Farmářská panna u zpovědi: Jak to všechno dopadlo I.

2 komentáře

Motto: „Ryby se tváří, jako kdyby všude byly, přitom jsou to nesamostatní snílci. S oblibou překrucují fakta, kdykoliv se jim to hodí. Jsou ufňukané a bordelářky k tomu.“

(převzato z článku Nejhorší vlastnosti atrologických znamení, extra.cz)

Po zimních měsících, kdy tento blog zásobuji jen svými recepty, je na čase nalít si konečně čistého vína. Uzavřít první kapitolu. Učinit přiznání. Tak tedy: Jak to dopadlo s mou první sezonou s motykou? Farmářská panna jde ke zpovědi.

*****

Očistec s rýčem nezapadá zrovna do perakulturního repertoáru.

Slámin medializovaný pozemek v D. Foto: archiv Sláma v botách

Ten nádherný kus země, který jsem loni na jaře začala obdělávat, patří rodině mého manžela už po několik generací. Dům, dílny, záhony, stoletý ořešák a malý ovocný sad. Víska sevřená ze všech stran lesy Džbánské pahorkatiny. Idyla. No ale máme jednadvacáté století. Truhlářské řemeslo, které předci mého muže vykonávali, kam až rodinná paměť sahá, pověsil tchán před pár lety definitivně na hřebík. Nevynášelo! Můj muž tedy pronesl: „Jistotou je Praha,“ a jako architekt jezdí každý den dobývat chlebíček do matičty stověžaté. Na moře a superby se tam prý vydělává snáz.

A tak jsme loni zase řešili otázku, co s rodovými pozemky v D. dělat. Dílny jsou zapečetěné a latifundie zarůstá travou. Z domu se stalo skladiště krámů, které „by se ještě někdy mohly hodit“, ale ve skutečnosti na ně už nikdy nikdo nesáhne. Babička už ani nenadává. „Však vy si to jednou budete muset vyklidit, až my budem prdět do hlíny!“

Vrak našeho starého favorita pomalu zarůstá budoucím senem.

Vrak našeho starého favorita pomalu zarůstá budoucím senem. Foto: Archiv Sláma v botách

 

Na manželovu babičku s dědou, poslední obyvatele tradičního rodinného sídla, už je půlhektarový pozemek opravdu trochu moc. Babička sice coby poslední nealergik v rodině celé jaro zodpověsně prohání po zahradě sekačku, ale pozemky přesto zarůstají před očima. Jako to šípkové království čekají i polnosti v D. na svého vysvoboditele. Nevím, co mě to napadlo, že jsem uvěřila, že bych jím mohla být já!

Jsem narozená ve znamení Ryby, vystudovala jsem literaturu a píšu do ženských časopisů. Tak zní diagnóza. Vím vše o psaní čárky v souvětí podřadném i kde zemřel Goethe, pláču nad reportážemi o slepých dětech a pořád mám v hlavě nějaké sny.  Mé narcisticko-egoistické já evidentně potřebovalo dostat lekci.

Důvody, proč jsem se pasovala do role zachránce manželových rodinných tradic, jsou docela pestrá směska. Touha ušetřit za biozeleninu, něco smysluplného dělat, hýbat se na vzduchu, nezahnít na mateřské, ale taky šokovat, být zajímavá a in. Mít nové téma pro svoje psaní!

Takže jsem – v tomto pořadí – založila blog, zakoupila si pěkné gumáky a nejnovější literaturu o permakultuře a někdy v půli března 2014 jsem nastoupila plná víry sama v sebe na vyvdanou půdu, Cíl:  navrátit jí podobu rurálního ráje.

Strašně krásně se o tom mluví, ještě hezčí psalo (viz moje první články ZDE a ZDE) a asi dva měsíce měla ta rajská proměna i konkrétní obrysy. Ale pak… Po nás plevel! Bitvu s tímto živlem jsem nikdy úplně nevyhrála. Přesto to byl krásný, poučný a snad i důstojný boj.

Ale popořádku…

Sousedovo dokonalé dříví

Sousedovo dokonalé dříví, náš esteticky se rozpadající plot a ořešák, který sázel praděd dědy mojí dcery. 🙂 Foto: archiv Sláma v botách

****

(pokračování příště)

Ať mi rostou!©

 

Moje velkolepé plány. Jak v nich figuruje sad, jezero a manžel.

Napište komentář

Zahrada, na níž jsem začala zhmotňovat své farmářské idee a proměňovat ji v rodinný bioráj, mi ve skutečnosti vůbec nepatří. Mám jen štěstí, že jsem se do rodiny s tak geniálním pozemkem přivdala. A ještě větší, že o polnosti v D. nemá nikdo jiný z rodiny zájem. Manželova babička s dědou už tady klidně dožijí. Stejně jako jejich rodiče, babičky, dědové…. Ale co bude dál?

