Lidé kolem mě už si zvykli, že jsem trapná. Kdy si na to ale zvyknu já?

Letos jsem se rozhodla oslavit své narozeniny činem eko-libým, totiž otevřít u nás semínkovnu. Když můžou semínkové půjčovny fungovat už ve čtyřiceti městech v ČR, proč by naše městečko mělo… spát dál?

V místním muzeu se myšlenka zalíbila a s panem ředitelem se domluvilo, že bedýnku plnou svépomocí vypěstovaných semínek, která se budou zdarma půjčovat zájemcům, si tu vezmou pod patronát. Zbývalo už jen semínkovnu slavnostně a důstojně uvést do provozu.

Dovolím si dám vám dobrou radu.
Pokud se někdy rozhodnete založit semínkovnu jako součást vědecké instituce, snažte se při tom alespoň působit intelektuálně.
Já ohledně slavnostního zahájení myslela na vše. Napekla jsem, sehnala kytaru, vyprala si šaty i program pro děti byl zajištěn. Dokonce jsem nacvičila i komický výstup. Jenom ten jeden bod jsem jaksi opomněla.

Muzejníci pozvali coby čestného hosta zahájení geobotanika, badatele, profesora, RNDr. Ph.D. et Ph.D. Michala Hejcmana. Prý si na nás vyšetří čas mezi konferencemi, přednáškami a výzkumem.
Přistihuji se, jak poprvé v životě lituji, že jsem se vyprdla i na ten malej doktorát. Alespoň si rychle po večerech oprašuji vyjmenovaná slova. Bylina, babyka, pelyněk, pýr…
Jinak si ale říkám, že přítomnost vědecké kapacity nemůže být na škodu. Semínkovně to dodá punc odbornosti a přilákáme více zájemců.

 

Klíče v popelnici a táta na drátě

Zahajovali jsme 16. března.
Ten den jsem začala vyhozením klíčků od auta do popelnice s tříděným sklem. Neptejte se, jak se taková věc může stát. Copak nechápete, že mně se může stát cokoliv? 

Co ale teď?

Manžel je ve Francii, děti na krku, všechno musí šlapat, protože v půl páté jsou do muzea sezvaní hosté a já mám mít slovo. Snažím se s batoletem v náručí vlézt do kontejneru a alespoň klackem ty klíče ze střepů vyšťourat. Marně.
Začínám zběsile telefonovat. Policie, popeláři, autoservis. Esemeska manželovi do Cannes, kde jsou náhradní klíče k vozu? Esemeska z Cannes: náhradní klíče nejsou. CO JSI VYVEDLA?

No určitě, teď mám čas něco vysvětlovat.

A tak jako vždycky když jsem v průšvihu, volám tátovi. Svému žolíkovi na průšvihy. Nejlepší na tomto spasiteli je, že na rozdíl od manžela už se ani na nic nevyptává. Vyslechne si, co se zase přihodilo, a bez dalších otázek rovnou nabízí řešení. Tak to má být. Díky tátovi mám vždycky pocit, že vše se dá zvládnout a že nejsem až takový mamlas.
Takže zatímco mi z Francie chodí další a další esemesky, táta už zařizuje odtah auta, které stojí odemčené před sídlištní sámoškou a nabízí mi svůj náhradní vůz. Pro tataservis opět nejvyšší hodnocení!

Jen díky tátovi se nezhroutím a akce semínkovna se rozeběhne dál podle původního plánu.
V půl páté stojím v šatech, učesaná a s bednou semen v náručí před muzeem a třesu si rukou s panem ředitelem. Sál je nabitý lidmi, místní tisk šteluje objektivy. Čeká mě pět minut slávy, potlesk a kytice. Kdybych neměla díru na punčochách, nakrucovala bych se ještě víc.
To ovšem nevím, co přijde pak. KDO přijde.

 

Setkání s profesorem

„Veru, je tu pan Hejcman,“ upozorňuje mě Lenka z muzea na dorazivšího hosta. Ohlédnu se po skautovi po jejím boku. Co? Nějak se mi to nezdá.
„Vy jste ten profesor?!“ vyhrknu na vědeckou kapacitu maskovanou za vedoucího pionýra zkříženého s Indiana Jonesem a průvodcem safari. Chlápek v džínách a lněné košili totiž skutečně působí spíš jako někdo, kdo se právě vrací z procházky savanou a svůj hummer parkuje opodál, než jako persona obrovnaná tituly ze všech stran.
„No jasně, čekala jste někoho staršího,“ pousměje se chápavě strážce safari a já opět aktivně nemlčím: „Jo. Někoho úplně bílýho,“ a naznačuji plnovous až k pasu.
Lence, která profesora sehnala, pak šeptám: „Nechápu, jak stihl posbírat ty tituly, když je tak mladej.“ (A pěknej -ale to si prosimvás nechte pro sebe!).

