Bio CUKETOVÝ KEČUP se čtyřmi druhy rajčátek

2 komentáře

Recept na kečup pro ty, kterým se ZASE urodilo cuket. 🙂 Zátěžovou zkouškou u muže i dětí recept prošel, tak ho pouštím dál.

Tak samozřejmě, v kečupu hrají vždycky prim hlavně rajčata. I do tohoto cuketového kečupu jich přišel vagon. Ale pak se ještě tradičně přidávají jablka, která díky obsaženému pektinu kečup zahustí, jenomže ty naše mladé bio jabloňky nám letos vyprodukovaly jablíčka jenom tři. A to by nestačilo ani na dětskou porci kečupu, tak jsme si je radši snědli sólo.

O to víc ale máme cuket.

Foto: Sláma v botách

Hospodářství Slámy v botách hlásí rekordní nadúrodu cuket kropenatých z vlastní šlechtitelské stanice. Foto: Sláma v botách

Šest rostlin (hlavně jedna šampionka, od které už si suším semínka na příští rok) se stará o masivní sklizeň a my si ještě v půli července vyjeli na dovolenou. Od té doby se to s námi táhne. Přebytek. Rozdávání, vyměňování či přímo vnucování cuket všem, kdo neřeknou včas ne. Ale ten náskok už se dotáhnout nedá. A tak nezbejvá, než začít s přebytky něco dělat. Zavařovat.

V pondělí jsem dotáhla domů zavařovací hrnec, o kterém táta prohlásil, že už ho tohle léto nechce ani vidět, pevně rozhodnutá co nejvíc cuket zpracovat do pyré, omáček i do kečupu. Samozřejmě jsem ale v první řadě zavařila sama sobě, protože akce typu „vždyť se to jenom nakrájí, hodí do sklenic, do kastrolu a hotovo“ ve skutečném životě neexistují. V praxi rodiny s malými dětmi to vždy vypadá spíš tak, že děti chtějí zavařovat s vámi, ale ten hrnec je jenom jeden, stejně jako sterilní naběračka, trychtýř, vysoká stolička u linky a další propriety a konec konců i své nervy máte jenom v jednom provedení, takže domnělá frk frk akce se z půlhodiny protahuje na půl dne a zelenina končí i na stropě, na vašich kalhotkách a za lednicí. Ale dobrý, už je to naštěstí za vámi, respektive za mnou. Pět cuket skončilo v pyré, dvě v základu k rajské omáčce, další tři v kečupu a děti nakonec před televizí, abych to vůbec nějak dodělala. Ale zpátky ke kečupu…

Foto: Sláma v botách

Divoká rajčata jsou menšího vzrůstu, ale jinak je to s nima fajn. Nevyžadují zaštipování, jsou nenáročná na vodu i odplevelování. Neplesniví. Jenom sebrat jich dost na kečup je úkol. Foto: Sláma v botách

Kečup s cuketou místo s jablky je pochopitelně úplně jiný kečup. Je řidší a míň sladkokyselý, takže je třeba ho víc přichutit octem a cukrem a hlavně dodat pektin, který může být jablečný i z citrusů. Je to ale skvělá šance, jak se bezbolestně zbavit cuket navíc, které se jinak doma vrší stejně jako kila už přezrálých rajčat.

Foto Sláma v botách

Pektin může vypadat například takto. Foto výrobce

Děti vzaly zavařování i ochutnávání velmi zodpovědně, a tak jsme si hned večer dali čerstvou várku kečupu pěkně k pečené dýni. Lída mlaskala a vykřikovala něco jako „přidat, přidat“ (Vendu nekomentuju, ten jí všechno a furt), a tak ho stopro udělám za rok znovu („pomocníci“ budou zase o trochu starší :-)). A sem si odkládám recept, který se osvědčil.

Foto: Sláma v botách

Pečená zelenina a dýňové hranolky, které si děti namáčely do právě dodělaného kečupu. Recept na hranolky je i v mé knížce. (KOUPIT ZDE) Foto: Sláma v botách

Potřebujete na 1 várku (já vařila rovnou trojitou)

1 kg zralých rajčat (já použila mix 4 druhů rajčat: divokých rajčat červených a oranžových, cherry i klasických velkých tornád)
1 středně velkou cuketu
1 velkou cibuli
70 g tmavého cukru (lze míň i víc, my dali tohle množství)
70 ml jablečného octa
1 – 2 lžičky soli
5 bobkových listů
5 kuliček pepře
5 kuliček nového koření
další bylinky dle chuti: snítka tymiánu, rozmarýny, kopru, bazalky (to jsem dala já)
nebo špetka skořice a pár kousků hřebíčku  (to se dává většinou)
pektin – dávkování dle typu pektinu. Použila jsem pektin z citrusových plodů, 1 lžičku na 1 kg rajčatové směsi. Lze ale dát i více, náš kečup je nakonec spíš řidší.
Slunný den jako stvořený pro zavařování. Foto: Sláma v botách

Byl slunný den, jako stvořený pro zavařování. Foto: Sláma v botách

Postup

  1. Rajčata, cibuli a cukety omyjte. Rajské můžete nechat vcelku nebo rozpůlit, cukety nakrájejte na větší kusy, aby se pohodlně vešly do kastrolu, cibuli nakrájejte najemno. Podlijte pár lžícemi vody a nechte dusit pod pokličkou ve velkém kastrolu. Asi 15 min, občas nakoukněte dovnitř, jak zelenina pustila šťávu, jestli se nepřipaluje. Případně přidejte ždibec vody.
  2. Dušenou zeleninu dohladka rozmixujte tyčovým mixerem. Fakt důkladně.
  3. Přeceďte směs přes síto. Poté přidejte sůl, ocet a cukr. Koření a bylinky vložte do sáčku na sypaný čaj (ev. sterilní punčochy) a přidejte vařit ke směsi. Duste bez pokličky na malém plameni cca hodinu a samozřejmě dle potřeby míchejte.

    Bio kečup s cuketou. Foto: Sláma v botách

    Zbytky po rozmixování a propasírování přes sítko. Foto: Sláma v botách

  4. Přidejte pektin, ještě pár minut vařte a pravidelně míchejte. Podobně jako u marmelád můžete trošku kečupu odebrat na talířek a nechat vychladnout. Konzistence napoví, zda pokračovat v dalším vaření, ev. přidat více pektinu nebo už to nechat být.
Bio kečup s cuketou. Foto: Sláma v botách

Už se to vaří, už mi to bublá. Foto: Sláma v botách

  1. Ochutnávejte (pokaždé čistou lžičkou) a případně dochuťte, přidejte víc octa, soli, cukru. Pozor ale na to, že chuť kečupu se ještě rozleží. Skladováním kečup zesládne a i slaná chuť se zvýrazní.
  2. Když jste s chutí i konzistencí spokojení, vyndejte sáček s kořením a bylinkami a přelijte kečup do sklenic. Pokud jste si jistí tím, že jste dodrželi všechny hygienické zásady při přípravě, tak už stačí sterilní sklenice jen pevně zavíčkovat a otočit na 24 hodin dnem vzhůru. Kdo vaří jako já kečup s dětmi, takže na nějakou sterilitu sázet nelze, vrazí kečup ještě do zavařovacího hrnce – na 85 stupňů a 30 minut. Pro sichr.
  3. Pak vyndat, dnem vzhůru a nechat odležet, chuťově se propojit.

 

Bio kečup s cuketou. Foto: Sláma v botách

A jedna z výsledných lahviček, zabalená do slavnostního hávu pro exhibici na blogu. Foto: Sláma v botách

Bio kečup s cuketou. Foto: Sláma v botách

Ať vám to v kuchyni bublá a ve spíži přibývá. 

Ale hlavně ať vám rostou! ©

Dýňové hranolky a pečená divoká rajčátka

KDYŽ BLONDÝNA ZAČNE BIOFARMAŘIT. Vychází román Sláma v botách o hledání štěstí mezi řádkami mrkve!

Jak manžel hospodařil sám a já začala zahradničit podle Jardy Duška

Napište komentář

V pátek 1. června večer jsem sebe a děti naložila do autobusu, který nás v sobotu ráno vyplivnul u moře. Na zájezdu jako vystřiženém z Viewegha. „Tak hlavně aby to ty děti přežily,“ vyjádřil manžel tradičně důvěru mým mateřským schopnostem. Ohrnula jsem sebevědomě pysk, ale sama jsem jednu starost taky měla. Bála jsem se, jak to tu beze mě zvládne moje zahrada.

