Tohle je moje zimní minipěstování, moje zimní hlína za nehty. Ale hlavně každodenní dávka čerstvých vitamínů, kterými si od podzimu do jara zpestřujeme jídelníček a doplňujeme to, co jsem v sezoně strčila do sklepa, zavařila a zamrazila.

Žádnou skleníkovou zeleninu, žádné saláty ani ovoce z dálek v zimě totiž nekupuju. Stojí to ranec, výživová hodnota sporná a ekostopa značná. A hlavně to není vůbec nutný.

Máme zásoby kořenové zeleniny, brambor, česneku a cibule, kysané zelí, naloženou řepu (recept v mé knize), sušené bylinky a klíčíme, to k pestrému zimnímu jídelníčku přece stačí. Na zahradě mám růžičkovou kapustu, u táty pórek a občas koupím česká jablíčka (domoušické jabloně letos neplodily). Donedávna jsem měla ještě na okenním parapetu papriky přesazené ze záhonu. Svátečně si koupím sušená rajčátka jako mlsku a dětem nesířené sušené nebo lyofilizované ovoce, taky jako mls místo sladkostí; že by obojí bylo nějakým zásadním zdrojem výživy nebo vitamínů, si nemyslím.

Zato na ty naše klíčky přísahám!

Klíčky jsou živé jídlo, které:

• mi roste i v zimě přímo před očima.
• nemusím pro něj do obchodu.
• necestovalo ke mě přes půl planety.
• a není zabalené v žádném plastu.
• A nic nestojí.

Ještě chcete nějaký argument? Tak samozřejmě:

• je to i perfektní zdroj enzymů, céčka a kdovíčeho všeho nutričně zajímavého.

Nejsem znalec, zeptám se vám na to ale Margit Slimákové, brzy spolu budeme vystupovat na konferenci Zpátky k jídlu! 16. dubna 2020 v Praze (vstupenky ke koupení ZDE).

Klíčím ve velkém od podzimu do jara a trošku i v létě. Jíme totiž klíčky ke každému jídlu, třikrát denně. Snad jenom na ovesnou kaši je nedávám. 🙂

ANO, JEDÍ TO I DĚTI. Postupně jsem je zvykala doslova od narození. Jak se to naučily?

Společně semínka sejeme, zaléváme, radujeme se, jak rostou, a společně sklízíme. To by v tom byl čert, aby dřív nebo později nezvítězila chuť ochutnat. Když jim navíc jdete příkladem. A nenutíte, to je taky důležité, musí to být hra. Video mých pidi-kytkožroutů jsem kdysi sdílela i na youtube, račte se podívat.

Každé dítě má svoje favority. Lidka má ráda řeřichu, Venda jede zase hlavně v ředkvičkách. Já a manžel tak nějak všechno. 🙂 Naklíčený hrách a cizrna chutná hlavně mně s Lidkou, chlapům zase spíš klíčená slunečnice. Mungo neklíčím, připadá mi zbytečně exotické, ale neodrazuju vás od ničeho – každý domácí vitamín se počítá.

JAK NA TO!

Klíčím dvěma způsoby: na hlíně a na talíři.

Klíčení na hlíně (tzv. mikrogreens)

Co se na to hodí: semínka ředkviček, řeřichy, pískavice, brokolice apod.

Potřebujete: okno, květináč s troškou hlíny a semínka určená k rychlení/klíčení (Zdravý den, Probio, Sonnentor, Wolfberry….)

Jak na to: několik květináčů naplňte hlínou, stačí pár centimetrová vrstva. Pokropte vodou a posypejte semínky – raději nemíchejte víc druhů semínek na jednom místě. Každý květináč nebo část květináče vyhraďte jen jednomu druhu – osvědčuje se mi pěstovat semínka odděleně, každý druh totiž klíčí různě dlouhou dobu. Semínka nemusíte zahrnovat půdou, zůstanou na povrchu. Ale denně je trochu zalijte nebo roste. Po několika dnech začnou klíčit a cca za 1 – 2 týdny už budou připravené ke sklizni. Řeřicha je rychlík, ředkvičkám to trvá déle.

Pozor: Nesejte do všech květináčů zároveň! Osejte jeden, za čtyři dny další, za další čtyři dny další…. Tím si zajistíte průběžnou sklizeň a každý den novou várku ideálně narostlých klíčků. Nebudete mít výpadky ani přebytky sklizně.

Sklizeň: Když jsou klíčky ideálně narostlé, stříhejte je buď nůžkami, nebo opatrně vytrhávejte i s kořínky a ty pak odtrhněte. Ideální je věnovat jeden květináček nebo jeho část na domácí „minikompost“ – tam poputují ony vytržené kořínky nebo jakékoliv jiné zbytky z vašeho domácího pěstování. Jako klasický kompost udržujte místečko vlhké, občas ho trošku provzdušněte a vzniká-li vám nová zemina, tak ji vracejte do květináčků. Stejně jako na zahradě.

Klíčení na talíři

Co se na to hodí: slunečnicová a dýňová semínka, luštěniny (znáné je mungo, ale zkusit můžete i méně exotickou cizrnu nebo „prachsprostý“ český hrách)

Potřebujete: hluboký talíř, síto, vodu

Jak na to: Semínka nebo luštěniny propláchněte a dejte do talíře s trochou vody. Nemají být zcela ponořená, ale rozhodně musí být namočená. Přikryjte sítem a nechte při pokojové teplotě. Semínka začnou bobtnat.

Pozor: Dvakrát denně semínka nebo luštěniny propláchněte! Je to důležité, aby se voda nekazila a nezačaly bujet nějaké patogeny. Dělejte to nejlépe ráno a večer. Nejspíš už druhý, max. třetí den si začnete všímat, že se semínkům „dělají ocásky“. Klíčení započalo, semínka pracují.

Sklizeň: Se sklizní neotálejte, aby nehrozilo, že se vám úroda zkazí. V tomhle případě totiž nesklízíte zelenou nať, jako při klíčení na hlíně, ale sklízíte celé semínko nebo luštěninu s krátkým klíčkem. Výsledkem tedy není „zelená ozdoba na chleba s pomazánkou“, ale základ té pomazánky – naklíčená semínka a luštěniny jsou totiž velmi výživné a pomazánky se z nich dělají jedna dvě.

Co s nimi dál: Když máte naklíčeno (max. 4. den), slijte starou vodu, důkladně závěrečně propláchněte a pak klíčky nejlépe co nejdřív snězte nebo je nechte chvíli oschnout a uložte do ledničky. V ní maximálně týden, radši míň. A nemusíte je sníst všechny syrové. Klíčky jsou výborné smažené, pražené nebo i vařené v polévce. Ano, část vitaminů se zničí, ale rozhodně ne všechny a vy získáte další chuťový zážitek. A pak že zimní jídelníček je nudný.

Díky klíčkům může být nekonečně pestrý!

Co se dá ještě pěstovat doma v zimě

Petrželka… salát polníček… lichořeřišnice… rýmovník… bazalka… majoránka… Je tolik možností! Máte-li doma aspoň jedno volné okno a na kuchyňské lince trošku místa, jděte do toho. Žádná z Holandska dovezená brokolice nebo španělská rajčata už vás v únoru k nákupu nezlákají.

Ať se vám pěstování daří. A ať vám rostou! ©

Víc mých tipů, jak si pěstovat jídlo na celý rok, zavařovat, sušit, klíčit či nakládat, najdete v mojí knížce Sláma v botách 2: Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty!

Právě o ní vyšla reportáž v Pravém domácím časopise!

ZDE KOUPIT knížku

A zvu vás taky na svoje besedy a autorská čtení

Louny: 29. února 2020 od 16. hod.

Zeměchy (okr. Louny): 4. března od 16. 30, hasičská zbrojnice

Chomutov: 12. března od 17. hod, Městská knihovna

Peruc (okr. Louny): 3. dubna 2020 – od 18. hod. – obecní knihovna

Praha: konference Zpátky k jídlu, revoluce začíná od základů 16. dubna 2020 od 8. do 17. hod., Národní zemědělské muzeum

Lenešice (okr. Louny): 22. dubna 2020 od 16. hod., obecní knihovna

Tak třeba někde tam naviděnou!

Verča, Sláma v botách ❤

Jo, a malá prosba: kdo jste už přečetli mou knížku, napsali byste k ní prosím pár slov hodnocení na Peoplecomm a Martinus? Ať mám já i potenciální další čtenáři zpětnou vazbu. Dííííky moc!

Před Vánoci jsem se na Facebooku (naivně) prsila, že si vyjedu do Prahy na Slou Days. Jako že na eko módní event, na kterém budu čestným hostem organizátorky.

No, opravdu jsem se ono ráno naštráchla do nejlepší sukně, nafoukala si vlasy a oblékla smetanový(!) vlněný kabátek. Ale pak jsem udělala zásadní chybu. Místo abych nasedla do naší rudé Hondy a elegantně z ní vystoupila v Karlíně před Hauch Galery přímo do náruče pořadatelky Kamily Boudové (o našem prvním setkání ZDE), usedla jsem, já blbá, vedle svého muže do bílé dodávky Renault. Tím byl osud Slou Days zpečetěn. Na žádný event už jsem nedojela, protože muž mě „jenom na chvilku na něco potřeboval v Ikee“.

Z toho „něco“ se vyklubal výběr kuchyňské linky! Kterou ideálně rovnou objednáme, zaplatíme a v externím skladu Ikey v Hostivicích naložíme do dodávky (MY DVA SPOLU – přičemž já v tom smetanovém kabátku…), cestou ještě naskladníme pár kubíků dřeva v Hornbachu (já stále v té už bohužel ne-tak-smetanové parádě) a všechno ještě za světla stihneme odvézt a vyložit ve V. na stavbě.

„Aha, a jak při tom stihnu ty Slou Days? Mám tam domluvenou schůzku ohledně své budoucí práce!“ ptám se a pere se ve mně tolik smíšených pocitů. Například: Já jsem tak blbá, to se přece dalo tušit, že má něco za lubem, když bere do Prahy dodávku! Proč jsem do toho auta lezla! Čert vem budoucí práci, ale já si tam hlavně chtěla koupit nějaký pěkný pásek (K TOMU KABÁTU). A jen tak mimochodem – omg! – MY JEDEME PRO KUCHYŇ?! Jakože jakože fakt? A jakože – cože??? – DO IKEY?

Větší vnitřní zmatek už při pátku nastat nemohl.

„Počkat, to je na mě nějak moc informací. MY JEDEME VYBÍRAT KUCHYŇ?“ mrkám řasami a začínám být bledá jako můj ohoz.

Ale manžel mi s naprostým klidem oznámí: „Ne, já už ji vybral. Jedeme zjistit, jestli jsou všechny díly skladem, a potřebuju, abys mi to pak pomohla dostat do dodávky.“ A pomalu zabočí ke Zličínu.

„Aha, a kdy jsi mi tohle jako hodlal říct?“ začnu tlouct hlavou o čelní sklo. Načež se dozvím, že „jsem to přece říkal“ a „bylo mi trochu divný, proč si na stěhování myješ vlasy a bereš si kozačky“.

ALE JÁ VŮBEC S ŽÁDNÝM STĚHOVÁNÍM NEPOČÍTALA!

Ekestad a Veddinge

„Takže tys vybral kuchyň v Ikee…“ snažím se zklidnit, a přitom si to v hlavě trochu srovnat. „To znamená, že ji nebudete vyrábět s tátou v truhlárně. Aha, takže asi ani nebude z masivu. Bude to prostě… kuchyň z Ikey,“ konstatuju ne úplně spokojeně. A pak mi hned dojde, jak vyčítavě to zní – což jsem tak nemyslela. Fakt ne. Jen mě zkrátka nikdy nenapadlo, že zařizování kuchyně, mého výsostného prostoru v domě, proběhne zrovna takhle.

No jo, ale, vlastně, udělala jsem něco pro to, aby to zrovna takhle NEproběhlo?

Poslední rok, co jsem psala knihu a měla hlavu plnou svých (ráda bych napsala bohulibých) projektů, probíhaly paralelně nejrůznější akce na našem baráku. Vím jen zpovzdálí, jak manžel se svým tátou, vysloužilým špičkovým truhlářem, konzultoval všemožná technická řešení týkající se dřevěné fasády a interiérových dveří. Vybírali do domu dřevěné podlahy i vhodné, odolné dřevo na terasu, vyráběli mi dřevěný strop do špajzky, která propojí dům se stodolou, a dokonce se muž nedávno vytasil s tím, že mi v kuchyni splní malý sen – příčku mezi okny obloží bílými palubkami přesně tak, jak jsem si to vyčíhla na pár fotkách z Pinterestu.

Ani slůvkem se ale nikdo nezmínil o tom, kdo a kdy (a jakou!) nám vyrobí kuchyň.

„Veru, vrať se konečně do reality!“ poví mi manžel důrazně. „Kdy myslíš, že bychom tu kuchyň stihli udělat, když se chceš na jaře stěhovat? To by nám s tátou zabralo zase nejmíň půl roku a jsou tady všechny ty další věci, co ještě nejsou hotové a na rozdíl od kuchyně je v Ikee neseženeme. A já ani po tátovi nechci, aby zase něco vyráběl, pomohl nám až dost. Takže buďto můžu kuchyň nějak po nocích stloukat v truhlárně sám, s nejistým výsledkem a dodáním kdovíkdy za rok, nebo koupíme dvířka Ekestad a Veddinge a budeš ráda, že se po čtyřech a půl letech do V. konečně nastěhujeme,“ krčí muž rameny a ohlédne se po mně, co já na to.

No, co já na to asi tak můžu říct. Má samozřejmě naprostou pravdu. Zase, ve všem, jako vždycky. Takže když pak už smířlivěji dodává, že „Ikea dělá dobrý kuchyně, v paneláku jsi taky měla ikeu a jak se ti v ní vařilo,“ pokorně mu to odkývám. Dokonce i to že „vybral kuchyň s masivními dubovými dvířky, takže určitě nebudu zklamaná“.

Hmmm, zamručím si radši už jen pro sebe. Jednou možná nebudu zklamaná, ale teď jsem. Mozku se dá vysvětlit leccos, ale srdci ne.

V náručí Ikey

Zkroušeně vystupuju před Ikeou. Parkoviště je plné. Jak to, když je pátek dopoledne? To jako v téhle zemi nikdo nechodí do práce? (Ehm, pak mi dochází, že já vlastně taky nepracuju…) Lepší nálada se mě chytá, teprve když projdeme vchodem plným vánočních světýlek. Zase se po letech ocitám v IKEE. V chrámu levného skandinávského designu a švédských masových kuliček. Jak já to tady svého času milovala. A muž ty kuličky, jen tak mimochodem, miluje doteď.

