink s extra porcí ledu. Nebo začnu závidět sousedům, kteří na svém golfovém trávníčku hrají petangue, grilují a se sklenkou vína pozorují, jak já za plotem lítám s konvemi od kapusty k rajčatům a snažím se zachránit úrodu.

No, ale červen i červenec jsou zatím daleko a i to lítání s konvemi mě na jaře prostě rozechvívá a baví.

Ze všeho nejvíc mě ale na jaře baví vymýšlet, co všechno si letos vypěstuju, v jak rekordní velikosti a s jak rekordně nízkou námahou. Ve světle těchto úvah je bohužel naprosto evidentní, že mi dosavadní záhony, které mám ve V. k dispozici, nebudou stačit…

A tak jsem v březnu donutila tátu přiorat mi ještě další kus pozemku, sama jsem si zryla pár menších nových záhonků různě kolem plotu a zasadili jsme i nějaké ovocné stromy a keře, aby bylo v létě jó co zalévat.

Muž poslední dobou mluví o tom, že příští jaro už se budeme do V. stěhovat, a to mi vlévá takovou energii do žil, že bych nejradši založila záhony i na střeše toho našeho budoucího domečku. Ještě víc tulipánů, angreštů a jabloní, ještě víc ředkviček, květáku nebo třeba ačokči, mé letošní pěstební novinky. Chci prostě tvořit podobně jako on, když od základů staví ten náš budoucí statek snů. (článek Hrubá stavba za týden. Svépomocí a o hladu.)

Zakládám nové záhony všude. I tam, kde se to nehodí. Foto: Sláma v botách

********

Všechny plevele světa… na mé zahradě!

Už v dubnu se ale vracím nohama zpátky na zem. Tak například ta nová pěstební plocha, kterou mi se skřípěním zubů a ťukáním na čelo zoral táta… tak ta se rozhodla zarůst zpátky trávníkem. Jasně, před dvěma lety jsme ho tam vyseli a opečovávali, aby se uchytil. Jenže teď chci mít místo něj brambory, kukuřici a hrách. To ale ta tráva nemůže pochopit!

Kromě vzpurného záhonu, kterému přezdíváme „třetí terasa“ (pozemek je ve svahu, a tak se snažím o jakési pěstební terásky), se pofidérně chovají i terasa první a druhá. Během pár dní se na nich zničehonic zabydlely bršlice, kopřivy a pcháče, ale v takovém množství, nad kterým mi zůstává rozum stát. Nespletla jsem si náhodou sáčky se semínky? Ale vždyť tam bylo napsáno „mrkev raná obecná“, a ne „všechny plevele světa, kterých se nedá zbavit“!

No dobře, asi je nejvyšší čas svléknout městské šatičky a místo procházek s Venouškem do knihovny a po parku se na zahradě zabořit tím čumákem víte kam…

„A nechceš pohlídat Venouška, když bude Lidka na té školce v přírodě?“ přichází právě v onen moment nabídka z K. Moji zlatí rodiče, kteří ještě nikdy nezklamali.

No jasně že to chci, já to dokonce POTŘEBUJU!

Tento poddruh ženy zahradní se vyznačuje batikovanou sukní po kotníky, nohama od hlíny a jarní hyperaktivitou. Foto: Sláma v botách

********

Poetika po vesnicku

A tak se nám s mužem po dlouhých měsících naskýtá JEDEN VOLNÝ DEN BEZ DĚTÍ. Noc a den. Nevídáno, tolik svobody. Budeme si s ní vůbec ještě umět poradit?

„Vstaneme v pět a okamžitě začneme makat!“ začnu dychtivě plánovat. Den se musí využít naplno. S tím manžel souhlasí: „Nejpozději v sedm chci začít tavit ty asfaltové pásy k terase. Odpoledne má být vedro, to se tam už nechci vypejkat,“ vysvětluje mi, jak si hodlá jediný volný den bez dětí užít on. Poradu uzavřeme spokojení, jaké nás čeká prvomájové povyražení. Budeme společně dřít. Jednota místa, času a děje, poetika po vesnicku. No prostě si konečně trochu vyhodíme z kopýtka! 

Okamžitě se jdeme převléct do pyžama, abychom ráno fakt vstali, když nám neudělají budíček dětičky.

Až v posteli mi dojde, jaká je to vlastně všechno kravina. Děti jsou pryč. My se klidně můžeme vyspat jako lidi, jako myslím třeba do osmi. Ale místo toho manžel řídí mobil a já se těším, jak budu od rána šukat jako babička Boženy Němcové?! My už jsme fakt pošahaný, pomyslím si. Ale pak hned usnu.

Právě čtu Babičku. A už se to na mě začíná podepisovat, mám chuť od rána šukat. . Foto: Sláma v botách

Právě čtu Babičku a hnedle se mi chce od rána šukat. Foto: Sláma v botách

*********

Vafle? Štafle!

Ráno spíme jak zabitý. Když se konečně probudím, zjistím, že je osm hodin. OSM HODIN! Cože, jak je to možný? Manžel se přiznává, že v pět hodin cosi zabzučelo, ale vypnul to.

„A jak chceš stihnout ty pásy?“ vynadám mu.

„No tak je holt budu dělat odpoledne,“ protáhne se muž a mrkne na mě:“ Dyť máme celej volnej den.“

Ta slova se rozlijou ložnicí jako mořské vlny. Vetřou se mi svůdně do uší a já se najednou úplně vidím, jak si jdu vychutnat ranní sprchu, pak snídám vafle se šlehačkou a v nejlepších šatech cvičím pozdrav slunci, líbána ranními paprsky na naší překrásné jižní terase.

Ale… tady to bohužel zadrhne. Žádnou terasu ani barák, u které by stála, zatím nemáme. Zato máme tříhodinové zpoždění v práci! Takže místo vaflí štafle, zvednout se z postele, zabalit bágl a tradá do V. na stavbu a na zahradu.  Ať jsme tam aspoň na devátou, proboha!

*********

Pít, či plít?

Náš jediný volný den bez dětí připadl zrovna na první máj. Ve V. to všechno ještě spí. A mám pocit, že ještě spí celá republika. Včera byly čarodějnice, rodiče posílají jakousi fotku s Vendou a buřty a ze školky v přírodě taky přichází esemeska. No super, akorát my potřebujeme zahájit lásky čas jinak. Nabrali jsme nečekané zpoždění,  takže když jsme konečně tady, musí to lítat.  Se seznamem činností pro dnešní den běžím pro plečku a muž si přináší ty pásy…

Ať žije první máj, dřiny čas!

*********

Bývaly časy, kdy jsem první máj netrávila předklonená v dřině, ale s milým na Petříně … Foto: Sláma v botách

 

... ale trávit první máj takhle je prostě lepší. Foto: Sláma v botách

… ale takhle je to lepší. Foto: Sláma v botách

Miluju dny, kdy je všude ticho, jenom ti ptáci mají nahoře svoje vystoupení. Kdy občas skrz mraky prosvitne slunce, země je ráno chladivě vlhká a odpoledne mile ohřívá paty jako vyhasínající kachlová kamna. A kdy já si můžu postupně rozhýbat celé tělo i krevní oběh tou nejpřirozenější činností, jakou kdy kulturní člověk vymyslel. Okopáváním kulturních plodin.

I na mého muže opodál je radost pohledět. Přenášeje nářadí, tvárnice a stavební suť sem a tam tuží svou tělesnou schránku a kompenzuje předchozí dny u počítače. To se máme, že máme takové možnosti.

Večer za sebou zanechávám pár výstavních záhonů, za které by se nemusel stydět ani můj precizní otec nebo máma, která má ráda všechno, od baráku přes dvorek, špígl nýgl. Muž přeházel pár hromad suti na vznikající terase, vyasfaltoval, co potřeboval, a ještě se při tom opálil. A když večer volají naši, že si nechají Venouška ještě do zítra, málem ten přísun jarního štěstí už neunesu. Možná že bývaly časy, kdy jsme první máj netrávili předklonení v dřině, ale cicmáním na Petříně (Mácha odpustí…), ale trávit ho takhle je prostě lepší.

