Tři minipříběhy o tom, jak jsme šli na vrby s mačetou, jak jsem měla narozky a pekla jsem trdlo!

Minipříběh č. 1: Zkrocení džungle

Nedávno přišla konečně na řadu nová mačeta, kterou jsme s mužem dostali k Vánocům (vibrátor jsem nakonec nedostala – článek ZDE). Je tak ostrá a už od pohledu nebezpečná, že jsem šílela, že ta věc nesmí být v baráku a i ve stodole že se musí dát někam bezpečně vysoko, aby se k ní nemohly dostat děti. Hrozné nápady, dávat nám mačetu.  K čemu asi takovou věc budeme potřebovat?

„No přece na ty vaše vrby, “ zněla odpověď.

Hm. Věčné téma naší zahrady. Čtyři vrby u potoka, které je třeba ob rok ořezat na hlavu, aby to s nimi nedopadlo, jako když jsme pozemek koupili. Vrby jsou už v důchodu, jádrové dřevo prakticky žádné, uvnitř hnízdí ptáci a celkově působí, jako by ještě pamatovaly Masaryka. (A to už je u vrb úctyhodný věk, víc než 120 let se nedožívají. Vrby jívy dokonce jenom padesát let.). Bohužel byly naše pamětnice tak přerostlé, že jsme si nemohly dovolit žádnou pietu. Kmeny nezvládaly nést tíhu větví, vrby se lámaly a hrozilo, že ta masa dřeva spadne na nás, na stodolu, na sousedy. Když se je s nasazením života podařilo manželovi ořezat, slavila jsem hned dvakrát. Vrby ze mě neudělaly vdovu a já získala najednou světlou zahradu, na které všechno parádně roste.

Jenže vrby hned obrazily, přece to nevzdají, to dá rozum. Do dvou let zase spokojeně stínily půlku pozemku! No je to možný?! Ne že bych jim nové větve nepřála, jsou to krasavice, ale pro muže to znamenalo jít zase pro motorovku a zase je úplně celé ořezat. Jaká je z toho hromada proutí, se kterou pak musíte nějak naložit, to nechcete vědět. Bohužel nás to letos čekalo zas.

A zase ty vrby

„Kde máte tu mačetu? Konečně ji vyzkoušíme,“ zjevil se u nás najednou v půli týdne můj taťka. Jak se o naší vánoční mačetě dozvěděl, náramně ochotně se nabídl, že si letošní ořez vrb vezme na starost. A úplně stejně mu svítily oči jako mému muži, když si to šel před lety s vrbami rozdat poprvé. Ani věk nehraje roli… Ukázala jsem tátovi, kde tu hrůzostrašnou věc najde, a zahnala radši děti do domu.
Za hodinu byly vrby bez proutí, otec šťastný a mně začala práce. Odtahat pruty někam na hromadu, kde se nebudou plést. Ženská práce.

„Naházej to dozadu k plotu a já to pak přijdu zapálit,“ rozblikal se muž. „Víš, jak bude taková vatra hořet? Tos ještě nezažila!“ 

Ne, to jsem fakt nezažila. A jen doufám, že to přežijem.

(O tom, jaké úmysly máme letos s roklí, kde ty vrby rostou, vám napíšu zase příště. Když to tedy půjde. :-))

Minipříběh č. 2: S jídlem roste chuť

Minulý pátek odpoledne jsem se dopustila kardinální chyby. Neuváženě jsem se pustila do výroby domácích Oreo sušenek. Nesmysl to byl proto, že na konci pracovního týdne jsem vyřízenej člověk, takže vzpomenout si s testováním nového, už od pohledu pracného receptu je pouze důkaz toho, že jsem fakt přepracovaná a přestávám racionálně uvažovat. Smysl v tu chvíli mělo upéct jen tu nejrychlejší litou buchtu do plech a pak se z gauče kochat pohledem na uklidňující zahradní zeleň, tečka.

Bohužel v té zeleni řádil manžel s motorovkou. To mě vždy rozhodí (o mužových příhodách s tímto a dalším nářadím zase jindy). Nejspíš proto jsem zkratovala a rozhodla se místo relaxu něco NOVÉHO upéct. Nebyl to ale dobrý nápad. Ne v pátek po práci, když jsem měla nervy ve stejném rozkladu jako Lidka svůj početník na konci pololetí. Těsto se mi lepilo na prsty, připekla jsem dva plechy a při závěrečném úklidu se zhroutila, že mě manžel musel odvelet rovnou do postele. 

Teprve v sobotu ráno jsem ochutnala, co jsem to vlastně upekla. Hmmm, no teda… musela jsem uznat, že navzdory všemu – je to dobrota! K tomu slunečné sobotní ráno, největší vynález lidstva a stoprocentně účinný lék na únavu a podrážděnost. Proč jsem tak trojčila? Kvůli tomu, že se těsto lepilo a v kuchyni byl výbuch? No a? Skutečný problém byl úplně jiný. Takhle dobré sušenky se rychle snědí – takže bych měla upéct něco dalšího. Třeba DALŠÍ NOVÝ RECEPT! 

„Ty ses nepoučila?“ změří si mě manžel, když zjistí, že tentokrát zadělávám na trdelník, jednu ruku přilepenou k tabletu, ve kterém lovím recept, a druhou namotávám alobal na váleček ve snaze vyrobit si provizorní trdlo… Teoreticky, při troše šikovnosti bude těsto na válečku držet…

Nedělní ráno. Druhý největší vynález lidstva. „Kubo, ty trdelníky dneska dojíme. Tak co když upeču obrácený koláč podle Maškrtnice ? Ten jsem ještě nikdy nedělala.“ 

(POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTÍ VÍKEND ;))

Minipříběh č. 3: Praktické narozeniny

No, a pak k měsíci březnu také patří jedna taková prekérní záležitost. Že jsem zase o rok moudřejší. Letos ani loni jsem tu důležitou událost nemohla s nikým oslavit a nejradši bych ji tedy úplně přešla. Ale rodina nezapomíná. Naši mi k narozkám vyložili na zahradě macešky s tím, že dodatečně dostanu ještě dřevěná korýtka, která mi táta právě vyrábí na rajčata. Ta letos plánuju přestěhovat pod střechu stodoly, aby se tam vyhřívala o kamennou zeď a nepršelo na ně. Stodola i její okolí jsou v dezolátním stavu. Zamaskuju to tím, že kolem zasadím rajčata a budu se tvářit, že všechno kolem stodoly je tak, jak má být.

Na moje narozeniny si ale kupodivu vzpomněl i můj manžel, a když je řeč o té stodole – už předem mi avizoval, že k narozeninám dostanu novou místnost právě v naší stodole. Od té doby, co jsme koupili dům na vsi a začali ho dávat dohromady (tj. pět a půl roku), zásadně dostávám dárky tohoto typu. Rejč, sadbu brambor, travní semeno, nádrž na vodu, kýbl, plečku a podobně. Když má někdo narozky v březnu a jako koníček zahrádku, snad to ani jinak nejde. Ale největší bomby přicházejí právě od muže. Před třemi lety jsem od něj dostala k narozeninám potok, předloni plot a loni fošny na podlahu.
Napadá vás, co by to mohlo být za rok?
Jinak z nové místnosti mám samozřejmě radost. Manžel si do ní přestěhuje dílnu a všechno své nářadí.

Takže ano – byl to hlavně dárek pro mě! 

Ať mi rostou!

Moje knížky, můj život – spousta inspirace a zábavy pro vás. 🙂

Moje knížky

JÁ SI TEN ZÁHON PROSADÍM!

Dlouho jsem teď nic nepsala, ale to je tím, že je venku sluníčko. Kdo by trčel doma, když je konečně krásně? No a hlavně je venku práce. Musím si přece nutně založit nový záhon!

Tahle potřeba a panika, že mi nebudou stačit dosavadní záhony, které mám k dispozici, přichází každý rok, to není nic nového. Už to doma všichni známe. V březnu se vždycky opřu do rýče a přireju si pár nových metříků. Protože pole, které mám uprostřed zahrady ani všechny moje předchozí březnové záhony přece nemůžou pojmout všechnu zeleninu, kterou letos plánuju vypěstovat. Valník dýní, náklaďák rajčat a metrák ředkviček, které nutně potřebuji ke svému uspokojení. Nenechám si vymluvit, že to i letos skončí jako loni (a všechny ty další roky). Ne, kdepak, s tímhle novým záhonem to bude jinak. Žádná práce, jenom ho oseju a pak už na něm všechno poroste samo. Pletí, zalévání, zastřihávání, okopávání, přihnojování, mulčování – to nebudu muset dělat já (ani manžel nebo můj táta). To samo. 

A tak jsem si včera vyhlédla jedno takové šikovné místečko hned před terasou, zašla si pro rýč a zaryla se. 

Tyhle začátky TAK miluju!  

„No, ale ty konce!“ rýpnul si manžel ihned, jak mě s tím rýčem zpozoroval. 

Pravda je, že jsem mu svou novou akci raději nehlásila. Doufala jsem, že nový záhon aspoň chvíli ututlám. Manžel má teď svoje starosti s kultivací rokle, kde jsme nedávno zase ořezali vrby, vysadili pár nových stromků a hlavně tu zakládáme úplně novou cestičku a opěrné zídky a tak. Velký projekt. Manželův. Takže můj nový pidizáhon na jahody je proti tomu nic, co by ani nemusel postřehnout. 

A bylo by to tak i lepší. Jenže on si jako na potvoru všiml. 

„Ty mi tady, do toho krásnýho trávníku před terasou, kterej jsem tu loni založil, ryješ a děláš bordel?“ osopil se na mě. 

Vůbec mi to nebylo příjemné.“To bude záhon, ne bordel,“ ohradila jsem se.

„Ne, to bude bordel v tvým pojetí.“

??!!!

„Prosím?! Co tím chceš říct?“

„No dyť je to takhle vždycky. Milliony záhonů všude kolem, ale žádný lidi, co by se o ně starali.“

„Já se o ně starám!“

„No, právě. Teď se o ně staráš. Ale v létě, až budeš mít sto padesát dalších aktivit, ti tvoje zemědělství jako vždycky zvlčí.“

Tak ještě aby ne, když jsme se přestěhovali do Vlčí, chci odlehčit diskuzi bonmotem. Ale pak si to rozmyslím, protože by to nemělo smysl. Manžel na žádný fórky, jak jde o JEHO zahradu, není. Chce mít kolem domu krásný úpravný pozemek a tvrdě na tom maká. Buduje cestičky, opěrné zídky, altány, přístřešky na dřevo, opravuje stodolu, vyřezává nálety, ořezává stromy a sází jiné, aby to u nás „konečně nějak vypadalo“. Jenomže ono to stále nevypadá, protože uprostřed zahrady je „moje pole“ a další nové a nové užitné záhony, nenápadně přiryté v předchozích březnech.

„Na co potřebuješ novej záhon?“ pokračuje křížový výslech.

„Naši mi koupili nějaké jahody,“ snažím se přesměrovat manželovy výčitky jiným směrem. (Zamlčím, že nové sazenice jsem si u našich objednala já.) „Nemám je kam dát.“

„Máš pole. To ti nestačí? Zabírá celou zahradu.“

„Tam je česnek a přijdou tam brambory.“

„Super, zase budeme mít plnou zahradu brambor…“ vzdychne manžel naštvaně. 