Okamžitě nasaju známou vůni dřevotřísky a nového textilu a rozhlédnu se kolem… Všechno tak vkusně načančané, čisté a nové. No, nemůžu říct, že by se mi tu nelíbilo.

„Ty jo, tady je zase tolik nových designů!“ žasnu, zatímco se procházíme odděleními. A než bys řekl Ikea, zachvátí mě chtíč. Protože tamhleta lampička nevypadá náhodou vůbec špatně, na Ikeu. Nebo támhleten polštářek! A tamty hrnky!!!

Rozkoukávám se a můj žal se pomalu rozpouští; muž si mezitím vyzvedává v oddělení plánování kuchyní pořadové číslo a dostává info, že přijdeme na řadu asi za hodinu.

„Tak ti zatím ukážu, jakou kuchyň jsem vybral,“ pronese a vyrazí svižným krokem k ukázkovým kójím.

V tu chvíli se mi rozbuší srdce divočeji, než na jaře při zápolení s plečkou. Je tu totiž ta chvíle, kterou jsem si léta představovala – akorát že úplně jinak. Jdu si potykat se svou budoucí kuchyní. S místem, kde posledních osm let trávím drtivou část dne. S kuchyní, kterou už nejspíš budu mít nadoživotí.

Jak jsem to mohla nechat zajít tak daleko, že i o tomhle místě v domě rozhodl můj muž, aniž bych se vůbec angažovala?! Aha, už vím, proč! Protože jsem psala knížku. Protože jsem si plnila spoustu průběžných dennodenních snů a sníčků, až jsem na tento NAPROSTO ZÁSADNÍ BOD zapomněla. A tak mám vydanou nádhernou ekoknihu přesně podle svých představ, ale kuchyň možná nebude podle mých představ ani trochu. A už vůbec nebude eko! Protože Ikea. Protože Made in China. Ty jsi ale taková slepice, Veroniko!

Tuhle ne!

Procházíme kolem jedné kóje za druhou a jenom trnu. Prosím tahle ne. A tahle prosím taky ne. Jsou to sice všechno krásné kuchyně, vo tom žádná, ale nedostavuje se pocit „JO, TO JE ONA. NA TU CELÝ ŽIVOT ČEKÁM“. Já prostě „jenom“ míjím jednu pěknou kuchyň za druhou, ale pocity u toho žádné. Takže prosím tahle ne, ani tamta lesklá červená vzadu nebo už vůbec ne tahle hi-tech černá vlevo.

„Hele, támhle ji mají,“ zbystří najednou muž. „Akorát se prosím tě připrav na to, že já ji chci natřít na jinou barvu. Namodro. To Ikea nedělá,“ žene mě rychlým krokem k naší kuchyni. Zavírám oči a blížím se k ní poslepu.

„Jednu část skříněk natřeme šedomodře a druhou necháme, jak je, ať dub vynikne,“ vysvětluje mi manžel, zatímco oči oooopaaatrněěěě rozlepuju. „Musíme akorát vybrat, jaký přesně odstín té modré. Anebo jestli jít případně do levandulové, nebo spíš tyrkysové? No, to se musíme ještě domluvit. Ale jinak si myslím, že bude s palubkami, kamennou zdí a s tou dlažbou, co už jsem položil, super ladit,“ vychrlí na mě metrák informací a spokojeně klepe na dvířka.

„Tenhle model se vyrábí relativně krátce, ale fakt si myslím, že se jim povedl. Je decentní, ale má styl. A dvířka jsou z masivu, to jsem chtěl,“ uzavře konečně přednášku a já teda dootevřu ty oči. A čekám. Na to, kdy se mě muž zeptá, jestli se mi ta kuchyň líbí. A fakt by mě zajímalo, co má v plánu udělat, když řeknu, že nelíbí. Ale on se (radši?) nezeptá a já to to taky (radši?) neřeknu.

„Hele, Kubo, líbí,“ usměju se pouze.

„Jo? Tak to jsem rád,“ odpoví on.

A to je všechno. Možná se teď ode mě čekalo, že se začnu rozplývat, juchat, skákat ke stropu a vytejkat, jak je to nejkrásnější kuchyň na světě a že dokonalejší bych si nevymyslela. Ale já toho nejsem schopná. Jsem oněmělá úlevou, že ta kuchyň fakt nevypadá špatně, i ještě větší úlevou, že s ní má muž očividně ještě nějaké dovylepšovací úmysly. 🙂 A tak se „jen“ zavěsím do architekta a začnu spolu s ním tu kuchyň zkoumat. Seznamovat se. Představovat si, kam nastrkám poklice a kam kořenky.

„Tak v tomhle já teda prožiju zbytek života…,“ třídím si přitom nahlas myšlenky. „V kuchyni s dvířky Ekestad a Veddinge, který mi natřeš namodro,“ prohlížím si každý detail a taky klepu na dvířka. Pak si je zkouším představit levandulové. A potom dotyrkysova.

Otevírám a zavírám šuplíky a ptám se muže, jestli už má jasno i ohledně úchytek. Řekne, že má, stejně jako má jasno i ohledně dřezu, trouby, baterie a sporáku. Ty mi jde ukázat vzápětí. Očividně tu dnes přebírám kuchyň na klíč. Takže jsem vlastně klidně mohla jet na Slou Days, protože tady není co rozhodovat. A tak se naposled podívám na svou budoucí kuchyň se skříňkovými korpusy Metod a baterií Älmaren a pak si dám pomalu čelem vzad.

„Myslím, Kubi, že nazrál čas na masové kuličky. A na oslavu…“ obrátím nás směrem k Ikea jídelně.

Sdílíme sen

Nikdy by mě nenapadlo, že nejhezčí zimní den zažiju právě v Ikee. Můžu se k tomu vůbec přiznat?

O hodinu později jsem měla v břiše lososovou tortillu s mrkvovým freshem, manžel ty svoje kuličky a potřásali jsme si rukou s pánem z oddělení plánování kuchyní. Vyjel nám asi dva metry dlouhou objednávku, respektive seznam všech dvířek, šuplíků, korpusů, závěsných lišt, vrutů, matiček a dalších komponentů, které potřebujeme, abychom z nich mohli v příštích týdnech sestavovat naši krásnou kuchyň za 80 000 korun českých.

„To je přece lepší než nějaký vybírání hadrů, ne? Dneska sis koupila kuchyň,“ dloube do mě manžel loktem v dodávce, zatímco se přesouváme do Hostivic.

„Já si nekoupila nic, tys mi ji koupil. Já bych neměla z rodičovské ani na špunt u dřezu,“ opravuju manžela a doufám, že mu poznámka zalichotí. Sice mě dneska naložil ve slavnostním oděvu do špinavého auta a přivezl před nábytkový nákupách, kde je půlka věcí z Číny, ale od rána jsme spolu, dokonce jsme se spolu i najedli a teď si společně jedeme zamakat – naložit to dřevo v Hornbachu a kuchyň v Hostivicích. Dnes spolu zkrátka sdílíme náš sen. Zamačkávám slzu, jsem naměkko.

Od momentu zaplacení má Ikea jednu minutu na vyřízení každé položky z naší objednávky. Těch položek je ale asi 120, a tak čekací lhůtu využíváme k nakládce smrkových palubek u konkurence. Ani minuta nesmí přijít nazmar, protože chceme přece přijet s nákladem za světla.

V Hornbachu se ocitám v pro mě úplně novém světě. Manžel je tu naopak poslední roky jako doma. Ví přesně, kde zhruba ty palubky hledat, i kde tu mají hajzlíky. Já jsem ztracená. Nedokázala bych si tu koupit ani kladivo. Ten obchod má asi kilometr na délku a všude je tolik vystaveného zboží.

„A tohle všechno je ke stavbě domu zapotřebí? Jak se v tom dokážeš zorientovat? “ věším se do muže, aby se mi v labyrintu neztratil. Těkám očima od jednoho regálu ke druhému a říkám si, jestli to lidi neměli dřív jednodušší, když si prostě postavili chajdu z klacků a mazanice, místo dveří napnuly hovězí kůže a zásoby na zimu zahrabali do jámy pod zem. (takhle to znám z Archeoskanzenu Březno u Loun) Sice pak umírali v pětatřiceti jako stařečkové, ale těch předchozích čtyřiatřicet let nemuseli trávit rozhodováním, jaký vypínače do předsíně, jaké záchodové prkýnko na toaletu v patře a jestli je to přesně ten typ palubek, které potřebují na příčku mezi okny (Samozřejmě že koupíme špatný typ s moc širokou spárou!)

Do Hostivic přijíždíme kolem druhé hodiny. Naše kuchyň už tam na nás čeká. No, kuchyň…. krabice. Strašně těžké placaté krabice plné masivu a dřevotřísky.

„A z tohohle my si to celé poskládáme?“ žasnu, že se celá kuchyňská linka vejde na dvě palety. Muž mi ale naznačí, že nemám ztrácet čas uvažováním a radši máknout. A tak zdvihám jednu krabici za druhou a posílám je dál. Manžel stojí v dodávce, přebírá si je ode mě a rovná podle pořadí, jak potřebuje náklad ve V. vyložit. Něco se totiž vykládat nebude, poputuje to dál do D., do truhlárny. K natření namodro.

Během chvíle jsem zpocená a špinavá a přemýšlím, kolik ten náklad může vážit.

„Bude to skládačka,“ otře si muž pot z čela, když konečně zabouchne v dodávce dveře. Hodinku si odpočineme za jízdy v autě a pak nás čeká stejná posilovna zase ve V. Nanosit vše do baráku, nějak to tam logicky poskládat a hlavně rychle, protože tma ťuká na dveře.

„Tak co, dáš si švédský jablečný koláč?“ vytáhnu z kabelky pozdrav z Ikey, který jsem nám schovala na horší časy. Muž se rozzáří. O kuličkách už jeho bachor dávno neví. Každý si třikrát kousneme, aspoň něco.

Už abychom byli doma.

Konec osamělého pižlání

V půl páté padá tma a my máme hotovo. Na svůj kabát se radši nedívám. „Tak seš spokojenej?“ ptám se muže uprostřed naší kuchyně, kde se naše hlasy zatím odrážejí od holých zdí, ale už brzy ty zdi zastaví Ekestad s Veddingem.

„Spíš ty jestli seš spokojená?“ odpovídá mi muž protiotázkou, protože už pochopil, že jeho spokojenost má na kvalitu našeho života jen minimální dopady, zato ta moje maximální.

„No jo, jsem,“ připustím. Zcela určitě bych své pocity štěstí rozváděla víc a košatěji, kdyby se v baráku mávnutím kouzelného proutku objevila místo Ekestada z Ikey kuchyň „Made by Kučerovi“ z d.-cké dílny. Ale nechci to říkat nahlas ani si to myslet! Zákaz!!! Nákup kuchyně nás zase o kus přiblížil našemu cíli. A tak to musím brát.

Muž nesmí trávit další měsíce navrhováním a vytvářením něčeho, co se dalo přivézt rozložené v krabicích za jediné příjemně a společně strávené odpoledne. Už se musíme chovat rozumně. Tedy, on už se tak začal očividně chovat, takže ještě musím já. Opustit své spisovatelské a blogerské snění a toulání se po instagramových virtuálních realitách (především vypnout sledování Anie Songe!) a reálně zhodnotit priority, ideálně i přidat ruku k dílu.

Už nechci, aby byl manžel pořád fuč a sám si něco pižlal na baráku a v truhlárně a ve stodole a v garáži. Už to totiž trvá moc dlouho. ČTYŘI A PŮL ROKU. Za tu dobu jsme ustáli partnerskou krizi, otěhotněla jsem, porodila, vařím, peru a starám se o čtyřčlennou rodinu. (o všem je knížka Sláma v botách 2. Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty!) Venda už není ležící miminko ani roztomilý nošenec, ale kluk, který chce být s tátou. Ne s mámou, s tátou! Mámu bije pěstí do stehna za to, že říká, že tatínek není doma a nebude ani zítra ani nikdy, dokud nedodělá dům.

Ne, my už se prostě musíme odstěhovat. Musí to skončit TOHLE JARO! A jestli tomu má pomoct kuchyň z Ikey a možná i postele a skříně a já nevím, co ještě tam mají, tak to bereme, platíme a já to tam klidně zase pojedu osobně naložit!

Se vším smířená

Večer, když se s vytahanýma rukama (a já s úplně otahaným kabátem…) doplazíme domů a rychle ohřívám k večeři aspoň párky z Lidlu s mým chlebem a máminým zelím, jsem se vším smířená a na své poměry až podezřele vyrovnaná.

„Dobře jsi to dneska zorganizoval. Ty Slou Days už ti nevyčítám. A ta kuchyně… bude pecka. Už se fakt těším, až ti v ní udělám masové koule,“ zasměju se a – asi protože nás čeká noc bez dětí – mě napadne pár trapně primitivních asociací. Muže asi taky napadnou.

„Tak to jsem rád, že jsem tě dokázal uspokojil,“ zabodne vidličku do párku a druhou rukou mě plácne po zadku. S gustem, jako když klepal na ta dvířka v Ikee!

Kupodivu ho ale neusměrním, jenom mu zabuším do svalnatých ramen. Jsou taky jako z masivu. A ještě je bude(me) potřebovat. Čeká je přeměnit hromadu prken v modrou/levandulovou/tyrkysovou kuchyňskou linku úplně-přesně-podle-mých-snů.

A pak se nám konečně změní ten život. Odstěhujeme se, já poprvé oseju záhony před vlastním domem a napíšu na blogu THE END.

Protože manžel to dokáže a já budu mít, co jsem chtěla.

Zatím MÁM KUCHYŇ.

Ať mi rostou! ©

Líbí se vám, jak píšu? Tak si kupte mé knížky. Nebo přijďte na besedu.

KNÍŽKY SLÁMA V BOTÁCH 1 A 2 SE PRODÁVAJÍ ZDE:

Sláma v botách. Pozor, už poslední výtisky!!!!

Sláma v botách 2. Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty. Novinka prosinec 2019

A nejbližší besedy:

9. 1. Praha Uhříněves, Just Coffee, od 18. hod.

5. 2. Žatec, Městská knihovna, od 17. hod.

