Nahodit řetězy! Neboli jak jsem (znovu)našla svůj pracovní zápal

Právě jsme se s dětmi chystali do divadla, když se z vedlejší místnosti ozvaly překvapené dětské hlásky: „Mami, na tátu skočil oheň. Táta se zapálil.“

Cože? Nechápala jsem. Muž venku řeže flexou železné sloupy, asi na něj dopadají jiskry a děti se jen nepřesně vyjádřily. Ale když se ozvalo další vzrušené: „Táta hoří!“ vyběhla jsem přece jen z koupelny zjistil, co se to probůh děje tentokrát!

Děti s nosy nalepenými na skle okna zíraly, jak z bundy mého muže stoupá kouř, který on – stejně překvapený jako ony – rozhání rukou.

„Já jsem začal hořet. Vůbec jsem si ničeho nevšim, musela mi chytit vesta,“ komentuje hlavní aktér pekelnou situaci a ukazuje mi pět propálených vrstev oblečení. Vatovanou vestu, fortelnou bavlněnou mikinu, košili, montérky a silné spodní tepláky. Neporušená, jen lehce očouzená zůstala poslední slabá vrstvička – trenky!

„Ježišmarja,“ vyděsím se, jako by to pod ní bylo nějak zásadně cenné. Děti už máme. Když si ale představím, že můj muž právě hořel a nebýt křiku dětí to ani nezpozoroval…

Zmateně kontroluje propálené cáry oblečení a ujišťuje mě, že až na ty tepláky to bylo všechno staré pracovní oblečení, kterého není škoda. No jo, ale jeho by škoda byla!

„Já se tě tady budu bát nechat! Shoříš na prach, zatímco budeme v divadle,“ lamentuju, ještě celá v šoku. A okamžitě mě napadá, co všechno už můj pracovitý, výkonný a rychlý manžel při všem svém nekonečném kutění zažil. Jeho výkonnost a rychlost totiž občas nejsou bez následků. Patnácticentimetrová propálená díra ve vyteplené vestě je jenom dalším němým svědkem jeho pracovního… zápalu!

„No jo, kdo nic nedělá, nic nezkazí,“ komentuje s pokrčením ramen moje hořekování a jde se zase vrátit k řezání. Můžu jen doufat, že si dá teď větší pozor a my se můžeme v klidu odebrat za kulturou.

Pohodlná mamina

Odpoledne po divadle vyrážím pro změnu ven já. Zatímco manžel je díky svému dopolednímu zápolení úplně vyřízený; takže po obědě pospává, já jsem odpočatá a nabitá kulturními zážitky a už se těším ven něco dělat. No i když, těším…

„Jen jdi, už bylo na čase,“ zívne muž z gauče. Chci nejprve něco namítnou, jakože jsem přece včera celé dopoledne pálila větve z ořezaných vrb, takže není pravda, že bych letos na zahradě ještě žádnou práci neodvedla. Nicméně proti němu jsem se opravdu zatím tenhle rok venku moc nevycajchnovala. Nevím, čím to, ale netáhne mě to. Je mi dobře doma, v teplíčku a zahradu mi stačí pozorovat z okna. Podobné hlášky mívá občas moje mamka. Znamená to, že na prahu čtyřicítky už taky začínám mamkovatět?!

No, teď naštěstí začínají jarňáky, takže můžu muže ujistit, že se následujících pár dní do zahrady opřu a dám na ní všechno do cajku. Na mou čest.

Tahání větví je tu. Většinou každý druhý rok ořežeme vrby. Foto: Sláma v botách

„Tak to by bylo fajn,“ zívne spokojeně a pak to konečně zalomí. Můj ohořelý, vyhořelý kutil.

Navleču na sebe všechny možné vrstvy (koneckonců jsem dnes viděla, jak takové vrstvení může být užitečné!) a vykýbluju se z baráku. I navzdory teplým pracovním rukavicím a péřovce se do mě dá ale okamžitě zima a začne mě doslova propichovat. Chtělo by to trochu toho manželova zápalu. Nebo si dát pár koleček kolem baráku.

Opravdu nevím, co to se mnou poslední dobou je, ale ven chodím prakticky jenom běhat. Propotit se na kost a vyfunět. To, co mě dřív ale taky moc bavilo, toulat se přírodou, sledovat, jak se každý den mění a přispívat svým dílem k těmto změnám, mi letos vůbec nic neříká. Jak je to jenom možné? Obzvlášť když máme zahradu jako kráva, kde by bylo co pozorovat a hlavně – co měnit! A jak manžel nikdy neoepomene zmínit, tu zahradu máme kvůli mně a jenom a jenom na mě čeká.

Nemůžu už práce na zahradě dál odkládat. Na Velikonoce se chystáme pryč a do té doby potřebuju mít na zahradě všechno hotové. Jarňáky jsou jasná příležitost.

A tak se teda došourám k políčku a třesouc se zimou, zamýšlím se, odkud a do čeho se dát. U branky zahlédnu hromady větví z lísek, které muž nedávno ořezal a klidně jsem je včera mohla taky spálit, kdyby mi to bylo došlo. Branku úplně blokují. Kdykoliv jdu běhat, musím je překračovat… Tak začnu s nimi.

