Slyšeli jste někdy o disfrutalismu? Ten název je šílený, ale vlastně nejde o nic, co by neznaly ještě naše prababičky. Rodiny žijí po kupě, pomáhají si s vařením, polnostmi, dětmi, vlastně kdečím – aby si ulehčily život. Aby přežily. Začínám zjišťovat, že lidstvo udělalo velký krok zpátky, když tenhle systém opustilo jen proto, že přežít se dnes dá i bez jediného hektaru a hlídací prabáby na vejminku.
Nakonec jsem podobný nápad dostala i já. Vrátit se. Praha je Praha, ale pro člověka, který se čím dál víc vzhlíží v přírodě a její jednoduchosti, je trochu moc nepřírodní. Proto jsem po deseti letech v metropoli zavelela k návratu. Kam? Kam jinam než do mého rodného bytu v městečku L., 4. patro, sídliště.
****
„Nepočítej s tím, že si nějaký ty vaše krámy vezmeme k sobě my,“ varují mě rodiče, když přijedou na návštěvu a pro nevybalené tašky ani nemohou vyjít po schodech.
Ne, ani mě nenapadlo, že by naši mohli mít o přechovávání našeho bordelu zájem. Jejich pozemek v K. je sice jen o něco menší než skládka v D., proměnit ho na depozitář Národního muzea však naši zarytě odmítají. V domě mých rodičů nenajdete jedinou věc, kterou by nevzali aspoň jednou za rok do ruky. Máma je mistryně světa ve vyhazování a táta králem bazoše. Žádné sentimentální ohledy, skladování svatebních šatů nebo ubrousku z restaurace, kde jste byli na prvním rande… Toho jsem schopná já, ale máma? Ta vyhodí i jídlo ze stolu dřív, než ho stačíte dojíst.
„To ale taky není správný. A ekologický,“ rýpe si manžel, místo aby radši mlčel.
„Ekologický by bylo si vůbec žádné krámy nepořizovat! Ale to zrovna my dva moc neumíme. A vůbec, proč se hrabeš v tom kufru?“ všimnu si, že manžel znovu otevírá loďák s oblečením pro charitu, který jsem po několika dnech konečně nachystala k odvozu.
„No prosímtě, ty snad chceš vyhodit moje starý slipy?“ ohrazuje se muž nespokojeně a začíná z kufru pro potřebné zachraňovat části své garderoby.
„Samozřejmě, že je chci darovat. Copak ty je nosíš?“
„No… ale..“
„Ale co?“
„Mohly by se jednou hodit… Vendovi, až vyroste.“
„Ale to bude za DVACET LET!“
Marnost, to je jediné slovo, které mě napadá. Odteď vyhlašuju přísný zákaz pořizování čehokoliv! Kdo mi ještě něco nového přitáhne do baráku, toho odtud vyrazím. A Vánoce škrtám. „No ne, švagrová, ale něco vám přece dát musíme?“ nachomýtne se k mému běsnění švagr. Podívám se na něj a povídám: „MNĚ… dejte SVATEJ KLID.“
***
Jestli jsem si myslela, že situace už nemůže být hustší, nevěděla jsem, s jakými zprávami se manžel a tchán vrátí večer z D.
Táta rovnou zalézá do svého kamrlíku pod půdou, zatímco manžel se kolem mě začíná ometat.
„Večeře není, jestli se chceš zeptat. Jak vidíš, tak stále vybaluju…,“ okřiknu ho rovnou, aby si snad nemyslel, že jsem v tom zmatku ještě stihla navařit.
On ale vytáhne těžší kalibr. „Musíme k vašim do baráku uložit naše skříně. V D. došlo místo.“
Ale ne, směju se, tohle na mě nezkoušej. Na humor tohoto typu nemám náladu. „Jak došlo místo? Koukejte tam ty skříně odvézt, až je byt konečně dovyklizenej.“
Manželův obličej je ale úplně kamenný. „Říkám ti, že do D. se už definitivně nic nevejde. Je konec. Táta z toho dneska málem zkolaboval.“
Počkat, počkat, počkat…. těch informací je nějak moc. Pozemek v D. je přece nafukovací. Jako rodinné skladiště slouží už mnoho desítek let. Dá se tam najít nepojízdný traktor, kus žebřiňáku, postroje na koně (nikdo si tam žádného nepamatuje), třicet železných motyk bez násady, padesátilitrové konve na mlíko (ani krávy tam nikdy nebyly), tisíce a tisíce zrezlých hřebíků, matiček, šroubků, vrutů, průřez dětskou i dospělou módou a obuví za posledních sto let, lustry, kafemlínky, židle s různým počtem nohou, nábytek krásnej i úplně prožranej červotočem… prostě cajky všeho druhu, které už nikdo nezvládne roztřídit, i kdyby na tom pracoval odteď až do důchodu.
Tak jak je sakra možný, že místo dojde v D. zrovna ve chvíli, když tam potřebuju něco uložit JÁ?!?
