Ve svých ekoknihách jsem v zimě narazila na návod, jak si vyrobit superúčinné biologické hnojivo. Trochu mě překvapilo, že i ekozahrady je třeba hnojit. Nevím proč jsem si myslela, že příroda se nějak postará sama. Eh… Ale vlastně je to logické. Rostliny z půdy vysávají různé výživné látky, a když je do matičky nevrátíte, nic kloudného vám za pár let už neporoste. Akorát plevel, u něj už jsem se přesvědčila, že ten je věčný. (ZDE)

Nejlepší hnojivo je prý koňský hnůj, hned po něm kravský. Ani jedním nedisponuji. Ale zato tím třetím…

„Nic nového pod sluncem,“ utřela mě d.-cká babička, když jsem jí ukazovala návod v knize. „Rozpustíš slepičince ve vodě, necháš je pěkně prokvasit, a když je pak naředíš vodou a zaleješ tím zahradu, tak se ti zazelenají i dřevěný hrábě,“ popisuje mi zkušeně. Asi už to někdy zkoušela. Dobrá, akce sice nezní moc sexy, ale proč to nezkusit? V D. se prohání ve výběhu dvacet slepic, to už je nějakého hnojiva.

„Ti to vyrobím,“ nabízí se babička hned. Přesně jak jsem doufala! Vždyť si slepičinci taky může přihnojit svoje záhony u domu.

Do D. se před nedávnem zase vrátily slepice. D.-cká babička vyslyšela naše přání, milujeme domácí vajíčka. Foto: Sláma v botách

Zmiňuji se i před tátou v K. Ten je ale o dost zdrženlivější, když mu popisuju svůj nejnovější biozáměr. „Slepičince? Taky jsem je kdysi zkoušel,“ vybavuje si. „Já pak měl ale k té zelenině odpor,“ překvapuje mě. Proč? Prý mu slepičí hnojivo dvakrát nevonělo.

Hmmm, ale granule s umělým hnojivem tátovi nevadí. Tsss. Jdu do toho!

****

O pár týdnů později už d.-cká babička hlásí, že slepičincový nálev je hotový. Paráda, zrovna sázím kedlubny, brokolici, květák, zelí… to jsou vyhlášení konzumenti dusíku, hnojivo jim bodne. „Je to v zakrytém soudku vzadu u dílny,“ lokalizuje mi náš tekutý poklad.

Jdu pro konve. Soudek vidím hned. … … …!

BOŽE MŮJ!

Do jakých sraček jsem se to zase dostala?! Nečekala jsem nic pohledného ani voňavého. Vím, jak vypadá hnůj, a kdysi jsem na táboře šlápla v sandálech do kravince. Ale TOHLE?!

V soudku plave ta nejsmradlavější hustá sračkovitá kejda. Jako když tři dny zvracíte, pak si do toho několikrát vyprázdníte střeva, necháte všechno nabobtnat a nakonec si to ještě ohřejete na slunci. Potřebovala bych se párkrát zhluboka nadechnout, ale to právě nesmím udělat! Hlavně nedýchat… Opatrně se pokusím ponořit do slepičích sraček připravenou naběračku. Zdá se, že pod svrchní superhustou vrstvou je to trošku řidčí. Mazlavější…

„Óóóó, né… Proč? Proč já? Proč vždycky já?“ úpím. Tu řidší složku nálevu se snažím nějak nabrat a nalít do svých konví. Samozřejmě to nejde. Kejda mi všude teče, panebože i po mých rukou! Já to mám na svých rukou…

A jako vždycky, když to nechci, když zrovna tohle fakt nepotřebuju, tak se to přesně stane. Zpoza dílny vyskočí zvědavá babička.

„Fuj, ty tím fakt zaléváš?“ sleduje mě znechuceně.

„Jo, zalejvám!“ vyštěknu možná zbytečně ostře. Ale jsem ve stresu. Mám lepkavé ruce a cítím, že do kýble s třetím nejúčinnějším biologickým hnojivem brzy přizvracím svoje vlastní biohnojení. Ať se to aspoň stane nějak důstojně, v soukromí… Jenže babička chce na vlastní oči vidět, jak tou srágorou opravdu poliju svůj pozemek.

Tak fajn. Jak to babička říkala: na jednu konev vody jednu naběračku šlichty. Zatímco si zalévám kedlubny, babička na mě visí pohledem. Samozřejmě z bezpečné vzdálenosti, nehodlá ty moje smrady čuchat. Já mezitím v duchu kedlubny odepisuju. Nevím, kdo je sní, a je mi to jedno. Já to nebudu.

Horší je, že srágora ucpala rozprašovací růžici v konvi, takže proud je čím dál slabší, až postupně neteče nic. „Musíš sundat náhubek…,“ hecuje mě babička.

Sundat náhubek, aha. Jo. Tak já to teda vezmu do ruky. I když je náhubek mokrý a mazlavý a napadají mě teď strašné asociace. Ale udělám to. Protože jsem už velká holka. A protože to babičce nedopřeju. Zahazuju ucpané růžice a chladokrevně liju zbytek sraček na záhon. Už neřeším, že mi něco lepkavého ukapává na pantofle, že mi to zatéká mezi palce, že je to teplé a .. a… Jsem od hlavy k patě ve sračkách, ale nebudu to KURVA ŘEŠIT!

„No vidíte, a je to,“ zahazuju konve metr daleko. V nastálém tichu je slyšet jen klidné štěbetání slepic z nedalekého výběhu. Nedokážu se tím směrem ani ohlédnout. Se slepicema jsem skončila. I s vajíčkama. A slepičí polévkou. Se vším, s čím jsou ti smradlaví ptáci spojení!

Moje dcera pipinky miluje. Nemá ty zkušenosti co já. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

****

„Máš toho tam ještě spoustu,“ připomíná mi jednou večer zase babička. Právě byla zavřít kurník. Ubezpečuju ji, že si moc ráda slepičinci ještě něco zaliju. Ale pravda je, že jen při té představě znovu omdlévám. Budu to muset někam vylít, nenápadně někam propašovat a ekologicky zlikvidovat. Ale na záhon už slepičí hnůj nedám ANI OMYLEM! Ať mi zelenina třeba pochcípá…

Nerada bych mluvila přímo o debaklu, ale asi jsem právě narazila na své biozahradnické hranice. Pokaždé, když míjím slepičí výběh, promlouvá ke mně mé svědomí. Soudek se sračkami stále stojí na svém místě. Uvidíme, třeba se k němu ještě někdy dokážu přiblížit. Možná příští rok. Nebo za deset let. Třeba.

Ať mi rostou!©

PS: Nemáte zájem o kedlubny? Nádherně mi narostly. Prodám levně.