Když jsem před časem zmizela na pár dní na Valašsko, svůj útěk jsem maskovala různými ušlechtilými důvody. Ale ve skutečnosti mi šlo o jediné, zbavit se na chvíli dcery (což všichni prokoukli) a zahrady. Což je smutné, ale musím si to přiznat. Zahradničení je bezvadná čistička hlavy. Kdo celý den sčítá nějaké cifry v Excelu, toho rozcvička s motykou skvěle protáhne a monotónní jednocení mrkve na chvíli příjemně pošetří mozkové závity.
Jenže já ani jedno z toho nepotřebuju, jsem dva roky doma s dítětem! Povídám si s vysavačem a moje slovní zásoba se scvrkla na „ty ty ty“, „hoplá“, „bác“. Pokud se něco zásadního nezmění, brzy začnu po úspěšném použití záchodu tleskat i sama sobě.
„Potřebuju mezi lidi,“ zradila jsem tak nedávno jedinou větou manžela, dceru i svou zahrádku a zamávala jim na rozloučenou lístkem na vlak.
****
Pozemek mých tradičních hostitelů na Valašsku, rodiny M., je typickým příkladem zahrady, které nemusíte nic moc dávat a přesto tudy proudí všeobjímající harmonie. Taky ale od takové zahrady kromě té harmonie nic zásadního nečekejte. Tahle divočina poskytuje spoustu stínu pro čtení knih na staré dřevěné houpačce, šumění potoka přirozenou podmalbu pro klidné usínání a staré stromy doslova svádějí ke každodenní meditaci.
Ale byly časy, kdy mi tohle připadalo málo.
Vyrostla jsem totiž na zahradě, kde se od plotu k plotu táhly řádky pórku, česneku a brambor. Vynášejí nejlíp. Díky rodičům vím, že zahrada dokáže vydělat na dovolenou u moře, bazén a tenisový kurt. Ale taky vím, kolik to stojí dřiny a zničených prázdninových dní. Protože antuka se musí kropit, bazén čistit, trávník sekat a ty tuny brambor a česneku, které jsme se jako děti nasbíraly a načistily…, bych snad vůbec neměla vytahovat!
„To bude bezva, až ti Lidka bude moc na zahrádce pomáhat,“ mrkají na mě spiklenecky moje babičky.
No právě! To je přesně ten důvod, proč mě tak oslovila permakultura. Metoda farmaření, při které se o sebe rostliny starají samy, zahradník na ně jen dohlíží, a když už má hojnosti na pozemku moc, projde se po něm s košíkem a posbírá si úrodu.
Rodina M. na Valašsku nejspíš nikdy neměla ambice jezdit k moři a budovat soukromý tenisový klub. Podle toho taky jejich zahrada vypadá. Zato ale paní M. ví, k čemu se hodí která bylinka a neustále v kuchyni něco suší, nejstarší ze synů Michal zná v okolí každou stezku, ví, kde co roste a kdy to dozraje, prostřední Honza dokáže během chvíle vyšplhat na jakýkoliv strom a nejspíš by přežil i v poušti. A nejmladší syn Marek umí na horském kole takové kousky, že se snad musel někde v terénu narodit. Všichni více či méně inklinují k vegetariánství, mají zvířata v úctě. Neumím si představit, že by někdy kupovali maso v supermarketu.
Genialitu jejich zahradní divočiny jsem ale docenila až časem. Do té doby jsem do Michala neustále ryla.
„Proč nic nepěstuješ?“ nedokázala jsem pochopit, když jsem viděla nekonečné plochy neposečené trávy na jejich pozemku. Sem tam spadlé jablko, sem tam slepičinec, kury ve vysoké trávě kolikrát ani nejdou vidět. „Seš línej!“ vpálili jsem mu dokonce. To ze mě mluvilo mé k.-cké já, schopné zúrodnit i práh před domem. Michal obvykle ohrnul nos a pronesl nějakou výmluvu, kterou jsem mu neuznala. Zahrada jako kráva a kde nic tu nic. No dobře, mají tady vyhrazený plácek pět na pět metrů, kde si maminka pěstuje pažitku a trochu zeleniny. „A já jsem nasadil borůvky!“ pokusil se mě Michal jednou šokovat. Pak jsem ho asi dvakrát viděla na ty keříky, bojující o život s plevelem třikrát větším než ony, šplouchnout trochu vody z potoka. „A to si říkáš milovník přírody!“ To byla asi největší urážka, kterou jsem se na něm kdy dopustila.
