Jak jsem si alternativně léčila chřipku

2 komentáře

Co je ještě horší než chlap s rýmičkou? Sláma v botách s chřipkou!

VAROVÁNÍ: Tento článek obsahuje fotografie neučesané, nemyté, nemocné třicítky s horečkou!

***

Poslední měsíc se kolem mě motali samí nemocní lidé, ale možnost, že bych sama padla, jsem si vůbec nepřipouštěla. Nakládám se přece celou zimu do česneku (k manželově radosti…) a na okně pěstuju řeřichu…

Fajn, takže ve čtvrtek jsem ONEMOCNĚLA I JÁ. Patrně chřipka.

„Tak to se na čtrnáct dní rozluč s horama,“ sýčkuje manžel. Vždycky ví, jak potěšit. „Otec to měl od Novýho roku a doteď se necítí,“ pokračuje v přísunu dobrých zpráv. Ještě že ho v horečce špatně slyším. Zaznamenávám pouze, že mi s dobrými radami nabízí i nějakou krabičku z lékárny.

Mně!

Mám osmatřicet stupňů, hučí mi v uších a moje hlava připomíná ořech drcený ocelovými kleštěmi. Ještě jsem ale pořád schopná odolávat návrhům typu Paralen Grip.

„Tsss, já chřipku zvládnu i bez léků. Nejlepší lékař je spánek,“ poučuji okolí i v deliriu. Pak muži hodím na krk děti a jdu si zalézt. 

Dcera nejdřív přivlekla neštovice, pak chřipku. Ale já nemůžu onemocnět, myslela jsem si. Foto: Sláma v botách

Dcera nejdřív přivlekla neštovice, pak chřipku. Ale já nemůžu onemocnět, myslela jsem si. Foto: Sláma v botách

****

Spánek. To je přesně to, co mi už hezkých pár měsíců chybí. (Jediná drobná nevýhoda, když máte doma miminko.) A možná bohužel důvod, proč jsem já, chronický držák, onemocněla navzdory všem svým bio-fíglům, kyselému zelí a tak.

Teď se konečně můžu jít trochu prospat, jenže tomu pro změnu brání migréna. Něco, co normálně taky neznám. A moc lituju všechny, kdo jo.

„To je hrozný, nemůžu ani spát, jak mě ta kebule bolí“ vracím se ukňouraně zpátky k rodině.

„Bože, ty seš pacient,“ vrčí manžel otráveně a snaží se mi znovu udat ten paralen, neboť tuší, že mu jinak přistanou děti na krku i příští den.

„Neexistuje,“ bráním se ale stále zarytě chemii, se kterou jsem se rozloučila v roce 2010. Jen kvůli chřipce si nezkazím statistiku.

No jo, jenže je devět večer a něco se sebou dělat musím. Musím se VYSPAT.  A s tou hlavou v kleštích se to prostě zatím nepovedlo.

***

Po dalším marném pokusu se zase vracím z ložnice. Co mi to kdysi posílala do mailu teta? Domácí lék proti migréně, to myslím tenkrát stálo v předmětu hromadně rozesílané zprávy. Ok, teď mám příležitost vyzkoušet, jestli tyhle spamem šířené zaručené rady fungují.

Recept je snadný: smíchat vodu s himálajskou solí a citronem. Obojí doma máme. Chvíli hledám přesný návod v mailu, pak v lednici a…

… JDU TO ZKUSIT.

A protože jsem nedávno začala natáčet videa, volám muže, ať jde můj pokus zdokumentovat.

„Ty musíš mít fakt vysokou horečku,“ okomentuje to, protože na rozdíl ode mě vidí, jak teď vypadám. No jo, tuším, že to nebude zrovna na výstavu. Já ale hodlám přinést autentické svědectví, které možná přepíše dějiny lékařství, takže okolnosti typu, že mám na hlavě vrabčí hnízdo a špatně odlíčené stíny, musejí jít v zájmu pokroku stranou. Moje hrdinství zboří internet. 

POZOR: VIDEO Z POKUSU K VIDĚNÍ ZDE.

***********

Pátek.

Podařilo se mi trochu prospat, ale stačí ujít pár kroků z ložnice do kuchyně a mám zase dost. Manžel zůstává doma a opět fasuje děti. Aby tak neremcal, na odpoledne mu na výpomoc objednám tchyni. Sobě svařím vodu se zázvorem, pak do hrnku přileju lžíci jablečného octa a svůj loňský šípkový sirup a zase hned mizím směr ložnice.

„To je babizna kořenářka,“ ulevuje si manžel, když mě pozoruje. Než mě zastupovat u dětí, jel by snad radši do té práce!

„Buď v klidu, do pondělí jsem fit,“ slibuju mu sebevědomě od dveří. Jestli jiní bojují s chřipkou čtrnáct dní, já to zmáknu přes víkend. A nepadne na to jediná pilulka aspirinu. Přísahám!

Pak upadnu do čtyřhodinového, téměř komatózního spánku. V jednu mě manžel probudí, že syn už pláče hlady. Nakojím hladovce a svařím si další půllitr zázvoru s octem. Poté pokračuji dalšími třemi hodinami spánku…

Spánek a fotoléčba - lék na chřipku s dvojím účinkem. Foto: Sláma v botách

Spánek a fotoléčba aneb aplikuji lék s dvojím účinkem. Foto: Sláma v botách

Spánek a fotoléčba - lék na chřipku s dvojím účinkem. Foto: Sláma v botách

Dcera coby slušně vychované dítě následuje můj vzor. Foto: Sláma v botách

 

****

Přemýšlím, kdy jsem naposled spala TŘI HODINY V KUSE. Co máme syna, se to mockrát nepovedlo. Přitom takové blaho. 🙂

Já už asi  vážně potřebovala onemocnět. Abych se konečně mohla  TOLIK a TAK KRÁSNĚ VYSPAT. Připadá vám to jako maličkost? Mně ne!

Večer vycházím z ložnice jako královna. Hýřím energií a bohužel už zase i nápady.

„Co jdeš dělat?“ nevěří manžel očím, když mě vidí sedat si za počítač, sotva jsem vstala z postele, nebo přesněji řečeno, sotva jsem vstala z mrtvých. Právě o tomto zázračném ozdravení musím informovat svět.

