Jak souvisí bosobotá túra, vaření bezové šťávy, brokolice a porod? Můj muž má pravdu. Musím  furt dělat deset věcí najednou!

I když jsem vyhrožovala, že na blog nějaký čas nenapíšu, ještě to poruším. A tenhle post stejně nebude dlouhý. Bude o jednom pátečním dni, který probíhal jako všechny jiné, akorát netypicky skončil. Jo, tušíte správně, dnes na téma: krev, slzy, MIMINO!

****************

Jak se mé těhotenství chýlí ke konci, nic zásadního už po mně doma nikdo nechce.

„Že bych ti, mami, ještě pomohla vyjednotit mrkev?“ (letos jsme vyseli u rodičů zeleninu společně) „Ale prosimtě, přece se nebudeš ohýbat!“ „No, a co ty naše brambory ve V.?“ „To taky zvládneme s tátou okopat sami, ty už si koukej dochystat výbavu!“

Výbavu, výbavu…. Rozdávejte rady stran chystání výbavičky někomu, kdo se vůbec necítí na nějaké hekání do schodů, rozvážnou pomalou houpavou chůzi či opírání o židli po pěti krocích. Jo, papírově se porod blíží, jenže já to tak nevidím. Zato vidím svou zahradu v D.:

Česnek – urgentně zaštípat hlavičky

Cibule – okopat, nebo ji pozře okolní tráva!

Hrášek – zalít

Pórek – sklidit, než definitivně zdřevnatí (nebo už se stalo?!)

Bylinky – natrhat, dát sušit, zamrazit

Mák – ještě trochu projednotit, rozhodně zalít.

A podobně bych mohla pokračovat i na pozemku ve V., kde máme brambory, hrách, dýně, rajčata. Všude práce jako na kostele a ještě ke všemu kvetou bezy.

„Já prostě nestíhám,“ konstatuju, když ve čtvrtek večer nakládám do auta svou modrou bednu s pracovními rukavicemi. „Ne, ty za týden rodíš!“

Možná si manžel myslel, že mě utře, jenže to by nesměl jet v pátek do práce a Lída mazat do školky. Budu mít den pro sebe. A kvetou ty bezy.

A tak si ráno přivstanu, abych rodině navařila polívku k snídani, a už cpu dítě do auta a manželovi pusu, čau, šťastně dojeď. Pak si namažu svačinu a taky čau. No, pravda, nejdřív musím ještě sednout na pár hodin k počítači, protože i my, sluníčkový lid, se nějak živíme a kamarádka už čeká na korektury, které jsem slíbila poslat. Ale to je doufejme poslední zdržení, než si budu moct natáhnout na nohy svůj nejnovější lesaní objev a vyrazit do terénu.

Koupila jsem si totiž bosé boty. Jo, takové ty ponožky s podrážkou, co v nich noha vypadá jako kachní pařát a vy nechápete, proč kus látky s gumou musí spolknout všechno, co horko těžko těmi korekturami vyděláte. Jenže když máte na chůzi po jehličí, jau, citlivá chodidla a nechcete řešit chlad odspodu, jste bohužel ideální cílovka.

„Ty si taky musíš koupit všechno…“ rezignoval můj muž a to nevěděl, že jsem ponožky na gumě objednala i pro dceru.

„Ale já mám teď práci, no fakt, placenou!“

****

Tak, korektury jsou hotové, a dokonce i poobědový šlofík proběhl.  Je půl třetí, konečně volná. Ten bez!

Loni zaznamenala moje bezová šťáva velký úspěch. Trhala jsem na ni z keřů na naší zahradě v D. Jenže letos si tam bezy dávají na čas, což sice nechápu, ale už nemůžu čekat. Papírový termín se blíží.