„Jo, budeme, protože nám nikdy nestačej. A taky je s nimi nejmíň  práce. Sám jsi říkal, že mám pěstovat něco jednoduchýho, s čím se moc nenadřu.“

„No to jo. Ale nemyslel jsem, že kvůli tomu začneš zakládat záhony jinde!“

„Někam tu další zeleninu musím dát.“

„Dej ji na pole!!!“

„Tam budou brambory…!“

„Verun, doprčic, to je jako u blbejch. Co na tom nechápeš? Loni jsem tady vysel trávník a chci tady trávník. Na to, jak máme obří zahradu, ho máme minimálně! Se sekačkou mám zahradu objetou za deset minut, kdo jinej může tohle říct?!“

„A já ti zase říkám, že nechci žádnou trávu, ale kytičky a záhony se zeleninou, proto jsem se odstěhovala na vesnici. A vůbec o tom nebudu diskutovat. Tady na ten trávník navezu spoustu hlíny a udělám z něj jahodovej kopec. A hotovo prostě. Obroste jahodama ze všech stran a jestli tě trápí, že to nebude hezký, tak tam můžu ještě přesadit nějaký divizny, který se loni všude vysemenily. Můžeš bejt rád, že se nevysemenenily i do trávníku.“

„Seš magor…,“ pochopí konečně manžel a přestane mi už dál bránit. Jde si po svých. Na SVOU stranu zahrady – na tu, kde letos vyčistil svah od náletů, ořezal vrby, vysadil nové stromky, postavil lávku, buduje cestičku s opěrnou zídkou a kam si v létě plánuje instalovat lavičku s výhledem na Středohoří. 

V létě se k němu na jeho stranu vydám. Až nebudu SVOU stranu stíhat, až mi pole zaroste plevelem, záhony poschnou a já si budu zoufat, co jsem si to na sebe, kráva blbá březnová, zase vymyslela. Dám mu za pravdu, jako vždycky a ve všem. Slíbím, že už nikdy žádný nový záhon nezaložím, na jahody ani na nic jiného, jenom když mi teď trošičku na poli pomůže. Abychom zachránili, co se dá, protože na to sama nestačím. A je to přece NAŠE zahrada….
Už teď vím, že se to takhle i letos odehraje. Protože je to tak vždycky v červenci, v srpnu, v září.

Teď je ale březen!

Je čas nového začátku, kdy se dá ještě fantazírovat o báječné sezoně bez slimáků, s dostatkem deště a minimem plevele. O tom, jak to všechno zvládnu obstarat. 
A s takovou krásnou myšlenkou v srdci – a březnovým sluncem ve tváři – prostě nemůžu dělat nic jiného než nazout gumáky, rozhlédnout se po zahradě… a rýt. 🙂

Ať mi rostou!

STARŠÍ ČLÁNEK O TOM, JAK SI VŽDYCKY MUSÍM NOVÉ ZÁHONY DOSLOVA VYBOJOVAT:

Kam si to mám strčit aneb Bitva o trávník!

A kdybyste si chtěli přečíst moje knížky, tak je KOUPÍTE TADY:

https://www.peoplecomm.cz/slama-v-botach-2

https://www.peoplecomm.cz/slama-v-botach

Jarní prázdniny jsou asi jediná šance, kdy můžu dát tuhle fotogalerii dohromady. Je to taky asi jediná šance, že letos vůbec vyseju nějaká semínka a nachystám si zahrádku. Pak se k ní nejspíš dostanu zase až o velikonoční prázdniny a potom po vysvědčení. Svůj první učitelskej rok jsem si představovala jednodušší, ale o tom taky až po vysvědčení :-))

Dneska to bude čistě o fotkách a mé první sezoně PO PŘESTĚHOVÁNÍ! 🙂

Život bez domova

První půlku loňské zahradnické sezony jsem ještě podrobně mapovala na fejsu i na instargramu. Všechny moje květáky, ředkvičky, brokolice a kapusty jste tak mohli vidět v plné kráse a velikosti i s komentáři, jak je pěstuju. Na youtube k tomu bylo i pár videí.

V červenci ale mělo vypuknout naše stěhování do V. a mně se najednou překvapivě přestalo chtít psát. Celé roky, co mám tenhle blog, směřovaly k jednomu momentu, k jednomu cíli. Ke dni, kdy se s rodinou nastěhuji do vlastního domu obklopeného zahradou plodící spoustu domácí úrody. Realita však dlouho vypadala úplně jinak. Místo vlastního domu a zahrady jsem měla vyseté mrkve a hrách u manželovy babičky v D. a bydlela jsem, kde se dalo. Ve čtvrtém patře paneláku, pak v podkroví u mých rodičů a nakonec několik let s manželovými příbuznými. Nejdřív jen s jedním dítětem, pak už se dvěma… každou chvíli na jiné adrese a nikde doma.

Pak jsme s mužem konečně koupili vlastní kus země v jedné vesničce za naším rodným městem. Byla tam nemovitost celá k přestavění a zahrada, která by jednou mohla být permakulturní ráj. (Vlastně už tím rájem byla, když člověk změnil úhel pohledu :D).

Byl podzim roku 2015, když jsme si tuhle „příležitost“ pořídili a dali se do práce. Vypukla rekonstrukce domu, která šla nakonec až do základů, velké terénní úpravy zpustlé zahrady, stavba různých opěrných zdí kolem pozemku, oprava stodoly a tak dál a tak dál. Nic nešlo podle plánu, vše trvalo asi dvakrát dýl, než jsme čekali, a stálo dvojnásobné úsilí. A kdyby manžel nebyl tak šikovný a hodně nám nepomáhala rodina, tak by taky všechno stálo šíleně peněz. Já přitom doma s dětmi.

Nezbláznila jsem se jenom díky tomu, že jsem o tom psala. Z největšího zoufalství vznikaly nejveselejší články. Jestli prožíváte něco podobného, terapii humorem vřele doporučuju.

Stěhování stůj co stůj

Ale kdo čeká, ten se nakonec dočká a my se teda nakonec taky dočkali – dokonce „už“ po pěti letech. (Byly chvíle, kdy jsem se obávala, že stavba bude trvat ještě mnohem dýl…). Mužovo dojíždění na barák a moje dojíždění na zahradu se na jaře 2020 začalo chýlit ke konci a my se přiblížili momentu, že se v domě už bude dát provizorně bydlet. Nehodlala jsem čekat, až bude hotový každý detail, stačilo mi mít v provozu záchod, v kuchyni zapojenou lednici a zbytek se dořeší za pochodu. Že nemáme skříně ani postele? Že nemáme dokonce ani vchodové dveře?! Detail… 🙂 Takže v březnu jsem nám naplánovala termín stěhování na 5. a 6. července. Lidka bude na táboře a Vašík u našich, taková příležitost se už později nebude opakovat.

Takže muž by měl začít ještě víc kmitat, aby to do července stihl!

Ještě v červnu to ale s naším červencovým stěhováním vypadalo nejvejš padesát na padesát. S coronavirem se zavřely krámy a sehnat cokoliv v Ikee nebo vlastně kdekoliv bylo nečekaně komplikované. Že budeme mít postel, skříně a dveře včas, s tím jsem se rozloučila, stěhování ale stály v cestě horší překážky. Chybějící materiál a lidi k dokončení nezbytných stavebních úprav, bez kterých se prý nastěhovat nedá – tvrdil muž. Já ale zase tvrdila, že se hodlám nastěhovat stůj co stůj, i kdybych se měla mejt v potoce, pro pitnou vodu jezdit s kanystrem do tchánova baráku a vařit na kempingové plotýnce na plyn. Taková představa manžel buď dojala, nebo vyděsila, a tak napnul poslední síly, aby to v baráku nějak dokutil, a já se mohla začít stěhovat bez výbavy na kempování.

5. července byla Lidka na táboře, Vašík u babičky a já doopravdy naložila první várku našeho majetku do kufru a na zadní i přední sedačky naší octávky. Muž nám honem smontoval aspoň provizorní spaní a pár polic do skříní, které před pár vteřinami dovyrobil. A sotva sfoukl prach z vrtačky, už jsem do těch polic ládovala oblečení. A vyrážela pro další věci! Byl to závod kdo s koho, ve kterém nakonec těsně zvítězil muž a jeho vrtáky.

5. července jsme spolu v domě poprvé přespali. Nepamatuju si z té slávy ale nic jiného, než jak se mi celou noc honilo hlavou, kolikrát asi zítra ještě s octávkou pojedu.

7. července se nám vrátil Vašík a my, obklopení bednami plnými nevykrámovaných knih, hraček, oblečení a zásob do špajzu, byli přestěhovaní! Bouchli jsme s mužem šampus a já tu fotku poslala pár přetelům. Překvapivě jsem ji ale nepostla na fejsu ani na IG. Bylo mi totiž najednou tak krásně, že o tom vůbec nebyl důvod psát.

Konec slepičení

Existuje jedna poučka, kterou se snažím vštípit svým žákům na lekcích tvůrčím psaní:

Příběh znamená konflikt.

Příběh znamená boj.

Bez konfliktu se nedá příběh napsat.

Bojovat můžete s lidmi, s přírodou nebo sám se sebou, ale bez boje příběh nenapíšete.

Teď jsem ale doběhla do cílové rovinky, přeťala tu pásku a chystat se na další fight bylo to poslední, na co jsem se v tu chvíli měla chuť. Stála jsem na prahu nového života – na prahu vlastního domu obklopeného vytouženou zahradou – a díkybohu se ve mě nepraly žádné smíšené pocity, pochybnosti ani cokoliv jiného dramatického, z čeho bych chtěla vařit další blogy. Byla jsem spokojená a psát o tom mi, promiňte, po všech předchozích dramatech nepřišlo vůbec zajímavý. 🙂

I když jsem věděla, že jste zvědaví, jak stěhování dopadlo a jak se nám žije, nechtělo se mi to vůbec veřejně slepičit. Mé štěstí bylo uvnitř a nechtělo se mu ven. Možná jsem se bála, že ho zakřiknu. Možná jsem na to ani neměla čas (ty nevystěhované krabice…. :-)), ale hlavně jsem prostě necítila žádnou potřebu to dělat. A tak jsem nic nepsala, nic nefotila, nic neslepičila Byla jsem zkrátka v cíli.

Najednou jsem každý den, každou chvíli žila přesně to, nač jsem se těšila. Tak proč to fotit? A co přesně? Svůj vnitřní mír, že mám konečně domov a život, jaký jsem chtěla? Svou vděčnost manželovi, který to celé zařídil? Radost z toho, že konečně žijeme jako úplná rodina (protože doteď jsem fungovala já plus děti a manžel někde bokem na stavbě)?

No jasně že se to brzy celé úplně šíleně zamotalo a vznášení na obláčku trvalo nakonec jen zhruba měsíc. V červenci jsem vystěhovala všechny krabice, uvařila 30 sklenic borůvkové marmelády a kečup z patnácti kil rajčat, několikrát jsem s dětmi přespala ve stanu na NAŠÍ VLASTNÍ ZAHRADĚ, zašla na jednu sousedskou slavnost a dokonce na food festival přímo v naší vesničce. Večery jsem s mužem trávila na terase, já u vína, on u tabletu – a bylo nám dokonale. Žádné bojůvky, leda borůvky. 🙂 Žádný konflikt jsem si už nikdy nechtěla připouštět.

A rozhodně je dobře, že jsem si loňský červenec takhle v klidu vychutnala. Protože už v srpnu jsem nastoupila na nové bojiště rovnou do první linie a můj život nabral tak nečekané obrátky, že by se o tom dala napsat celá románovou epopej. Boj s okolím, boj se sebou, jenom s přírodou skoro žádný boj, protože na tu prakticky nemám čas. 🙁

Jestli z toho zmatku ale plyne aspoň něco dobrého, tak že příběhy Slámy v botách budou (muset) pokračovat dál. Holt jsem tady ještě neskončila a vy se aspoň můžete těšit někdy napřečtenou!

Ale jak jsem psala, nejdřív po vysvědčení. 😉

A teď už ta sezóna ’20 ve fotkách 🙂

A jak jsme pokračovali dál poté, co jsem to přestala postovat na sítě a na blog?

Ať nám všem v této temné době nechybí energie na novou zahradnickou sezonu, březen NEOBĚTUJTE, ale užijte si ho na zahrádce, zdraví na těle i duchu!