„Na to nemám nervy. Přebíráš děti a teď jdu pro změnu spát já,“ hodí mi manžel po celodenní službě zase zpátky na krk domácnost a jde se uložit k spánku spolu s dcerou.

***

Vrtalo mi hlavou, jak to že jsem u nás tentokrát onemocněla já a ne muž, když já mám zelí a česnek, zatímco on párky s hořčicí. A myslím, že jsem na to přišla. Klíčem je ta poslední věta minulého odstavce. Můj muž chodí spát s dcerou. Někdy  v osm, někdy v devět večer, po desátý už ho každopádně nikdy bdělého nezastihnete. Ví, že ho dcera párkrát za noc vzbudí a že potřebuje těch svých x hodin spánku, aby dobře fungoval. Takže si chodí lehnout včas.

Zatímco já? Desetkrát za noc buzena synem chodívám do postele klidně až v jednu ráno. Vstávám unavenější, než jsem do postele lehala. Ne týden, ani čtrnáct dní nebo měsíc, ale už nejmíň od září. A to si říkám biožena. Je na takovém hazardování s vlastním zdravím ale něco přirozeného? Je tohle udržitelné a bio? Kážu tu cosi o zdraví, a přitom úplně igronuju signály svého zbídačeného těla? Vždyť moc nechybělo a musela jsem pozřít Paralen Grip!

A tak ani metráky domácího kvašeného zelí a poctivého českého česneku nezabránily tomu, na co dojede každý, kdo nenaslouchá přírodě ani zdravému rozumu – nezabránily nemoci.

Slibuju, že se (hned po dopsání tohohle článku. A dodělání videa…) polepším, a vás, lidi, taky moc prosím: Zahoďte večer ty svoje smartphony a jděte to zalomit. Je zima, čas krátkých dní a dlouhých nocí. Příroda má jasno v tom, co v tomhle období máme dělat.

Chřipková epidemie je jenom pro ty, kdo to jako já ještě nepochopili.

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Tak na zdraví a ať mi rostou!©

 

 

 

SLÁMA & DEPRESE. Jak psi pochcali fazole a manžel přišel o kalhoty

8 komentáře

Kdybychom žili před sto lety, bylo by to letošní krásné léto posledním, kterého jsem se já a moji potomci dožili. Protože zhruba někdy touhle dobou by nám došlo všechno jídlo. Potom – hladomor!

*****

Za více než rok, co zahradničím, se ze mě stalo všechno jen ne výkonný zemědělec. Tři dny leje. V létě bych velebila oblohu a tančila děkovné tanečky, ale teď prostě konstatuju: prší. Na zahradě už není co zachraňovat. Potřebuju sice dosklízet mrkev, zalít zimní pórek, zahradu celou uklidit a třeba už vysázet česnek. Ale když to počkalo doteď…

Až do léta jsem si myslela, že nás lidí, co žijeme v souladu s Vesmírem, Zemí, Sluníčkem…, nemůže něco jako počasí stresovat. S přírodou nebojujeme, nejdeme PROTI ní, ale jí NAPROTI, ruku v ruce vstříc bioúrodě.

Konve byly v zápřahu až do chvíle, kdy v barelech došla voda. A další už nenapadla. Foto: Sláma v botách

Konve byly v zápřahu až do chvíle, kdy v barelech na dešťovku došla voda. A další v příštích třech měsících nenapadla. Foto: Sláma v botách

A tak jsem letos vysadila dvakrát víc kapusty a cibule než loni, dýně jsem strčila na všechny tři komposty, brokolicí posázela půlku statku a kde se dalo, tam strčila květák. Všechno smíšené kultury pečlivě promýšlené mnoho večerů.

Kdybych se místo toho šla radši vyspat.

Tahle sezona byla tvrdá. Tvrdá jako země na mých záhonech, do kterých celé měsíce –  do háje zelenýho! – ani jednou nezapršelo!

Zažít největší sucho za posledních 500 let je čest a velká událost. Ale víc bych si tu slávu užila, kdybych se nesnažila farmařit. Nebo kdybych měla studnu.

Skoro všechno, co jsem letos zasadila, skončilo v kompostu. Hlávky zelí byly suché jako papír a ani molice je nechtěly. Ke květáku jsme si taky nepřičuchli. Brokolice? Dvě. Mrňavý… Stát se mi tohle, když jsem loni s farmařením začínala, už blog nepíšu. Šla bych se utopit. Vlastně co plácám, to by v řece musela téct nějaká voda!

Foto: Sláma v botách

Afrikány se ze sucha vzpamatovaly. Kapusty, květák ani brokolice ne. Foto: Sláma v botách

Požadavky na golfové hřiště by náš trávník letos (opět) nesplnil. Trávu jsme sekat nemuseli. Taky pošla. Foto: Sláma v botách

Požadavky na golfové hřiště by náš trávník letos (opět) nesplnil. Trávu jsme sekat nemuseli. Taky pošla. Foto: Sláma v botách

A přitom to v červnu začínalo tak slibně. Foto: Sláma v botách

Přitom vše v červnu začínalo slibně. Foto: Sláma v botách

Měla jsem toho rozjetýho tolik. A moc krásně to všechno uschlo. Foto: Sláma v botách

Krása! A jak krásně to později všechno uschlo. Foto: Sláma v botách

Můj táta mě denně utěšoval zprávami z Novy, abych ve svém neštěstí nebyla sama. Zemědělci prý letos přišli o šest set milionů. Na jižní Moravě se nesklízela cibule, protože narostla moc malá. A ani česká jablka se prý nedostanou do krámů. Já to poslouchám, všechno úžasný,… ale líp mi není.  Já prostě jen chtěla cibuli jako medicinbal a zase dělat mošt. Místo toho do guláše loupu golfové míčky a oči mi slzí z vícero důvodů.