*********

Dokonáno jest

Tak, asi už netrpělivě čekáte, že teď to konečně přijde. Nějaký šrapnel, komplikace, zápletka. Přiznám barvu a detailně vylíčím, kterak byla pracovní idyla ve V. ve skutečnosti horor. Ale moji milí drazí čtenáři, dnes čekáte marně. Přece jsem říkala, že na jaře bývám hyperaktivní a OPTIMISTICKÁ.

Ano, naše těla přežila devítihodinou šichtu s jedinou pauzou na oběd (= na chleba s pórkem a česnekem, vše vlastní produkce) a stehna i hýždě mi večer vrzaly jako hodně ojeté součástky kolotoče. Ale nevadilo mi to. Protože takhle už to my, jarní zahrádkáři a dělný lid, máme. Když je třeba konat, konáme; co je třeba vyplít, vyplejeme; po zimě jsme odpočatí, a tak do soumraku, do padnutí činíme, čeho si povinnost a pozemek žádá. Neboť jen ten je správný hospodář a zahrádkář, kdo z pozemku a od vercajku odchází s tím, že dokonáno jest. 

A tak i my za sebou spokojeně zavíráme brány staveniště a vyrážíme …. Nevyrážíme! Na mém seznamu stojí ještě jedna neodškrtnutá povinnost!! S konví v jedné a svačinou v druhé ruce nastrkám muže zpátky do vrat.

Vržu a nemám už cit v prstech. A když zavřu oči, vidím jen samou bršlici a mák. Ale nemůžu PŘECE odjet ze zahrady BEZ POLIBKU POD JEDINOU KVETOUCÍ VĚTVIČKOU NAŠÍ MLADÉ, TŘÍVĚTVIČKOVÉ JABLOŇKY ODRŮDY PANENSKÉ. Přece!

„No tak pojď ke mně, ty moje ženo,“ zjihne dokonce i muž. I když už se málem nedrží na nohách a vím, že se už vidí doma, vykoupaný, u teplého žvance. Ale tradice se mají držet a já nechci vrzat po celý rok.

A tak se i s tou konví a sváčou v ruce políbíme jako na Petříně a já se přistihnu omámeně zavzdychat: „Kubi, ty tak nádherně voníš. Prací…,“ protože nevím, jak jinak mám pojmenovat ten zvláštní odér soli, potu, prachu a všelijakého voňavého pylu, které dohromady svědčí o plně prožitém dni. Můj muž se útrpně pousměje a pak, protože on přece jen bývá v realitě ukotvený o trochu víc než já, mi poklonu vrátí: „Taky jsem zrovna chtěl říct, že z tebe něco táhne. Česnek…“

No,  a nyní už můžeme nasednout do dodávky a všechen ten pot, dřinu i dobrej pocit nechat za sebou.

Za rok touhle dobou snad už doopravdy budeme v tom našem statku snů bydlet… a určitě to zase nějak romanticky oslavíme.

Jediné kvetoucí koště na pozemku bylo svědkem cicmání dvou voňavých manželů. Foto: Sláma v botách

*********

 

TAK ŽE BY PŘECE JEN… TO ALE?

DOVĚTEK o pravé podstatě prvního máje ve V. Aneb hesla, hlášky a interní porady dvou rodičů-soudruhů na galejích. 

Já manželovi:  „Takže jestli tomu rozumím, ty celý den přemisťuješ tyhle kamínky sem a tam. A to tě baví?“

Manžel mně poté, co jsem na zahradě obrátila každý centimetr čtvereční vzhůru nohama: A co jsi tu vlastně celou dobu dělala? Asi nic moc.“ (!!! Vyjmenuju dlouhý seznam činností.) „Jo? Ale není to nikde vidět.“

Muž chvíli pozoruje, jak pleju mák: „Tohle taky nevypadá na moc efektivní činnost, co?“

Já, zápasící: „A vida, brambory už rostou. Škoda, že nejdou v tý trávě vidět.“

Zmoženě: „Tohle už není ani na plečku, to je na pluh a zapřáhnout vola.“ (Odněkud zezadu ze stavby:) „Vola sis vzala, ale zapřaženej už je!“

O svačinové pauze přicházím s nápadem strhnout starý sklípek vprostřed zahrady a nahradit ho pěknějším. Manžel: „Verun, tohle musí počkat, až už tu nebudu mít žádnou důležitější práci. „Aha, a za jak dlouho myslíš, že to tak bude?“ Muž krátce uvažuje: „Tak deset, dvacet let.“

Tápu, tápu, tápu…: „A hele, tady něco roste! Nebo neroste? Je tam vůbec něco zaseto?! … A tady to je CO? Petržel? A neměl tu být náhodou špenát? To jsou dneska samá překvapení. …  V tom případě ale, kde je petržel?? Nemůžu být přece tak blbá, abych si to do těch papírů nenapsala. … Ty vado, tady snad neodpovídají ani světové strany!“

Manžel zlomeně, zatímco zase něco vyzdívá u obýváku: „Já snad ten barák fakt postavím těmahle rukama…“

Ještě během oběda: „Myslíš, že někdy budu mít čas poležet si na zahradě s knížkou?“ Muž se rozhlédne kolem: „No tak s tím bych spíš nepočítal.“

Zděšeně: „Já začínám vidět kachny…“ (Únavové halucinace se naštěstí nepotvrdí. V potoce se opravdu kolébá párek kachen, které netušíme, odkud se vzaly.)

Hledáme motivaci: „Ale jednou to tu bude krásný, uvidíš.“ Muž odevzdaně: „A pak mi dáš konečně pokoj…“

Při odjezdu: „Musíš uznat, že to nakonec byl hezkej den.“ Muž se asi přeslechl: „Prosim tě, Verun, ty už radši nic neříkej!“

No dobře, můj pracante a tažné zvíře v jednom. Pronesu už jenom svá oblíbená závěrečná tři slova:

         MI

                ROSTOU! 

Česnek s pórkem mají namále, ale tu opěrnou zídku tam prostě vybudovat musíme, jinak mi budou záhony furt padat do trávníku. Foto: Sláma v botách

 

V zadních kýblech je už skoro hotová kopřivová jícha, v předních škopcích je teprve čerstvě založená. Ale jinak muž vůbec nechápe, co celé ty dny na zahradě dělám. 🙂 (Víc historek o hnojivých jíchách je v knížce Sláma v botách z mých prvních dvou farmářských let.) Foto: Sláma v botách

 

Malá radost velké ženy. Kvetoucí medvědí česnek, který se mi na zahradě snad někdy víc rozmnoží. Foto: Sláma v botách

 

První obyvatelé se přistěhovali, my doufejme za rok… Foto: Sláma v botách

 

Bylinkovou zahrádku nově zdobí guerilla stylem zaseté tulipány. Foto: Sláma v botách

 

Muž nás chce už příští jaro nastěhovat a pilně na tom pracuje. Foto: Sláma v botách

 

„Jednou to tu budeme mít hezký.“ „A pak mi dáš konečně pokoj.“ Foto: Sláma v botách

A to je pro dnes vše, děkuji za pozornost!  Foto: Sláma v botách

                                     

Zvolnit! Nežrat! Spát s mužem a další biosliby pro příští pětiletku

6 komentáře

Už v lednu jsem si načmárala na kus papíru, co chci letos na zahradě pěstovat. Od té doby sahám po té áčtyřce pokaždé, když mě přepadne splín a chci přijít na veselejší myšlenky. Jinými slovy teď ten otahanej papír prakticky nedám z ruky.

 

Věnuji své nejmilejší kamarádce Kátě P. Ty víš proč!

