Kolik zeleniny by měl jíst dospělý člověk?

Napište komentář
Shora: bazalka posvátná (horní dva květináče), kalísie vonná, brahmi, rýmovník. Pěstují se jako léčivé pokojovky, ale na léto je vyhodím před barák, má jim to prospět.   Foto: Sláma v botách

 

Minule jsem psala o tom, že jsem u nás ve městě moc nepořídila se sazenicemi speciálních bylinek a divokých rostlin (článek ZDE). Takže to teď zkouším na internetu. A najednou nic není nemožné. Jenže za všechno se platí.

 

Objevím šikovné zahradnictví Jikl, které zasílá sazenice na dobírku. Jenže… Házím ty cifry do iPadu, sčítám, sčítám… a jdou na mě mrákoty. Tohle bohužel taky nebude moje cesta. Většina rostlin stojí kolem 40 Kč (a více) za kus, já mám zálusk tak na sto kousků. Tohle bych manželovi nevysvětlila. Na podzim mě čekají největší investice, totiž nákup stromků a keřů, při kterém si teprve sáhnu hluboko do prasátka. Musím se prostě smířit s tím, že moje zahrada bude ideální až za rok.

 

Nemilosrdně svoje požadavky seškrtávám (snad mi to ježci a žáby odpustí) a nakonec posílám do zahradnictví objednávku asi za pětistovku. Řada rostlin, které jsem si vyhlédla, stejně není právě skladem, spousta jich bude k prodeji až později v květnu, tak beru, co je. Posvátnou bazalku, svatolínu cypřiškovitou, rýmovník, Brahmi neboli bakopu drobnolistou, kalísii vonnou, citronový tymián, měsíček lékařský, estragon…

 

Na zásilku čekám docela dlouho, a jak už to bývá, dorazí zrovna v den, kdy se mi ale vůbec nehodí jet na zahradu rostliny sázet. Je hnusně, zima, prší, a ještě se k tomu připlete Ópa. 

 
Ópa mi už od začátku dubna vozí jednou týdně svoje výpěstky.
„Na jaře se má jíst zelený,“ pronese pokaždé, když mi strká do ruky pytlík plný petrželové nati, libečku a pažitky.
Vždy po něm okamžitě skočím (po tom pytlíku!). Moje pažitka pěstovaná ze semínka pošla. Sadička pažitky z farmářského trhu se ujala, ale je to zatím malá rostina, velká úroda z ní ještě není. Sklízím akorát trochu pažitky, kterou jsem si pokusně vysadila loni. Jenže my jedeme v pažitce první ligu, naši spotřebu nepokryje. Proto se hodí, že mám zásobování pokryté spolehlivým externím dodavatelem.

 

Ópa u nás nikdy dlouho nevydrží. Vyšlápne si čtyři patra, otočí se v chodbě, zkontroluje, že jsme živí a že „je všechno v pořádku“, a jakmile ode mě dostane, co potřeboval slyšet, dál už nevnímá a zase sedá na kolo.
Bedny s bylinkama si ale v chodbě všiml hned. A už si vytahuje brýle. Sakra, zapomněla jsem na botníku válet fakturu…
Dodávka speciálních bylinek ze zahradnictví Jikl. Bohužel mě při vybalování (faktury) přistihl Ópa!

Dodávka speciálních bylinek ze zahradnictví Jikl. Bohužel mě při vybalování (faktury) přistihl Ópa!

„Ježišmarjá!“ zahučí nejmíň třikrát, když studuje, co všechno jsem nakoupila. Když účet nakonec položí, povídá mi: „Za nás se holt jedlo jinak… A taky jsme vyrostli!“
„Jak to myslíte, že jste jedli jinak?“ chci vědět, zatímco mu z ruky odebírám fakturu. Před manželem ji asi raději schovám.
„Vyrostli jsme na bramborách, na mouce… Vy jíte toho zelenýho až moc. Nevím, jestli děláte dobře.“ 
„Že to povídáte zrovna vy! Vy přece taky jíte hodně zeleniny,“ namítám.
„No jó, ale vy pomalu nejíte nic jinýho. Nic se nemá přehánět,“ ukončuje debatu.

 

Aby mohl odejít s lehkým pocitem, ubezpečuju ho, že náhodou jíme úplně všechno, i maso (o to mají vždycky největší starost v D.). Vysvětluju, že zelenina je zdravá, ale obsahuje dneska míň vitamínů než v minulosti, tak se jí musí jíst víc. Že pole jsou už vyčerpaná, že mrkve ze supermarketu nejsou totéž jako mrkve za jeho mladých válečných let…
Ale je jedno, co říkám. Vidím, že Ópa mě nevnímá. Viděl, co viděl.