„Jednou si s Kubou postavíte v D. moderní domeček, budeš zahradničit, Lidka běhat po dvorku…,“ malují nám budoucnost někteří rodinní příslušníci z mojí strany. Především ti, kteří v D. nikdy nebyli. Opravdu se ale chci stát pokračovatelkou d.-cké dynastie, příští babičkou z D.?

Tři generace žen z D. při společném sběru podzimních plodů. Foto: Sláma v botách

Tři generace žen z D. při společném sběru podzimních plodů. Foto: Sláma v botách

Ta současná d.-cká babička mi radí jasně: „Co byste tady hledali?! Zůstaňte ve městě, tam máte všechno!“ Jako kdyby zrovna jí v D. něco chybělo. Pojízdná prodejna s masem staví přímo pod babiččinými okny, do krámu na návsi její favorit taky ještě dojede. Po doktorech babička neběhá. Když ji rozbolí záda, jde to rozchodit na zahradu se sekačkou. Hřbitov i kostel má za domem, kadeřnici ve vsi. Největší starosti dělá babičce děda, aby ještě vyšel do schodů, tráva, aby jí nepřerostla, než ji půjde posekat, a pak návštěvy, aby se hlásily včas a ona stíhala vytáhnout maso z mrazáku. Pokud se v létě urodí dost okurek, je z čeho vyrábět marmelády a děda nikde neupadne, je v D. všechno v nejlepším pořádku. Asi si tady opravdu zarezervuju svůj flek na důchod. Práce na zahradě mi nevadí, u plotny trávím celé dny už teď. A manžel stejně od třiceti vykřikuje, že se určitě nedožije důchodu, takže mi starosti o něj třeba odpadnou.

„Vyprdni se na zahradu. Copak si těch pár mrkví nemůžete koupit?“ vidí to ale d.-cká babička trochu jinak. A tak jí vysvětluju, že mě zahradničení baví. Že je to prima užitečný sport. Šetřím planetu a ještě tady investuju pro příští generace. Spekulace se zemědělskou půdou prý jednou budou hit. Nemusím marnit čas pocením se ve fitku, sledováním burzy ani obrážením farmářských trhů. V D. to mám all in one. Objevila jsem nejefektivnější volnočasovou aktivitu pro ženu, která myslí na budoucnost. To by přece měla babička ocenit.

„Ale prd, prosimtě! Buďte rádi, že žijete v bytě, nemusíte se zlobit s kamny, večer si můžete zajít do divadla,“ utře mě babička a jde přiložit. Nápad převzít jednou její bydlo nám neustále vymlouvá. Čtyři tisíce metrů čtverečních šťavnaté zahrady s vzrostlým ořešákem a spoustou ovocných stromů má sice svou hodnotu, ale ne ve vsi, kde kromě hřbitova, vietnamské sámošky a školky nic dalšího pořádně nefunguje. Nejbližší město dvacet kilometrů.  Proč jen musejí být severní Čechy tak bezútěšné?

 

****

Když v D. vklouznu do gumáků a celý den pobíhám od rajčat k fazolím, mockrát se přistihnu, že se bezdůvodně usmívám. Broukám si při pletí dokola jednu dvě písničky, které zrovna ten den nemůžu dostat z hlavy, a moje přiblblá spokojenost se ještě stupňuje. Občas si jen tak povyskočím a popoběhnu. Jako moje dcera, která tady ráda lítá od stromu ke stromu a nedá se chytit. Někdy si při pletí třídím myšlenky, vymýšlím nové články na blog, co budu v týdnu vařit nebo na čem bych mohla zbohatnout. Ale většinou nemyslím na nic. Opaluju se, nebo se naopak před sluncem schovávám pod ořešákem, když je moc vedro. Protahuju se, když mě od motyky bolí hřbet, a když mám na konci dne ještě sílu, zaskáču si na trampolíně. Existuju. Je mi dobře. Bylo by to tak, i kdybychom se v D. usadili (podle babičky zahrabali) nastálo? Nezmohla by mě ta samota, která je teď zdrojem mého soukromého štěstí?