Ať nám rostou!

Verča, Sláma v botách

Máte, znáte, četli jste moje knížky?

Sláma v botách – e-book k prodeji ZDE.

Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty! – knihu nebo e-book koupíte ZDE.

Aneb jak to loni (ne)dopadlo s Vánoci bez dárků.

* * * * * * * * * * * * * * *

„Nechceš k Vánocům vibrátor?“ zeptal se mě před pár dny večer manžel. Seděla jsem právě v kuchyni mezi neumytým nádobím od večeře a kontrolovala pracovní listy svých žáků.

„Co jestli nechci?“ zeptala jsem se překvapeně a tak trochu zadoufala, že mi ve skutečnosti nabízí umýt to nádobí.

„No napadlo mě, že by se ti mohl hodit vibrátor, aby ses trochu uvolnila a potěšila,“ pokračoval ale manžel dál. Tak jsem se vyklonila z kuchyně, abych viděla, co to vlastně v tom obýváku dělá. Hověl si na gauči před telkou, ve které právě běžely reklamy zacílené na podobně spokojené muže.

„Ty máš teda nápady,“ mávla jsem rukou a zase se zanořila zpátky do bordelu v kuchyni. Jenže manžel neváhal z gauče vstát a dojít až za mnou. A v ruce iPad, ve kterém už očividně něco googloval!

„Některé ty vibrátory vypapaj fakt dobře! Nelíbil by se ti třeba takovýhle růžový…?“ chytla muže nákupní horečka a bylo vidět, že je připraven v zájmu mého uspokojení ochotně pročítat několik večerů recenze a studovat parametry.

„Panebože, čím jen jsem si tohle zasloužila,“ sevřela jsem obličej v dlaních. Pak jsem muže pevně uchopila za předloktí a co nejnaléhavěji mu pověděla, s pohledem upřeným do jeho dychtivých očí: „Jestli mě chceš potěšit, nekupuj mi vibrátor. Kup mi větší hrnec, pořádnou poklici na pánev a plácačku na mouchy.“ Pak jsem ho otočila čelem vzad a odeslala zpátky, odkud přišel.

No, ale přestože jsem takto konkrétně zformulovala své vánoční potřeby, stejně trnu, že ten vibrátor pod stromečkem dostanu. Protože takhle to s mým mužem a jeho rodinou totiž o Vánocích je. A bylo to tak i loni, kdy jsem jasně řekla, že chci prožít Vánoce úplně bez dárků. Cha!

Marná vánoční snaha

Možná si vzpomínáte na můj loňský článek „Milý Ježíšku, letos mi k Vánocům nic nedávej“ nebo na můj článek na tohle téma v Pravém domácím časopise. (číslo 12/2020)

Loni jsme měli před stěhováním, a i to byl jeden z důvodů, proč jsem cítila bytostnou potřebu prožít Vánoce bez jakýchkoliv dárků. Bez nových věcí, které budeme muset o půl roku později balit, převážet, vykládat a vymýšlet jim nové místo v novém domě. Poslední Vánoce ve starém domově jsem chtěla prožít víc niterně než honěním se za dárky pro třicet příbuzných a kamarádek. Přijímat, ale bohužel už ani rozdávat dárky mi poslední roky nedělá žádnou radost. Asi je ze mě holt pragmatický dospělák, ale prostě jsem už přesycená věcmi i zážitky. Toužím jenom po tom, zalézt si o advent do postele s knížkou, vidět se s rodinou, za okny sledovat sníh (kdyby teda někdy nějakej napadl…) a vyhřívat se s dětmi u kamen. . Rodině jsem to takhle vysvětlila, a dokonce jsem měla dojem, že mě většina mých nejdražších chápe.

Nicméně pak přišly svátky a pod stromečkem ležely dárky, jako by se nechumelilo. Babičky nám jako každý rok vrazily obálky s úspory z důchodu, rodiče mi zabalili aspoň ponožky a dětem nové hrnky, no a v Domoušicích, tak tam se nadělovalo úplně stejně jako každý rok, na což mě manžel pro jistotu pár dní předem připravil, abych návštěvu ustála a obrečela až doma.

Dárků bylo sice celkově míň, ale i přesto – opět – jsem ukončila Vánoce v depresi z nadbytku a zahlcení a navíc ještě bezradná, jak to řešit v dalších letech. Nechci dostávat ani rozdávat zbytečné dárky, ale taky se nechci hádat s rodinou.

No, kdyby nebyla korona, tak už to nejmíň od října zase intenzivně řeším. Jaký postoj a jakou strategii zkusit tentokrát.

Jenomže ona je korona.

Prakticky s nikým se nevídám. Neběží vánoční trhy, ve školce nebude besídka, s kamarádkami si neuděláme vánoční večírek ani společně nenapečeme. Na obzoru je jen jedno jediné světýlko. Rozsvícený vánoční stromek. Můžu v téhle situaci přesvědčovat rodinu, že zase nechci, aby pod tím stromkem cokoliv leželo? Tak jasně, můžu. Ale hodí se to? Cítím, že letos prostě není na ekologickou výchovu příbuzenstva vhodná doba. Proto jsem pro letos složila zbraně.

Když už se konečně uvidím s rodinou, netoužím po hádkách. Domoušická babička statečně prohlásila, že máme na svátky přijet, i kdyby to měly být její svátky poslední. Prostě si Vánoce bez nás neumí představit, amen. Podobně to svolaly i moje babičky, a tak všude přijedeme, přivezeme balíčky, nafasujeme obnosy a děti dárky a budeme doufat, že příští Vánoce bude líp. Já sice budu dál snít o Vánocích bez dárků, ale nebudu o tom teď mluvit a přidělávat smutným lidem ještě další vrásky. Loni jsem se přesvědčila, že rodina moje důvody sice chápe, ale přizpůsobovat se novotám nehodlá. A tak jsem se tedy letos pořádně zamyslela, co bychom muž, já a děti mohli aspoň trochu potřebovat a pak jsem to příbuzným sprostě nadiktovala. Lída mikroskop, Vašek dalekohled, manžel basa plzní (s prací na baráku furt neskončil) a já gastro kastrol, protože co je korona a hladové krky pobývají doma, ani ty největší hrnce nestačí. Žádná romantika to není, ale příbuzným se ulevilo.

Ale přece jenom malá naděje

Aby se ulevilo i mně, musela jsem se pustit do malého odboje aspoň ve škole. Maria Montessori tvrdila, že v dětech leží naše budoucnost; s tím já souhlasím, a tak je asi opravdu nejrozumnější začít od těch malých. Ve škole jsem proto navázala na nápad učitelky, která měla moji třídu loni, a dětem jsme navrhli, ať místo dárečků pro vyučující raději přispějí do pokladničky na školní charitu. Musejí ale také samy vybrat projekt, který z vybraných peněz podpoříme. Já navrhla přispět rybářům, kteří se snaží obnovit život v řece Bečvě, a myslím, že i děti tahle ekologická katastrofa vzala u srdce. Ale přicházejí i se svými vlastními nápady. Jako třeba „koupíme roušky lékařům“, „pošleme jídlo do Afriky“, „bezdomovcům seženeme teplejší ponožky“, „pomůžeme opuštěným seniorům“, „nebo dětem z žateckého klokánku“. A jeden druhák dokonce navrhl, abychom ty peníze dali „na úklid planety“. ♥ O všech nápadech se samozřejmě ještě budeme bavit, hlasovat a děti budou muset zjistit detailní informace, jak takové „poslání jídla do Afriky“ vlastně funguje. Bez ohledu na to, jak školní charita dopadne, vím už teď, že to obrečím. Dojetím.

Vánoční vibrace

„Dobrý den, mám tady balík pro pana Kučeru,“ dobývá se nám v sobotu ráno do baráku pošťák. Udiveně mu podepíšu převzetí. Pošta už rozváží i o víkendech???

„Ukaž, to je pro mě. Nebo vlastně spíš pro tebe,“ skočí po balíčku manžel a okamžitě s ním zapluje do dílny. Když se vzpamatuju, uvědomím si, že jsem si ani nestačila všimnout, jaký e-shop balík odeslal. A okamžitě mě napadne ta nejhorší možná myšlenka. Jestli on mi náhodou nekoupil to ONO!!!

„Není v tom balíku to, co si myslím, že v něm je, že ne?!“ vlítnu za chlapem do dílny. Balíček už ale nikde nevidím. Muž ho ukryl někam mezi vrtačku a další dílenský vercajk.

„Jestli myslíš úchytky ke skříním, tak ty v tom nejsou,“ pronese muž potutelně a chce mi dát pusu. No, samozřejmě, to dělá vždycky, když má černé svědomí.

„Já tě zabiju, nestačí, že je korona, musíš mi Vánoce kazit ještě ty,“ vzdychnu a radši odkvačím do kuchyně, protože rozhovor by se mohl zvrtnout.

Tohle už je vážně trochu moc. Na jaře korona, v létě hraboši, na podzim učení přes počítač a na Vánoce vibrátor… co proboha přijde dál? Kobylky, žáby a dobytčí mor? Byla jsem ochotná připustit Vánoce s dárky, abych rodině nezkazila „tu poslední radost“, a za to mám být odměněna dárkem pro znuděné ženy, které po večerech nemají do čeho píchnout!?!

V tu chvíli si ale něco uvědomím a musím se chtě nechtě pousmát. Dojde mi totiž, kolikrát já si letos před manželem neprozřetelně esotericky povzdychla, že tenhle rok „má ňáký divný vibrace“. Není tedy divu, že tento v podstatě „technický“ problém chce můj muž ryze prakticky a profesionálně vyřešit. 😀

Inu, tak pozitivní vánoční vibrace vám všem! Bez dárků i s dárky, ale hlavně s rodinou. No a v nejhorším i s vibrátorem!

Ať vám rostou!

Moje loňská knížka „Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty!“ (Sláma v botách 2) se dá koupit v eshopu Martinus nebo přímo u nakladatele Peoplecomm.

A tu první už sice seženete jen jako e-book, ale zase jenom za 99 kaček. 🙂

Tak příjemné svátky (a život) se slámou v botách!

Paaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa 😀

Veronika 😉

Stojím s mobilem v ruce, za mnou štrúdl školních dětí a přede mnou úkol dopravit je včas na exkurzi v jáchymovské štole číslo jedna. Teoreticky snadný úkol. „Půjdete pořád z kopce a jste tam,“ předala mi info k trase kolegyně, která byla se svou třídou na exkurzi o den dřív. Já teď ale stojím na rozcestí a ani moje navigace neví, kudy kam. Nebo přesněji řečeno, zamrzla v půli cesty a asi už se nehodlá s nějakým navigováním obtěžovat. Což je fakt na nic, protože je tu další rozcestí!

„No tak asi vlevo,“ pokusím se o přiměřeně sebevědomý pokyn a mávnu rukou před sebe. Štrúdl se dá do pohybu. O chvíli později ale musím výpravu zastavit a už podruhé otočit čelem vzad.

„Hm, tak jsme měli jít vpravo,“ zasměju se rozpačitě. Pár dětí se zdrží komentáře, ale jiné už si neodpustí rýpnutí, že to snad není pravda a jestli vůbec dorazíme do štoly včas. No, to bych taky ráda věděla, pomyslím si a alespoň pro odlehčení zavtipkuju: „Tady, děcka, názorně vidíte, že některé ženy patří spíš do kuchyně než k mapě.“

Nikdo se ani trochu nezasměje. Šlapeme zpátky do kopce a doufáme, že žádné další rozcestí už na trase nebude.

O dvacet minut později ke štole přece jen dorazíme. Včas. Všichni živí a zdraví. Na prsou se mi rozlije hřejivý pocit. „Jsme tady,“ vydechnu, pyšná sama na sebe. Rozhlédnu se po dětech, jestli mají taky takovou radost. Nikdo se mnou ale moje vítězství nesdílí, všem jsem vesměs ukradená. Děti se hrnou do pokladny, natěšené, že konečně roztočí kapesné.

