Na počest zvířatům, která denně nasazují životy pro náš plný břuch.

Kamarádi mě nedávno šokovali novinkou, že zakládají králičí farmu, ale pozor, na dvorku městské vily! On stloukl z pár prkýnek provizorní králikárnu a ona nad výběh umístila slunečníky, aby se pepici při pastvě nepřehřívali. Nestačila jsem valit oči, když jsem to viděla na FB.

„Ale to není všechno,“ svítí Markétě oči. „Po králicích jsou na řadě kuřata. V prosinci vás zveme na zabíjačku.“

Načež nám David přináší karton vajíček. Taky jejich domácí!

No nedalo mi to, musela jsem jejich městské hospodářství vidět.

Ve výběhu skotačí osm ušáků a my je s Markétou pozorujeme ze zahradních lehátek, situovaných přesně proti králičímu výběhu. „Je to paráda,“ pochvaluje si novopečená farmářka, „lehávám tu, pozoruju králíky, hotový balzám na duši,“ a hladí si u toho těhotenské břicho. Až začínám pochybovat, jestli svoje pepiky jednou dokáže sníst.

Pak si ale vzpomenu na Davida, jeho dřevorubecký plnovous a paže jako duby… Markéta, protože mi nejspíš čte myšlenky, se jen zasměje: „Dejv se vyloženě těší, jak si je stáhne z kůže. A já je bránit nebudu, dítě potřebuje kvalitní bílkoviny.“

****

Jíst, kuchat, porcovat

Od téhle chvíle mi to v hlavě šrotuje. Neměla bych si ke všemu, co dělám, přidat ještě masnou výrobu? Nemusela bych pak chodit pro králíky do farmářské prodejny, zato bych ale musela svoje zvířata sama zabít, a nejen to, taky je kuchat, porcovat… a s chutí jíst.

A to mi připomnělo jednu rok starou událost z D., o které jsem tenkrát na blog ani nechtěla psát.  Spíš na ni rychle zapomenout.

Když se ale v Lidovkách začtu do rozhovoru s primatoložkou a znalkyní zvířecích duší Jane Goodallovou (Zla je schopen jen člověk, říká britská primatoložka, etoložka antropoložka Jane Goodallová), zase se mi to všechno zjeví před očima. Ty naše slepice…

****

Výchova masožravců v Čechách

Je docela zázrak, že ze mě není vegan. Moje nejodpornější vzpomínka z dětství totiž je, kterak moje maminečka stojí rozkročená nad spařenou slepicí, ruce zanořené hluboko do krvavých útrob, a vytahuje odtud nesnesené žloutky se slovy: Taková škoda, ty ještě sníme! A tatínek milovaný zatím u krvavého špalku nekompromisně stíná hlavu další zoufale kvokající slepici. Nenese, má to spočtený.

To mi bylo asi tak deset let.

Zabíjačky byly celkově v naší rodině oblíbené. Nebo znáte lepší příležitost, aby se sjeli bratranci a tety a společně se nad krví vychládajících zvířat pobavili, co je u koho nového? Vyrostla jsem na dvorku, kde přišla o život hezká řádka prasat, kachen, králíků, holoubat, slepic a dokonce i vůl. Přesto, nebo právě proto, dnes nejsem vegan. Kdo bez psychického újmy přežije to, že mu děda zařízl a stáhl z kůže králíka, se kterým ještě ráno dováděl ve výběhu, je do konce života zocelený.

Mého muže stejnými metodami zocelila zase jeho rodina, a tak si i on odnesl do života vzpomínky na kvičící čuníky, talíře plné ovaru… a lásku k masu.

Jedna věc ale je vidět, jak přichází o život zvíře z dědova útulného chlívku, a druhá věc je se na exekuci osobně podílet. Nikdy se to po nás nechtělo, dá rozum, byli jsme děti. Jenže dnes už nejsme.

A tak nás loni na podzim čekal křest ohněm. Neboli šest vynesených slepic, které je dle d.-cké babičky nejvyšší čas zaříznout a sníst.

*****

Na co je dobrá slepice v důchodu

„Se pobleju…“ vybavuju si okamžitě vzpomínku z deseti let. Slepice na polévku ale chci, a tak přemýšlím, jestli to dám.

„Ale Lídu necháme doma,“ souhlasím nakonec. Chudák dítě už si se slepicemi užilo své.