Já a moje dcera, vyfoceny nějakým záhadným omylem při blbnutí v trávě... Foto: Sláma v botách

Já a moje dcera, vyfoceny nějakým záhadným selfie-způsobem při blbnutí v trávě… Foto: Sláma v botách

Ve vsi nikoho neznám. Jednou jedinkrát jsem krátce mluvila se sousedkou, to když jsem sondovala, jestli bych se mohla občas napíchnout na její wifinu. Od jiné paní, jejíž přítel v D. léta rekonstruuje starý statek, jsem koupila kus krávy a při té příležitosti se dozvěděla, že ona se sem stěhovat nehodlá, statek nestatek. Na rozdíl ode mě má jasno v tom, že jí město vyhovuje a v tomhle zapadákově hnít nechce. A to je naše město L. taky pěkná díra. Když se chci sebetrýznit, lituju, že to v D. nevypadá jako na Valašsku, kde dědiny ještě normálně žijou. Kde vesnické krámy úplně nepřeválcoval Kaufland ani vietnamské večerky, kde občas na domech visí cedule s nějakou živností, starostům nepatří night kluby a místní honorace nebohatne na hernách a automatech. A kde za vsí běžně nestojí čínské fabriky na masové konzervy, které každého půlroku pořádají oblíbený výprodej. Ale na Valašsko jsem se nevdala, svoje biopolnosti budu jednou dědit v D.

„Třeba bys to v D. mohla jednou rozhýbat právě ty. Začneš v sokolovně předcvičovat pilates, povedeš kurzy zdravého vaření, semináře o domácí výuce…,“ vymýšlejí moje kamarádky, když se jim občas svěřuju se svým životním dilema. „Hmmm, třeba jednou vybuduju vlastní ekofarmu a budu pořádat besedy pro školy. A napíšu kuchařku,“ zasním se někdy i já.

„Budeš druhá Hanka Zetorová,“ dělá si ze mě prdelky manžel. Občas mu se střídavým úspěchem vařím podle slavného Bioabecedáře Hanky Zemanové.

 

****

Manželův rod sice z D. pochází, ale on se sem nežene. Nevidí v d.-cké zahradě stejný potenciál jako já. „Nahoře u silnice bychom mohli založit sad jedlých kaštanů a tam dole, jak je teď kompost, by bylo koupací jezírko. A časem bychom třeba mohli přikoupit zahradu od sousedů, “ snažím se ho vtáhnout do svých snů. Abych se ale dokázala pro stěhování do D. definitivně nadchnout, potřebuju jeho spoluúčast. A na budování jezer jeho svaly.

„Zapomeň na to, že budu trávit stovky hodin stavěním nějakých sídel!“ ohrazuje se ostře on, profesí architekt. Byt v L., který jsme dostali od mých rodičů, máme zařízený a jemu vyhovuje. Nemusíme topit v kamnech a nemít dítě, možná opravdu občas zajdeme do divadla. Jenže… Vyprávím manželovi, jak si na zahradě zpívám. A taky o těch tetelivých úsměvech bez důvodu. Mít tak záhony přímo u domu… „A mně by se zase líbilo žít u moře,“ odbývá mě nekompromisně. 

Když se mě lidi ptají, jestli hodlám v dojíždění na zahradu do D. pokračovat i příští rok, říkám, že ano. Mám tam i napřesrok spoustu plánů. Na podzim chci vysázet nové stromy a keře a na jaře vyzkoušet bezorebnou metodu na nových záhonech ve tvaru klíčové dírky. Taky bych ráda otestovala vyhlášenou indiánskou polykulturu Tři sestry neboli pěstovat společně na jednom fleku fazole, kukuřici a dýně.  Ty jedlé kaštany s jezerem taky furt nemůžu dostat z hlavy.

„A nestačilo by ti pěstovat rajčata na balkoně?“ přichází s novými řešeními můj tchán. Ach jo, takové zásadní nepochopení! Poté, co jsem přečetla svou biobibli o stavění domů ze slámy a budování kořenových čističek odpadní vody, mi navrhne pěstovat v paneláku rajčata v plastovém pytli.

Se svými vizemi o nové budoucnosti zůstávám sama. Sama váhající. Mám chuť přepsat v D. rodovou kroniku a stát se zakladatelkou moderní rodinné ekovětve. Babičkou, k níž se budou všechna vnoučata sjíždět na vyhlášené bioknedlíky i pro kus té životní moudrosti. Já se důchodu rozhodně dožít chci. Večer co večer nad tím špekuluju. Pohodlí bytu má hodně do sebe, ale zrovna teď v létě mi připadá, že snídaně v trávě by taky nebyly marné.

Lidka na sběru kytek na zahradě. Snídat v takové rozvetlé loučce každé ráno by bylo fajn. Foto: Sláma v botách

Lidka při sběru kytek na zahradě. Snídat na takové rozkvetlé loučce každé ráno by bylo fajn. Foto: Sláma v botách

„Vždyť sem tě vzal dvakrát na dovolenou. Tak co pořád máš s tou přírodou?“ snaží se mi manžel vsugerovat, že bych neměla chtít víc. Když jsme na té dovolené, souhlasím s ním. Ale sotva se vrátíme domů do bytu… „Ty jsi normálně nevděčná!“ stupňují se naše debaty. Manžel chce za každou cenu uhájit naše pozice v L. A já mu zase slibuju erotické striptýzy pod ořešákem.