Vprostřed nejtěžších srpnových pařáků organizovala babička v D. nedělní obědy, na nichž předváděla své rané brambory. „Byla ses už podívat, jestli ti taky něco vyrostlo?“ ptala se mě pokaždé, když mi na talíř sázela další brambor o velikosti volejbalového míče. Došlo mi, že pokud si mám uchovat alespoň základní důstojnost, musím svoje brambory sklidit beze svědků. Vlítnu na to, když babička po obědě uspává dědu, a svůj pytlíček pak ukryju do sklepa. Do kuchyně přinesu ukázat jen několik vybraných modelů. Babička si na to vezme brýle. A zase je rychle odloží. „Vidělas, jaký brambory jsem měla já?!“ No jó, jenomže babička studnu měla.

Moje nepřekonatelné brambory o velikosti mexického dolaru. Foto: Sláma v botách

Moje nepřekonatelné brambory o velikosti mexického dolaru. Foto: Sláma v botách

„Příští rok vymyslíme zavlažování,“ odchytí si manžela tchán. „Koupěj se ty velké plastové nádrže a budeme do nich chytat vodu ze střech. A když se pořídí čerpadlo, natáhneme od babičky hadice a Veronika si může zalévat z její studny,“ objasňuje nám, jak by situaci vyřešil on, stavební inženýr s praxí v elektrárně. Já principiálně nejsem proti, potřebovala bych akorát vědět, jak to tchán vidí s tím, kdo přesně ty čerpadla a nádrže zafinancuje… .

A pak se divte, že poslední měsíc jezdím na pozemek jenom, když si chceme opéct buřty. Naposledy jsme v D. grilovali s partou kamarádů, jejichž psi mi pomočili poslední zelené fazolky a udělali tak za letošní sezonou mokrou tečku. MOKROU!

Láďo (chrt), ty to vezmi z leva a Kessi ať se zkusí na ty fazole strefit po celý dýlce záhonu. To bude švanda. Foto: Sláma v botách

Láďo, ty to vezmi zleva a Kessi ať se zkusí strefit po celé dýlce záhonu. Foto: Sláma v botách

***

„Mám depresi,“ povídám manželovi. To vždycky rád slyší. Lezu do lednice a zase narazím ma misku s pochcanými fazolemi, které patrně nikdy nikdo nesní. Vyndám je na linku, protože se chci ještě víc trýznit. Manžel ale nemá na moje pozitivní řeči náladu, konečně má víkend. Jeho namotivované úsměvy chcípce oplácím.

„Ale prosímtě, no tak ti všechno pošlo. Já tě stejně obdivuju. Byl bych na tebe pyšný, i kdybys nevypěstovala jedinou mrkev.“

„Tak zrovna mrkev mi narostla!“ ozve se někde z mého nitra staré ego, pak se ale zase propadnu do melancholie. „Jenomže to je tak všechno, co jsem letos vypěstovala.“

„Ale byly jste s Lídou celé dny venku, máte takový pěkný koníček,“ chce mě muž pohladit po vlasech, ale ucuknu, mám je jak pochcanou slámu. Pochcanou, úu-éee. Nechci manželovi zkazit víkend, ale… to se nedá popsat, to je prostě tam vevnitř… depka… vnitřní krize.

„Pojď, uvaříme si nějaký dobrý jídlo a uvidíš, že ti to zvedne náladu. Co ty na to?“ zkouší to se mnou dobrácky i dotřetice. A já mu to odkývu, klidně cokoliv, hlavně mě utrať.  O něco později spolu opravdu začínáme vařit. Skočím do špajzu pro pytlík našich golfových míčků. Muž nechápe, chtěl cibuli.. „Ale tohle JE cibule. Naše. Bio.“

To není sadba, ale sklizeň! Foto: Sláma v botách

To není sadba, ale sklizeň! Foto: Sláma v botách

„Tak víš co, já v pondělí odejdu z práce dřív a vyrazíme si večer na Oblík na hrušky. Tam jsi byla minule tak šťastná. Jestli ti nepomůže tohle, tak už nic,“ přichází manžel s novou vizí, jak mě zbavit podzimní deprese. Ach jo, proč mě prostě nenechá zalknout se vlastní ubohostí?

Letošní tragickou úrodu si potřebuju důstojně odtrpět, proč to nikdo nechápe? Netvrdím, že jsem do mrazáku neposlala žádný hrášek, ale když si vzpomenu na ty metráky hnoje, které jsem na pozemek vlastnoručně navozila… A co z toho? Cibule a brambory jako od Uko Ješity.

Letošní josta. R.I.P. Foto: Sláma v botách

Letošní nováček na pozemku – josta. R.I.P. Foto: Sláma v botách

 

*****

„Mám to volno, jedu, v šest hodin sraz před panelákem,“ volá mi manžel z přeplněné R7. „Vezmi košíky, očešeme tu starou hrušeň pod Oblíkem, jak mi minule tak chutnala,“ vydává rozkazy a zní už zase tak pozitivně. Remcám si něco celou cestu k autu.

Jak se ale pomalu blížíme k mému oblíbemému kopci za městem, začínám se i já na náš večerní výlet těšit. S dcerou jsme si přece naši poslední výpravu na Oblík hodně užily, vzpomínáte? (článek Báječné výlety na ovoce aneb aby vám i z flákání něco káplo)

U ovčí farmy pod kopcem vysedáme z auta, akorát když se slunce začíná poklonkovat. „To zase bude západ, no podívej se na to, Verun! Škoda, že nemám s sebou foťák!“ nadskakuje manžel v euforii. Ohlédnu se za sebe a nerada uznávám, ale to krvavé slunce má něco do sebe.

„To jsou ty podzimy, viď,“ pohladí mě muž po stehně a já, furt nerada, ale zase souhlasím. Odteď už bude celé dny tma, ale jinak mám i já podzim ráda. Tajuplně voní.

„Jsem ráda, že jsme sem jeli, měl jsi dobrý nápad,“ položím svému muži hlavu na rameno a poprvé zahlédnu něco jako záblesk slunce ve své duši. Pak si u cesty všimnu pár hluchavek a to pozvolné šíření paprsků pokračuje. „Uděláme si před spaním meditační čajík!“ dostávám se zpátky do ztracené formy. (článek Čaj pro maminku) Opodál si narvu nějaké neuvěřitelně zajímavé suché chroští do vázy.