 

Když sedá na kolo, poznám podle jeho neobvykle ohnutého hřbetu, že mu přibyly starosti. Moje ubezpečení, že je u nás doma všechno v pořádku, právě utržilo vážné trhliny.
Ať mi rostou!©

„Stejně vám to zplesniví!“

1 komentář
Foto: Mikumi

 

Jak jsem si celou zimu četla ty své ekozahradnické příručky, pod rukama mi rostl nekonečný seznam rostlin, které nutně musím na své biozahrádce mít, aby harmonie všehomíra volně proudila. Aby se u mě zabydlely žáby a hlemýždi a moje karma se konečně vylepšila.

 

Mám v plánu vysázet rostliny, z nichž polovinu znám jen podle jména. O zbylých slyším poprvé v životě. Nevím, jak vypadají, ale mám teoretické znalosti o tom, k čemu se hodí. A rozhodně je na svém pozemku chci!

 

To máme muďoul, mišpuli, oskeruši, mizunu, svatolínu, máří list balšámový, agastache anýzovou, merlík všedobr, šišák bajkalský, routu vonnou…

 

Do své bylinkové zahrádky sháním speciální posily.

Do své bylinkové zahrádky sháním speciální posily. Foto: Sláma v botách

Stromy a keře se dají sázet buď na jaře, nebo na podzim. Při podzimním sázení odpadá otravná starost o neustálou zálivku. Že bych měla celé léto tahat po zahradě konve s vodou, to si ani nezkouším představovat. Keře přijdou na řadu až na podzim. Teď se pustím do sázení speciálních bylin a divokých rostlin, které se jindy než na jaře nesázejí.

 

Vyzbrojená svými lestry vlítnu do zahradnictví u nás ve městě. Sepsané to mám podle abecedy, takže začínám s agastache anýzovou.
„Kdybyste měla, vezmu si klidně tři,“ prosím prodavačku. Krátká chvíle ticha.
„Agastache anýzovou,“ opakuji název rostliny ještě dvakrát. Prodavačka nakonec přizná, že o něčem takovém nikdy neslyšela.

 

Tak to zkouším s citronovou trávou, oblíbenou ingrediencí v thajské kuchyni. Okamžitě mi hlavou proletí vzpomínka na příjemnou letní terasu thajské restaurace Noi na pražském Újezdě…

„Jano, nějakou trávu? Víš o tom něco?“ volá si prodavačka posilu ze skladu.
„Něco s citronama…,“ vysvětluje a já už začínám tušit… Znovu se zahledím do svých seznamů. Na černohlávek obecný a čechřici vonnou asi nemá smysl se ptát.

 

Nakonec si odnáším majoránku, oregano a bazalku, které už ale v bylinkovém záhoně jednou zasazené mám. A řeřichu, takže přece jen něco…

 

„A můžeme se zeptat, k čemu to potřebujete?“ otočí mě prodavačka, když už jsem na odchodu.

 

Přemýšlím, do jakých podrobností zacházet. Harmonii všehomíra asi vytahovat nebudu.

 

„Dočetla jsem se, že některé rostliny se navzájem chrání proti nemocem,“ odpovídám jen obecně, „tu agastache jsem například chtěla k rajčatům…“
„Jako že byste je nepostříkala?“
„Nechci je ničím stříkat. Snad bude stači, když porostou s celerem a bazalkou.“
„Vám to zplesniví…,“ prorokuje paní rezolutně.
„Možná, ale chci to zkusit,“ zakončuju a už jsem venku.
Přes otevřené dveře ale ještě zaslechnu, jak prorokyně povídá té druhé: „Vidíš, já ti říkám, že bylinky jsou zlatý důl. Příští rok se na ně vrhneme!“
Rajčata a celer by měly vyrůstat spolu.

Sazenice celeru (vlevo) a rajčat (vpravo), made by Ópa. Rostliny by měly vyrůstat spolu. Foto: Sláma v botách

Ráda vám dám, dámy, šanci. Napřesrok se tu zkusím zeptat na ten černohlávek s čechřicí.
Ať mi rostou!©

Nejistá batátová sezóna

4 komentáře

Končím se sebeshazováním, dneska se pochlubím výsledky. Ano, nějaké jsou. Ano, taky jsem to nečekala.

Sotva dva tři týdny poté, co jsem začátkem března poprvé sela (ZDE), začaly ze země vystrkovat lístky budoucí ředkvičky. Přiznávám, fakt jsem si v tu chvíli říkala, jak jsem dobrá. O dva týdny později mi hned po příjezdu do D. hlásí d.-cká babička, že „už mi to vzadu hezky raší“. Na mysli má cosi, co podle svého osevního plánu identifikuju jako jarní cibulku ze semínka (setá ve stejné době jako ředkvičky) a kupodivu (šokuje mě ta rychlost!), hrášek a česnek a cibuli, které jsem sázela až začátkem dubna ze stroužků a sadiček (ZDE). Začaly klíčit snad v tu chvíli, co jsem je šoupla do země! A to jsem si přitom vůbec nebyla jistá, jak hluboko pod povrch je zahrabat. Očividně moje umístění zvládly a hned začaly pracovat na tom, aby mi zvedly zahradnické sebevědomí a dočasně mi v rodině zvýšily prestiž.