Abychom to přemýšlení o naší budoucnosti nějak uzavřeli a konečně se přestali slovně přetahovat, přitulil se ke mně naposledy, když jsem zase vytáhla otázku stěhování, a podíval se mi dlouze do očí. Asi aby to těžké téma odlehčil a přivedl mě i na jiné myšlenky, zašeptal mi do ucha verš, který právě vymyslel: „Hovno k hovnu sedá, rozmáznout se nedá.“

?!!!!!  Znechuceně na něj zírám. Takhle pokálet tu vzácnou něžnou chvilku. Ale pak se jen škodolibě pousměju. V hlavě si už od zimy sestavuju tajný seznam velkých plánů s D. Hned pod položky sad a jezero připíšu tomu veršotepci další úkol: zprovoznit mi na jaře u záhonů ekotoaletu na stoprocentně rodinný biokompost!

Ať mi rostou!©

 

 

Invaze slimáků zahájena

18 komentáře

VĚNOVÁNO STATEČNÉ LINDĚ H.

(a desítkám padlých slimáků)

********

Nemám problém přiznat, že nejkrásnější dovolenou, jakou jsem kdy měla, je rodičovská. Tak proč jsem si jí víc nevážila? Komu jsem chtěla co dokazovat?

Jistě, zima byla dlouhá a nudná, ale… Od té doby, co kromě dcery piplám i zahradu, si připadám spíš jako na nucených pracích. Rčení „co tě nezabije, to tě posílí“ teď v každém případě vnímám v širších souvislostech.

Pravidelně na záhonech pleju ve třicetistupňových žárech přes poledne, protože jindy mi dcera nespí. Jednou jsem si málem vykloubila rameno, když jsem celé odpoledne tahala po zahradě konve s vodou, protože sucho trvalo fakt dlouho a já nevydržela s nervy. („To jsou zahradníci, vůbec si to nezalejou!“ „Vy to vedete, co myslíš, že ti bez vody vyroste?“ „Já ti to snad budu muset zalít sama!“ apod.) Nepočítám, kolikrát jsem v D. makala až do tmy, kolikrát jsem se vracela z pracovního víkendu zralá na masáž celého těla a prázdniny v Karibiku. Po nedávné desetihodinové směně na záhonech (protože druhý den jsme jeli na dovolenou) jsem se domů doplazila se svalovou horečkou a celou noc blouznila o rajčatech. Věčně oloupaný lak na nehtech a hlínu i na zadku už vůbec nekomentuju!

Když mi ale nedávno měla přijet na víkend kamarádka Linda, se kterou jsem kdysi pracovala v lifestylovém časopise, hecla jsem se. Nahodila jsem spokojený bioúsměv a šla ji vítat ke dveřím.

Linda se přijela podívat na mou zahradu. Před časem jsem ji požádala, jestli by pro Slámu v botách nenavrhla logo a vizitky, abych mohla slávu svého pozemku šířit dál. Takže přijela sbírat inspiraci. A krom toho už potřebujeme pokecat. Chlapi, kariéra, móda, rozumíte. Manžel to pochopil hned. Sotva Linda dorazila, zdekoval se do pracovny a po zbytek víkendu jsme o něm věděly, jen když nám zrovna nesl nějaké jídlo.

Salát ze zahrady chutná i budoucí gurmánce.

Salát ze zahrady chutná i budoucí gurmánce. Foto: Sláma v botách

S Lindou si notujeme, hlavně pokud jde o jídlo. Taky dokáže ocenit domácí suroviny, a když jí vyprávím o zahrádce, vidím, že ji to fakt zajímá. Dokonce se od ní dozvídám užitečné vychávky stran boje s plevelem. A pak se řekne Praženda z Vinohrad. V pátek ji ale na uvítanou hostím kosmopolitně. Servíruju sushi, bezlepkové muffiny a italský merlot. Až do noci u něj řešíme ty naše komplikovaný životy.

Uvítací menu pro oblíbenou návštěvu z Prahy.

Uvítací menu pro oblíbenou návštěvu z Prahy. Foto: Sláma v botách

Na zahradu beru Lindu v sobotu, ale ještě předtím jí chci ukázat farmářské trhy u nás ve městě. Ať si udělá obrázek, proč jsem se do těch galejí v D. pustila. „Tady je to ale maličký,“ vypichuje Linda optimisticky. Ano, to je další její milá vlastnost. U tří stánků nakoupíme pár mrkví, jablka a pstruha a můžeme jít.

Když cestou z centra míjíme zahrádkářskou prodejnu, uvědomím si, že jsem vlastně chtěla před odjezdem do D. dokoupit ještě pár semen fazolí.

„Tady, prohrabte se tím,“ vyloží přede mě vedoucí rychle několik pytlíků. Vevnitř mu právě vrcholí nákupní špička luťťáků před evakuací na zahrady.

