Vytrubte to do světa, pořádné fanfáry! Podařilo se, v co jsem už ani nedoufala. Po covidových eskapádách se podařilo domluvit nové vydání Slámy v botách jedničky. Veliký dík mému nakladateli za tento počin! A vy šup, kupovat, ať na mě Tomáš neprodělá kalhoty a já dostanu pár pětníků na splnění svých snů! 😀 Že nebude litovat, je jistojisté.

Po pěti letech vyšla znovu knížka Sláma v botách, ve které mapuju svoje zahradnické začátky. Cestu z Prahy do Loun. Z Loun do Domoušic. Zakládání zahrady. První dítě. První slimáky a mšice. První ředkvičky. 🙂

OBJEDNAT KNÍŽKU ZDE.

Cena: 320 Kč

e-book: 256 Kč

balíček obou mých knih LZE OBJEDNAT ZA ZVÝHODNĚNOU CENU ZDE.

cena: 638 Kč

Předmluva k novému vydání

Než se začtete…
Tato kniha vychází znovu bezmála pět let po svém prvním vydání. Když její text čtu a upravuji
ho, aby mohl znovu vyjít, padá na mě velká nostalgie. Tolik věcí se v mém životě změnilo od časů, kdy
jsem tyto příběhy psala. Já se změnila. U mnoha kapitol mi cukají koutky a říkám si: opravdu jsem
tenkrát takhle žila, takhle myslela a takhle dění kolem sebe prožívala? Mám nutkání některé kapitoly
úplně přepsat nebo k nim napsat alespoň podrobné vysvětlující komentáře. Ale pak zarazím své ruce,
které se už už rozbíhají po klávesnici.

Text Slámy v botách musí zůstat autentický. Psalo ho mé dvaa-, třiatřicetileté já a psalo
tenkrát tak upřímně, jak dokázalo. Text knihy původně vznikal jako příspěvky na blog, které jsem
psala pro sebe a lidi, kteří si mě najdou, protože prožívají něco podobného. Sláma v botách si žila v
anonymitě, nebyla nikomu dávána za vzor ani neměla ambici někomu tím vzorem být. Jak by taky
mohla? Její zahradnické začátky byly krušné, moc se jí nedařilo a často ji dokonce přepadal pocit, že
stejně jako se jí nedaří na zahradě, nevede se jí ani doma, s manželem, s dcerou, s ničím. Byla to éra
životního hledání (se), narážení ode zdi ke zdi a klikatého hledání té správné cestičky vedoucí k
nějakému smysluplnému cíli.
Zlom nastal v momentě, který už tato kniha časově nezahrnuje. Nebo vlastně ano – tam
někde na posledních stránkách poslední kapitoly můžete začít tušit příběh nový. Do této knihy už ale
nepatřil. Tak jasně jsem cítila, že jde o úplně nové kapitoly (mého života), že jsem toto téma už do

první knihy nemotala. A tak prví Sláma v botách zůstala a musí zůstat taková, jak byla napsána
tenkrát , když jsem se poprvé rozkročila v gumácích nad čerstvě zoraným záhonem a zabořila prsty do
železité domoušické půdy, natěšená, co mi z ní vyroste, i nervózní, že mi třeba nevyroste nic. Místy
ztřeštěná, bláznivá, náladová, nedůtklivá, urážlivá, sarkastická, chaotická, snivá, nevyjančená,
idealistická, naivní, tragikomická, povrchní, neukotvená, omámená, s hlavou v nebesích se vznášející,
hledající, máchovská. Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal , platilo tehdy, když jsem příběhy do
knihy psala, a přestávalo platit, když jsem s ní končila. Na pozadí posledních stran poslední kapitoly se
událo mnohé, ale míchat tyhle zvraty do příběhu, který právě končil, nedávalo smysl.
A tak jsem po čase napsala další knihu – Slámu v botách 2, kterou možná někteří z vás
dokonce četli jako první v pořadí, aniž byste přesně věděli, co příběhu předcházelo. Věřím, že právě
vás můj první příběh nejvíc překvapí, neboť je jiný, než jaký znáte „z dvojky“. A vy jedničkáři vězte, že
vás čeká trochu jiná „dvojka“, než na co se naladíte čtením této knihy. A přece je můj příběh
kompletní, teprve když si složíte oba díl(k)y dohromady. Pohledů na svět není jen tolik, kolik je na
světě lidí – ale tolik, kolik je lidí v každém z nás!

Pro nové vydání této knihy jsem tedy upravila jen pár drobností a odolala pokušení nacpat do
příběhu zkušenosti, k nimž jsem dospěla až později. Možná je vám teď taky třicet-něco a jste tak
trochu sniví, ztřeštění, chaotičtí, neukotvení, naivní, hledající se idealisti s lehkým úsměvem na tváři.
Pak je tahle knížka přesně pro vás. Neukáže vám asi ještě tu rovnou cestičku za vašimi splněnými sny,
ale věrně vás doprovodí na klikaté pěšině, po níž šlapete právě teď.
Bude mi ctí si ty zatáčky s vámi zopakovat.

Protože jsem „úča“, sesypala se na mě včera dopoledne hromádka kytek a dárků od mých žáků. A protože už mě mají prokouknutou, vědí, s čím na mě. Kytičky ze zahrádky, bylinky, svíčky domácí výroby, různé domácí dobroty, bio kosmetika a další hand-made maličkosti. Co dáreček, to kousek dětského srdce.

Cítím vděk, že si děti – a co si budeme nalhávat, někdy hlavně jejich rodiče – daly tu práci a obětovaly peníze, čas. Sama jsem poslední dny školního roku chystala podobné balíčky pro průvodce svých dětí ve škole a školce, v ZUŠ, pro trenéry, vedoucí kroužků… A do toho psala slovní hodnocení a dělala korektury, jezdila po kurzech, obrážela rozlučky na fotbale, v ZUŠ, s kolegy z práce. Taky tradiční celorodinné setkání a komunitní akce v obci, nějaká ta škola v přírodě, školní výlety, přespávačka ve škole, infoschůzka pro rodiče, zahradní slavnost ve školce, stěhování třídy, generální úklid kabinetu.

Zeptejte se mě, kolik času jsem za poslední týdny strávila doma, a myslím, že to bude tak pět šest – hodin! Že mám zahradu, která si mě v červnu ne volá, ale doslova na mě řve, ať se jí věnuju, to jsem sice věděla, ale nezbývalo než zoufalé volání ignorovat a jen omluvně slibovat: v červenci ti to vynahradím.

A tak mi přezrál hrách i fazolky, pár salátů se odporoučelo do květu a bezu jsem nasušila taky sotva půlku toho, co běžně. Ještě že sirup mám ještě od předloni…. Plevel a slimáci už úplně všude a nejvíc úrody mám nakonec od táty. Pěstuje brokolice a cukety, aniž by je sám jedl – moje záchrana.

Školní rok jsem skončila už po druhé s kruhy pod očima, bez hlasivek a s nemocným Vašíkem. My dva jsme holt propojené nádoby. A tak mi letí hlavou, jestli to náhodou trošku nepřeháním(e). Když jsem já byla žáček, složili jsme se celá třída na jeden pugét pro třídní a tím to bylo skončeno. Maximálně občas někdo přinesl osobní dárek pro nějakého učitele, který mu fakt výrazně pomohl. Mamka tím pádem neměla tu honičku jako dnešní rodiče zajistit present de facto pro každého učitele, ať je vztah toho učitele a dítěte, jaký chce. Taky si nevzpomínám, že by se mnou mamka v červnu obrážela jednu školní či volnočasovou akci za druhou. Buď se mi to vykouřilo z hlavy, nebo se prostě tolik akcí nekonalo. A jasně, komunitní život je potřeba, ale ve chvíli, kdy už je člověk se silami na poslední čárce, může ho každý další večer, který nestráví odpočinkem doma, obrat o onen poslední, kritický zbyteček (životní) energie. Mně se to tento týden povedlo, bohužel. Už toho zkrátka bylo moc, a tak přišla ne-moc. Promiň, Vašíku, že ti za sebe takhle nakládám.

Dnes, 1. července – když už je to skončené, já se vyspala do růžova a před sebou šest týdnů volna (byť prokládaných psaním absolventské práce a přípravou na závěrečné zkoušky mého studia) – mám tendenci mávnout za vším rukou a říct si, no jo no, takové holt už ty učitelské červny budou. Ale… Musej takové být? Zkouším si představit, že by můj život v červnu nebyl tak vypjatý a přeplněný podněty. Že bych si ze školy místo všech krásných drobností od dětí odnesla prostě jenom jednu kytičku, na které by se všichni domluvili, a hřálo by mě, že jsem pár rodinám ušetřila prachy a čas (a nervy?). A místo obíhání rozluček bych si večer četla uprostřed té tiché zahradní krásy. Nepromýšlela bych, co zase zítra musím v práci i po práci všechno zařídit a jak být všude a na nic nezapomenout. Cítíte to taky? Jak by ten červen mohl být pěkný.

Nevím, jak to máte vy, ostatní rodiče, nebo vy, ostatní učitelé, ale mně vážně připadá, že tohle červnové úsilí všechno udělat správně – správně se se všemi rozloučit a podarovat – je v období před dovolenými, kdy už leckdo mele z posledního, trošku moc na sílu. Pomalu jak o Vánoce. A ty vado, chystat Vánoce dvakrát za rok, to nechceš! Příští rok to vážně budu muset pořešit. Ten človíček s horečkou, který právě vedle mě polehává, je ztělesněním a zrcadlem toho, jak se mně samotné poslední týdny vařila hlava. A je vážně hrozné si tohle uvědomit!

A tak se znovu vracím na začátek. Dnes už je úplně běžné, že učitelé odcházejí na konci roku málem s dvoukolákem naloženým osobními dárečky a kytičkami. A jsou to leckdy dárky úchvatné a originální a rozhodně jsem z většiny cítila tu malou dušičku, která mi chtěla takto udělat radost. Přesto to nic nemění na tom, že na konci školního roku připomínám kus otrhaného krepáku, který po orientačním závodě někdo zapomněl viset v lese, po dešti z něj stekla všechna barva a na větvi se drží už jen za pár posledních vláken, než se úplně nacucanej a orvanej větrem definitivně odporoučí na zem do bláta a tam se do týdne rozloží. Nic tenhle pocit rozkladu nemůže zmírnit, s tím můžou něco zmoct fakt jenom prázdniny. Takže by mi včera stačilo potřesení rukou, srdečné poděkování, obejmutí mých žáků a kolegů a tradá domů.