Co a kde chci letos pěstovat. Poněkud ošoupanej papír, kterej nedám z ruky. Foto: Sláma v botách

Co a kde chci letos pěstovat. Poněkud ošoupanej papír, kterej nedám z ruky. Foto: Sláma v botách

Ani nevím jak, zato vím proč to na mě zase přišlo. Po třech letech klidu a vznášení se na obláčku snů a zahrádkářského štěstíčka dorazila v únoru zase na návštěvu moje stará známá, o kterou nikdo nestojí, nikdo ji nezve, ale která se prostě tu a tam vynoří a úplně nám rozloží domácí idylu. Strčí prsty do dveří a zabouchnout už se před ní nedá. Ta vlezlá vtěrka se jmenuje Blbá nálada. Nebo taky depka, dny na prd, ploužení se, mátožení, brblání a celková nechuť ke světu včetně vlastní rodiny. A tahle návštěva prosím zásadně leze za mnou!

Tři roky byl od ní klid, až jsem si myslela, že už k nám ztratila cestu. Bohužel nedávno se zase konaly nějaké volby a to u mě bývá vždycky příležitost, kdy ke mně ta mrcha ráda zavítá.

Nevím, možná to máte podobně, ale na mě vždycky tydlecty volební záležitosti působí dosti katarzně. Přepadává mě nutkavá potřeba rekapitulovat uplynulá léta, nimrat se v nich a podrobovat je přísné revizi. A tak zatímco se na nejvyšších místech svádějí boje o koryta, já, žena z lidu, svádím stejně nelítostné souboje sama se sebou a na výsledcích mé vnitřní bilance pak závisí to, jestli se se mnou bude dát v příštích týdnech žít, kolikrát nabourám auto, kolik spálím chlebů, mixérů, svých prstů i kolikrát v noci vybílím lednici neschopná usnout, jak vysokou z toho všeho dostanu horečku a nakonec, co si zase vymyslím, abych si vylepšila životní skóre. Pro mě totiž neexistují větší muka než si (na rozdíl od politiků) přiznat, že jsem opět nedostála svým slibům z minulého období. A přitom jsem měla tak skvělej volební, pardón životní program.

Jíst, meditovat, ale nemilovat (se)

Už několik let mám takovej svůj seznámek. Načmárala jsem si ho jednou v autobuse cestou z Prahy do našeho městečka, když jsem se definitivně rozhodla, že se sem chci zase přistěhovat. Je to takový seznam životních cílů pro zbytek mé existence na Zemi. Nic velkolepého, žádnej americkej sen, sláva, bohatství ani záchrana deštných pralesů nebo světový mír, ale jenom můj ČESKÝ SEN. Sen o tom, jak to na tomhle světě doklepat s dobrým pocitem. Protože o to mi nakonec jde nejvíc, s dobrým pocitem se probouzet i chodit spát. Ne jenom tu a tam, když se něco velkého povede, ale každý den mít karmicky vyrovnanou bilanci.

No, a k tomu mi mělo dopomoct moje DESATERO ŠŤASTNÉHO ŽIVOTA, bodíky ke štěstí, co když se jimi budu řídit, zajistí mi věčný úsměv na rtech i místo na nebesích, hosana!

  • 1. Dostat se každý den na čistý vzduch.
  • 2. Jíst opravdové jídlo.
  • 3. Dobře spát.
  • 4. Být za dobře s lidmi, na nichž mi záleží.
  • 5. Neubližovat.
  • 6. Pořád se učit.
  • 7. Mít to kolem sebe hezký.
  • 8. A sama být k světu.
  • 9. Mít pohyb.
  • 10. Věnovat se pořádným věcem. 
  • A pro případ, že by desítka nestačila, tak ještě bonusový pravdoláskařský bodíček: A dělat ty věci dobře! 🙂

No jestli jsem si to tehdy nevymyslela chytře, že? Zbývá vyřešit jediný zádrhel: Proč se mi ale vůbec nedaří ty pitomý zásady dodržovat? A to jsem zdrhla z města, abych měla k plnění bobříků ty nejlepší podmínky. Tak kde je problém? Proč se nedržím plánů, když už pár let moc dobře vím, co je pro mě nejlepší? Proč se den co den odkláním od systému, kterej jsem si sama zavedla? Bochník chleba tomu, kdo tu záhadu rozluští.

*****

„Máš moc slabou vůli,“ překvapí mě svým názorem na věc můj chlap. „Přitom seš furt stejná kariéristka jako v Praze a za třetí, kde tam máš sex s manželem?!“ zhodnotí nekompromisně mě i můj seznam.  „Nechápu, jak můžeš opomíjet tu nejzákladnější lidskou kratochvíli,“ kroutí hlavou.

„Ale prosimtě, to jsem si psala, ještě když jsem byla svobodná,“ odstrkuju ho honem, aby náhodou nedostal jisté choutky.

Pozdě!

„No ale dopiš si to tam,“ svítí už erotomanovi oči, čehož jsem se přesně bála. Začne se kolem mě vinout jak liána. „Uvidíš, jak budeš šťastná, když bude šťastný tvůj muž,“ mrká na mě, jako že bych rozhodně měla tohle moudro napsat na blog a přitom si odložit kalhotky.

Prchnu mýt nádobí, aby bylo jasné, že držím depku a žádné štěstíčko nebude. Muž si ale nedá říct a pronásleduje mě: „Já náhodou vím úplně přesně, z čeho ta tvoje nejnovější depka je. Připadáš si stará a tlustá, that´s all. Nebo řekni, že ne.“

A tohle má být co za blábol?! Vyvalím na muže oči, protože takovouhle analýzu jsem fakt nečekala. „Co to sem pleteš?“

„No jen si nemysli, že do tebe nevidím,“ trvá muž ale na svém. „Jak nejsi spokojená sama se sebou, tak tě všechno štve, já, celej svět, všechno vidíš černě. Tak prosím tě víc spi, míň žer a zase bude na světě líp,“ uštědřuje mi terapeutická doporučí.

Přiznám se, že už jsem od muže slyšela spoustu různých krávovin, ale takovéhle nařčení… Copak jsem nějaká vrásčitá tlustá koule, aby si tohle dovoloval? Copak neměl ještě před minutou náladu stav mé tělesné schránky osobně kontrolovat? A jak vůbec může mou nejnovější osobnostní krizi degradovat na pouhý pokles sebevědomí v důsledku blížících se půlkulatin?! Jako netvrdím, že se občas necítím vycucaná a za zenitem, ale která máma si tak někdy nepřipadá? A náhodou se furt najdou i lidé, kteří mě ještě oslovují „slečno“. Nehledě na to, že já v žádném případě nejsem takhle povrchní!

„Jak myslíš, já to s tebou myslel dobře,“ sebere se manžel, že mě zase nechá v obýváku samotnou a půjde si lehnout sám. „Ale říkám ti, kdybys věčně neseděla u facebooku, vyprdla se na to svoje psaní, chatování, furt někde netrajdala, nic neorganizovala, nic nevařila, dětem občas zapnula bednu a prostě si zjednodušila život, tak si spolu můžeme taky někdy pustit film, udělat si pohodičku a pak si jít lehnout jako manželé, ne že ty až někdy ráno,“ pronese s povzdechem. A na konec ještě dodá: „Jo, a taky bys samozřejmě i vypadala líp,“ načež zaboří své kostnaté prsty do prostředního z faldů na mém břiše. Rychle zatáhnu rosol, abych to zachránila.

Později v noci, když už všichni spí a já konečně zaklapnu notebook, se odvážím vytáhnout zpod skříně v koupelně váhu a své referenční džíny, který jsem na sobě už dlouho neměla. Váha čtyři kila plus od prvního dítěte a pásek, ty vado!, na poslední dírce.