Dubnová revize záhonů - ven leze česnek, hrášek, ředkvičky, pod nimi na stejných řádcích mrkev.

Dubnová revize záhonů – ven leze (vpředu) česnek, následuje hrášek, vzadu ředkvičky, pod nimi na stejných řádcích mrkev.

Usoudím, že teď je nejlepší moment začít realizovat svůj VELKÝ PLÁN.

Začátkem dubna se kolem mých záhonů zase sleze moje rodina z K. Vím, že tátově úrodné nížině nemůžu se svými málem polohorskými záhony konkurovat, ale momentálně jsem nabyla pocitu, že moje země mě má ráda. O ředkvičkový triumf jsem se nijak nepřičinila a vida ho! Cibuli jsem sázela s tím, že vůbec nevím, co dělám. Nebýt babiččina špiónění a okamžitého hlášení, snad ani nenajdu odvahu jít se podívat, jak to se sadbou dopadlo.

image

Ale to je najednou zapomenuto. Ředkvičky, cibuli i česnek už mám v kapse, konečně jsem chytila formu.

Můj nejnovější plán zní takhle: Chci si vypěstovat vlastní batáty!

****

Batáty neboli sladké brambory jsou v našem malém severočeském městě problematické zboží. Někdy je mají v Albertu, dovoz Jižní Amerika (někdy specifikováno jako Peru) nebo USA. Kilo za 69 korun, občas se poštěstí akce. Kvalita střídavá. V Praze jsem jednou narazila na bio batáty z Německa, kilo za 170 korun. Po určitém váhání jsem za stovku zakoupila tři batátky pro dceru. Byla to patrně nejdražší večerní kašička, kterou kdy v Ústeckém kraji jedl desetiměsíční kojenec.

Za poslední rok jsem si vypěstovala slušnou závislost na batátových chipsech zkropených pár kapkami balzamika. Nebo na batátech z trouby, zapečených s cibulí a česnekem. Nebo na batátovo-cibulkové kaši. A vůbec nejdokonalejší jsou, když přijdou do tajiny – nasáknou všechna ta exotická koření a výpek z masa, doslova se rozpadají… Takové nasládle slané orgie!

Na batáty jsem se zatím nedočetla nic hanlivého (na rozdíl od brambor, o kterých má už řada odborníků na výživu pochybnosti), naopak je teď všechny moderní výzkumy zdravé stravy vychvalují do nebes. Nevím ale, jestli to platí i o těch peruánských chudácích v Albertu. Čím si asi při cestě do Čech prošli…? Šmejkání zeleniny přes půlku světa neschvaluju, chci svoje vlastní batáty. Chci je mít od začátku až do  jejich sladkého konce na mém talíři pod dohledem. A v bio kvalitě. A za míň než 170 korun za kilo!

Táta má v K. plnou zahradu brambor, svoje dodávky na náš stůl plní na 100 % a i tak mu na jaře ve sklepě zbývá pytel už klíčících brambor, které jsme nestihli včas sníst. Brambory bohužel přestaly jít na odbyt, zmlsali jsme se na batátech.

„Zkusím je, tati, zasadit. Když to vyjde, příští rok na nich zbohatneme,“ prozrazuju mu svůj podnikatelský záměr. V návalu nadšení se svěřuji i svému zahradnickému guruovi Jaroslavovi. Poněkud zdrženlivě mi přeje hodně štěstí.

Na internetu hledám, zda se dá u nás zakoupit batátová sadba. Samozřejmě ani omylem. Vyplivne mi to akorát několik podobně laděných dotazů jiných bláznů, kteří pojali stejný úmysl jako já. Jak jejich pokusy dopadly, s tím se na netu nikdo nešíří, holt budu muset být první.

Vyrazím do Alberta, vyberu z aktuální peruánské nabídky pár přijatelných kousků, na kase vysolím sto korun a jdu je za účasti napjatého rodinného obecenstva uložit do připravených hrůbků stejně, jako se sázejí brambory. Vyjde mi to na dva krátké řádky, víc prostoru tomuhle pokusu nechci věnovat ani do něj nehodlám vrážet víc peněz. Batáty patrně při cestě do Čech prošly nějakou protiklíčivou úpravou, což je přesně to, co nepotřebuju – bohužel jinou šanci nemám.

Pak už jen hrůbky pečlivě uzavřu a povrch půdy pocukruju semínky kmínu, prý se má pěstovat společně s bramborami. Jdu od toho.