„Když já bych raději nějaká neošetřená,“ kroutím se. Na jednom z pytlíků jsem si právě všimla alarmujícího nápisu „chemicky ošetřeno proti škůdcům“!

„Nestříkaný jsou jenom tyhle,“ zúží mi prodavač rázem výběr na jediný druh. Ostatní výrobci prý všechna svá semena preventivně „moří“.

Aha! AHA?! Takže ony se stříkají dokonce už i malinká semínka. Ještě ani nezačala růst a už to do nich perou! Jsem znechucená. Chemické nebezpečí fakt číhá všude.  A mně bylo divné, proč má hrášek, který jsem v březnu sela, fialové proužky…!

To jsem doprčic v tomhle městě jediná, kdo takové věci řeší? Kdo třídí kompost a vyplachuje kelímky, než je hodí do konťáku na plast? Tak například paní vedle mě právě nervózně žádá o „něco proti slimákům, ale aby to fakt zabralo, něco hodně účinnýho.“ Pán za mnou zase shání postřik na trávník. Ano, viděla jsem nedávno v televizi pořad s radami, jak v trávě zahubit vše živé, abyste získali dokonalý fotbalový povrch. Bez něj by  samozřejmě žádná řadovka nebyla úplná. Než stihnu zaplatit, vyslechnu si ještě, jak se paní se slimáky dočká nějakého drijáku, který její problém zaručeně vyřeší, ale přitom „nikomu neuškodí, ani dětem nebo psům, kdyby to omylem snědli.“ Uf, aspoň že tak.

„To je fakt hrozný, Lindo. Jedni vraždí semena, jiným vadí pampelišky a slimáci. To je normální genocida přírody,“ ulevuju si zdrceně. Linda souhlasí, je to hrozné. „Ale zase fajn, že máš hned za domem park,“ utěšuje mě. „Park?“ ohlídnu se na těch pět stromů. Asi jsme teď nalazená jinde. Linda se vyhřívá na sluníčku, loví v trávě čtyřlístky. „Vyrazíme už, Veru?“

Asi má pravdu. Neměla bych všechno vidět jen černě. Svět není dokonalý, ale já přece pracuju v D. na tom, abych ho učinila lepším. Zelenějším. Víc bio.

****

A v D. je opravdu krásně. Slunce nám líbá ramena, když se s Lindou celé odpoledne hrabeme v mých záhonech, když plejeme další várku nezdolného plevele a pak se válíme v trávě s porcí domácího rýžového nákypu. Ani dcera po mně věčně neleze, ani mi nezkouší úřadovat v mém „mohl-jsem-být-bio-ale-nejsem“ hrášku.

Ale stejně se několikrát přistihnu, že myslím na ty slimáky. Obzvlášť když pod mulčem u fazolí na dva narazíme. Mám k těmto zvířatům rozporuplný vztah. Jsou to živé bytosti a člověk by měl mít ke všem božím stvořením respekt. Zbytečně si nekazit karmu. Ale taky mám respekt k tomu, co ti nenažraní slizáci dovedou. Dokonce i moje vždy tak optimistické biozahradnické příručky existenci slimáků nezamlčují. Nevěnují jim žádnou zvláštní kapitolu, ale opatrných narážek a zmínek je tu tolik, že si dokážu domyslet…! Dýně tety Zdenky nedávno opustily její zahradu kompletně v žaludcích těch nenasytných žroutů. Ztráty hlásí na Facebooku i kamarádka Jana. Okamžitě se pak rozhoří diskuze o výkonných slimákožroutských kachnách – indických běžcích. A k tomu ta nervózní paní v zahrádkářském kšeftě…

Nejhorší ale je, že jsem se nikde nedočetla, jak se slimákům vyhnout bez chemie. Existuje (kromě kachen) jediná možnost: poctivě slimáky sbírat do kýble a pak s nimi naložit podle toho, jak moc se u vás nažrali. Buď je v tom kýblu můžete odnést někam daleko od vašeho pozemku, na nějaké hezčí přátelské místo, třeba do lesa. Nebo na ně v kýblu naházet sůl a nechat je sadisticky rozpustit zaživa. Žaludek nemám ani na jedno. Teprve před nedávnem jsem se přestala štítit motýlů.

„My jsme na zahradě nikdy plže neměli,“ ujišťuje mě naštěstí d.-cká babička. „Jo, dole pod kopcem, tam jich maj! Starej V. prý nasbíral celej kýbl! Ale tady jsem jaktěživ žádnýho plže neviděla,“ přísahá babička rezolutně. Ukliňuje mě to dost. Asi jsem fakt klikař, ale až na pár ožraných rostlinek v bylinkové předzahrádce nemám se slimáky problém. I tu sežranou bazalku u rajčat jim odpustím, mě taky lákalo ji sníst. Možná prostě stačí mít tu přírodu rád.