„Ty skříně tam narveš,“ rozkazuju třesoucím se hlasem, protože tuším, že na spadnutí je strašnej průser. „Nemůžeme naše krámy vnutit k našim. Vyděděj mě,“ zhroutím se doprostřed svého majetku. Tohle stěhování je fakt zlej sen. Manžel si ke mně přisedá a chlácholí mě: „Jsi jejich dcera, pomůžou ti.“
Podívám se na něj. Ano, není nic, co by pro mě rodiče neudělali. Klidně nás u sebe v létě nechali bydlet, trpěli naše neustálé větrání a vaření, nezavřená vrata, Lídy hluk, bordel. Už tři roky mi pomáhají s pěstováním a málem jsem jim v baráku porodila. Ale udělat si z domu skladiště, tohle pro mě mistryně ve vyhazování a král bazoše prostě neudělaj. Vím to, ale nevím, jak to vysvětlit muži.
„Ale oni musej, Verun. V D. se dneska děly strašný věci. Táta chtěl rozštípat židle,“ vysvětluje mi muž, k jaké tragédii málem došlo.
No, nechci to zlehčovat, ale zrovna židlí je v D. nejmíň padesát.
„No právě!“ chytí se toho hned manžel. „My jsme tam vezli ty přebytečné židle, které jsi v baráku nechtěla. (Jo jo, patnáct židlí mít v jídelně nepotřebuju.) Jenže když jsme je chtěli složit ve strojovně, už tam na ně prostě nebylo místo. Zato se všude válel samej čajovej servis. Nakonec táta přece jen vymyslel, kam by je ještě mohl vrazit. Tak se s nimi zase vlečeme jinam a víš ty, co vono tam stálo? Dalších patnáct, těch úplně samých židlí! To tátu dorazilo. Začal vykřikovat, že je všechny rozštípe. Jenže se tam zničehonic objevila babička a začala je bránit vlastním tělem.“
„Proč proboha? Copak babička není ráda, že by se v D. konečně začalo s těma věcma něco dělat?!“ nechápu.
„Babička?!“ zachechtá se manžel ironicky. „Ta když mě přistihla, jak táhnu ke kotli bednu se starejma hadrama, skočila po ní se slovy: ,To chceš spálit takový krásný svetry?´ Povídám: ,Ale babi, mám doma deset mnohem lepších svetrů.´ Za to mi málem nafackovala. ,Cože máš?! Válku na vás, holomci!´“
Chytám se za hlavu a přitom umírám smíchy. Jakým omylem, jakým ironickým nedopatřením se mohlo přihodit, že jsem se zrovna já, dcera svých rodičů, přivdala do takovéhle mamonářské famílie!
****
Tak už začal listopad. Konečně je všechno jakž takž přestěhované. Akorát ty skříně pořád zůstávají v bytě; tvářím se, že tento problém neexistuje. Rodiče se nakonec možná přece jen slitují… Kdoví. Už to neřeším.
Úvodní starosti se stěhováním totiž začínají pomalu vyklízet prostor tomu dalšímu: jak se v baráku sžije tolik lidí a nepolezeme si náhodou na nervy?
„Jsme tu měsíc a ještě jsme neuspořádali žádnou welcome party!“ povídám jednou večer manželovi. Neklamné znamení, že po prožitých hrůzách se zase vracím do života. Manžel se na myšlenku večírku nezatváří (ale to on nikdy), jenže má smůlu, blíží se Halloween.
„Halloweenská party!“ Jeho bráchu naštěstí není těžké pro cokoliv nadchnout. „Supr, půjdu za spartakiádního vraha,“ prohodí švagr a vyráží hledat červené trenky a ostrý nůž.
„Já se převlíkat nemusím. Půjdu za unavenou matku,“ zaraduju se i já, že konečně uplatním svůj ksicht z posledních týdnů.
V neděli akce H. vypukne a nás je teď už doslova plný barák. Všude kolem se hemží děti i dospělí v maskách a já si libuju, jak je to krásný, když to v domě žije, komunitní život a tak.
„No sláva, konečně jsi spokojená,“ oddechne si manžel a jde hosty oslnit svým vybrnkáváním Queenů.
Později se spolu srazíme v kuchyni, když jdu návštěvníkům vařit kafe. Vlezu do tý skříňky nad dřezem. Jak v ní máme talíře a hrnky. A najednou se začnu strašlivě, přímo hororově smát. Protože tohle je fakt … blbej vtípek. „Víš, Kubo, že já na všechno to kafe nemám dost šálků? Mně by se teď docela hodil jeden z těch patnácti odvezených čajových servisů.“
Manžel mrkne na mě a pak na návštěvníky, tak různě bloumající po jídelně. „Ono by se ti teď, Verun, možná docela hodilo… i pár těch nešťastných tátových židlí….“
****
DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ
Tento článek NEBYL napsán za účelem skrytého nátlaku na moje rodiče, aby našim skříním a dalším věcem otevřeli brány svého domu. Bude-li v této věci dosaženo jakéhokoliv posunu, je souvislost s vydáním tohoto článku čistě náhodná.
Tento článek BYL napsán jako varování před mamonařením, syslením, hromaděním, skladováním, hrabošením, štosováním…. a především před nakupováním, pořizováním a utrácením, které vždy stojí na začátku tohoto mamonaření, syslení, hromadění, skladování… . Pamatujte pouze na jediné. Židle a hrníčky se občas hodit můžou.
Ať mi rostou! ©