Mužíček si může pogratulovat. Právě se mu podařilo mě ještě víc psychicky rozložit.

Tohle znají jenom mámy: ani když umíraj za živa, nemaj kouska klidu. Foto: Sláma v botách

Tohle znají jenom mámy: ani když umíraj za živa, nemaj kouska klidu. Foto: Sláma v botách

Stará psice a nové kousky

Aby se to doma ještě víc zamotalo, v únoru celá rodina padneme s horečkou (tedy až na manžela, ten je od doby, co kromě v kanceláři maká ještě na baráku, psychicky i fyzicky zocelenej.) Ale co je komu do mojí zimnice a hořících dětí, když mi hoří článek před uzávěrkou. A tak místo abych si s počínající chřipkou zalezla do postele a zkusila ji vypotit, sedám si obalená deseti dekami k počítači potit leda tak článek. Píšu o ženském hormonálním zdraví, na to svoje ale zvysoka kašlu kvůli pár tisícům honoráře. Chce se mi zvracet. Ne z té chřipky, ze mě! Zatímco klofu něco o tom, jak je pro ženy důležité chodit kvůli vyplavování hormonů brzy spát, naše okno se postupně stává jediným v ulici, kde se ještě svítí. Svůj hormonální opus ale ne a ne dopsat, protože horečka mi rozostřuje písmena i myšlenky. Jediné, co vím jistě, je, že UŽ CHCI JÍT SPÁT. Nohy i ruce mám ledové, tělo vysílá poslední signál, že jestli opus neopustím, zhroutí se doprostřed citace od dr. Máslové.

Loni touhle dobou jsem svatosvatě slibovala, že s ponocováním seknu (VIDEO a článek Jak jsem si alternativně léčila chřipku). A po roce jsem zase ve stejný řiti? Loni jsem ale aspoň nespala z „objektivních důvodů“ (Venda), teď si ale komplikuju život jen kvůli svým výmyslům. Kvůli práci, vydání knížky, kvůli semínkovně. Kvůli pečení chleba, chození po schůzkách (a schůzích) i kvůli tomuhle blogu, kterého se taky nechci vzdát. A mezi tím vším mažu svačiny, hledám zašantročené rukavice, uspávám, zašívám punčocháče, drhnu boty od bláta, sháním bio maso, dávám vyčůrat… Honím se po akcích, abych byla u všeho i abych byla v obraze. Nějak mi tady ale chybí odpověď na otázku: PROČ TO VLASTNĚ DĚLÁM?

Co je ještě horší než chlap s rýmičkou? Sláma v botách s migrénou. Foto: Sláma v botách

Co je ještě horší než chlap s rýmičkou? Sláma v botách s horečkou. Video ZDE. Foto: Sláma v botách

V mém seznamu pro štěstí přece není nic o udržování pracovního tempa s bezdětnými kámoškami. Není tam ani nic o lajkování statusů, přidávání fotek a sledování, kolik lidí je komentuje, ani o soutěžení s dalšími blogery z oboru. Nebo o nočních nájezdech na ledničku, když už docházej baterky a potřebuju se ještě vybičovat k pár hodinám výkonu. A už vůbec tam není nic o přehlížení nemoci a psaní v horečkách! Vždyť i doktorka Máslová se v MÉM VLASTNÍM článku vyjádřila jasně: nám ženám svědčí, když se flákáme! Že nechodím častěji do lesa, že furt něco píšu, místo abych spala, a v nemytých oknem mám pavučiny, za to nemůžou uprchlíci, EU ani Putin. Za to si můžu jenom já. 

Tak proč, sakra, furt věnuju svou energii špatným směrem?!?

Abych si připadala zajímavá? Abych náhodou nevypadla z tempa? A není to náhodou to, co jsem při odchodu z Prahy chtěla? Neřešit, jak můj život působí zvnějšku, ale žít si ho už jenom podle sebe?

Místo toho ale opět kvůli nějakým „musům“, které si ovšem na sebe vymýšlím jenom já, ani nemám čas vyjít ven, když svítí slunce, spát, když slunce zapadne, a jít za svým mužem, který na mě dávno čeká v posteli. Necvičím, kolik bych potřebovala, a jít strašné věci, což nepotřebuju vůbec.

Stará psice už se patrně novým kouskům….

ALE JÁ SI V PĚTATŘICETI JEŠTĚ NECHCI PŘIPADAT STARÁ!

A už vůbec nechci, aby měl můj muž nakonec ve všem pravdu!!!

Článek jsem dopsala a vyšel (Marie Claire, březen 2018). Tak ještě si vzít vlastní slova k srdci... Foto: Sláma v botách

Článek jsem dopsala a vyšel (Marie Claire, březen 2018), tak ještě si vzít vlastní slova k srdci… Foto: Sláma v botách

Ospalá oslavenkyně

„Liduško,“ zaslechnu ve čtvrtek v sedm ráno tlumené domlouvání nad svou postelí. „Když teď mamince popřeješ, budeš úplně první, kdo jí dnes gratuluje k narozeninám,“ navádí manžel naši dceru a mně dojde, že ty slavné narozeniny už jsou tu. S námahou rozlepím půl oka, abych mohla výjev tajně pozorovat.

Muž s dcerou nade mnou postávají, ale dítě se netváří, že by se na mě chtělo vrhnout s gratulací, spíš si mě tak rozpačitě prohlíží. Pak se nakloní zpátky k muži a slyším, jak říká: „Tati, ale my jsme asi zapomněli na dárek.“

Á, pomyslím si, tak copak má manžel asi připraveného? Jsem si skoro na beton jistá, že žádnej narozeninovej dárek pro mě neexistuje.

„No, Liduško, já jsem mamince jako dárek postavil ve V. plot,“ vysvětluje manžel. Jasně, ať se holka učí. Lída ale dál působí zaskočeně, plot coby dárek přece jen vyvolává určité otazníky. „A neměli bysme mámě koupit aspoň kytku?“ navrhuje dítě nejistě. Manžel vycítí příležitost a navrhne: „No tak popros dědu a něco kupte cestou ze školky. “ A s tímhle plánem se dvojice konečně kýbluje z ložnice.

Přemýšlím, jestli bych neměla vyskočit a dát jim za tu groteskní scénku pusu, ale nechce se mi otevírat to druhé oko. Venda vedle mě v posteli ještě podřimuje a hřeje jako termofor. Když se nebudu moc vrtět, možná si ještě hodinu spánku dá a já bych mohla s ním.

Usnout a vzbudit se s dobrým pocitem. Že by přece jenom někdy? Přehodím přes nás peřinu, aby nám čouhal jenom nos a oči, a dospím se do svého narozeninového dne…

Popřála. Ale až odpoledne. S kytkou! :-) Foto: Sláma v botách

Nakonec popřála. Ale až odpoledne. S kytkou! 🙂 Foto: Sláma v botách

Jak jsem se mýlila v životě, teda v sobě

Když se mi občas podaří svoje životní zásady dodržovat, je mi nejblaženěji na světě. Jako to čtvrteční ráno nebo jako pokaždé, když Lídu vytáhnu ze školky dřív a vezmeme to domů přes les, nejlépe i s dalšími přáteli. Když se můžu porejpat v zemi na svý zahradě. Když se u mě zastaví kamarádi, louskáme ořechy a tlacháme. Anebo když jdeme celá rodina v osm večer spát do jedné postele. Jenže tyhle momenty zdaleka nenastávají každý den.