Dneska to bude rychlé. Chci si tady jen schovat na horší časy fotky z lepších časů. Neboli fotoreport ze křtu Slámy v botách 2: Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty! Takhle to bylo, takhle to vypadalo, když jsem letos nejvíc triumfovala. 😀

Doma se nám vžila taková hláška. „Maminka potřebuje triumfovat.“ Nevím, kdo s tou pitominou přišel, ale mám ji neustále na talíři. Že prý je doma klid (rozuměj: manžel se dočká svých manželských práv), jenom když se mamince podaří triumfovat.

No, ten týden, co jsme křtili knihu, jsem doopravdy triumfálně prožívala. Víc než roční úsilí skončilo. Knihu jsme zalili a vyslali do světa. Nakladatel si pochvaluje, že se dobře prodává, já se potkala naživo s Pitkem („panem Pitkem“. Na tykání jsem si netroufla.), a vyšel se mnou rozhovor na celou stránku. Takže teď opravdu máme doma klid (manžel pokryta ta „práva“), protože maminka triumfovala. 😉

21. 12. 2019, Louny, Pavilon A na výstavišti v Masarykových sadech od 16. hod.

Videosestřih ze křtu, který pořídil vydavatel Tomáš Hajzler:

A fotoreportáž ze křtu

Za fotky děkuji: Radek Kučera z Lounské sojky, Kateřina Prachařová, Kateřina Roflíková, Miroslav Blažek, Tomáš Hajzler. ♥

O zákulisí psaní knížky vyšel také rozhovor v MF Dnes: Píšu o lásce v čase ekologické krize, říká blogerka o kompostovatelné knize

A článek v Žateckém a lounském deníku:

Svou životní cestu líčí v nové knize Veronika Kyčera Kučerová z Loun

A nakonec to nejdůležitější. Knížku si můžete objednat ZDE

nebo koupit osobně na prodejních místech ZDE:

nebo v Lounech: obchody Makovička, Macrolife Food and Coffee, Mateřídouška, Městská knihovna Louny

A prodává se i na Slovensku v obchodě Martinus.

A TO JE UŽ ASI VÁŽNĚ VŠECHNO. Naviděnou na příštích akcích se Slámou v botách. Třeba 9. 1. v Just Coffee v Uhříněvsi nebo 5. 2. v knihovně v Žatci. Tyhle i další akce vám tu ale ještě připomenu, žádnej strach.

Takže zůstaňte se slámou v botách. A děkuju!!!!!

#Ať mi rostou! ♥ ©

Kamarádka Verča je peče pořád dokola, prý už na nich mají závislost. Nedivím se. Sotva jsem tyhle dýňové muffiny taky zkusila, bylo jasné, že i u nás zdomácní. Ta hřejivá (pod)zimní vůně! Ta šťavnatost! A dýní mám plnou chodbu… 🙂

Upekla jsem si jich rovnou dva plechy na oslavu vydání své nové knížky, Slámy v botách 2. Protože to chtělo něco výjimečného a já si chtěla hooodně pochutnat. PROTOŽE MÁM CO SLAVIT! Knížka se konečně začala prodávat a já mám tak zase čas zvesela vařit a péct. Zaplaťpánbů. 🙂 ( O nové knížce články: Nejdůležitější v životě je láska a hlína za nehty. O čem je Sláma v botách 2,

Kniha, kterou můžete hodit na kompost,

Tolik se toho stalo… nová zeď, nová knížka, konečně nový život?)

Recept na cca 12 větších muffinů

Potřebujete:

• 1,5 hrnku hladké mouky, z toho půlka špaldové
• 400 g dýně, nejlépe máslové, ale já muffiny dělala z olejné (na fotkách)
• 1/3 hrnku nerafinovaného oleje (třeba oleje na pečení DM Bio)
• 2 vejce
• 1 vrchovatá lžička skořice
• 1/2 lžičky mletého nebo strouhaného zázvoru
• 1/2 lžičku drceného hřebíčku
• 1/2 lžičky muškátového ořechu
• 1/2 lžičky muškátového květu
• 2 lžíce vanilkového cukru
• 3/4 hrnku nerafinovaného cukru
• 1/2 lžičky sody
• 1 lžička prášku do pečiva (bez fosfátů)
• špetka soli
• na ozdobení: dle libosti dýňová semínka, slunečnicová, plátky mandlí, melasa, čokofloky…

Jdeme péct!

• Dýni rozkrájejte na plátky nebo větší kostky a buďto povařte s trochou vody (přidat můžete špetku skořice a hřebíčku), nebo ji jako já upečte 15 minut v troubě na 180 stupňů.
• Uvařenou/upečenou dýni oloupejte a dužinu rozmixujte s vajíčky a olejem co nejvíc dohladka.

• Přidáme cukr, kypřící prášek, sodu, sůl a všechna koření. Dobře promícháme.
• Nakonec přisypeme mouku a zlehka promícháme.
• Plech na muffiny vymažeme máslem nebo olejem, naplníme formičky a povrch ozdobíme cákanci melasy, semínky, mandlemi, čokofleky…
• Pečeme asi 25 – 30 minut na 180 stupňů.
• A pak už se do nich můžeme zakousnout! Já jich upekla rovnou dva plechy. (Padla na to půlka dvoukilové dýně.) Tak se do nich taky dejte. Jsou fakt výborný!

Víc mých receptů a nejen kulinárních dobrodružství najdete v mé nové Slámě v botách 2.

A tímto vás zvu na křest knížky u nás v Lounech 21. 12. 2019 nebo na autorské čtení a besedu v Praze Uhříněvsi 9. 1. 2019.

A krásné svátky, kdybychom se tu už neviděli. Ale my se uvidíme, že jo? Třeba na fotkách ze křtu.

Ať vám to peče a ať vám (dýně) rostou!

Páááá pááááá

Verča, Sláma v botách ©

KNÍŽKU SI LZE OBJEDNAT ZDE

Strhující vyprávění o cestě za skutečným životem, při které nezůstal kámen na kameni! Takhle mou knížku popsal vydavatel a já k tomu dodávám, že to je hlavně úplně zásadní (a vtipná) lovestory. Lovestory ze zahrady, ke které si jděte rovnou nachystat poznámkový blog i pár kapesníků! Je totiž vysoce pravděpodobné, že obojí budete potřebovat. 🙂

Odminula už víte, jak dlouho jsem knížku psala, co všechno jsem u toho snědla i že jsme se v závěru s vydavatelem zhádali, abychom si nakonec zase padli do náručí a stvořili tu co nejvíc eko knihu, kterou po dočtení můžete hodit na kompost. (ZDE: Kniha, kterou můžete hodit na kompost) Zbývá tedy napsat: o čem ta knížka je! To je ale přece jasné. Je o tom, že NEJDŮLEŽITĚJŠÍ V ŽIVOTĚ JE LÁSKA. Jo, a hlína za nehty! 🙂

O knížce:

Jak to dopadne se vztahem, když se jeden z páru rozletí za svými ideály (já), a druhému nezbývá než se přidat, nebo odpojit (manžel)? Tuhle situaci jsem prožila – a vlastně pořád prožívám – na vlastní kůži. A tak vznikl tenhle příběh o lásce za časů ekologické krize. Výpověď o mně i o vás, kteří také toužíte po opravdovém domově, rodině a životě s hlínou za nehty… Je to příběh veselý i dojemný, poučný i (bez)nadějný. Prostě takový jako tenhle blog.

Můžu se vám ale svěřit s jednou obavou?

Mám trochu bobky, co na knížku řekne rodina, která v ní vystupuje ve vedlejších i docela podstatných rolích. Setkáte se zase s domoušickou babičkou, mým nepřekonatelně optimistickým taťkou, pracovitou maminkou a tchánem, ale hlavně s mým mužem a se mnou. Až se za dvacet let, Kubo, odvážíš tuhle knihu přečíst, snad mi odpustíš, co jsem v ní o nás napsala. Bylo to ale z lásky. Z toho citu, který jsi ve mně zase probudil, když sis vyhrnul rukávy fajnové košile, gatě od obleku vyměnil za montérky ze stavebnin a nahlas mi slíbil (a dodržel): „Vytvoříme spolu opravdový domov. Takový, jaký jsi vždycky chtěla. Jaký potřebuješ….“

Od toho momentu uplynuly čtyři roky.

A od toho momentu jsem začala psát Slámu v botách 2.

V knížce najdete některé příběhy, které znáte z blogu z posledních let (třeba ten o mytí vlasů žitnou moukou!), ale musela jsem dopsat i mnoho příběhů nových a ty blogové předělat. Abyste byli úplně v obraze. Abyste konečně pochopili, kde se ta Sláma v botách vzala a jak to s ní teda jednou dopadne. A třeba i s vámi, kdoví…

Zápletka: Opravit stodolu, upéct chleba, zúrodnit zahradu, postavit dům. Verča a Kuba si toho naložili tolik, až už sami pochybují, jestli fakt šlapou po správné cestě. Jenže ta cesta je pořád vede společně dál – a o to jim šlo. Zachránit vyhořelé manželství a stvořit takový domov, kde bude rodina doopravdy žít, ne přežívat. Jenže cíl zatím daleko… A tak je o nové humorné příběhy se slámou v botách a hlínou za nehty (a cementem ve vlasech!) postaráno.

Knížka je volným pokračováním knížky Sláma v botách – humor, zahrada, recepty, život. Můžete ji číst, i když neznáte „jedničku“. Po dočtení se ale o první díl tutově začnete taky zajímat. 🙂

POZOR, na konci je praktická příloha s mnoha konkrétními návody na pěstování, zavařování, vaření z vlastní úrody a dalšími tipy. To kdybyste náááhodou chtěli náš osud následovat. 🙂

Co se z knížky dozvíte a co se naučíte:

• jak a proč semenařit vlastní osivo
• že se fakt vyplatí zasadit si i na mé zahrádce velký strom nebo vysít svazenku.
• že pěstovat fazole je snazší než kuchat slepici (a pokácet strom dá víc práce než ho zasadit)
• že vlasy se dají mýt i žitnou moukou
• že zdravá půda je nad zlato i jak pěstovat medvědí česnek ze sazenice nebo výstavní papriky i bez skleníku
• naučíte se zavařovat okurky, vyrábět bezovou šťávu, bylinné tinkturu a další fígle, bez kterých se žádná samozásobitelská rodinka neobejde.
• sice zjistíte, že i to vychvalované permakulturní zahradničení je makačka, ale záslužná a návyková. A holt to chce čas a trpělivosti, než hospodář svojí zahradě porozumí. 
• protože historky o tom, jak se jiní dřou na stavbě a zahradě, vás postrčí k tomu, jít si taky za svým venkovským snem. Anebo od něj včas upustit!
• pochytíte rady, jak zahradničit s dětmi různého věku, aby to vás i je bavilo. A fakt jste na záhoně něco udělali.

Ale hlavně:

• začnete líp rozumět své (bio)manželce nebo pochopíte, že i váš (nebio)manžel to myslí dobře. A že spolu můžete (celkem) šťastně žít! 🙂

SLÁMA V BOTÁCH 2

Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty!

Veronika Kyčera Kučerová

vydává: Peoplecomm, 2019, vázaná, 224 stran včetně 35 stran plný praktických rad, tipů a návodů; barevná obálka, černobílé fotografie uvnitř; ekokarton a ekotisk!

cena: 389 Kč

Vychází na konci roku 2019!

OBJEDNAT PŘEDEM LZE UŽ NYNÍ ZDE: https://www.peoplecomm.cz/slama-v-botach-2

Prohlédnout a zakoupit ji můžete už brzy na prodejních místech vydavatelství Peoplecomm:

SEZNAM PRODEJNÍCH MÍST

a na vybraných místech v mých rodných Lounech a okolí. INFORMACI JEŠTĚ UPŘESNÍM!!!

Těším se jako blázen, až to své druhé papírové dítě podržím v náručí. Nebylo vůbec snadné knížku napsat při plném provozu naší rodiny, ale vím, že to stálo za to, že se vám bude líbit a snad i prakticky poslouží. Moc si to přeju.  ♥

A těším se na setkání s vámi na akcích, které budou vydání knížky doprovázet!!!

Krásné svátky, pokud bychom se tu už náhodou nepotkali. Ale my se potkáme, že jo? 

Tak ať se vám knížka hezky čte a AŤ VÁM ROSTOU!©

Když jsem se nedávno radovala, že mám svou novou knížku Sláma v botách 2 hotovou, byla to samozřejmě radost předčasná. Hotové bylo leda prd. Napsat knihu je jedna věc. Dotáhnout ji až k vydání je ale věc druhá. A aby knížka byla navíc NEJVÍC EKOLOGICKOU KNIHOU V EVROPĚ, to je věc třetí.

S radostí oznamuji, že si konečně můžu všechny tyhle tři body odškrtnou. Díky Tomášovi, Báře a Lindě. A sobě, samozřejmě! 🙂

Nikdy jsem nijak zvlášť nepřemýšlela nad tím, jak velký bordel vlastně zůstává na planetě po knížkách. Knížky já totiž nikdy nevnímala jako problém. Dyť je to jenom papír, že jo… I když je fakt, že teda hodně, HÓÓÓÓDNĚ papíru.

Když mi ale vyšla moje první knížka Sláma v botách (poslední kousky lze koupit ZDE) a já ten krásný předmět držela v ruce, naplno mi došlo, že on to ale není JENOM pevný, zářivě bílý papír. On ten papír je jaksi potištěný barvami a ještě je to nějak slepené. Knížky navíc dorazily zabalené do fólií a celé to k nám do Loun putovalo z daleké tiskárny dodávkou. A pak z Loun dalšími poštovními dodávkami do obchodů nebo k vám domů. A od vás pak moje knížka jednou poputuje kam? Do tříděného papíru? Na skládku? Do bazaru? No do hrobu si ji předpokládám nevezmete. A ani byste neměli! 🙂 Protože to není žádná eko kniha, která by se v půdě rozložila na neškodný humus, ale je potištěná standardními barvami, které se běžně v knižním průmyslu používají (tj. toxickými), jsou v ní i nějaká ta toxická lepidla a ten zářivě bílý papír, když už jsme u toho, se taky nevzal jen tak sám od sebe.

A tak jsem se sice v roce 2017 radovala ze své krásné první knížky – svého splněného snu -, ale duši už mi zase brázdila různá ALE. Byl fakt nutný ten křídový papír na fotky? A co ty tvrdé desky… škoda stromů…

Načež se u mého prahu zjevil vydavatel Tomáš Hajzler a všechny moje pochybnosti ohledně ekologie knižního průmyslu vyslovil nahlas. Ale rovnou dodal: Další knížku ti vydám já a bude, Veru, v takové kvalitě, že ji budeš moct po dočtení HODIT NA KOMPOST! Jenom jsem vyvalila oči a řekla: No tak jdeme do toho, ne?

