Velká rodinná špenátová krize

5 komentáře

Nemám důvod tady lhát, takže se klidně přiznám k tomu, že občas potřebuju od rodiny poradit. No, občas…

Při mém prvním setí na záhony mi asistoval táta (o tom ZDE). O semínka, ze kterých bylo třeba předpěstovat sazenice ve skleníku, se mi rovněž stará táta (protože já skleník nemám… – o tom ZDE). Když jsem se pokusila vysít do květináčů nějaké bylinky, vzešel mi z nich pouze trávník s kompletní sbírkou zahradních plevelů (ZDE). A do toho mi volá Ópa, že mu krásně vylezly rajčata s celerem a že mi veze pažitku.

Pokud si nemám připadat jako idiot, musím si okamžitě napravit reputaci!

****

 

Na přelomu března a dubna začínám cítit, že se rodinou něco šíří. Manžel nechce nic říct, dělá blbého. Bohužel nemám čas špekulovat, co se děje, moje zahrádka mě teď potřebuje celou.

A tak hned dva víkendy po sobě trávíme kompletně v D. Připadá mi, že snad ze záhonů vůbec nevylejzám. Nasela jsem hrášek, česnek, žlutou a červenou cibuli ze zakoupené sadičky a mezi řádky loňských jahod, které mi d.-cká babička přenechala do péče, jsem vrazila na střídačku pár dalších cibulí, česnek a nějakou mrkev. Jelikož se mi nepodařilo předpěstovat si skoro žádné bylinky ze semínka, nezbylo mi, než vyrazit ve městě na farmářské trhy a nakoupit si bylinkové sazenice tam – kus od 15 do 35 korun. Radši nebudu psát, kolik jsem za ty různé kerblíky, stévie, rozmarýny, šalvěje, levandule, oregana a perily čínské nechala peněz!

V sobotu vyháním manžela hned ráno za rosy před barák, aby mi tam u jižní zdi zryl kus trávníku – můj budoucí bylinkový záhon. Některé bylinky (rozmarýn, tymián, stévie) prý nesnesou tuhé české zimy, takže tyhle slečinky musím nejprve chytře vysadit do květináče a teprve až s ním zakopat do svého bylinkového ráje. Na zimu květináč vykopu a fajnové bylinky dám přezimovat někam víc do tepla. (Kde to bude, zatím netuším.)

Čerstvě založený bylinkový záhon u domu.

Čerstvě založený bylinkový záhon u domu. Foto: Sláma v botách

„Já ti jsem taková šťastná,“ svěřuju se večer manželovi, zatímco si chystáme peřiny na spaní. Zůstáváme v D. na noc, abych mohla zase hned ráno naběhnout na záhon. Mám v plánu oblažit svou budoucí úrodu blahodárným zákvasem z kostivalu. Před čtrnácti dny jsem si ho založila v jednom starém sudu.

 

„Tak to se mi ulevilo, že se ti daří,“ přizná můj muž a zhasne lampičku. „Oni už si všichni dělali starost.“

„A proč?“ zívnu.

Ticho. Manžel mlčí… Odvalí se ke zdi, škrábe si stehno a dělá, že už chce spát.

Musím rozsvítit. Co to má zase znamenat?!

„Tak hele, o co tady jde?“ startuju. Přece jenom mě intuice neklamala, v rodině něco za mými zády probíhá!

„Nic se neděje, jenom jsme prostě rádi, že ti to tak jde a že se vzadu konečně začalo něco dít,“ oblbuje mě manžel konejšivě.

„Jak ,konečně´? Dyť tady už měsíc dřu!“ vztyčím se na posteli a obracím si manžela pěkně čelem k sobě. V podstatě je mi ho teď, chudáka, líto, ale chci dostat jasné vysvětlení.

Nechce nic říct, chce spát.

Nedovolím mu zhasnout dřív, než vysype pravdu!

„Prostě babička se bavila s tátou… a ten říkal, že mu tvrdil Ópa, že už jsi měla mít dávno zasetý špenát. To je všechno,“ vyklopí mi konečně.

„Všechno, jo?“ pozoruju ho dál nasraně.

„ A táta se minulý týden trochu divil, že toho máš vysetého tak málo, když jsi nás v zimě ohromovala tím, co všechno chceš pěstovat,“ vypadne z něj celá pravda. Tedy doufám, že už je to všechno!

