První desatero začínající ekozahradnice jsem sepsala hned po první sezoně s motykou. A neměnila bych v něm ani slovo.  Ale přišly sezony další a s nimi nové – krásné i drahé – perma-zkušenosti.

A tak, i když jsem pořád zahradnice na baterky a zodpovědně mohu prohlásit pouze to, že vím, že nic nevím, dovolím si přesto uplynulý zahradnický rok zakončit novým desaterem permakultuřící blondýny. Protože zahrada, má přísná učitelka, mě opět zahrnula zkušenostmi, o které vás nemůžu ochudit.

1. O jednu zahradu dělit se budeš!

…šetřte se a družte se, makat za vás můžou i jiní, rádi…

Máte zahrádku jako tintítko, nebo naopak lány, o které se nestíháte starat? A víte, kolik je všude kolem lidí, kteří by za vaši zahradu, ať je, jaká je, dali nevímco? Mít možnost trávit čas „venku na svém“ a třeba si i něco pěstovat je pro spoustu lidí hlavně z města nesplnitelný sen.  Ale vy pozemek máte a netvrďte mi, že by se vám občas nehodila spřízněná duše (a její ruce), která na záhonech sem tam vypomůže nebo alespoň zalije rajčata a otrhá okurky, zatímco jste na dovolené.

Dva tisíce metrů je na matku, která na zahradu zajede jednou do týdne, s dětmi, víc než dost. Mám už ale posily. Foto: Sláma v botách

V zimě jsem jednu takovou paní, co marně sháněla zahrádku, potkala. Nabídnout jí flek u mě byl spásný nápad pro nás obě. Nechtěla jsem za to peníze, ale nemyslete si, charita to taky nebyla. Těch pár metrů, které si paní M. z mojí zahrady ukrojila pro své okurky a rajské, mi vynahradila jinak. Vyplela mi česnek, jindy (častokrát) zalila cukety, občas přidržela Vendu, když jsem musela odskočit do stodoly, nebo ho rovnou pohlídala, když jsem jela pro Lidku do školky. Většinou jsme se ale na zahrádce míjely a sdílely pozemek v soukromí, já přes den, ona večer po práci.

Člověk navíc se na zahradě zkrátka vždycky hodí, ať vám patří hektary, nebo jen pár metrů v zahrádkářské kolonii. Rozhoďte sítě, kdo z vašich známých by měl o „podnájem“ vaší latifundie zájem, případně se poptejte v permakulturní skupině na facebooku. Stanovte si pravidla a těšte se ze společné práce i úrody. Budete mít s kým se rozdělit o přebytky i o neoblíbené zalévání či sekání trávy. Krom pár metrů pozemku (a nutnosti se o ně starast) nemáte co ztratit.

(Tímto děkuji paní M. za rajské a okurky, které jsem si občas drze nabídla. No co, já stanovovala pravidla. :-))

2. Nevezmeš jíchu do ruky nadarmo

…ne nadarmo, ale jako svého přírodního spojence proti obávanému padlí…

Poprvé jsem loni mohla mít dostatek dýní a cuket na celý rok. Konečně jsem totiž vychytala jejich skladování – nechce to sklep, ale větranou chladnou místnost a nejlépe, aby se plody vzájemně nedotýkaly, pak neplesniví. Těšila jsem se tedy na sklizeň roku, jenže v srpnu zrada. Listy mých miláčků pokryl podivný bílý povlak a bylo po srandě. Po supersklizni. Ta „bílá nemoc“ bylo padlí nebo houbovité onemocnění, které když se rozjede, může zamořit celou zahradu, nejen cukety a dýně, ale i okurky, hrášek, patison, řepu, polníček…. jak jsem se bohužel osobně přesvědčila. Padlí napadlo půlku mé zahradu a já nestačila vytrhávat a pálit nemocné rostliny. Pěknej moribundus, fňukala jsem. A přitom bývalo stačilo se před padlím předem chránit. Namíchat si  na začátku sezony jíchu z přesličky a preventivně jí rostliny zalévat a postřikovat.