Foto: Sláma v botách

Novinka u mé postele, vzpomínka na takový jeden výlet…  Foto: Sláma v botách

 

Čaj z čerstvých hluchavek. Při delším louhování získává zlatavou barvu. Foto: Sláma v botách

Čaj z čerstvých hluchavek. Při delším louhování získává zlatavou barvu. Foto: Sláma v botách

Co se dá dělat, na světě je hezky. A já na to kvůli suchému létu a mizerné úrodě málem zapomněla. Před sto lety bychom možná pošli hladem, ale díkybohu žijeme v éře farmářských trhů. A někteří farmáři asi stejně jako naše babička zavlažování mají. Takže…? Nějak to do jara překlepeme a pak zase zaseju. „A pak koupíme ty největší plastový nádrže, co?“ mrknu spiklenecky na muže, aby viděl, že jeho stará žena je zpět.

Jenomže… jenomže… nějaký problém?

Když se zahledím na manžela, vidím, že jemu oblblý úsměv posledních dní ztuhnul.

„Ty hrušky už někdo očesal!“ lape vyděšeně po dechu. „No vidíš to, jsou fuč, všechno je otrhaný. Tady už někdo byl. Někdo nás předběhl!“

Chvilku mi trvá, než to pochopím, než mi dojde pravý rozměr této tragédie. Pod Oblíkem roste spousta hrušní, cestou od auta jsme minuli nejmíň tři.

„No jo, jenže tyhle jsou ty nejlepší. Já jsem chtěl tyhle! Ty žlutý.“

Zmateně se rozhlédnu. „Ale ty zelený z tamtý hrušně byly přece taky dobrý.“

„Já nechci žádný zelený hrušky, proč tady asi zbyly, že jo?“ prská můj chlap a obchází „svou“ hrušeň ze všech stran. „Jako ti to vzali komplet, tady nezůstala jediná hruška. Akorát tam úplně nahoře, ale jak se tam dostat….“

„Prosimtě tak si natrháme ty zelený…“

Muž se na mě podívá, jako kdybych přiletěla z Marsu. „To máme z toho, že jsi o těch hruškách psala na blog. Si to tam někdo přečetl a jel sem najisto A my máme prd,“ štěkne po mně jedovatě.

Musím se smát. „Ale jdi, vždyť ten blog pořádně nikdo nečte.“

„Tak v tom případě nechápu, proč ho píšeš!“ zpraží mě manžel ještě ostřeji a už si sundavá sako. Rozhodl se, že ve svých navoskovaných lakýrkách, kalhotách od obleku a košili, kterou měl, když jsme se brali, vyleze na svou jedinou skutečně milovanou hrušeň na světě. Posledních pár žlutých hrušek zůstalo viset až úplně nahoře v koruně. Tak deset exemplářů. A můj muž je prostě chce.

Lakýrkama obejme kmen. Rozhodl se, že se za každou cenu nahoru vydrápe. Nadává. „Kubooo,“ přemlouvám ho.

Řach! Strašná rána. Dcera se ohlédne mým směrem a naše vyplašené oči se setkají. Dlaněmi jí zakryju brýličky. Nechci se TAM podívat, nechci vidět, co se stalo. Možná jsme právě přišly o živitele. A TO je tragédie.

„Do prdele! Jau! To je bolest, ku*va!“

Živitel přežil.

„Já jsem si snad roztrhnul rameno. Podivej, to je bolest, ježiš, já mám určitě vyraženej dech!“ úpí tělo válející se v trávě pod hrušní. Začínám cítit, jak se mi zvedá žaludek. Jestli je to na šití, tak se pozvracím, pohled na krev nezvládnu.

„Neukazuj mi to, já to nechci vidět. A vůbec, proč jsi tam lezl, ty pitomče? Seš normální? V těchhle hadrech, v botách z práce,“ nemůžu se na manžela ani podívat. Svíjí se a strašně, strašně trpí.

Když se po pár minutách konečně sebere, počítáme ztráty. „Hele jak jsem tady sedřenej,“ svléká rozervanou svatební košili.

„Tak to ti gratuluju. Doufám, že sis aspoň jednu hrušku utrhnul,“ odplivnu si. Když se ukáže, že horolezec přežil, nějaké odřeninky mi začínají být ukradené. Jeho představení na stromě nás vyšlo na mnohem víc než pár kapek krve. Kalhoty jsou na zadku vejpůl a ta památeční košile! „Já tě zabiju!“ zhroutím se k němu pod strom. „Pro pár hrušek!“

„Žlutejch…“

Opřeme se jeden druhému o záda.

Slunce už definitivně zapadlo a do pár minut nás pozře tma. Rozhlédnu se po mizející krajině. Za chvíli si neuvidíme na nos. Přesto je pořád docela teplý večer, možná jeden z posledních v tomhle roce. Možná jeden z posledních, co jsem se takhle dostala ven. Tráva voní vlhkým tlením, na všechno padá rosa. Absolutní ticho.

Vlastně ne tak úplné. Dcera něco žvýká a hrozně spokojeně mlaská.

„Hele, nějaký spadly!“ skočí manžel šipku metr dopředu. Přímo před námi se v trávě válejí dvě hrušky. TY ŽLUTÝ!

„Ty jsi jak malej kluk,“ rezignuju a do jedný tý zatracený věci se zakousnu.

Když on měl pravdu, ten chlap můj ztřeštěnej. Tyhle žlutý jsou fakt nejlepší.

THE END!

 

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

*****

Běží titulky, diváci se zvedají… když tu náhle… vprostřed na plátně se ještě rozsvítí malé světélko. To si naši hrdinové mobilem svítí na jednu ze zelených hrušní a češou sice ne tak dobré, ale věřte, pořád těžce nadprůměrné hrušky. Pak ruku v ruce vyráží k autu. Světýlko zhasíná. A titulky zase pokračují….

Krásný konec letošní zahrádkářské sezony vám přeju, buďte zdraví, veselí, česejte hrušky a kdo máte psy, prosím, hlídejte, kam močí! 😉

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

A ať vám rostou! ©

Čaj pro maminku

4 komentáře

Milá maminko,

jako malá jsem ti k svátku matek nosila šeříky. Nádherně voní a jsou tak krásné. Mohla bych ti z nich něžnou kytici natrhat i teď, dva fialové mi právě kvetou před domem.