Co se dělo pak, jste četli v mém minulém blogu (Tolik se toho stalo. Nová zeď, nová knížka, konečně nový život?) Jak jsem měla celý rok pilně psát, ale nepsala. A jak jsem to pak doháněla až na jaře a v létě už málem potila krev. Ale nakonec jsem text přece jen 15. září dohonila, dopotila, dopsala, odevzdala a … začala čekat. Na tu knížku, co po dočtení půjde na kompost.

Po 15. září se rozjel tradiční proces, který vydání knihy předchází. Myslím vydání TRADIČNÍ knihy. Text si projela korektorka, pak jsme si chvilku pinkaly mezi sebou, co a jak tam upravit a doladit, pak jsme ho pinkly grafičce, ať to nějak pěkně zalomí, a pak jsme to dopinkly vydavateli, ať to po nás zkontroluje a dá knize požehnání. Ale fofrem, protože přece chceme mít knížku do Vánoc!

Tak takhle jsme si to zhruba představovaly my, ženy z posádky. No jo, ale…. jak to popsat a nelhat…. takhle si to NEpředstvovat Tom, kapitán. 🙂

Víte, Tomáš Hajzler je svým způsobem vizionář. Je to člověk s obrovským srdcem, do kterého se mu vejde celá planeta. Každej hmyzák i každé zbytečně vypuštěné CO2. Hodně v životě viděl i zažil a každopádně hodně přečetl, a tak na něm pokaždé vidím, jak je smutný z toho, kam jsme se my jako lidstvo, jako konzumenti téhle planety, dostali. Jak si pořád neuvědomujeme, co musí nevyhnutelně přijít, pokud si životního prostředí nezačneme ale honem rychle vážit aspoň milionkrát víc než teď. Píše o tom knížky, články a sám se snaží jít příkladem, co mu síly dovolí. Někdy si tak připadám i já, ale věřte mi, Tom je mnooohem, mnooohem dál. Nemá jako my dvě auta a v jednom z těch aut nejezdí pro sušenky do Lidlu.

A tak se holt právě on stal prvním vydavatelem knih v ČR, který se rozhodl i s tímhle průmyslem něco udělat. Ozelenit ho. Jít příkladem. Vydávat ty nejvíc ekoknihy v Evropě. Od roku 2017 nechává u svých nových knížek měřit jejich CO2 stopu a dělá všechno pro to, aby byla co nejmenší. Ale jde ještě mnohem dál. Třeba až do takových detailů, že NECHCE, aby ty knížky vznikaly ve stresu, což je takové škodlivé CO2 pro nás lidi. Celý proces vydání jeho knih má být prostě na pohodu, slou, udržitelný a tak. Amen.

Takže následující zápletka už je vám asi jasná.

Na jedné straně je kapitán, který si rozhodně nehodlá dělat starost ohledně nějakých termínů, natož kvůli ták konzumnímu termínu jako „vydat knihu do Vánoc“, a na druhé straně je rozjuchaná, namotivovaná posádka, která s tím, že to „do Vánoc stihne“, počítá. A je ochotná kvůli tomu občas nocovat (i když v té knize jasně píšu, že se to dělat NEMÁ! :-)), neustále si chatovat, operativně se na všem domlouvat, scházet, a dokonce dát (ale jenom jednou!) dětem k svačině ty sušenky z Lidlu.

Kapitánovi se to ale vůbec nelíbí. Jenomže tryskomyši jsou tak naspídované (asi cukrem z těch sušenek), že ho ke „stíhání Vánoc“ donutěj navzdory všem jeho zásadám a přesvědčením. Motor teda chvíli nějak šlape. Ale zatímco jedny zuřivě dupou na plyn, druhý spíš na brzdu.

Nakonec se samozřejmě pohádáme, ale fest! A úplně logicky to bouchne o úplněk poté, co dva členi týmu byli u zubaře a zbylé dvě dostaly krámy.

Uf, řeknu vám, nechtěli byste být v mé situaci. Ani v kůži Toma. Nebo Lindy. Nebo Báry. (A pak se do té grotesky připletly ještě další postavy jako druhá korektorka Lucka a druhý grafik Petr…).

Jsme střídavě nasraní, smutní, podvedení, zmatení, pak zase cítíme naději, příležitost k poučení se z chyb svých i těch druhých, a postupně znovu nabýváme pocit, že i tuhle životní lekci ustojíme, že jsme ji možná potřebovali (?), že nás posune dál a hlavně: že i navzdory tomu, co jsme si napsali, vyčetli nebo si o sobě navzájem pomysleli – se nakonec budeme zase „společně radovat“ ( když budu parafrázovat kapitána) Já se teda budu radovat, jedině AŽ bude knížka konečně v tiskárně. DO VÁNOC!:-)) Ale to si nechte pro sebe.

No, díkybohu po úplňku, zubaři a pravidelné periodě už žádné další hrůzy nepřišly. Přišlo už jenom zjištění, že bílý návrh obálky je v rozporu s tím, že kniha musí být bezpodmínečně tou nejvíc ekoknihou, jakou Tomášovo vydavatelství dosud stvořilo. Takže jsme ještě v den odevzdání podkladů do tiskárny zuřivě vymýšleli úplně jinou, NEbílou obálku, zatímco druhý grafik Petr sháněl, jestli by třeba zrovna náhodou nejel nějaký kamion s bílým ekokartonem kolem naší ekotiskárny. A představte si, že vono jo! Přišel nejen ten okamžitý nápad na hnědou recykloobálku, tak i ten kamion zrovna kolem naší tiskárny JEL.

Náhoda, nebo (vánoční) zázrak? 🙂 Za mě jednoznačně to druhý!

Až budu poprvé držet v ruce svou novou, druhou knihu, jsem zvědavá, jaké pocity převáží.

Radost, že roční úsilí o vydání téhle knihy se opravdu zhmotnilo v něco, co mě a snad proboha hlavně vás bude bavit číst a u čeho se nasmějete i si třeba popláčete a ještě si z knížky vypíšete sto praktických poznámek, které aplikujete ve svých zahradách a životech? Nebo se budu radovat hlavně z toho, že to tentokrát šlo i bez toxických lepidel a barev? Anebo mi jako první vytanou vzpomínky na ty bláznivé, vypjaté poslední dny tvorby mé knihy, které nás nejdřív nadzvedly ze židlí a pak donutily pevně se semknout? Kdoví… nechám se překvapit.

Sláma v botách 2: Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty! vyjde ASI na sklonku roku 2019. Úplně se bojím napsat, že to bude do Vánoc… 🙂 Ale do dalšího úplňku i periody je daleko, a tak věřím, že už to dobře dopadne. Ani žádné zuby moudrosti už nikdo z týmu k trhání nemá…

Za celé léto jsem nenapsala žádný nový blog. Ale to proto, že jsem NAPSALA KNÍŽKU.

Zatímco manžel dodělal tu zeď, ty schody, položil ty dlaždice a začala dělat tu fasádu, já si doma válela šunky a zas o tom jenom psala. TO BY VÁM K PRŮBĚHU LÉTA ŘEKL MUŽ.

No samozřejmě že je (tradičně) vedle jak ta jabloň (vedle naší stodoly). Náhodou jsem byla i tohle léto mocně efektivní. I když v jednom má muž přece jen pravdu. Zahrada u mě tentokrát nebyla na prvním místě. Ani můj muž ani moje děti ne, i když k tomu se nepřiznávám ráda. Já ale loni touhle dobou slíbila svému vydavatelství Peoplecomm, že do příštích Vánoc vydáme Slámu v botách 2. A ačkoliv má rok 365 dní, kolik z nich myslíte, že jsem psaní věnovala? Jo, těch 65 posledních! A ty holt vyšly na léto.

Srpen 2018

Kontaktuje mě Tomáš Hajzler. Pomoc! Je to opravdu TEN Tomáš Hajzler, se kterým jsem se kdysi náhodou setkala na Allfestivalu. Já – zahradnické ucho, on – chodící manuál na zodpovědný a udržitelný život(ní styl), smysluplnou práci a slušné firmy. Já měla jenom svůj blog s pár čtenáři, on vydané dva bestsellery a plné přednáškové sály. Radši jsem se k němu vůbec nehlásila, protože kdo jsem já a kdo on?!

No joooo, ale on prej můj blog zná a pravidelně se u něj tlemí celá rodina! To mi neřekl na Allfestivalu, ale až o dva roky později, když mi vyšla Sláma v botách knižně a on ji ve svém e-shopu Peoplecomm chtěl prodávat. A mimochodem, prodal fakt asi třetinu celého nákladu! ( POSLEDNÍ MOŽNOST KOUPIT ZDE)

A teď mi najednou píše, že chce vydat i všechny moje nové příběhy, které jsem od té doby napsala. Dokonce i ty, co jsem ještě nenapsala, ale napíšu je do nové knížky – SLÁMY V BOTÁCH 2.

No tě pic! Musela jsem ho pozvat k nám do Loun na návštěvu, ať se konečně osobně poznáme a domluvíme detaily.

Bože, to byly nervy! Předně zabezpečit domácnost tak, aby ke mně vůbec mohl takový GURU přijet (a to vydání knížky si nerozmyslel). Co když zjistí, že nejsme až tak ezo eko zero rodinka, jak to podle blogu vypadá? Teda jako já tady nelžu (v ničem podstatném :-))! Víte moc dobře, že můj muž pije colu a já zase občas v noci vybílím lednici – a že se kvůli tomu hádáme. Ale pár zásad se držíme. Třeba že modelínu dětem vyrábím z mouky. 🙂 A moukou si myju hlavu (číst ZDE). A tak….

Takže asi tak: hosta jsem nějak pohostila (chlebem a dýní) a návštěva nakonec dopadla celkem vesele. Tomáš si prohlédl moje zemědělství ve Vlčí a upřímně se vyděsil („naložili jste si, jen co je pravda“), a já pak mohla s úlevou hodit za hlavu obavy, že „nejsem pro Hajzlerovy dost eko“. Každej jsme nějakej, že jo, ale důležité je, že se snažíme. Každý svým tempem, podle svých možností… směrem ke slušnějšímu světu, když to řeknu po „pohajzlerovsku“.

Ohledně knížky jsme si teda plácli.

Listopad 2018

Jedu do Prahy. Tentokrát já k Hajzlerovým. Ať se pro změnu oni předvedou, jak má ukázková bio domácnost vypadat.

Zcela upřímně? Docela mě naserou. Jejich pražskému domovu nelze v žánru „zero waste eko domácnost“ nic vytknout. Pokud přede mnou něco poschovávali (jako já před nimi), tak to udělali šikovně, nic závadného jsem nenašla. I když do odpadkových košů jsem jim nelezla. Ale nejsme přece v žádném Prostřeno!

Pravda ovšem je, že já si jako v tom televizním pořadu vážně připadala. Tomáš mě a ještě grafičku Lindu sice pozval na údajně „malou večeři v jeho režii, protože Peťka není doma“, ale byly z toho nakonec regulérní orgie. Kulinární! Prej že neumí vařit. Předložil na stůl pět druhů nakládané zeleniny, zapékanou jednozrnku, zeleninové karbanátky, carpaccio z červené řepy a nějaký domácí chlast (muž mi na to pak řekl, že jsem vyjmenovala samé předkrmy – ale jestlipak byl i nějaký hlavní chod? Prostě zase úplně mimo!), a tak jsme celý večer ve třech u plných talířů vymýšleli, jak a kdy ta moje knížka vyjde. Termín, náklad, formát, co nejmíň CO2, vazba bez lepidel, detaily, detaily, detaily… Aby na konci byla ta nejvíc zábavná a poučná zelená knížka na světě. Já ji mám napsat, Linda graficky zpracovat a Tomáš vydat a prodávat. Tak jednoduché to je. A máme na to víc než celý rok. Tak to přece v pohodě dáme.

Únor 2019

Tom po mailu opatrně vyzvídá, jestli už jsem začala psát. Od listopadu jsem se mu totiž neozvala, ehmmm. Protože přišla zima a mně se nějak chce spát. Vám ne? To jsou ty depresivně dlouhé noci. Tma od čtyř (pěti, šesti…) odpoledne, koho by bavilo sednout za počítač a psát o přírodě.

Mě to nebavilo. A nechtěla jsem svou Slámu v botách 2 lámat přes koleno. Má to být přece životní radost a po vydání „jedničky“ můj další splněný sen.

Takže když tělo chtělo spát (a mozek taky spal), šla jsem do postele a hotovo. A tak nějak jsem doufala, že psaní na jaře dohoním.

Akorát mi jaksi nedošlo, že na jaře bude zapotřebí dělat spíš něco jiného. JAKO TŘEBA JÍT PRACOVAT NA ZAHRADU.

Březen – červen 2019

Rozehřívám se. Probouzím. Dostávám do tempa. Už vím, jak Sláma v botách 2 začne i jak příběh (asi) skončí. Tak už zbývá dopsat JENOM to všechno mezi tím. Nějakých 300 stran wordu, písmo 11, typ písma calibri.

Jenomže do toho slavíme s lounskou semínkovnou druhé narozeniny, absolvuju nějaké schůzky ohledně založení květnatých luk v Lounech, vyjíždím s „jedničkou“ na čtecí turné, mám přednášku o semenaření v Chomutovské knihovně a jen tak mimochodem, pořád ještě stavíme ten náš statek. A mám dvě děti a zahradu a asi bilion dalších aktivit. A manžel chce pořádně jíst!

Začíná mi docházet, že jsem v pr… Píše mi to teď sice samo, vzniká třeba úplně nový příběh o tom, jak jsme ve Vlčí ořezávali vrby, nebo jak jsme bydleli jedno léto u mých rodičů v podkroví (a snažil se to všichni nějak zvládnout) nebo jak s mužem usilovně lepíme naše osmnáctileté manželství, ačkoliv já jsem ta „eko bio zero“ a on ten „maso cola korporát“ – ale času na psaní je zoufale málo.

Na prvním místě musí být zahrada, připomínám si v duchu, zatímco máma si myslí (nahlas) ještě něco jiného: „Na první místě má být tvůj muž!“

Ale jinej muž – vydavatel – dál slídí, jak mi jde psaní, jestli termín platí a jestli mu už o příběhu můžu říct něco víc, že už chce knížku začít propagovat. Nedá se nic dělat, spojuju síly s kamarádkou a Venda musí aspoň občas z domu. Dokonce dojde i na hlídání placené – až tak jsem zoufalá z toho, že knížku jinak v termínu nenapíšu.