Slimáky ožraný měsíček lékařský a stévie (v květináči).

Slimáky ožraný měsíček lékařský a stévie (v květináči). Foto: Sláma v botách

Na uvolněné místo po bazalce můžeme alespoň s Lindou dovysadit nějaký celer. Proč si ještě trochu nevylepšit karmu? Už pomalu padá tma, když vyrážíme do auta pro sazenice a cestou to bereme přes předzahrádku. „Natrhám ti, Lin, trochu meduňky s mátou na výborný čaj na dobrou noc,“ nechávám se unést náladou toho večera.

A pak to přijde.

Buď je to vtip, nebo jsem tak šeroslepá, nebo… NEBO! Z květináče, kde mi rostla stévie, čouhá jenom nějaký pahýl. A když se skloním, abych to víc prozkoumala, vidím, že na pahýlu ještě něco sedí a pahýl doráží. Ta slizká hnědá mrcha je SLIMÁK!

„Hajzle, vypadni odtud!“ neudržím se a hned je mi trapně. Ale víte, kolik práce mi dalo stévii zasadit do květináče a celý ho zakopat do země pro optimální podmínky přes léto?

„Mám u tebe 35 korun za sazenici,“ ulevím si ještě. Pak slimáka naberu na lopatku a vyhodím ho ze zahrádky. Na silnici. No a co, večer nebývá provoz.

Pak se skloním k meduňce. Čaj na uklidnění se bude hodit. Obzvláť když vidím, co uvidím. Mou nádherně košatou, voňavou a šťavnatou meduňku taky právě futruje slimák. Dokonce hned dva.

„Veru…?“ obrátí se ke mně Linda a jemně mě chytí za loket. Tak se podívám tím směrem. Ha, další slimák mi trůní na nejšťavnatějším listu kadeřavé petržele! A vedle zeje prázdné místo, kde dřív rostla perila čínská! Tři slimáci tady luxujou poslední zbytky.

Zkusím se opřít o plot zahrádky, abych to trochu rozdýchala, ale omylem při tom rozšlápnu pár slimáků. A najednou už to vidím úplně jasně. Od silnice postupuje směrem k mým bylinkám hnědá armáda žroutů. Jeden slimák za druhým, jdou na jisto. Přesně zaměřili můj šťavnatý pozemek a všechno mi tady sežerou. Nasouvají se pomalu, ale nezadržitelně. Slizká zkáza, apokalypsa. Nad mými biosny se právě zatáhla temná mračna. Soudný den je tu!

„Jsou všude, Lindo! Všude!“

„Já vim, Veru! Tady a tady…“

„VŠUDE, LINDO!“

Potřebuju Lindu obejmout, taková tragédie. Slizké jednotky právě uspěšně překročily hranice mého pozemku a jejich cíl je mi jasný. Mžitky před očima střídá obraz nekonečné hnědé hmoty, v níž právě mizí všechny moje plány, moje ideály, má biobudoucnost.

Jako z dálky slyším, že ke mně Linda mluví. Že udílí nějaký rozkaz. Kýbl? Proč mám nosit nějaký kýbl? Copak tady se dá něco zachraňovat? Soustředěné slimáčí šiky mou zahradu neprostupně obklíčily. Jsou u plotu, u zdi, v bylinkách, na cestičce, před zahrádkou, všude v okolní trávě. Jestli neuteču, začnou mi lézt a slintat i po nohou.

****

A možná  právě tohle byl ten moment, kdy jsem se nasrala. Můžu být kvůli zahradě udřená jako kůň, mít vykloubená ramena, namožené svaly, hlínu na zadnici, ruce od sraček (ZDE) a nervy v kýblu (ZDE). Ale slintat na mě nikdo nebude!

„Sůl na vás, vy svině klouzavý!“ vyhlašuju slimákům válku. Vím, že je předem prohraná, že slunce už zašlo za kopec a bojiště se brzy ponoří do tmy, v níž bude mít nepřítel navrch. Ale zadarmo jim svou zahrádku nedám. Chci aby trpěli, chci, aby to bolelo. Hodně. Stejně jako teď trpím já.

Bez Lindy by ta odplata ale byla poloviční. Hrdinka této noci, SuperLinda, háže jednoho slimáka za druhým do plastového kyblíčku s vodou a solí, který jsem donesla z pískoviště.  A sahá na ně holýma rukama, naprosto chladnokrevně. Nenutila jsem ji, návštěvy, které hostím biomasem, nenutím si to pak takhle odporně odpracovat.

„Promiň, Lindo. Zničila jsem ti víkend,“ fňukám.