Ale jsme už obě velké holky. Šeřík si můžeš kdykoliv otrhat do vázy sama, dobře vím, že i tobě jeden – bílý – kvete a voní u domovní branky.

Jsou ale jiné věci, které pro tebe dnes můžu udělat. Které vím, že si sama neuděláš, nenajdeš si čas, nevzpomeneš si….

Čaj pro maminku ke Dni matek: květy hluchavky bílé, řebříček, šalvěj ananasová a pampeliškový med s meduňkou a pomerančem, všechno hand-made-with-love! Foto: Sláma v botách

Čaje ke Dni matek: nasušené květy hluchavky bílé, řebříček, šalvěj ananasová a pampeliškový med s meduňkou a pomerančem, všechno hand-made-with-love! Foto: Sláma v botách

Tyhle čaje ti, maminko, vydrží déle než šeříky ve váze. Slibuju, že taky voní.

Hluchavkový čaj s řebříčkem ti dávám, abys mi zůstala zdravou ženou. Šalvěj je také všelék, ale tahle ananasová je spíš o příjemné chuti – a i o tom by měl život být. Pampeliškovým medem si doslaď dny, které ti budou připadat zbytečně hořké. Je v něm i meduňka pro klidnou duši a pomeranč pro svěží vítr do plachet.

Ať si ty čaje budeš vařit v práci, nebo večer k televizi, pokaždé si vzpomeneš, která žába ti je věnovala. Z lásky nasušila, mašlí ozdobila. Jen taková maličkost. Stejně jako věnovat ti tenhle článek na blogu.

Krásný Den matek, maminko! ♥

Čaj pro maminku ke Dni matek: květy hluchavky bílé, řebříček, šalvěj ananasová a pampeliškový med s meduňkou a pomerančem, všechno hand-made-with-love! Foto: Sláma v botách

Čajová home collection pro zdravé maminky. Foto: Sláma v botách

S pampeliškovým medem to zase byla story. Článek s veselými příhodami z natáčení už brzy na blogu. Foto: Sláma v botách

S pampeliškovým medem to zase byla story. Článek s veselými příhodami z natáčení už brzy na blogu. Foto: Sláma v botách

 Hluchavka bílá

Nebudu ze sebe dělat chytrou, tohle nemám ze své hlavy, ale z webu dedekkorenar.cz, kde se o hluchavce píše tak krásně a něžně jako nikde jinde, s dovolením cituji:

Když si uděláte z hluchavky zlatistý čaj čtvrthodinovým spařením jedné lžíce sušených květů v 4 dcl vody, přivoňte, přivřete oči a představte si ten strašný objem vložené práce, úsilí a důvěry ve vás, usrkávajícího spotřebitele, že vám pomůže a způsobí zdraví, radost a uspokojení. To by vás mělo naplnit jako vzducholoďový balón a stejně tak i povznášet. Proto doporučuji pít hluchavku i jako obřadní či meditační čaj. Ta psychosomatická energie se prostě nemůže neprojevit, máte-li Řád věcí, přání, tužeb a skutků dostatečně tvořivý a podpořený určitou mírou sebekázně. …

Sbírání je pro hračičky, ale když mám na zahradě takovouhle nadílku, nešlo kolem jí nečinně chodit. Foto: Sláma v botách

Sbírání je pro hračičky, ale když mám na zahradě takovouhle nadílku, nešlo ji nečinně ignorovat. Foto: Sláma v botách

Květ hluchavky je vhodným doplňkem u směsí pro uklidnění mysli a při nespavosti nebo podrážděnosti, co nervového systému se týče. Zde lze kombinovat s meduňkou, dobromyslí, mařinkou, kozlíkem, chmelem, andělikou, srdečníkem, levandulí, třezalkou atd. …

Jiné uplatnění hluchavky je ve směsích určených k odkašlávání, protože obsah slizů, silic, saponinů i tříslovin nabízí zklidnění podrážděných sliznic dýchadel při různých zánětech a kašlech včetně astmatu. Typickými protikašlavými partnerskými bylinami jsou sléz, podběl, divizna, jitrocel, lípa, bez, máta, tymián, mateřídouška, petrklíč, třapatka.

Velmi účinné působení lze očekávat při nadměrném a bolestivém menzes, krvácení z dělohy a zánětlivých pochodech v této ženské lokalitě. Kombinovat doporučuji s malinou, kontryhelem, řebříčkem, přesličkou, měsíčkem, heřmánkem a případně chmelem při hormonálních potížích. …

(celý článek Dědka kořenáře o hluchavce bílé ZDE)

 

Řebříček obecný

Umí toho vážně hodně, ale jak se říká, s dobrým pomálu. Čaj z řebříčku se nepije dlouhodobě a nepřerušovaně, čas od času se ale hodí, třeba když:

– ženy trápí záněty vaječníků nebo svalové nádory dělohy (myomy), od bolesti uleví sedací koupele.

– v klimakteriu je jedním z čajů, které dokážou s nepříjemnými projevy hormonální bouře zacvičit.

– máte pálení žáhy, jste nadmutí jako balón, trápí vás žaludeční křeče nebo záněty trávicího traktu…. řebříček podpoří činnost žaludečních šťáv.

Pozor: Někdy se ale můžou dostavit i vedlejší účinky. Pobolívá vás po pití hlava nebo máte motolici? Tak to řebříček anebude zrovna tou vaší bylinou.

 

Pampeliškový med

Alergici mají smůlu, ale jinak je tenhle „falešný“ med bezva proti kašli, nachlazení a jiným nemocem horních cest dýchacích. Prý se po něm dobře odkašlává. Bylo by rozumné schovat si pár lahviček ve sklepě na zimu. Vydržíte-li ovšem jeho výborné chuti tak dlouho odolávat…

Ať mi rostou!©

 

Host do domu, KOSU do ruky! Jak jsem se byla vzdělávat na Valašsku

Napište komentář
Když jsem před časem zmizela na pár dní na Valašsko, svůj útěk jsem maskovala různými ušlechtilými důvody. Ale ve skutečnosti mi šlo o jediné, zbavit se na chvíli dcery (což všichni prokoukli) a zahrady. Což je smutné, ale musím si to přiznat. Zahradničení je bezvadná čistička hlavy. Kdo celý den sčítá nějaké cifry v Excelu, toho rozcvička s motykou skvěle protáhne a monotónní jednocení mrkve na chvíli příjemně pošetří mozkové závity.