Tykve mi napadlo padlí. Následovala předčasná sklizeň, vytrhání a pálení nemocných rostlin. A můj pláč. Foto: Sláma v botách

Přeslička je účinný přírodní fungicid, který dokáže ochránit výše zmiňované rostliny a nejen ty, i další, třeba rajčata, broskvoně či vinnou révu. Sušenou ji koupíte jako léčivý čaj v lékárně nebo farmářských prodejnách (cca 50 Kč za balení), svaříte ji dle návodu, necháte den odstát, přecedíte a pak jíchou zaléváte rostliny nebo ji postřikovačem rozprašujete na listy.

Funguje to spolehlivě, ale začít se musí, ještě než se padlí objeví. Pak už může být pozdě. Permakulturisti se dušují, že to funguje. A já se zase dušuji, že na přesličku letos nezapomenu. Loni to byla poučná zkušenost, fňuk.

Už se chystám, přeslička zakoupena. Foto: Sláma v botách

Krom přesličky jsou účinné i zákvasy z plevelů, kostivalu či kopřiv. O nich jsem psala v prvním desateru. je k přečtení v mé knížce Sláma v botách. Foto: Sláma v botách

3. Pomni, abys cibule i česneku dost zasadil

…dejte jí dvakrát víc, než si myslíte, že spotřebujete. A bude to akorát…

Jednoduchá matematika. Vaříte denně a do každého jídla přijdou dvě cibule. To je 700 cibulí za rok. Ok, jsou dny, kdy se z vaření ulijete nebo jíte venku, ale tyhle speciální případy zase vyváží jídla jako guláš nebo cibulový koláč, do kterých naráz přijde kilo cibulí, jen to fikne. Takže těch 700 kousků ročně platí.

Můj výpočet mějte v hlavě, až na jaře půjde pro sadbu. Mně se ještě nepovedl rok, kdy bych cibule měla ve sklepě dost. Pokaždé dokupuju. A pokaždé se sama sebe ptám, proč jsem na jaře se sazečkou šetřila? Proč cibule prostě nezaseju dvakrát víc, než si myslím, že je akorát? Proč troškařím? Vždyť místa je na zahradě habaděj. Cibule je zelenina, kterou vždycky sníte. Která se hodí furt, na každé vaření, dokonce i jako lék (cibulový čaj na kašel, kloktání, cibulové obklady na krk) Její pěstování je jednoduché, nevyžaduje extra zalévání, jen trochu pletí, pokud tedy nemulčujete. Dobře se sklízí i skladuje, a když na jaře začne měknout a klíčit, alespoň máte po zimě hned něco zeleného do talíře. Neexistují nevýhody a sadba – nemáte-li vlastní – taky nestojí moc, aby člověk musel nad každým zasetým řádkem přemýšlet.

Tenhle trik mi poradili na Valašsku. Nať z naklíčených cibulí je na konci zimy/začátkem jara vítanou zeleninou. Foto: Mikumi

Podobně uvažujte, také až budete sázet česnek. I ten se používá do spousty jídel, skladovat se dá celoročně a většinou všem na konci sezony chybí. Sadbu je ale třeba obstarat ihned po letní sklizni, protože na jaře už ji nikdo nemusí mít (anebo si za ni připlatíte). Z mojí zkušenosti se česnek nejlíp skladuje zabalený každá palička zvlášť do jemného, nepotištěného papíru, který se používá v obchodech k balení zboží nebo v květinářství. Archy se dají koupit v papírnictví, jeden za korunu. Takto zabalený česnek dejte do větrané, ale chladné místnosti a uvidíte, že nebude plesnivět ani vysychat. A kdyby se snad nedejbože stalo, že ho máte koncem sezony furt moc, kdo vám brání ho prodat? Za dobré peníze samozřejmě. Jste totiž široko daleko nejspíš jediný, kdo ještě česnek má…

A když nemáte cibuli, tak tam dejte česnek. 🙂 Foto: Sláma v botách

4. Cti pravidla semínkaření a vlastní osivo zdarma mít budeš

…tohle zvládne i začátečník. Otestováno na těžce podprůměrné zahradnici – na mně…

Minulý rok jsem překvapila samu sebe, když jsem v našem městečku nejprve založila semínkovnu (více ZDE) a pak to, co propaguju – že semínkaření není věda- opravdu stvrdila vlastním příkladem. No samozřejmé to nebylo. Protože jedna věc je pindat o semínkaření na internetu a v mém případě i v novinách, a něco jiného opravdu na podzim šustit sáčky s vlastním osivem. Na facebooku vždycky všechno vypadá jednoduše, na pohodu… Jenže zatím, víme, že?