Půlku chovu nám totiž hned první rok zamordovaly kuny. Ale jakým způsobem. Když šelmy naše slípky zardousily, zkrvavělé se je snažily prorvat plaňkami slepičího výběhu, ale marně, dobře ten výběh manžel postavil. Slepičí mrtvolky tak zůstaly na dvorku, kde je ráno objevila babička. Rozběsněná z masakru vběhla i s mršinami do baráku a začala nám jimi máchat před nosem. Ano, i před Lídiným. A jelikož ta se teprve učila mluvit, jedny z jejích prvních vět v životě byly: „Co udělaly kuny slepičkám? Zakously krk! Zakously krk!!!“, přičemž si dítě rukou šermovalo pod krkem ve výmluvném gestu.

Hlášku o kunách a zakousnutých slepičkách jsme slýchali dlouho a v Žáčkových říkadlech jsme museli kapitolu o kunách přeskakovat.

Naštěstí to už odvál čas.

Slepice, které přežily vraždící nájezdy kun, se nakonec dosnášely slepičího důchodu a babička měla pro cibiny jen slova chvály. Statistika snůšek byla totiž závratná. „Krásný život u mě máte, holky. Tak puta puta ná puta ná,“ užívala si babička svoje kámošky.

Po třech letech ale přišla chvíle, kdy snůška pomalu, ale jistě přestala babičku uspokojovat. Výkonnost holek totiž klesla na jedno vejce na šest slepic a náklady začaly převyšovat námahu na to vejce vynaloženou.

Slovo zabíjačka se odteď začalo skloňovat pokaždé, když jsme do D. přijeli.

„Copak vy je, babičko, ale dokážete zabít, když s nimi máte tolik odžito?“ ptám se nevěřícně. Když nás opustil děda, co jiného než slepice (a kočka) babičce v D. zůstalo?

„No ještě aby se jim chtělo do kastrolu, když se u mě mají jako v nebi,“ uchechtla se babička. Až jsem málem uvěřila, že slípky nechá na dvorku dožít.

Takovou kravinu bychom ale mohli udělat jenom my, mladí měšťáci nasákli humanismem (nebo hipsterstvím?). I vynosená slepice přece ještě může v kuchyni posloužit. A taky že poslouží.

A tak se jednoho chladného podzimního dne vrátil tchán z D. s tím, že mord slepic byl stanoven na zítra odpoledne a já ať se dostavím i s pekáčem, ve kterém si pak maso odvezu.

*****

Kámošky na pekáč

Přemýšlím, kdy se o „holkách“ najednou začalo mluvit jako o „mase“. Pak si zase vzpomenu na Lídu. Kdo ji pohlídá? Tchán se bude poprav účastnit taky.

„Tak ji odvedeme bokem, někam, kde si bude hrát,“ povídá muž a s tím teda nastoupíme do auta.

Cestou se pro jistotu snažím Lídu připravit na to, že slepičky uvidí u d.-cké babičky naposledy.

„Hodíme jim pampelišky a pipinky pak vyrazí do slepičího nebíčka,“ lžu holce, jako když tiskne. Až je mi to samotné blbý. Je sice malá, ale nemusím z ní dělat malého blbečka. Má právo vědět, co bude v příštích dnech jíst. A tak se rozhodnu říct jí pravdu.

„Ty slepičky jsou, Liduško, už starý a unavený. Tak nám ještě udělají poslední radost…“ snažím se pomalu vysvětlovat, aby náraz s realitou pobrala.

„Zaříznete jim krk?“ vyvalí Lída oči. Je to zase tady! Zpanikařím a začnu blekotat něco o tom, že ty slepičky si už přejou umřít.

„Aha, takže vy je zabijete, že už jsou starý. A to se dělá jenom zvířátkům, nebo i lidem? Ale ti se pak nejedí, že jo?“ zamotáváme se do vysvětlování čím dál víc.

„Ne, lidi nejíme!“ zdůrazňuju se zdviženým prstem, protože holka už chodí do školky a kdoví co ji napadne tam vyprávět.

Manžel jen kroutí očima, proč jsem se vůbec pouštěla do takových témat.

****

Životní nabídka: kuchat kuru

Naštěstí už jsme v D. S mužem se mlčky domlouváme, co a jak s tou Lídou, aby nic neviděla. Nechci, aby si myslela, že jsme jako ty kuny.

Domluvit se ale nestačíme. Ještě než totiž malou odpoutám z autosedačky, už kolem nás proletí tchán v hubertusu s obřím kýblem, z něhož se kouří. A volá: „Bacha, ať vás neopařím! Babička potřebuje další horkou vody.“ Do toho slyšíme z průjezdu babičku halekat:“Kurník, to je smradu z těch mizernejch slepic, fuj tajbl!“ Načež vytáhne z druhého obřího kýblu spařenou, zařízlou slepici, který ještě nikdo nestihl odseknout bezvládně visící hlavu.

Přiskočím k Lídě, abych jí zakryla oči, ale pozdě.