Dárky už jsem navíc od svých žáků letos dostala. Spoustu, během celého školního roku. Ten největší byl rozhodně, že naši deváťáci, které jsem připravovala v češtině na přijímačky, se dostali na střední školy včetně několika fakt prestižních pražských škol. Velkým darem bylo také to, že jsem mohla jedné nadané studentce pomáhat s opravdu skvělou absolventskou prací o cestopisech Karla Čapka. Nebo že se mi podařilo nadchnout pár dětí ke čtení kvalitních knížek včetně klasik jako Máj, Kytice, Don Quijote, Evžen Oněgin. A když jsme u toho Oněgina, jedna osmačka napsala na tohle téma tak povedenou parafrázi, že mi spadla brada. Neskutečné!

Vůbec jsem toto pololetí četla pár povedených slohů a některé jsem si i zkopírovala na památku. Nezapomenutelná byla taky návštěva představení Babička v Kladenském divadle s dětmi z prvního a druhého trojročí nebo jak holčičky z prvního trojročí zdramatizovaly balady z Kytice a úplně celé je uměly zpaměti! No a náš už druhý vlastenecký den spojený s kostýmní výpravou do Prahy, to bylo přece taky boží! Nezapomenu ani, jak jsme finišovali školní časopis a děti z redakce kvůli tomu dobrovolně zůstaly ve škole až do půl sedmé, abychom ho konečně dorazili. Mimochodem, ten časopis si děti úplně celý udělaly samy, velký potlesk a všechna čest! Vyskakují mi vzpomínky na lekce, při kterých jsem se opravdu zasmála, jasně že mnohdy různým nezáměrným vtipům a absurdním chybám, prohlášením nebo přeřekům. Ale ty jsou přece kořením života (češtináře).

A je tu spousta dalších a dalších zážitků, které člověk, motající se profesně kolem dětí, prostě nasbírá a pak z nich nadosmrti žije. Spousta letošních top zážitků se týkala i mých nejbezvadnějších kolegů, kteří jsou každej úplně jinej, ale dohromady jsou tak živej organismus, kde má každý svou funkci, místo, poslání – no jako ten slavný příběh o veliké řece, který nás učili na Montessori kurzu. My jsme ta veliká řeka, aspoň na deset měsíců v roce se jí stáváme. A i na ty dva měsíce prázdnin už se svoláváme na společné akce. Nedá nám to, no.

Mít práci, která vám dává smysl, a kolem lidi, kteří ji milují stejně jako vy, to jsou tak velké životní dary, že nějaké home-made sušenky, svíčky apod. jsou úplně nepodstatný detail, který ale přitom může spoustu rodičů v červnu zatížit (finančně, časově…). A tak si musím příští rok včas vzpomenout a vyhlásit vysvědčení bez dárků. A bez akcí. A usebrat se. Zalézt si s knížkou do červnového ticha, zrekapitulovat, co se v daném školním roce povedlo, a natěšit se nejen na prázdniny, ale i na to, co přijde po nich. Aby si člověk začal znovu připadat jako čerstvě zavěšený zářivý krepák.

Ale jeden dárek bych přece jen za nic nevyměnila a nesmím ho ztratit, protože z té holky, co mi ho dala, jednou možná něco bude. Myslím v mém oboru. Napsala mi dopis s poděkováním a báseň. Zalezla jsem si s ním do zahradního ticha a znovu a znovu ho četla. Ano, takhle nejvíc potěšíte češtinářku a příležitostnou spisovatelku.

Děkuji vesmíre za školu, kde učím. Za děti, které tam učím, a za jejich rodiče, kteří nám ty děti svěřují s důvěrou, že pro jejich děti děláme to nejvíc, co jde. Děkuji za inspirující kolegy a vedení, které za námi za všech okolností stojí. Tenhle článek můžete brát zase jako můj dárek pro vás, pro ně!

No, ale teď už ty prázdninyyyyyy!Užijte si je naplno a v září na viděnou zase na startu vytrvalostního závodu s názvem školní rok 2022/23!

Ať mi rostou!

*********

Moje knížky zase k dostání jak balíček https://www.peoplecomm.cz/balicek-slama-v-botach

nebo samostatně

https://www.peoplecomm.cz/slama-v-botachhttps://www.peoplecomm.cz/slama-v-botach-2

Děkuju za vaši podporu!

Krásné léto!

K tomu, abyste se v dnešní době pustili do dobrodružství zvaného „vypěstuju si vlastní zeleninu“, nebo dokonce „stanu se samozásobitelem“, potřebujete pořádný důvod.  Obzvlášť je-li vám přes třicet a o pěstování čehokoliv jste do té doby nevěděli vůbec nic. Já tohle dobrodružství provozuju už osmou sezonu. A vždycky když na podzim s úlevou věsím své motyky na hřebík (ve stodole), ptám se sebe samé, jestli jsem tu srandu měla zapotřebí. A hlavně: mám na jaře zase zasít?

V září jsem na konferenci Zpátky k jídlu mluvila o svém největším koníčku. O životní kotvě, která mě spojila s celou mou rodinou i s předky, kteří už tu nejsou. Nechtěla jsem být zbytečně patetická, a tak jsem raději nepoužila slova jako „pocit naplnění“, „seberealizace“, nebo dokonce „smysl života“. Ano, mým koníčkem je zahradničení. Na konferenci mi kromě obvyklé slámy z bot čouhal také mák z kabelky, to abych si na pódiu připadala jistější, víc v klidu, víc doma. Bez zahradničení už si prostě neumím svůj život představit. Přesto jsem se poslední rok mockrát přistihla při myšlence, že je mi zahrada trochu na obtíž. Po letech rodičovské jsem se totiž vrátila na plné pecky do práce a znáte to, děti, domácnost, nová práce a ještě starost o zahradu. Velkou zahradu. Sečteno podtrženo, byl to divoký rok. Ale když si zkouším představit, že bych po zahradě rozhodila travní semeno místo semen mrkve a ředkviček, jdou na mě mrákoty. Jako že bych dosklidila dýně, motyky pověsila na hřebík a zahrádkářce byl konec? To prostě ne! Je mi jasné, že i příští jaro, stejně jako ty předešlé, se zeširoka rozkročím nad svým zeleninovým políčkem a přiryju si k němu dalších pár metrů. Co mě k tomu ale proboha pudí, když si můžu v obchodě kdykoliv koupit, co hrdlo ráčí, a zbytečně si nekomplikovat život?

Hlína, slunce a práce lidských rukou

Na začátku mého pěstování stála moje dcera. No, stála… batolila se. A já ten svůj poklad chtěla živit výhradně zdravou domácí zeleninou, na jaké jsem sama vyrostla. V mé rodině se to totiž odjakživa hemžilo zahrádkáři, děda měl dokonce pole a na dvorku prasátka, slepice, kachny, husy… A tak všechny moje nejkrásnější dětské vzpomínky jsou nějak spojené s lítáním venku a ládováním se jahodami, hráškem a mákem. Nevím, jestli jste někdy mlsali čerstvý mák přímo z makovice, když je ještě tmavě modrý, mokrý a šťavnatý. Já takový mák vždycky milovala (a dodnes miluju). Když jsem se u babičky ocitla v období máku, chuděra naprosto neměla šanci, že někdy napeče makové buchty. Všechen mák jsme jí s dalšími dětmi z rodiny sklidili. A stejně tak hrášek, jahody, ořechy a tak dál. Vždycky jsem si říkala, že právě tahle domácí strava a rodinná pohoda byla základem mého tuhého kořínku v dětství. A proto jsem taky pro dceru chtěla totéž – jídlo, které vidělo hlínu, slunce a práci lidských rukou. Dopřát jí stejně idylické dětské gastro zážitky i tu spokojenou tlupu zahrádkářů kolem. Prakticky ale splnění takového snu obnášelo, že se s mužem budeme muset přestěhovat z Prahy zpátky do naše rodného městečka, v jehož okolí máme roztroušené ony příbuzné a jejich zahrady. Bohužel se rychle ukázalo, že i když se rodina snaží a poctivě nás zásobuje svými výpěstky, na to, aby brouček jedl jen samé domácí jídlo, to nestačí. Mně navíc časem začalo být trapné, že stále jen chodím po rodině s nastavenou rukou, když sama mám dvě zdravé ruce, které by si taky mohly něco vypěstovat. A tím spíš, že na mateřské stejně „nemám nic na práci“, nebo ne?

Jak je to doopravdy s hormony štěstí

Takže moje motivace stát se zahrádkářkou byla tehdy jasná: Mít pro dceru domácí jídlo. Nemuset běhat po krámech a pídit se po drahých biopotravinách. Dnes už se dá skoro vše objednat, ale shánějte ještě před pár lety na malém městě jídlo z farem. Celý týden máte co dělat. Kromě košů úrody, které jistojistě sklidím, jsem si od zahradničení ale slibovala ještě něco – pohyb a aktivní trávení času na čerstvém vzduchu, což jsou u matky na mateřské samé žádané komodity. A jako superbonus je to také výchovná příležitost, jak jít potomkovi příkladem a ukázat, že maminka něco umí, třeba vypěstovat mrkvičku, šikulka. No a pak se taky říká, že zahradničení vyplavuje hormony štěstí, což se opět matce, která už je doma s miminem nějakej pátek, celkem hodí.

Bohužel mně se mou první zahrádkářskou sezonu vyplavoval spíš adrenalin než cokoliv jiného. Zjistila jsem například, že na světě existují tak zbytečná zvířata jako mšice nebo slimáci. (O jejich existenci jsem, věřte nebo ne, do té doby neměla tušení. A nemyslím, že bych o něco přicházela.) Také mi došlo, co všechno se v přírodě může udát za jediný týden. Například kolik cuket může za tak krátkou dobu vyrůst, respektive pře-růst, pokud si zahrádkář dovolí takovou pošetilost jako odjet v červenci na dovolenou. Alespoň jsem se ale naučila radovat z toho, že v létě prší a je zima. Dřív bych takové počasí považovala za hnusné, ale jako zahrádkářka jsem to najednou viděla úplně jinak.

Má první sezona s motykou byla zkrátka průzkum bojem, při němž maminka šikulka sice nějakou tu mrkvičku vypěstovala, ale kdyby měla spočítat, kolik ji ty mrkve stály času, nervů a peněz, zářivý hospodářský výsledek by to nebyl.