Vědec naštěstí bere moje uvítání s klidem. A s úsměvem následně poslouchá i má slavnostní slova, když před plným sálem zahrádkářů opěvuji pěstování bez chemie a vylejvám si ekologické srdíčko. Pak se konečně dostává ke slovu i host. A já s panem profesorem zažiju druhý šok večera.

Vědec totiž mně, zahrádkařící biomatce, co musí mít i plíny z bio bavlny, mile, slušně, ale jasně vysvětlí, že já sama jsem chemie a že v dnešním světě to bez chemie nejde. Tečka. „Tím spíš ne, když už je nás na světě deset miliard a všichni chceme jíst, že?“ zkonstatuje vědec přesvědčivě, načež jde ochutnat všechno to bio jídlo, které jsem do noci pekla.

Kdo chce vidět idiota, do semínkovny

Nemám ráda, když jsem za idiota. Bohužel z nějakého důvodu se do této situace dostávám často. Ten večer to s profesorem ještě neskončilo. Abych zachránila situaci a ukázala vědecké legendě, že jsem možná trochu eko-ulítlá, alespoň se se mnou ale rodina nenudí (esemesky z Cannes stále pípají…), rozhodnu se, že na závěr setkání přečtu veřejnosti – i geobotanické kapacitě – nejlepší historku ze svého blogu. Tu, jak jsem polévala své NECHEMICKÉ záhony slepičinci a kedlubny pak skončily v kompostu. Neboli článek plnej sraček a jak jsem se z nich málem poblila. (ZDE)

Proč jsem vybrala zrovna tuhle nechutnost? Vím já?! Asi nějaká dosud neprobánadá deviace projevující se potřebou dělat se blbou.

Decentní smích obecenstva (dík, tati!) střídá opatrný potlesk (máma) a já se vykoupaná ve vlastním potu konečně uklízím z pódia. Semínka jsou rozpůjčovaná, občerstvení snědené, poslední zahrádkáři opouštějí sál. V muzeu mohou být spokojení z rekordní účasti a já konečně píšu do Francie. Nenadávej mi, mám narozeniny!

V tu chvíli se ke mně opět přitočí pan profesor.
„Někdy vám přijedu udělat přednášku o hnojení. S těmi slepičinci opatrně,“ navrhuje, když se loučíme a on se chystá zas pro svůj hummer a na savanu.

Víte, že mě tím dojal? Byl to náročný den. Týden. Několik týdnů. Ale semínkovnu jsme uvedli do provozu, bedýndu s bio osivem profesor dokonce pokřtil šampusem z postřikovače na kytky a zahájení tedy přece jen neskončilo skandálem, přestože jsem se o to tak snažila. Kéž bych mohla profesorovi nafasovat alespoň svoje chleby z praobilí. (článek ZDE) Bohužel přítomní ekologové snědli vše do poslední patky.

TEPRVE AŽ DOMA MI TO DOŠLO!!
Jak on to vlastně myslel. Proč k nám vlastně chce zase přijet. Přednášet. Profesor. O bezpečném hnojení zahrady a slepičincích. Ne proto, že bychom naší semínkovnou udělali takový dojem. Že bychom vědce strhli zahrádkářským ekonadšením a kulinárními výtvory. Nebo neopakovatelným smyslem pro humor.

Ne.

Přednášku, jak bezpečně hnojit záhony, jsme si vysloužili tím, že v našem městě žije minimálně jedna zahrádkářka, která je jinak schopná svým ekofarmaření otrávit rodinu bakterií e-coli!

Více o iniciativě semínkovna: www.seminkovny.com

Přehled fungujících semínkoven v ČR: www.seminkovny.com/seminkovny

Rozhovor se zakladatelkou celorepublikové iniciativy semínkovna Klárou Hrdou: S botaničkou Klárou Hrdou o svobodné iniciativě semínkovna. Osivo je základ našeho živobytí. 

Články o naší semínkovně na iDNES: V muzeu budou půjčovat lidem semínka podobně jako knihy 

a v Deníku: Máte rádi pěstování? Semínka si můžete půjčit , V provozu je půjčovna semen

A pár fotek…

 

A NAKONEC TO NEJDŮLEŽITĚJŠÍ:

Přednáška o hnojení proběhla před pár dny. Natočila jsem ji na video. Materiál stříhám a doufejme již brzy bude k puštění na kanálu Opravdový život na youtube. Bylo to výživné. Těšte se. 🙂

Ať mi rostou!©