„V pohodě, Veru, ale zrychli, za chvíli už na ně neuvidíme,“ pohání mě ten živý motor dál. S ukrutným přemáháním nabírám slimáky lopatkou a hážu je do smrtonosného láku v dětském kyblíku. Za chvíli je plný, ale v trávě jako když neubylo.

„Bacha, vylejzaj!“ všimne si Linda. Pár slimákům se opravdu podařilo přežít vlastní smrt a na slaných mrtvolkách svých bratří se vypotáceli nad hladinu  mého zabijáckého nálevu. Asi bych se měla slitovat, Titanik přece taky pár lidí přežilo. … Ale sadistická bestie uvnitř mě právě přičichla k vůni odplaty.

„Možná příště, vy šmejdi!“ zasyčím do ticha vesnického večera. Zatřesu kýblíkem a kluci se zase koupou. Nakonec je pod vodou ještě přidusím lopatkou. No a co. Vím, že je hnusný, co tady děláme, a nejsem na sebe pyšná. Asi jsem si jednou pro vždy podělala karmu.

Ale když jsem zjistila, že druhá jednotka slimáků zaměřila můj výstavní záhon s rajčaty, odhodlaně postupuje jeho směrem a první výsadkáři už přelezli ochranný mulč….! Toho bohdá nebude! Čím bych se pak chlubila na Facebooku?!

 

Moje chlouba, precizně zamulčovaná rajčata. Foto: Sláma v botách

Moje chlouba, precizně zamulčovaná rajčata, v popředí dýně. Foto: Sláma v botách

Během pár hodin k rajčatům dorazí stovky všehoschopných slizců a svorně budou konat. Má vniřní besie řve zoufalsvím, z něhož se rodí ta nejbrutálnější agresivia. Ani jeden slimák nesmí opustit moje záhony živý!

Když už není mrtvoly kam dávat, dorazí jako na zavolanou babička. Nejprve vůbec nechápe, co tady vymýšlíme. Slimáci na její zahradě? Není možná. „No tak se podívejte!“ strčím jí pod nos mazlavý kýblík. Vidíte, nejen starý V. pod kopcem má problémy.

„To jsem blázen, Verunko. Nemůže to být z toho mulčování?“

No samozřejmě! Vždycky všechno zlo pramení z mulče, kolikrát to ještě uslyším?

Pak se ale babička projeví jako pohotový stratég v záloze. Okamžitě doběhne pro pořádný lavor, důkladně prosolený, a pro víko, protože co kdyby… Výborně, potřebuju pro svoje mrvoly víc úložného prostoru!

Pokračujeme v našem zvrhlém díle, dokud vše kolem nás nepozře hutná tma.

„Budu do trávy svítit iPadem a ty sbírat,“ nechci to ještě vzdát. Chci ještě víc mrtvol, ještě víc padlých v řadách nepřátel. Ale Linda už složí zbraně. Obejme mě. Poslední slimák zhynul v kýblíku, ti ostatní to prostě neměli napsáno v osudu.

****

Abychom vůbec usnuly, vařím pro mě s Lindou kýbl meduňkového čaje. A mezitím přemýšlím, jak ráno naložíme s lavorem plným rozpuštěných slimáčích tělíček. Lepkají a roztejkají se. Z  bezpečí kuchyně už ale dokážu uznat, že si ta boží stvoření zaslouží důstojně pochovat. Možná vyhrabu jámu, pietně je do ní naleju, a nahoru vztyčím kýblík jako náhrobek. Manžel by to mohl nadesignovat, je architekt. A budou to hezké fotky na Facebook!

„Veru, ten slimáčí sliz vůbec nejde dolů,“ vrátí se Linda konečně z koupelny. „Půl hodiny si drhnu ruce a stejně furt lepí,“ ukazuje mi, jak se právě přilepila k hrnku s meduňkou. Hmm, kam se hrabe pattex superfix.

Tak ne, žádné pomníky se stavět nebudou. Kýblík dceři vydrhnu rejžákem, konec konců nebyl levný, ještě si s ním vyhraje. V mé hlavě se právě zrodil nový nápad. Z tekutých slimáčích tělíček začnu vyrábět to nejlepivější, dokonale přilnavé a 100%přírodní biolepidlo!

Ať mi rostou!©

 

A končím s ekodopravou!!

Napište komentář

Coby nádražácké dítě jsem zvyklá a mám to vlastně i ráda, jezdit vlakem. Než se moji rodiče odstěhovali do K., bydleli jsme ve městě a do K. jsme jezdili na chalupu. Víkend co víkend jsme pendlovali. A jelikož jsme skoro celé mé dětství neměli auto, cesty jsme si odbývali vlakem. Byl „na režiku“, takže zadara. Přiměřeně to vyvažovalo fakt, že jsme se museli od vlaku pokaždé tahat s těžkými taškami do kopce k nám na sídliště a únavný přesun zakončoval výstup do čtvrtého patra paneláku! Pak se divte, že máme v rodině všichni skvělou fyzičku (a v háji kolena).