Růst, kvést a plodit

Přesto mě už tehdy něco zvláštního pudilo příští jaro zase zasít. A dokonce si záhony zvětšit! V žádné knize jsem nečetla žádné racionální vysvětlení tohoto jevu, ale jak člověk začne mít jednou hlínu za nehty, už zkrátka hrozí, že s hlínou za nehty i zestárne. A přestože i moje druhá zahradnická sezona skončila v mnoha ohledech rozpačitě, přišla sezona třetí, čtvrtá a letos už osmá. Původní důvody, proč jsem se dala na zahradničení, ale za tu dobu pominuly. Kvůli farmářské zelenině nemusím objíždět celý okres, biopotraviny jsou i na vesnici čím dál dostupnější. Nepotřebuju už také tak usilovně šetřit, protože rodičovská mi skončila, což ale na druhou stranu znamená, že najednou nemám vůbec žádný čas. Došlo mi ale, že ten nejdůležitější důvod, proč se ze mě kdysi stala zahrádkářka a proč jí už budu navždy, byl jiný, než jsem si původně myslela. Byl skrytý, zarytý pod mou kůží a tak samozřejmý, že mi to dlouho nedocházelo. Ale teď, kdykoliv seju mák nebo loupu hrášek, už naprosto zřetelně cítím, jak to je. Dělám v tu chvíli to, co všichni v mojí rodině. Napojila jsem se na rodinnou tradici a pokračuju v ní. Hlína za nehty mě propojila s mými rodiči, tetami a babičkami, stala se naším společným tématem a mostem do minulosti mojí i jejich.

 Je to most dřiny a odříkání, ale taky slunce na tváři a na zádech. Je to most vzpomínek; minulost, přítomnost i budoucnost v jednom balíčku. No a to, že mi z téhle radosti a dřiny, která mě každý rok čím dál víc dojímá, plynou navíc sklep, mrazák a spíš plné úrody, to už je jen milý bonus navíc.

Když si nesu domů makovice na vyklepání, není to totiž jenom o jídle (a spoustě práce, která mě s tím mákem dál čeká v kuchyni). Je to obřad. Zahrada mi pomohla srůst s mými kořeny, abych mohla bezpečně růst, kvést a plodit. Abych se cítila pevná na Zemi.

I vám moc přeju, abyste našli zase ten svůj důvod, proč taky zavrtat ruce do hlíny a třeba odstartovat novou tradici zase ve vaší rodině. A jestli se do toho opravdu dáte, tak jedna rada závěrem. Zasejte mák. 😉 V Čechách má tradici, není s ním velká práce. A čerstvý do pusy je nej!

Povedené jaro i vám!

Ať vám rostou! ©

Foto: Sláma v botách

Tři minipříběhy o tom, jak jsme šli na vrby s mačetou, jak jsem měla narozky a pekla jsem trdlo!

Minipříběh č. 1: Zkrocení džungle

Nedávno přišla konečně na řadu nová mačeta, kterou jsme s mužem dostali k Vánocům (vibrátor jsem nakonec nedostala – článek ZDE). Je tak ostrá a už od pohledu nebezpečná, že jsem šílela, že ta věc nesmí být v baráku a i ve stodole že se musí dát někam bezpečně vysoko, aby se k ní nemohly dostat děti. Hrozné nápady, dávat nám mačetu.  K čemu asi takovou věc budeme potřebovat?

„No přece na ty vaše vrby, “ zněla odpověď.

Hm. Věčné téma naší zahrady. Čtyři vrby u potoka, které je třeba ob rok ořezat na hlavu, aby to s nimi nedopadlo, jako když jsme pozemek koupili. Vrby jsou už v důchodu, jádrové dřevo prakticky žádné, uvnitř hnízdí ptáci a celkově působí, jako by ještě pamatovaly Masaryka. (A to už je u vrb úctyhodný věk, víc než 120 let se nedožívají. Vrby jívy dokonce jenom padesát let.). Bohužel byly naše pamětnice tak přerostlé, že jsme si nemohly dovolit žádnou pietu. Kmeny nezvládaly nést tíhu větví, vrby se lámaly a hrozilo, že ta masa dřeva spadne na nás, na stodolu, na sousedy. Když se je s nasazením života podařilo manželovi ořezat, slavila jsem hned dvakrát. Vrby ze mě neudělaly vdovu a já získala najednou světlou zahradu, na které všechno parádně roste.

Jenže vrby hned obrazily, přece to nevzdají, to dá rozum. Do dvou let zase spokojeně stínily půlku pozemku! No je to možný?! Ne že bych jim nové větve nepřála, jsou to krasavice, ale pro muže to znamenalo jít zase pro motorovku a zase je úplně celé ořezat. Jaká je z toho hromada proutí, se kterou pak musíte nějak naložit, to nechcete vědět. Bohužel nás to letos čekalo zas.

A zase ty vrby

„Kde máte tu mačetu? Konečně ji vyzkoušíme,“ zjevil se u nás najednou v půli týdne můj taťka. Jak se o naší vánoční mačetě dozvěděl, náramně ochotně se nabídl, že si letošní ořez vrb vezme na starost. A úplně stejně mu svítily oči jako mému muži, když si to šel před lety s vrbami rozdat poprvé. Ani věk nehraje roli… Ukázala jsem tátovi, kde tu hrůzostrašnou věc najde, a zahnala radši děti do domu.
Za hodinu byly vrby bez proutí, otec šťastný a mně začala práce. Odtahat pruty někam na hromadu, kde se nebudou plést. Ženská práce.

„Naházej to dozadu k plotu a já to pak přijdu zapálit,“ rozblikal se muž. „Víš, jak bude taková vatra hořet? Tos ještě nezažila!“ 

Ne, to jsem fakt nezažila. A jen doufám, že to přežijem.

(O tom, jaké úmysly máme letos s roklí, kde ty vrby rostou, vám napíšu zase příště. Když to tedy půjde. :-))

Minipříběh č. 2: S jídlem roste chuť

Minulý pátek odpoledne jsem se dopustila kardinální chyby. Neuváženě jsem se pustila do výroby domácích Oreo sušenek. Nesmysl to byl proto, že na konci pracovního týdne jsem vyřízenej člověk, takže vzpomenout si s testováním nového, už od pohledu pracného receptu je pouze důkaz toho, že jsem fakt přepracovaná a přestávám racionálně uvažovat. Smysl v tu chvíli mělo upéct jen tu nejrychlejší litou buchtu do plech a pak se z gauče kochat pohledem na uklidňující zahradní zeleň, tečka.

Bohužel v té zeleni řádil manžel s motorovkou. To mě vždy rozhodí (o mužových příhodách s tímto a dalším nářadím zase jindy). Nejspíš proto jsem zkratovala a rozhodla se místo relaxu něco NOVÉHO upéct. Nebyl to ale dobrý nápad. Ne v pátek po práci, když jsem měla nervy ve stejném rozkladu jako Lidka svůj početník na konci pololetí. Těsto se mi lepilo na prsty, připekla jsem dva plechy a při závěrečném úklidu se zhroutila, že mě manžel musel odvelet rovnou do postele. 

Teprve v sobotu ráno jsem ochutnala, co jsem to vlastně upekla. Hmmm, no teda… musela jsem uznat, že navzdory všemu – je to dobrota! K tomu slunečné sobotní ráno, největší vynález lidstva a stoprocentně účinný lék na únavu a podrážděnost. Proč jsem tak trojčila? Kvůli tomu, že se těsto lepilo a v kuchyni byl výbuch? No a? Skutečný problém byl úplně jiný. Takhle dobré sušenky se rychle snědí – takže bych měla upéct něco dalšího. Třeba DALŠÍ NOVÝ RECEPT! 

„Ty ses nepoučila?“ změří si mě manžel, když zjistí, že tentokrát zadělávám na trdelník, jednu ruku přilepenou k tabletu, ve kterém lovím recept, a druhou namotávám alobal na váleček ve snaze vyrobit si provizorní trdlo… Teoreticky, při troše šikovnosti bude těsto na válečku držet…

Nedělní ráno. Druhý největší vynález lidstva. „Kubo, ty trdelníky dneska dojíme. Tak co když upeču obrácený koláč podle Maškrtnice ? Ten jsem ještě nikdy nedělala.“ 

(POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTÍ VÍKEND ;))

Minipříběh č. 3: Praktické narozeniny

No, a pak k měsíci březnu také patří jedna taková prekérní záležitost. Že jsem zase o rok moudřejší. Letos ani loni jsem tu důležitou událost nemohla s nikým oslavit a nejradši bych ji tedy úplně přešla. Ale rodina nezapomíná. Naši mi k narozkám vyložili na zahradě macešky s tím, že dodatečně dostanu ještě dřevěná korýtka, která mi táta právě vyrábí na rajčata. Ta letos plánuju přestěhovat pod střechu stodoly, aby se tam vyhřívala o kamennou zeď a nepršelo na ně. Stodola i její okolí jsou v dezolátním stavu. Zamaskuju to tím, že kolem zasadím rajčata a budu se tvářit, že všechno kolem stodoly je tak, jak má být.

Na moje narozeniny si ale kupodivu vzpomněl i můj manžel, a když je řeč o té stodole – už předem mi avizoval, že k narozeninám dostanu novou místnost právě v naší stodole. Od té doby, co jsme koupili dům na vsi a začali ho dávat dohromady (tj. pět a půl roku), zásadně dostávám dárky tohoto typu. Rejč, sadbu brambor, travní semeno, nádrž na vodu, kýbl, plečku a podobně. Když má někdo narozky v březnu a jako koníček zahrádku, snad to ani jinak nejde. Ale největší bomby přicházejí právě od muže. Před třemi lety jsem od něj dostala k narozeninám potok, předloni plot a loni fošny na podlahu.
Napadá vás, co by to mohlo být za rok?
Jinak z nové místnosti mám samozřejmě radost. Manžel si do ní přestěhuje dílnu a všechno své nářadí.

Takže ano – byl to hlavně dárek pro mě! 

Ať mi rostou!

Moje knížky, můj život – spousta inspirace a zábavy pro vás. 🙂

Moje knížky

JÁ SI TEN ZÁHON PROSADÍM!

Dlouho jsem teď nic nepsala, ale to je tím, že je venku sluníčko. Kdo by trčel doma, když je konečně krásně? No a hlavně je venku práce. Musím si přece nutně založit nový záhon!

Tahle potřeba a panika, že mi nebudou stačit dosavadní záhony, které mám k dispozici, přichází každý rok, to není nic nového. Už to doma všichni známe. V březnu se vždycky opřu do rýče a přireju si pár nových metříků. Protože pole, které mám uprostřed zahrady ani všechny moje předchozí březnové záhony přece nemůžou pojmout všechnu zeleninu, kterou letos plánuju vypěstovat. Valník dýní, náklaďák rajčat a metrák ředkviček, které nutně potřebuji ke svému uspokojení. Nenechám si vymluvit, že to i letos skončí jako loni (a všechny ty další roky). Ne, kdepak, s tímhle novým záhonem to bude jinak. Žádná práce, jenom ho oseju a pak už na něm všechno poroste samo. Pletí, zalévání, zastřihávání, okopávání, přihnojování, mulčování – to nebudu muset dělat já (ani manžel nebo můj táta). To samo. 