Výsledek je těžce nejistý a raději se snažím krotit  jakákoliv očekávání. Ale stejně někde uvnitř mě bliká velký zelený neon: Moje země mě má přece ráda!

Ať mi rostou!©

 

 

Velká rodinná špenátová krize

5 komentáře

Nemám důvod tady lhát, takže se klidně přiznám k tomu, že občas potřebuju od rodiny poradit. No, občas…

Při mém prvním setí na záhony mi asistoval táta (o tom ZDE). O semínka, ze kterých bylo třeba předpěstovat sazenice ve skleníku, se mi rovněž stará táta (protože já skleník nemám… – o tom ZDE). Když jsem se pokusila vysít do květináčů nějaké bylinky, vzešel mi z nich pouze trávník s kompletní sbírkou zahradních plevelů (ZDE). A do toho mi volá Ópa, že mu krásně vylezly rajčata s celerem a že mi veze pažitku.

Pokud si nemám připadat jako idiot, musím si okamžitě napravit reputaci!

****

 

Na přelomu března a dubna začínám cítit, že se rodinou něco šíří. Manžel nechce nic říct, dělá blbého. Bohužel nemám čas špekulovat, co se děje, moje zahrádka mě teď potřebuje celou.

A tak hned dva víkendy po sobě trávíme kompletně v D. Připadá mi, že snad ze záhonů vůbec nevylejzám. Nasela jsem hrášek, česnek, žlutou a červenou cibuli ze zakoupené sadičky a mezi řádky loňských jahod, které mi d.-cká babička přenechala do péče, jsem vrazila na střídačku pár dalších cibulí, česnek a nějakou mrkev. Jelikož se mi nepodařilo předpěstovat si skoro žádné bylinky ze semínka, nezbylo mi, než vyrazit ve městě na farmářské trhy a nakoupit si bylinkové sazenice tam – kus od 15 do 35 korun. Radši nebudu psát, kolik jsem za ty různé kerblíky, stévie, rozmarýny, šalvěje, levandule, oregana a perily čínské nechala peněz!

V sobotu vyháním manžela hned ráno za rosy před barák, aby mi tam u jižní zdi zryl kus trávníku – můj budoucí bylinkový záhon. Některé bylinky (rozmarýn, tymián, stévie) prý nesnesou tuhé české zimy, takže tyhle slečinky musím nejprve chytře vysadit do květináče a teprve až s ním zakopat do svého bylinkového ráje. Na zimu květináč vykopu a fajnové bylinky dám přezimovat někam víc do tepla. (Kde to bude, zatím netuším.)

Čerstvě založený bylinkový záhon u domu.

Čerstvě založený bylinkový záhon u domu. Foto: Sláma v botách

„Já ti jsem taková šťastná,“ svěřuju se večer manželovi, zatímco si chystáme peřiny na spaní. Zůstáváme v D. na noc, abych mohla zase hned ráno naběhnout na záhon. Mám v plánu oblažit svou budoucí úrodu blahodárným zákvasem z kostivalu. Před čtrnácti dny jsem si ho založila v jednom starém sudu.

 

„Tak to se mi ulevilo, že se ti daří,“ přizná můj muž a zhasne lampičku. „Oni už si všichni dělali starost.“

„A proč?“ zívnu.

Ticho. Manžel mlčí… Odvalí se ke zdi, škrábe si stehno a dělá, že už chce spát.

Musím rozsvítit. Co to má zase znamenat?!

„Tak hele, o co tady jde?“ startuju. Přece jenom mě intuice neklamala, v rodině něco za mými zády probíhá!

„Nic se neděje, jenom jsme prostě rádi, že ti to tak jde a že se vzadu konečně začalo něco dít,“ oblbuje mě manžel konejšivě.

„Jak ,konečně´? Dyť tady už měsíc dřu!“ vztyčím se na posteli a obracím si manžela pěkně čelem k sobě. V podstatě je mi ho teď, chudáka, líto, ale chci dostat jasné vysvětlení.

Nechce nic říct, chce spát.

Nedovolím mu zhasnout dřív, než vysype pravdu!

„Prostě babička se bavila s tátou… a ten říkal, že mu tvrdil Ópa, že už jsi měla mít dávno zasetý špenát. To je všechno,“ vyklopí mi konečně.

„Všechno, jo?“ pozoruju ho dál nasraně.

„ A táta se minulý týden trochu divil, že toho máš vysetého tak málo, když jsi nás v zimě ohromovala tím, co všechno chceš pěstovat,“ vypadne z něj celá pravda. Tedy doufám, že už je to všechno!