Jak jen to beze mě asi zahrada zvládne? Foto: Sláma v botách

Jak to beze mě asi zvládne moje třetí dítě? Foto: Sláma v botách

Ve čtvrtek před odjezdem jsem se pokusila rozdat manželovi nějaké instrukce. „Občas mi promíchej na okně tinktury a každý den obejdi kytky s konví,“ poprosila jsem ho. Má dost svých starostí, takže by na ty moje mohl zapomenout.

Na chodbě u dveří už stojí sbalené dva obří loďáky, slunečník a kočárek, zbývá jen upéct na cestu chleba a manželovi něco sladkého, aby ho nemrzelo, že s námi nejede. A pak konečně Bella Italia. Moje těšení kalí jen jediná obava. Lehká nedůvěra v osobu,  která si autokarový zájezd nechává ujít a na níž teď bude záviset moje hospodářství.

„Nezapomínej, Kubi, že máme kytky i před okny. Ale hlavně zalejvej balkon,“ opakuji manželovi stěžejní body péče o osiřelou domácnost, zatímco se o den později loučíme u autobusu. „Já jsem ti to možná měla sepsat,“ začíná mě zachvacovat panika. Protože mi připadá, že manžel moje pokyny vnímá jen napůl. Místo aby si ukládal do paměti, že rajčata a saláty má kropit každý den, zatímco rozmarýn a tymián stačí ob den, kontroluje, jestli jsem vzala dětem plavací kruh.

„A taky jsou na zahradě jahody!“ vybavím si ještě rychle, vprostřed manželova výkladu o bezpečném chování na pláži. „Prosím tě, jezdi si je trhat nebo je aspoň hoď do mrazáku. Po tý dřině by byla škoda nechat je sežrat ptáky,“ pokusím se o poslední pokyn stran péče o své zemědělství. Ale pak už je to tady, autobus startuje.

„Zavolej mi hned, jak dorazíte!“ křičí na mě manžel přes okýnko. „A ty mi zase míchej ty tinktury!“ zkouším křičet já, ale v řevu motoru a dětí už není nic slyšet.

A tak jsme se rozloučili.

Výrobní závod Sláma v botách si vzal letos na mušku české kopřivy a moravskou slivovici. Foto: Sláma v botách

Výrobní závod Sláma v botách si vzal letos na mušku české kopřivy a moravskou slivovici. Foto: Sláma v botách

*********

Tinktury a nervózní účastnice zájezdu

Ráno mohu manželovi poslat uklidňující esemesku, že cestu jsme s dětmi přežili. Naším provizorním domovem se teď stává městečko Rosolina Mare na severu Itálie. Nekonečné písečné pláže, pruhované slunečníky, tržnice s tretkami, turistické vilky pod vzrostlými piniemi a sem tam pizzeria nebo gelateria artificiale. Po mnoha letech,  ne-li prvně v životě, se stávám účastnicí zájezdu. S plnou penzí, animačním programem pro děti a čůracími zastávkyami v autobuse po čtyřech hodinách.

„To by manžel nepřežil,“ povídám kamarádce, se kterou jsem ubytovaná. Naštěstí ani jedna nemáme větší ambice než zvládnout dovču s dětmi v klidu, a tak si při polehávání mezi ostatními turisty notujeme.

Foto: Sláma v botách

Itálie v předsezoně, ale pro mě hotový ráj. Nemusím tahat žádné konve, mohu si dokonce i číst! Foto: Katka Roflíková Foto pro Slámu v botách

„Akorát na ty tinktury musím furt myslet,“ svěřím se Kátě s jediným šedým mráčkem na jinak blankytném dovolenkovém nebíčku. „On mi je určitě nemíchá, já ho znám,“ honí se mi totiž hlavou po celý pobyt. Naložila jsem do slivovice bylinky a ráda bych se po dovče dočkala skvělých domácích tinktur na záněty krku a dásní (šalvějová) a na bolesti hlavy (řimbabová tinktura) A tak každý den ťukám manželovi domů série esemesek s upomínkami.

Buď v klidu, dnes jsem zalejval,“ pochlubí se muž, když jsem z domova asi čtvrtý den. „Jak ,dnes´? To máš snad dělat každý den, ne?!“ vyskočím rozrušeně z plážového lehátka, když si zprávu přečtu. Pak se obrátím na Katku, která vedle mě ťuká do tabletu zase nějaké svoje urgence manželovi, a postěžuju si: „Já mám pocit, že on to tam fláká!“ načež se domů marně pokouším dovolat. Muž mi ale jen odpoví, že je v práci a má toho moc.

A tak mi nakonec nezbyde než zkusit na stav domácnosti zapomenout, jinak si dovolenou úplně zkazím, a předem manželovi všechny poklesky odpustit. Dělala jsem, co bylo v mých silách. A třeba doma někdy zaprší.

********

Na pole, ženo!

Následující den se zase celé odpoledne válíme na pláži a já při tom hltám Okamžiky štěstí od Patrika Hartla. Stejně jako včera, předevčírem i jako budu ještě tři příští dny, co nám tu zbývají.

„Víš, co mě teď napadlo?“ mrknu na kámošku a odložím na chvíli knihu do klína. „Že bych mohla v L. založit čtenářský klub. Ten nám ve městě ještě chybí a mě vždycky bavilo povídat si o přečtenejch knížkách,“ začínám zhruba pátý den vymýšlet, jakou novou aktivitou bych si ještě mohla zkomplikovat život.  Jako bych doma měla čas nějaké knížky číst. Jako by v řetězci „vaření-úklid-zahrada-děti-práce“ ještě zbýval prostor na další, víc leisure článek.

A právě v tu chvíli mi Káťa položí zvídavou otázku: „Chtěla bys být teď radši na zahradě?

Podívám se na ni s opravdu překvapeným výrazem. Dělá si srandu? Chce vědět, jestli bych odpočinek nad knihou radši vyměnila za ohejbání se k řádkům plným plevele ve třiceti stupních na své plantáži? Když mi tu lítaj pečený holuby do huby a můžu si celé dny číst? Kdy se mi něco takového zase podaří?

„Ani za nic, ženo!“.

Vánek mi ovívá ramena, vlny šplouchají na kotníky a mou jedinou starostí je občas zkontrolovat, jestli mám někde děti.

Ještě tři dny. Ještě dva. Jeden poslední.

A pak zase autobus a domů. Na pole. 🙁

A pohádky byl konec. Foto: Sláma v botách

A pohádky byl konec. :-/ Foto: Katka Roflíková Foto pro Slámu v botách

**********

Nepršelo!

Tak, přemýšlím, z kterého konce začít. Zatímco manžel poslouchá štěbetání dětí o tom, jak v Itálii bylo všechno nejlepší, já vybaluju a sbírám odvahu zajít se podívat na terasu. Jakpak to tam dopadlo?

„No samozřejmě všechno suchý,“ sprásknu ruce, když se konečně odhodlám. Fofrem popadnu konve, jako by pár vteřin zrychlení mohlo rostliny zachránit.

„Tak to není tak špatný, ne? Dvakrát jsem ti to zalil,“ přitočí se ke mně na terase manžel bez jediné známky výčitek svědomí. Chvíli si ho prohlížím a přemýšlím, jestli se jen snaží své selhání bagatelizovat, anebo si fakt neuvědomuje, co během mé nepřítomnosti napáchal.

„No jo no, asi se to dalo čekat,“ prohodím nakonec pouze, protože se nechci hned po příjezdu hádat, a pokračuju v prolejvání sušinek, co byly a ještě bývaly mohly být výstavními bazalkami.  „Něco snad přežilo,“ zhodnotím výsledky manželova hospodaření a radši za sebou dveře na terasu zase zavřu.

Alespoň že tinkturám se – zdá se! – nestalo nic.

Po obědě se nenápadně vkradu do svých pracovních šatů a s tím, že si jen „na chvíli“ odskočím, vyrazím na inspekci do V. Jak to dopadlo na terase a v kuchyni, už vím. Zbývá ale ještě zjistit, jak na mou absenci zareagovala zahrada. 

