Ópa měl na blogu svou vlastní kategorii. Ta se minulý týden navždy uzavřela.

***

Ópa nás opustil. Nečekaně, náhle. Když jsem se to dozvěděla, věděla jsem, že musím na zahradu. A musela jsem tam i dnes, v den pohřbu.

*****

Ópa byl manželův děda, ale já si ho ráda přivlastnila. Když jsem se přistěhovali z Prahy zpátky do našeho malého města, často u nás Ópa klepal. V ruce vždycky něco k jídlu z jeho minizahrádky. Jednou to byl baby špenát, jindy hrášek, fazolky, jarní cibulka – anebo jeho největší speciality, nakládané fazole a řepa. Když jsem mu oznámila, že chci začít sama zahrádkařit, srdečně se tomu  zasmál, ale pak mi mockrát radil nebo rovnou pomohl. I když se mi dál (právem) smál. (ČLÁNKY ZDE a ZDE)

Ópa byl duší sedlák, na bio nevěřil. Ale to moderní řepkovo-kukuřičné zemědělství se mu taky nezdálo. Pole Ópa neměl a nakonec už ani svou pidizahrádku, přesto dennodenně sledoval počasí a žádný déšť se mu nezdál dost vydatný. Stačily mi čtyři roky zahradničení, abych vám, Ópo, v tomhle porozuměla. (článek ZDE)

„Co to tady pěstujete, Veroniko? Z toho žádná úroda nebude, máte to moc hustě vysetý,“ smál se mi Ópa naposledy letos na jaře nad záhonem máku. Působil tak přesvědčivě, že jsem jednotila jako vzteklá, ale Ópa pořád nebyl spokojený, až mi nakonec v lakýrkách lezl do záhonu a ten mák konečně „jakž takž“ vyjednotil sám. Před pár dny jsem sklízela. Makovic je hodně, ale spíše menší, Ópa měl pravdu. Příští rok už naštěstí budu vědět co a jak.

S čím dalším už mi ale Ópa neporadí?

Foto: Sláma v botách

****

Když jsme koupili statek ve V. (článek ZDE), Ópa se musel zase jenom smát. Sice dokázal pochopit, proč jsem se do té velké zahrady zamilovala, ale klidně jsme podle něj mohli koupit i menší ruinu (někde ve městě). Alespoň nám sem tam přijel zahradu pokosit a omrknout, jak pomalu stavíme a co nového pěstuju. Myslím, že i když to neřekl, měl z toho radost.

Život Ópu bohužel naučil z ničeho se příliš neradovat ani pro nic dvakrát nebrečet. Zažil, co zažil, a to by člověka buď položilo, nebo mu nasadilo už navždy hroší kůži. Ópa byl ten druhý případ. Žil střídmě, až asketicky. Jeho jídelníček málem hraničil s hladovkou a nešetřil se ani tělesně. Celé dny šmejdil venku pěšky nebo na kole, a když se mi narodily děti, přihlásil se jako vozič kočárku. Vždycky v úterý ve čtyři hodiny jsem mu předala kočár s dítětem a měla dvě hodiny volníčko. (DĚKUJU!) Dávám si závazek, že ze mě jednou bude taky taková čupr stařenka.

Ópa ale ani ve svých čtyřiaosmdesáti žádným staříčkem nebyl. Byl švihák! V kapse košile zastrčený hřeben, nažehlené kalhoty a smysl pro humor drsnější než šmirglpapír. Pomyslení, že ho má umořit nějaká vleklá nemoc s kdovíjakou léčbou, holt nestrpěl.

A tak řvu v neděli na celý dům, že nesouhlasím! Odcházet TAKHLE z tohohle světa, bez varování… aniž bych dostala šanci mu to rozmluvit.

***

Konec. Procházím se zahradou a sbírám semínka z rostlin, která už svůj životní cyklus uzavřela. Rukola. Špenát. Hořčice. Hrášek. Fazole. Do každého pytlíku jeden druh semínka. Sít je budu příští rok. Právě teď na zahradě všechno vrcholí. A na polích v okolí jsou v plném proudu žně.

Zítra by měl Ópa narozeniny, ale co je to platné, když dneska má pohřeb. Trhám, co ještě nestačilo dozrát nebo odkvést. Větvičky fazolek, bramborovou nať, listy z řepy, rmen, hrášek, měsíček, klasy obilí. A pak si vzpomenu, co jsem do téhle kytice pro Ópu ještě měla dát a nedala. Manžel mi musí otevřít stodolu.

V panácích tam mám postavený na doschnutí mák. Deset pořádně velkých otýpek plných malých makovic.

Přes slzy se usměju, jako se mi Ópa vždycky smál.

„Tak, Ópo, o tuhle kytici na hrob jste si prostě řekl,“ zašeptám si pro sebe a svážu „kytky“ špagátem do provizorního pugétu. Pak s mužem sedáme do auta, pohřeb začíná.

Foto: Sláma v botách

***

Poslední rozloučení s Ópou mělo proběhnout spíš na nějakém prašném poli mezi kopci Středohoří než v síni krematoria. Jenže on by nejradši vůbec nechtěl, abychom s ním dělali ciráty. Já se s Ópou loučím jinde a ještě dlouho budu. Pokaždé, když se projdu zahradou. Nebo nad každým soustem svého makového chleba. 

Mějte se tam dobře, Ópo. Pokusím se to na zahradě bez vás moc nekazit.

Taky bych jednou chtěla být do poslední chvíle sekáč… Foto: Sláma v botách

Ať mi rostou! ©