Ta s těmi pracovními listy

Zklamaně si sednu na lavičku před kasou a rozhlédnu se po okolí. Do Jáchymova jsem se moc těšila. Krušné hory a jejich krušná minulost („Pozor, děti, krušit znamenalo dolovat, třeba rudu, proto se taky říká v němčině Erzgebirge – Rudohoří“) mě poslední roky zajímají čím dál víc. Kvůli své magické kráse a pohnutým příběhům, které se konec konců dotýkají i naší rodové minulosti. Chce se mi o tom dětem vyprávět, a tak začnu z batohu štrachat pracovní listy, který jsem jim připravila, aby si z exkurze odnesly i něco víc než suvenýry z kasy. Ale děcka moje nadšení nesdílí.

„Cože, Verčo, další pracovní list?“ protáčej oči v sloup a prchají přede mnou, jako bych měla „schneeberskou důlní nemoc“.

„Ale no tak, přece tu nejsme pro legraci, ale abychom se něco naučili,“ promluvím úplně jako úča. Až se sama vyděsím, co to z mých úst leze. Jenomže pak mi to dojde.

Já JSEM úča!

Na školu v přírodě jsem se těšila úplně stejně jako zbytek třídy, akorát jsem tu bohužel za dospělou. Jsem velitelkou třídy 2. L, a i když mi děti tykají a říkají Verčo, časy, kdy jsem se mohla bezstarostně postavit do štrúdlu a nechat se někým větším odvést z bodu A do bodu B, jsou fuč. Teď jsem já tou o hlavu (až dvě) větší, která má mít nachystaný program, znát trasu, dbát na bezpečnost a vědět si za všech okolností rady. Až si večer uděláme diskotéku, nebudu řešit, jestli pro mě přijde při ploužáku nějaký kluk, ale budu donekonečna přepočítávat, jestli mi někdo nezmizel na pokoj, a modlit se, abych všechny zahnala aspoň do deseti do postele. Vykoupané a s vyčištěnými zuby.

At mi… však vy víte co!

Vstanu z lavičky a zalezu za dětmi na pokladnu. Najednou taky dostanu chuť něco si koupit. Turistickou známku, pohled, atrapu smolince, cokoliv! Jako vzpomínku na svou první školu v přírodě, které jsem se nezúčastnila jako bezstarostné dítě, ale jako dospělá osoba.

„Průvodkyně druhého trojročí v ZŠ Montessori Louny.“

Nic krásnějšího ani horšího se mi nemohlo stát.

A zatímco řadím děti zase do štrúdlu, počítám hlavy a koriguju při tom stížnosti na délku pracovního listu a obavy z uranového podzemí, blesknou mi hlavou ta moje tři zahradnická slovíčka. Od letošního září nabrala úplně nový význam. Chytím dvě bázlivější děti za ruku a vyrazíme. Vstříc novým zážitkům nejen v jáchymovském podzemí…

Ať mi rostou! ®

A pro připomenutí moje knížka. Prodává se zde: https://www.peoplecomm.cz/slama-v-botach-2

Říkává se: „Nechval dne před večerem.“ No, já bych měla spíš říkat: „Nevytahuj se na Instagramu…. před večerem“. A každopádně musím updovat svoje chytré desatero, ke kterému jsem nedávno dokonce natočila video!

Před pár dny jsem se vychloubala na jisté sociální síti, kterou jsem nikdy neměla v úmyslu používat (jenže pak jsem, ehm, dostala moudrý telefon, kterej umí krásně fotit a má všechny ty filtry a aplikace … ????????), jak na zahradě úplně bez problémů zvládám invazi mšic. Chlubila jsem se také, jaké mám nádherné brokolice, jak mi červenají jahody, jak roste hrášek… Ale pak vždycky ještě ten samý den odpoledne nebo večer přišla ledová sprcha a já si mohla leda povzdechnout: „Že ty jsi na tom instagramu radši nemlčela!“

Případ první: mšice

Tak třeba ty mšice…. Přestávám pomalu věřit tomu, že všechny berušky světa mají šanci užrat onu armádu mšic, co se teď vylíhla na mých černých bezech. Ale BOHUŽEL i na našich mladých jabloňkách. O řepě a slunečnicích už ani nemluvím. O berušky sice zakopávám na každém stéble, člověk se pomalu bojí někam šlápnout nebo hodit do trávy lopatku a proutěný košík, aby nějakou nepomačkal, ale buďto jsou líné, nebo už přežrané…. protože ty mšice se očividně množí. Každý den na ně liju kýbl s kopřivovým výluhem. Na řepu to, zdá se, zabralo. Bez už neřeším, šťávy jsem naštěstí stihla vyrobit a nasušíno mám. Ale jak to prosím vás naliju na ty jabloně? A kolik toho výluhu jako budu muset udělat? TY VADO!

Případ druhý: brokolice a květák

Pak jsou tu moje brokolice. Ty já mám tedy (i) letos pěkný, jak z reklamy na zeleninu, né že né. Jenomže jedno odpoledne se u nás stavil můj tatík a lapidárně poznamenal: „No a co květák, ten už ti taky roste?

Květák?! Na chvíli jsem se zarazila. No jo, květák! V samém opojení svými brokolice jsem si vůbec neuvědomila, že už i květák by přece mohl být celkem narostlý. Tak proč jsem si ksakru dosud žádného na záhonech nevšimla!?!

„Tvůj už roste?“ ptám se taťky a hlas mi přeskočí nervozitou.

Dozvím se, že neroste. Tak ještě aby ROSTL, když máme oba stejnou sadbu. Polknu na sucho a jdu ještě jednou prohledat ty sazenice. Listy jsou narostlé jako blázen, ale uprostřed – tam, kde už mohl být krásný bílý květáček – je leda prd.

„To je nějaká planá sadba nebo co?“ optám se táty vyděšeně. A tatík opět tak lapidárně, že se to může stát. Že už se mu to jednou stalo.

NO TY VADO!

Případ třetí: Bushman a spol.

A do třetice k nám přijížděj fotografové z Bushmanu. Nevím, jestli jsem tu už psala, že se ze mě letos stala chodící reklama na tuhle českou značku. Je to na samostatný příběh, ale protože ho nemám čas psát, zkrátím tu story zhruba tak:

Jedna moje stará známá začala pro značku Bushman navrhovat bavlněné a lněné oblečení do přírody, vzpomněla si na mě a poprosila mě, jestli bych se stala jejich letošní ambasadorkou. Co chuděra ovšem nevěděla, je, že od doby, co jsme se viděly naposled, jsem poněkud změnila image, váhovou kategorii a že mi na obličeji, hlavně takhle kolem očí, přibylo pár životních zkušeností. 🙂 To mi však Kamča po telefonu nevěřila a já na osobní schůzku do Prahy přijela asi zrovna nějak líp vyspalá nebo co, takže na tu kampaň jsme si fakt plácli. Bushmani mi naslibovali hory doly, jak mi za to pomůžou propagovat moje knížky, ale já to upřímně ani moc nevnímala. Protože jediné, co mi v souvislosti s mou účastí v kampani běželo hlavou, bylo: máš měsíc na to objevit nějakou zázračnou dietu a kosmetiku. Focení se bude účastnit i několik profi modelek a modelů, takže v zájmu vlastní sebeúcty opraš večerní sedy lehy, napatlej na sebe nějakou masku a odpusť si nájezdy na ledničku!!!

Bohužel se tohle všechno událo v zimě. A zima, to je kritické období. V zimě se mi všechna předsevzetí ohledně ledničky a sedlehů nějak hůř drží nebo co. A tak se mi podařilo objevit pouze tu zázračnou kosmetiku (viz článek Jak jsem zase začala používat kosmetiku a proč zrovna veganskou Ringanu, nebo si pusťte video na konci článku), ale pokud jde o polštáře na břiše, ke kterým se po narození dětí nehlásím (ale jsou tam), tak z těch jsem byla tak vystreslá, že žádné sed lehy nezabraly a naopak jsem večer žrala ještě víc. Naštěstí jsem to ihned PO nafocení kampaně zase hned zhubla, ty vado!

Možná by mi bývalo k silnější vůli pomohlo, kdyby mě někdo předem varoval, že se mnou bude fotit i vítěz světové soutěže mužské krásy Tomáš Martinka – jenomže to jsem se dozvěděla až na place a byla z Mistra Global 2016 tak vykolejená, že jsem mu při focení omylem vlezla do bot a celý mu je propotila ledovým potem. (Hůř už mohlo dopadnout, snad leda kdybych mu omylem vlezla do trenek. Ale tam se mi nepodařilo dostat omylem ani záměrně. :-D)

Alespoň že fotky nakonec dopadly dobře, půjčené boty se dokonce dostaly do jednoho záběru a skvěle doladily outfit. 🙂 Takže jsem si oddechla a na otázku, jestli jsem tuhle životní zkušenost měla zapotřebí, už dnes odpovídám: Ale jo! Kdoví jestli ještě zažiju takovéhle povyražení, rodičovská mi právě skončila. A Kamču jsem taky po letech ráda viděla a rovnou zabila jednou ranou i všechny ty další mouchy jako:

• pomoc české módní značce, která na tom teď i kvůli konoronaviru není úplně nejlíp.
• Dostala jsem nový, prodyšný klobouk na zahradu a konečně nahradila svoje letité, z petlahví vyrobené běžecké hadry za něco pohodlnějšího a přírodnějšího, v čem se v lese necítím jako pěst na voko.
• moje knížky se dostaly k novým čtenářům.
• a mám fotku s Mistrem Global. 🙂

Jenomže s Bushmany to touhle kampaní neskončilo.

Tu letní kampaň jsme fotili v únoru na zámku Lednice, což je na Bushmanech taky takový sympatický. Mají smysl pro humor. Půlka štábu po focení v mrazu onemocněla, mě asi udržely na nohou jenom olejíčky brané třikrát denně vnitřně do kapslí a moje tinktury, který jsem do sebe pro jistotu lila všechny najednou. Rty jsem měla fialové ještě týden po návratu z Lednice (doslova!). V dubnu si ale Bushmani vzpomněli, že by se jim vlastně hodily ještě nějaké další fotky. Trochu letnější a ideálně nafocené přímo na mojí zahradě a třeba i v baráku, protože se přece „dočetli u mě na INSTAGRAMU, že už se budeme každou chvíli stěhovat“.

A manažerka Lenka rovnou dodává, že z toho pak můžou být velké články v Glancu a Blesku Hobby. A že stačí slovíčko a domluví to.

„Hmmm,“ odkejvala jsem tu lákavou nabídku. Reklama na knížky se samozřejmě vždycky hodí. Hlavou mi ale taky okamžitě problesklo, jakej bude pro změnu z tohohle průser. Předpokládám, že totiž chtějí fotit na nějaké pěstěné zahradě s tulipány, narciskami a kosatci, které aktuálně kvetou, nebo aspoň se šeříky a zlatým deštěm, když nic jinýho – aby bylo na fotkách hezké „křoví“.

Jenže pravda je, že i když svou zahradu miluju, připadá mi půvabná, a proto si ji taky fotím NA TEN DEBILNÍ INSTAGRAM, tak mi na ní aktuálně široko daleko kvete akorát pár hluchavek, vlaštovičníků a přezimovavší růžičková kapusta. A jo, teda, ať nekřivdím, jeden tulipán vzadu u špenátu!