Foto: Sláma v botách

Zahrado, mami is home! Foto: Sláma v botách

********

Ta chamraď!

Vypadá to, že mohu konečně začít prohlašovat, že už nejsem zahradní zelenáč.  Jak se to pozná? U mě podle toho, že mě každý kedluben nebo hlávka zelí,  které se mi podaří vypěstovat, už nedojímají k slzám a neplní málem národní hrdostí. A že naopak z každého pěstebního nezdaru už taky nejsem na nervy jako můj táta, když mu prohraje Litvínov.

Zkrátka už chápu, že na zahradě se občas daří a občas ne. Že někdy je těch okurek víc nebo rodí dřív, a jindy že plesnivěj nebo nevylezou. A je jedno, jestli za to může špatně vybranej flek nebo špatné vibrace, když jsem ty okurky sela, anebo jestli prostě „jen“ není na okurky dobrej rok. Zelenáč si fiasko bere osobně, ale já už za sebou pár sezon mám, abych věděla, že něco vypěstovat dokážu a že nikdy se na zahradě nedaří vše. A i kdyby to náhodou bylo těmi mými vibracemi, proč si jako něco zpětně vyčítat?

Přesto když jsem v neděli dorazila do V., zažila jsem šok hodný blondýny, co motyku vidí poprvé v životě a přemýšlí, jak se ta dlouhá věc drží.

Ano, vidím na záhonech červené jahody, které na mě celou dovolenou čekaly, abych si i já mohla vychutnat sladké plody svého okopávání, odplevelování a zalévání. Vidím letošní úplně první cuketu, která vyrostla zrovínka na Liduščině pokusném záhonečku. A ze záplavy kvetoucích řimbab, lahodících estetickému cítění lesany prvního stupně (článek Evoluce lesany aneb O nošení podprsenek, usmrkaných nosech a hlavně jak mě pozvali mluvit na ALLfestival), mi taky radostí skáče srdce.

Foto: Sláma v botách

Řimbaba, kvetoucí pažitka, cibule a první cuketa. No, není to dojemné? Fňuk, smrk… Foto: Sláma v botách

ALE CO TEN ZBYTEK?

Co ta chamraď, ten bordel, ta spoušť?!?

Dovolila jsem se vzdálit se pouze na pár dní a tohle má bejt jako nějaká odveta?

Okamžitě se snažím vzpomenout si na dechové cvičení, které jsem trénovala u moře, a dojít si do stodoly pro motyku bez jakékoliv hlasité reklamace stavu záhonů. Ale stejně to všechno uvnitř mě vzteky křičí: Za co jako? 

Zahrada kompletně zarostla svlačcem a lebedami, ale dobře, pojďme to prodýchat a nedělat z toho aféru.

Tuhle situaci ostatně nezažívám poprvé.

Od doby, co zahradničím, řeším pořád stejné dilema. Je lepší užít si dovolenou, ale pak se moct na zahradě zbláznit z toho, jak se práce nahromadila? Anebo radši nikde netrajdat, když přece celý můj život je dovolená a kór mateřská je korunovaný odpočinek na entou? Toť každoroční volba zahrádkářky.

Přes zimu se vždy přikláním k variantě „nebudu se v létě vzdalovat ze zahrady, kde mám vše, co k životu potřebuju, přírodu i spoustu bio žrádla“. Jenže pak léto – patrně od slova létat – udeří a rozlétaná začínám být i já.

Ale ty návraty potom… Ten šok, že tahle zahrada není moje zahrada, že jsem opouštěla úplně jiný pozemek a k téhle džungli se nehlásím, protože jsem přece před odjezdem udělala s motykou v ruce a potem v tváři vše pro to, aby se žádný šok nekonal.

A přece se koná…

Foto: Sláma v botách

Tohle býval slušný pozemek. Před čtrnácti dny. Foto: Sláma v botách

Hrdlo se mi začíná stahovat zděšením. Dechové cvičení, o které se marně pokouším, očividně neplní dostatečně svou relaxační funkci.

Na záchrannou operaci na zahradě mám navíc jen hodinu času. Muž se uvolil chvíli pohlídat děti, ale jen dokud se Venda po „o“ nevzbudí. Poté se mám vrátit, protože i on má ve  V. fůru práce, do které se potřebuje pustit.

Čím mám teda honem začít? Přesít fazole, nebo zalít mladé stromky, které nejvíc trpí letošním suchem? Nebo snad sklidit jahody? Zaštípat česnek? Vyjednotit řepu? Vysvobodit mrkev a petržel z obklíčení plevele třikrát většího než neduživé kulturní plodiny?

Jarda Dušek, vyzbrojený toltéckou moudrostí Čtyř dohod, by možná tuto situaci zvládl procítit bez stresu, zpřítomnil si i tento okamžik se stoickým klidem a dokonce k němu přistoupit s humorem. Já jsem však bohužel vyzbrojená pouze chabými pokusy o relaxační dýchání, jejichž účinnost proti stavům paniky a vnitřního zhroucení se začíná limitně blížit nule!

„Krucinál, nebylo mi u toho moře fakt líp?!?“ zasakruju nahlas, načež se mi v hlavě roztočí kolotoč nejrůznějších otázek a úvah, jako třeba „proč vlastně celou tu anabázi se zahradou podstupuju“, „pro koho a proč to dělám“, „co na té dřině mám“, „proč si radši nečtu, neležím pod stromem a pro jídlo nechodím normálně do krámu jako devadesát devět procent spoluobčanů“.

Do guláše smíšených pocitů a neporozumění sobě samotné se mi rozvibruje telefon.

„Tak jak jsi na tom, Veru? Nechci tě plašit, jenom že Venda už se probudil a před chvílí se mi tu úplně totálně zesral,“ volá mi manžel dobré zprávy z domova.

„No, já ti nevím, potřebovala bych tu být ještě tak minimálně celý den,“ pokusím se zavtipkovat, abych se trochu vzmátořila. Současně ale i trochu zadoufám, že se manžel fakt smiluje a shovívavě mi dopřeje čas navíc před odvelením zpátky na základnu.

Jenže z telefonu se ozve nekompromisní: „No, já nevím, jak dlouho ho v těch sračkách můžu ještě nechávat. Radši prosím tě co nejdřív přijeď, jo?“

„A nemohl bys Vendu třeba zkusit umejt a dát mu čistý hadry?“ zkouším najít řešení, které však manžel kategoricky odmítá.

„To nejde,“ prohlásí rezolutně. „Má to zesr.ný komplet po celejch nohou, vůbec na něj nechci sahat, na dobytka. Ve dvou budeme mít co dělat z něj ty zadělaný kalhoty stáhnout,“ vyloženě mě muž láká domů

No jo teda. Tak se teda budu muset vrátit a vysvobodit pokakánka i jeho zaopatřovatele. Jen mi není jasné, kdo a kdy vysvobodí na zahradě moje jahody, česnek, mrkev, řepu…

Venda se umí zadělat nejenom nahoře. Foto: Sláma v botách

Venda se umí zadělat nejen nahoře. Foto: Katka Roflíková Foto pro Slámu v botách

* * * * * * * * *

Jak je důležité poslouchat Jardu Duška

„Je to jen plevel, JENOM PLEVEL,“ opakuju si následující sobotu při novém nácviku zenového dýchání na své zahradě. Trvalo bohužel celý dlouhý týden, než jsem přesvědčila rodiče, aby si půjčili vnoučata, a já se mohla dostavit na onu potřebnou celodenní likvidaci podovolenkových škod. Lebedy za tu dobu povyrostly o dalších dvacet čísel! Teď už prakticky nejde poznat, kde končí záhony a začíná divočina. Obojí se opticky vyrovnalo a slilo do jednoho metr vysokého porostu sestávajícího z různých bylinných pater, obsahujících divoká rajčata, cukety, lebedu, svízel, kvetoucí ředkvičky, pórek a cibuli, kokošku pastuší tobolku, máky, bodláky, petržel, měsíček, kapusty, pýr plazivý a další flóru zastoupenou v různých, bohužel nikoliv vyvážených poměrech.