Na facebooku všechno vypadá ták jednoduše. A zatím jsem koše fazolí loupala ještě na Silvestra. Foto: Sláma v botách

Naštěstí se ale ukázalo, že na „chlubítku“ ani nebudu muset (moc) lhát, protože semínkaření v mém zátěžovém testu uspělo. A tak i taková roztěkaná blondýna s dětmi a zahradou na krku zvládla sklidit vlastní semínka, pro sebe, kamarády i tu semínkovnu. Z toho vyplývá, že domácí semínkaření  DOOPRAVDY žádná věda není. Ne, pokud pěstujete amatérsky, v malém množství, bez ambice sklízet dokonalou zeleninu odpovídající jen a přesně té či oné odrůdě. Jinak to pochopitelně věda je a peníze, které semenářské firmy chtějí za své barevné pytlíčky, jsou oprávněné. Pokud ale jen chcete pěstovat hrášek a špenát, nikoliv hrách dřeňový Gloriosa velmi raný či špenát setý Trumpet F1 jarní přezimující,  prostě nechte pár rostlin špenátu vykvést a vytvořit semínka, která až dozrají, skliďte. Šmitec. Za rok už nekupujete barevný sáček, ale sejete vlastní osivo. Sice se vám mohlo zkřížit s jinou odrůdou špenátu pěstovanou sousedem, ale výsledkem bude stále špenát a o to snad šlo.

A takhle to vypadá, když se špenát v záhonu vysemení. O druhou sklizeň sezony je postaráno. Bez práce. Foto: Sláma v botách

Některé druhy se semenaří vysloveně takhle snadno (hrášek, ředkvičky, fazole, z bylinek měsíček, z kytiček afrikány), s jinými je to už těžší (tykve se mezi sebou rády kříží, mrkev s petrželí a cibulí jsou zase dvouletky, mají-li vydat semínka atd.), ale pořád trvám na tom, že nemáte-li šlechtitelské ambice, pouze chcete vlastní osivo zdarma, je tohle cesta. Bezbolestná, skoro bezpracná, eko, bio, perma a módní k tomu. A na facebooku budete king.

Základní info k semenaření sdílí Iniciativa Semínkovna – www.seminkovny.cz, polopaticky se o tom dočtete v brožuře sdružení Gengel Pěstujeme vlastní semínka, poradí vám facebooková skupina Permakultura a něco je i v mém prvním desateru (vyšlo v knize Sláma v botách – humor * zahrada * recepty * život). Už čtyři roky si totiž amatérsky semenařím fazole, mák, hrášek a dýně. Letos přibyly cukety, špenát, pastinák, měsíček, afrikány, citronová bazalka, řeřicha, rukola, máta balšám a další, na které si teď nevzpomenu, a můj táta se zase postaral o semínka okurek, rajčat, pórku a cibulky sečky. Doufám, že na jaře všechna krásně vyklíčí. Když jo, to si pište, že se pochlubím, na chlubítku…totiž, na facebooku, kde jinde.

Semenařit mák není žádná MAKačka. Foto: Sláma v botách

5.  Nepřekombinuješ!

…Tři sestry? A není to moc, Antone Pavloviči?…

“I o permakulturním orgasmu platí, že o něm sice všichni mluví, všichni ho chtěj, ale jen vyvoleným se doopravdy poštěstí ho mít. Ano, řeč je o polykulturách.“

Polykultury patří k rodinnému stříbru permakultury. Jsou vymazlenou odpovědí permakulturních zahradníků na potřebu ochránit úrodu bez chemie, zužitkování každý centimetr záhonu, nemuset moc plít ani moc zalévat…Prostě se vyseje deset druhů zeleniny do jednoho záhonu a pak už jen pozorujete, jak vše ve vzájemné harmonii spokojeně roste. Takovej zahradnickej orgasmus. No, bohužel ale i o tom permakulturním platí, že o něm sice všichni mluví, všichni ho chtěj, ale jenom vyvoleným se doopravdy poštěstí ho mít.