Tady je nejlíp na světě, věříte? Foto: Sláma v botách

Tady je nejlíp na světě, věříte? Foto: Sláma v botách

Možná že moje dosavadní desatero prostě nebylo dost konkrétní, a tudíž motivující. Možná že když ho zaktualizuju, líp se mi podaří držet se ho. A neupadnout za tři roky zas do nějakého Mordoru. Chytám se zkrátka každé naděje na polepšení. Protože nejen panu prezidentovi, i mně začíná další pětiletka, ale tentokrát už žádná pr.del. Na konci téhle srandy vypukne éra se čtyřkou na začátku. Pro někoho, kdo se cítí na dvacet a občas chová na patnáct, trochu znepokojivé; odteď už oficiálně nejsem nejmladší. Tak není už sakra na čase plnit ta programová prohlášení? Kolika podvodů sama na sobě se chci ještě dopustit? To chci čekat, až bude stará psice ještě starší? A rosolovatější?

Trápit se, že něco nemůžu změnit, má smysl MOŽNÁ jen tehdy, když už jsem udělala všechno, co v mé moci bylo. Ale já jsem rozhodně ještě všechno neudělala.

A tak to svoje DESATERO SPOKOJENÉ VENKOVANKY – po odstranění závad a zapracování připomínek – vidím v roce 2018 zas o něco zřetelněji, víc motivačně a konkrétně takhle:

  1. Jednou týdně do lesa. BEZ VÝJIMEK!
  2. Nejíst už v noci všechny ty věci. 🙂
  3. Protože v noci se spí. Do postele před půlnocí. PŘED, ne PO!
  4. Každý den pár cviků na břišní rosol. A pozdrav slunci mě snad taky nezabije.
  5. Přijímat lidi i s jejich názory.
  6. A neubližovat ani sama sobě. Třeba rýpáním se ve věcech, které prostě nějak jsou.
  7. Učit se… co takhle na kytaru? 🙂
  8. Nekompromisně se zbavovat věcí, nové nepořizovat a sem tam uklidit!
  9. A zase ten rosol. A pravidelné mytí vlasů, čištění zubů, vyprání mikiny na doma 🙂
  10. Ale hlavně: Vypnout facebook!

*****

Když jsem se svým dílem konečně spokojená, chci si ho i vytisknout, aby celá rodina viděla, že svoje závazky už tentokrát fakt myslím vážně.

Ale na tu ledničku ho nepřilípnu, protože…

já trubka…vždyť já jsem…

…zapomněla na jedenáctý, bonusový bod. Bodík šťastné biomanželky. Krátký, ale zakončený vykřičníkem.

11.   Spát s manželem!

A teď už bych měla mít i podle muže to svoje osobní štěstíčko pojištěné ze všech stran!

Už visí! A v plném znění. :) Foto: Sláma v botách

A visí v plném znění. 🙂 Foto: Sláma v botách

Doslov

„Dneska je nejlepší den na světě!“ vykřikuje Lída, 5 a půl roku, a skáče radostí po gauči. Venda, rok a 3/4, řve radostí snad ještě víc. Právě jsem souhlasila s tím, že si můžou na dývku pustit Mimoně.

„Vy jste mimoňové,“ ťukám si na čelo, ale přitom neztrácím ani vteřinu, nechávám děti dětmi a zapínám si noťas. Na blog jsem kvůli svým depkám dva měsíce nesáhla a dnes to chci konečně napravit. Hodlám dopsat tenhle článek. Ale ne někdy v noci nebo nad ránem (jako obvykle), ale za bílého dne, zatímco jsem dětem pustila v bedně takovou pitominu.

Manžel, ačkoliv většinou říká spoustu krávovin, má vzácně pravdu. Občas neškodí si ten život trošku zjednodušit. 

VIDEO TĚCH MÝCH MIMOŇŮ…

Ať mi rostou! ©

KDYŽ BLONDÝNA ZAČNE BIOFARMAŘIT. Vychází román Sláma v botách o hledání štěstí mezi řádkami mrkve!

2 komentáře

Aneb to nejlepší z blogu pěkně v jedné knize…

Když jsem si před pár lety sbalila v Praze fidlátka a přitáhla těhotná zpátky do rodného města, vůbec jsem nevěděla, co od života čekat dál.  Že skončím v zablácených gumákách, s náručí plnou pytlíků semínek a děckem válejícím se někde mezi tím, jsem tenkrát opravdu netušila. A že o tom napíšu román-blog, tak to už vůbec ne.

Ale jak jsem teď ráda, že jsem skončila právě takhle. 🙂

Fanfáry, prosím! Neboť vaše oblíbená Sláma v botách konečně vychází knižně. Foto: Sláma v botách

Vychází blogoromán SLÁMA V BOTÁCH: o prvních dvou letech mého biozahradničení, o tom, jak a proč jsem se na tuhle dráhu vydala, co na to mé dítě, mé nervy nebo můj jinak příkladně trpělivý manžel. Recepty, humor, fotky, nové historky a hlavně čekání na velký happy-end. Užijte si veselé čtení o jedné takové mamince ze severočeského města L., co si nevážila klidu mateřské „dovolené“, a tak skončila… se slámou v botách. 🙂

Román pro všechny zahrádkařící maminky (a jejich trpělivé rodiny) 😉 Aneb zplodit dceru, založit zahradu, napsat román… Foto: reprint obálky knihy Sláma v botách

Veronika Kyčera Kučerová

Sláma v botách

humor * zahrada * recepty * život

Vychází 7. 12. 2017.

Cena: 269 Kč (+ 70 Kč poštovné)

208 stran, tvrdá vazba s přebalem, barevná příloha, ilustrace, fotografie, recepty…

OBJEDNÁVEJTE: INFO@SLAMAVBOTACH.CZ, kucerova@mkl.cz

KŘEST KNIHY a autogramiáda: neděle 10. 12. 2017 od 16. hod., Městská knihovna Louny. Jste srdečně zváni!

Vydává spolek Lounští Lounským pro Městskou knihovnu Louny. NÁKUPEM KNÍŽKY PODPOŘÍTE SPOLEK LOUNŠTÍ LOUNSKÝM a přispějete na vydání dalších knih.

Každá kniha je očíslovaná a osobně podepsaná přímo ode mě. ♥

****

O knize: Veronika jednoho dne zjistí, že hlavní položku napnutého rodinného rozpočtu představují výdaje za biopotraviny. A tak začne jednat. Zakoupí rýč a gumáky a začne zúrodňovat ladem ležící pozemek manželovy babičky na vsi. Vypěstovat pro rodinu kedlubny a brokolice se však ukáže těžší, než si městská vysokoškolačka myslela. Podaří se jí naplnit sklep zaručeně ekologickou úrodou? A jak její nový koníček zasáhne do života celé rodiny? Slzy smíchu i dojetí zaručeny!

A jaká ta knížka ještě je?

  • VESELÁ. A bavit se na cizí účet je vyzkoušený lék na blbou náladu, rozpouštěč depek a ohřívák srdce.
  • DOJEMNÁ. Aby ne, když se všechno, o čem píšu, doopravdy stalo. A nejkrásnější příběhy vždycky psal život sám…
  • INSPIRATIVNÍ. Sdílím své nejlepší recepty pro každé roční období, fotky zahrady, svých výrobků a vůbec všechno, co jsem za dobu, co zkouším biozahradničit, na vlastní kůži odzkoušela. A že to občas byly lekce!

Varování: Nejpozději po přečtení téhle knížky se změní váš pohled na okolní přírodu, svět… a možná i na vaši vlastní zahrádku. (A život.) 

****

VAROVÁNÍ Č. 2: KNIHA POJEDNÁVÁ O SKUTEČNÝCH UDÁLOSTECH A LIDECH. I VÁM SE MŮŽE STÁT, ŽE SE V KNÍŽCE NAJDETE. TOŽ PANÁKA NA ODVAHU A DO TOHO!