Netuším, jak ke kalamitě přistoupit. Jak uchopit stav, kdy už nejde znát, kde která rostlina začíná, kudy vede a kde je jí konec. Vím jenom, že jsem si celý týden pouštěla k žehlení Duška, abych byla na dnešek připravená, a že si tudíž nic z toho, co se na zahradě děje, nemám brát osobně. Protože „okolní svět není dobrý ani špatný, je mu zcela lhostejné, jestli existuju“. (Dušek, zásada pro šťastný život č. 14) .

A tak se ve smyslu další zásady, č. 13, že „naše problémy jsou pouze v naší hlavě“ snažím nenahlížet na stav svého zemědělství jako na problém, ale přijmout „přítomný okamžik“ s radostí, protože (Dušek č. 23) „pokud máš špatnou náladu, zamysli se nad tím, že až zemřeš, nebudeš mít ani tu“.

Namotivovaně se rozhlédnu a zkusím najít cokoliv pozitivního na tom, že přesně před týdnem jsem se válela na pláži a vlny chladivě oplachovaly mou celulitidu, zatímco dnes se k nebi vůbec nepodívám, protože moje prdel bude celý den trčet vzhůru a čumák budu mít už zase akorát zabořený v černý hlíně (článek Čumák v mezi a zadek u nebes). Ale jak praví Dušek č. 24 „žij dneska, protože včerejšek už není a zítřek být ani nemusí“.

No comment! Foto: Sláma v botách

Co bylo, bylo. Terazky som otrokom na vlastnom pozemku. Foto: Sláma v botách

A tak se jako první pustím do lebed v cibuli. Právě tahle část zahrady mi připadá nejkalamitnější, respektive – opravím se okamžitě – představuje „největší příležitost dobrat se hlubšího sebepoznání skrze mezní zkušenost“. A tak se snažím si v té lebedě lebedit a ihned vypíchnout nějaká pozitiva,  jako třeba že plevel zafungoval jako živý mulč, takže záhon s cibulí navzdory vedrům vůbec není vyprahlý a suchý. „Nemusím zalévat!“ uplatňuji optimisticky Duška č. 15, že „z každé události se snaž získat pro sebe něco užitečného“.

Tohle zjištění mě opravdu plní radostí. Tahání konví z potoka patří k  mým nejméně oblíbeným činnostem na zahradě, zvláště od chvíle, kdy se zase rozrostly kopřivy a k vodě už se bez požahání nedá projít. Záhony ale kupodivu zálivku nepotřebují. Bujný plevel je přistínil. Platí to o všem od cuket přes rajčata, okurky až třeba po celer. Balzám pro moje nervy i mou zahradu a naše vzájemné vztahy!

Vypletou organickou hmotu tak celý den nanáším na několik obřích hromad s tím, že je nechám pár dní proschnout  a pak s nimi záhony opět zamulčuju. Nevím, jestli jsem někdy viděla tolik plevele najednou, ale když už jsem ho vypěstovala, ať se využije. (opět Dušek 15!)

Další radostný okamžik zpřítomnění si prožiju o něco později při obhlídce ovocných keřů, které jsme sázeli na jaře. Hned pět angreštů a černých rybízů se chystá na historicky první sklizeň. „A ne malou!“ vykřiknu málem nahlas, načež rychle vlítnu do stodoly, abych tu ovocnou naději zakryla bílou textilií. Nechci zariskovat, že mě ve sklízení předběhnou špačci a bude po radosti (Dušek č. 20: „V životě vždycky spoléhej pouze sám na sebe“.)

„Tak jak to jde?“ přitočí se ke mně kolem čtvrté hodiny manžel, který nejspíš čekal, že si někdy dáme oběd. Jenže mně se ještě nechce ze zahrady odcházet, obzvlášť když mi jde práce tak pěkně, myšleno bez vztekání. „Nemám hlad, jsem v ketóze,“ odbydu muže nejprve, ale pak si všimnu tří krásných cuket pod jednou obzvlášť narostlou rostlinou a napadne mě, že bychom si mohli udělat první letošní ratatouille.

„Tak já ještě dopleju ten mák a vyrazíme,“ navrhnu architektovi, převlečenému toho času za příslušníka technických služeb, a zase se zanořím mezi své svlačce.

* * * * * * * * *

Protáhnout a ohnout

Navečer se zase rychle vracíme do V. Muž, aby pokračoval v asfaltování obýváku, já, abych pokračovala v nastoleném duškovském kurzu. Hotovo stále zdaleka není, ale řekněme, že dvou třetin už mám zahradu vypletou a teď je třeba rozhodnout se, co se dá zvládnout ve zbytku času, než budu muset k rodičům pro děti. Sít, nebo plít? Plevel se sice osvědčil jako stínidlo, ale je třeba vzít v potaz i to, že rostliny potřebují k životu i prostor. A ten už například v řádcích mrkve pro samé pcháče a sladký lupen žádný není.

Pak jsou na zahradě ale naopak místa, kde volný prostor bohužel je. Fazole něco sežralo, a pokud je nepřesiju, tak na tomhle fleku vůbec žádná úroda nebude.

Dívám se na hodiny a počítám, jestli stihnu obě tyto činnosti. Matematicky vzato, i když sebou hodně hodím, určitě ne. Ale já se o to přesto pokusím. Protože „věř svým pocitům!“ – to je myslím Dušek 21. A já chci věřit, že dnes zahradu opustím s tím, že jsem to dala. Všechno!

A tak si naposledy protáhnu hřbet před tím, než se budu až do hlubokého večera pohybovat pouze v hlubokém předklonu. Když se z něj po osmé večer narovnávám, je na zahradě opravdu hotovo. A tím myslím VŠECHNO.

„Chcípnu,“ odfrknu si nejšťastnější na celém světě a plácnu sebou do hromady svlačců. Taková vlna štěstí mě snad nezalila ani v Itálii.

Foto: Sláma v botách

Protáhnout se… a ohnout… Foto: Sláma v botách

* * * * * * * * *

O nedostatku volných rukou (a čistých plen)

Tma ještě nepadá, ale přesto už vše začíná nasvědčovat tomu, že dnešek se brzy stane včerejškem. Celý náš svažitý pozemek přikryly stíny, tráva začíná chladit, ptáci přidávají na hlasitosti a co chvíli nějaký proletí kolem napít se k potoku. Vůbec necítím tělo,  a přitom vím o každém centimetru rukou, nohou i trupu, který jsem dnes použila. Ve vzduchu se mísí vůně kopřiv, řimbab i kopru. Těmi posledními jmenovanými si přikryju obličej a inhaluju čiré štěstí. Dnes bych si víc než Veronika zasloužila jméno Blahoslav. Nebo Radovan.

„A jak jste si užili den vy?“ volám svým rodičům, protože zásada č. 3: Když se ti po někom stýská, zavolej mu. No, a navíc chci nenápadně zjistit, jestli si rodiče náhodou nenechají děti na noc a moje štěstí ještě vyšperkují. Dušek by mi poradil (zásada 6), že „když něco chceš, popros“, ale já tak ňák věřím, že se rodina dovtípí, co mám dnes za sebou a jaká hlídací službička by mi ještě bodla.

Telefon mi ale zvedne máma a očividně nemá na vybavování dostatek volných rukou.

„Toho posrávacího kluka už nám příště bez plíny nevoz!“ slyším, jak něco zdáli volá do telefonu. „Akorát po něm uklízím v obýváku,“ vysvětluje nepřátelský hlas v mobilu. „Nejdřív se podělal na hřišti a teď to pustil mýrnix týrnix v obýváku vedle stolu! A to jsme se ho minutu předtím ptali, jestli nepotřebuje,“  dostávám detailní hlášení a moje naděje na noc bez dětí se s každým dalším máminým slovem rozplývají jako bochánky červánků nad Oblíkem. Po prohlášení, že „to je katastrofa, buď to dítě pořádně vycvič, nebo už k nám bez plen nesmí“, je mi nad slunce jasné, že ani kdybych zásadu 6 uplatnila přímo, mé žádosti o noční služby by rozhodně nebylo vyhověno.