Já o rajském stavu svých záhonů taky zatím spíš fantazíruju, než že by se mi k němu dařilo byť přiblížit. Nepochybuju, že polykultury fungují, jenže pochopit, co a jak společně vysít, aby to SKUTEČNĚ fungovalo, to už vyžaduje nějakou zkušenost i zahradnický cit. V opačném případě sklidíte jen tunu ředkviček nebo záhony ovládne měsíček a afrikány, zatímco všechno ostatní, co jste s nimi taky chtěli vypěstovat, v záhonech smutně paběrkujete. A třetí scénář, možná úplně nejhorší, je, že sice všechno tak nějak vypěstujete, ale překvapivě se u toho nadřete třikrát víc, než kdybyste vsadili na klasické řádky a tu a tam mezi nimi projeli plečkou.

Ani po čtyřech letech zahradničení tím potřebným citem a zkušenostmi neoplývám tolik, abych si troufla osadit záhony jednou velkou zeleninovou polykulturou, místo toho na většině území poctivě řádkuji a plečkuji, protože proti pokusným záhonků, kde pěstuji smíšeně, se mi to pořád osvědčuje víc. Buď jsem permakulturní tele, anebo má pravdu Alena Gajdůšková z Akademie permakultury, že může trvat až deset let, než zahradník plně pochopí všechny přírodní vztahy panující na jeho zahradě (rozhovor ZDE). Až si říkám, jestli to vyznavači řádků a postřiků nemají jednodušší.

Na pár fungujících polykultur jsem ale i já přece jen připadla a paradoxně se mi osvědčuje pravý opak toho, co bývá většinou doporučováno – nesázet hned deset druhů k sobě, ale odpíchnout se od dvou, od tří a postupně si přidávat. Nepřekombinovat to.

Dařil se mi:

česnek v jahodách

česnek s polníčkem

dýně s kukuřicemi („Dvě sestry“. Když jsem zkoušela klasické indinské“Tři sestry“, fazole mi nevím proč nikdy neprosperovaly.)

cukety s kukuřicemi

měsíček a afrikány s čímkoliv (ale je třeba počítat s tím, že rostliny narostou a seberou si dost místa. S množstvím to při výsevu nepřežeňte.)

kedlubny s cuketami

Tykve a kukuřice, dvě sestry, které se fakt mají rády. Foto: Sláma v botách

Lichořeřišnice, afrikány, brokolice a růžičková kapusta. Polykultura, které se dařilo. Foto: Sláma v botách

První rok na mé první zahradě. To jsem byla sice nejvíc polykulturní, ale sklízela především afrikány.  Foto: Sláma v botách

Nedařilo se:

cibule s řepou (řepa a její obří listy cibuli zcela zastínily. Nerostla.)

petržel s cibulí (podobný případ. Bujná nať cibuli zastínila. A při sklizni jsem cibul v petrželi ani nemohla najít.)

polníček a hrách v blízkosti dýní a cuket (zašlo na padlí šířenou z tykví)

cokoliv kombinovat s mrkví. Výjimku mají jen ředkvičky při společném pěstování, ale v řádku!

Jo, a ještě na něco jsem zapomněla. Výhodou, ale pro mě problémem polykultur je také nutnost úrodu pravidelně sklízet. A když říkám pravidelně, myslím tím denně. Jelikož na zahradu jezdím nárazově, kultivované sklízení tu kedlubny, tam ředkvičky, onde salátku a támhle mrkve pro mě nepřipadá v úvahu. Potřebuju na zahradu skočit a odnést v jednom koši cukety, ve druhém špenát a do třetího sklidit tři řádky cibule. A na to se ty líbivé, vychvalované a jistojistě fungující polykultury bohužel tolik nehodí.