Ukázky z knížky:

Čeká vás to nejlepší z prvních dvou let psaní tohoto blogu plus úplně nové kapitoly. Foto: Sláma v botách

Nejlepší recepty, na které se mě pořád ptáte. Foto: Sláma v botách

Poznáte se na některé fotce? Foto: Sláma v botách

 

 

Román-blog Sláma v botách, vydává spolek Lounští Lounským pro Městskou knihovnu Louny. Autorka: Veronika Kyčera Kučerová. Foto: Sláma v botách

KDE KOUPIT:

osobně v Městské knihovně v Lounech

nebo objednávejte na e-mailu:

kucerova@mkl.cz   (e-mail na ředitelku Městské knihovny Louny, shoda našich příjmení je jen milá náhoda)

info@slamavbotach.cz (e-mail přímo na mě)

Nebo použijte kontaktní formulář níže.

NOVINKA: Zásluhou Tomáše Hajzlera se knížka nově prodává také v e-shopu Peoplecomm.cz, kde se Sláma v botách dostala do společnosti dalších pár knížek aspirujících na to, změnit vám život nebo pohled na svět. Pár z nich jsem taky četla a mám doma.

Ilustrace od mé bývalé kolegyně z časopisu Nory Calvo Martín pro knihu Sláma v botách. Podobnost se mnou čistě náhodná. Foto: Sláma v botách

 

S novou knihou nové logo blogu. Stvořila ho má kamarádka, bývalá kolegyně a hrdinka jedné z kapitol knihy, grafička Linda Hušková. Kdo umí, umí! DĚKUJU!

POZOR: NOVINKA! 

Kromě mé knížky si můžete na jedno poštovné objednat ještě kuchařku JAKO U BABIČKY vydanou spolkem Lounští Lounským, který pomohl na svět mojí knížce. Uvnitř najdete osvědčené recepty z Městské knihovny Louny. U mojí babičky měla tahle kuchařka velký úspěch, a to nejen proto, že uvnitř našla recept na bezové víno svojí maminky – MOJÍ PRABABIČKY. 🙂

Kuchařka Jako u babičky, Osvědčené recepty z Městské knihovny Louny. Vydal spolek Lounští Lounským. Cena: 159 Kč. Foto: archiv Sláma v botách

kuchařka JAKO U BABIČKY
35 karet s osvědčenými recepty z Městské knihovny Louny!
Z jedné strany je vždy fotografie a z druhé recept.
Obsahuje recepty na slaná i sladká jídla, oblíbené klasiky i (málem) zapomenuté speciality.

Cena: 159 Kč

Avokádová pomazánka. Kuchařka Jako u babičky, Lounští Lounským, Městská knihovna Louny. Foto: archiv Sláma v botách

Čokoládový dezert, Bramborový salát, Bramborové šišky s masem… Kuchařka Jako u babičky, Lounští Lounským, Městská knihovna Louny. Foto: archiv Sláma v botách

Kuchařka se prodává v Městské knihovně Louny nebo si ji můžete objednat tady na webu.

Příjemné čtení všem, kdo jste si mou knížku koupili. Těším se na vaše reakce.

A samozřejmě… na to nesmím zapomenout….

Ať mi rostou! 😉 ©

 

 

15 důvodů, proč mít rád, přímo milovat podzim! Obzvlášť když jste zahradník a rodič k tomu

2 komentáře

Chvála podzimu aneb když má zahradnice na krajíčku…

Foto: Sláma v botách

Naše podzimní rodinka. Foto: Sláma v botách

****

Každý rok nadávám, že už je to zase tady.  Podzim. Protože co to jinými slovy znamená? Že léto je fuč, konec srandy.

Jenomže! Když pak ten podzim nastane, najednou nechápu, proč jsem si stěžovala. Co řešila.

Podzim je úžasný. Jedinečný. Roční období s velkým O.

Protože když je podzim, tak:

  1. Ještě pořád je venku vidět.
  2. Ještě pořád nemusíte být s dětmi odpoledne ani večer zalezlí doma.
  3. A když jste venku, tak (ještě pořád) nemrzne(te).
  4. Příroda je nejkouzelnější z celého roku, dlouhé stíny, vybarvené koruny stromů, promodelovaná krajina, rozfoukané mraky, výhledy do daleka.
  5. A nostalgicky voní mokrým listím, tlející trávou, houbami…
  6. Každý krásný den je jako ukradený kousek léta, jako být za školou, jako malý svátek. Protože jaké očekávání máte od mimosezóny? Může jedině překvapit.
  7. Žádné kroupy, přívalové deště, povodně, ani sucho, úpal, žár.
  8. Nejsou komáři, svilušky, klíšťata, i ti slimáci už si dávají oraz.
  9. Na zahradě se pracuje nejlíp z celé sezony a přitom je stále co sklízet.
  10. Ano, ta podzimní úroda! Jablka, mrkve, dýně, hrušky, houby, vlašáky, burčák…
  11. Tráva ani plevel už tolik nerostou a tempu zahrady se dá konečně zase stačit.
  12. Zavařování, výroba sirupů, kompotů… najednou jste vděční za trochu tepla jdoucího od sporáku a nemáte chuť vyměnit zavařovací hrnec za nejnovější model klimatizace nebo permanentku na plovárnu.
  13. Přátelé jsou zpátky ve městě. Konečně se po dovolených dá bez problémů na čemkoliv domluvit.
  14. A když nadhodíte, že se za vámi lidi můžou stavit na zahradě, vděčně dorazí. Protože kdo má teď v záloze lepší plány?
  15. ZAHRADNICKÁ SEZONA POMALU, ALE JISTĚ KONČÍ.

****

Jo, máte pravdu, ten poslední bod tam patří jenom napůl.

Vyhlížíme, my zahrádkáři, konec sezony s úlevou, nebo s povzdechem? Vítězí stesk, že období rýpání se v hlíně končí, nebo radost, že otročině můžeme dát sbohem a teď to kafe a cigárko…

Foto: Sláma v botách

Chválím tě, země má! Foto: Sláma v botách

Každý rok u mě touhle dobou převažují jiné pocity. Zásadně přitom záleží na výsledcích sklizně.

První sezonu jsem se dojímala nad přepravkami mrkve (články Farmářská panna u zpovědi: Jak to všechno dopadlo I. a Farmářská panna u zpovědi II: Stálo ti to, Verunko, za to?), a druhou měla chuť zapíchnout do všeho (a všech) vidle! (článek Sláma a deprese. Jak psi pochcali fazole a manžel přišel o kalhoty).

Třetí rok za mě zahradničili hlavně rodiče, protože já sama se čerstvě stala dvojnásobnou mámou (s tomu odpovídajícími výkyvy nálad o 180 stupňů pětkrát za hodinu! – článek 9 lidí pod střechou! O éře disfrutalismu a nesnesitelné těžkosti zbavování se krámů).

A letos? 

Letos to byla nejlepší úroda ever! Až na vzácné výjimky se na zahradě dařilo vše a můj mozek stále neví, jak s tím naložit. Každopádně musím zrevidovat svoje desatero pro zahrádkařící biomatky, protože VŠECHNO JE JINAK ( jen slimáci jsou „v Ječný“!)   (článek Mým biomatkám! Poučení z loňského vývoje, desatero biorad a omylů) Nový ultimátní článek plný rad pro příští sezonu/-y snad tedy brzy na blogu!

Zatím si jdu svařit mošt, nalít novou sklenku burčáku a talíře dýňové polévky, nasbírat další koš ořechů, vyrýt sladké mrkve a vyloupat fazole. Léto je sice ztraceno, ale zima ještě pořád bezpečně daleko!

Ať období padajícího listí trvá co nejdéle!