A tak jsem si včera vyhlédla jedno takové šikovné místečko hned před terasou, zašla si pro rýč a zaryla se. 

Tyhle začátky TAK miluju!  

„No, ale ty konce!“ rýpnul si manžel ihned, jak mě s tím rýčem zpozoroval. 

Pravda je, že jsem mu svou novou akci raději nehlásila. Doufala jsem, že nový záhon aspoň chvíli ututlám. Manžel má teď svoje starosti s kultivací rokle, kde jsme nedávno zase ořezali vrby, vysadili pár nových stromků a hlavně tu zakládáme úplně novou cestičku a opěrné zídky a tak. Velký projekt. Manželův. Takže můj nový pidizáhon na jahody je proti tomu nic, co by ani nemusel postřehnout. 

A bylo by to tak i lepší. Jenže on si jako na potvoru všiml. 

„Ty mi tady, do toho krásnýho trávníku před terasou, kterej jsem tu loni založil, ryješ a děláš bordel?“ osopil se na mě. 

Vůbec mi to nebylo příjemné.“To bude záhon, ne bordel,“ ohradila jsem se.

„Ne, to bude bordel v tvým pojetí.“

??!!!

„Prosím?! Co tím chceš říct?“

„No dyť je to takhle vždycky. Milliony záhonů všude kolem, ale žádný lidi, co by se o ně starali.“

„Já se o ně starám!“

„No, právě. Teď se o ně staráš. Ale v létě, až budeš mít sto padesát dalších aktivit, ti tvoje zemědělství jako vždycky zvlčí.“

Tak ještě aby ne, když jsme se přestěhovali do Vlčí, chci odlehčit diskuzi bonmotem. Ale pak si to rozmyslím, protože by to nemělo smysl. Manžel na žádný fórky, jak jde o JEHO zahradu, není. Chce mít kolem domu krásný úpravný pozemek a tvrdě na tom maká. Buduje cestičky, opěrné zídky, altány, přístřešky na dřevo, opravuje stodolu, vyřezává nálety, ořezává stromy a sází jiné, aby to u nás „konečně nějak vypadalo“. Jenomže ono to stále nevypadá, protože uprostřed zahrady je „moje pole“ a další nové a nové užitné záhony, nenápadně přiryté v předchozích březnech.

„Na co potřebuješ novej záhon?“ pokračuje křížový výslech.

„Naši mi koupili nějaké jahody,“ snažím se přesměrovat manželovy výčitky jiným směrem. (Zamlčím, že nové sazenice jsem si u našich objednala já.) „Nemám je kam dát.“

„Máš pole. To ti nestačí? Zabírá celou zahradu.“

„Tam je česnek a přijdou tam brambory.“

„Super, zase budeme mít plnou zahradu brambor…“ vzdychne manžel naštvaně. 

„Jo, budeme, protože nám nikdy nestačej. A taky je s nimi nejmíň  práce. Sám jsi říkal, že mám pěstovat něco jednoduchýho, s čím se moc nenadřu.“

„No to jo. Ale nemyslel jsem, že kvůli tomu začneš zakládat záhony jinde!“

„Někam tu další zeleninu musím dát.“

„Dej ji na pole!!!“

„Tam budou brambory…!“

„Verun, doprčic, to je jako u blbejch. Co na tom nechápeš? Loni jsem tady vysel trávník a chci tady trávník. Na to, jak máme obří zahradu, ho máme minimálně! Se sekačkou mám zahradu objetou za deset minut, kdo jinej může tohle říct?!“

„A já ti zase říkám, že nechci žádnou trávu, ale kytičky a záhony se zeleninou, proto jsem se odstěhovala na vesnici. A vůbec o tom nebudu diskutovat. Tady na ten trávník navezu spoustu hlíny a udělám z něj jahodovej kopec. A hotovo prostě. Obroste jahodama ze všech stran a jestli tě trápí, že to nebude hezký, tak tam můžu ještě přesadit nějaký divizny, který se loni všude vysemenily. Můžeš bejt rád, že se nevysemenenily i do trávníku.“

„Seš magor…,“ pochopí konečně manžel a přestane mi už dál bránit. Jde si po svých. Na SVOU stranu zahrady – na tu, kde letos vyčistil svah od náletů, ořezal vrby, vysadil nové stromky, postavil lávku, buduje cestičku s opěrnou zídkou a kam si v létě plánuje instalovat lavičku s výhledem na Středohoří. 

V létě se k němu na jeho stranu vydám. Až nebudu SVOU stranu stíhat, až mi pole zaroste plevelem, záhony poschnou a já si budu zoufat, co jsem si to na sebe, kráva blbá březnová, zase vymyslela. Dám mu za pravdu, jako vždycky a ve všem. Slíbím, že už nikdy žádný nový záhon nezaložím, na jahody ani na nic jiného, jenom když mi teď trošičku na poli pomůže. Abychom zachránili, co se dá, protože na to sama nestačím. A je to přece NAŠE zahrada….
Už teď vím, že se to takhle i letos odehraje. Protože je to tak vždycky v červenci, v srpnu, v září.

Teď je ale březen!

Je čas nového začátku, kdy se dá ještě fantazírovat o báječné sezoně bez slimáků, s dostatkem deště a minimem plevele. O tom, jak to všechno zvládnu obstarat. 
A s takovou krásnou myšlenkou v srdci – a březnovým sluncem ve tváři – prostě nemůžu dělat nic jiného než nazout gumáky, rozhlédnout se po zahradě… a rýt. 🙂

Ať mi rostou!

STARŠÍ ČLÁNEK O TOM, JAK SI VŽDYCKY MUSÍM NOVÉ ZÁHONY DOSLOVA VYBOJOVAT:

Kam si to mám strčit aneb Bitva o trávník!

A kdybyste si chtěli přečíst moje knížky, tak je KOUPÍTE TADY:

https://www.peoplecomm.cz/slama-v-botach-2

https://www.peoplecomm.cz/slama-v-botach

Jarní prázdniny jsou asi jediná šance, kdy můžu dát tuhle fotogalerii dohromady. Je to taky asi jediná šance, že letos vůbec vyseju nějaká semínka a nachystám si zahrádku. Pak se k ní nejspíš dostanu zase až o velikonoční prázdniny a potom po vysvědčení. Svůj první učitelskej rok jsem si představovala jednodušší, ale o tom taky až po vysvědčení :-))

Dneska to bude čistě o fotkách a mé první sezoně PO PŘESTĚHOVÁNÍ! 🙂

Život bez domova

První půlku loňské zahradnické sezony jsem ještě podrobně mapovala na fejsu i na instargramu. Všechny moje květáky, ředkvičky, brokolice a kapusty jste tak mohli vidět v plné kráse a velikosti i s komentáři, jak je pěstuju. Na youtube k tomu bylo i pár videí.

V červenci ale mělo vypuknout naše stěhování do V. a mně se najednou překvapivě přestalo chtít psát. Celé roky, co mám tenhle blog, směřovaly k jednomu momentu, k jednomu cíli. Ke dni, kdy se s rodinou nastěhuji do vlastního domu obklopeného zahradou plodící spoustu domácí úrody. Realita však dlouho vypadala úplně jinak. Místo vlastního domu a zahrady jsem měla vyseté mrkve a hrách u manželovy babičky v D. a bydlela jsem, kde se dalo. Ve čtvrtém patře paneláku, pak v podkroví u mých rodičů a nakonec několik let s manželovými příbuznými. Nejdřív jen s jedním dítětem, pak už se dvěma… každou chvíli na jiné adrese a nikde doma.

Pak jsme s mužem konečně koupili vlastní kus země v jedné vesničce za naším rodným městem. Byla tam nemovitost celá k přestavění a zahrada, která by jednou mohla být permakulturní ráj. (Vlastně už tím rájem byla, když člověk změnil úhel pohledu :D).

Byl podzim roku 2015, když jsme si tuhle „příležitost“ pořídili a dali se do práce. Vypukla rekonstrukce domu, která šla nakonec až do základů, velké terénní úpravy zpustlé zahrady, stavba různých opěrných zdí kolem pozemku, oprava stodoly a tak dál a tak dál. Nic nešlo podle plánu, vše trvalo asi dvakrát dýl, než jsme čekali, a stálo dvojnásobné úsilí. A kdyby manžel nebyl tak šikovný a hodně nám nepomáhala rodina, tak by taky všechno stálo šíleně peněz. Já přitom doma s dětmi.

Nezbláznila jsem se jenom díky tomu, že jsem o tom psala. Z největšího zoufalství vznikaly nejveselejší články. Jestli prožíváte něco podobného, terapii humorem vřele doporučuju.

Stěhování stůj co stůj

Ale kdo čeká, ten se nakonec dočká a my se teda nakonec taky dočkali – dokonce „už“ po pěti letech. (Byly chvíle, kdy jsem se obávala, že stavba bude trvat ještě mnohem dýl…). Mužovo dojíždění na barák a moje dojíždění na zahradu se na jaře 2020 začalo chýlit ke konci a my se přiblížili momentu, že se v domě už bude dát provizorně bydlet. Nehodlala jsem čekat, až bude hotový každý detail, stačilo mi mít v provozu záchod, v kuchyni zapojenou lednici a zbytek se dořeší za pochodu. Že nemáme skříně ani postele? Že nemáme dokonce ani vchodové dveře?! Detail… 🙂 Takže v březnu jsem nám naplánovala termín stěhování na 5. a 6. července. Lidka bude na táboře a Vašík u našich, taková příležitost se už později nebude opakovat.

Takže muž by měl začít ještě víc kmitat, aby to do července stihl!

Ještě v červnu to ale s naším červencovým stěhováním vypadalo nejvejš padesát na padesát. S coronavirem se zavřely krámy a sehnat cokoliv v Ikee nebo vlastně kdekoliv bylo nečekaně komplikované. Že budeme mít postel, skříně a dveře včas, s tím jsem se rozloučila, stěhování ale stály v cestě horší překážky. Chybějící materiál a lidi k dokončení nezbytných stavebních úprav, bez kterých se prý nastěhovat nedá – tvrdil muž. Já ale zase tvrdila, že se hodlám nastěhovat stůj co stůj, i kdybych se měla mejt v potoce, pro pitnou vodu jezdit s kanystrem do tchánova baráku a vařit na kempingové plotýnce na plyn. Taková představa manžel buď dojala, nebo vyděsila, a tak napnul poslední síly, aby to v baráku nějak dokutil, a já se mohla začít stěhovat bez výbavy na kempování.