„Hlavně klid, Veru. Netlač na pilu, pohoda. Pozitivní vibrace, srdíčko,“ motivuje mě Tomáš. Jenomže tomu se to řekne!

Červenec a srpen 2019

Tak ještě ke všemu skončila škola. A mám doma děti dvě. Asi by to chtělo nějakou dovolenou, výlet, dobrodružství, jenomže já na nic z toho nemám vůbec chuť. Přeju si jenom jediné – dopsat knížku, nějak to zaonačit na zahradě a mít, prosím vás pěkně, už KLID! (viz minulý blog: O zatraceném zalévání, únicích pod stan a okurkovém prd).

Muž je v létě zase akorát na maltě, kde jinde. Stejně jako všechny poslední roky, co budujeme Vlčí. Akorát že už mu – nám – docházejí peníze, síla i motivace. Už se prostě ve Vlčí vidíme, ale ten barák furt nestojí! Takže žádná dovolená, žádný výlet, žádné dobrodružství. Musí se makat a šetřit (peníze i síly).

Naštěstí babička s dědou si aspoň občas půjčí vnoučátka na prázdniny, protože ze mě nekouká nic zásadnějšího než třídenní stanování s dětmi na nejbližším kopci za městem. Tak aspoň že babička vezme děti do ZOO.

A zatímco jsou tam, já PÍŠU. Píšu jako fretka, píšu v noci, píšu ve dne, já snad píšu i na zahradě, na záchodě, u vaření, při běhání. Při všem, co dělám, si v duchu formuluju věty, které hned jak přijdu domů, házím do wordu – počítač mám teď pro jistotu pořád zapnutý. A počet stran roste. Jenže termín odevzdání se taky blíží. Stejně nemilosrdně jako konec prázdnin. Ale přece jen už pomaličku začínám věřit v happy end – že tu knížku dopíšu včas, aniž se z toho celá rodina zblázníme.

A tak na sklonku prázdnin vyrážím s kamarádkami pochodovat na Říp a v batohu s sebou táhnu i flašku višňového vína, protože, přátelé… den před tím pochoďákem jsem tu knížku opravdu DOPSALA!!!

Září 2019

Tak, teď už měl být ten klid. Nohy na stůl a vydýchat se. Lída ve škole a Venda poprvé ve školce. A já furt na rodičovské, no pohoda, ne? Bože, nejsem já ale naivní?

Jako ano, knížku jsem dopsala, ale ještě to chtělo, abych si ji po sobě celou asi tak padesátkrát přečetla, dopsala k příběhu praktické tipy a triky, všechny svoje zahradnické fígle, sepsala svoje oblíbené recepty, ověřila všechny údaje a vyladila mouchy. A když se přestaneme bavit jenom o knížce, tak je tu jen tak mimochodem furt TA zahrada. A manžel POŘÁD na maltě. A bordel všude v baráku, protože určité věci jsem v létě opravdu už nestíhala. Tak to beru jedno po druhém. Vařím, zavařuju, pleju, uklízím. A vychytávám mouchy v textu, dopisuju tipy, všechny fotky do knížky dohledám a celý ten skvost KONEČNĚ ODESÍLÁM DO VYDAVATELSTVÍ. Děj se vůle nakladatelova. A já – svatej klid!

Pořád září 2019

Ozývá se jakási paní Bára ze severní Moravy. Tomášova korektorka, která dostává za úkol moji knížku pokusně přečíst, aby se ukázalo, jestli 1. je vůbec dobrá a má smysl ji vydávat, a 2. pokud ano, tak aby v ní objevila mouchy, které jsem já přehlédla. A společně jsme to dovyladily. „Nejlíp tak, aby v knížce nezůstala jediná chyba, ok?“ přichází pokyn mailem odněkud z Itálie. Nebo z Ruska. (Protože Tomáš na rozdíl ode mě tráví celé léto na cestách!!!)

Nějak se mi rozklepou kolena. Moje dílo začíná žít svůj život. Je v rukou první zkušební čtenářky, resp. v rukách dvou čtenářek. Druhý zkušební výtisk dostává Tomášova žena (protože on přece nemá vůbec čas číst) a na ní a paní Báře teď je, aby se vyjádřily ke kvalitě textu, plánovanému podtitulku a tak celkově. Jestli je to chytlo. Jestli se smály už na straně pět (a na straně deset poprvé brečely), nebo si ještě na straně šedesát nudou koušou nehty a říkají: „Bóže, to je TÁK trapný!“

Den je ticho. Zkouším zase normálně žít, ale přitom vím, že ty dvě dámy drží mou knížku v ruce a čtou. To se prostě NEDÁ normálně žít. Až mi konečně píše Bára.

…. že to čtení musí chodit rozdejchávat do lesa…

….a pak mi o sobě píše strašně moc osobních informací, protože má pocit, že je musím vědět, protože jsme asi spřízněné duše, že ona žije to, co já, a já to, co ona, a že já to naprosto trefně popsala… a že je prostě z mý knížky úplně hotová. A rozhodně teď musí s mužem předělat celou zahradu.

Než to stihnu vydýchat, píše mi i Tomáš. Co se zase u nich děje právě teď…. žena se řeže smíchy na gauči jako už dlouho ne a rozhodně mi prej vzkazuje, že knížku VYDAJÍ!

Nádech, výdech, nádech, výdech…. Záchvěv štěstí i úlevy. Pak obrovská vlna štěstí. A USPOKOJENÍÍÍ. Aaaaacchhhh…

Ale pak zase šichta u počítače!!!!

Říjen 2019

Když teda Peoplecomm mou knížku opravdu vydá, je prý zapotřebí „na tom teď pořádně zamakat“. A co jsem asi dělala doteď?!

Jenomže teď se ten vydavatelský cirkus rozjíždí už bez ohledu na mě. Bára musí udělat superpečlivou korekturu a vymazlit se mnou každičkou větu (já myslela, že už JSOU vymazelný!). Grafička Linda musí projít ty kvanta fotek, co jsem jí naposílala, a rozhodnout, které jsou použitelné a které mám přefotit (NE!). Pak musíme – a to je fakt sakra důležitý – vymyslet co nejchytlavější podtitulek.

Titul je jasný – Sláma v botách 2. Ale musíme myslet i na čtenáře, kteří jedničku nečetli a absolutně nevědí, co od knížky čekat. Trochu jim Slámu v botách přiblížit. Nejlépe jednou větou. Údernou.

„Dvojka“ vyjde v mnohem větším nákladu než jednička, a tak je třeba jasně definovat, o čem vlastně moje psaní je. O čem, pro koho, co se dozvíte, v čem vám knížka zlepší život, v čem bude čtení užitečné (protože to nemá být jenom zábava) a proč máte mou knížku koupit nejlépe všem lidem, se kterými to myslíte dobře.

„A taky musíme probrat marketing, natočit videa, vymyslet ti turné…“ píše Tom a sice zdůrazňuje: no stress – ale upřímně, NO STRESS?! Všichni chceme mít knížku do Vánoc hotovou. Jakože s předstihem do Vánoc. Aby se do té doby stihl i ten marketing i ta videa, křest a turné. Šmarjápano, vono to snad nikdy neskončí!

Ale…. něco vám teď pošeptám:

Chci JÁ vlastně, aby to skončilo?

Budoucnost: 2019 – xxxx

Slíbila jsem muži, že s psaním končím. Ne on, já sama jsem s tím přišla. Mám prostě dost. Potřebuju už opravdu pořádný nádech a výdech a zase mít v hlavě i něco jiného než Slámu. Protože já ji teď měla víc v hlavě než v botách! A to je průser, ne? Že jsem za celé léto byla jen párkrát v lese a na zahradě mi všechno zdivočelo, protože hospodyňka se činila víc u počítače než s motykou. To není ten udržitelný styl života ani partnerského vztahu (ani rodičovství), který se snažím propagovat a táhnout vás k němu vlastním příkladem, přece.

Bohužel je to ale tak. Psaní mě baví, vždycky jsem chtěla být spisovatelka, jenomže ono je holt něco za něco. I ty splněné sny. A tak se za každou napsanou stránkou schovává čas, který jsem nestrávila něčím jiným. Třeba v lese. Nebo na zahradě. A ruce na srdce, Verunko… co tě teda baví víc?

Napsat dobrou knížku, která lidmi pohne a dá ti zažít obrovský pocit uspokojení, pokud se povede aspoň tak jako jednička (ta mi to uspokojení dala :-))? Anebo je pro tebe víc, sednout si večer vedle svého muže, který už hraje na kytaru pomalu jak Lenka Filipová, nalít si vínečko a zazpívat si s ním nějakou oblíbenou country písničku? TOHLE je taky uspokojení. Menší, oproti tý knížce. Ale můžu ho cítit klidně každý večer. Zatímco další knížku budu potit zase celý rok…

Takže… já nevím, jestli chci ještě psát dál. Zato vím jistojistě, že se chci konečně přestěhovat do hotového domu uprostřed své vysněné zahrady a být se svou rodinou. Duchem i tělem s nimi. Dát si pauzičku. Nádech, výdech. A pak prospat zimu.

A na jaře se – třeba – probudit? 🙂

Na jaře 2020 pojede Sláma v botách na turné. Navštíví své čtenáře ve všech městech a obcích, kde o ni bude zájem. Vy mezitím knížku přečtete a budete mě chtít poznat osobně. A pak se uvidí dál. Jestli ještě budu chtít snít… a psát dál…

Anebo bude náš příběh jednou provždy dopsaný.

A tak dobře… ještě něco!

Pozor, pozor, nejčerstvější zprávy z bojiště:

• Korektorka Bára už vychytala všechny textové mouchy. Sláva! Našla mi jich tam ještě asi tak bilion na každé straně. Nechápu a nebudeme to radši rozpitvávat. Každopádně poté, co dočetla, šla na zahradě zasadit pár jabloní, takže Tomáš má pravdu – knížky jeho vydavatelství fakt dělají lepší svět. 🙂

• Teď má Slámu v botách 2 v rukou grafička a zítra budeme společně s ní a Tomem vymýšlet nějakou peckózní obálku. Snad se zadaří minimálně stejně jako podtitulek.

• Protože – jo – ten už taky konečně máme!
  Tak dlouho jsme si lámali hlavy, až si o něj příběh najednou řekl sám. Protože v životě je PŘECE nejdůležitější láska a hlína za nehty!

Ale o tom podtitulku, i té špíně a té lásce, se rozepíšu víc zase někdy příště. Teď už musím letět. Na zahradu, do lesa!

NA SHLEDANOU UŽ BRZY PŘI ČTENÍ:

SLÁMA V BOTÁCH 2

V životě je nejdůležitější láska. A hlína za nehty!

od Veroniky Kyčery Kučerové.

#Ať mi rostou!
©

OBJEDNAT PŘEDEM LZE TADY: peoplecomm.cz/slama-v-botach2

Jasně jsem řeka, že letos nejedeme na žádnou dovolenou! Nebudeme utrácet ani tomu věnovat čas, balit, chystat zahradu na absenci a pak dohánět, co se během nepřítomnosti zanedbalo. A stavba by se taky nehnula.

No jo, jenomže nakonec jsme to zase nevydrželi.

Hned začátkem července zmizel muž na pět dní k moři a já naložila děti do auta, že budeme pár dní stanovat u mých rodičů.

„To se hodí, budete nám zalévat zahradu, než se vrátíme z dovči,“ odsouhlasil mi plán táta a já horlivě přikývla, že se o všechno postaráme.

Hlavně o úrodu, zamnula jsem si spokojeně ruce. Tátova zahrada totiž zatím nikdy nezklamala, vždy je na ní všeho dostatek. Výměnou za zalévání budeme mít týden plný přístup k tátovým výpěstkům.

Proč se z toho raduju, když mám sama zahradu větší než on tu svou? Tak třeba proto, že se mi letos zase nedaří okurky.

Už mi z toho začíná být trapně, letos jsem přece měla dokonalá semínka, která jsem dokonce ještě jako idiot ocucávala v puse, než jsem je vysadila, abych jim o sobě předala informace a ony mi rostly přímo na míru. Ale houbeles, nerostou vůbec! Ta semena asi poznala, že okurky vlastně moc nejím, a tak vzešly jen dvě rostliny a ještě v podstatě živořej. Sklidila jsem dosud 8 nakládaček a to si fandím.

A zatím táta… Zkušený okurkový pěstitel, který uloží každoročně do sklepa aspoň 60 sklenic okurek v láku a denně mu doroste minimálně jedna salátovka ve skleníku. To prostě není fér.

A tak u našich vztyčujeme stan, aby si děti aspoň jeden týden v roce přišly na své. A nejen s okurkami. Rána zahajujeme bosonohou rozcvičkou a trháním malin, jahod, kanadských borůvek a rybízu přímo do tlamiček. A při odjezdu pakuju do tašek salátovky pro manžela do zásoby. Pohodu trochu zkalí jen fakt, že druhý den rajského pobytu začalo v noci pršet a de facto pak už nepřestalo.Ale aspoň se mi sama zalila zahrada ve Vlčí, utěšovala jsem se.

No jo, jenomže když jsme se v neděli vrátili domů a já jela na průzkum do Vlčí, co to nevidím!!!

TADY SNAD SPADLO JEN PÁR KAPEK NEBO CO?! To není možné! Tady je hlína na troud, zatímco u našich byla nacucaná jako hnůj. Můžu jít rovnou vytáhnout hadici a konve… Což je po návratu od našich další citlivý bod!

Páčka tuhle a támhle

Jako by nestačila přímá konfrontace s tátovou dokonalou úrodou. Že jemu jdou na rozdíl ode mě okurky, že má o tolik víc a větší rajčata, nebo ty JEHO a MOJE mrkve… Nebo že moje cibule už leží, zatímco jemu ještě pořád stojí!

Táta už má zkrátka za třicet let piplání svého pozemku zahradu dokonale zmáknutou, zatímco já kráva vysadila okurky na vysychavý terénní zlom pod česnekem a divím se, že ani letos nerostou…
Jenomže ono nejde jenom o tohle.

Jdu si zdrceně pro konve a schválně si to měřím. Než celou zahradu obejdu se zaléváním, trvá mi to 45 minut. (Když mi pomáhají děti, tak 60). Pětačtyřicet minut života stráveného tím, že jenom nosím trochu vody k rostlinkám, které ji ale vstřebají jen z části a zbytek odteče nebo si to k sobě přetáhne plevel (ano, i ten má táta na své zahradě už vyřešený líp). To přece nechci, ani nemůžu dělat každý den! Od toho jsem se snad nenarodila tak krásná, vtipná a šikovná, abych hodinu denně cmrndala vodu k okurkám a jabloním. Táta to přece taky takhle nedělá. Myslím takhle středověce. Přesto má každý večer perfektně zalito.