Možná si říkáte, co řeším, černý bez je v naší krajině snad nejčastější jev. No jo, jenže když se na jeho výskyt podíváte z bio-hlediska, zjistíte, že roste – alespoň tedy u nás – hlavně kolem silnic a polí. Nevděčně ohrnuju pysk. Já chci bez aspoň od louky nebo od lesa. No, naštěstí dostávám tip. A tak v pátek něco po třetí vyrážím na svou poslední lesní túru v provedení 2v1…

***********

Ležím na posteli a zpytuju svědomí. Co minutu mě berou křeče.

„Už byste se měla šetřit,“ doporučuje mi zhruba od 8. týdne manželův děda Ópa. „A přestat s těmi vycházkami po lese. Co je to za nápad? Co když si zlomíš nohu nebo tě uštkne had,“ hýří fantazií tchán, taky už od prvního trimestru. A můj muž, ten mi opakuje každičký večer, ať už zhasnu a nes*eru ho!

Jenže já si zatím pokaždý pomyslela „kecy v kleci“ a pokaždý mi to taky vyšlo. Jenže dnes mě berou křeče po minutě. Jako že hnusný.

Když jsem se večer vrátila domů, dcera mi hned skočila do náruče, a tak jsem do domu táhla kromě koše bezu ještě i ji. A vypukl tradiční blázinec. Vaření, krmení, vítání, koupání, čtení pohádek, pusinkování, mytí nádobí, chystání bezů, hledání receptu. Navíc jsem natrhala i růžové květy (na růžovou vodu) a akátové květy (na med).

A tak se dcera dočkala své vůbec první koupele v okvětních plátcích růží. „Růžový rituál krásy, víš?“ mrkla jsem na vyvalený čtyřletý obličej ve vaničce plné okvětních plátků. „Budeš pak krásná jako já,“ dovolila jsem si ještě. „Ne, jako taťulík,“ dovolila si ona! Asi si taky všimla, že jsem dnes spíš otahaná jako vemeno než líbezná jako růže damašská.

****

„Je ti něco?!“ probouzí se ve dvě hodiny ráno manžel. Rozsvěcuje si na mě nedůvěřivě lampičku.

„Nevím, bere mě břicho… aaaahhh.“

„To bude z té brokolice k večeři,“ převalí se muž nejprve bez zájmu na druhý bok. Když ale potřetí během půl hodiny letím na záchod, ozve se v něm přece jen lítost.

„To je furt samá zelenina k večeři a tady to máme,“ pohladí mě soucitně. Pak se zarazí. „Víš, že mně taky začíná bejt blbě? Co jsme to prosím tě snědli?“

„To nevim, ….uuuuaaaa….. ale fakt to dost bolí.“

„Žaludeční kolika, to znám. Chodí to na tebe ve vlnách, že se ani nemůžeš nadechnout?“ vyptává se zkušený gastroenterolog.

„Joooo.“

„Tak to bude brokolice. Nebo otrava. Neládovala ses náhodou i nějakými žluklými ořechy?!“ pokračuje diagnostik, ale já už se zase plazím po čtyřech do koupelny. Jenom za ním v pauze mezi bolestí zafuním:  „No dovol… uuuueeee.“

****

4:00 hod

„Dulu, okamžitě. A zabal mi tašku, kartáček, občanku…“

„Jako že rodíš?!“

Vim já, co se děje?! Ale když máte jen týden do termínu, začnou vás napadat i takové smělé myšlenky. A upřímně, vy míváte po brokolici hodinové stahy v břiše, které chodí po minutě?

„Ale to je přece moc rychlý, ne?!“ nevzdává můj osobní lékař původní diagnózu. „Vždyť dula říkala, že máme jet do porodnice, až přijdou kontrakce po pěti minutách!“

„Tak to už jsme tam pětkrát měli být!“

4:30 hod

„Auto je u vrat, jedeme.“

„Do žádnýho posranýho auta mě nedostaneš! A rodim doma… UUUÁÁÁ!“

*****

Ta mlha nad řepkovými poli. Ty páry stoupající od řeky. „To je doják, viď?“ pohladí mě muž po stehně, přilepeném na řadicí páku, a pokusí se v obci přeřadit na pět.