Sotva odtáhnu pár větví z kopce dolů na ohniště, přivalí se za mnou z domu Vašík. Čuje, že bychom zase mohli ty větve pálit. Můj malý pyroman. Jak jde o nějaké ohníčky, nikdy nesmí chybět. Oheň ho doslova fascinuje, budoucí hasič, asi. I ten dnešní tatínkův kousek na něj zapůsobil asi nejvíc z nás všech.

V tahání větví pokračujeme společně a na oko se předháníme, kdo z nás unese těžší kousek. Vašík se teda nepředhání jen na oko, naopak, dře se jako kůň, jen aby mi ukázal, že už je pořádnej chlap, co nějakou mámu zmamkovatělou strčí do kapsy. Dopřávám mu jeho okamžiky štěstí a nepřestávám ho chválit. Konec konců mi vážně hodně pomáhá. Škoda, že ho pak musím odvézt na fotbal, tak pěkně nám to spolu šlo, až jsem úplně zapomněla i na to, že je mi zima. Vlastně jsem docela zpocená.

Teplé svršky házím stranou a v další práci pokračuju jenom v mikině. Potřebuju zrýt pár záhonů, na které na podzim nedošlo. Stačí pár minut a i ta mikina je moc.

První čůrek potu stékající mi po čele v zahradní sezoně 2023, ovace prosím. Jó, rejč, lepší posilovnu ještě nikdy nikdo nevymyslel.

Při takovém tělocviku se jeden zapotí. Foto: Sláma v botách

Potím se, odkládám vyteplené rukavice a nahrazuji je letním modelem. Ideálně bych potřebovala odhodit i montérky, pod kterými mám navlečené ještě kamaše. Jeden přes zimu zapomene, jaké umí být při práci venku vedro. Najednou mi úplně naskočí vzpomínky na loňské léto. Sezona 22, jujda. A 21. A pak úplně nostalgiky moje vůbec první sezona, 2014. Jujda já. Tak to budu mít příští rok už desáté výročí.

Ptáci jako když zachytí tu šťastnou myšlenku a ještě zesílí svůj jarní cvrkot. A mně dojde… jůůů jeeeee, ptáci! Už to tady zase je. Poslední lojová koule vyzobaná. Taky už se jako já nemůžete dočkat jara?

Doma dobře, na zahradě nejlíp

Chvilku se posadím pod hloh a pozoruju, co se tam nahoře děje. Na hlohu a na všech stromech v okolí. Sýkorky, hrdličky, čilý ruch, zpěv. Ach, taky máte na pilno, jako já. A ještě si u toho nezapomene zpívat, maluju si úplnou ptačí idylu. Jenže v tu chvíli tutéž idylu procítím i já. Uch… venku, na trávě, pod stromem, zpocená, zmakaná… Jako po běhání. Myslím na tátu, jestli dneska taky venku něco dělá. A co tety? Nebo babička. Napojuju se svými kořeny na kořeny svých souputníků z rodiny a kolotoč vzpomínek se pomalu roztočí dál, mnohem mnohem dál, do šťastných dětských let strávených na dvorcích a poli u babiček.

Prosím můžete mi vysvětlit, proč že se mi poslední dobou ven tak nechtělo? Co za utkvělou představu jsem to měla v hlavě, že doma na gauči je líp? Omyl! Doma dobře, na zahradě nejlíp!

Taková krása venku se přece nedá už déle ignorovat. Foto: Sláma v botách

Jaro je tu, tak vylez, Veru, z nory. Foto: Sláma v botách

Namazat a vyparkovat

Jako bych byla nějaké v garáži odložené kolo, které tam někdo na podzim zaparkoval se shozeným řetězem, až si začalo namlouvat, že pro stání v garáži bylo stvořeno. Kolo má ale přece jezdit světem, takže shozený řetěz musí nahoru. Pak se může zase rozletět po silnici, po cestě, do dálky ukrajovat kilometry… být kolem.

Stejně tak se já teprve venku, na zahradě stávám sebou samotnou. Součástí celku, který beze mě sice může klidně fungovat, ale já nemůžu fungovat bez něj. Ó, děkuji, všehomíre za připomenutí, vždyť já na to málem zapomněla.

S padající tmou si protáhnu namožené součástky a vrátím se zpátky do garáže, eh, teda, do domu. Ale zítra, hned jako to půjde, vyjedu zase ven! Protože můj řetěz byl právě nově naolejován a nahozen. Pracovní jiskra zažehnuta. Ohlédnu se na terasu za manželem, který se po obědovém spánku zase pustil do svého díla na nové pergole. Jeho motor nikdy nezhasíná, maximálně ho občas pouští jen na volnoběh. Je to ten nejlepší parťák nejen pro tuto sezonu a já se najednou zahradničení v roce 2023 nemůžu dočkat!

Vítej, sezono s dvojkou a trojkou na konci. Za počáteční bojkot se ti omlouvám, ale slibuju, že teď už to spolu rozjedem!