No nevím, co k tomu dodat. Tak já tady dobrovolně zúrodňuju zahradu, která jinak obrůstá trávou, kterou všichni nenávidí, protože neustále visí ve vzduchu otázka, kdo ji bude zase celé léto sekat. Celou zimu se snažím prokousávat zahrádkářskými knihami a mámit z rodinných stařešinů nějaké praktické informace. Nikdo mi nic neporadí, z nikoho nevypadne kloudné slovo. A pak se dozvím, že UŽ JSEM MĚLA MÍT VYSETÝ ŠPENÁT!

Jsem uražená!

****

 

Ráno přežvykuju v polévce Ópovu pažitku a přemýšlím, jakou mám teď zvolit strategii. Jako vždycky, když jsem v koncích, volám tátovi do K.

„Špenát? Ale tak ho tam klidně teprve dej, já ho taky ještě nesel,“ ozývá se rozespalý hlas na druhém konci.

„Vážně?“ lžíce s polévkou mi vypadne z ruky. Svítá mi naděje.

Odpoledne makám jako smyslů zbavená. Seju červenou řepu, kopr, kukuřici, další hrášek, hořčici, zleva obkličuju záhony lichořeřišnicí, na pravobok míří dvě sazenice majoránky, levandule, šalvěj, růže (okvětní plátky jsou jedlé). Vše zakončuji výsevem dvou řádků špenátu.

 

Že se mi daří ředkvičky, nikoho nezajímá. Rodina čeká jiné výsledky.

Že se mi daří ředkvičky, nikoho nezajímá. Rodina čeká jiné výsledky. Foto: Sláma v botách

Když jsem s tím hotová, ještě se trochu hrabu ve svých bylinkových sazenicích z farmářského trhu. Koukám, že jsem tam zakoupila i jednu sazenici špenátu. Taková maličká rostlina se čtyřmi lupeny. Zrovna když ten poklad opatrně zakopávám do záhonu, jde kolem d.-cká babička.

„Nechcete se podívat, co tady všechno mám?“ nabízím jí komentovanou prohlídku svého území, „tady jsem dala kedlubny, tady mi roste červená řepa, no a tady vedle mám vysetý špenát…“

„Špenát!“ přikyvuje d.-cká babička uznale a já jí s naprostou samozřejmostí přikyvuju zpátky.

„Já vím, že Ópa už ho sil dávno, ale to bychom měli úrodu ve stejnou chvíli. Tak jsem vymyslela, že špenát zaseju až později a budeme mít sklizeň rozloženou na dýl,“ vysvětluji zasvěceně, až si to sama věřím. Mám pocit, že jsem právě udělala určitý dojem a že je příhodná chvíle se vznešeně vzdálit.

„Omluvte mě, babičko, potřebuju si ten špenát ještě zalít zákvasem z kostivalu,“ poklonkuju se ke svému sudu. Trochu mě mrzí, že se z něho line do širého okolí takový smrad. Kazí mi to dojem.

VAROVÁNÍ: Zadní barely někdy dost smrdí...!

VAROVÁNÍ: Zadní barely někdy dost smrdí…! Foto: Sláma v botách

Babičku puch ale neodradí. Mohlo mi být jasné, že ji jen tak nesetřesu.

„Ježišmarja, holka, co to tady máš za hnus?“ slyším ji halekat už na dálku, „Mirek (babiččin syn a můj tchán) se rozčiloval, co prej to mám v sudech za sajrajt, a ono je to tvoje dílo!“

Mám toho právě dost. Už prostě cítím, že na jeden den toho bylo moc, že se ve mně zase začíná něco zvedat…

Ale dřív než stačím vypěnit, babička mě jemně chytí za paži, převede přes celou zahradu a ukáže na nádhernou rostlinu za plotem.

„Co to je?“ nechápu.

Babička si dá s odpovědí na čas. Asi aby její slova vyzněla, povídá totiž: „Tohle je kostival, Verunko. Nevím, z čeho jsi tu svou smradlavou bažinu vyráběla, ale hned to zlikviduj. Můžeš ji vylít třeba ke slepicím.“

A zatímco já tam zlomeně stojím a zírám, je to babička, kdo se vznešeně vzdálí k domovu…

Ať mi rostou!©

Nejdražší pažitka na světě

Napište komentář
V březnu jsem protřídila nakoupené pytlíky s osivem. Skleníková semena putovala k předpěstování do tátova skleníku v K. (o tom zde) Dubnová a květnová semena mají ještě čas, zbývá mi tedy postarat se o rostliny, které se mají předpěstovat při pokojové teplotě v bytě. 