Chvíli se ve mě pere, jestli nemám okamžitě vyrazit do zahradnictví koupit aspoň pár petůnií a krásenek, ať alespoň u domu něco civilizovaně kvete Mám sice vysazené levandule, lichořeřišnici, slunečnice, růže, měsíček…, ale jejich čas a krása teprve přijdou. Pak se ale hrdě vzepřu. Vždyť jsou to doprčic Bushmani. Křováci! Žádné růžové záhony jsem nikdy neavizovala; jsem zelinářka a ne šlechtitelka nových okrasných odrůd. Nedávno jsem ale naštěstí na zahradě založila květnatou louku, kde už roste tráva po kolena, tak nelze říct, že by snaha nebyla.

A takto hrdě jsem šla vítat Bushmany u dveří.

Jakmile ale zaparkovali to svoje bílé autíčko před náš barák s nedodělanou fasádou, nedodělanými schody, nedodělanými dveřmi a chybějícími klikami u těch nedodělaných dveří, jsem si uvědomila, že oni si VLASTNĚ nejedou fotit POUZE zahradu, ale TAKY dům. A z jejich rozpačitých výrazů mi bylo okamžitě jasné, že si naše „už skoro dokončené sídlo, do kterého se budeme do měsíce stěhovat“, představovali kapánek dodělanější a víc k vyfocení.

„No tak jako úplně to ještě nemáme,“ dívala jsem se z jednoho na druhého a rychle se snažila odšoupnout podrážkou sandálů pár kartonů z podlahy, aby bylo vidět, že aspoň podlaha už JE dodělaná. (Proto jsou na ní taky ty kartony, že jo. Nesmí se zničit.) Fotograf se rozhlížel, já propadala hanbou a manažerka Jana se sháněla po kýblu, že teda aspoň umyje okna. Už opravdu nemohlo být hůř.

Nakonec mě vyfotili u kamen – překvapivě (po podlaze jsou kamna jediná další dokončená věc v baráku) – , potom na loučce, zabořenou do vysoké trávy – překvapivě – a nakonec s kvetoucí růžičkovou kapustou (překvapivě).

„Něco z toho bude,“ zadoufal fotograf při odjezdu a já všem aspoň nafasovala na zpáteční cestu bylinky a ředkvičky, abych fiasko trochu zmírnila. Když odsvištěli domů, zapřisáhla jsem samu sebe, že TOHLE bylo POSLEDNÍ interview! Nebo minimálně poslední do doby, než bude barák vážně hotovej! A KAŽDOPÁDNĚ poslední focení na Instagram!

Ach ta předsevzetí

No, co k tomu říct víc... Ještě ten den, kdy jsem se vrátila z (ne)slavného focení, mi do mailu přišla zpráva pro změnu od redaktorky webu Svět bydlení, dále nabídka na rozhovor pro Literární noviny a pár otázek taky od redaktorky Blesku pro ženy (větší rozptyl už si těžko představit). Dívala jsem se na ty zprávy a fakt docela dlouho přemýšlela, jestli mám být zásadovaná, nebo po příležitosti skočit a propagovat své knížky třeba do sebezničení, dokud je vo ně takový zájem. Za rok už možná budou barák i zahrada hotové, ale po nějaké Slámě v botách nikdo ani neštěkne.

Cca po hodině přemýšlení jsem začala sondovat. Blesku pro ženy by stačila klidně nějaká starší fotka z loňského léta a Literárky by byly v pohodě dokonce s mou portrétní fotkou ještě z bývalé zahrady v D., když jsem čekala Vendu. Takže bych musela akorát nějak nakamuflovat ty fotky pro Svět bydlení….

* * * * * *

S předsevzetími jsem na tom očividně špatně nejen přes zimu. Ale jak jsem mohla odolat takovému pokušení, když ta okna už mám přece omytá! 🙂

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Rozhovor pro Svět bydlení k přečtení zde.

Pár fotek „zařízeného interiéru“ na naší stavbě.

Rozhovory v Literárních novinách a Blesku pro ženy:

A nakonec já a Mistr Global (ve výloze) 🙂

A přece rostou!

Tak sotva jsem přestala řešit rozhovory, focení a sociální média, mšice se z bezů někam odstěhovaly! Neznámo kam. Ani na těch jabloních už nejsou!!! Slunečnice mám od nich sice trochu pomordované, ale začínají kvést a to mi stačí.

No a ty květáky, tak ty mi nakonec TAKY NAROSTLY! Sotva jsme si s tátou poplakali na ramenou, že bez smaženého květáku to nebude pořádné léto (brokolicová polévka to bohužel nezachrání), objevila jsem na dvou sazenicích první narostlé růžice. A o týden později byl najednou záhonech samý květák. U táty taky.

A mě vám to najednou přišlo takový nespravedlivý. Že mi moje nakrucování na sítích zase beztrestně prošlo. O své zahradě jsem v jednu chvíli víc pindala do médií, než abych na ní pracovala, a s mediální vlnou, která mě – přiznávám – samotnou zaskočila, jsem úplně podlehla iluzi vlastní důležitosti. Ale moje drahá zahrádka mi to odpustila. Pořád mi něco odpouští…

Mšice jsou fuč a květáky rostou. Mám štěstí pokoušet dál? Dál chválit den před večerem? NEBO SE RADŠI ODPOJIT (nejen!) Z INSTAGRAMU a dopřát sobě i zahrádce trochu soukromí?

Je to zvláštní, ale sotva mi tahle myšlenka bleskla hlavou, najednou jsem pocítila OBROVSKOU potřebu PŘESNĚ TOHLE UDĚLAT! Po všech postech s košíky plnými úrody zaklapnout mobil i počítač a další zběsilé postování nechat na jiných. Ne z musu, ne proto, že už toho bylo moc a že bych to asi měla udělat (neboli jen další předem prohrané předsevzetí), ale protože CHCI. Aspoň na léto dát všechny ty instagramy a facebooky a blogy k ledu.

A když já něco chci, jakože fakt chci, tak se to prostě stane.

Mým dětem právě začínají prázdniny, ale mně ty moje končí. V září začnu učit ve škole a školce svých dětí. Po osmi letech rodičovské jsem si prostě neuměla představit, že nám to spolu skončí – a tak nám to neskončí. 😉 Dětský svět mě vtáhl a já chci být pořád jeho součástí. A tak oprašuji diplomy z výšky i svoje znalosti (protože leccos už se z hlavy vykouřilo…), chystám tematické plány a samu sebe do kurzu montessori pedagogiky. Abych se v září mohla vrhnout zase do něčeho nového, co jsem zatím nedělala, ale v čem vidím podobný smysl jako v setí semínek do země. :-).

NO A PAK SE TAKY BUDEME V ČERVENCI KONEČNĚ STĚHOVAT! 😉

Je to tak. Je to hotová věc! Už žádné další roky, měsíce ani týdny nejsou před námi. Už jenom dny. Poslední, úplně poslední dny, než se odstěhujeme do domu, který můj muž 5 let vlastníma rukama stavěl.

A tak asi chápete, že to volno od sítí opravdu potřebuju. Abych si mohla soustředěně prožít to, k čemu jsme s mužem pět let směřovali, co nás stmelovalo i rozdělovalo, prožít si svůj splněný sen. Nechci však k tomu tentokrát zvát celý svět. Když u toho štěstí budeme my čtyři, bude to přesně akorát.

Snad vás tedy tímhle článkem nezklamu, ale já už zkrátka nebudu nic víc psát. Snad třeba další knížku (knížky), na tom už ostatně dělám.

Ale k té právě končící etapě mého života už bylo řečeno vše.

Během mého „mediálního tažení“ vzniklo i pár videí. Byla jsem v Praze na natáčení pořadu Zpátky k jídlu, s Tomem Hajzlerem, mým nakladatelem, jsme natočili další krátký rozhovor a do videa jsem zhmotnila taky svoje desatero šťastného života, které znáte z mé druhé knížky.

Všechno, co mělo být řečeno, prostě řečeno bylo. Řečeno, natočeno, nafoceno. Každý den od vás dostávám milé zprávy a cítím, že moje knížky už žijí svým (vaším) životem. Neleží nikde nepovšimnuty ve skladu, ale listujete jimi, směje se u nich a pomáhají vám s pěstováním i co já vím, s vašimi osobními starostmi. Mám z toho velkou radost. Tahle mise byla splněna. 🙂

A tak mě teď prosím nechte v klidu obrátit list. Přeladit na novou vlnu, přivřít ty doširoka otevřené dveře do mé domácnosti a života a nechat mě zvyknout si na nový dům, novou práci a nový život trochu v soukromí. Slibuju, že pokud se stane něco zajímavého, tak si to zapíšu do autorského deníčku, který mám u postele a čerpám z něj při psaní, a třeba – když to bude fakt JÓÓÓ zajímavé -, tak to móóóóžná napíšu i sem na blog.

Ale ty sítě – ten fejsbuk a INSTAGRAM – já prostě musím minimálně přes léto nechat spát.

Takže co nejkrásnější prázdniny vám přeju… a nesmutněte kvůli Slámě v botách. Věřte, že já jsem teď ta nejšťastnější žena. Vám přeju totéž.

A hlavně úspěšné pěstování!

Nashledanou v novém životě! 🙂

Vaše úplně k slzám dojatá Verča, Sláma v botách

AŤ VÁM ROSTOU! ©

* * * * * * * * * * *

No tak dobře, tak ještě malý přídaveček na prázdniny pro ty, kterým je to prostě líto. 🙂

Videokomentář k desateru šťastného života, jak to znáte z mé druhé knížky. Zdroj: youtube kanál Sláma v botách

A poslední velká myšlenka, kterou si přece jen ještě neodpustím… jestli teda můžu:

THE END. ❤

Aby to tu nebyla jen samá mrkev a brokolice, rozhodla jsem natočit svoje první kosmetické video v životě. Co mě k tomu probůh přimělo a co mě VŮBEC přimělo zase po letech používat nějakou kosmetiku?

Kdo jste četli mou druhou knížku Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty! víte, že jsem si teď dlouhé roky vystačila jenom s žitným „šamponem“ na vlasy (článek ZDE) a maximálně růžovou vodou na obličej, aby se neřeklo. Ke spokojenosti mi stačil fakt, že jsem se zbavila akné, které mě trápilo celých deset let života v Praze, a tak jsem si užívala pocit, že na sebe už konečně nemusím vůbec nic mazat. A přece jsem ještě mladice, že? 😉

Bohužel od svého muže slýchám čím dál častěji něco jiného (bídák jeden drzej!)… a v jednom má teda pravdu: roky běží. I já to vidím – i když před bídákem drzým bych si nikdy nahlas nepostěžovala! -, že se mi kůže mění, achichich. :-/

A tak jsem zhruba před rokem zintenzivnila pátrání po nějaké co nejpřírodnější kosmetice.

Na každé značce mi zatím vždycky něco vadilo. Jednou složení, jindy ekologie. Nebo jsem prostě neviděla žádný účinek, takže škoda času, peněz… Ale hledat jsem musela dál nejen kvůli sobě, ale hlavně kvůli manželovi a částečně i dceři, protože ti se kvůli atopické kůži bez občasného namazání neobejdou.

No, a tohle pátrání po kosmetice co nejpřírodnější, udržitelné, ale přitom účinné mě nakonec zavedlo až k rakouské udržitelné veganské kosmetice Ringana. Vzhledem k ceně (která mi přišla docela velká, chápejte, kilovka žita stojí 35 korun a mám vyřešené mytí vlasů na půl roku – laťka byla tedy proklatě nízko :-)), jsem objednala jenom to nejnutnější pro manžela a Lidku. Jenomže když jsem viděla, jak si kůže mých atopiků mlaská (a začala jsem jim regulérně závidět), řekla jsem si, že už fakt nejsem žádná dvacítka, jak mi manžel rád omílá, a že si teda něco objednám i pro sebe, ať se i moje kůže rozšoupne. Za roky kosmetického půstu mám přednaspořeno. A „být stále mlád“ uměl fakt jenom Kája Gott. 😀 

Takže se seznamte s mým kosmetickým objevem, kterému jsem od prvního namazání podlehla a jenom vás varuju: hrozí tu závislost!