Foto: Sláma v botách

Zlatý podzim, zlatý.. len. I ten jsem letos pěstovala. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Zahrada naděluje velikost XL. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Miluju… nakládání kufru při odjezdu ze zahrady. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Pokaždé má auto trochu jiné složení. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

První návštěva v našem obýváku. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Staveniště, pro děti (bahna) ráj. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Svazenka vratičolistá – zelené hnojení, které milují včely. Můj letošní objev díky semínkům zdarma ze semínkovny – článek ZDE. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Kdo z přátel u nás letos nebyl sbírat oříšky? Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Ta valašská krajina. Už sem na podzim jezdívám deset let a furt se neokoukala. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Báli byste se? Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Já, slunce nasávající. A byl i pravý podzimní fičák. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Státní hranice se Slovenskem a vrcholky Javorníků, moje oblíbená hřebenovka. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Nás nic nezastaví. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Manžel se zásadním úlovkem. Foto: Sláma v botách

Pozitivní, sluncem prosluněný, stíny promodelovaný, vůněmi prosycený a úrodou korunovaný podzim vám přeje

podzimně naladěná, spokojená…

Sláma v botách 

 

PS. Ok, vím, že zima jednoho dne přijde. Naštěstí ale ani pak není vše ztraceno. Když už ta potvora musí střídat nejhezčí období v roce, alespoň že začíná adventem! 😉 ©

JÍST, KUCHAT, PORCOVAT… Proč je jednodušší pěstovat fazole než kuchat slepici

5 komentáře

Na počest zvířatům, která denně nasazují životy pro náš plný břuch.

Kamarádi mě nedávno šokovali novinkou, že zakládají králičí farmu, ale pozor, na dvorku městské vily! On stloukl z pár prkýnek provizorní králikárnu a ona nad výběh umístila slunečníky, aby se pepici při pastvě nepřehřívali. Nestačila jsem valit oči, když jsem to viděla na FB.

Takovouhle farmu uprostřed vilové čtvrti už jste viděli? Zdroj foto: Facebook, soukromý archiv

A takovouhle farmu uprostřed vilové čtvrti už jste viděli? Zdroj foto: Facebook, soukromý archiv

„Ale to není všechno,“ svítí Markétě oči. „Po králicích jsou na řadě kuřata. V prosinci vás zveme na zabíjačku.“

Načež nám David přináší karton vajíček. Taky jejich domácí!

No nedalo mi to, musela jsem jejich městské hospodářství vidět.

Ve výběhu skotačí osm ušáků a my je s Markétou pozorujeme ze zahradních lehátek, situovaných přesně proti králičímu výběhu. „Je to paráda,“ pochvaluje si novopečená farmářka, „lehávám tu, pozoruju králíky, hotový balzám na duši,“ a hladí si u toho těhotenské břicho. Až začínám pochybovat, jestli svoje pepiky jednou dokáže sníst.

Pak si ale vzpomenu na Davida, jeho dřevorubecký plnovous a paže jako duby… Markéta, protože mi nejspíš čte myšlenky, se jen zasměje: „Dejv se vyloženě těší, jak si je stáhne z kůže. A já je bránit nebudu, dítě potřebuje kvalitní bílkoviny.“

Králičí reality show - lepší než HBO kanál. Zdroj foto: Facebook, soukromý archiv

Králičí reality show – lepší než HBO kanál. Zdroj foto: Facebook, soukromý archiv

****

Jíst, kuchat, porcovat

Od téhle chvíle mi to v hlavě šrotuje. Neměla bych si ke všemu, co dělám, přidat ještě masnou výrobu? Nemusela bych pak chodit pro králíky do farmářské prodejny, zato bych ale musela svoje zvířata sama zabít, a nejen to, taky je kuchat, porcovat… a s chutí jíst.

A to mi připomnělo jednu rok starou událost z D., o které jsem tenkrát na blog ani nechtěla psát.  Spíš na ni rychle zapomenout.

Když se ale v Lidovkách začtu do rozhovoru s primatoložkou a znalkyní zvířecích duší Jane Goodallovou (Zla je schopen jen člověk, říká britská primatoložka, etoložka antropoložka Jane Goodallová), zase se mi to všechno zjeví před očima. Ty naše slepice…

****

Výchova masožravců v Čechách

Je docela zázrak, že ze mě není vegan. Moje nejodpornější vzpomínka z dětství totiž je, kterak moje maminečka stojí rozkročená nad spařenou slepicí, ruce zanořené hluboko do krvavých útrob, a vytahuje odtud nesnesené žloutky se slovy: Taková škoda, ty ještě sníme! A tatínek milovaný zatím u krvavého špalku nekompromisně stíná hlavu další zoufale kvokající slepici. Nenese, má to spočtený.

To mi bylo asi tak deset let.

Zabíjačky byly celkově v naší rodině oblíbené. Nebo znáte lepší příležitost, aby se sjeli bratranci a tety a společně se nad krví vychládajících zvířat pobavili, co je u koho nového? Vyrostla jsem na dvorku, kde přišla o život hezká řádka prasat, kachen, králíků, holoubat, slepic a dokonce i vůl. Přesto, nebo právě proto, dnes nejsem vegan. Kdo bez psychického újmy přežije to, že mu děda zařízl a stáhl z kůže králíka, se kterým ještě ráno dováděl ve výběhu, je do konce života zocelený.

Mého muže stejnými metodami zocelila zase jeho rodina, a tak si i on odnesl do života vzpomínky na kvičící čuníky, talíře plné ovaru… a lásku k masu.

Jedna věc ale je vidět, jak přichází o život zvíře z dědova útulného chlívku, a druhá věc je se na exekuci osobně podílet. Nikdy se to po nás nechtělo, dá rozum, byli jsme děti. Jenže dnes už nejsme.

A tak nás loni na podzim čekal křest ohněm. Neboli šest vynesených slepic, které je dle d.-cké babičky nejvyšší čas zaříznout a sníst.

*****

Na co je dobrá slepice v důchodu

„Se pobleju…“ vybavuju si okamžitě vzpomínku z deseti let. Slepice na polévku ale chci, a tak přemýšlím, jestli to dám.

„Ale Lídu necháme doma,“ souhlasím nakonec. Chudák dítě už si se slepicemi užilo své.

Půlku chovu nám totiž hned první rok zamordovaly kuny. Ale jakým způsobem. Když šelmy naše slípky zardousily, zkrvavělé se je snažily prorvat plaňkami slepičího výběhu, ale marně, dobře ten výběh manžel postavil. Slepičí mrtvolky tak zůstaly na dvorku, kde je ráno objevila babička. Rozběsněná z masakru vběhla i s mršinami do baráku a začala nám jimi máchat před nosem. Ano, i před Lídiným. A jelikož ta se teprve učila mluvit, jedny z jejích prvních vět v životě byly: „Co udělaly kuny slepičkám? Zakously krk! Zakously krk!!!“, přičemž si dítě rukou šermovalo pod krkem ve výmluvném gestu.

Hlášku o kunách a zakousnutých slepičkách jsme slýchali dlouho a v Žáčkových říkadlech jsme museli kapitolu o kunách přeskakovat.

Naštěstí to už odvál čas.

Slepice, které přežily vraždící nájezdy kun, se nakonec dosnášely slepičího důchodu a babička měla pro cibiny jen slova chvály. Statistika snůšek byla totiž závratná. „Krásný život u mě máte, holky. Tak puta puta ná puta ná,“ užívala si babička svoje kámošky.

Foto: Sláma v botách

Babiččiny spolubydlící v D. Foto: Sláma v botách

A Lída, která si s  d.-ckými „cibinami“ taky hodně prožila.. Foto: Sláma v botách

Po třech letech ale přišla chvíle, kdy snůška pomalu, ale jistě přestala babičku uspokojovat. Výkonnost holek totiž klesla na jedno vejce na šest slepic a náklady začaly převyšovat námahu na to vejce vynaloženou.

Slovo zabíjačka se odteď začalo skloňovat pokaždé, když jsme do D. přijeli.

„Copak vy je, babičko, ale dokážete zabít, když s nimi máte tolik odžito?“ ptám se nevěřícně. Když nás opustil děda, co jiného než slepice (a kočka) babičce v D. zůstalo?

„No ještě aby se jim chtělo do kastrolu, když se u mě mají jako v nebi,“ uchechtla se babička. Až jsem málem uvěřila, že slípky nechá na dvorku dožít.