Snad mě po tomto přiznání neoznačíte za kacířku zasluhující vyloučit z permakulturní skupiny. Věřím, že se třeba situace časem změní. Teoreticky za nějakých šest let.

6. Nepostříkáš!

…nemáte-li úrodu na kšeft, ale jenom pro sebe, důvěřujte své zelenině, že se vzpamatuje z lecjakého průšvihu. No tak holt nebude dokonalá… 

Pokud jste profi farmář, který potřebuje bezchybnou úrodu pro náročné zákazníky, lituji vás. Asi totiž existují jenom dvě možnosti. Buďto stříkat (eko, či neeko postřikem), nebo přijmout jako fakt, že vaše výpěstky nebudou dokonalé. Protože zatím jsem opravdu nepřišla na to, jak bez stříkání zajistit dokonalou sklizeň. Mít jednu mrkev jako druhou, bez háďátek a neohryzanou myšmi, salát neožraný slimáky a rukolu bez listů provrtaných dřepčíky. Spousta mých mrkví (ne všechny, ale dost) má buď různý patvar, nebo je prožraná právě různými škůdci, hlavně drátovci (larvami brouka kovaříka). Ale to jí nebrání v tom, aby byla sladká, křupavá, chuťově dokonalá. A tak to s domácí zeleninou obvykle bývá. Chuťově vítězí, jen na kráse mívá chybičky.

Listy ředkviček mívám zásadně provrtané dřepčíky, v bramborách mám mandelinky, růžičkovou kapustu zase plnou molic a listy té kadeřavé okousané housenkami běláska. Není to pohled k pohledání, ale pokud to rostliny přežijí, a jako že to obvykle přežijí všechny, připadá mi méně pracné i finančně náročné pár rostlinek holt obětovat, než podnikat kejkle s postřiky, byť i těmi ekologickými. O růžičkové kapusty jsem si v létě dělala opravdu velké obavy, protože jak molice, tak dřepčíci jim dávali zatraceně zabrat. Když se kapusty jakž takž vzpamatovaly, udeřil bělásek. Ale…. nevycukala jsem… a tak přece jen celý podzim i teď v zimě sklízím nádherné kapustičky.

Vánoční kapustičky na náš stůl. A to jsem v létě myslela, že invazi nepřátelských škůdců nemohou ty nebožačky přežít. Foto: Sláma v botách

Nemáte-li ambici si prodejem zeleniny vydělávat, věřte, že vaše úroda se z lecjakého škůdce vzpamatuje. Chuťová odměna za to, že jste ve zkoušce nervů obstáli, vás nemine.

Mrkve jako hrom, ale kromě mně chutnají i drátovcům a myším. Foto: Sláma v botách

7. Pokud nekradeš, vlastní tinktury si naděláš

… jsou účinnější než sirupy nebo čaj a dost se za ně platí. Tak si vyrobte své!

Což o to, bylinek obvykle bývá na permakulturní zahradě dostatek, ale kde furt brát čas patlat se s těmi sirupy, octy, medy, marmeládami a kdovíčím dalším? Já loni poprvé z bylinek nevyráběla VŮBEC NIC (a že rozhodně bylo z čeho). Ale pro samou stavbu (článek HRUBÁ STAVBA ZA TÝDEN. Svépomocí a o hladu.) a děti (článek Roste to a já UŽ TAKY VYROSTU) už jsem opravdu nevěděla kudy kam. Pak ale přišel závěr roku, s ním rýmy a kašle, a já si nadávám, že alespoň nějakou bylinkovou tinkturu jsem si nenadělala. Protože za echinaceové kapky, lichořeřišnicové, šalvějové a tymiánové tinktury a další nakopáváky imunity už jsem vydala částky, které manželovi vůbec nemůžu přiznat. Poučení pro příště?

