Tři minipříběhy o tom, jak jsme šli na vrby s mačetou, jak jsem měla narozky a pekla jsem trdlo!
Minipříběh č. 1: Zkrocení džungle
Nedávno přišla konečně na řadu nová mačeta, kterou jsme s mužem dostali k Vánocům (vibrátor jsem nakonec nedostala – článek ZDE). Je tak ostrá a už od pohledu nebezpečná, že jsem šílela, že ta věc nesmí být v baráku a i ve stodole že se musí dát někam bezpečně vysoko, aby se k ní nemohly dostat děti. Hrozné nápady, dávat nám mačetu. K čemu asi takovou věc budeme potřebovat?
„No přece na ty vaše vrby, “ zněla odpověď.
Hm. Věčné téma naší zahrady. Čtyři vrby u potoka, které je třeba ob rok ořezat na hlavu, aby to s nimi nedopadlo, jako když jsme pozemek koupili. Vrby jsou už v důchodu, jádrové dřevo prakticky žádné, uvnitř hnízdí ptáci a celkově působí, jako by ještě pamatovaly Masaryka. (A to už je u vrb úctyhodný věk, víc než 120 let se nedožívají. Vrby jívy dokonce jenom padesát let.). Bohužel byly naše pamětnice tak přerostlé, že jsme si nemohly dovolit žádnou pietu. Kmeny nezvládaly nést tíhu větví, vrby se lámaly a hrozilo, že ta masa dřeva spadne na nás, na stodolu, na sousedy. Když se je s nasazením života podařilo manželovi ořezat, slavila jsem hned dvakrát. Vrby ze mě neudělaly vdovu a já získala najednou světlou zahradu, na které všechno parádně roste.
Jenže vrby hned obrazily, přece to nevzdají, to dá rozum. Do dvou let zase spokojeně stínily půlku pozemku! No je to možný?! Ne že bych jim nové větve nepřála, jsou to krasavice, ale pro muže to znamenalo jít zase pro motorovku a zase je úplně celé ořezat. Jaká je z toho hromada proutí, se kterou pak musíte nějak naložit, to nechcete vědět. Bohužel nás to letos čekalo zas.
A zase ty vrby
„Kde máte tu mačetu? Konečně ji vyzkoušíme,“ zjevil se u nás najednou v půli týdne můj taťka. Jak se o naší vánoční mačetě dozvěděl, náramně ochotně se nabídl, že si letošní ořez vrb vezme na starost. A úplně stejně mu svítily oči jako mému muži, když si to šel před lety s vrbami rozdat poprvé. Ani věk nehraje roli… Ukázala jsem tátovi, kde tu hrůzostrašnou věc najde, a zahnala radši děti do domu.
Za hodinu byly vrby bez proutí, otec šťastný a mně začala práce. Odtahat pruty někam na hromadu, kde se nebudou plést. Ženská práce.
„Naházej to dozadu k plotu a já to pak přijdu zapálit,“ rozblikal se muž. „Víš, jak bude taková vatra hořet? Tos ještě nezažila!“
Ne, to jsem fakt nezažila. A jen doufám, že to přežijem.
(O tom, jaké úmysly máme letos s roklí, kde ty vrby rostou, vám napíšu zase příště. Když to tedy půjde. :-))
Minipříběh č. 2: S jídlem roste chuť
Minulý pátek odpoledne jsem se dopustila kardinální chyby. Neuváženě jsem se pustila do výroby domácích Oreo sušenek. Nesmysl to byl proto, že na konci pracovního týdne jsem vyřízenej člověk, takže vzpomenout si s testováním nového, už od pohledu pracného receptu je pouze důkaz toho, že jsem fakt přepracovaná a přestávám racionálně uvažovat. Smysl v tu chvíli mělo upéct jen tu nejrychlejší litou buchtu do plech a pak se z gauče kochat pohledem na uklidňující zahradní zeleň, tečka.
Bohužel v té zeleni řádil manžel s motorovkou. To mě vždy rozhodí (o mužových příhodách s tímto a dalším nářadím zase jindy). Nejspíš proto jsem zkratovala a rozhodla se místo relaxu něco NOVÉHO upéct. Nebyl to ale dobrý nápad. Ne v pátek po práci, když jsem měla nervy ve stejném rozkladu jako Lidka svůj početník na konci pololetí. Těsto se mi lepilo na prsty, připekla jsem dva plechy a při závěrečném úklidu se zhroutila, že mě manžel musel odvelet rovnou do postele.
Teprve v sobotu ráno jsem ochutnala, co jsem to vlastně upekla. Hmmm, no teda… musela jsem uznat, že navzdory všemu – je to dobrota! K tomu slunečné sobotní ráno, největší vynález lidstva a stoprocentně účinný lék na únavu a podrážděnost. Proč jsem tak trojčila? Kvůli tomu, že se těsto lepilo a v kuchyni byl výbuch? No a? Skutečný problém byl úplně jiný. Takhle dobré sušenky se rychle snědí – takže bych měla upéct něco dalšího. Třeba DALŠÍ NOVÝ RECEPT!
„Ty ses nepoučila?“ změří si mě manžel, když zjistí, že tentokrát zadělávám na trdelník, jednu ruku přilepenou k tabletu, ve kterém lovím recept, a druhou namotávám alobal na váleček ve snaze vyrobit si provizorní trdlo… Teoreticky, při troše šikovnosti bude těsto na válečku držet…
Nedělní ráno. Druhý největší vynález lidstva. „Kubo, ty trdelníky dneska dojíme. Tak co když upeču obrácený koláč podle Maškrtnice ? Ten jsem ještě nikdy nedělala.“
(POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTÍ VÍKEND ;))
Minipříběh č. 3: Praktické narozeniny
No, a pak k měsíci březnu také patří jedna taková prekérní záležitost. Že jsem zase o rok moudřejší. Letos ani loni jsem tu důležitou událost nemohla s nikým oslavit a nejradši bych ji tedy úplně přešla. Ale rodina nezapomíná. Naši mi k narozkám vyložili na zahradě macešky s tím, že dodatečně dostanu ještě dřevěná korýtka, která mi táta právě vyrábí na rajčata. Ta letos plánuju přestěhovat pod střechu stodoly, aby se tam vyhřívala o kamennou zeď a nepršelo na ně. Stodola i její okolí jsou v dezolátním stavu. Zamaskuju to tím, že kolem zasadím rajčata a budu se tvářit, že všechno kolem stodoly je tak, jak má být.
Na moje narozeniny si ale kupodivu vzpomněl i můj manžel, a když je řeč o té stodole – už předem mi avizoval, že k narozeninám dostanu novou místnost právě v naší stodole. Od té doby, co jsme koupili dům na vsi a začali ho dávat dohromady (tj. pět a půl roku), zásadně dostávám dárky tohoto typu. Rejč, sadbu brambor, travní semeno, nádrž na vodu, kýbl, plečku a podobně. Když má někdo narozky v březnu a jako koníček zahrádku, snad to ani jinak nejde. Ale největší bomby přicházejí právě od muže. Před třemi lety jsem od něj dostala k narozeninám potok, předloni plot a loni fošny na podlahu.
Napadá vás, co by to mohlo být za rok?
Jinak z nové místnosti mám samozřejmě radost. Manžel si do ní přestěhuje dílnu a všechno své nářadí.
Takže ano – byl to hlavně dárek pro mě!
Ať mi rostou!
Moje knížky, můj život – spousta inspirace a zábavy pro vás. 🙂