No, a pak jsem v zimě začala číst ty svoje knížky o permakultuře. Hmmm…!
U M.se mi vždycky líbila jedna věc. Kdykoliv v létě vyrážíme na nějaký výlet, můžu si u plotu nasbírat hrst malin nebo si na konci zahrady natrhat do pusy ostružiny a kus od cesty nabrat vodu ze studánky. Když jsme tu loni v červnu bivakovaly s dcerou, dostávaly jsme od paní M. vajíčka s tak svítivě oranžovými žloutky, že jsem poprvé naplno docenila výskyt kopřiv a pampelišek na zahradě s volně se pasoucími slípkami (kurami, dyť já vím). Každé jídlo jsme si ozdobily čerstvou petrželkou, libečkem, pažitkou…
Lidka a valašské kury, první setkání loni v létě. Foto: Sláma v botách
Naposledy mě u M. překvapili domácí bezovou limonádou. Bez jim roste nad houpačkou u potoka. Jakto, že jsem si ho dřív nevšimla? Nebo těch vzrostlých rakytníků u kůlny. Rakytníkový sirup a marmeláda jsou v bioprodejnách docela drahá sranda. Ale nechci zase při pomyšlení na jejich zahradu začít kalkulovat. Protože to by permakulturní zahradník (nebo Michal) nikdy nedělal.
Bez kvete v květnu a červnu. Stačí pár květenství otrhat do džbánku, přidat třeba čerstvou meduňku nebo mátu, zalít vodou, případně přikapat citron, med… Nechte odstát klidně na slunci (stejně ledové pití není zdravé) a je hotovo. Kupovanou limču už nebudete chtít. Foto: Sláma v botách
Valašské kury jsou nějaké vo kapánek divnější. Foto: MIKUMI
A já už jsem pochopila jednu šokující věc: pokud mi má moje permakulturní bezúdržbová zahrada někdy fungovat, sklep se má sám od sebe plnit a já se mám na svém pozemku oddávat jen radostnému dovádění s dcerou (místo věčného okřikování, ať ten mulč hází jinam a proboha nešlape po hrášku), mám jedinečnou šanci se právě od rodiny M. něco přiučit. Všeobjímající harmonie totiž není u nás v D. na rozdíl od ředkviček nikdy dost. Poslední kapkou bylo, když jsem minule zahlédla aní M., aktivní dámu, jejíž sedmdesátiny jsme slavili před nějakým rokem, jak si ráno mezi svými kurami a pažitkou spokojeně cvičí pár prvků z tai-či. Ten den jsem se přikradla za Michalem, jestli by mě nevzali do učení.
„My například v D. pořád řešíme trávu,“ povídám mu, zatímco se válím s encyklopedií bylinek na té jejich soukromé louce u domu. Hned mě napadá, jestli nemůžu chytit klíště. Protože takhle přemýšlíme my v D. Michal pochopitelně protočí oči. Z klíšťat má taky vítr, ale přece když cítím, že po mně něco leze, tak to setřesu. Když to setřást nejde, je to klíště a je třeba zareagovat. „Smím ho případně hodit do potoka?“ ptám se asi úplně blbě. Další významný pohled. Rozumím, klíšťata netopit, odnášet co nejdál na konec zahrady. A hlavně si nekazit pohodu.
„Kdykoliv přijedu do D., babička tam funí se sekačkou a nadává, že se na to příště vykašle, že ta tráva roste moc rychle a nikoho to nezajímá,“ snažím se Michalovi přiblížit, jak může tak samozřejmá věc jako tráva tolik stresovat zkušenou pramatku manželova rodu a celé její pokolení.
„Já sekačky nemám rád, dělají rámus, každou chvíli se odněkud ozývá jejich řev,“ nepřekvapuje mě Michal. Jinou odpověď jsem ani nečekala,
autor mé zahradnické bible má taky sekačky na černé listině.
A doporučuje kosu jako všestranný ekologický fitness přístroj, rovnoměrně rozvíjející celou tělesnou muskulaturu. U M. v kůlně jsem jednu taky viděla.