Pokud nejste fanouškem sirupových úderek a dalších kulinárních tvořeníček, alespoň si letní bylinky nasušte na čaj, nebo lépe, naložte je do láhve tvrdého a vyrobte si tinkturu. Jde o bylinný výluh získaný máčením bylinky v alkoholu. Není to složité ani časově náročného a co je nejdůležitější, nezapatláte při tom celou kuchyň ani sebe jako při výrobě sirupu. V tinktuře je síla bylinek nejvíc koncentrovaná a obsažený alkohol ještě napomáhá účinné látky lépe vstřebat. Nevýhody neexistují, takže příští rok s flaškou 51% slivovice v jedné a mísou otrhaných bylinek v druhé ruce nástup na značky.

Více info o výrobě tinktur si půjčuji ze stránky kreativni-tvoreni.info, kde je postup jednoduše a jasně popsán:

„Tinktury vyrábíme naložením bylin v lihu. Metoda se používá zejména pro byliny, jejichž některé složky nejsou rozpustné ve vodě, nebo v případě, kdy chceme, aby výluh dlouho vydržel. Tinktura vydrží až 2 roky. Vyrobíme ji tak, že jeden hmotnostní díl drogy zalijeme 5 hmotnostními díly lihu o koncentraci 60 až 70 %. S úspěchem lze ale použít také vodku nebo slivovici, která má větší obsah alkoholu. Při pokojové teplotě necháme 7 až 14 dní vyluhovat. Poslední den slijeme vzniklou tekutinu a přefiltrujeme (stačí filtr do kávovaru). Při přípravě tinktury z čerstvých bylin se místo pěti hmotnostních dílů lihu dají pouze čtyři. Líh je lehčí než voda, proto půl litru 60% lihu váží cca 400 g. Tinktura se obvykle užívá třikrát denně, v množství 20 až 25 kapek. Alkohol před užitím lze odstranit tak, že tinkturu nakapeme do horké vody nebo čaje a necháme vychladnout. Po dobu chladnutí se alkohol odpaří, zůstanou pouze účinné látky.“

Lichořeřišnice je nejen krásná kytka, ale i přírodní antibiotikum se širokým spektrem účinku (léčí infekce močových cest, záněty dýchacího systému a další) . Nejlepší je užívat ji v podobě tinktury.  Dávám si závazek ji letos vyrobit. Foto: Sláma v botách

A do té doby holt musím kupovat tyhle flaštičky. Třikrát denně dvacet kapek, budu chlapík jako rys.  Foto: Sláma v botách

8. Včas sklidíš, co se dá…

… protože na úrodu se třesou i jiní strávníci… 

Na vaši úrodu si může dělat zálusk leckdo, ale bavme se teď o škůdcích zvířecích. Hlodavci, slimáci ani ptáci bohužel nechápou, že ten mák, rybíz, mrkve či salát si pěstujete pro sebe a chtějí si uzobnout svůj desátek, někdy bohužel i víc. Pokud se s nimi nechcete dělit:

• rybízy, borůvky a další barevné bobuloviny překryjte ještě zazelena starou záclonou nebo sítí. Zakrýt můžete i jahody, i ty špačkům chutnají.

• 

  Cudná nevěsta, nebo dozrávající rybíz? Cé je správně. 🙂 Foto: Sláma v botách

• mák sklízejte postupně, když jsou makovice ještě zelené, ale už v nich začínají chrastit první semínka. Nečekejte, až dozrají, ptáci vás předběhnout. Makovice pak dejte doschnout a dozrát do stodoly nebo jinam pod střechu.
• salát je pro slimáky příliš velké lákadlo a každý den, kdy se k němu mohou dostat, riskujete. Někdy se vyplatí sklidit radši menší kousek, než nesklidit nic.
• kořenovou zeleninu vyryjte a zazimujte do hoblin (viz bod č. 7), hned jak jí začne žloutnout nať. Bude jí tam stejně dobře jako v zemi, s tím rozdílem, že ve sklepě se k ní hlodavci a slimáci tak snadno nedostanou.
• ořechy sbírejte průběžně, hned jak spadnou na zem. Čím déle leží ve vlhké trávě a listí, tím víc jich pak vyloupete plesnivých. Anebo vůbec nevyloupnete, odnesou si je veverky.