5. července byla Lidka na táboře, Vašík u babičky a já doopravdy naložila první várku našeho majetku do kufru a na zadní i přední sedačky naší octávky. Muž nám honem smontoval aspoň provizorní spaní a pár polic do skříní, které před pár vteřinami dovyrobil. A sotva sfoukl prach z vrtačky, už jsem do těch polic ládovala oblečení. A vyrážela pro další věci! Byl to závod kdo s koho, ve kterém nakonec těsně zvítězil muž a jeho vrtáky.

5. července jsme spolu v domě poprvé přespali. Nepamatuju si z té slávy ale nic jiného, než jak se mi celou noc honilo hlavou, kolikrát asi zítra ještě s octávkou pojedu.

7. července se nám vrátil Vašík a my, obklopení bednami plnými nevykrámovaných knih, hraček, oblečení a zásob do špajzu, byli přestěhovaní! Bouchli jsme s mužem šampus a já tu fotku poslala pár přetelům. Překvapivě jsem ji ale nepostla na fejsu ani na IG. Bylo mi totiž najednou tak krásně, že o tom vůbec nebyl důvod psát.

Konec slepičení

Existuje jedna poučka, kterou se snažím vštípit svým žákům na lekcích tvůrčím psaní:

Příběh znamená konflikt.

Příběh znamená boj.

Bez konfliktu se nedá příběh napsat.

Bojovat můžete s lidmi, s přírodou nebo sám se sebou, ale bez boje příběh nenapíšete.

Teď jsem ale doběhla do cílové rovinky, přeťala tu pásku a chystat se na další fight bylo to poslední, na co jsem se v tu chvíli měla chuť. Stála jsem na prahu nového života – na prahu vlastního domu obklopeného vytouženou zahradou – a díkybohu se ve mě nepraly žádné smíšené pocity, pochybnosti ani cokoliv jiného dramatického, z čeho bych chtěla vařit další blogy. Byla jsem spokojená a psát o tom mi, promiňte, po všech předchozích dramatech nepřišlo vůbec zajímavý. 🙂

I když jsem věděla, že jste zvědaví, jak stěhování dopadlo a jak se nám žije, nechtělo se mi to vůbec veřejně slepičit. Mé štěstí bylo uvnitř a nechtělo se mu ven. Možná jsem se bála, že ho zakřiknu. Možná jsem na to ani neměla čas (ty nevystěhované krabice…. :-)), ale hlavně jsem prostě necítila žádnou potřebu to dělat. A tak jsem nic nepsala, nic nefotila, nic neslepičila Byla jsem zkrátka v cíli.

Najednou jsem každý den, každou chvíli žila přesně to, nač jsem se těšila. Tak proč to fotit? A co přesně? Svůj vnitřní mír, že mám konečně domov a život, jaký jsem chtěla? Svou vděčnost manželovi, který to celé zařídil? Radost z toho, že konečně žijeme jako úplná rodina (protože doteď jsem fungovala já plus děti a manžel někde bokem na stavbě)?

No jasně že se to brzy celé úplně šíleně zamotalo a vznášení na obláčku trvalo nakonec jen zhruba měsíc. V červenci jsem vystěhovala všechny krabice, uvařila 30 sklenic borůvkové marmelády a kečup z patnácti kil rajčat, několikrát jsem s dětmi přespala ve stanu na NAŠÍ VLASTNÍ ZAHRADĚ, zašla na jednu sousedskou slavnost a dokonce na food festival přímo v naší vesničce. Večery jsem s mužem trávila na terase, já u vína, on u tabletu – a bylo nám dokonale. Žádné bojůvky, leda borůvky. 🙂 Žádný konflikt jsem si už nikdy nechtěla připouštět.

A rozhodně je dobře, že jsem si loňský červenec takhle v klidu vychutnala. Protože už v srpnu jsem nastoupila na nové bojiště rovnou do první linie a můj život nabral tak nečekané obrátky, že by se o tom dala napsat celá románovou epopej. Boj s okolím, boj se sebou, jenom s přírodou skoro žádný boj, protože na tu prakticky nemám čas. 🙁

Jestli z toho zmatku ale plyne aspoň něco dobrého, tak že příběhy Slámy v botách budou (muset) pokračovat dál. Holt jsem tady ještě neskončila a vy se aspoň můžete těšit někdy napřečtenou!

Ale jak jsem psala, nejdřív po vysvědčení. 😉

A teď už ta sezóna ’20 ve fotkách 🙂

A jak jsme pokračovali dál poté, co jsem to přestala postovat na sítě a na blog?

Ať nám všem v této temné době nechybí energie na novou zahradnickou sezonu, březen NEOBĚTUJTE, ale užijte si ho na zahrádce, zdraví na těle i duchu!

Ať nám rostou!

Verča, Sláma v botách

Máte, znáte, četli jste moje knížky?

Sláma v botách – e-book k prodeji ZDE.

Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty! – knihu nebo e-book koupíte ZDE.

Aneb jak to loni (ne)dopadlo s Vánoci bez dárků.

* * * * * * * * * * * * * * *

„Nechceš k Vánocům vibrátor?“ zeptal se mě před pár dny večer manžel. Seděla jsem právě v kuchyni mezi neumytým nádobím od večeře a kontrolovala pracovní listy svých žáků.

„Co jestli nechci?“ zeptala jsem se překvapeně a tak trochu zadoufala, že mi ve skutečnosti nabízí umýt to nádobí.

„No napadlo mě, že by se ti mohl hodit vibrátor, aby ses trochu uvolnila a potěšila,“ pokračoval ale manžel dál. Tak jsem se vyklonila z kuchyně, abych viděla, co to vlastně v tom obýváku dělá. Hověl si na gauči před telkou, ve které právě běžely reklamy zacílené na podobně spokojené muže.

„Ty máš teda nápady,“ mávla jsem rukou a zase se zanořila zpátky do bordelu v kuchyni. Jenže manžel neváhal z gauče vstát a dojít až za mnou. A v ruce iPad, ve kterém už očividně něco googloval!

„Některé ty vibrátory vypapaj fakt dobře! Nelíbil by se ti třeba takovýhle růžový…?“ chytla muže nákupní horečka a bylo vidět, že je připraven v zájmu mého uspokojení ochotně pročítat několik večerů recenze a studovat parametry.

„Panebože, čím jen jsem si tohle zasloužila,“ sevřela jsem obličej v dlaních. Pak jsem muže pevně uchopila za předloktí a co nejnaléhavěji mu pověděla, s pohledem upřeným do jeho dychtivých očí: „Jestli mě chceš potěšit, nekupuj mi vibrátor. Kup mi větší hrnec, pořádnou poklici na pánev a plácačku na mouchy.“ Pak jsem ho otočila čelem vzad a odeslala zpátky, odkud přišel.

No, ale přestože jsem takto konkrétně zformulovala své vánoční potřeby, stejně trnu, že ten vibrátor pod stromečkem dostanu. Protože takhle to s mým mužem a jeho rodinou totiž o Vánocích je. A bylo to tak i loni, kdy jsem jasně řekla, že chci prožít Vánoce úplně bez dárků. Cha!

Marná vánoční snaha

Možná si vzpomínáte na můj loňský článek „Milý Ježíšku, letos mi k Vánocům nic nedávej“ nebo na můj článek na tohle téma v Pravém domácím časopise. (číslo 12/2020)

Loni jsme měli před stěhováním, a i to byl jeden z důvodů, proč jsem cítila bytostnou potřebu prožít Vánoce bez jakýchkoliv dárků. Bez nových věcí, které budeme muset o půl roku později balit, převážet, vykládat a vymýšlet jim nové místo v novém domě. Poslední Vánoce ve starém domově jsem chtěla prožít víc niterně než honěním se za dárky pro třicet příbuzných a kamarádek. Přijímat, ale bohužel už ani rozdávat dárky mi poslední roky nedělá žádnou radost. Asi je ze mě holt pragmatický dospělák, ale prostě jsem už přesycená věcmi i zážitky. Toužím jenom po tom, zalézt si o advent do postele s knížkou, vidět se s rodinou, za okny sledovat sníh (kdyby teda někdy nějakej napadl…) a vyhřívat se s dětmi u kamen. . Rodině jsem to takhle vysvětlila, a dokonce jsem měla dojem, že mě většina mých nejdražších chápe.

Nicméně pak přišly svátky a pod stromečkem ležely dárky, jako by se nechumelilo. Babičky nám jako každý rok vrazily obálky s úspory z důchodu, rodiče mi zabalili aspoň ponožky a dětem nové hrnky, no a v Domoušicích, tak tam se nadělovalo úplně stejně jako každý rok, na což mě manžel pro jistotu pár dní předem připravil, abych návštěvu ustála a obrečela až doma.

Dárků bylo sice celkově míň, ale i přesto – opět – jsem ukončila Vánoce v depresi z nadbytku a zahlcení a navíc ještě bezradná, jak to řešit v dalších letech. Nechci dostávat ani rozdávat zbytečné dárky, ale taky se nechci hádat s rodinou.

No, kdyby nebyla korona, tak už to nejmíň od října zase intenzivně řeším. Jaký postoj a jakou strategii zkusit tentokrát.

Jenomže ona je korona.

Prakticky s nikým se nevídám. Neběží vánoční trhy, ve školce nebude besídka, s kamarádkami si neuděláme vánoční večírek ani společně nenapečeme. Na obzoru je jen jedno jediné světýlko. Rozsvícený vánoční stromek. Můžu v téhle situaci přesvědčovat rodinu, že zase nechci, aby pod tím stromkem cokoliv leželo? Tak jasně, můžu. Ale hodí se to? Cítím, že letos prostě není na ekologickou výchovu příbuzenstva vhodná doba. Proto jsem pro letos složila zbraně.

Když už se konečně uvidím s rodinou, netoužím po hádkách. Domoušická babička statečně prohlásila, že máme na svátky přijet, i kdyby to měly být její svátky poslední. Prostě si Vánoce bez nás neumí představit, amen. Podobně to svolaly i moje babičky, a tak všude přijedeme, přivezeme balíčky, nafasujeme obnosy a děti dárky a budeme doufat, že příští Vánoce bude líp. Já sice budu dál snít o Vánocích bez dárků, ale nebudu o tom teď mluvit a přidělávat smutným lidem ještě další vrásky. Loni jsem se přesvědčila, že rodina moje důvody sice chápe, ale přizpůsobovat se novotám nehodlá. A tak jsem se tedy letos pořádně zamyslela, co bychom muž, já a děti mohli aspoň trochu potřebovat a pak jsem to příbuzným sprostě nadiktovala. Lída mikroskop, Vašek dalekohled, manžel basa plzní (s prací na baráku furt neskončil) a já gastro kastrol, protože co je korona a hladové krky pobývají doma, ani ty největší hrnce nestačí. Žádná romantika to není, ale příbuzným se ulevilo.

