Letos nemám s D. žádné velké farmářské plány. Moje hospodaření se přesouvá na nový pozemek ve V. a částečně i k rodičům na zahradu v K. (důvod téhle akce vám prozradím příště). To ale neznamená, že jsem to v D. úplně zabalila. Zahrada už žije svým životem, některé plodiny se samy rozsemeňují, daří se bylinkám. A tak se mi konečně plní můj sen, jezdím do D. sklízet, aniž bych tam musela makat. Tak přece po těch létech! 🙂

 

„Jak to, že jsi přijela bez malý?“ vítá mě ve čtvrtek u vrat d.-cká babička a pouští mě na pozemek. „Je ve školce,“ odpovídám. Tuhle výmluvu mi manželova babička sice nerada, ale uznává: děti potřebují kolektiv. I prdlajs, matka si potřebuje odpočinout, pomyslím si já, ale samozřejmě kolektiv, hlavně ten kolektiv.

„Přijela jsem si jenom pro salát a zase frčím. Než ji naložím ve školce, chci to vzít ještě přes les,“ volám na babičku a mizím dozadu na záhony. Ale babička kvapí za mnou, protože… slyšela dobře salát?

„Prosimtě jakej salát tady můžeš mít v únoru? Nebo ty máš skleník?“

Ne, žádný skleník jsem na pozemku tajně nevztyčila. A možná že slovo „salát“ je opravdu trošku vzletné. Oficiálně je polníček spíš polní plevel, ovšem stal se v posledních letech v gastronomii tak nóbl, že jste ho už určitě taky viděli draze prodávat v supermarketech. A přes zimu je vděčnou ozdobou talířů v lepších restauracích. To by naše prabáby žasly…

Však žasne i d.-cká babička. „To myslíš tyhle lupeny? K čemu je to dobrý?“

„Právě že jako salát. Nebo z něj dělám pesto, pomazánku, prostě máme i v zimě co chroupat,“ snažím se raději moc nepoučovat. V manželově rodině stejně nemá smysl cokoliv vysvětlovat. Pro mě ale rozhodně smysl mělo si do D. pro to lupení zajet.

O chvíli později už s potěšením zjišťuju, že letošní mírná zima přála nejen polníčku, ale i mým bylinkám. Přežilo oregano, meduňka, saturejka i tymián. Nevidím zatím žádný život pouze u pažitky a máty, snad to ale nevěstí nic špatného. Bylinky si otrhám, vyryju pár pórků a nějaké cibule, které jsem loni zapomněla v zemi a teď tu raší (ale ta zelená nať je taky dobrá a zdravá). Pak skočím do sklepa pro broskvové kompoty a pampeliškový med a z hoblin si vyhrabu uskladněné mrkve s petrželí. Na lískách je pořád ještě pár pěkných, ne zcela scvrklých jablek. Na moštování loňská jablečná úroda nebyla, ale přes zimu s jablky přece jen asi vydržíme.

 

„Příště přijeď s Lidkou!“ klade mi na srdce babička, když se s ní po hodině loučím zase u vrat.

Vím, že babičku mrzí, že už zahrada na jaře neožije naší společnou prací, Lídiným štěbetáním a opakovanými diskuzemi o jedení pampelišek, pěťouru nebo vaření polévek k snídani, místo abychom si radši vzali chleba se šunkou. Ale tak to je. Už nebude mít smysl k babičce do D. týden co týden jezdit, když máme konečně vlastní pozemek jenom kousek od bydliště. Lidčiny lopatičky a radvanec jsem přesunula do V. hned na podzim. V D. plánuju vysadit už jen brambory a pár bezúdržbových plodin a jezdit je kontrolovat nejvýš jednou do měsíce.

A tak se dívám s pochopením na babičku, kterak osaměle postává u vrat a signalizuje mi, že na silnici je volno, a je mi jí líto. „Slibuju, že příští týden dorazíme,“ volám na ni z okýnka. „Přijedeme si zase natrhat čersvý salát.“

„No právě, pro ten salát sem musíte, holky!“

Když s plným kufrem zásob uháním zpátky do města, jen mě tak napadne,  jestli babička taky někdy zkusí ty moje lupeny ochutnat…

PS. RECEPT na polníčkové pesto najdete v článku, který o mně vyšel v časopise KONDICE v dubnu 2016 – k přečtení ZDE.

© Ať mi rostou!