„Teda já mu zmydlim zadek, že si týden nedovolí ani uprdnout,“ ujistím maminku o výchovném opatření, o němž se domnívám, že ho chce chuděra slyšet (Dušek 7: „Nikdy se nehádej.“), a na žebrání o noční dozor rovnou zapomenu. Místo toho si připomenu Duška 12: „Nejdůležitější v životě je láska. Všechno ostatní jsou zbytečnosti,“ a vyrazím si pro andílky.

Cestou spokojeně rekapituluju. Podala jsem dnes olympijské fyzické výkony, a přitom neutrousila ani jednu nadávku, ani jednu ironickou či nactiutrhačskou poznámku směrem ke své zahradě. Je něco takového u mě vůbec možné? Moudra z youtube načerpaná při žehlení zafungovala??? To bych si Duška měla pouštět častěji. Třeba až budu večer prát Vendovy tepláky, které mi máma předává v igeliťáku, a dokonce i táta k nim připojuje kritický komentář.

Možná že i mým rodičům by se do života hodila zásada č. 22: „K ženám (ostatně i k mužům),  stejně jako k DĚTEM buď trpělivý a trochu shovívavý“. Ale když zahlédnu lihovou fixou počmáraný jejich stolek v obýváku a tváře odrážející, že oni pro změnu podali olympijský výkon ve hlídání, nejsem si jistá, jestli je teď na toltéckou moudrost ten správný přítomný okamžik.

Foto: Sláma v botách

Nejdůležitější v životě je láska. Foto: Sláma v botách

 

Já fakt nechci vědět, proč si mě manžel po ránu vyfotil! Foto: Sláma v botách

A naši sportovci po olympijském výkonu. Foto: Sláma v botách

RANNÍ EPILOG

Duškovské zásady prošly zátěžovým testem zahradnické praxe, a dokonce ani ráno, když žehlím (doslova) Vendovy fekální průšvihy, se nevztekám. A tak si zase jdu pro tablet a ladím na youtube Duši K. Optimismus si musím udržet, vždyť jsem doteď uspokojivě nenapravila tu spoušť na terase.

Což mi připomíná, že zásada 22 o shovívavosti by si možná zasloužila trošku rozšířit. A to takhle:

K ženám (ostatně i k mužům), stejně jako k dětem A KE SVÉ ZAHRADĚ, buď trpělivý a trochu shovívavý. OBZVLÁŠŤ KDYŽ JSI PO DOVOLENÉ!

Ať nám zase celé léto rostou! 

Prostě krásné léto (na zahradě) přeje Sláma v botách! Foto: Sláma v botách

Samé sebeuspokojení při letních zahradnických pracích i na dovolené vám přeje Sláma v botách! Foto: Sláma v botách

PS. Nějak se přihodilo, že příští sobotu opět kamsi letím. Kdyby mi chtěl tou dobou někdo na zahradě pomoct, obzvlášť se sklizní cuket a samozřejmě OMEZOVÁNÍM PLEVELE!, ozvěte se a určitě se domluvíme. (Dušek 6, ale tentokrát přímo. :-)). ©

MÝM PERMAKULTURISTŮM! Nové DESATERO BIORAD A OMYLŮ pro rok 2018

11 komentáře

První desatero začínající ekozahradnice jsem sepsala hned po první sezoně s motykou. A neměnila bych v něm ani slovo.  Ale přišly sezony další a s nimi nové – krásné i drahé – perma-zkušenosti.

A tak, i když jsem pořád zahradnice na baterky a zodpovědně mohu prohlásit pouze to, že vím, že nic nevím, dovolím si přesto uplynulý zahradnický rok zakončit novým desaterem permakultuřící blondýny. Protože zahrada, má přísná učitelka, mě opět zahrnula zkušenostmi, o které vás nemůžu ochudit.

1. O jednu zahradu dělit se budeš!

…šetřte se a družte se, makat za vás můžou i jiní, rádi…

Máte zahrádku jako tintítko, nebo naopak lány, o které se nestíháte starat? A víte, kolik je všude kolem lidí, kteří by za vaši zahradu, ať je, jaká je, dali nevímco? Mít možnost trávit čas „venku na svém“ a třeba si i něco pěstovat je pro spoustu lidí hlavně z města nesplnitelný sen.  Ale vy pozemek máte a netvrďte mi, že by se vám občas nehodila spřízněná duše (a její ruce), která na záhonech sem tam vypomůže nebo alespoň zalije rajčata a otrhá okurky, zatímco jste na dovolené.

Dva tisíce metrů je na matku, která na zahradu zajede jednou do týdne, s dětmi, víc než dost. Chtělo to posily. Foto: Sláma v botách

Dva tisíce metrů je na matku, která na zahradu zajede jednou do týdne, s dětmi, víc než dost. Mám už ale posily. Foto: Sláma v botách

V zimě jsem jednu takovou paní, co marně sháněla zahrádku, potkala. Nabídnout jí flek u mě byl spásný nápad pro nás obě. Nechtěla jsem za to peníze, ale nemyslete si, charita to taky nebyla. Těch pár metrů, které si paní M. z mojí zahrady ukrojila pro své okurky a rajské, mi vynahradila jinak. Vyplela mi česnek, jindy (častokrát) zalila cukety, občas přidržela Vendu, když jsem musela odskočit do stodoly, nebo ho rovnou pohlídala, když jsem jela pro Lidku do školky. Většinou jsme se ale na zahrádce míjely a sdílely pozemek v soukromí, já přes den, ona večer po práci.

Člověk navíc se na zahradě zkrátka vždycky hodí, ať vám patří hektary, nebo jen pár metrů v zahrádkářské kolonii. Rozhoďte sítě, kdo z vašich známých by měl o „podnájem“ vaší latifundie zájem, případně se poptejte v permakulturní skupině na facebooku. Stanovte si pravidla a těšte se ze společné práce i úrody. Budete mít s kým se rozdělit o přebytky i o neoblíbené zalévání či sekání trávy. Krom pár metrů pozemku (a nutnosti se o ně starast) nemáte co ztratit.

(Tímto děkuji paní M. za rajské a okurky, které jsem si občas drze nabídla. No co, já stanovovala pravidla. :-))

 

2. Nevezmeš jíchu do ruky nadarmo

…ne nadarmo, ale jako svého přírodního spojence proti obávanému padlí…

Poprvé jsem loni mohla mít dostatek dýní a cuket na celý rok. Konečně jsem totiž vychytala jejich skladování – nechce to sklep, ale větranou chladnou místnost a nejlépe, aby se plody vzájemně nedotýkaly, pak neplesniví. Těšila jsem se tedy na sklizeň roku, jenže v srpnu zrada. Listy mých miláčků pokryl podivný bílý povlak a bylo po srandě. Po supersklizni. Ta „bílá nemoc“ bylo padlí nebo houbovité onemocnění, které když se rozjede, může zamořit celou zahradu, nejen cukety a dýně, ale i okurky, hrášek, patison, řepu, polníček…. jak jsem se bohužel osobně přesvědčila. Padlí napadlo půlku mé zahradu a já nestačila vytrhávat a pálit nemocné rostliny. Pěknej moribundus, fňukala jsem. A přitom bývalo stačilo se před padlím předem chránit. Namíchat si  na začátku sezony jíchu z přesličky a preventivně jí rostliny zalévat a postřikovat.

Tykve mi napadlo padlí. Následovala předčasná sklizeň, vytrhání a spálení nemocných rostlin. Pro jistotu. Foto: Sláma v botách

Tykve mi napadlo padlí. Následovala předčasná sklizeň, vytrhání a pálení nemocných rostlin. A můj pláč. Foto: Sláma v botách

Přeslička je účinný přírodní fungicid, který dokáže ochránit výše zmiňované rostliny a nejen ty, i další, třeba rajčata, broskvoně či vinnou révu. Sušenou ji koupíte jako léčivý čaj v lékárně nebo farmářských prodejnách (cca 50 Kč za balení), svaříte ji dle návodu, necháte den odstát, přecedíte a pak jíchou zaléváte rostliny nebo ji postřikovačem rozprašujete na listy.

Funguje to spolehlivě, ale začít se musí, ještě než se padlí objeví. Pak už může být pozdě. Permakulturisti se dušují, že to funguje. A já se zase dušuji, že na přesličku letos nezapomenu. Loni to byla poučná zkušenost, fňuk.