 

„Dám vám celer,“ hlásí mi už předem Ópa. Táta zase nabízí předpěstovaná rajčata a nějaké kedlubny. Chystá sadbu pro sebe, tak mi jí část přenechá. Už začínám chápat, proč má celá moje rodina vždycky na jaře nastrkané po všech parapetech v baráku kelímky od jogurtů plné hlíny. Pěstují jako o život.

 

Na mě je nasít do květináčů speciality jako anýz, římský kmín, rozmarýn, brutnák, pažitku… S plastem se nekamarádím, sít budu do keramických květináčů, ať jsem stylová.

 

Teď by se mi tyhle květináče, které jsem pár před lety vyráběla, šikly. Kdovíkde skončily...

Teď by se mi tyhle květináče, které jsem pár před lety vyráběla, šikly. Kdovíkde skončily…

Praskne na to celé jedno odpoledne v D. Zeminu si nahrabu z kompostu, chci svým semenům dopřát. Horší je to s keramickými truhlíky. Pár pomlácených kousků nakonec objevím po usilovném hledání ve výběhu u slepic. I v D. se jede spíš v plastech.

 

Takže seju. Květináče se postupně plní, navezený kompost nestačí, každou chvíli pro něco běhám – pro humus, pro další květináč, pro kolíky se značením, co jsem kam vrazila. Nakonec jsem obrovnaná několika řadami květináčů. Spokojenost maximální.

Nezbývá, než tu tunu oseté země naložit do auta, převézt domů a vyvléct do čtvrtého patra v paneláku. Na manželovi vidím, že mě mlčky proklíná, tak ho motivuji řečmi o pažitce. Tu má rád.

 

Květináče si vystavím na okno v pracovně a denně si sem s nimi chodím povídat. Občas je rosím, prý je to šetrnější než zalévání. Pro moje semena jen to nejlepší. Úplně vidím tu budoucí bylinkovou džungli.

 

Jenže uplyne týden a nějak se tu nic neděje. Teoreticky by mělo…
Pravda, zaznamenala jsem pohyb v květináči s brutnákem, ale tím to končí. Desátý den se začínají zelenat i ostatní truhlíky, jedna věc mě ale zaráží: ať má jít o rozmarýn, nebo anýz, to, co leze ven, vypadá stejně. O další týden později už se na květináče ani nechodím dívat.
„Plevel,“ pojmenuje moje výsledky táta.
Bohužel na to nemám co říct. Snažím se udat alespoň úspěch s brutnákem, ale o tom v rodině nikdo jaktěživ neslyšel, takže velký respekt nebudím.

 

Příštích pár dní trávím tím, že postupně nenápadně odvážím květináče s bující trávou zpátky do D. Tentokrát si je dolů nosím sama, nemám náladu poslouchat řeči o pažitce.

 

Brutnák vysázím k jahodám (to se prý má), polomrtvou pažitku, která mezi plevelem nesměle vzešla asi z pěti semen, se pokusím přesadit na záhon (do týdne je po ní). Květináče hodím na káru a vrátím ke slepicím.

 

Když už mám pocit, že jsem tuhle bolestivou záležitost uzavřela, narazím ve své zahradní bibli na informace stran pěstování bylinek. Mám chuť jít se zahrabat do kompostu. Jedno prý ty svině zelený opravdu nesnášejí: pečlivě připravenou, na humus (=KOMPOST) bohatou zahradní půdu!
Ať mi rostou! ©

Jak jsem poprvé skoro sela

3 komentáře
Pátek 14. března byl velký den. Slavnostně jsem oblékla montérky, nazula galoše a šla k vratům vítat delegaci z K. (mámu a tátu). Oficiálně jsem je pozvala, aby mi trochu pohlídali dceru, zatímco se pustím do historicky prvního výsevu. Nemám zájem o to, aby mi malá do čerstvě osetých řádků hamtala a pečlivě zahrabaná semínka obratem vydloubávala svými plastovými hrabičkami. Neoficiálně doufám v to, že se táta taky chopí nářadí a ukáže mi, jak mám vlastně při výsevu postupovat.