„Mami, to jsou ty naše slepičky…?“ špitne dítě nejistě při pohledu na oškubaná těla vyskládaná jedno vedle druhého na plechy vedle kýblů. Babička funí nad dalším ptákem a nad hlavou jí víří peří.

„V kuchyni na stole máte poslední vejce z dneška,“ podotkne babička jako by nic.

To by už mohlo stačit, ne? Pokusím se Lídu odvést z krvavého dějiště, jenže ona se vysmekne. Chce vidět, co to babička v tom kouřícím kýblu se slepičkami dělá.

Babička je ale úplně v klidu. „Dvě slepice budou pro tebe. Chceš si je sama vykuchat?“ přijde se skutečně životní nabídkou. Jasně, už od deseti netoužím po ničem jiném, než zanořit se po loket do útrob spařeného slepičího těla. Asi je na mně znát, jak se na tu příležitost třesu.

„Tak já ti je zpracuju,“ mávne nade mnou babička rukou a já s úlevou konečně zatáhnu Lídu do baráku.

*****

Pětka z exekuce

O hodinu později je po zabijačce. Tchán uklízí dvorek a babička přináší mrtvé ptáky do baráku.

„Tyhle dvě veliký jsou pro tebe, tyhle pošli Marušce (švagrová) a tyhle si nechám já,“ rozdává babička pozůstalost a já pokorně (a trochu zahanbeně) přijímám. Nakonec jsem se na exekuci vůbec nepodílela. Ale pro ty slepice jsme sem jeli, takže je beru. A děkuju.

„Neděkuj. To byly poslední slepice, co jsem tu měla. Odteď  si je chovejte a zabíjejte sami, já už vám na to prdim,“ povídá babička rezolutně.

Trapně věším hlavu. Neznám lepší polévku než slepičí bujón. Ale v disciplíně zvané „exekuce a zpracování hospodářského zvířete“ stojím i po dnešku jen na startovní čáře a nemám odvahu se pohnout. Mám vůbec právo zvířata jíst? Nemělo by být pro masožravce povinné umět zvíře vychovat a o život připravit? A kdo to nezvládne…  to by na světě přibylo vegetariánů.

Z filozofování mě vytrhne opět babička. Sedíme už v autě a loučíme se, když si  vzpomene, že to, proč jsme k ní přijeli, přece zůstalo v lednici. „Tak kam s nima?“ ptá se mě, když s masem přiletí z domu, a aniž čeká na odpověď, vrzne mrtvoly bez okolků přímo Lídě pod nohy. Asi aby je mohla detailně studovat. S holkou už to ani nehne. Cestou do tělíček kope špičkou zablácených bot a hraje Angry Birds.

****

Tak svět odplácí

Druhý den máme polévku, nádherný žluťoučký vývar i se zbytky nesnesených žloutků. Takový vám v hospodě neuvaří. Tak proč mi ale vůbec nechutná? Holky, holky, trápím se nad mastným talířem, vidíte to, tak svět odplácí. 

I po roce babička drží slovo a v D. slepice nemá. Pro vejce si chodím k sousedce ve V. a občas i pro králíka.

„Ještě je teplej,“ předává mi hrdě paní M. igeliťák, ze kterého ukapává krev. A já myslela, že jsem zocelená. Houby, do masné výroby se zatím fakt nemůžu hrnout.

Jak to ale vyřešit s těmi kvalitními bílkovinami? Farmářka a už i novopečená maminka Markéta má totiž pravdu…

A tak, když přišlo jaro a já začala promýšlet svůj letošní osevní plán, rozhodla jsem se v něm pár položek proškrtat a upřednostnit jiné. Děti už mám totiž dvě, a to je nějakých bílkovin.

Místo masné výroby jsem založila políčko masitých FAZOLÍ. Mají minimálně jednu výhodu. Nehledí na mě vyčítavě z talíře!

A na závěr: fazolový arginmax

Otázku, co fazolovému řešení říká manžel, být vámi nepokládám! Včera měl fazolové pyré, zítra bude nádivka.

K fazolové invazi v našem jídelníčku jsem mu naštěstí na netu našla pár motivačních článků.  To jste věděli, že fazole napomáhají silnější erekci a regenerovat po sexu? Obsahují totiž arginin a ten znáte – z reklamy na ArginMax.

Tak abych to nakonec nebyla já, kdo u nás fazolovou kúru jako první vzdá!

Ať mi rostou!©

 

PS. Kdyby vás to náhodou zajímalo víc…

33 tipů na zlepšení erekce pomocí stravy – vybíráme potraviny pro lepší sex

Potraviny, které se vyplatí vzít si do postele

Která zelenina nejlépe podporuje silnou erekci?