On má totiž studnu a k ní tadyhle páčku a tuhle další a ty když se zmáčknout, tak se to rozzalévá samo, hadice jsou rozeseté všude po zahradě, tak stačí jen tudle a támhle nějakou přidržet, kousek s ní popojít, přendat… a s konví tak maximálně obejít pár květináčů na terase.

Zatímco já s tou svojí dvacetimetrovou hadicí napojenou na věčně prázdnou nádrž zápasím jako s krajtou, věčně se mi někde ohýbá, přiskřípne, neteče to, pak za ni zatáhnu, hadice se omotá kolem sazenice rajčete, zatáhnu vztekle znova a rup, je po sazenici…. a stejně to z té hadice jenom chcíple čurdí….

„Kubi, tohle budeme muset fakt řešit! A vychytat,“ vytahuju po prázdninách na tátově hi-tech zahradě na manžela nejnovější objednávku stran toho, co ještě od něj nutně chci, potřebuju, vyžaduju.

„Jojo,“ odsouhlasí mi všechno, duchem úplně jinde. No možná dobře, že nevnímá. Mohl by se začít vztekat. Už pátý den opravuje, spáruje a kartáčuje starou kamennou zeď v obýváku a v kuchyni, a když to půjde dobře, tak mu to zabere už jenom ještě dalších pět dní… Kdyby nebyl u toho moře, už by to měl – chce se mi poznamenat, ale radši to neudělám, protože ta cesta k moři je teď obecně další citlivý bod. (Muž dorazil domů psychicky na dně, protože ho během zpáteční cesty chytily kroupy, těsně před domem ještě srazil srnu, a když se z šoku jakž takž oklepal, zjistil, že mu, zatímco byl pryč, přivezli z Itálie úplně jinou mozaiku, než chtěl. To už bylo na jednoho vydovolenkovaného manžela trochu moc.)

A tak si jen mumlám pro sebe něco o kapénkové závlaze a on zase něco pro sebe o vápenné maltě a jestli neměl zeď spíš špachtlovat než kartáčovat. (Mně se ta vykartáčovaná část líbí, uklidňuju ho.)

„Neměla bys nějakou okurku, že bych se zakous? Leje ze mě pot,“ otírá si čelo, protože to s tím kartáčem je fakt fuška.

„No to právě že nemám. Nemám to zalejvání…“ krčím jen rameny (a zatajuju vysychavý terénní zlom pod česnekem). V tašce mám už jen poslední kousíček okurky od táty.

Poslední dovolená. No snad

A tak se opět – jako už mockrát za poslední roky – noříme já a můj muž každý do svých radostí a strastí, já do svých okurek a jak je uzalévat a on aby už konečně dodělal zeď a mohla se v kuchyni pokládat podlaha. A hned potom v koupelně mozaika, kterou nám Italové naštěstí už vyměnili.

Tohle je naše ČTVRTÉ léto trávené budováním domu, zúrodňováním pozemku a aspoň základním polidšťováním džunglózní zahrady. Asi z toho holt potřebujeme občas odjet, i když by bylo mnohem moudřejší i levnější zůstat doma na prdeli.

Po nedělním a pondělním zalévání zahrady zase nakládám do auta stan a pruty na oheň. Tentokrát budu s dětmi, kamarádkami a jejich dětmi stanovat na jednom kopci za městem. Muž s námi bohužel nejede, protože byl u moře a má tu zeď.

A tak se opět loučíme, ale věřme tomu, že už je to naposled nejen tohle léto, ale pro celý příští život. Jednou snad přece jen budou všechny zdi stát, kapénkové závlahy budou položeny a dovolených nebude třeba. Budeme je konečně trávit DOMA!

A když do báglu na stanování přihazuju ještě flašku okurek a rybízové víno, těším se, že příští léto už ho snad vypijeme s mužem společně v našem obýváku pod tou krásnou opravenou zdí, zatímco na zahradě zmáčknu páčku…. a konečně mi narostou okurky.

KRÁSNÉ LÉTO A HODNĚ VODY SPADLÉ Z NEBE NÁM VŠEM. Obzvlášť jestli pěstujete okurky!

PS. Podle prvních plánů jsme se do Vlčí měli stěhovat na jaře tohoto roku. Nevyšlo to. Podle nového plánu bychom se měli stěhovat do zimy. Asi to ale zase nevyjde… Na jaře určitě znovu zaseju, ale možná že v domě pořád bydlet nebudeme…

Teď na to ale nemyslím. Odjíždíme s dětmi vstříc novému dobrodružství ve stanu. Další zalévání mě čeká v neděli… Tak proč si kazit kempování… a sny… A třeba nám táta, až se vrátíme,  pošle ze své zahrady zase nějaké okurky. 🙂

Ať nám rostou! ©

Když se to, tak se to… Nejdřív se mi rozbil disk se všemi fotkami. Pak jsme ráno nenastartovali auto, které bylo v pondělí v opravě, a myčka na nádobí už taky nejmíň dva týdny nemyje (což je vůbec největší křivda!!!). A do toho se asi definitivně poroučí můj telefon, jenže novej dostanu nejdřív na Vánoce. Ale já se nehroutím. Ne. Protože mi na zahradě rostou TÁKOVÉHLE BROKOLICE S KAPUSTOU!

*  *  *  *  *  *  *  *  *

Ve čtvrtek jsem po škole popadla Lídu, bednu s nářadím a Venouška a vyrazili jsme – hic nehic – makat na zahradu. Hlásili ochlazení z třiceti na dvacet devět a čtvrt, tak jsem čula příležitost, že třeba na zahradě vedrem nechcípnem. Nakonec z toho ale zase nebylo nic, když už jsem ale tu akci naplánovala, prostě se jelo. Nemůžeme dál čekat na zázrak, jako že někdy skutečně klesnou teploty pod třicet a budeme si moct všechnu tu práci, která nás čeká, odbýt důstojně. Bohužel ne, no. Budeme zpocení a ulepení balancovat mezi úžehem a mdlobami, ale ty stromy na zahradě už se prostě musej zalít, záhony vyplít, rajčata uvázat a jahody sesbírat (když tam teda nějaké budou, že?).

A tak jsem dala dětem každýmu do ruky nanuka, sbalila dva litry limonády z tibi krystalů a prostě věřila, že budou děťátka hodná a nechají mě odbýt si to své. Asi poznaly, že bych na ně jinak hrozně křičela – když je takové vedro, přestávám se ovládat. Nebo že mi na úrodě aktuálně záleží víc než na nich, no sorry, no.

Zkrátka si každej dolízaly svůj cuc na kládě bez čokolády – nanuky byly taky domácí a polevu neumim – a nějak se na čtyři hodiny zabavily beze mě, dokonce bez rvaní si vlasů, šatů (ty na sobě vlastně žádné neměly) nebo hádání se o jednu oblíbenou lopatku a konývku na vodu.

Takže jsem se soustředila jenom na své záhony. A byla to velká radost, to vám teda povídám. Ale teda i docela pořádný šok.

Nejprve shrnu PŘEDNOSTI.

Brokolice – co chtít více?

Na zahradě je zaděláno na rekordní sklizeň 39 ks kvalitních, pevných a pouze kopřivovým zákvasem dopovaných brokolic. 3 kusy nepevných, nakvetlých brokolicových hlávek II. jakosti jsem sklidila k okamžité konzumaci, protože už by to s nimi šlo jen k horšímu, ale i přestože nebyly vizuálně TOP, jsem s nimi ještě ten večer prožila v kuchyni kulinární orgasmus. První vlastní biobrokolici po dvouleté pauze člověk prostě obrečí.

Jak to, že se loni brokolice nedařily, a letos trhám rekordy? Změnila jsem na ty zelený potvory taktiku a třeba mi jenom teď přeje štěstí, ale já věřím že ne, že za úspěch fakt můžou ty tipy vyčtené z knih. Takže?

• Založte si co nejdřív sadbu, nějakou ranou odrůdu. Nebo – kupujete-li sadbu jako já – kupte ji HNED, jak se v nějakém obchodě objeví. Pak ji okamžitě vysaďte na záhon, ano, klidně už v březnu. Moje zahrada v severním svahu je dost studená, je na ní v průměru minimálně o 2 stupně míň než na tátově slunné zahradě pár kiláků odtud u Ohře. Ještě chodily mrazíky, ale já už přesto měla brokolice na zahradě zasazené. ALE! Zamulčovala jsem je spoustou štěpky, což chrání a ohřívá půdu. A…
• Chce to textilii. Tu netkanou bílou. Přes sazenice ji přehoďte jako závoj přes nevěstu, a aby neuletěl, zatižte ho třeba nějakou latí, sáčky plnými písku nebo i kameny (jen pozor, aby se o ně textilie neroztrhla). Zvýší to teplotu půdy, zrychlí úrodu a chrání ji před potvorami. Nemyslím dětmi, myslím před ještě horšími škůdci – dřepčíky. Ti milují sucho, takže panuje-li zrovna kritické počasí nahrávající množení dřepčíků, tak ty brokolice navíc celé občas pokropte vodou.
• A tím se dostávám k zálivce. Kopřivová jícha rozhodně neuškodí, ba naopak, rostliny posílí. Chce to založit ji hned zjara, sotva se kopřivy objeví. Má se přidávat do zálivky na jaře, později v létě už to není ono, protože přemíra dusíku vede k přebujelému růstu zeleně, ale malým plodům. Prý…. Já s ní teda brokolice zalévala v dubnu a květnu.
• A pak to ještě chce lásku a dát se na modlení a věřit tomu, že tato strategie zafunguje odteď každý rok. 🙂 Já tomu věřím. Lepší strategii jsem totiž zatím nikde nevyčetla. 😀

A květáček nebo zelí by nebylo? ALE BYLO!

Tak to bychom měli brokolice. Pak ještě stojí za zmínku květák, se kterým se to má úplně stejně. Jelikož je to taky brukvovitá zelenina, má podobné nároky na pěstování i stejné škůdce. Zvolila jsem u něj stejný postup jako s brokolicemi a jen si počkejte na fotku, jakej pevnej bílej macek už zítra přistane na našem stole, osmaženej v trojobalu. 🙂 Všechny další buď taky skončí v těstíčku, nebo v mrazáku na horší časy, na zimu.

Dále mi na zahradě vyrazilo dech TÁÁÁÁKHLE velké zelí na Lidčině záhoně a taky TÁÁÁÁKHLE velká kapusta. Pěstovali jsme je úplně stejně jako ty brokolice, protože jsou taky brukvovitý. Byly v jednom záhonu ještě společně s kedlubny a měsíčkem pro zpestření.

A teď pozor, přichází DŮLEŽITÁ POZNÁMKA.

Těch 42 brokolic a 15 květáků jsem vysadila všechny naráz, takže mě teď čeká plus mínus naráz i sklizeň. Proč, co s ní hodlám dělat? No půjde namytá a naporcovaná do mrazáku. Celý rok jsem si schovávala sáčky od mražené brokolice kupované a teďka si je naplním vlastní úrodou. Vůbec se mi v minulých letech neosvědčilo úrodu rozplánovávat, vysazovat postupně, mixovat rané a pozdní odrůdy a doufat v průběžnou sklizeň až do podzimu. Jedinou opravdovou sklizeň jsem vždycky měla jen z těch prvních zasazených brokolic a pak už přišli místo sklizně akorát dřepčíci nebo takové sucho, že jsem nebyla schopná úrodu uzalévat. A tak budu jíst brokolici radši mraženou, než žádnou… Jestli vymyslíte lepší řešení, jsem jedno velké zvědavé odstáté ucho bez náušnic. 🙂

No a tím bych pomalu ukončila kapitolu ÚSPĚCHY.

Snad ještě zmíním, že už sklízíme první hrášek, bezvadně vylezla lichořeřišnice, bylinky jedou v novém záhoně jako o život (článek ZDE), na bramborách NENÍ mandelinka a česnek letos nejspíš zlomí všechny myslitelné rekordy. Terra preta asi funguje. (článek ZDE)

A teď se pojďme pobavit o tom, z čeho mi taky včera přecházel zrak – ale v dobrém to tak úplně nebylo.

Tak zaprvé plevel!

Já už nechci používat to slovo, je ohrané, nudné a naprosto nehodné permakulturně smýšlející bytosti. Ještě vás o něm baví číst? Ne. Stejně tak ani mě ho nebaví řešit a plít. Jenomže PROSTĚ MUSÍM. Protože ta lebeda, ty bršlice, kopřivy, pýr nebo teď aktuálně svlačec a pěťour se do mé zahrady zase zakously a nehodlají tu zemi zaslíbenou opustit. A přitom bohužel stíní a utiskují všechno ostatní, co vedle nich nesměle zkouší klíčit a růst. Dyť jsme letos ani nikam nejeli na dovolenou, aby se tohle nestalo! Kysneme a budeme kysnout celé léto doma, právě abych plevel v pohodě stíhala korigovat. Tak jak to, že stačilo, abych se na poli jenom týden neukázala – protože ty třicítky a protože taky dvakrát bouřka a zahrada rozbahněná – a jsem tam, kde každoročně. V pěkný… ….. zahrádce zarostlý.

Reálně to včera vypadalo tak, že jsem se z té džungle už málem rozbrečela. Plevel neroste pouze tam, kam jsem navozila 10 cm silnou vrstvu štěpky jako mulč. Ale dokonce i přes tu vrstvu občas nějaká ta lebeda nebo kopřiva vykukuje, což už je opravdu schválnost nejvyšší, protože i to mulčování byla přece makačka. A všude jinde, kam jsem se s mulčem nedostala nebo kde mi štěpka nestačila, škoda slov. Ani fotit jsem to nechtěla. Proč si veřejně dělat ostudu.

Takže poté, co jsem se dokochala brokolicí a květákem, sklidila poslední ředkvičky, první hrášek , natrhala si koš bylinek, bezu a dvě hlávky kapusty, jsem zasedla v pravém dolním rohu políčka na bobek a dala se do toho. A po čtyřech hodinách jsem se narovnala na levém konci někde uprostřed pole a hodila rukavice do ringu, teda do hlíny. Prostě jsem měla dost.

Ta druhá půlka bude vypleta až jindy, až budu mít zase chuť promarnit sisyfovskou prací pár hodin života. A jenom doufám, že ale do té doby nestihne zase ta první půlka zarůst lebedou!