No nevím, co k tomu dodat. Tak já tady dobrovolně zúrodňuju zahradu, která jinak obrůstá trávou, kterou všichni nenávidí, protože neustále visí ve vzduchu otázka, kdo ji bude zase celé léto sekat. Celou zimu se snažím prokousávat zahrádkářskými knihami a mámit z rodinných stařešinů nějaké praktické informace. Nikdo mi nic neporadí, z nikoho nevypadne kloudné slovo. A pak se dozvím, že UŽ JSEM MĚLA MÍT VYSETÝ ŠPENÁT!

Jsem uražená!

****

 

Ráno přežvykuju v polévce Ópovu pažitku a přemýšlím, jakou mám teď zvolit strategii. Jako vždycky, když jsem v koncích, volám tátovi do K.

„Špenát? Ale tak ho tam klidně teprve dej, já ho taky ještě nesel,“ ozývá se rozespalý hlas na druhém konci.

„Vážně?“ lžíce s polévkou mi vypadne z ruky. Svítá mi naděje.

Odpoledne makám jako smyslů zbavená. Seju červenou řepu, kopr, kukuřici, další hrášek, hořčici, zleva obkličuju záhony lichořeřišnicí, na pravobok míří dvě sazenice majoránky, levandule, šalvěj, růže (okvětní plátky jsou jedlé). Vše zakončuji výsevem dvou řádků špenátu.

 

Že se mi daří ředkvičky, nikoho nezajímá. Rodina čeká jiné výsledky.

Že se mi daří ředkvičky, nikoho nezajímá. Rodina čeká jiné výsledky. Foto: Sláma v botách

Když jsem s tím hotová, ještě se trochu hrabu ve svých bylinkových sazenicích z farmářského trhu. Koukám, že jsem tam zakoupila i jednu sazenici špenátu. Taková maličká rostlina se čtyřmi lupeny. Zrovna když ten poklad opatrně zakopávám do záhonu, jde kolem d.-cká babička.

„Nechcete se podívat, co tady všechno mám?“ nabízím jí komentovanou prohlídku svého území, „tady jsem dala kedlubny, tady mi roste červená řepa, no a tady vedle mám vysetý špenát…“

„Špenát!“ přikyvuje d.-cká babička uznale a já jí s naprostou samozřejmostí přikyvuju zpátky.

„Já vím, že Ópa už ho sil dávno, ale to bychom měli úrodu ve stejnou chvíli. Tak jsem vymyslela, že špenát zaseju až později a budeme mít sklizeň rozloženou na dýl,“ vysvětluji zasvěceně, až si to sama věřím. Mám pocit, že jsem právě udělala určitý dojem a že je příhodná chvíle se vznešeně vzdálit.

„Omluvte mě, babičko, potřebuju si ten špenát ještě zalít zákvasem z kostivalu,“ poklonkuju se ke svému sudu. Trochu mě mrzí, že se z něho line do širého okolí takový smrad. Kazí mi to dojem.

VAROVÁNÍ: Zadní barely někdy dost smrdí...!

VAROVÁNÍ: Zadní barely někdy dost smrdí…! Foto: Sláma v botách

Babičku puch ale neodradí. Mohlo mi být jasné, že ji jen tak nesetřesu.

„Ježišmarja, holka, co to tady máš za hnus?“ slyším ji halekat už na dálku, „Mirek (babiččin syn a můj tchán) se rozčiloval, co prej to mám v sudech za sajrajt, a ono je to tvoje dílo!“

Mám toho právě dost. Už prostě cítím, že na jeden den toho bylo moc, že se ve mně zase začíná něco zvedat…

Ale dřív než stačím vypěnit, babička mě jemně chytí za paži, převede přes celou zahradu a ukáže na nádhernou rostlinu za plotem.

„Co to je?“ nechápu.

Babička si dá s odpovědí na čas. Asi aby její slova vyzněla, povídá totiž: „Tohle je kostival, Verunko. Nevím, z čeho jsi tu svou smradlavou bažinu vyráběla, ale hned to zlikviduj. Můžeš ji vylít třeba ke slepicím.“

A zatímco já tam zlomeně stojím a zírám, je to babička, kdo se vznešeně vzdálí k domovu…

Ať mi rostou!©

Nejdražší pažitka na světě

Napište komentář
V březnu jsem protřídila nakoupené pytlíky s osivem. Skleníková semena putovala k předpěstování do tátova skleníku v K. (o tom zde) Dubnová a květnová semena mají ještě čas, zbývá mi tedy postarat se o rostliny, které se mají předpěstovat při pokojové teplotě v bytě. 

 

„Dám vám celer,“ hlásí mi už předem Ópa. Táta zase nabízí předpěstovaná rajčata a nějaké kedlubny. Chystá sadbu pro sebe, tak mi jí část přenechá. Už začínám chápat, proč má celá moje rodina vždycky na jaře nastrkané po všech parapetech v baráku kelímky od jogurtů plné hlíny. Pěstují jako o život.