 

Jenže já ani jedno z toho nepotřebuju, jsem dva roky doma s dítětem! Povídám si s vysavačem a moje slovní zásoba se scvrkla na  „ty ty ty“,  „hoplá“, „bác“. Pokud se něco zásadního nezmění, brzy začnu po úspěšném použití záchodu tleskat i sama sobě.

 

„Potřebuju mezi lidi,“ zradila jsem tak nedávno jedinou větou manžela, dceru i svou zahrádku a zamávala jim na rozloučenou lístkem na vlak.

 

****

 

Pozemek mých tradičních hostitelů na Valašsku, rodiny M., je typickým příkladem zahrady, které nemusíte nic moc dávat a přesto tudy proudí všeobjímající harmonie. Taky ale od takové zahrady kromě té harmonie nic zásadního nečekejte. Tahle divočina poskytuje spoustu stínu pro čtení knih na staré dřevěné houpačce, šumění potoka přirozenou podmalbu pro klidné usínání a staré stromy doslova svádějí ke každodenní meditaci.

 

Ale byly časy, kdy mi tohle připadalo málo.

 

Vyrostla jsem totiž na zahradě, kde se od plotu k plotu táhly řádky pórku, česneku a brambor. Vynášejí nejlíp. Díky rodičům vím, že zahrada dokáže vydělat na dovolenou u moře, bazén a tenisový kurt. Ale taky vím, kolik to stojí dřiny a zničených prázdninových dní. Protože antuka se musí kropit, bazén čistit, trávník sekat a ty tuny brambor a česneku, které jsme se jako děti nasbíraly a načistily…, bych snad vůbec neměla vytahovat!

 

„To bude bezva, až ti Lidka bude moc na zahrádce pomáhat,“ mrkají na mě spiklenecky moje babičky.

 

No právě! To je přesně ten důvod, proč mě tak oslovila permakultura. Metoda farmaření, při které se o sebe rostliny starají samy, zahradník na ně jen dohlíží, a když už má hojnosti na pozemku moc, projde se po něm s košíkem a posbírá si úrodu.

 

Rodina M. na Valašsku nejspíš nikdy neměla ambice jezdit k moři a budovat soukromý tenisový klub. Podle toho taky jejich zahrada vypadá. Zato ale paní M. ví, k čemu se hodí která bylinka a neustále v kuchyni něco suší, nejstarší ze synů Michal zná v okolí každou stezku, ví, kde co roste a kdy to dozraje, prostřední Honza dokáže během chvíle vyšplhat na jakýkoliv strom a nejspíš by přežil i v  poušti. A nejmladší syn Marek umí na horském kole takové kousky, že se snad musel někde v terénu narodit. Všichni více či méně inklinují k vegetariánství, mají zvířata v úctě. Neumím si představit, že by někdy kupovali maso v supermarketu.

 

Genialitu jejich zahradní divočiny jsem ale docenila až časem. Do té doby jsem do Michala neustále ryla.
„Proč nic nepěstuješ?“ nedokázala jsem pochopit, když jsem viděla nekonečné plochy neposečené trávy na jejich pozemku. Sem tam spadlé jablko, sem tam slepičinec, kury ve vysoké trávě kolikrát ani nejdou vidět. „Seš línej!“ vpálili jsem mu dokonce. To ze mě mluvilo mé k.-cké já, schopné zúrodnit i práh před domem. Michal obvykle ohrnul nos a pronesl nějakou výmluvu, kterou jsem mu neuznala. Zahrada jako kráva a kde nic tu nic. No dobře, mají tady vyhrazený plácek pět na pět metrů, kde si maminka pěstuje pažitku a trochu zeleniny. „A já jsem nasadil borůvky!“ pokusil se mě Michal jednou šokovat. Pak jsem ho asi dvakrát viděla na ty keříky, bojující o život s plevelem třikrát větším než ony, šplouchnout trochu vody z potoka. „A to si říkáš milovník přírody!“ To byla asi největší urážka, kterou jsem se na něm kdy dopustila.

 

No, a pak jsem v zimě začala číst ty svoje knížky o permakultuře. Hmmm…!

 

U M.se mi vždycky líbila jedna věc. Kdykoliv v létě vyrážíme na nějaký výlet, můžu si u plotu nasbírat hrst malin nebo si na konci zahrady natrhat do pusy ostružiny a kus od cesty nabrat vodu ze studánky. Když jsme tu loni v červnu bivakovaly s dcerou, dostávaly jsme od paní M. vajíčka s tak svítivě oranžovými žloutky, že jsem poprvé naplno docenila výskyt kopřiv a pampelišek na zahradě s volně se pasoucími slípkami (kurami, dyť já vím). Každé jídlo jsme si ozdobily čerstvou petrželkou, libečkem, pažitkou…
Lidka a valašské kury, první setkání loni v létě. Foto: Sláma v botách

Lidka a valašské kury, první setkání loni v létě. Foto: Sláma v botách

Naposledy mě u M. překvapili domácí bezovou limonádou. Bez jim roste nad houpačkou u potoka. Jakto, že jsem si ho dřív nevšimla? Nebo těch vzrostlých rakytníků u kůlny. Rakytníkový sirup a marmeláda jsou v bioprodejnách docela drahá sranda. Ale nechci zase při pomyšlení na jejich zahradu začít kalkulovat. Protože to by permakulturní zahradník (nebo Michal) nikdy nedělal.
Bez kvete v květnu a červnu. Stačí pár květenství otrhat do džbánku, přidat třeba čerstvou meduňku nebo mátu, zalít vodou, případně přikapat citron, med... Nechte odstát klidně na slunci (stejně ledové pití není zdravé) a je hotovo. Kupovanou limču už nebudete chtít. Foto: Sláma v botách