Máš chuť na jahody? Dej si rybíz

No, po šoku zvaném „co se to stalo s mým udržovaným políčkem a co se mi to snažíte podstrčit místo něj?„, jsem bohužel musela zkonstatovat, že JAHOD se letos taky nedočkám. Zkonstatovaly to hlavně děti, kterým došly nanuky, limonáda, meloun, ananas, přesnídávka z déemka, a dokonce i ta méně oblíbená svačinka jako chleba se sýrem, a začaly si vymýšlet. Popásly se na hrášku, ale jako správné žravé housenky vznesly otázku, co dál a jestli by třeba jahody nebyly. Tak jsme se šli podívat.

No, nebyly. Teda byly. Čtyři… A pátá ožraná asi od slimáka nebo co. Tu děti nechtěly. Tak jsem ji snědla já, no přece to nevyhodím!!! Další dvě jahody budou možná v sobotu.

Bohužel, s jahodama je to letos špatenka. O loňské sazenice jsem přišla při bagrování a pár nově vysetých zatím plodí jen tu a tam, poskrovnu. Nezbývá než se těšit na rybíz, na třešně, na jablka, na švestky a pokud jde o jahody, tak snad leda samosběr. V lese. 🙂

Co žere hrušeň Williamsovu?

Zase se mi nechce líbit naše mladá hrušnička. Loni ji decimovala rez, teď jsem si všimla mšic. Zrovna jsme to téma řešili na Facebooku. Takže jdu míchat postřik – zkusím ten s vodou a octem podle knížky Pět domácích prostředků nahradí celou drogerii (voda a ocet jedna ku jedný, protřepat, aplikovat. Opakovaně.). Asi jde ale o další signál, že jsme pro hrušeň boužel loni nevybrali vhodné místo a měli bychom ji zkusit, dokud je ještě takové holé koště, najít lepší flek, kde se jí bude dařit líp. Uznávám, že je tady v tom koutě taková přehlížená a jinejma borcema (vrbama) cloněná.

A okurky a mrkev, vy se taky styďte!

Bída, bída, to bylo jediné slova, které mě napadalo, když jsem se snažila někde mezi řádky s česnekem objevit taky řádky s mrkvičkou. Od začátku roste mizerně a pomalu. Že by si česnek uzurpoval všechnu vláhu a živiny pro sebe? Jako byl na tom kusu záhonu dřív, to je fakt. Ale když já neměla tu mrkev kam jinam dát. A přišlo mi, že by si s panem česnekem nemusely až tak konkurovat. No to jsem se ale byla naivní.

Navíc kousek od onoho česneku mají růst nad terénním zlomem jedné z pěstebních terásek taky moje loni vlastnoručně odsemenařené okurky. Odrůda Dekan, hmmm… Kdepak jenom nastala chyba, že nerostou? Budu ráda, že se dočkám sklizně aspoň na jídlo, na zavařování ale vážně nemá vůbec smysl pomýšlet. A to jsem ta semena i cucala, jak radí Anastazie, aby mi vyrostla úroda na míru. Asi jsem měla o cucání požádat manžela. Protože ty potvory okurky nejspíš poznaly, že já je vlastně moc nejím. Aha, TAK PROTO nerostou!

A kontrolní otázka závěrem?

Proč jsem se tu právě na tolika řádcích rozepsala, naplácala celé odstavce, ale žádnou pořádnou fotku ze zahrady tady nehodím do placu?

A. Protože jsem pro samou práci na focení ani nevzdechla.

B. Protože se o telefon přece jen popraly děti a zahradní idylu zakončily pouštěním pohádek, takže už jsem si s mobilem neškrtla.

C. Protože se mi ten telefon definitivně rozpadl!

Správné vyluštění kvízu nechám na vaší fantazii. Možné je jedno správné řešení a možná všechny tři. Ale na rozdíl od jiných soutěží není vyluštění tajenky pro informační hodnotu článku až tak podstatné. 🙂

Fotky přibudou na Facebook o víkendu. Zajedu si na zahradu s manželovým mobilem a jestli opravdu klesne teplota aspoň na dvacet devět a čtvrt, zalezu si doprostřed pole na bobek a budu pokračovat zase zprava doleva.

A takhle po celý zbytek června, července a celých prázdnin. Pořád dokola. Protože mě to baví (částečně), ale hlavně, protože mi ani nic jiného nezbývá! Kdo jednou narukoval, musí setrvat, na (bitevním) poli, která umí dávat radost i dělat starosti . Ale tohle zná nejspíš každý červnový zahrádkář!

Ať mi rostou! ©

Už je to zase v plném proudu. Jaro myslím. Nejvyšší čas zjistit, kde skončily pracovní rukavice a jestli lněnou sukni, kterou nosím na zahradu, neprožrali přes zimu moli.

Zatímco manžel stavěl náš statek i přes zimu, já měla od zahrady oraz a doslova jsem chladné měsíce prochrápala. Chodila jsem spát v devět s dětmi, a když se povedlo, přivstala jsem si v pět. Když se nepovedlo (většina případů), nevstala jsem ani v půl osmé. Divím se, že mi při tom zimním spánku, který jsem provozovala, nenarostla srst a drápy. Teda, že mi nenarostly drápy. Srst i docela narostla.

Ale tělo čerstvé šestatřicítky už holt nevydrží to, co vydrželo před dětmi, a prostě zavelelo: Zpomal, neponocuj, respektuj, že je v noci tma, a spi. A jelikož jsem se k něčemu podobnému zavázala i ve svém loňském desateru spokojené biomanželky, holt se ze mě stala hybernující medvědice. (Teď aspoň víte, proč tu Slámu v botách 2 furt nemám dopsanou.)

Naštěstí s příchodem jara se situace změnila. Nejenom příroda, ale i já jsem se probudila.

Sukně visí na háčku v šatně, kde jsem ji loni zanechala, a je celá. Rukavice už mám taky nachystané v zahradnickém košíku. Můžu vyrazit na záhony a těšit se, jak se to všechno na zahradě letos vydaří. Protože proč by nemělo?

• Mám načteno a přesně naplánováno, kde co poroste.
• V záhonech je zaorané dřevěné uhlí, vápno a dřevní popel.
• Kompost je přestěhovaný na lepší místo v koutě zahrady.
• Záhony zamulčované dřevní štěpkou.
• Dvě bílé textilie nataženy.
• Semínka z loňské sklizně roztříděna a sadba brambor už taky klíčí ve sklepě.
• A jen tak mimochodem, mám založené opět dva nové záhony, protože i toto jaro se dostavil pocit, že bych zvládla obhospodařit půlku planety a pro pár metrů zahrady, co mi je k dispozici, je mého talentu škoda.

Má-li mě i letos trápit sucho, dřepčíci, plísně a plevel, jsem připravená včas zasáhnout několika preventivními opatřeními vyčtenými z perma-knih. Letos se prostě NEMŮŽE STÁT, že bych ZASE v potu tváře vyprošťovala cibuli z obležení lebedy, o zelí se dělila se žravými housenkami, sklízela papriky s nekrózou a brokolice nesklízela vůbec, protože úrodu zdecimují přemnožení hmyzáci z řepkových polí. Mám na vše vypracované krizové plány a několik záložních variant.

Chcete-li tleskat, můžete.

No, a proto je tedy dost nefér, že se mi na zahradě teď děje ZROVNA TO, co se mi děje! Protože na to, CO SE MI DĚJE, jsem ale připravená nebyla!

Od začátku sezony je zkrátka pár věcí úplně na levačku…

Kdo si to odnese, teda… odnosí?

Jaro přišlo letos zase nějak rychle. Už v únoru jsem naběhla na zahradu s tím, že si u nově opravené opukové zídky před naším stavením založím finální bylinkovou spirálu. Nebo teda spíš takový bylinkový půlkruh. Po zhodnocení daného prostoru došel muž k závěru, že spirála by v našem případě nebyla praktická a radši u zídky za domem zbudujeme vyvýšený, lehce svažitý půlkruhový záhon, který v horní části volně splyne s okolní zahradou. Nebyl by to zkrátka můj architekt, aby zase nevymýšlel nějaké extrabuřty.

Ale v pohodě, s návrhem jsem spokojená. Horší je, že to místo, kde chci záhon zbudovat, a kde jsem už loni pár bylinek pěstovala, je momentálně zaházené tunou opukového kamení, které tu na podzim skončilo v zápalu stavby, protože pro něj rychle nebylo vhodnější místo.

„Co s tím budeme dělat?“ nadhazuju jen tak mimochodem, protože samozřejmě předpokládám, že kameny z mého bylinkového ráje odnosí ten, kdo je sem nanosil.

Ale muž mě suše odbyde, že jestli tady chci nějaký záhon, tak si ty šutry mám odtahat sama. „Támhle je kolečko a převoz je třeba na tu horní hromadu,“ ukáže pan manžel směrem k plotu a dodá, že na té horní hromadě šutry do budoucna taky nemůžou zůstat, ale to se bude řešit zase za rok.

Aha, pomyslím si. Ono se to bude řešit... doufám že ne stejně, jako se to má vyřešit teď.

Většinou se mnou manžel nakládá humánně. Těžké práce na pozemku jsem až na výjimky ušetřena. Tak nevím, co teď blbne! Pak ho ale zaslechnu vyřizovat nervozní hovor s tátou o nějakých polystyrenech v koupelně, které u zdi nesedí. A vzpomenu si, že tyhle polystyreny pokládá na stavbě už od zimy, kdy v baráku bylo nad nulou (a já si doma v teplíčku hybernovala). A teda spolknu všechny reklamace a jdu si pokorně pro to kolečko.

Přeskládám tunu šutrů z místa, kam nepatří, na jiné místo, kam nepatří a odkud se zase budou odnášet dál. Ale zažila jsem už na zahradě i zbytečněji strávený čas, tak s chutí do toho. Tady bude alespoň nějaký výsledek, konkrétně patnáct uvolněných metrů čtverečních pro mé drahé bylinky.

Konečně je nebudu muset pěstovat v květináčích v bytě nebo je rok co rok přerývat a stěhovat po zahradě podle toho, kde zrovna řádí bagr.
Loni na podzim jsem přišla o řimbaby, meduňky, černuchy a divizny – v jediné hodince, kdy na zahradě řádil „bobik“ a při finálním terasování pozemku ty živé bytosti rozjezdil na kaši! Ano, manžel mě varoval, ať si zatím nikde žádné záhony natrvalo nezakládám. Jenže vy byste to vydrželi, když máte konečně pro sebe kus vlastní země?

Zasypání tunou kamení bylo snad poslední příkoří, které moje cestovatelky postihlo. Teď je tu konečně nová éra. Finální bylinkový záhon se začíná rýsovat a holky moje parapetový se budou moct nastěhovat.

No jo, ale vejdou se mi tam všechny vůbec?!

Královna pseudoproblémů

To, co ještě v únoru vypadalo jako dostatečně velká plocha pro bylinkový záhon, mi velmi rychle přestává stačit, když v dubnu začínám do půlkruhu stěhovat nájemníky. Protože to máte:

meduňka a máta (máty několik druhů)

heřmánek, měsíček, kopr

řimbaba, levandule, černucha

agastache anýzová, citronová tráva

yzop, tymián, mateřídouška

rozmarýna, saturejka, smil

oregano, majoránka, petrželka

lichořeřišnice, divizna

libeček, pažitka a cibule zimní (ošlejch).

A ještě se tam někam musí vejít papriky, protože lepší flek než u vyhřívané opukové zídky (s vyvápněnou půdou) jsem jim na zahradě nevymyslela. A taky pár stáleplodících jahod pro děti, ať je mají při ruce. A nechtěla jsem náhodou někam sem zasadit i batáty, ha? Taky potřebujou mimořádné teplíčko a mohly by být skvělým „živým mulčem“, než se bylinky víc rozrostou!

Sednu si bezradně na zídku u nového záhonku a snažím se to nějak líp vykoukat. Protože myšlenka, že můj finální bylinný záhon – ten, na kterých pět let čekám! – nesplňuje všechna kritéria, nepojme všechny rostliny a už od začátku s ním nebudu spokojená, mě dost děsí. Jenom si tak pro sebe pípnu, že to je v háji. Ale muž, který furt neví, co má dělat s těmi polystyreny, mě zaslechne a hned spustí, že to snad není pravda, že už si zase vymejšlím a kňourám kvůli hovadinám. (viz minulý článek Stavíme statek, ale ne rodový. Děláme dobře?

„Neee, to si špatně vykládáš,“ snažím se zastavit vlnu hněvu, která se na mě sesílá. Ale upřímně řečeno, ty bylinky se opravdu na záhon nevejdou, čili ten záhon JE špatně. Obláček štěstí nad mou hlavou, se kterým jsem na zahradu přijížděla, je už minulostí a nejhorší na tom je, že manžel to na mě vidí.

„Nekomentuju to,“ štěkne směrem ke mně a zaleze do baráku, aby se nemusel dívat na tom, jak si zase vymýšlím pseudoproblémy.

Popelka od hlíny

Posadím se na tu novou opukovou zídku u záhonku a trošku se zastydím. Je fakt, že s táním ledovců nebo hladomorem v Africe si moje starosti nezadají. Jenže to ani ty manželový a taky kolem nich kolikrát dělá humbuk. No ano. Já jsem přece právem zklamaná, že nemohu rozšířit svůj výrobní závod na bylinné tinktury. Mám podnikavého ducha, ale potenciální záhony plné hromad s opukou nebo oseté trávníkem, což je taky manželova iniciativa. (Pěkně blbá, ale bojím se to říct nahlas, abych „nekňourala“.)

Je mi ale naprosto jasné, že muži připadají moje starosti malicherné. ON totiž na rozdíl ode mě staví TEN velkej dům, řídí TU stavbu za milion, na jeho bedrech leží TA zodpovědnost a každé JEHO uprdnutí může znamenat osudovou finanční ztrátu a zpackání našeho velkého snu.

A zatím já co? Já se jenom popelím v hlíně, smolím něco s nějakými semínky a chodím ho otravovat kvůli jedlému bejlí.

Samozřejmě že přesně takhle to pan manžel – co pan manžel, VŠICHNI – cítí! Veronika si jezdí hrát na zahrádku, zatímco tady vzniká STAVBA.

