Coby nádražácké dítě jsem zvyklá a mám to vlastně i ráda, jezdit vlakem. Než se moji rodiče odstěhovali do K., bydleli jsme ve městě a do K. jsme jezdili na chalupu. Víkend co víkend jsme pendlovali. A jelikož jsme skoro celé mé dětství neměli auto, cesty jsme si odbývali vlakem. Byl „na režiku“, takže zadara. Přiměřeně to vyvažovalo fakt, že jsme se museli od vlaku pokaždé tahat s těžkými taškami do kopce k nám na sídliště a únavný přesun zakončoval výstup do čtvrtého patra paneláku! Pak se divte, že máme v rodině všichni skvělou fyzičku (a v háji kolena).

„A jak budeš do D. jezdit, když neřídíš auto?“ ptali se mě v rodině snad všichni, když viděli, jak si s manželem budujeme v domě D.-cké babičky letní byt a já furt bájím o víkendovém bioživotě.

„No jak bych jezdila? Vlakem,“ odpovídám. K mé ekoimage se vlak hodí.

„Ty už jsi zapomněla, jaké to bylo?“ lituje mě máma, „dvě domácnosti tě zmůžou. A ještě jezdit vlakem…!“

Manžel mě nelituje, hecuje mě: „Nauč se už konečně řídit! To zvládne i cvičená vopice.“

Připomínám mu, že měl loni dvě bouračky. Je z toho diskuze na celý večer.

Jenže já jsem tvrdohlavá. A vlak mi nevadí. Jsou to k nám na zahradu od nádraží sice dva kilometry do ostrého kopce, ale když to zvládají vyšlápnout tamní babči, třicetiletá matka v rozpuku musí taky.

***

Ve čtvrtek volám babičce do D., že k nim mám namířeno. Vlakem, sama s dcerou. Je nádherný den, slunce praží od rána, užijeme si vesnickou idylu. Dceru si házím do nosítka na břicho, na záda ranec s fasungem na celý víkend. Mražený králík, pekáč muffinů, zavařovačka s polévkou, máslo, batáty, hafo zeleniny, protože zahrada ještě plnosortimentně neplodí. Přihazuju ještě láhev s pitím na cestu, nějaké oblečení pro dítě, notebook (píšu přece tenhle blog). Alespoň že vejec je u babičky dost. I tak váží můj batoh metrák, připadám si jako v povídce od Šimka-Grossmana „Výlet s lomcovákem“.

Přesun vlakem je akce na půl dne. Na nádraží tvrdneme zbytečně brzy, zpoždění. Pak v půli trasy výluka,  to znamená náhradní autobusová doprava a další přestupy. V autobuse je na padnutí, alespoň že dcera si cestu užívá, blbnutím baví všechny přítomné důchodce. Zato ze mě lije pot. A flaška s vodou je u dna! Když nás vlak konečně vyplivne v cíli, rovnou se svlíkám do plavek. Vím, co mě čeká.

Dítě i bagáž si nahodím na hrb a začínám stoupat. Ještě že jsem zocelená každodenním šlapáním schodů v našem paneláku! Nejdřív to jde dobře, ale kopec neustále přitvrzuje. Připadá mi to, nebo je náklad čím dál těžší? Dítě se už netrpělivě vrtí, začíná kňourat. Asi chce pít. Není co… „Už tam budeme,“ přesvědčuju víc sebe než ji. A zatím pozoruju, jak mi otékají nohy, skřípnuté v propocených polyesterových balerínkách.

V zatáčce pod viaduktem už se o mě regulérně pokouší infarkt. Naštěstí mám silnou vůli, vymluvím si ho. Stoupám dál. Konečně se dostáváme k zatáčce pod kostelem. Tady je kopec asi nejostřejší. Chvíli ho vy-dý-chá-vám. V tu zpoza kopce vyběhne D.-cká babička a mává na nás.

„No, holky, kde jste? Já už vás dávno čekám!“ běží nám naproti. Ráda bych něco ležérního odpověděla, ale zrovna si vymlouvám infarkt číslo dvě.

„Vlak měl… zpoždění… a pak… ještě… výluka… nemáte… něco k pití?“ zhroutím se definitivně na zápraží. Dcera se okamžitě vyprostí z nosítka a už se běží podívat na „pipi“. Ať ji slepice třeba uklovou! Absolutně nemám sílu se zvednout a jít za ní. Stačí, že musím babičce vysvětlovat, „co proboha všechno táhnu s sebou“ a proč se „proboha táhnu vlakem“. Babička ví, jak mě dorazit.

Potřebovala bych teď sprchu (není) a hodit si nohy na stůl (mám dítě). Na chvíli se posadím na zahradě pod ořešák, ale okamžitě po mně začnou lézt mravenci a dcera. Když ji nevrle setřesu, jde mi vytrhávat ze záhonů značkovací kolíky.

Radši se zvednu a jdu makat.

***

Po třech dnech vesnické idyly se vracíme zpátky do města a já si večer zalézám po tmě do postele s iPadem. Stačí chvíle googlování, jeden telefonát a vše je domluveno.

Zbývá už jen vymyslet, jak to vhodně podat rodině. Nechci shodit svou ekoimage, zpochybnit své zásady, popřít své biojá. Faktem ale je, že jsem se právě objednala na kondiční jízdy do autoškoly…

Ať mi rostou!©