Foto: Sláma v botách

Už se chystám, přeslička zakoupena. Foto: Sláma v botách

Krom přesličky jsou účinné i zákvasy z plevelů, kostivalu či kopřiv. O nich jsem psala v prvním desateru. je k přečtení v mé knížce Sláma v botách. Foto: Sláma v botách

3. Pomni, abys cibule i česneku dost zasadil

…dejte jí dvakrát víc, než si myslíte, že spotřebujete. A bude to akorát…

Jednoduchá matematika. Vaříte denně a do každého jídla přijdou dvě cibule. To je 700 cibulí za rok. Ok, jsou dny, kdy se z vaření ulijete nebo jíte venku, ale tyhle speciální případy zase vyváží jídla jako guláš nebo cibulový koláč, do kterých naráz přijde kilo cibulí, jen to fikne. Takže těch 700 kousků ročně platí.

Můj výpočet mějte v hlavě, až na jaře půjde pro sadbu. Mně se ještě nepovedl rok, kdy bych cibule měla ve sklepě dost. Pokaždé dokupuju. A pokaždé se sama sebe ptám, proč jsem na jaře se sazečkou šetřila? Proč cibule prostě nezaseju dvakrát víc, než si myslím, že je akorát? Proč troškařím? Vždyť místa je na zahradě habaděj. Cibule je zelenina, kterou vždycky sníte. Která se hodí furt, na každé vaření, dokonce i jako lék (cibulový čaj na kašel, kloktání, cibulové obklady na krk) Její pěstování je jednoduché, nevyžaduje extra zalévání, jen trochu pletí, pokud tedy nemulčujete. Dobře se sklízí i skladuje, a když na jaře začne měknout a klíčit, alespoň máte po zimě hned něco zeleného do talíře. Neexistují nevýhody a sadba – nemáte-li vlastní – taky nestojí moc, aby člověk musel nad každým zasetým řádkem přemýšlet.

 

Tenhle trik mi poradili na Valašsku. Nať z naklíčených cibulí je na konci zimy/začátkem jara vítanou zeleninou. Foto: Mikumi

Podobně uvažujte, také až budete sázet česnek. I ten se používá do spousty jídel, skladovat se dá celoročně a většinou všem na konci sezony chybí. Sadbu je ale třeba obstarat ihned po letní sklizni, protože na jaře už ji nikdo nemusí mít (anebo si za ni připlatíte). Z mojí zkušenosti se česnek nejlíp skladuje zabalený každá palička zvlášť do jemného, nepotištěného papíru, který se používá v obchodech k balení zboží nebo v květinářství. Archy se dají koupit v papírnictví, jeden za korunu. Takto zabalený česnek dejte do větrané, ale chladné místnosti a uvidíte, že nebude plesnivět ani vysychat. A kdyby se snad nedejbože stalo, že ho máte koncem sezony furt moc, kdo vám brání ho prodat? Za dobré peníze samozřejmě. Jste totiž široko daleko nejspíš jediný, kdo ještě česnek má…

ZSzení česneku. Foto: Sláma v botách

A když nemáte cibuli, tak tam dejte česnek. 🙂 Foto: Sláma v botách

4. Cti pravidla semínkaření a vlastní osivo zdarma mít budeš

…tohle zvládne i začátečník. Otestováno na těžce podprůměrné zahradnici – na mně…

Minulý rok jsem překvapila samu sebe, když jsem v našem městečku nejprve založila semínkovnu (více ZDE) a pak to, co propaguju – že semínkaření není věda- opravdu stvrdila vlastním příkladem. No samozřejmé to nebylo. Protože jedna věc je pindat o semínkaření na internetu a v mém případě i v novinách, a něco jiného opravdu na podzim šustit sáčky s vlastním osivem. Na facebooku vždycky všechno vypadá jednoduše, na pohodu… Jenže zatím, víme, že?

na facebooku všechno vypadá jednoduše. A zatím jsem koše fazolí loupala ještě na silvestra. Foto: Sláma v botách

Na facebooku všechno vypadá ták jednoduše. A zatím jsem koše fazolí loupala ještě na Silvestra. Foto: Sláma v botách

Naštěstí se ale ukázalo, že na „chlubítku“ ani nebudu muset (moc) lhát, protože semínkaření v mém zátěžovém testu uspělo. A tak i taková roztěkaná blondýna s dětmi a zahradou na krku zvládla sklidit vlastní semínka, pro sebe, kamarády i tu semínkovnu. Z toho vyplývá, že domácí semínkaření  DOOPRAVDY žádná věda není. Ne, pokud pěstujete amatérsky, v malém množství, bez ambice sklízet dokonalou zeleninu odpovídající jen a přesně té či oné odrůdě. Jinak to pochopitelně věda je a peníze, které semenářské firmy chtějí za své barevné pytlíčky, jsou oprávněné. Pokud ale jen chcete pěstovat hrášek a špenát, nikoliv hrách dřeňový Gloriosa velmi raný či špenát setý Trumpet F1 jarní přezimující,  prostě nechte pár rostlin špenátu vykvést a vytvořit semínka, která až dozrají, skliďte. Šmitec. Za rok už nekupujete barevný sáček, ale sejete vlastní osivo. Sice se vám mohlo zkřížit s jinou odrůdou špenátu pěstovanou sousedem, ale výsledkem bude stále špenát a o to snad šlo.

A takhle to vypadá, když se v záhonu vysemení špenát. O druhou sklizeň sezony je bezpracně postaráno. Foto: Sláma v botách

A takhle to vypadá, když se špenát v záhonu vysemení. O druhou sklizeň sezony je postaráno. Bez práce. Foto: Sláma v botách

Některé druhy se semenaří vysloveně takhle snadno (hrášek, ředkvičky, fazole, z bylinek měsíček, z kytiček afrikány), s jinými je to už těžší (tykve se mezi sebou rády kříží, mrkev s petrželí a cibulí jsou zase dvouletky, mají-li vydat semínka atd.), ale pořád trvám na tom, že nemáte-li šlechtitelské ambice, pouze chcete vlastní osivo zdarma, je tohle cesta. Bezbolestná, skoro bezpracná, eko, bio, perma a módní k tomu. A na facebooku budete king.

Základní info k semenaření sdílí Iniciativa Semínkovnawww.seminkovny.cz, polopaticky se o tom dočtete v brožuře sdružení Gengel Pěstujeme vlastní semínka, poradí vám facebooková skupina Permakultura a něco je i v mém prvním desateru (vyšlo v knize Sláma v botách – humor * zahrada * recepty * život). Už čtyři roky si totiž amatérsky semenařím fazole, mák, hrášek a dýně. Letos přibyly cukety, špenát, pastinák, měsíček, afrikány, citronová bazalka, řeřicha, rukola, máta balšám a další, na které si teď nevzpomenu, a můj táta se zase postaral o semínka okurek, rajčat, pórku a cibulky sečky. Doufám, že na jaře všechna krásně vyklíčí. Když jo, to si pište, že se pochlubím, na chlubítku…totiž, na facebooku, kde jinde.

Makovička plná budoucího papání i semínek pro sklizeň v příštím roce. Mák semenařit je opravdu snadné. Foto: Sláma v botách

Semenařit mák není žádná MAKačka. Foto: Sláma v botách

5.  Nepřekombinuješ!

…Tři sestry? A není to moc, Antone Pavloviči?…

“I o permakulturním orgasmu platí, že o něm sice všichni mluví, všichni ho chtěj, ale jen vyvoleným se doopravdy poštěstí ho mít. Ano, řeč je o polykulturách.“

Polykultury patří k rodinnému stříbru permakultury. Jsou vymazlenou odpovědí permakulturních zahradníků na potřebu ochránit úrodu bez chemie, zužitkování každý centimetr záhonu, nemuset moc plít ani moc zalévat…Prostě se vyseje deset druhů zeleniny do jednoho záhonu a pak už jen pozorujete, jak vše ve vzájemné harmonii spokojeně roste. Takovej zahradnickej orgasmus. No, bohužel ale i o tom permakulturním platí, že o něm sice všichni mluví, všichni ho chtěj, ale jenom vyvoleným se doopravdy poštěstí ho mít.