Ale přece jenom malá naděje

Aby se ulevilo i mně, musela jsem se pustit do malého odboje aspoň ve škole. Maria Montessori tvrdila, že v dětech leží naše budoucnost; s tím já souhlasím, a tak je asi opravdu nejrozumnější začít od těch malých. Ve škole jsem proto navázala na nápad učitelky, která měla moji třídu loni, a dětem jsme navrhli, ať místo dárečků pro vyučující raději přispějí do pokladničky na školní charitu. Musejí ale také samy vybrat projekt, který z vybraných peněz podpoříme. Já navrhla přispět rybářům, kteří se snaží obnovit život v řece Bečvě, a myslím, že i děti tahle ekologická katastrofa vzala u srdce. Ale přicházejí i se svými vlastními nápady. Jako třeba „koupíme roušky lékařům“, „pošleme jídlo do Afriky“, „bezdomovcům seženeme teplejší ponožky“, „pomůžeme opuštěným seniorům“, „nebo dětem z žateckého klokánku“. A jeden druhák dokonce navrhl, abychom ty peníze dali „na úklid planety“. ♥ O všech nápadech se samozřejmě ještě budeme bavit, hlasovat a děti budou muset zjistit detailní informace, jak takové „poslání jídla do Afriky“ vlastně funguje. Bez ohledu na to, jak školní charita dopadne, vím už teď, že to obrečím. Dojetím.

Vánoční vibrace

„Dobrý den, mám tady balík pro pana Kučeru,“ dobývá se nám v sobotu ráno do baráku pošťák. Udiveně mu podepíšu převzetí. Pošta už rozváží i o víkendech???

„Ukaž, to je pro mě. Nebo vlastně spíš pro tebe,“ skočí po balíčku manžel a okamžitě s ním zapluje do dílny. Když se vzpamatuju, uvědomím si, že jsem si ani nestačila všimnout, jaký e-shop balík odeslal. A okamžitě mě napadne ta nejhorší možná myšlenka. Jestli on mi náhodou nekoupil to ONO!!!

„Není v tom balíku to, co si myslím, že v něm je, že ne?!“ vlítnu za chlapem do dílny. Balíček už ale nikde nevidím. Muž ho ukryl někam mezi vrtačku a další dílenský vercajk.

„Jestli myslíš úchytky ke skříním, tak ty v tom nejsou,“ pronese muž potutelně a chce mi dát pusu. No, samozřejmě, to dělá vždycky, když má černé svědomí.

„Já tě zabiju, nestačí, že je korona, musíš mi Vánoce kazit ještě ty,“ vzdychnu a radši odkvačím do kuchyně, protože rozhovor by se mohl zvrtnout.

Tohle už je vážně trochu moc. Na jaře korona, v létě hraboši, na podzim učení přes počítač a na Vánoce vibrátor… co proboha přijde dál? Kobylky, žáby a dobytčí mor? Byla jsem ochotná připustit Vánoce s dárky, abych rodině nezkazila „tu poslední radost“, a za to mám být odměněna dárkem pro znuděné ženy, které po večerech nemají do čeho píchnout!?!

V tu chvíli si ale něco uvědomím a musím se chtě nechtě pousmát. Dojde mi totiž, kolikrát já si letos před manželem neprozřetelně esotericky povzdychla, že tenhle rok „má ňáký divný vibrace“. Není tedy divu, že tento v podstatě „technický“ problém chce můj muž ryze prakticky a profesionálně vyřešit. 😀

Inu, tak pozitivní vánoční vibrace vám všem! Bez dárků i s dárky, ale hlavně s rodinou. No a v nejhorším i s vibrátorem!

Ať vám rostou!

Moje loňská knížka „Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty!“ (Sláma v botách 2) se dá koupit v eshopu Martinus nebo přímo u nakladatele Peoplecomm.

A tu první už sice seženete jen jako e-book, ale zase jenom za 99 kaček. 🙂

Tak příjemné svátky (a život) se slámou v botách!

Paaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa 😀

Veronika 😉

Stojím s mobilem v ruce, za mnou štrúdl školních dětí a přede mnou úkol dopravit je včas na exkurzi v jáchymovské štole číslo jedna. Teoreticky snadný úkol. „Půjdete pořád z kopce a jste tam,“ předala mi info k trase kolegyně, která byla se svou třídou na exkurzi o den dřív. Já teď ale stojím na rozcestí a ani moje navigace neví, kudy kam. Nebo přesněji řečeno, zamrzla v půli cesty a asi už se nehodlá s nějakým navigováním obtěžovat. Což je fakt na nic, protože je tu další rozcestí!

„No tak asi vlevo,“ pokusím se o přiměřeně sebevědomý pokyn a mávnu rukou před sebe. Štrúdl se dá do pohybu. O chvíli později ale musím výpravu zastavit a už podruhé otočit čelem vzad.

„Hm, tak jsme měli jít vpravo,“ zasměju se rozpačitě. Pár dětí se zdrží komentáře, ale jiné už si neodpustí rýpnutí, že to snad není pravda a jestli vůbec dorazíme do štoly včas. No, to bych taky ráda věděla, pomyslím si a alespoň pro odlehčení zavtipkuju: „Tady, děcka, názorně vidíte, že některé ženy patří spíš do kuchyně než k mapě.“

Nikdo se ani trochu nezasměje. Šlapeme zpátky do kopce a doufáme, že žádné další rozcestí už na trase nebude.

O dvacet minut později ke štole přece jen dorazíme. Včas. Všichni živí a zdraví. Na prsou se mi rozlije hřejivý pocit. „Jsme tady,“ vydechnu, pyšná sama na sebe. Rozhlédnu se po dětech, jestli mají taky takovou radost. Nikdo se mnou ale moje vítězství nesdílí, všem jsem vesměs ukradená. Děti se hrnou do pokladny, natěšené, že konečně roztočí kapesné.

Ta s těmi pracovními listy

Zklamaně si sednu na lavičku před kasou a rozhlédnu se po okolí. Do Jáchymova jsem se moc těšila. Krušné hory a jejich krušná minulost („Pozor, děti, krušit znamenalo dolovat, třeba rudu, proto se taky říká v němčině Erzgebirge – Rudohoří“) mě poslední roky zajímají čím dál víc. Kvůli své magické kráse a pohnutým příběhům, které se konec konců dotýkají i naší rodové minulosti. Chce se mi o tom dětem vyprávět, a tak začnu z batohu štrachat pracovní listy, který jsem jim připravila, aby si z exkurze odnesly i něco víc než suvenýry z kasy. Ale děcka moje nadšení nesdílí.

„Cože, Verčo, další pracovní list?“ protáčej oči v sloup a prchají přede mnou, jako bych měla „schneeberskou důlní nemoc“.

„Ale no tak, přece tu nejsme pro legraci, ale abychom se něco naučili,“ promluvím úplně jako úča. Až se sama vyděsím, co to z mých úst leze. Jenomže pak mi to dojde.

Já JSEM úča!

Na školu v přírodě jsem se těšila úplně stejně jako zbytek třídy, akorát jsem tu bohužel za dospělou. Jsem velitelkou třídy 2. L, a i když mi děti tykají a říkají Verčo, časy, kdy jsem se mohla bezstarostně postavit do štrúdlu a nechat se někým větším odvést z bodu A do bodu B, jsou fuč. Teď jsem já tou o hlavu (až dvě) větší, která má mít nachystaný program, znát trasu, dbát na bezpečnost a vědět si za všech okolností rady. Až si večer uděláme diskotéku, nebudu řešit, jestli pro mě přijde při ploužáku nějaký kluk, ale budu donekonečna přepočítávat, jestli mi někdo nezmizel na pokoj, a modlit se, abych všechny zahnala aspoň do deseti do postele. Vykoupané a s vyčištěnými zuby.

At mi… však vy víte co!

Vstanu z lavičky a zalezu za dětmi na pokladnu. Najednou taky dostanu chuť něco si koupit. Turistickou známku, pohled, atrapu smolince, cokoliv! Jako vzpomínku na svou první školu v přírodě, které jsem se nezúčastnila jako bezstarostné dítě, ale jako dospělá osoba.

„Průvodkyně druhého trojročí v ZŠ Montessori Louny.“

Nic krásnějšího ani horšího se mi nemohlo stát.

A zatímco řadím děti zase do štrúdlu, počítám hlavy a koriguju při tom stížnosti na délku pracovního listu a obavy z uranového podzemí, blesknou mi hlavou ta moje tři zahradnická slovíčka. Od letošního září nabrala úplně nový význam. Chytím dvě bázlivější děti za ruku a vyrazíme. Vstříc novým zážitkům nejen v jáchymovském podzemí…

Ať mi rostou! ®

A pro připomenutí moje knížka. Prodává se zde: https://www.peoplecomm.cz/slama-v-botach-2

Říkává se: „Nechval dne před večerem.“ No, já bych měla spíš říkat: „Nevytahuj se na Instagramu…. před večerem“. A každopádně musím updovat svoje chytré desatero, ke kterému jsem nedávno dokonce natočila video!

Před pár dny jsem se vychloubala na jisté sociální síti, kterou jsem nikdy neměla v úmyslu používat (jenže pak jsem, ehm, dostala moudrý telefon, kterej umí krásně fotit a má všechny ty filtry a aplikace … ????????), jak na zahradě úplně bez problémů zvládám invazi mšic. Chlubila jsem se také, jaké mám nádherné brokolice, jak mi červenají jahody, jak roste hrášek… Ale pak vždycky ještě ten samý den odpoledne nebo večer přišla ledová sprcha a já si mohla leda povzdechnout: „Že ty jsi na tom instagramu radši nemlčela!“

Případ první: mšice

Tak třeba ty mšice…. Přestávám pomalu věřit tomu, že všechny berušky světa mají šanci užrat onu armádu mšic, co se teď vylíhla na mých černých bezech. Ale BOHUŽEL i na našich mladých jabloňkách. O řepě a slunečnicích už ani nemluvím. O berušky sice zakopávám na každém stéble, člověk se pomalu bojí někam šlápnout nebo hodit do trávy lopatku a proutěný košík, aby nějakou nepomačkal, ale buďto jsou líné, nebo už přežrané…. protože ty mšice se očividně množí. Každý den na ně liju kýbl s kopřivovým výluhem. Na řepu to, zdá se, zabralo. Bez už neřeším, šťávy jsem naštěstí stihla vyrobit a nasušíno mám. Ale jak to prosím vás naliju na ty jabloně? A kolik toho výluhu jako budu muset udělat? TY VADO!