 

Na mě je nasít do květináčů speciality jako anýz, římský kmín, rozmarýn, brutnák, pažitku… S plastem se nekamarádím, sít budu do keramických květináčů, ať jsem stylová.

 

Teď by se mi tyhle květináče, které jsem pár před lety vyráběla, šikly. Kdovíkde skončily...

Teď by se mi tyhle květináče, které jsem pár před lety vyráběla, šikly. Kdovíkde skončily…

Praskne na to celé jedno odpoledne v D. Zeminu si nahrabu z kompostu, chci svým semenům dopřát. Horší je to s keramickými truhlíky. Pár pomlácených kousků nakonec objevím po usilovném hledání ve výběhu u slepic. I v D. se jede spíš v plastech.

 

Takže seju. Květináče se postupně plní, navezený kompost nestačí, každou chvíli pro něco běhám – pro humus, pro další květináč, pro kolíky se značením, co jsem kam vrazila. Nakonec jsem obrovnaná několika řadami květináčů. Spokojenost maximální.

Nezbývá, než tu tunu oseté země naložit do auta, převézt domů a vyvléct do čtvrtého patra v paneláku. Na manželovi vidím, že mě mlčky proklíná, tak ho motivuji řečmi o pažitce. Tu má rád.

 

Květináče si vystavím na okno v pracovně a denně si sem s nimi chodím povídat. Občas je rosím, prý je to šetrnější než zalévání. Pro moje semena jen to nejlepší. Úplně vidím tu budoucí bylinkovou džungli.

 

Jenže uplyne týden a nějak se tu nic neděje. Teoreticky by mělo…
Pravda, zaznamenala jsem pohyb v květináči s brutnákem, ale tím to končí. Desátý den se začínají zelenat i ostatní truhlíky, jedna věc mě ale zaráží: ať má jít o rozmarýn, nebo anýz, to, co leze ven, vypadá stejně. O další týden později už se na květináče ani nechodím dívat.
„Plevel,“ pojmenuje moje výsledky táta.
Bohužel na to nemám co říct. Snažím se udat alespoň úspěch s brutnákem, ale o tom v rodině nikdo jaktěživ neslyšel, takže velký respekt nebudím.

 

Příštích pár dní trávím tím, že postupně nenápadně odvážím květináče s bující trávou zpátky do D. Tentokrát si je dolů nosím sama, nemám náladu poslouchat řeči o pažitce.

 

Brutnák vysázím k jahodám (to se prý má), polomrtvou pažitku, která mezi plevelem nesměle vzešla asi z pěti semen, se pokusím přesadit na záhon (do týdne je po ní). Květináče hodím na káru a vrátím ke slepicím.

 

Když už mám pocit, že jsem tuhle bolestivou záležitost uzavřela, narazím ve své zahradní bibli na informace stran pěstování bylinek. Mám chuť jít se zahrabat do kompostu. Jedno prý ty svině zelený opravdu nesnášejí: pečlivě připravenou, na humus (=KOMPOST) bohatou zahradní půdu!
Ať mi rostou! ©

Kam s nimi?!

1 komentář
Když jsem si v Albertu kupovala semínka, měla jsem asi jako každý začátečník velké oči. Naházela jsem do košíku všechno přes fazole, dýně, kapustu až po speciality jako římský kmín, levanduli, saturejku, brutnák lékařský.
„Prosímtě, a tohle je co?“ ptá se mě táta u každého druhého sáčku. Tak to s pěstováním patrně neporadí.

 

Očekávám, že na zadní straně sáčků se semínky bude něco jako „návod k pěstění“, manuál, jak se semenem zacházet, aby z něj něco bylo. Kdy ho sít, jak hloboko, jak daleko od ostatních semínek… Tak bohužel. Celé odpoledne ty pytlíky studuju, ale chytrá z nich nejsem. Na většině jsou jen piktogramy bez – pro mě – jasných vysvětlivek. Okamžitě volám horkou linku do K.!
Zatímco táta vysvětluje, co v zahradnické hantýrce tyhle znaky znamenají, sortýruju si semena do několika skupin:

 

1. dubnový výsev do volné půdy

 

2. květnový výsev do volné půdy (to jsou semena choulostivá na květnové mrazíky, táta radí vysévat až po zmrzlých mužích! – ale proč to na pytlíku neporadí i výrobce!!)

 

3. březnový/dubnový výsev do truhlíků, v nichž se při pokojové teplotě semena předpěstují a teprve pak je možné vrznout je na zahradu

 

4. výsev do skleníku.

 

„Jsem sám zvědavý, co ti z toho vyleze,“ kroutí táta hlavou.
To já mám jinou starost. Vlastním deset drahých pytlíků se semeny, o nichž jsem se právě dozvěděla, že potřebují skleník. Žádný skleník nemám.
Táta má. Potřebuju je u něj ubytovat!