„Jo jo…,“ nemám zrovna deset vteřin kontrakci. Ticho kolem, jenom naše auto se řítí směr nejbližší porodnice. Já to jednou cvičně zajela za třicet minut. Ale já vůbec neřadila na pět.

„A je to tady zaseee!“ vymrštím druhé stehno z okýnka a ukončím panující noční klid. Můj muž se po mně jenom šťastně ohlédne: „Já si připadám jako v nějakém hollywoodském filmu.“

Jo, to já taky. Ale nejsem si jistá, jestli o to stojím! Chtěla jsem rodit úplně jinde. Kultivovaně, vědomě, s aromalampičkou a za doprovodu Mozarta. Mám na to sepsaný třístránkový porodní plán a platím si dulu. Která tady není a nestihne přijet! A svým slavným plánem si můžu leda tak otírat pot z půlek. A upřímně řečeno, čípak je tohle celé chyba? Kdo nás dvě hodiny zdržoval řečmi o brokolici a žaludečních kolikách? Odmítám připustit, že částečnou vinu nesou i moje terénní aktivity. Viníka vidím jinde. Drží volant a drze se kochá nadcházejícím ránem. Uuuááá!

„Jenom to, Verun, prosím zkus dovézt. Nechci mít v autě žádnou krev.“

ÚÚÚÚÚÚÁÁÁÁÁAÁÁÁÁ!!!!!!!!!!!!

5. 13

Kluk. Byl to KLUK. Ten novej člověk, co se tak strašně rychle a bez okolků dral na tenhle svět, byl kluk. No, nevěděli jsme to předem. Ale spousta lidí tvrdila, že na to vypadám. Myslím, že při minulém těhotenství jsem taky nebyla obluda, teď mi ale všichni svorně tvrdili, že vyloženě zářím. A kluci, ti prý přidávají na kráse.

 

Když se dívám na naši první společnou fotku s VAŠKEM, opravdu vidím šťastnou bytost, která vůbec nevypadá na to, že právě přežila svůj konec. Asi to teda nebyl špatný porod. Ještě před pěti hodinami jsem stála u plotny a před čtvrt hodinou teprve lezla po čtyřech z auta rovnou na sál.

„Paní, vy rodíte!“ zděsila se sestra na příjmu. NO A? To tady snad všichni, ne? Nebo jsme měli jet na tu gastroenterologii?!

Nejen nás, i lékaře (a chudáka mou dulu) zaskočila překotná rychlost událostí zakončených porodem mé nové životní lásky. Když si ale teď to líbené stvoření prohlížím, musím se konečně smát i já.

Protože jsem přece jen rodila vědomě. Ale tak, jak to opravdu sedí k mojí nátuře, zmatečně, divoce, dramaticky… směšně. Mozart a hodinové inhalace vonných olejů by nebyly pro mě.  Místo toho jsem do poslední kontrakce komandovala doktora, co mi smí a nesmí udělat, abych aspoň trochu zužitkovala svůj slavnej plán. A moje úpění o sepsání poslední vůle málem zbořilo porodnici.

No, chtěl to mít manžel jako z hollywoodskýho filmu? Tak prosím. Ale s plnou parádou!

EPILOG

Chleba, na který jsem v pátek v noci zadělala, dopekla v sobotu ráno mamka. Na mé výslovné přání a podle pokynů diktovaných z oddělení šestinedělek.

„Ale ty bezy vyhodím, jo?“ klepala se mamka v telefonu rozčilením, nevyspáním a dojetím dohromady. „No to nesmíš!“ zděsila jsem se nad takovým nápadem.  Jako že by kvůli mému porodu letos nebyla bezová šťáva?!

„Teď už to stačí jenom zahřát na osmdesát a nalít do sklenic. No, mami, prosím! Víš, jakou práci mi dalo ty biobezy sehnat? Vždyť sem u toho málem porodila…“