VIDEO ZDE:

Proč se mi Ringana tolik, že jsem o ní dokonce natočila video, pochopíte, až si to video pustíte. Krom toho, že se mi líbí celý koncept – jak kosmetiku udržitelně vyrábějí, jak ji zero waste balí, atd., tak ale hlavně musím potvrdit, že moje kůže byla úplně jiná už po TÝDNU používání! Stalo se vám někdy něco takového s jinou kosmetikou?! Nejsem teda žádný kosmetický harcovník, ale opravdu jsem nikdy nic takového nezažila. (Když jsem nedávno testovala pár výrobků od jiné značky přírodní kosmetiky, žádné valné změny k lepšímu jsem nepozorovala ani po pár měsících užívání!)

Proto mám teď plnou hlavu Ringany a postupně testuju i výrobky, které jsem původně vůbec neměla v úmyslu používat. 🙂 Jenže kdoví co umějí? Třeba na to „být stále mlád“ nakonec vyzraju jako Kája Gott. (A manžel mi zase začne říkat „mladice“‚!:))

Ještě technicky:

Ringana se u nás prodává jenom napřímo přes prodejce nebo se musíte zaregistrovat a objednávat si ji na svůj účet. Je to fresh kosmetika s krátkou dobou trvanlivosti, takže do klasických obchodů nemůže. K vám se dostane úplně čerstvá do pár dní od výroby, což je její největší přednost a určitě jeden z důvodů, proč tak dobře (a rychle) funguje.

Jestli jste z okolí, můžu vám ji objednat nebo dát vyzkoušet, co jsem zatím otestovala. Zklamaní vyloučeno. 🙂

Tak ať jsme s počínajícím létem šťavnaté a k nakousnutí jako moje brokolice (abych se k nim obloukem vrátila). A pro naše drsné, drzé, milující muže to platí zrovna tak. 😉

Namažté! :-DDD

A vyrobili jste si už ten krém na ruce podle mého receptu, který jsem vám tu nedávno dávala?

Domácí výživný krém na ruce nejen pro zahradnice

A moje knížky už jste četli? 🙂

Kniha, kterou můžete hodit na kompost

KNÍŽKU MŮŽETE KOUPIT ZA 390 Kč ZDE.

Moje knížky

A mou starší knížku pořídíte jako e-book za 99 Kč ZDE. Knížka je bohužel vyprodaná, další vydání už neplánujeme.

Každoročně vymýšlím pro prďoly nějaký nový narozeninový dort. A pokaždé – když to nějak spatlám – si říkám, co proboha vymyslím za rok? Ale inspirace se nakonec vždy dostaví, přičemž letos se dostavil nápad na kombinaci jahod a bezu (a perníku, ale ten tam nezbytně být nemusí, to jenom že jsme zrovna perníčky pekli, tak jsme je využili k nazdobení). Do dortu pak přišla ještě jedna speciální ingredience, která krému dodala na ještě větší žravosti… no co bych si to nepochválila… , ale tuhle ingredienci vám prozradím až za chvíli, žádnej kvalt :-).

VAŠÍČEK měl narozeniny a já mám přání jediný, ať je pořád tak veselej a usměvavej (a míň vzteklej, občas) jako je teď. A ať je zdráv a furt mi dělá radost, to zase přeju sobě 🙂 A jdu si utřít slzičku, jsem úplně naměkko, jak ten čas s dětmi letí.

Vašíkovo narozeniny nicméně jinými slovy znamenají, že už 4 roky a 9 měsíců budujeme a opravujeme dům ve V. Dům jsme koupili, když jsem otěhotněla. A věřte, nebo ne, já si fakt myslela, že tak do tří let budeme ve V. bydlet. No jsem holt z rodiny optimistů. Muž je naopak z rodiny pesimistů, proto mlčel. A je asi dobře, že mlčel, aspoň jsem během těch 4 let a 9 měsíců zbytečně nepanikařila. 😀

Jednoho dne se snad dočkám, my se nastěhujeme, a o co dýl budování trvalo, o to dýl pak budu slavit. A upeču nám zase nějaký dort. 😀

A teď tedy ten Vašíkův jahodový dort se speciální ingrediencí, bezem a jahodami. Připraveni? Tak si pište, nebo rovnou začněte házet vejce do mísy….

JAHODOVÝ DORT ZE ŠPALDOVÉ MOUKY S BEZOVOU ŠŤÁVOU A JEDNOU NEOBVYKLOU, ALE DŮLEŽITOU INGREDIENCÍ 😉

Potřebujete na menší kulatý nebo srdíčkový dort:

Na dortový piškot:

• 6 vajíček
• 6 vrchovatých lžic cukru
• 6 vrchovatých lžic špaldové mouky (namlela jsem si celozrnnou, ale klidně použijte špaldovou hladkou)
• 2 lžíce oleje
• 1 lžička kypřícího prášku
• půl lžičky soli

Na krém:

• vanička tučného měkkého tvarohu
• vanička smetany ke šlehání (co nejvíc procent)
• vanička zakysané smetany (taky co nejtučnější)
• lžíce změklého másla
• tři lžíce bezové šťávy (můj recept najdete v knížce Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty)
• volitelná, ale vřele doporučovaná TA SPECIÁLNÍ INGREDIENCE: 3 kapky éterického oleje limeta v jedlé kvalitě (např. značka doTerra), nebo případně nastrouhaná kůra z půlky BIO limetky (ale to se blbě shání. Pro mě je jednodušší použít éterický olej, který využívám celoročně dětem do pití místo sladkých šťáv.)

Na dozdobení: domácí jahodová marmeláda (děkuju, babičko, já letos opět nedělala :-)), čerstvé jahody, květy bezu, použít můžete i žitné medové perníčky podle mého receptu, který máte tady.

Jak na to:

1. Oddělte žloutky a bílky. Žloutky našlehejte se solí a cukrem. Poté jemně zapracujte lžící mouku, olej a kypřící prášek.
2. V druhé míse našlehejte bílky na tuhý sníh. Pozor, šlehací metličky i misku musíte mít čisté, hlavně žádná mastnota, jinak sníh neztuhne. (Třeba je tu někdo, kdo to neví.)
3. Sníh opatrně lžící vmíchejte do zbytku těsta.
4. Vymažte si menší dortovou formu olejem a dobře vysypejte hrubou moukou. Poté dovnitř nalijte těsto. Shora uhlaďte do roviny.
5. Dejte péct do předehřáté trouby na 180 stupňů cca na 15 – 20 min (podle toho, jak výkonnou máte troubu – rozhodně to sledujte. Hotový dort má zlatohnědou barvu a po obvodu se odtahuje od stěn formy. Vyzkoušet můžete i klasické píchání špejlí doprostřed dortu, ale čím méně zkoušek, tím lépe pro dort. Píchejte, jen pokud si fakt nejste jistí. (šmarjá, odpusťte pubertální vtip, uznávám, že jsem na to stará. ;-))
6. Po vyndání z trouby nechte důkladně vychladnout, poté vyndejte z formy a vroubkovaným nožem nebo cukrářskou strunou dort rozkrojte.
7. Spodní polovinu vydatně namažte jahodovou marmeládou. Nešetřete! A pak krémem.
8. Krém si připravíte tak, že elektrickým šlehačem ušleháte tvaroh, smetanu na šlehání, lžíci másla a zakysanku. Když máte ušlehaný tuhý krém, vmíchejte jemně bezovou šťávu a buďto kůru z limetky, nebo limetkový éterický olej. Pozor, krém by měl být dost tuhý na to, aby neztékal z boků dortu. Pokud je příliš tekutý, zahustěte ho přidáním měkkého tvarohu navíc.
9. Část krému namažte přes jahodovou vrstvu na dolní část piškotu. Poté zaklopte horní částí. A vydatně namažte zbytkem krému shora a zboku.
10. Zdobte jahodami a květy bezu (ty lze samozřejmě taky jíst) a když si stejně jako my upečete dopředu i žitné medové perníčky, tak můžete zdobit i jimi. Chuťově to jde všechno krásně k sobě.

A to už je na mou duši všechno. Tak si nechte chutnat. A oslavte tímhle výborný dortem třeba zasloužený konec školního roku. Nebo konec koronaéry. Něčí narozeniny. Svátek. Novou práci. Nebo stěhování… 😉

A já abych šla rovnou rozklepnout ta vejce do mísy, když už je to naše stěhování (SNAD!!!) za dveřmi. 🙂

Ať se vám dort vydaří a ať vám (jahody, co jiného!) rostou!

Verča „slámová“

PS. Kdo chcete dělat domácí jahodovou marmeládu, s dovolením sdílím recept od majitelky bezobalového krámku Makovička u nás v Lounech. Já svůj vyzkoušený recept na jahodovou nemám, protože nikdy tolik jahod na zahradě nemívám, abych mohla zavařovat. Ale tenhle recept se mi zdá dobrej, takže ho můžete prubnout.

1 kg jahod
0,5 kg cukru
1 lžíce kyseliny citronové (ne úplně vrchovatá)
1 lžíce pektinu (ne úplně vrchovatá)
Cukr rozdělíme na dva díly. Do jednoho dílu důkladně vmícháme pektin, aby po vsypání do horkých jahod neudělal hrudky. Smícháme jahody s cukrem bez pektinu (jahody mohou být na kousky či rozmixované), povaříme cca deset minut, přidáme zbytek cukru s pektinem a kyselinu citronovou a vaříme ještě 5 minut. Co nejteplejší naléváme do skleniček.
Než začneme vařit jahody, je dobré mít připravené skleničky, aby marmeláda nalitá do skleniček byla co nejteplejší.
Skleničky je dobré předem vypláchnout horkou vodou. To poslouží nejen ke sterilizaci, ale také k otestování víček. Pokud do sklenice nalijete horkou vodu, pořádně utáhnete a skleničkou zatřepete, horká voda skleničku natlakuje a pokud voda neutíká někudy přes zavřené víčko, máme jistotu, že víčko těsní dobře.

PPS.

Ještě si chcete něco přečíst? Tak co třeba článek o našem blížícím se stěhování. Můžete mrknout i na pár aktuálních fotek, jak jsme se stavbou pokročili.

Rozhovor se Slámou v botách pro Svět bydlení: Rozhovor o tom, jak se stát farmářkou v domácnosti.

A úúúplně na závěr odkaz na mé knížky, pokud je ještě nemáte a chcete mi udělat radost a podpořit mě. Najdete v nich další inspiraci, návody, recepty a tak. První knížka je sice vyprodaná, ale dá se stáhnout aspoň jako e-book. Od té novější mám ještě obě varianty – papírovou i e-knihu. Tož tak. Děkuju vám moc, že jste se dočetli a doprohlíželi až sem. 🙂

Moje knížky

Jak jsme ekoknížku tvořili a že to občas bylo drsný a o nervy, si můžete přečíst zde: Kniha, kterou můžete zkompostovat. 🙂 Foto: Sláma v botách

A tady si můžete obě moje knížky KOUPIT.

A kdo by ještě neměl dost, tak taky občas točím videa pro youtube kanál. Mrknout na ně můžete zde.

A já už fakt dneska končím. 🙂

Tak ať nám rostou! ©

Teoreticky skončil nouzový stav. Prakticky jsme v něm ale pořád a začalo to už dávno předtím, než nás koronavirus uvrhl do karantény. Ten nouzový stav se týká naší krajiny a přírody. Od té doby, co zahradničím, to vnímám nějak jasněji a palčivěji než dřív. O kolik je zahrádka krásnější a úroda zdravější a radostnější, když tuhle roste česnek, tam salát a dýně, tady rajče, tam měsíček, támhle kostival, onde kopřivy a tady jabloň a pod ní lichořeřišnice. Pestrost je to, co se nám líbí a co přírodě i nám svědčí. Jenže to neplatí jen o našich malých zahrádkách, ale i o té zahrádce největší – o naší krajině.