„A jak budeš do D. jezdit, když neřídíš auto?“ ptali se mě v rodině snad všichni, když viděli, jak si s manželem budujeme v domě D.-cké babičky letní byt a já furt bájím o víkendovém bioživotě.

„No jak bych jezdila? Vlakem,“ odpovídám. K mé ekoimage se vlak hodí.

„Ty už jsi zapomněla, jaké to bylo?“ lituje mě máma, „dvě domácnosti tě zmůžou. A ještě jezdit vlakem…!“

Manžel mě nelituje, hecuje mě: „Nauč se už konečně řídit! To zvládne i cvičená vopice.“

Připomínám mu, že měl loni dvě bouračky. Je z toho diskuze na celý večer.

Jenže já jsem tvrdohlavá. A vlak mi nevadí. Jsou to k nám na zahradu od nádraží sice dva kilometry do ostrého kopce, ale když to zvládají vyšlápnout tamní babči, třicetiletá matka v rozpuku musí taky.

***

Ve čtvrtek volám babičce do D., že k nim mám namířeno. Vlakem, sama s dcerou. Je nádherný den, slunce praží od rána, užijeme si vesnickou idylu. Dceru si házím do nosítka na břicho, na záda ranec s fasungem na celý víkend. Mražený králík, pekáč muffinů, zavařovačka s polévkou, máslo, batáty, hafo zeleniny, protože zahrada ještě plnosortimentně neplodí. Přihazuju ještě láhev s pitím na cestu, nějaké oblečení pro dítě, notebook (píšu přece tenhle blog). Alespoň že vejec je u babičky dost. I tak váží můj batoh metrák, připadám si jako v povídce od Šimka-Grossmana „Výlet s lomcovákem“.

Přesun vlakem je akce na půl dne. Na nádraží tvrdneme zbytečně brzy, zpoždění. Pak v půli trasy výluka,  to znamená náhradní autobusová doprava a další přestupy. V autobuse je na padnutí, alespoň že dcera si cestu užívá, blbnutím baví všechny přítomné důchodce. Zato ze mě lije pot. A flaška s vodou je u dna! Když nás vlak konečně vyplivne v cíli, rovnou se svlíkám do plavek. Vím, co mě čeká.

Dítě i bagáž si nahodím na hrb a začínám stoupat. Ještě že jsem zocelená každodenním šlapáním schodů v našem paneláku! Nejdřív to jde dobře, ale kopec neustále přitvrzuje. Připadá mi to, nebo je náklad čím dál těžší? Dítě se už netrpělivě vrtí, začíná kňourat. Asi chce pít. Není co… „Už tam budeme,“ přesvědčuju víc sebe než ji. A zatím pozoruju, jak mi otékají nohy, skřípnuté v propocených polyesterových balerínkách.

V zatáčce pod viaduktem už se o mě regulérně pokouší infarkt. Naštěstí mám silnou vůli, vymluvím si ho. Stoupám dál. Konečně se dostáváme k zatáčce pod kostelem. Tady je kopec asi nejostřejší. Chvíli ho vy-dý-chá-vám. V tu zpoza kopce vyběhne D.-cká babička a mává na nás.

„No, holky, kde jste? Já už vás dávno čekám!“ běží nám naproti. Ráda bych něco ležérního odpověděla, ale zrovna si vymlouvám infarkt číslo dvě.

„Vlak měl… zpoždění… a pak… ještě… výluka… nemáte… něco k pití?“ zhroutím se definitivně na zápraží. Dcera se okamžitě vyprostí z nosítka a už se běží podívat na „pipi“. Ať ji slepice třeba uklovou! Absolutně nemám sílu se zvednout a jít za ní. Stačí, že musím babičce vysvětlovat, „co proboha všechno táhnu s sebou“ a proč se „proboha táhnu vlakem“. Babička ví, jak mě dorazit.

Potřebovala bych teď sprchu (není) a hodit si nohy na stůl (mám dítě). Na chvíli se posadím na zahradě pod ořešák, ale okamžitě po mně začnou lézt mravenci a dcera. Když ji nevrle setřesu, jde mi vytrhávat ze záhonů značkovací kolíky.

Radši se zvednu a jdu makat.

***

Po třech dnech vesnické idyly se vracíme zpátky do města a já si večer zalézám po tmě do postele s iPadem. Stačí chvíle googlování, jeden telefonát a vše je domluveno.

Zbývá už jen vymyslet, jak to vhodně podat rodině. Nechci shodit svou ekoimage, zpochybnit své zásady, popřít své biojá. Faktem ale je, že jsem se právě objednala na kondiční jízdy do autoškoly…

Ať mi rostou!©