Bez kvete v květnu a červnu. Stačí pár květenství otrhat do džbánku, přidat třeba čerstvou meduňku nebo mátu, zalít vodou, případně přikapat citron, med… Nechte odstát klidně na slunci (stejně ledové pití není zdravé) a je hotovo. Kupovanou limču už nebudete chtít. Foto: Sláma v botách

 

Valašské kury jsou nějaké vo kapánek divněší. Foto: MIKUMI

Valašské kury jsou nějaké vo kapánek divnější. Foto: MIKUMI

A já už jsem pochopila jednu šokující věc: pokud mi má moje permakulturní bezúdržbová zahrada někdy fungovat, sklep se má sám od sebe plnit a já se mám na svém pozemku oddávat jen radostnému dovádění s dcerou (místo věčného okřikování, ať ten mulč hází jinam a proboha nešlape po hrášku), mám jedinečnou šanci se právě od rodiny M. něco přiučit. Všeobjímající harmonie totiž není u nás v D. na rozdíl od ředkviček nikdy dost. Poslední kapkou bylo, když jsem minule zahlédla aní M., aktivní dámu, jejíž sedmdesátiny jsme slavili před nějakým rokem, jak si ráno mezi svými kurami a pažitkou spokojeně cvičí pár prvků z tai-či. Ten den jsem se přikradla za Michalem, jestli by mě nevzali do učení.

 

„My například v D. pořád řešíme trávu,“ povídám mu, zatímco se válím s encyklopedií bylinek na té jejich soukromé louce u domu. Hned mě napadá, jestli nemůžu chytit klíště. Protože takhle přemýšlíme my v D. Michal pochopitelně protočí oči. Z klíšťat má taky vítr, ale přece když cítím, že po mně něco leze, tak to setřesu. Když to setřást nejde, je to klíště a je třeba zareagovat. „Smím ho případně hodit do potoka?“ ptám se asi úplně blbě. Další významný pohled. Rozumím, klíšťata netopit, odnášet co nejdál na konec zahrady. A hlavně si nekazit pohodu.

 

„Kdykoliv přijedu do D., babička tam funí se sekačkou a nadává, že se na to příště vykašle, že ta tráva roste moc rychle a nikoho to nezajímá,“ snažím se Michalovi přiblížit, jak může tak samozřejmá věc jako tráva tolik stresovat zkušenou pramatku manželova rodu a celé její pokolení.

 

„Já sekačky nemám rád, dělají rámus, každou chvíli se odněkud ozývá jejich řev,“ nepřekvapuje mě Michal. Jinou odpověď jsem ani nečekala, autor mé zahradnické bible má taky sekačky na černé listině. A doporučuje kosu jako všestranný ekologický fitness přístroj, rovnoměrně rozvíjející celou tělesnou muskulaturu. U M. v kůlně jsem jednu taky viděla.

 

A opravdu je to tak. Sekačku sice rodina M. také vlastní, ale používají ji jen na části pozemku ve stavu krajní nouze. Zbytek zahrady se nechává svému osudu. Když už tráva doroste rozměrů, které nelze ignorovat, nabrousí bratři kosu a jdou se tělesně rozvíjet. Pak zaplatí pár kaček někomu ve vsi, kdo si rád trochu přivydělá, aby jim nasušil seno. Ani vlastně nevím, k čemu jim pak to seno je, protože dobytek nechovají. Ale rozhodně vím, že by jim kvůli takovému biosenu leckterý chovatel morčat (třeba já donedávna) urval ruce.

 

Kromě klíšťat (zajímavé, že jsem u nich na zahradě nikdy žádné nechytila, zatímco moje kamarádka Linda na té naší sekané zahradě v D. okamžitě jedno schytala – story s Lindou ZDE) přitahuje vysoká tráva jejich rodinné louky spoustu zvířat, která jsou v permakulturní zahradě vítána. Všechny ty brouky a motýly ani neznám jménem. Kočky a žáby jim lezou až do domu. Veverky skáčou za okno (protože před domem roste líska obsypaná oříšky), na zápraží bacha na slepýše a ano, strachu z pavouků jsem se taky zbavila až tady. Byla to nutnost.
Kdo poznáte, co je to za brouka, pište mi, dík. Foto: MIKUMI

Kdo poznáte, co je to za brouka, pište mi, dík. Foto: MIKUMI

Slepýš je neškodný, ale vyděsit dokáže. Foto: MIKUMI

Slepýš je neškodný, ale vyděsit dokáže. Mě teda rozhodně. Foto: MIKUMI

 

Krmítko pro veverky? Ne, jenom chodí užírat ptákům. Foto: MIKUMI

Krmítko pro veverky? Ne, jenom chodí užírat ptákům. Foto: MIKUMI

 

„Nauč mě kosit,“ napadne mě, když si v knížce dočtu další stránku a z válení v trávě už mě začíná tlačit zadek. Pokud nemám po návratu na svou zahradu utrpět šok, měla bych se i tady trochu hýbat a netrénovat pouze zvedání kalíšků s domácí bezádou či slivovicí. Předpokládám, že kosení vyžaduje určitý fortel, ale ten já mám. Dyť denně tahám patnáctikilové dítě a kdysi jsem uběhla půlmaraton. Patřičný grif jistě rychle okoukám, jsem snaživá žena s titulem. V duchu se tetelím, jak potom v D. všem vytřu zrak. Až zase babička vytáhne stížnosti, jak jí ta tráva přerůstá přes hlavu, vytáhnu já kosu. Travní trápení v D. jednou provždy vyřešeno!

 

****

 

Víte, co je můj největší celoživotní problém? Že se vždycky dokážu rychle a snadno pro cokoliv nadchnout. Za to by mě rodina M. jistě pochválila. Jen bych nesměla být takové tele.

 

„Ne! Jak to držíš? Nemůžeš sekat takhle dopředu. Ty tu trávu musíš jakoby podříznout. Takhle,“ bere mi Michal už asi popáté kosu z ruky a znovu mi ukazuje, jak jednoduché to je. Dívám se upřeně a soustředěně, rozkládám si celý ten elegantní pohyb na sérii po sobě jdoucích krátkých minitahů. Vypadá to tak snadně.