Často si připadám jako pan doktor z filmu Vesničko má, středisková, který se rád kochal českým venkovem, protože to přece „není země, ale zahrádka“. No, já se taky ráda kochám. Ale musí být čím. Naše krajina s loukami, lesy, sady, políčky, rybníky a chaloupkami umí být nádherná, až mám slzy v očích, jenomže o nekonečných lánech s řepkou a smrkových monokulturách plných holin kvůli kůrovcové kalamitě už se to říct nedá. Respektive brečet se mi chce taky, ale ne dojetím.
A bohužel když procházím českou krajinou, kterou odedávna opěvovaly lidové písničky, umělci i konec konců naše státní hymna, je mi fakt často spíš než do zpěvu k pláči. V lednu to zaznělo i na konferenci Pestrá krajina, pořádané na půdě České zemědělské univerzity. Pozval mě na ni Dan Pitek, kmotr mé druhé knížky „Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty!“ (KOUPIT ZDE) a můj oblíbený „sedlák pod Milešovkou“. (Takhle ho najdete na sociálních sítích, třeba na FB. Ráda jeho příspěvky čtu, protože málokdo má o české přírodě takový přehled a dokáže své zkušenosti tak poutavě a lidsky popsat.)

Na konferenci jsem se tedy vypravila a měla dva hlavní cíle. 1. Nasát informace, jaké má ta naše „zahrádka“ do budoucna vyhlídky“.

2. Ale hlavně nasbírat konkrétní inspiraci, co můžu třeba i já, malá (velká :)) česká zahrádkářka, dělat pro to, aby krajina kolem mě byla pořád nebo zase jako malovaná.

Tento článek vyšel také v březnovém vydání Pravého domácího časopisu. Objednat starší čísla můžete ZDE.

Konferenci Pestrá krajina nepořádala žádná „zelená“ neziskovka, ale Asociace soukromého zemědělství ČR (ASZ), která hájí zájmy českých sedláků, zejména rodinných farem.

To může znít trochu překvapivě, ale když se na tím zamyslíte, tak je to vlastně logické.

„Sedlák a krajina jsou spojené nádoby,“ zaznělo hned v úvodu z úst předsedy asociace Jaroslava Šebka. „Sedlák nemůže být bez krajiny a kulturní krajina nemůže být bez sedláka,“ dodal a jak následně z konference vyplynulo, ze současného stavu české krajiny jsou nešťastní nejen odborníci na ekologie (hned několik dostalo na
pódiu slovo), ale i samotní sedláci. Samozřejmě ne všichni, ale o tom ještě bude řeč.

Proč tedy česká krajina vypadá na mnoha místech země tak neutěšeně a je naděje, že se to změní k lepšímu?

Ukázat dobré příklady

Podle Jaroslava Šebka mají na ráz krajiny skutečně zásadní vliv právě sedláci a jejich činnost. Proto ASZ vyhlašuje už tradičně soutěž Farma roku a od roku 2018 ještě nově program Pestrá krajina. Ten oceňuje farmáře, kteří dobrovolně realizují postupy šetrné k životnímu prostředí a s pozitivním dopadem na krajinu. „Programem chceme podpořit ty sedláky, kteří nedělají svou práci jen pro obživu a za účelem zisku, ale také s upřímným a dlouhodobým záměrem zpestřit biodiverzitu krajiny, v níž žijeme my všichni. Ocenění sedláci realizují na farmách a okolí navzdory pestré osevní postupy, vysévají biopásy, budují drobné vodní nádrže, obnovují či vysazují nové sady, remízky a aleje, nakládají šetrně s půdou a dělají mnoho dalších opatřených prospěšných pro celou společnost a životní prostředí. A činí tak dobrovolně, bez dotací nebo bez jakýchkoliv nařízení, z přirozené potřeby zachovat farmu a její okolí v co nejlepším stavu pro potomky,“ uvedl Jaroslav Šebek.

Zaujalo mě, že mezi oceněnými sedláky byli v obou ročnících nejen ekologičtí zemědělci, u nichž se dá podobné uvažování předpokládat, ale i farmy konvenční. Malé i větší. Rozhodující totiž není velikost farmy ani nálepka bio, ale to, jak farmář přemýšlí o celém konceptu svého hospodaření.

Cílem programu je právě takové „příklady dobré praxe“ přestavit veřejnosti, motivovat k šetrnému hospodaření i další, ale také poukázat na to, proč u nás musíme ujet od jednoho dobrého hospodáře ke druhému leckdy i stovky kilometrů, místo aby byl takový na každé vsi.

A tím se dostáváme k jádru problému. Na konferenci totiž z mnoha odborných úst zaznívalo pořád dokola totéž: naše krajina není pestrá nejen proto, že v ní hospodaří málo „příkladných“ farmářů, ale HLAVNĚ proto, že u nás na rozdíl od jiných evropských zemí hospodaří málo farmářů celkově!

Venkov jako výdělečný nástroj

Ideální stav by měl vypadat zhruba tak, že se v každé obci starají o pozemky a krajinu v okolí dva tři sedláci, v jejichž osobním zájmu je, aby to „u nich doma nějak vypadalo“. Realita je u nás ale bohužel taková, že na většině pozemků hospodaří velké zemědělské společnosti – tzv. agrobaroni – a řídí český venkov na dálku, převážně z Prahy nebo jiných velkých měst. Jejich přístup je pak logicky hlavně byznysový. Místo, kde hospodaří a ovlivňují život místních lidí, pro ně představuje výdělečný nástroj, ale hlubší vztah chybí. Žijí jinde, dané místo často ani neznají, tak proč by se angažovali v místním rozvoji? Proč by brali ohledy?

A co situaci ještě zhoršuje: nejen velké agrospolečnosti, ale i menší sedláci u nás z velké části vůbec nehospodaří na vlastní půdě. Pozemky mívají často pouze v pronájmu od vlastníků, kteří půdu zdědili v restituci a sami na ní hospodařit nechtějí (třeba proto, že zdědili pole na druhém konci republiky, nebo nemají potřebnou techniku, znalosti ani už vztah k půdě atd.) To jsou bohužel důsledky nucené kolektivizace v 50. letech a průmyslového přístupu k zemědělství. Obojí zašlo v pokrokovém a tradičně průmyslovém Československu mnohem dál než třeba v Polsku nebo Maďarsku, které byly vždycky hlavně zemědělskými zeměmi a kolektivizace tam v takové míře neproběhla. Proto je tam dnes také situace výrazně lepší (viz dále). Divte se pak zemědělcům, že nezakládají tůně, neobnovují remízky a naopak že se k půdě často chovají až bezohledně, když jim ta půda ve skutečnosti nepatří. Zpřetrhané vazby se obnovují obtížně, a to hraje do karet velkým hráčům, kteří – jak podotkl oceněný farmář a ornitolog Jaroslav Hruška – dnes nakládají s většími celky půdy, než jaké kdy vlastnila šlechta.

U sousedů to jde jinak

Ve srovnatelně velkém Maďarsku působí na šest set tisíc zemědělských subjektů, zatímco v ČR pouze třicet tisíc. Oč méně máme farmářů, o to jsou farmy větší a s tím jdou většinou ruku v ruce i větší pole, menší pestrost pěstovaných plodin a hospodářských přístupů, menší biodiverzita, fádnější a nezdravější krajina. Přesto od různých politiků a agromagnátů (ani se mi to jméno nechce vyslovovat nahlas, ale samozřejmě to není jen on!) posloucháme, že to jinak nejde, protože malí farmáři a políčka neuživí národ. Je to ale pravda, nebo zase jenom manipulace a lež těch, kterým se to hodí tvrdit?

„Naše velkofarmy jsou v rámci Evropy anomálie. U nás je průměrná velikost farmy 150 hektarů, ale evropský průměr činí jen cca 20 hektarů. A v Polsku, které svými potravinami zásobuje Evropu, mají farmy v průměru dokonce jen 10,5 hektaru. A ani ty velké lány nejsou nutností. Uvedu příklad Rakouska, kde se hospodaří na osmdesáti procentech zemědělské půdy na polích do velikosti dvou hektarů. Zato u nás dostane zemědělec dotaci i na dvousethektarová pole, která vykazují jasné známky půdní a větrné eroze, mají minimum humusu apod.,“ uvedl konkrétní čísla Dan Pitek, který je předsedou hodnotitelské komise programu. Co jenom na to říct… 🙁

Málo farmářů = horší krajina, jídlo i naše zdraví

Chybějící selský stav se bohužel neodráží jenom na stavu krajiny. Na škodu je nám všem.Proč?

• Máme horší přístup ke kvalitním potravinám, které jejich nedostupnost prodražuje;
• ve městech kolabuje doprava, protože na vsích chybí tradiční pracovní příležitosti a všichni za prací dojíždějí;
• obce a kraje musejí na péči o pozemky najímat firmy, o jejichž zájmu na skutečně dobře odvedené práci lze polemizovat, nebo se péči o krajinu věnují neziskovky, opět placené z našich kapes;
• obří stříkané lány s řepkou navíc mnohým z nám škodí zdravotně,
• nemluvě o zhoršujícím se stavu a zásobách spodní vody;
• a na konferenci byla dokonce (opakovaně!) zmíněna i otázka celonárodní bezpečnosti. „Velké společnosti nepředstavují totiž jenom riziko ekologické, ale protože mají nejasné pokračování do budoucna, jsou i rizikem hospodářským a bezpečnostním pro celou ČR a střední Evropu,“ uvedl například již zmiňovaný farmář Hruška.

Co se musí změnit (a opravdu za všechno může zlá EU?)

Jestli se kvalitnější krajiny dočkáme, jedině když přibude zodpovědných lokálních hospodářů, tak se u nás ale musí něco velmi podstatného změnit. Legislativa.
Byla jsem zvědavá, nakolik si budou přítomní odborníci stěžovat na „zlou“ EU a její byrokratické požadavky – traduje se přece, že za všechno zlé v zemědělství můžou hlavně „ty dotace a další výmysly z EU“. Jenomže kupodivu nářky tímto směrem na konferenci nezazněly! Konec konců v Evropě rodinné farmy fungují, jak už bylo řečeno.

Všechny připomínky stran šikany úřadů, špatné součinnosti ministerských rezortů, nelogičnosti nebo nedotaženosti zákonů a vyhlášek a hlavně neúnosného množství všelijakých výkazů, příkazů a kontrol šly bohužel na vrub našim zákonodárcům.

Zaujaly mě zcela konkrétní připomínky a návrhy na legislativní změny, na nichž se shodli jak farmáři, tak zúčastnění enviromentální odborníci. Například:

1. Změnit nastavení dotačních programů tak, aby i menší farmy byly konkurenceschopné a ty větší
   zase motivované k trvale udržitelnému stylu hospodaření. Konkrétně: zastropovat dotace pro velké agropodniky, zavést redistributivní platbu (příplatek na první hektary, na další už pak jen základní sazba), přidat k vyplácení dotací více podmínek vztažených k životnímu prostředí.
2. Zavést v legislativně status rodinná farma a navázat na něj ochranu, úlevy a povinnosti.
3. Upravit stavební zákon; dnes si sedlák nemůže zbudovat bydlení na vlastních pozemcích mimo
   obec, takže péče často probíhá vynuceně „na dálku“.
4. Zlepšit možnosti prodeje ze dvora, který u nás není kvůli své složitosti moc rozšířen. Pomohla by
   například možnost porážet zvířata střelnou zbraní přímo na pastvinách, což je daleko šetrnější vůči
   zvířatům, která tak sedlák nemusí stresovat převozem na jatka.
5. Lépe využívat pozemkové úpravy. Jde o nástroj, který má vést k větší přístupnosti krajiny a
   pozemků, v praxi je ale nedostatečně využívám a často vede jen k budování nesmyslných asfaltek
   mezi lány.
6. Za nefunkční považují sedláci i nově připravovanou protierozní vyhlášku nebo povinnou evidenci
   živin na pozemcích, které sedláka „zatíží novou administrativou a ukrojí mu čas, který by mohl věnovat skutečně funkčním opatřením“.
7. Problematické je i tzv. předkupní právo zvýhodňující stávající nájemce zemědělské půdy bez ohledu na to, jak na pozemku hospodaří a jestli by to jiný zájemce nedělal lépe.
8. Aktuální vědecké poznání, klimatickou změnu a stav krajiny zohlednit také v novelách zákona o myslivosti, o vodě či o ochraně lesního fondu. Zcela nedořešená je pak legislativa agrolesnictví.
9. Iniciovat vznik odborných komisí napříč ministerstvy, které zlepší součinnost institucí.
10. Zavést nový studijní obor rodinné hospodaření (SŠ, VŠ), který připraví budoucí farmáře k podnikání a převzetí otěží rodinného byznysu.
11. A v neposlední řadě změnit pohled na českého sedláka. Neprezentovat ho jako chudinku, která si stále vymiňuje nějaké podpory, ale jako nositele tradic a hodnot a přínosný článek pro celou společnost.