A opravdu je to tak. Sekačku sice rodina M. také vlastní, ale používají ji jen na části pozemku ve stavu krajní nouze. Zbytek zahrady se nechává svému osudu. Když už tráva doroste rozměrů, které nelze ignorovat, nabrousí bratři kosu a jdou se tělesně rozvíjet. Pak zaplatí pár kaček někomu ve vsi, kdo si rád trochu přivydělá, aby jim nasušil seno. Ani vlastně nevím, k čemu jim pak to seno je, protože dobytek nechovají. Ale rozhodně vím, že by jim kvůli takovému biosenu leckterý chovatel morčat (třeba já donedávna) urval ruce.
Kromě klíšťat (zajímavé, že jsem u nich na zahradě nikdy žádné nechytila, zatímco moje kamarádka Linda na té naší sekané zahradě v D. okamžitě jedno schytala – story s Lindou
ZDE) přitahuje vysoká tráva jejich rodinné louky spoustu zvířat, která jsou v permakulturní zahradě vítána. Všechny ty brouky a motýly ani neznám jménem. Kočky a žáby jim lezou až do domu. Veverky skáčou za okno (protože před domem roste líska obsypaná oříšky), na zápraží bacha na slepýše a ano, strachu z pavouků jsem se taky zbavila až tady. Byla to nutnost.
Kdo poznáte, co je to za brouka, pište mi, dík. Foto: MIKUMI
Slepýš je neškodný, ale vyděsit dokáže. Mě teda rozhodně. Foto: MIKUMI
Krmítko pro veverky? Ne, jenom chodí užírat ptákům. Foto: MIKUMI
„Nauč mě kosit,“ napadne mě, když si v knížce dočtu další stránku a z válení v trávě už mě začíná tlačit zadek. Pokud nemám po návratu na svou zahradu utrpět šok, měla bych se i tady trochu hýbat a netrénovat pouze zvedání kalíšků s domácí bezádou či slivovicí. Předpokládám, že kosení vyžaduje určitý fortel, ale ten já mám. Dyť denně tahám patnáctikilové dítě a kdysi jsem uběhla půlmaraton. Patřičný grif jistě rychle okoukám, jsem snaživá žena s titulem. V duchu se tetelím, jak potom v D. všem vytřu zrak. Až zase babička vytáhne stížnosti, jak jí ta tráva přerůstá přes hlavu, vytáhnu já kosu. Travní trápení v D. jednou provždy vyřešeno!
****
Víte, co je můj největší celoživotní problém? Že se vždycky dokážu rychle a snadno pro cokoliv nadchnout. Za to by mě rodina M. jistě pochválila. Jen bych nesměla být takové tele.
„Ne! Jak to držíš? Nemůžeš sekat takhle dopředu. Ty tu trávu musíš jakoby podříznout. Takhle,“ bere mi Michal už asi popáté kosu z ruky a znovu mi ukazuje, jak jednoduché to je. Dívám se upřeně a soustředěně, rozkládám si celý ten elegantní pohyb na sérii po sobě jdoucích krátkých minitahů. Vypadá to tak snadně.
„Ne! Pořád to děláš stejně blbě. Říkal jsem podříznout. Co na tom nechápeš?“ Mám dojem, že budu první člověk, který dokáže Michala na jeho vlastní zahradě rozhodit z jeho klidného středu. Já už dokonale rozhozená jsem. Nesnáším, když mi něco nejde. Asi moc tlačím na pilu, teda… na kosu.
„Ne! Je toto možné? Veru, takhle… dívej…“ Klapka, nácvik kosení po sto osmnácté.
Po dalších pěti „ne!“ to vzdávám. Uvnitř se vztekám víc než d.-cká babička cestou pro sekačku. Že jsem až takové tele, to jsem nečekala. A zrovna jde kolem paní M. Ta ostuda. Už sem nikdy nepřijedu!
„Kosa je pro tebe možná pro začátek moc těžká. Zkus to s kosákem,“ vysvobozuje mě ta moudrá žena. Sice nevím, co je kosák, ale rychle přikyvuju. V kůlně fasuju srp, tedy po valašsku kosák. Srpy máme i u nás v D., babička jimi seče pampelišky a kopřivy slepicím (protože my na rozdíl od rodiny M. nevěříme, že by nám „kury“ na volné zahradě nerozsápala nějaká škodná – takže by se to zaručeně stalo).
„Takhle přisedneš, jednou rukou si pevně chytíš nahoře trávu a druhou rukou ji usekneš jako břitvou. Prosímtě, ale hlavně mě při tom nesekni do stehna!“ odskakuje ode mě Michal po tom, co viděl. Po třech vlažných – ale nikoliv marných! – pokusech se konečně trochu chytám.