Případ druhý: brokolice a květák

Pak jsou tu moje brokolice. Ty já mám tedy (i) letos pěkný, jak z reklamy na zeleninu, né že né. Jenomže jedno odpoledne se u nás stavil můj tatík a lapidárně poznamenal: „No a co květák, ten už ti taky roste?

Květák?! Na chvíli jsem se zarazila. No jo, květák! V samém opojení svými brokolice jsem si vůbec neuvědomila, že už i květák by přece mohl být celkem narostlý. Tak proč jsem si ksakru dosud žádného na záhonech nevšimla!?!

„Tvůj už roste?“ ptám se taťky a hlas mi přeskočí nervozitou.

Dozvím se, že neroste. Tak ještě aby ROSTL, když máme oba stejnou sadbu. Polknu na sucho a jdu ještě jednou prohledat ty sazenice. Listy jsou narostlé jako blázen, ale uprostřed – tam, kde už mohl být krásný bílý květáček – je leda prd.

„To je nějaká planá sadba nebo co?“ optám se táty vyděšeně. A tatík opět tak lapidárně, že se to může stát. Že už se mu to jednou stalo.

NO TY VADO!

Případ třetí: Bushman a spol.

A do třetice k nám přijížděj fotografové z Bushmanu. Nevím, jestli jsem tu už psala, že se ze mě letos stala chodící reklama na tuhle českou značku. Je to na samostatný příběh, ale protože ho nemám čas psát, zkrátím tu story zhruba tak:

Jedna moje stará známá začala pro značku Bushman navrhovat bavlněné a lněné oblečení do přírody, vzpomněla si na mě a poprosila mě, jestli bych se stala jejich letošní ambasadorkou. Co chuděra ovšem nevěděla, je, že od doby, co jsme se viděly naposled, jsem poněkud změnila image, váhovou kategorii a že mi na obličeji, hlavně takhle kolem očí, přibylo pár životních zkušeností. 🙂 To mi však Kamča po telefonu nevěřila a já na osobní schůzku do Prahy přijela asi zrovna nějak líp vyspalá nebo co, takže na tu kampaň jsme si fakt plácli. Bushmani mi naslibovali hory doly, jak mi za to pomůžou propagovat moje knížky, ale já to upřímně ani moc nevnímala. Protože jediné, co mi v souvislosti s mou účastí v kampani běželo hlavou, bylo: máš měsíc na to objevit nějakou zázračnou dietu a kosmetiku. Focení se bude účastnit i několik profi modelek a modelů, takže v zájmu vlastní sebeúcty opraš večerní sedy lehy, napatlej na sebe nějakou masku a odpusť si nájezdy na ledničku!!!

Bohužel se tohle všechno událo v zimě. A zima, to je kritické období. V zimě se mi všechna předsevzetí ohledně ledničky a sedlehů nějak hůř drží nebo co. A tak se mi podařilo objevit pouze tu zázračnou kosmetiku (viz článek Jak jsem zase začala používat kosmetiku a proč zrovna veganskou Ringanu, nebo si pusťte video na konci článku), ale pokud jde o polštáře na břiše, ke kterým se po narození dětí nehlásím (ale jsou tam), tak z těch jsem byla tak vystreslá, že žádné sed lehy nezabraly a naopak jsem večer žrala ještě víc. Naštěstí jsem to ihned PO nafocení kampaně zase hned zhubla, ty vado!

Možná by mi bývalo k silnější vůli pomohlo, kdyby mě někdo předem varoval, že se mnou bude fotit i vítěz světové soutěže mužské krásy Tomáš Martinka – jenomže to jsem se dozvěděla až na place a byla z Mistra Global 2016 tak vykolejená, že jsem mu při focení omylem vlezla do bot a celý mu je propotila ledovým potem. (Hůř už mohlo dopadnout, snad leda kdybych mu omylem vlezla do trenek. Ale tam se mi nepodařilo dostat omylem ani záměrně. :-D)

Alespoň že fotky nakonec dopadly dobře, půjčené boty se dokonce dostaly do jednoho záběru a skvěle doladily outfit. 🙂 Takže jsem si oddechla a na otázku, jestli jsem tuhle životní zkušenost měla zapotřebí, už dnes odpovídám: Ale jo! Kdoví jestli ještě zažiju takovéhle povyražení, rodičovská mi právě skončila. A Kamču jsem taky po letech ráda viděla a rovnou zabila jednou ranou i všechny ty další mouchy jako:

• pomoc české módní značce, která na tom teď i kvůli konoronaviru není úplně nejlíp.
• Dostala jsem nový, prodyšný klobouk na zahradu a konečně nahradila svoje letité, z petlahví vyrobené běžecké hadry za něco pohodlnějšího a přírodnějšího, v čem se v lese necítím jako pěst na voko.
• moje knížky se dostaly k novým čtenářům.
• a mám fotku s Mistrem Global. 🙂

Jenomže s Bushmany to touhle kampaní neskončilo.

Tu letní kampaň jsme fotili v únoru na zámku Lednice, což je na Bushmanech taky takový sympatický. Mají smysl pro humor. Půlka štábu po focení v mrazu onemocněla, mě asi udržely na nohou jenom olejíčky brané třikrát denně vnitřně do kapslí a moje tinktury, který jsem do sebe pro jistotu lila všechny najednou. Rty jsem měla fialové ještě týden po návratu z Lednice (doslova!). V dubnu si ale Bushmani vzpomněli, že by se jim vlastně hodily ještě nějaké další fotky. Trochu letnější a ideálně nafocené přímo na mojí zahradě a třeba i v baráku, protože se přece „dočetli u mě na INSTAGRAMU, že už se budeme každou chvíli stěhovat“.

A manažerka Lenka rovnou dodává, že z toho pak můžou být velké články v Glancu a Blesku Hobby. A že stačí slovíčko a domluví to.

„Hmmm,“ odkejvala jsem tu lákavou nabídku. Reklama na knížky se samozřejmě vždycky hodí. Hlavou mi ale taky okamžitě problesklo, jakej bude pro změnu z tohohle průser. Předpokládám, že totiž chtějí fotit na nějaké pěstěné zahradě s tulipány, narciskami a kosatci, které aktuálně kvetou, nebo aspoň se šeříky a zlatým deštěm, když nic jinýho – aby bylo na fotkách hezké „křoví“.

Jenže pravda je, že i když svou zahradu miluju, připadá mi půvabná, a proto si ji taky fotím NA TEN DEBILNÍ INSTAGRAM, tak mi na ní aktuálně široko daleko kvete akorát pár hluchavek, vlaštovičníků a přezimovavší růžičková kapusta. A jo, teda, ať nekřivdím, jeden tulipán vzadu u špenátu!

Chvíli se ve mě pere, jestli nemám okamžitě vyrazit do zahradnictví koupit aspoň pár petůnií a krásenek, ať alespoň u domu něco civilizovaně kvete Mám sice vysazené levandule, lichořeřišnici, slunečnice, růže, měsíček…, ale jejich čas a krása teprve přijdou. Pak se ale hrdě vzepřu. Vždyť jsou to doprčic Bushmani. Křováci! Žádné růžové záhony jsem nikdy neavizovala; jsem zelinářka a ne šlechtitelka nových okrasných odrůd. Nedávno jsem ale naštěstí na zahradě založila květnatou louku, kde už roste tráva po kolena, tak nelze říct, že by snaha nebyla.

A takto hrdě jsem šla vítat Bushmany u dveří.

Jakmile ale zaparkovali to svoje bílé autíčko před náš barák s nedodělanou fasádou, nedodělanými schody, nedodělanými dveřmi a chybějícími klikami u těch nedodělaných dveří, jsem si uvědomila, že oni si VLASTNĚ nejedou fotit POUZE zahradu, ale TAKY dům. A z jejich rozpačitých výrazů mi bylo okamžitě jasné, že si naše „už skoro dokončené sídlo, do kterého se budeme do měsíce stěhovat“, představovali kapánek dodělanější a víc k vyfocení.

„No tak jako úplně to ještě nemáme,“ dívala jsem se z jednoho na druhého a rychle se snažila odšoupnout podrážkou sandálů pár kartonů z podlahy, aby bylo vidět, že aspoň podlaha už JE dodělaná. (Proto jsou na ní taky ty kartony, že jo. Nesmí se zničit.) Fotograf se rozhlížel, já propadala hanbou a manažerka Jana se sháněla po kýblu, že teda aspoň umyje okna. Už opravdu nemohlo být hůř.

Nakonec mě vyfotili u kamen – překvapivě (po podlaze jsou kamna jediná další dokončená věc v baráku) – , potom na loučce, zabořenou do vysoké trávy – překvapivě – a nakonec s kvetoucí růžičkovou kapustou (překvapivě).

„Něco z toho bude,“ zadoufal fotograf při odjezdu a já všem aspoň nafasovala na zpáteční cestu bylinky a ředkvičky, abych fiasko trochu zmírnila. Když odsvištěli domů, zapřisáhla jsem samu sebe, že TOHLE bylo POSLEDNÍ interview! Nebo minimálně poslední do doby, než bude barák vážně hotovej! A KAŽDOPÁDNĚ poslední focení na Instagram!

Ach ta předsevzetí

No, co k tomu říct víc... Ještě ten den, kdy jsem se vrátila z (ne)slavného focení, mi do mailu přišla zpráva pro změnu od redaktorky webu Svět bydlení, dále nabídka na rozhovor pro Literární noviny a pár otázek taky od redaktorky Blesku pro ženy (větší rozptyl už si těžko představit). Dívala jsem se na ty zprávy a fakt docela dlouho přemýšlela, jestli mám být zásadovaná, nebo po příležitosti skočit a propagovat své knížky třeba do sebezničení, dokud je vo ně takový zájem. Za rok už možná budou barák i zahrada hotové, ale po nějaké Slámě v botách nikdo ani neštěkne.

Cca po hodině přemýšlení jsem začala sondovat. Blesku pro ženy by stačila klidně nějaká starší fotka z loňského léta a Literárky by byly v pohodě dokonce s mou portrétní fotkou ještě z bývalé zahrady v D., když jsem čekala Vendu. Takže bych musela akorát nějak nakamuflovat ty fotky pro Svět bydlení….

* * * * * *

S předsevzetími jsem na tom očividně špatně nejen přes zimu. Ale jak jsem mohla odolat takovému pokušení, když ta okna už mám přece omytá! 🙂

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Rozhovor pro Svět bydlení k přečtení zde.

Pár fotek „zařízeného interiéru“ na naší stavbě.