Co můžeme dělat my všichni?

Tenhle poslední bod mě oklikou vrací k úvodní otázce: Co je v rukách každého z nás – mě samotné – , aby se naší krajině dařilo lépe?

Především věřit v selský rozum a postavit se za něj. Rozlišovat sedláka a „sedláka“. Neházet do jednoho pytle agrobarony a lokální zemědělce, které skutečně často drží nad vodou jenom dotace, pro malého farmáře bohužel čím dál hůř dostupné. Kupovat české farmářské výrobky a ptát se sedláků ze svého okolí, jakou konkrétní pomoc by uvítali. Vyjadřovat svou podporou těm, kteří sice nejsou prvoplánově ekology, ale svou závislost na přírodě si uvědomují a umí s ní pracovat.
V průběhu konference bylo oznámeno, že ministerstvo zemědělství znovu povolilo plošnou aplikaci jedu Stutox na hraboše. Na pódiu nebyl nikdo, kdo by z toho měl radost.

„Zatímco republika bojuje s hrabošem, my jich máme na farmě daleko méně než v začátcích, protože u nás biodiverzita funguje. Příroda se postará,“ podotkl k tématu Miroslav Blahušek z oceněné farmy Habánský dvůr. A totéž co on by zřejmě zjistili i další, kdyby dostali ke své práci rozumné podmínky.

A tak tlačme na politiky, ať jim konečně ty podmínky dají. Pak se sedlák zase stane tvůrcem a ne škůdcem krajiny.

Více o oceněných farmářích a programu Pestrá krajina si přečtěte na www.asz.cz.

Nebo přijďte v září na akci naší Semínkovny Louny: pozvali jsme Daniela Pitka přednášet o pestré krajině. Akce měla proběhnout už na jaře v rámci oslav naší semínkovny (o tom, jak jsme ji před lety zakládali, ZDE), ale kvůli koronaviru ji přesouváme na září. Termín ještě upřesním. Snad si Dan před senátními volbami na nás ještě najde čas.

Co se děje s vaší půdou

Vlastníte pozemek, na kterém sami nehospodaříte?

• Zajímejte se, jak nájemce s vaší půdou nakládá. Výzkumný ústav meliorací a ochrany půdy připravil vzorovou pachtovní smlouvu, která jasně definuje, jak má nájemce na půdě hospodařit, aby nedocházelo nesprávným obhospodařováním k jejímu poškození a snižování hodnoty. Trvejte na jejím podpisu a dodržování, nebo najděte poctivějšího nájemce. Tip vám dají například v ASZ.
• Tlačte na obecní a krajské úřady, aby takovou smlouvu vyžadovaly i u pachtů obecních pozemků. Pod heslem „metodika půdního průzkumu zemědělských pozemků pro pachtovní smlouvy“ je ke stažení například ze stránce www.svazvlatsnikupudy.cz.

A na závěr něco pozitivní inspirace z oceněných farem. Taky máte chuť jet se tam hned podívat? 🙂

Oceněné farmy v ročníku 2018

Kunclův mlýn, zlatá medaile – ASZ Příbram

Habánský důvr, zlatá medaile – ASZ Hodonín

Statek Vodňanský, zlato – ASZ Litoměřice

Ekofarma Petra Marady, zlato – Svaz vlastníků půdy ČR

Farma rodiny Kuncovy, stříbro – ASZ Ždár nad Sázavou

Farma rodiny Sotonových, stříbro – ASZ Svitavy, Ústí nad Orlicí

Farma u lesa, bronz – ASZ Tábor

Farma Jiřího Mišáka, bronz – ASZ Přerov

Oceněn farmy v ročníku 2019

Farma Jiřího Marka, zlato -ASZ Třebíč

Farma U Hrušků, zlato – ASZ Plzeň-sever

Farma Prak, zlato – ASZ Benešov,

Farma Domašín, stříbro – ASZ Jindřichův Hradec

Farma Tláskal, stříbro – ASZ Náchodska

Farma Jiřího Mišáka, bronz – ASZ Přerov

Souhlasíte s článkem, máte jinou zkušenost nebo chcete něco doplnit? Napište mi do komentáře nebo na e-mail veronika.kycera@gmail.com.

Podpořit mě můžete také tím, že si koupíte některou z mých knížek nebo dorazíte na besedu. Nové termíny besed, které byly kvůli koronaviru zrušeny, právě domlouvám. Sledujte můj fb, instagram a sem to samo taky napíšu.

Ať nám všem rostou! 🙂 ©

Taky míváte ze zahrady tak vysušené a popraskané ruce?!?

Miluju hrabat se v hlíně bez rukavic, ale ruce tím trpí. Kůže praská, není to vůbec příjemné. A tak jsem se naučila vyrábět si ochranný krém a musím říct, že KONEČNĚ funguje perfektně! Jeho složení jsem ladila dva roky a s posledními dvěma várkami už jsem fakt spokojená na 100 %.

• vyživuje, promašťuje
• výborně se vstřebává
• žádné konzervanty
• 100 % přírodních ingrediencí
• žádné složitosti
• a je rychle hotový.

Když se nezapomenu před prací na zahradě namazat, tak byste večer nepoznali, že jsem se v té hlíně rýpala. 🙂

Včera jsme s Lidkou vyráběly novou „šarži“ 🙂 a natočily to. Tak co, jdete do něj taky?

SLÁMIN VÝŽIVNÝ KRÉM NA RUCE NEJEN PRO ZAHRADNICE

2 díly bambuckého másla

2 díly včelího nebo sojového vosku

3 díly kokosového oleje

3 díly mandlového oleje + 3 díly mokřadkového oleje NEBO 6 dílů olivového oleje

100 % přírodní éterické oleje: levandule 3 kapky, myrha 2 kapky, copaiba 2 kapky, cedrové dřevo 2 kapky a tea tree 1 kapka do každé dózy.

Ještě potřebujete: alkohol na desinfekci všech pomůcek a dóz, do kterých budete krém plnit.

Postup:

Ve vodní lázni za stálého míchání rozehřejte sojový vosk, bambucké máslo a kokosový olej. Ohřívejte jen do chvíle, kdy je vše rozpuštěno, pak směs okamžitě odstavte z lázně, ať se vám to zbytečně neohřívá. Přilijte mokřadkový a mandlový olej (nebo oliváč, nemáte-li tamty dva – ale vězte, že tam mají svůj význam. Obzvlášť mokřadkový olej je extra hydratační.), zamíchejte a okamžitě plňte dózy. Do nich ihned přidejte éterické oleje, naposled promíchněte a dózy zavřete, aby éteráky nevyprchaly. Nechte při pokojové teplotě ztuhnout. A hotovo. 🙂

Hotové krémy skladujte v lednici a venku si nechávejte jen ten, který aktuálně mažete.

Extra tipy:

• Nedělejte si toho moc najednou. Lepší je mít víc menších dóz než jednu velkou.
• Já dělám obvykle 3 – 4 minikrémíky (z 20 gramů vosku, 20 g bambuckého atd.) a raději si zase brzy připravím nové, než abych riskovala, že se mi výrobky zkazí.
• A nešetřte na kvalitě éterických olejů, právě ony dělají z krému to, čím je. Pečující bomba s vůní, na které si regulérně vypěstujete závislost. Udělejte si po namazání z dlaní mističku a z plných plic ji vdechněte nosem i pusou naráz. Je to nejen příjemné, ale i léčivé. Nebo jsem vám ještě nepsala, že se poslední roky věnuju aromaterapii? 🙂

!POZOR!

Na kosmetické téma vám chystám ještě jeden příspěvek. Obecně moc kosmetiky nepoužívám, nemám doma dokonce ani rtěnku nebo make-up, nicméně roky nemilosrdně naskakují a nechci bezradně krčit rameny, až se padesátka zeptá: „Tak copak jsi, Verunko, pro sebe dělala v sedmatřiceti?“ 😀

Nejradši mám domácí výrobky, ale všechno si vyrobit neumím ani to nestíhám (a ani nechci kupovat všechny ty ingredience….), takže jsem se poslední roky sice poohlížela po nějaké kosmetice, ale žádná mě neoslovila tolik, abych ji chtěla dlouhodobě, s dobrým pocitem používat. Vždycky tam bylo nějaké významné ale.

ALE… světě, div se, nakonec jsem našla. A nemusela jsem slevit z žádného pro sebe důležitého kritéria. Je to kosmetika:

• veganská
• netestovaná na zvířatech
• tak nejvíc udržitelná, jak to aktuálně jde,
• skoro úplně zero-waste,
• absolutně čerstvá (každý výrobek je starý maximálně pár dní),
• nechemická,
• příjemná, že si to neumíte představit, výživná, přitom jednoduchá,
• s mraky certifikátů a ocenění za svou kvalitu, udržitelnost a sociální odpovědnost.

Není česká – to jediné mě mrzí -, ale naštěstí se nevyrábí zase tak daleko (u jedněch našich sousedů) a asi to tak holt je, že česká firma by na takhle kvalitní a bohužel poněkud dražší výrobky u nás ještě neměla dostatečný trh. Ale co není dnes, může být za pár let. A já do té doby objevila alternativu, ze které jsem šťastná. Tak doufám, že jsem vás naladila. 🙂

Zítra to pro vás natočím a doufejme i co nejdřív sepíšu. 🙂

Tak ať vám rostou a ať i vaše ruce vzkvétají! ♥

Verča „slámová“

Další tipy, triky, nápady, recepty… najdete na slámovém facebooku, instagramu nebo youtubu.

A hlavně v mých knížkách, u kterých se navíc moc pobavíte! Najdete v nich moje historky ze zahradničení tak, jak se staly a jak je milujete. 🙂

Už jste četli moje knížky? 😉

KOUPIT ZDE.

Články o knížkách a rozhovory vyšly např. v časopisech Pravý domácí časopis (leden 2020), Cosmopolitan (březen 2020), Žena a život (duben 2020), Rozmarýna (duben 2020) nebo v novinách: MF Dnes a 5+2 (leden 2020), Žatecký a lounský deník (prosince 2019) či Literární noviny (květen 2020).

♥ ♥ ♥ Moc děkuji také firmě BUSHMAN za propagaci mého zahradnického snažení. Ráda jsem se letos stala tváří jejich outdoorové kolekce. V oblasti módy jsou totiž zase oni mými hrdiny. ♥ ♥ ♥

Víc třeba tady.

Tak zase příště naviděnou! Krásné jaro vám všem!

ABYCH NEZAPOMNĚLA!!!

Kdo chcete, pusťte si i další videa, která jsem v poslední době přidala na youtube. Na téma hluchavkový čaj, kopřivová jícha, příprava záhonu na rajčata a další.