„Ještě víc u země to sekej… no, vidíš… tááááák… Ty nejsi marná, cérko. Podívej, mami, jak to Verči jde.“
Oooo, právě se vznáším někde na obláčku. Permakulturní bože, doufám, že se díváš! Musím nějak odčinit ty vyvražděné slimáky z minulého týdne… (o tom ZDE)
Mezi místem, kde kosí paní M. a kde já, jsou viditelné rozdíly v kvalitě výsledku a mě navíc stojí mnohem víc námahy se vůbec k nějakému výsledku prokosit, ta samozřejmá ladnost pohybu tu prostě není. Ale postupně se zlepšuju. Za chvíli jsem celá zelená od trávy, ale paráda. Alespoň si můžu odpracovat, že jsem více méně přijela s prázdnou, a přitom jim čtyři dny zabírám místo u stolu. Dávám si závazek, že paní M. poseču kosákem celý prostor kolem jejích bylinkových záhonků. Sekačkou by to sice bylo „eins zwei hotový“, ale i permakulturní zahradník holt musí občas máknout.
Uznávám, moje chyba, měla jsem se obléct vhoději. Jenže ještě před chvílí jsem nevěděla, do čeho jdu. Foto: MIKUMI
Ta žena za mnou je můj vzor. Nejen v kosení. Foto: MIKUMI
A nakonec je to fakt makačka! Sakra, nejde to ale vůbec rychle. Co měl Michal jedním tahem kosy, seču já s kosákem nejmíň na šestkrát. Pot ze mě neteče. Pot ze mě leje! Uvědomuju si, že jsem si teď mohla číst a popíjet u toho tu výbornou bezádu s meduňkou. Takovouhle strategickou chybu by zkušený permakulturista (nebo Michal) nikdy neudělal.
„Nechceš pivo?“ houkne na mě přes plot chlápek zvaný Zelák, kterého znám už roky od vidění, a nabízí mi lok ze své flašky. Chybí mu většina zubů, ale dobrá nálada nikdy. Ráno mu Michal slíbil padesátku za to, že jim pomůže s tím senem. Od rána jsem ho z trávy pozorovala, jak maká, a on zase pozoroval mě, jak se pod jabloní válím v plavkách. „Daj mu peníze, teprve až to dodělá. Jinak ti s penězi hned zmizí a budeš to seno obracet sám,“ vyslechnu strategickou diskuzi v rodině M. Mám chuť se chlapíka zastat. Opřeného o vidle jsem ho skoro neviděla, fakt se snaží. Je hic jako v pekle a já sama mám po půlhodině kosení dost. Ale pak si říkám, že do interních valašských záležitostí nemám co strkat nos, mohla bych narazit na nějaké kulturní bariéry.
„Že bych znovu zkusila tu kosu?“ doplazím se po chvíli zpátky do kuchyně. Vzdávám myšlenku, že bych celou oplocenou část u záhonů zvládla poséct jen s pomocí kosáku. Z dřepění na bobku mě pálí stehna a taky mě začíná bolet zápěstí, je to pořád jeden stejný pohyb rukou. Nechápu, jak to ten chlápek na zahradě může tak usměvavě dávat, je pravé poledne, třicítky vedra. Asi to pivo, neměla jsem odmítat… Nebo je to další perma-kulturista?
„Kosu si schovej na jindy. Pro začátek ses naučila dost. Nečekal jsem, že budeš tak šikovná,“ povídá mi Michal. A i tohle je velká škola permakulturního životního přístupu.
****
Odpoledne se už zase pěkně v plavkách procházím pod jabloněmi. Paní M. mi prozradila recept na svůj bylinkový „ženský čaj“. Pije ho preventivně a jak jsem se dočetla v její bylinkové encyklopedii, měly by ho správně pít všechny ženy po čtyřicítce. A ty mladší, zvlášť když trpí gynekologickými obtížemi, klidně taky. Základem směsi je „nejlepší přítel ženy“ kontryhel (listy), dále řebříček (nať) a listy hluchavky. Všeho mají u M., jak zjišťuji, na zahradě hojnost. Jak jinak. 🙂 Rozhodě si musím tyhle bylinky taky nasušit, naštěstí nám rostou i u nás v D. Pokud ale neskončily pod sekačkou!
Ať mi rostou!©