Já o rajském stavu svých záhonů taky zatím spíš fantazíruju, než že by se mi k němu dařilo byť přiblížit. Nepochybuju, že polykultury fungují, jenže pochopit, co a jak společně vysít, aby to SKUTEČNĚ fungovalo, to už vyžaduje nějakou zkušenost i zahradnický cit. V opačném případě sklidíte jen tunu ředkviček nebo záhony ovládne měsíček a afrikány, zatímco všechno ostatní, co jste s nimi taky chtěli vypěstovat, v záhonech smutně paběrkujete. A třetí scénář, možná úplně nejhorší, je, že sice všechno tak nějak vypěstujete, ale překvapivě se u toho nadřete třikrát víc, než kdybyste vsadili na klasické řádky a tu a tam mezi nimi projeli plečkou.

Ani po čtyřech letech zahradničení tím potřebným citem a zkušenostmi neoplývám tolik, abych si troufla osadit záhony jednou velkou zeleninovou polykulturou, místo toho na většině území poctivě řádkuji a plečkuji, protože proti pokusným záhonků, kde pěstuji smíšeně, se mi to pořád osvědčuje víc. Buď jsem permakulturní tele, anebo má pravdu Alena Gajdůšková z Akademie permakultury, že může trvat až deset let, než zahradník plně pochopí všechny přírodní vztahy panující na jeho zahradě (rozhovor ZDE). Až si říkám, jestli to vyznavači řádků a postřiků nemají jednodušší.

Na pár fungujících polykultur jsem ale i já přece jen připadla a paradoxně se mi osvědčuje pravý opak toho, co bývá většinou doporučováno – nesázet hned deset druhů k sobě, ale odpíchnout se od dvou, od tří a postupně si přidávat. Nepřekombinovat to.

Dařil se mi:

česnek v jahodách

česnek s polníčkem

dýně s kukuřicemi („Dvě sestry“. Když jsem zkoušela klasické indinské“Tři sestry“, fazole mi nevím proč nikdy neprosperovaly.)

cukety s kukuřicemi

měsíček a afrikány s čímkoliv (ale je třeba počítat s tím, že rostliny narostou a seberou si dost místa. S množstvím to při výsevu nepřežeňte.)

kedlubny s cuketami

Tykve a kukuřice, spolu a navždy. Foto: Sláma v botách

Tykve a kukuřice, dvě sestry, které se fakt mají rády. Foto: Sláma v botách

Lichořeřišnice, afrikány, brokolice a růžičková kapusta. To byla kombinace, které se dařilo. Foto: Sláma v botách

Lichořeřišnice, afrikány, brokolice a růžičková kapusta. Polykultura, které se dařilo. Foto: Sláma v botách

První rok na mé první zahradě. To jsem byla sice nejvíc polykulturní, ale sklízela především afrikány.  Foto: Sláma v botách

Nedařilo se:

cibule s řepou (řepa a její obří listy cibuli zcela zastínily. Nerostla.)

petržel s cibulí (podobný případ. Bujná nať cibuli zastínila. A při sklizni jsem cibul v petrželi ani nemohla najít.)

polníček a hrách v blízkosti dýní a cuket (zašlo na padlí šířenou z tykví)

cokoliv kombinovat s mrkví. Výjimku mají jen ředkvičky při společném pěstování, ale v řádku!

Jo, a ještě na něco jsem zapomněla. Výhodou, ale pro mě problémem polykultur je také nutnost úrodu pravidelně sklízet. A když říkám pravidelně, myslím tím denně. Jelikož na zahradu jezdím nárazově, kultivované sklízení tu kedlubny, tam ředkvičky, onde salátku a támhle mrkve pro mě nepřipadá v úvahu. Potřebuju na zahradu skočit a odnést v jednom koši cukety, ve druhém špenát a do třetího sklidit tři řádky cibule. A na to se ty líbivé, vychvalované a jistojistě fungující polykultury bohužel tolik nehodí.

Snad mě po tomto přiznání neoznačíte za kacířku zasluhující vyloučit z permakulturní skupiny. Věřím, že se třeba situace časem změní. Teoreticky za nějakých šest let.

 

6. Nepostříkáš!

…nemáte-li úrodu na kšeft, ale jenom pro sebe, důvěřujte své zelenině, že se vzpamatuje z lecjakého průšvihu. No tak holt nebude dokonalá… 

Pokud jste profi farmář, který potřebuje bezchybnou úrodu pro náročné zákazníky, lituji vás. Asi totiž existují jenom dvě možnosti. Buďto stříkat (eko, či neeko postřikem), nebo přijmout jako fakt, že vaše výpěstky nebudou dokonalé. Protože zatím jsem opravdu nepřišla na to, jak bez stříkání zajistit dokonalou sklizeň. Mít jednu mrkev jako druhou, bez háďátek a neohryzanou myšmi, salát neožraný slimáky a rukolu bez listů provrtaných dřepčíky. Spousta mých mrkví (ne všechny, ale dost) má buď různý patvar, nebo je prožraná právě různými škůdci, hlavně drátovci (larvami brouka kovaříka). Ale to jí nebrání v tom, aby byla sladká, křupavá, chuťově dokonalá. A tak to s domácí zeleninou obvykle bývá. Chuťově vítězí, jen na kráse mívá chybičky.

Listy ředkviček mívám zásadně provrtané dřepčíky, v bramborách mám mandelinky, růžičkovou kapustu zase plnou molic a listy té kadeřavé okousané housenkami běláska. Není to pohled k pohledání, ale pokud to rostliny přežijí, a jako že to obvykle přežijí všechny, připadá mi méně pracné i finančně náročné pár rostlinek holt obětovat, než podnikat kejkle s postřiky, byť i těmi ekologickými. O růžičkové kapusty jsem si v létě dělala opravdu velké obavy, protože jak molice, tak dřepčíci jim dávali zatraceně zabrat. Když se kapusty jakž takž vzpamatovaly, udeřil bělásek. Ale…. nevycukala jsem… a tak přece jen celý podzim i teď v zimě sklízím nádherné kapustičky.

Vánoční kapustičky na náš stůl. A to jsem v létě myslela, že takovou invazi nepřátelských jednotek škůdců všeho druhu nemohou přežít. Foto: Sláma v botách

Vánoční kapustičky na náš stůl. A to jsem v létě myslela, že invazi nepřátelských škůdců nemohou ty nebožačky přežít. Foto: Sláma v botách

Nemáte-li ambici si prodejem zeleniny vydělávat, věřte, že vaše úroda se z lecjakého škůdce vzpamatuje. Chuťová odměna za to, že jste ve zkoušce nervů obstáli, vás nemine.

Mrkve jako hrom, ale kromě mně chutnají i drátovcům a myším. Foto: Sláma v botách

Mrkve jako hrom, ale kromě mně chutnají i drátovcům a myším. Foto: Sláma v botách

 

7. Pokud nekradeš, vlastní tinktury si naděláš

… jsou účinnější než sirupy nebo čaj a dost se za ně platí. Tak si vyrobte své!

Což o to, bylinek obvykle bývá na permakulturní zahradě dostatek, ale kde furt brát čas patlat se s těmi sirupy, octy, medy, marmeládami a kdovíčím dalším? Já loni poprvé z bylinek nevyráběla VŮBEC NIC (a že rozhodně bylo z čeho). Ale pro samou stavbu (článek HRUBÁ STAVBA ZA TÝDEN. Svépomocí a o hladu.) a děti (článek Roste to a já UŽ TAKY VYROSTU) už jsem opravdu nevěděla kudy kam. Pak ale přišel závěr roku, s ním rýmy a kašle, a já si nadávám, že alespoň nějakou bylinkovou tinkturu jsem si nenadělala. Protože za echinaceové kapky, lichořeřišnicové, šalvějové a tymiánové tinktury a další nakopáváky imunity už jsem vydala částky, které manželovi vůbec nemůžu přiznat. Poučení pro příště?

Pokud nejste fanouškem sirupových úderek a dalších kulinárních tvořeníček, alespoň si letní bylinky nasušte na čaj, nebo lépe, naložte je do láhve tvrdého a vyrobte si tinkturu. Jde o bylinný výluh získaný máčením bylinky v alkoholu. Není to složité ani časově náročného a co je nejdůležitější, nezapatláte při tom celou kuchyň ani sebe jako při výrobě sirupu. V tinktuře je síla bylinek nejvíc koncentrovaná a obsažený alkohol ještě napomáhá účinné látky lépe vstřebat. Nevýhody neexistují, takže příští rok s flaškou 51% slivovice v jedné a mísou otrhaných bylinek v druhé ruce nástup na značky.