Takhle drzé nejsou jen lázeňské veverky, ale i ty z Beskyd. Na naší zahradě mají taky pré, ale zatím máme ořechů dost, tak se můžeme dělit.  Foto: MIKUMI

9. A  do hoblin to zahrabeš

Neobjevila jsem lepší způsob, jak uchovat kořenovou zeleninu (petržel, mrkev, ředkve, řepu), než zahrabat ji ve sklepě do smrkových hoblin. Poptejte se nějakého truhláře, jestli by vám pár přepravek hoblin nepřenechal. Zeleninu pak nandejte do beden, zasypte hoblinami a uložte do sklepa. Vydrží pevná, jako čerstvě sklizená po celý rok. A použité hobliny pak můžete hodit na kompost. Prostě s hoblinami na věčné časy a už nikdy jinak. A netvrdím to jenom proto, že jsem snacha truhláře. 🙂

10. Se slimáky se vyrovnáš

… nikdo je nemilujeme, ale to neznamená, že jsou naši úhlavní nepřátelé na smrt a na smrt…

To se jí to mluví, když slizáky hnědý na zahrádce nemá, říkáte si teď možná. Ale kdepak. I my máme na zahradě slimáků, že bychom jimi mohli vysypávat cestičky. V létě jsem se s nimi nedobrovolně dělila o salát a na podzim za mě dosklidili řepu a mrkve, aniž bych se jich o takovou dělbu práce prosila (video Co dokážou slimáci s podzimní úrodou). První rok svého zahradničení jsem věřila, že se mi třeba slimáci vyhnout a pak, že se mi podaří je vyhladit  – vše byla jen zbytečná práce, nervy a zkažená nálada.

První rok mého zahradničení se slimáci obzvlášť činili. Uchránit se mi před nimi nepodařilo nově založenou bylinkovou zahrádku. Ale pak jsem dospěla k řešení. Více v mé knížce Sláma v botách, která vyšla před Vánoci a můžete si ji OBJEDNAT.

Pokud máte indické běžce nebo možnost si je na pozemek půjčit, velebte nebesa za ty dary, fakt vám to přeju. Ale my ostatní smrtelní zahradníci bychom se s tím asi měli smířit: ten kousek země zvaný „naše zahrada“ nikdy nebude tak úplně v naší moci. Nejsme pány tvorstva a slimáci nám to rádi každý rok připomenou. Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme proti tomu protestovat,  ale to je asi tak všechno, co s tím naděláme. I oni bohužel k zahradě patří. Vztekat se, že JÁ je tam nechci, je jako chtít svět bez válek a nemocí. Ano, ideálně by tak svět vypadal měl, jenže… A tak buďme rádi, že nám zdraví slouží a válčí se jinde, a nedělejme bitevní pole z našich zahrad. Když na hnědého příživníka narazíte, klidně ho hoďte do sudu s vodou nebo solí a proměňte ho bez milosti na tekuté hnojivo. Ale neproklínejte přírodu za každý okousaný salát, hlady snad bez něj neumřete.

Loni jsem, po čtyřech letech „řešení a prožívání slimáků“ , už rezignovaně složila ruce do klína, ale škody byly překvapivě stejné, jako když jsem kolem slimáků celé léto tancovala. Náhoda? Musím věřit, že ne. Pokud vás baví líčit pivní pasti, studovat složení jedů nebo po každém dešti vyrážet na smrtonosný lov, prosím, tak pokračujte. Pokud vás to už ale nebaví, nakupte (vypěstujte) holt o pár sazenic víc a smiřte se, že prostě nějaké ztráty na úrodě budou. Přípravky proti slimákům (nebo to pivo) taky nejsou zadarmo. Válka skončí, uleví se vám.

Akorát…možná… přece jen jednu věc vám poradím, jestli můžu… mrkve a řepu si skliďte včas.

Byla by to bývala krásná červená řepa, kdyby ji byli nesežrali nějací příživníci. Foto: Sláma v botách

Úspěšnou zahradnickou sezonu 2018 vám (nám) přeju, bez přemnožení slimáků a další havěti, bez padlí i bez toho, že v záhonech únavou padnete vy.

Ať je to krásný rok, na který budeme rádi vzpomínat.

♥ Veronika, Sláma v botách

Ať mi rostou! ©