 

Táta má něco, co mě chybí!

Táta má něco, co mně chybí!

Celou zimu jsem do táty hustila, že chci pěstovat batáty a brokolici a kadeřavou kapustu… On má letos zase v plánu svou oblíbenou sestavu: kořenová zelenina, rajčata, pórek. Máma afrikány. Ale už jsem je nahlodala.
„To jsi věděl, že levandule je výborná proti bělásku zelném? Její vůně prý přebije pach zelí, takže motýl hlávky nenajde,“ vybírám ze své skleníkové hromádky náhodně jeden sáček.
Táta uznale přikyvuje.
„A tadyhle saturejka, tak ta když se pěstuje u fazolí, jsou prý chutnější,“ vysvětluju svůj další nákup.

 

O pár dní později se skleníková semena stěhují do K. Dohoda zní tak, že táta je u sebe vyseje a já si pak převezmu už předpěstované sazenice. On si na revanš pár mých „exotických“ sazenic taky nechá a zkusí svou zaběhlou zeleninovou skvadru rozšířit.

 

Mnu si ruce. Zahrádka je byznys jako každý jiný a já právě vybartrovala první protislužbu. Jestli se to osvědčí, příští rok zatáhnu do směnného obchodu další příbuzné. Good job, Veronika!

 

Ať mi rostou!©

Jak jsem poprvé skoro sela

3 komentáře
Pátek 14. března byl velký den. Slavnostně jsem oblékla montérky, nazula galoše a šla k vratům vítat delegaci z K. (mámu a tátu). Oficiálně jsem je pozvala, aby mi trochu pohlídali dceru, zatímco se pustím do historicky prvního výsevu. Nemám zájem o to, aby mi malá do čerstvě osetých řádků hamtala a pečlivě zahrabaná semínka obratem vydloubávala svými plastovými hrabičkami. Neoficiálně doufám v to, že se táta taky chopí nářadí a ukáže mi, jak mám vlastně při výsevu postupovat.

 

Teoreticky vím o sázení vše – které rostliny se nesnesou vedle sebe, které druhy se naopak blahodárně podporují v růst, které se navzájem chrání před škůdci… Jsem vyzbrojená „áčtyřkou“ s vypiplaným osevním plánem, ve kterém má každá plodina své přesně dané, několik večerů promýšlené místo. Čtyři varianty jsem rozcupovala, než jsem dospěla ke konečnému řešení. Můj výsev zohledňuje i takové faktory jako orientaci ke světovým stranám nebo sklon terénu. Teď jen přenést mé vize na záhon. No, a od toho tady mám tátu.

 

„Takže já bych začala tadyhle dvěma řádky jarní cibulky, co myslíš?“ naťukávám ho, zatímco se celá rodina seřadí kolem mého neosetého placu. Je absurdní, že akci mám patrně velet já.
„Máš nějakou úzkou motyku?“ shání se táta po vhodném vercajku. Fofrem pro ni letím.
„Takže takhle si motykou naznačíš řádek, pokud možno rovně. Někteří zahrádkáři si natahují ze strany na stranu špagát, aby to měli podle pravítka…,“ vysvětluje mi v předlonu a já ho ubezpečuju, že na mém pozemku to podle pravítka určitě mít nemusí. Pohledem mu visím na zádech. Musím si zapamatovat, co přesně s tou motykou dělá!
To už táta trhá sáček se semínky a hází je do řádků. Nestíhám ho! Než si ujasním, podle jakého algoritmu semena do půdy sype, má už řádek zahrabaný a finálně ho udusává polobotkou.
„Co tam chceš vrazit dál?“ ptá se mě, zatímco sekyrkou štípá nějaké kolíky. Podává mi je, tak si je přebírám. Dozvídám se, že kolíky se používají jako značení řádků, aby zahrádkář věděl, co a kam si zasel…

 

Nejspíš bych teď měla vysvětlit, jak je možné, že tyhle fígle neznám, když jsem celou zimu biflovala ty své zahradnické manuály. Praktické stránce výsevu se bohužel moje knihy vůbec nevěnovaly. V patřičné kapitole jsem se dočetla pouze toto: nasypte si do dlaně semena, rozházejte je do půdy a jděte od toho. Něco vyroste a to pak sníte. Takhle funguje permakultura. Já říkám, že tenhle systém je dokonalý! Jenže když jako já nerozeznáte kedluben od lebedy, je permakultura trochu problém. Je mi naprosto jasné, že pokud si jasně neoznačím, kde jsem co zasázela, kedlubny vykopu v domnění, že jde o plevel, salát omylem ušlapu, ředkvičky úplně přehlídnu a ve finále sklidím akorát bohatou úrodu pampelišek (ty poznám!).