Více info o výrobě tinktur si půjčuji ze stránky kreativni-tvoreni.info, kde je postup jednoduše a jasně popsán:

„Tinktury vyrábíme naložením bylin v lihu. Metoda se používá zejména pro byliny, jejichž některé složky nejsou rozpustné ve vodě, nebo v případě, kdy chceme, aby výluh dlouho vydržel. Tinktura vydrží až 2 roky. Vyrobíme ji tak, že jeden hmotnostní díl drogy zalijeme 5 hmotnostními díly lihu o koncentraci 60 až 70 %. S úspěchem lze ale použít také vodku nebo slivovici, která má větší obsah alkoholu. Při pokojové teplotě necháme 7 až 14 dní vyluhovat. Poslední den slijeme vzniklou tekutinu a přefiltrujeme (stačí filtr do kávovaru). Při přípravě tinktury z čerstvých bylin se místo pěti hmotnostních dílů lihu dají pouze čtyři. Líh je lehčí než voda, proto půl litru 60% lihu váží cca 400 g. Tinktura se obvykle užívá třikrát denně, v množství 20 až 25 kapek. Alkohol před užitím lze odstranit tak, že tinkturu nakapeme do horké vody nebo čaje a necháme vychladnout. Po dobu chladnutí se alkohol odpaří, zůstanou pouze účinné látky.“

Lichořeřišnice je nejen krásná kytka, ale i přírodní antibiotikum se širokým spektrem účinku (léčí infekce močových cest, záněty dýchacího systému a další) . Nejlepší je užívat ji v podobě tinktury.  Dávám si závazek ji letos vyrobit. Foto: Sláma v botách

Třikrát denně dvacet kapek, budeš chlapík jako rys. Foto: Sláma v botách

A do té doby holt musím kupovat tyhle flaštičky. Třikrát denně dvacet kapek, budu chlapík jako rys.  Foto: Sláma v botách

8. Včas sklidíš, co se dá…

… protože na úrodu se třesou i jiní strávníci… 

Na vaši úrodu si může dělat zálusk leckdo, ale bavme se teď o škůdcích zvířecích. Hlodavci, slimáci ani ptáci bohužel nechápou, že ten mák, rybíz, mrkve či salát si pěstujete pro sebe a chtějí si uzobnout svůj desátek, někdy bohužel i víc. Pokud se s nimi nechcete dělit:

  • rybízy, borůvky a další barevné bobuloviny překryjte ještě zazelena starou záclonou nebo sítí. Zakrýt můžete i jahody, i ty špačkům chutnají.
  • Cudná nevěsta, nebo dozrávající rybíz? Cé je správně. 🙂 Foto: Sláma v botách

  • mák sklízejte postupně, když jsou makovice ještě zelené, ale už v nich začínají chrastit první semínka. Nečekejte, až dozrají, ptáci vás předběhnout. Makovice pak dejte doschnout a dozrát do stodoly nebo jinam pod střechu.
  • salát je pro slimáky příliš velké lákadlo a každý den, kdy se k němu mohou dostat, riskujete. Někdy se vyplatí sklidit radši menší kousek, než nesklidit nic.
  • kořenovou zeleninu vyryjte a zazimujte do hoblin (viz bod č. 7), hned jak jí začne žloutnout nať. Bude jí tam stejně dobře jako v zemi, s tím rozdílem, že ve sklepě se k ní hlodavci a slimáci tak snadno nedostanou.
  • ořechy sbírejte průběžně, hned jak spadnou na zem. Čím déle leží ve vlhké trávě a listí, tím víc jich pak vyloupete plesnivých. Anebo vůbec nevyloupnete, odnesou si je veverky.

Takhle drzé nejsou jen lázeňské veverky, ale i ty z Beskyd. Na naší zahradě mají taky pré, ale zatím máme ořechů dost, tak se můžeme dělit.  Foto: MIKUMI

9. A  do hoblin to zahrabeš

Neobjevila jsem lepší způsob, jak uchovat kořenovou zeleninu (petržel, mrkev, ředkve, řepu), než zahrabat ji ve sklepě do smrkových hoblin. Poptejte se nějakého truhláře, jestli by vám pár přepravek hoblin nepřenechal. Zeleninu pak nandejte do beden, zasypte hoblinami a uložte do sklepa. Vydrží pevná, jako čerstvě sklizená po celý rok. A použité hobliny pak můžete hodit na kompost. Prostě s hoblinami na věčné časy a už nikdy jinak. A netvrdím to jenom proto, že jsem snacha truhláře. 🙂

10. Se slimáky se vyrovnáš

… nikdo je nemilujeme, ale to neznamená, že jsou naši úhlavní nepřátelé na smrt a na smrt…

To se jí to mluví, když slizáky hnědý na zahrádce nemá, říkáte si teď možná. Ale kdepak. I my máme na zahradě slimáků, že bychom jimi mohli vysypávat cestičky. V létě jsem se s nimi nedobrovolně dělila o salát a na podzim za mě dosklidili řepu a mrkve, aniž bych se jich o takovou dělbu práce prosila (video Co dokážou slimáci s podzimní úrodou). První rok svého zahradničení jsem věřila, že se mi třeba slimáci vyhnout a pak, že se mi podaří je vyhladit  – vše byla jen zbytečná práce, nervy a zkažená nálada.

První rok mého zahradničení se slimáci obzvlášť činili. Uchránit se mi před nimi nepodařilo nově založenou bylinkovou zahrádku. Ale pak jsem dospěla k řešení. Více v mé knížce Sláma v botách, která vyšla před Vánoci a můžete si ji OBJEDNAT.

Pokud máte indické běžce nebo možnost si je na pozemek půjčit, velebte nebesa za ty dary, fakt vám to přeju. Ale my ostatní smrtelní zahradníci bychom se s tím asi měli smířit: ten kousek země zvaný „naše zahrada“ nikdy nebude tak úplně v naší moci. Nejsme pány tvorstva a slimáci nám to rádi každý rok připomenou. Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme proti tomu protestovat,  ale to je asi tak všechno, co s tím naděláme. I oni bohužel k zahradě patří. Vztekat se, že JÁ je tam nechci, je jako chtít svět bez válek a nemocí. Ano, ideálně by tak svět vypadal měl, jenže… A tak buďme rádi, že nám zdraví slouží a válčí se jinde, a nedělejme bitevní pole z našich zahrad. Když na hnědého příživníka narazíte, klidně ho hoďte do sudu s vodou nebo solí a proměňte ho bez milosti na tekuté hnojivo. Ale neproklínejte přírodu za každý okousaný salát, hlady snad bez něj neumřete.

Loni jsem, po čtyřech letech „řešení a prožívání slimáků“ , už rezignovaně složila ruce do klína, ale škody byly překvapivě stejné, jako když jsem kolem slimáků celé léto tancovala. Náhoda? Musím věřit, že ne. Pokud vás baví líčit pivní pasti, studovat složení jedů nebo po každém dešti vyrážet na smrtonosný lov, prosím, tak pokračujte. Pokud vás to už ale nebaví, nakupte (vypěstujte) holt o pár sazenic víc a smiřte se, že prostě nějaké ztráty na úrodě budou. Přípravky proti slimákům (nebo to pivo) taky nejsou zadarmo. Válka skončí, uleví se vám.

Akorát…možná… přece jen jednu věc vám poradím, jestli můžu… mrkve a řepu si skliďte včas.

Byla by to byla bývala krásná červená řepa, kdyby ji byli bývali nebyli sežrali nějací příživníci. Foto: Sláma v botách

Byla by to bývala krásná červená řepa, kdyby ji byli nesežrali nějací příživníci. Foto: Sláma v botách

Úspěšnou zahradnickou sezonu 2018 vám (nám) přeju, bez přemnožení slimáků a další havěti, bez padlí i bez toho, že v záhonech únavou padnete vy.

Ať je to krásný rok, na který budeme rádi vzpomínat.

PF 2018 Sláma v botách

♥ Veronika, Sláma v botách

Ať mi rostou! ©