A teda pardon, abych muži nekřivdila, vzniká tu i ZAHRADA. Jenže z mužova pohledu, i o tu se stará hlavně on, protože mě zajímá jenom těch pár zelinářských řádků. Bez jeho zásahů by byla zahrada neprostupně zarostlá, jako když jsme pozemek koupili, a kdyby ji pravidelně neklestil, tak se v mžiku promění zase zpátky v džungli. Divočině je třeba čelit systematickými zásahy, konceptem a technikou – čili něčím, co mně nic neříká. Z tohohle pohledu já a moje záhony jenom překážíme. Nasáčkovala jsem se se svou zeleninou přesně doprostřed zahrady, zabírám z ní nejlepší flek a sveřepě pěstuju za všech podmínek, i když muž by nejradši i tuto část zahrady nejprve uchopil nějak koncepčně, pořádně, promyšleně… A proto se mi přes záhony tu a tam převalí bobik a vyplení vše, co tam bylo zaseto, ale to už je součást KONCEPČNÍHO ŘEŠENÍ.

Škoda jen, že ten slavný koncept vidíme s mužem každý jinak. Rozdíl spočívá hlavně v tom, že když se rozhlédneme po naší zahradě, tak:

• JÁ hned uvažuju, kam by se ještě dalo vysadit něco jedlého nebo okrasného, zatímco ON uvažuje, jak vyřešit příjezdovou cestu ke stodole a kam postavíme trampolínu a pingpongový stůl.
• Zatímco JÁ se snažím zakomponovat svou zeleninu a kytky do divočiny, která na pozemku vládne, ON se snaží tu divočinu spolu s mou zeleninou odeslal do patřičných mezí.
• JÁ se bojím, aby pak zahrada pořád připomínala kus volné přírody, ON se bojí, jestli ta volná příroda vůbec někdy začne připomínat zahradu.
• A každopádně CHCE kus dokonale rovného, sečeného trávníku. Zatímco já mu přesně na ten flek zasadila rybízy a jostu.

Travička zelená, manželovo potěšení

„Tak co, už si se uklidnila?“ vystrčí ten, na kterého právě myslím, hlavu ze dveří a z tónu hlasu je patrné, že se chce usmířit. Nejspíš už vyřešil ten svůj problém. To mu gratuluju. Bohužel já svůj problém nevyřešila ani trochu a už zase mě leda se.e, že sice máme tak obrovskej pozemek, ale když si chci zasadit pár bylinek navíc, tak nemůžu, protože:

• nahoře u plotu je ta hromada
• taky tam bude stát ten altán
• dole u potoka je ten trávník
• a vzádu za sklípkem se nejdřív musí zpevnit cesta, takže tam ještě bude jezdit bobik.
  

„Neuklidnila. K čemu potřebuješ tolik trávníku?“ obořím se na něj bez varování.

„Nechápu?“ pokrčí muž rameny, ale intuitivně se ohlédne zrovna tím směrem, o který mi jde. No přesně, ve spodní části našeho pozemku se nachází perfektní rovná plocha, na níž by se daly vypěstovat bylinky pro celý okres. Jenže zrovínka tohle prominentní místečko si na podzim zabral muž, aby výsledkem jeho souboje s plevelem, kameny a dalšími přírodními překážkami byla vyčištěná rovná plocha osetá trávou. No ano, slyšíte správně. Ne květinami, bylinkami, jedlými keři nebo zeleninou, ale TRÁVOU! Prý aby bylo kam vytáhnout pingpongový stůj. No, to je chvályhodná úvaha, až na to, že na nějaké hraní nikdy nebudeme mít čas. Čili z mého pohledu: tenhle prostor volá po bylinkách a basta.

„Na to zapomeň,“ stopne mě manžel rázně, očividně připravený svou travičku bránit.

„Tak aspoň po okraji, že bych si něco vysela…nějaký kytky, divizny, měsíček. To je přece tak krásný, když to kvete“ snažím se dojmout alergika.

„V žádnym případě. Budeš na nás v jednom kuse řvát, když ti do kytek kopneme míč a něco ti polámeme,“ zavrhne manžel okrasný lem kolem piplaného trávníčku.

Bráním se, že bych na nikoho kvůli kytkám neřvala. Pak si ale představím, že mi nějaká mičuda zlomí slunečnici, kterou už jsem sem tajně vysela. A už teď mi to zvedá tlak.

„No tak dobře,“ kapituluju nedobrovolně, „pěstuj si ten svůj trávník, když seš jím tak posedlej.“ Na podzim holt budu muset přirýt k bylinkovému půlkruhu zprava pár metrů navíc, pomyslím si rezignovaně. A do té doby nic, no, bylinky se zase vrátí do bytu na parapet, kde byly doteď. Aspoň mi budou ve městě furt po ruce. Konec konců se do V. ještě nestěhujeme.

Muž mě poplácá po rameni, jakej jsem pašák, že jsem to tentokrát pochopila bez křiku.

„Jen počkej, Verun, jak to bude krásný, až se ta travička zazelená,“ snaží se mě dojmout nad holou zemí. “ To bude lepší než nějaký kytky. Nebo bylinky,“ vnucuje mi, asi aby mi nebylo líto, že jsem bitvu o green prohrála.

No ještě že v tu chvíli ani jeden nevíme, že tahle bitva o green…

…nebude poslední!

Jak už to tak bývá, sotva se s něčím smíříte, přijde další zkouška. A většinou mnohem větší.

Jestliže bylinky nejsou pro samozásobitelskou rodinu ještě tak stěžejní, existuje jiná plodina, bez které si coby matka-samozásobitelka (s vynikající kvalitou sklepa) vůbec nechci představovat zimu.

V dubnu mám „na těch svých zelinářských řádcích“ vše hotové. Bylinky jsou na novém záhonku a na stávajícím políčku je zaveden nový pořádek. Je hodný mého muže, až na to, že jeho autorkou jsem překvapivě já. Zakládám si konečně několik bezorebných, kvalitně vyhnojených úzkých záhonků, do kterých se odteď vůbec nebude šlapat, pouze je dle potřeby zamulčuju a jinak se kolem nich bude chodit v rukavičkách. Tedy v rukavicích, zahradnických. Jsou to moji noví mazlíčci.

Aby mi do nich ti dva starší (Lída a Venda) nehamtali a úsilí o bezorbu nepřišlo vniveč, vytyčila jsem dětem přísné souřadnice těchto záhonů klacíky a šňůrou, za kterou nesmí, je-li jim život milý. Mezi záhonky se můžou děti pohybovat libovolně po cestičkách, ale běda když z nějaké sejdou! Dalo mi to všechno takovou práci, že jsem schopná rozdávat fyzické tresty každému, kdo systém nedodrží. Když už jsem se konečně na nějakej zmohla, chci mu dát šanci se ukázat. Ať se vyjeví prvý potenciál této ryzí permakulturní metody. Zatím jsem nadšená. Ne, víc, jsem dojatá. Nebývá u mě vždy zvykem, že bych si něco vzala do hlavy a pak to opravdu v té podobě zrealizovala. Dokonce i při setí se striktně držím svých plánů a nákresů. Letos OPRAVDU seju řepu tam, kam jsem ji chtěla zasít. Mrkev opravdu přichází přesně tam, kde jí to podle mě bude nejlíp slušet, a cibuli se letos taky určitě povede mnohem líp, protože jsem jí našla to SPRÁVNÝ místo.

Jsem tak pozitivní, až mi to teče z uší. Jarda Svoboda i Wohllebenovi by ze mě mohli mít radost. Zapomenu pouze cucat semínka deset minut v puse, abych si personalizovala úrodu (doporučuje Anastasie), ale jinak jsem při rozhazování semen jako zdrogovaná rajským plynem. Aha, jestlipak to nebude tím, že jsem na zahradě sama bez mazlíčků? Lída je ve škole a Vendu hlídá kamarádka. Nikdo se nepere o zahradnické lopatky (to je jedno, že máme tři, děti chtějí TU JEDNU), nehází si písek do vlasů, není požahaný kopřivami ani mě nenutí míchat v dětském kyblíku „sliz“ (to je teď takový hit, víte?). Zkrátka mám ty záhonky jenom pro sebe, a tak můžu vzorně zapisovat do plánků, kam jsem co zasadila i jaká to byla odrůda, pak to v klidu zamulčovat štěpkou, zalít, popřát semínkům štěstí při klíčení a odebrat se domů prosycena pránou, že snad ani nebudu večeřet.

Zbývá pouze vysadit si u babičky v D. brambory. A kvůli nim teď zavolám tchánovi.

Jedu do hor, orat brambor. No, kéž by!

S bramborami byl loni kříž. Nechci žalovat nebo tak, ale naše brambory z D. loni fakt za moc nestály. Nevím, jestli to bylo sadbou nebo čím, ale byly zkrátka samá „tupka“, takže loupat je nešlo bez nadávek. Naneštěstí manžel moje nadávky detailně přetlumočil tchánovi a ten se naštval, protože se s bramborama v D. docela nadřel. Proto hovor odkládám, no je mně blbý to řešit. Sadbu už jsem si ale letos obstarala svou a je nejvyšší čas vrazit ji do země. A tak mi nezbývá, než teda konečně zvednout ten telefon.

„Tati, mám nakoupených pětadvacet kilo sadby, nesázel jste v D. doufám ještě brambory?“ začínám odkládaný hovor ležérně.

„No, to jsem nesázel, Veroniko, protože letos není na brambory zoráno. Ten starej záhon je nějakej promořenej a bohužel jsem nestihl nachystat nic novýho,“ povídá tchán taky tak opatrně.

„No, aha, aha, a tak teda co?“ koktám.

Přiznávám, že mi chvíli trvá, než mi dojde, jak se asi bude hovor odvíjet dál.

„Chci tu půdu nechat pár let odpočinout a vyčistit, podle mě jsou to nějaký bakterie, který ty ťupky způsobujou,“ vysvětluje tchán zeširoka. Poslouchám ho, pokyvuju hlavou a souhlasím, že za pokus to stojí. Jenomže pak mi dojde, jaké to má pro mě důsledky! Brambory se letos v D. pěstovat nebudou!!!

A KAM SI JE TEDA JAKO MÁM ZASADIT?!“

Všechny nejhorší scénáře ohledně úrody se týkaly sucha, dřepčíků, bělásků nebo předčasně popraskaných rajčat v důsledku plísně bramborové. Ale že nebudou ty brambory?! Životní jistota rolnického stavu po objevení Ameriky, samozásobitelská samozřejmost!

Proč jsem tchánovi nevolala dřív? Proč jsem v kuchyni držkovala? Proč jsem si nevážila, že máme co žrát, a pokorně nevykrajovala ťupky?

„A nebylo to jenom sadbou?“ snažím se kmeta přemluvit, ať experiment s očistou půdy ještě odloží. Normálně každému detoxu fandím, ale člověk na to musí být připravený. Co budu dělat s tím pytlem sadbáčů ve stodole, když už mám celou zahradu osázenou? Můžu rychle vytáhnout rýč ze stodoly, ale copak je kam ho zarýt? S tímhle nepočítal krizový plán A ani B. Tady se bavíme o stavu ohrožení, kdy ty sirény, co každou první středu houkaj nanečisto, řvou najednou navážno!

Okamžitě volám tátovi do K., babičkám, kamarádkám… Že by nikdo neměl volných sto metrů pro mou akutní výsadbu?

Bohužel, zdá se, že všichni zemědělci v okolí už brambory zasadili a na exkluzivní nabídku, že si se svými bramborami vlezu k nim na zahradu, nikdo nečekal.

V hlavě mi to šrotuje jako o život. Když se mi nedaří brambory udat za humny, musím je prostě DOSTAT NA SVŮJ POZEMEK. Stůj co stůj, i kdyby na to měl padnout… hm… co třeba… co třeba MANŽELŮV TRÁVNÍK!

Sotva mě to ale napadne, rovnou mi vyraší na čele pot, protože tohle prosadit bude ještě těžší než schválit v parlamentu biopaliva třetí generace. Zvítězit ale musím.

Na muže si nachystám všechny skromné zbraně, co mám k dispozici.

• Černou podprsenku, kterou už viděl stokrát stejně jako to, co je pod ní.
• Sukni s vysokým rozparkem, ze kterého se provokativně vynořují osrstěné nohy.
• Koupím maso a odpustím si poznámku o vepříkovi z velkochovu.
• A pokud ani to nebude stačit, budu muset vytáhnout i tu poslední, zoufalou zbraň. Uspat děti, vrátit se k manželovi a dál už si to asi dovedete domyslet… Ano, projít s ním všechny ty katalogy s dlaždičkami na chodbu, kterých nedávno přitáhnul z práce celej štos!

Ale co bych pro brambory neudělala.

„V nejhorším můžete tu sadbu sníst,“ navrhuje můj táta, který se tradičně kvůli ničemu netrápí. Šťastlivec. Já jsem žena nešťastná! Nejdřív žeru celý rok brambory s ťupkama a teď budu pro změnu žrát sadbové brambory velikosti pěti centimetrů. Pravda, nejsou zatím moc naklíčený. Ale ani tak nemám nejmenší chuť sníst si vlastní osivo.

Tu bitvu o trávník prostě musím vyhrát. Napoleon v těchto případech radil rozepnout si kabát. Já se klidně svlíknu celá, jen když se na podzim sejdeme před stodolou při vybírání brambor. A teprve až za rok při manželském pingpongovém turnaji na greenu. Travička manželovi ještě neklíčí, zato moje brambory už pomalu začínaj.

UPDATE KE KONCI DUBNA:

Tak dlaždičky do baráku máme vybraný, mne si manžel spokojeně ruce. Poslední dobou se mu všechno daří. Já jsem – na tu bídu – ale taky spokojená. Dlaždičky se nám totiž fakt povedly. Budou šedivý jako bláto opadaný z bot a to je praktický. To byl můj nápad a tentokrát jsem si na něm trvala! 😀

UPDATE 2:

„Ahoj Leni, prosím tě, prý letos začínáš zahrádkařit. Nepotřebuješ náhodou bramborovou sadbu? Mně zbyla.“

„No jasně, beru. Nikde už jsem žádnou sadbu nesehnala.“

„Fakt?! Tak já ti ji hned zítra hodím na zahradu.“

„Jsi sluníčko, Veru. A co za to?“

Veřejně tu prohlašuji, že dočkám-li se letos jakékoliv, i malé sklizně brambor, budu se jenom radovat a vůbec nebudu držkovat. Ani kdyby byla ta sklizeň ZASE ťupkatá. :).

Ať mi (a Lence) rostou! ©

Chcete si o mém a mužově údělu přečíst víc? Jsou tu tyhle starší články nebo moje knížka!

Zvolnit! Nežrat! Spát s mužem a další biosliby pro příští pětiletku

Budík na šestou! O propíchnuté noze a o romantice na stojáka mezi fošnami

Moje knížky