 

Prostě si musím zavést jasné řádkování a uložit si do paměti, jak která rostlina vypadá ve všech stádiích svého růstu. Většinu znám jenom v umytém, naleštěném a halogeny nasvíceném stavu v supermarketu. Permakultura s řádky vůbec nepracuje, jenže já nechci manželovi na konci léta vysvětlovat, proč pro něj nemám domácí rajčata. Letošní sezona je startovací, nezbyde, než se smířit s kompromisy a holt se víc nadřít. Naštěstí mám tátu!

 

Takže během hodiny máme zaseté dva řádky jarní cibulky, tři namixované řádky ředkviček s mrkví, následuje dvakrát petržel a po třech řádcích pastiňák. Další semena nesejeme, podle táty je „na zbytek ještě čas.“ Škoda, tak hezky mu to šlo.

 

Nerada bych působila, že jsem k ničemu. Po tátově názorné ukázce, jak lehce a sebevědomě se lze na záhonech pohybovat, když máte praxi, se i docela těším na to, že příště už budu praxi sbírat sama. Nic jiného mi nejspíš ani nezbyde.

 

Táta odjíždí z návštěvy se zahumusenýma botama a máma zmrzlá z toho, jak nad námi postávala. Na kafe nejdou, jedou rovnou domů udělat si něco pořádného k jídlu. Byla bych ráda, kdybych se pletla… ale něco mi říká, že na další návštěvu do D. už je jen tak nevylákám. 

 

Ať mi rostou!©

Jak jsme v D. přestali pálit trávu

Napište komentář

Nikdy mi nebylo jasné, proč se musí pálit tráva. Ale jak si pamatuju z různých vesnických výjevů, běžně se to děje. Jedna z mých dětských vzpomínek: ohníček na poli, zelená nať čoudí, jde z ní smradlavý, štiplavý dým, děda přihazuje další hromadu trávy a bramborové nati a my vnoučata se pleteme kolem a připadá nám to vzrušující.

 

V D. je tráva velké téma. Na pozemku sice stojí několik velkých dílem ze zrušeného truhlářského provozu, sem tam zeleninový záhon, fůry s dřevem, asi tuna různého zrezavělého harampání, dva vraky aut, která už to tady mají na dožití, nepojízdný traktor, stará zahradní budka (přestěhovaná sem odjinud), kurník s výběhem, několik ovocných stromů, keřů, barelů na vodu, kompostů a kdoví nač jsem ještě zapomněla…, ale pořád zbývají nekonečné lány trávníku.

 

„Letos už si to sekáte sami, já už nic nedělám, je to váš barák, vaše zahrada, tak se starejte,“ vykřikuje d.-cká babička každoročně, ale tuhle zimu ještě častěji a hlasitěji než jindy. Nemine týden, aby k babičce nepřijel na nedělní oběd některý ze synů a vnuků. Kolikrát se tu potká půlka rodiny současně, to je pak třeba deset lidí ke stolu. O Vánoce dvacet. Ale jak jde o sekání trávy, dobrovolníků nikdy není dost.

 

Týden po mojí první mulčovací akci jedu znovu do D. Jelikož jsem na rodičovské, můžu si dovolit malou přepadovku vprostřed týdne.
Babička se vynoří odněkud ze zahrady. Řádí s křovinořezem a strunovou sekačkou.
„Jenom jsem si to chtěla udělat hezký kolem svých záhonů, ať to od silnice nějak vypadá,“ vysvětluje.
Nic na to neříkám. Anebo přece jen zmiňuju, že snad proběhla nějaká předsevzetí ohledně toho, že trávu mají sekat jiní?
„Já nic nesekám, já vám to tady jenom na sekání připravuju, abyste vůbec se sekačkou projeli!“ ohrazuje se celkem ostře. A pak mi ukazuje dvě fůry s trávou, kterou mi začala sušit.

 

Těžko říct, co si babička myslí o tom, že z jejích bývalých zeleninových záhonů dělám skládku suché trávy. Dřív ji byla zvyklá buď pálit, nebo házet na kompost. Jenže já pořád nemám mulče dost. Nasušené fůry si odvozím, zakryju tak zase několik řádků, ale větší část záhonů je furt holá. Vlastně není, začíná tam růst plevel!

 

„Potřebuju další trávu,“ vysvětluji později babičce, ale už se začíná cukat. Když vidí mou spotřebu, přestává vést řeči o tom, jak se budeme celé léto topit v metrácích sena, až z něj budeme nešťastní a nebudeme vědět, co s ním.
„Verunko, já taky musím dát něco do kompostu,“ usměrňuje mě.

 

Tak nevím, jestli si i moje dcera odnese z dětství stejnou vzpomínku na smrad z pálené nati. Zatím to vypadá, že se na našem pozemku o tu proklatou zelenou masu nakonec ještě poperem.