„Ne! Pořád to děláš stejně blbě. Říkal jsem podříznout. Co na tom nechápeš?“ Mám dojem, že budu první člověk, který dokáže Michala na jeho vlastní zahradě rozhodit z jeho klidného středu. Já už dokonale rozhozená jsem. Nesnáším, když mi něco nejde.  Asi moc tlačím na pilu, teda… na kosu.

„Ne! Je toto možné? Veru, takhle… dívej…“ Klapka, nácvik kosení po sto osmnácté.

Po dalších pěti „ne!“ to vzdávám. Uvnitř se vztekám víc než d.-cká babička cestou pro sekačku. Že jsem až takové tele, to jsem nečekala. A zrovna jde kolem paní M. Ta ostuda. Už sem nikdy nepřijedu!

„Kosa je pro tebe možná pro začátek moc těžká. Zkus to s kosákem,“ vysvobozuje mě ta moudrá žena. Sice nevím, co je kosák, ale rychle přikyvuju. V kůlně fasuju srp, tedy po valašsku kosák. Srpy máme i u nás v D., babička jimi seče pampelišky a kopřivy slepicím (protože my na rozdíl od rodiny M. nevěříme, že by nám „kury“ na volné zahradě nerozsápala nějaká škodná – takže by se to zaručeně stalo).

„Takhle přisedneš, jednou rukou si pevně chytíš nahoře trávu a druhou rukou ji usekneš jako břitvou. Prosímtě, ale hlavně mě při tom nesekni do stehna!“ odskakuje ode mě Michal po tom, co viděl. Po třech vlažných – ale nikoliv marných! – pokusech se konečně trochu chytám.

„Ještě víc u země to sekej… no, vidíš… tááááák… Ty nejsi marná, cérko. Podívej, mami, jak to Verči jde.“

Oooo, právě se vznáším někde na obláčku. Permakulturní bože, doufám, že se díváš! Musím nějak odčinit ty vyvražděné slimáky z minulého týdne… (o tom ZDE)

Mezi místem, kde kosí paní M. a kde já, jsou viditelné rozdíly v kvalitě výsledku a mě navíc stojí mnohem víc námahy se vůbec k nějakému výsledku prokosit, ta samozřejmá ladnost pohybu tu prostě není. Ale postupně se zlepšuju. Za chvíli jsem celá zelená od trávy, ale paráda. Alespoň si můžu odpracovat, že jsem více méně přijela s prázdnou, a přitom jim čtyři dny zabírám místo u stolu. Dávám si závazek, že paní M. poseču kosákem celý prostor kolem jejích bylinkových záhonků. Sekačkou by to sice bylo „eins zwei hotový“, ale i permakulturní zahradník holt musí občas máknout.

Uznávám, moje chyba, měla jsem se obléct vhoděi. Jenže ještě před chvílí jsem nevěděla, do čeho jdu. Foto: MIKUMI

Uznávám, moje chyba, měla jsem se obléct vhoději. Jenže ještě před chvílí jsem nevěděla, do čeho jdu. Foto: MIKUMI

Ta žena za mnou je můj vzor. Nejen v kosení. Foto: MIKUMI

Ta žena za mnou je můj vzor. Nejen v kosení. Foto: MIKUMI

 

A nakonec je to fakt makačka! Sakra, nejde to ale vůbec rychle. Co měl Michal jedním tahem kosy, seču já s kosákem nejmíň na šestkrát. Pot ze mě neteče. Pot ze mě leje! Uvědomuju si, že jsem si teď mohla číst a popíjet u toho tu výbornou bezádu s meduňkou. Takovouhle strategickou chybu by zkušený permakulturista (nebo Michal) nikdy neudělal.

„Nechceš pivo?“ houkne na mě přes plot chlápek zvaný Zelák, kterého znám už roky od vidění, a nabízí mi lok ze své flašky. Chybí mu většina zubů, ale dobrá nálada nikdy. Ráno mu Michal slíbil padesátku za to, že jim pomůže s tím senem. Od rána jsem ho z trávy pozorovala, jak maká, a on zase pozoroval mě, jak se pod jabloní válím v plavkách. „Daj mu peníze, teprve až to dodělá. Jinak  ti s penězi hned zmizí a budeš to seno obracet sám,“ vyslechnu strategickou diskuzi v rodině M. Mám chuť se chlapíka zastat. Opřeného o vidle jsem ho skoro neviděla, fakt se snaží. Je hic jako v pekle a já sama mám po půlhodině kosení dost. Ale pak si říkám, že do interních valašských záležitostí nemám co strkat nos, mohla bych narazit na  nějaké kulturní bariéry.

 

„Že bych znovu zkusila tu kosu?“ doplazím se po chvíli zpátky do kuchyně. Vzdávám myšlenku, že bych celou oplocenou část u záhonů zvládla poséct jen s pomocí kosáku. Z dřepění na bobku mě pálí stehna a taky mě začíná bolet zápěstí, je to pořád jeden stejný pohyb rukou. Nechápu, jak to ten chlápek na zahradě může tak usměvavě dávat, je pravé poledne, třicítky vedra. Asi to pivo, neměla jsem odmítat… Nebo je to další perma-kulturista?
„Kosu si schovej na jindy. Pro začátek ses naučila dost. Nečekal jsem, že budeš tak šikovná,“ povídá mi Michal. A i tohle je velká škola permakulturního životního přístupu.

 

****
Odpoledne se už zase pěkně v plavkách procházím pod jabloněmi. Paní M. mi prozradila recept na svůj bylinkový „ženský čaj“. Pije ho preventivně a jak jsem se dočetla v její bylinkové encyklopedii, měly by ho správně pít všechny ženy po čtyřicítce. A ty mladší, zvlášť když trpí gynekologickými obtížemi, klidně taky. Základem směsi je „nejlepší přítel ženy“ kontryhel (listy), dále řebříček (nať) a listy hluchavky.  Všeho mají u M., jak zjišťuji, na zahradě hojnost. Jak jinak. 🙂 Rozhodě si musím tyhle bylinky taky nasušit, naštěstí nám rostou i u nás v D. Pokud ale neskončily pod sekačkou!
Ať mi rostou!©