Rozhovory v Literárních novinách a Blesku pro ženy:

A nakonec já a Mistr Global (ve výloze) 🙂

A přece rostou!

Tak sotva jsem přestala řešit rozhovory, focení a sociální média, mšice se z bezů někam odstěhovaly! Neznámo kam. Ani na těch jabloních už nejsou!!! Slunečnice mám od nich sice trochu pomordované, ale začínají kvést a to mi stačí.

No a ty květáky, tak ty mi nakonec TAKY NAROSTLY! Sotva jsme si s tátou poplakali na ramenou, že bez smaženého květáku to nebude pořádné léto (brokolicová polévka to bohužel nezachrání), objevila jsem na dvou sazenicích první narostlé růžice. A o týden později byl najednou záhonech samý květák. U táty taky.

A mě vám to najednou přišlo takový nespravedlivý. Že mi moje nakrucování na sítích zase beztrestně prošlo. O své zahradě jsem v jednu chvíli víc pindala do médií, než abych na ní pracovala, a s mediální vlnou, která mě – přiznávám – samotnou zaskočila, jsem úplně podlehla iluzi vlastní důležitosti. Ale moje drahá zahrádka mi to odpustila. Pořád mi něco odpouští…

Mšice jsou fuč a květáky rostou. Mám štěstí pokoušet dál? Dál chválit den před večerem? NEBO SE RADŠI ODPOJIT (nejen!) Z INSTAGRAMU a dopřát sobě i zahrádce trochu soukromí?

Je to zvláštní, ale sotva mi tahle myšlenka bleskla hlavou, najednou jsem pocítila OBROVSKOU potřebu PŘESNĚ TOHLE UDĚLAT! Po všech postech s košíky plnými úrody zaklapnout mobil i počítač a další zběsilé postování nechat na jiných. Ne z musu, ne proto, že už toho bylo moc a že bych to asi měla udělat (neboli jen další předem prohrané předsevzetí), ale protože CHCI. Aspoň na léto dát všechny ty instagramy a facebooky a blogy k ledu.

A když já něco chci, jakože fakt chci, tak se to prostě stane.

Mým dětem právě začínají prázdniny, ale mně ty moje končí. V září začnu učit ve škole a školce svých dětí. Po osmi letech rodičovské jsem si prostě neuměla představit, že nám to spolu skončí – a tak nám to neskončí. 😉 Dětský svět mě vtáhl a já chci být pořád jeho součástí. A tak oprašuji diplomy z výšky i svoje znalosti (protože leccos už se z hlavy vykouřilo…), chystám tematické plány a samu sebe do kurzu montessori pedagogiky. Abych se v září mohla vrhnout zase do něčeho nového, co jsem zatím nedělala, ale v čem vidím podobný smysl jako v setí semínek do země. :-).

NO A PAK SE TAKY BUDEME V ČERVENCI KONEČNĚ STĚHOVAT! 😉

Je to tak. Je to hotová věc! Už žádné další roky, měsíce ani týdny nejsou před námi. Už jenom dny. Poslední, úplně poslední dny, než se odstěhujeme do domu, který můj muž 5 let vlastníma rukama stavěl.

A tak asi chápete, že to volno od sítí opravdu potřebuju. Abych si mohla soustředěně prožít to, k čemu jsme s mužem pět let směřovali, co nás stmelovalo i rozdělovalo, prožít si svůj splněný sen. Nechci však k tomu tentokrát zvát celý svět. Když u toho štěstí budeme my čtyři, bude to přesně akorát.

Snad vás tedy tímhle článkem nezklamu, ale já už zkrátka nebudu nic víc psát. Snad třeba další knížku (knížky), na tom už ostatně dělám.

Ale k té právě končící etapě mého života už bylo řečeno vše.

Během mého „mediálního tažení“ vzniklo i pár videí. Byla jsem v Praze na natáčení pořadu Zpátky k jídlu, s Tomem Hajzlerem, mým nakladatelem, jsme natočili další krátký rozhovor a do videa jsem zhmotnila taky svoje desatero šťastného života, které znáte z mé druhé knížky.

Všechno, co mělo být řečeno, prostě řečeno bylo. Řečeno, natočeno, nafoceno. Každý den od vás dostávám milé zprávy a cítím, že moje knížky už žijí svým (vaším) životem. Neleží nikde nepovšimnuty ve skladu, ale listujete jimi, směje se u nich a pomáhají vám s pěstováním i co já vím, s vašimi osobními starostmi. Mám z toho velkou radost. Tahle mise byla splněna. 🙂

A tak mě teď prosím nechte v klidu obrátit list. Přeladit na novou vlnu, přivřít ty doširoka otevřené dveře do mé domácnosti a života a nechat mě zvyknout si na nový dům, novou práci a nový život trochu v soukromí. Slibuju, že pokud se stane něco zajímavého, tak si to zapíšu do autorského deníčku, který mám u postele a čerpám z něj při psaní, a třeba – když to bude fakt JÓÓÓ zajímavé -, tak to móóóóžná napíšu i sem na blog.

Ale ty sítě – ten fejsbuk a INSTAGRAM – já prostě musím minimálně přes léto nechat spát.

Takže co nejkrásnější prázdniny vám přeju… a nesmutněte kvůli Slámě v botách. Věřte, že já jsem teď ta nejšťastnější žena. Vám přeju totéž.

A hlavně úspěšné pěstování!

Nashledanou v novém životě! 🙂

Vaše úplně k slzám dojatá Verča, Sláma v botách

AŤ VÁM ROSTOU! ©

* * * * * * * * * * *

No tak dobře, tak ještě malý přídaveček na prázdniny pro ty, kterým je to prostě líto. 🙂

Videokomentář k desateru šťastného života, jak to znáte z mé druhé knížky. Zdroj: youtube kanál Sláma v botách

A poslední velká myšlenka, kterou si přece jen ještě neodpustím… jestli teda můžu:

THE END. ❤

Aby to tu nebyla jen samá mrkev a brokolice, rozhodla jsem natočit svoje první kosmetické video v životě. Co mě k tomu probůh přimělo a co mě VŮBEC přimělo zase po letech používat nějakou kosmetiku?

Kdo jste četli mou druhou knížku Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty! víte, že jsem si teď dlouhé roky vystačila jenom s žitným „šamponem“ na vlasy (článek ZDE) a maximálně růžovou vodou na obličej, aby se neřeklo. Ke spokojenosti mi stačil fakt, že jsem se zbavila akné, které mě trápilo celých deset let života v Praze, a tak jsem si užívala pocit, že na sebe už konečně nemusím vůbec nic mazat. A přece jsem ještě mladice, že? 😉

Bohužel od svého muže slýchám čím dál častěji něco jiného (bídák jeden drzej!)… a v jednom má teda pravdu: roky běží. I já to vidím – i když před bídákem drzým bych si nikdy nahlas nepostěžovala! -, že se mi kůže mění, achichich. :-/

A tak jsem zhruba před rokem zintenzivnila pátrání po nějaké co nejpřírodnější kosmetice.

Na každé značce mi zatím vždycky něco vadilo. Jednou složení, jindy ekologie. Nebo jsem prostě neviděla žádný účinek, takže škoda času, peněz… Ale hledat jsem musela dál nejen kvůli sobě, ale hlavně kvůli manželovi a částečně i dceři, protože ti se kvůli atopické kůži bez občasného namazání neobejdou.

No, a tohle pátrání po kosmetice co nejpřírodnější, udržitelné, ale přitom účinné mě nakonec zavedlo až k rakouské udržitelné veganské kosmetice Ringana. Vzhledem k ceně (která mi přišla docela velká, chápejte, kilovka žita stojí 35 korun a mám vyřešené mytí vlasů na půl roku – laťka byla tedy proklatě nízko :-)), jsem objednala jenom to nejnutnější pro manžela a Lidku. Jenomže když jsem viděla, jak si kůže mých atopiků mlaská (a začala jsem jim regulérně závidět), řekla jsem si, že už fakt nejsem žádná dvacítka, jak mi manžel rád omílá, a že si teda něco objednám i pro sebe, ať se i moje kůže rozšoupne. Za roky kosmetického půstu mám přednaspořeno. A „být stále mlád“ uměl fakt jenom Kája Gott. 😀 

Takže se seznamte s mým kosmetickým objevem, kterému jsem od prvního namazání podlehla a jenom vás varuju: hrozí tu závislost!

VIDEO ZDE:

Proč se mi Ringana tolik, že jsem o ní dokonce natočila video, pochopíte, až si to video pustíte. Krom toho, že se mi líbí celý koncept – jak kosmetiku udržitelně vyrábějí, jak ji zero waste balí, atd., tak ale hlavně musím potvrdit, že moje kůže byla úplně jiná už po TÝDNU používání! Stalo se vám někdy něco takového s jinou kosmetikou?! Nejsem teda žádný kosmetický harcovník, ale opravdu jsem nikdy nic takového nezažila. (Když jsem nedávno testovala pár výrobků od jiné značky přírodní kosmetiky, žádné valné změny k lepšímu jsem nepozorovala ani po pár měsících užívání!)

Proto mám teď plnou hlavu Ringany a postupně testuju i výrobky, které jsem původně vůbec neměla v úmyslu používat. 🙂 Jenže kdoví co umějí? Třeba na to „být stále mlád“ nakonec vyzraju jako Kája Gott. (A manžel mi zase začne říkat „mladice“‚!:))

Ještě technicky:

Ringana se u nás prodává jenom napřímo přes prodejce nebo se musíte zaregistrovat a objednávat si ji na svůj účet. Je to fresh kosmetika s krátkou dobou trvanlivosti, takže do klasických obchodů nemůže. K vám se dostane úplně čerstvá do pár dní od výroby, což je její největší přednost a určitě jeden z důvodů, proč tak dobře (a rychle) funguje.

Jestli jste z okolí, můžu vám ji objednat nebo dát vyzkoušet, co jsem zatím otestovala. Zklamaní vyloučeno. 🙂

Tak ať jsme s počínajícím létem šťavnaté a k nakousnutí jako moje brokolice (abych se k nim obloukem vrátila). A pro naše drsné, drzé, milující muže to platí zrovna tak. 😉

Namažté! :-DDD

A vyrobili jste si už ten krém na ruce podle mého receptu, který jsem vám tu nedávno dávala?

Domácí výživný krém na ruce nejen pro zahradnice

A moje knížky už jste četli? 🙂

Kniha, kterou můžete hodit na kompost

KNÍŽKU MŮŽETE KOUPIT ZA 390 Kč ZDE.

Moje knížky

A mou starší knížku pořídíte jako e-book za 99 Kč ZDE. Knížka je bohužel vyprodaná, další vydání už neplánujeme.