 

Teoreticky vím o sázení vše – které rostliny se nesnesou vedle sebe, které druhy se naopak blahodárně podporují v růst, které se navzájem chrání před škůdci… Jsem vyzbrojená „áčtyřkou“ s vypiplaným osevním plánem, ve kterém má každá plodina své přesně dané, několik večerů promýšlené místo. Čtyři varianty jsem rozcupovala, než jsem dospěla ke konečnému řešení. Můj výsev zohledňuje i takové faktory jako orientaci ke světovým stranám nebo sklon terénu. Teď jen přenést mé vize na záhon. No, a od toho tady mám tátu.

 

„Takže já bych začala tadyhle dvěma řádky jarní cibulky, co myslíš?“ naťukávám ho, zatímco se celá rodina seřadí kolem mého neosetého placu. Je absurdní, že akci mám patrně velet já.
„Máš nějakou úzkou motyku?“ shání se táta po vhodném vercajku. Fofrem pro ni letím.
„Takže takhle si motykou naznačíš řádek, pokud možno rovně. Někteří zahrádkáři si natahují ze strany na stranu špagát, aby to měli podle pravítka…,“ vysvětluje mi v předlonu a já ho ubezpečuju, že na mém pozemku to podle pravítka určitě mít nemusí. Pohledem mu visím na zádech. Musím si zapamatovat, co přesně s tou motykou dělá!
To už táta trhá sáček se semínky a hází je do řádků. Nestíhám ho! Než si ujasním, podle jakého algoritmu semena do půdy sype, má už řádek zahrabaný a finálně ho udusává polobotkou.
„Co tam chceš vrazit dál?“ ptá se mě, zatímco sekyrkou štípá nějaké kolíky. Podává mi je, tak si je přebírám. Dozvídám se, že kolíky se používají jako značení řádků, aby zahrádkář věděl, co a kam si zasel…

 

Nejspíš bych teď měla vysvětlit, jak je možné, že tyhle fígle neznám, když jsem celou zimu biflovala ty své zahradnické manuály. Praktické stránce výsevu se bohužel moje knihy vůbec nevěnovaly. V patřičné kapitole jsem se dočetla pouze toto: nasypte si do dlaně semena, rozházejte je do půdy a jděte od toho. Něco vyroste a to pak sníte. Takhle funguje permakultura. Já říkám, že tenhle systém je dokonalý! Jenže když jako já nerozeznáte kedluben od lebedy, je permakultura trochu problém. Je mi naprosto jasné, že pokud si jasně neoznačím, kde jsem co zasázela, kedlubny vykopu v domnění, že jde o plevel, salát omylem ušlapu, ředkvičky úplně přehlídnu a ve finále sklidím akorát bohatou úrodu pampelišek (ty poznám!).

 

Prostě si musím zavést jasné řádkování a uložit si do paměti, jak která rostlina vypadá ve všech stádiích svého růstu. Většinu znám jenom v umytém, naleštěném a halogeny nasvíceném stavu v supermarketu. Permakultura s řádky vůbec nepracuje, jenže já nechci manželovi na konci léta vysvětlovat, proč pro něj nemám domácí rajčata. Letošní sezona je startovací, nezbyde, než se smířit s kompromisy a holt se víc nadřít. Naštěstí mám tátu!

 

Takže během hodiny máme zaseté dva řádky jarní cibulky, tři namixované řádky ředkviček s mrkví, následuje dvakrát petržel a po třech řádcích pastiňák. Další semena nesejeme, podle táty je „na zbytek ještě čas.“ Škoda, tak hezky mu to šlo.

 

Nerada bych působila, že jsem k ničemu. Po tátově názorné ukázce, jak lehce a sebevědomě se lze na záhonech pohybovat, když máte praxi, se i docela těším na to, že příště už budu praxi sbírat sama. Nic jiného mi nejspíš ani nezbyde.

 

Táta odjíždí z návštěvy se zahumusenýma botama a máma zmrzlá z toho, jak nad námi postávala. Na kafe nejdou, jedou rovnou domů udělat si něco pořádného k jídlu. Byla bych ráda, kdybych se pletla… ale něco mi říká, že na další návštěvu do D. už je jen tak nevylákám. 

 

Ať mi rostou!©