Takovou kravinu bychom ale mohli udělat jenom my, mladí měšťáci nasákli humanismem (nebo hipsterstvím?). I vynosená slepice přece ještě může v kuchyni posloužit. A taky že poslouží.

A tak se jednoho chladného podzimního dne vrátil tchán z D. s tím, že mord slepic byl stanoven na zítra odpoledne a já ať se dostavím i s pekáčem, ve kterém si pak maso odvezu.

*****

Kámošky na pekáč

Přemýšlím, kdy se o „holkách“ najednou začalo mluvit jako o „mase“. Pak si zase vzpomenu na Lídu. Kdo ji pohlídá? Tchán se bude poprav účastnit taky.

„Tak ji odvedeme bokem, někam, kde si bude hrát,“ povídá muž a s tím teda nastoupíme do auta.

Cestou se pro jistotu snažím Lídu připravit na to, že slepičky uvidí u d.-cké babičky naposledy.

„Hodíme jim pampelišky a pipinky pak vyrazí do slepičího nebíčka,“ lžu holce, jako když tiskne. Až je mi to samotné blbý. Je sice malá, ale nemusím z ní dělat malého blbečka. Má právo vědět, co bude v příštích dnech jíst. A tak se rozhodnu říct jí pravdu.

„Ty slepičky jsou, Liduško, už starý a unavený. Tak nám ještě udělají poslední radost…“ snažím se pomalu vysvětlovat, aby náraz s realitou pobrala.

„Zaříznete jim krk?“ vyvalí Lída oči. Je to zase tady! Zpanikařím a začnu blekotat něco o tom, že ty slepičky si už přejou umřít.

„Aha, takže vy je zabijete, že už jsou starý. A to se dělá jenom zvířátkům, nebo i lidem? Ale ti se pak nejedí, že jo?“ zamotáváme se do vysvětlování čím dál víc.

„Ne, lidi nejíme!“ zdůrazňuju se zdviženým prstem, protože holka už chodí do školky a kdoví co ji napadne tam vyprávět.

Manžel jen kroutí očima, proč jsem se vůbec pouštěla do takových témat.

****

Životní nabídka: kuchat kuru

Naštěstí už jsme v D. S mužem se mlčky domlouváme, co a jak s tou Lídou, aby nic neviděla. Nechci, aby si myslela, že jsme jako ty kuny.

Domluvit se ale nestačíme. Ještě než totiž malou odpoutám z autosedačky, už kolem nás proletí tchán v hubertusu s obřím kýblem, z něhož se kouří. A volá: „Bacha, ať vás neopařím! Babička potřebuje další horkou vody.“ Do toho slyšíme z průjezdu babičku halekat:“Kurník, to je smradu z těch mizernejch slepic, fuj tajbl!“ Načež vytáhne z druhého obřího kýblu spařenou, zařízlou slepici, který ještě nikdo nestihl odseknout bezvládně visící hlavu.

Přiskočím k Lídě, abych jí zakryla oči, ale pozdě.

„Mami, to jsou ty naše slepičky…?“ špitne dítě nejistě při pohledu na oškubaná těla vyskládaná jedno vedle druhého na plechy vedle kýblů. Babička funí nad dalším ptákem a nad hlavou jí víří peří.

„V kuchyni na stole máte poslední vejce z dneška,“ podotkne babička jako by nic.

To by už mohlo stačit, ne? Pokusím se Lídu odvést z krvavého dějiště, jenže ona se vysmekne. Chce vidět, co to babička v tom kouřícím kýblu se slepičkami dělá.

Babička je ale úplně v klidu. „Dvě slepice budou pro tebe. Chceš si je sama vykuchat?“ přijde se skutečně životní nabídkou. Jasně, už od deseti netoužím po ničem jiném, než zanořit se po loket do útrob spařeného slepičího těla. Asi je na mně znát, jak se na tu příležitost třesu.

„Tak já ti je zpracuju,“ mávne nade mnou babička rukou a já s úlevou konečně zatáhnu Lídu do baráku.

R.I.P. holky! Foto: Sláma v botách

*****

Pětka z exekuce

O hodinu později je po zabijačce. Tchán uklízí dvorek a babička přináší mrtvé ptáky do baráku.

„Tyhle dvě veliký jsou pro tebe, tyhle pošli Marušce (švagrová) a tyhle si nechám já,“ rozdává babička pozůstalost a já pokorně (a trochu zahanbeně) přijímám. Nakonec jsem se na exekuci vůbec nepodílela. Ale pro ty slepice jsme sem jeli, takže je beru. A děkuju.

„Neděkuj. To byly poslední slepice, co jsem tu měla. Odteď  si je chovejte a zabíjejte sami, já už vám na to prdim,“ povídá babička rezolutně.

Trapně věším hlavu. Neznám lepší polévku než slepičí bujón. Ale v disciplíně zvané „exekuce a zpracování hospodářského zvířete“ stojím i po dnešku jen na startovní čáře a nemám odvahu se pohnout. Mám vůbec právo zvířata jíst? Nemělo by být pro masožravce povinné umět zvíře vychovat a o život připravit? A kdo to nezvládne…  to by na světě přibylo vegetariánů.

Z filozofování mě vytrhne opět babička. Sedíme už v autě a loučíme se, když si  vzpomene, že to, proč jsme k ní přijeli, přece zůstalo v lednici. „Tak kam s nima?“ ptá se mě, když s masem přiletí z domu, a aniž čeká na odpověď, vrzne mrtvoly bez okolků přímo Lídě pod nohy. Asi aby je mohla detailně studovat. S holkou už to ani nehne. Cestou do tělíček kope špičkou zablácených bot a hraje Angry Birds.

****

Tak svět odplácí

Druhý den máme polévku, nádherný žluťoučký vývar i se zbytky nesnesených žloutků. Takový vám v hospodě neuvaří. Tak proč mi ale vůbec nechutná? Holky, holky, trápím se nad mastným talířem, vidíte to, tak svět odplácí. 

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

I po roce babička drží slovo a v D. slepice nemá. Pro vejce si chodím k sousedce ve V. a občas i pro králíka.

„Ještě je teplej,“ předává mi hrdě paní M. igeliťák, ze kterého ukapává krev. A já myslela, že jsem zocelená. Houby, do masné výroby se zatím fakt nemůžu hrnout.

Jak to ale vyřešit s těmi kvalitními bílkovinami? Farmářka a už i novopečená maminka Markéta má totiž pravdu…

A tak, když přišlo jaro a já začala promýšlet svůj letošní osevní plán, rozhodla jsem se v něm pár položek proškrtat a upřednostnit jiné. Děti už mám totiž dvě, a to je nějakých bílkovin.

Místo masné výroby jsem založila políčko masitých FAZOLÍ. Mají minimálně jednu výhodu. Nehledí na mě vyčítavě z talíře!

A na závěr: fazolový arginmax

Otázku, co fazolovému řešení říká manžel, být vámi nepokládám! Včera měl fazolové pyré, zítra bude nádivka.

K fazolové invazi v našem jídelníčku jsem mu naštěstí na netu našla pár motivačních článků.  To jste věděli, že fazole napomáhají silnější erekci a regenerovat po sexu? Obsahují totiž arginin a ten znáte – z reklamy na ArginMax.

Tak abych to nakonec nebyla já, kdo u nás fazolovou kúru jako první vzdá!

Ať mi rostou!©

Foto: Sláma v botách

„Táto, vezu arginin!“ Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Skoro stejně uspokojivé jako plný výběh. Foto: Sláma v botách

 

PS. Kdyby vás to náhodou zajímalo víc…

33 tipů na zlepšení erekce pomocí stravy – vybíráme potraviny pro lepší sex

Potraviny, které se vyplatí vzít si do postele

Která zelenina nejlépe podporuje silnou erekci?