Zahradě se tohle léto věnuji jen přesně tolik, abych v zahradní džungli nezarostla a ještě z ní někdy našla cestu zpátky. Spousta práce bývala mohla být udělána, ale nebyla. Protože letos nežiju pro zahradu, ale pro děti, pro kamarády, pro rodinu, pro muže a pro sebe. Nežiju PRO zahradu, ale V zahradě. To je velký rozdíl v přístupu, ale kupodivu ne tak velký rozdíl co do výsledků sklizně, byť samozřejmě věřím tomu, že kdybych žila PRO zahradu, tak by ta sklizeň lepší byla. Byla by ale lepší i sklizeň cibule? Protože ta je na naší zahradě nejspíš zakletá!

Zahradníkovi naschvál

Ta cibule je vážně zakletá, říkala jsem si celý červenec, když jsem pozorovala, jak mi ZASE cibule neroste akorát tak do ní pere slunce. A pak jsem si to říkala, i když se přiblížil čas její sklizně a pro změnu mi do ní začalo chcát. Ne a ne vystihnout tu správnou chvíli, kdy potvoru cibuli dostat do bedýnek.

Samozřejmě, je to už takové nepsané zahradnické pravidlo, že když potřebujete, aby zapršelo, praží slunce. A když by se vám to slunko i docela hodilo – třeba protože se chystáte sklízet – samozřejmě přijde období dešťů. V pořádku, moudrý zahradník už s touhle schválností počasí předem počítá a nenechá se vyprovokovat k blbé náladě, neřku-li vzteku. Maloulinkej problémek to ale přece jen je v momentě, kdy máte celé léto narvané akcemi a ještě k tomu se chystáte na čtrnáct dní na dovolenou, takže máte jen omezené možnosti, kdy cibuli sklidit, ale sklidit ji zkrátka musíte, i kdyby to mělo být v hromech, blescích, celou zabahněnou a plesnivou!

Když se nedaří

Nedaří se mi ta cibule, nedaří, to se musím přiznat. Snad jediný rok, kdy jsem měla cibulový Vánoce, byl ten loňský. Letošní rok je tradičně slabý, až si začínám říkat, jestli má smysl věnovat cibuli vždycky málem čtvrt zahrady a pak sklízet tunu pingpongáčů. Každý rok se uklidnuji tím, že lepší domácí pingpongáč, než kupovaný krikeťák, ale když jsem se loni zmlsala na domácích krikeťácích, už se mi zase do těch minicibulí nechce.

A protože mi velikost budoucí sklizně začala být už zhruba od začátku července jasná, můj vztah ke sklizni ochladl, resp. naprosto jsem neměla chuť se jí vůbec věnovat, nedejbože kvůli ní rušit domluvené akce, návštěvy, výlety, dovolenou. Když už se v mém nabitém červencovém kalendáři objevila skulinka, která by byla ke sklizni cibule vhodná (potřebuji na to cca 5 – 6 hodin i s jejím protřízením, zavěšením, proplečkováním políčka a výsevem zeleného hnojení na uvolněnou plochu), začalo lít. Chce mi tím zahradní božstvo něco naznačit? Jako třeba že se už příští rok mám na cibuli vyprdnout?

Na zahradě se nám rok co rok daří skvělý česnek, dýně, cukety a brambory, ostatní plodiny se obvykle daří taky, ale je tam už určité riziko (myši, dřepčíci, letos nově slimáci). Kdykoliv jsem se některý rok „utrhla“ a vysela něčeho víc než jindy ve snaze vytřískat ze zahrady maximum, dopadlo to neslavně – škůdci jako by mi četli myšlenky a zrovna v tom roce se přemnožili. A tak v roce, kdy jsme třeba podle mého výsevu měli sklidit nejvíc mrkve a řepy za posledních deset let, se taky rozmnožili hraboši a myši nejvíc za poslední dekádu, jako kdyby věděli, že u Kučerů se najedí. Ze sklizně nebylo nic, jako že VŮBEC NIC. Letos jsem vysadila rekordní množství brokolice, abych jí leda nakrmila slimáky, kteří se poprvé na naší zahradě rozmohli, takže brokolic jsme sklidili tak pět, možná šest. Květáky tři a zelí dvě. A to dostali úplně nový záhon. Eh. Plyne z toho nějaké poučení?

Mně ano. Nikdy ničeho nesít dvakrát víc než něčeho jiného a rozhodně ne dvakrát víc než v minulém roce. Zklamání zaručeno. Alespoň mně to takhle funguje. A tak jsem pravděpodobně doživotně odsouzena k co největší zahradní rozmanitosti neboli biodiverzitě a k všežravectví.

Cibuli jsem nakonec sklidila tři dny před odjezdem na dovolenou. Ještě jsme ten den odpoledne odjížděli s partičkou do Litoměřic na festival Pokořen. Měla jsem to tip ťop – sklidit, omejt si hlínu z lýtek a šup se stanem a spacákem do auta. Plečkování a setí zeleného hnojení až po fesťáku, ráno v den odjezdu na dovolenou u moře, ups. Aspoň že ten den nepršelo.

Teď z uctivé vzdálenosti mnoha set kilometrů rozmýšlím, jak svoje zahradničení pojmout v příštím roce. Ten letošní už nějak doklepu. Dosklízím a uskladním/naložím/zavařím, co na zahradě zbývá (rajčata, cukety, papriky, kukuřice, ostružiny, kořenová zelenina, brambory…), a pomalu se začnu chystat a podzimní sklizeň (ořechy, dýně, řepa, fazole, mrkev, bez…), myšlenkami už ale začínám být u příští sezony a – je to bláznivý, vím, ale na dovolený je na to prostě čas – rozmýšlím, co kde a v jakém množství ten příští rok vyseju! A co s tou cibulí, kterou mě pomalu, ale jistě přestává bavit pěstovat, jenže zároveň se bez ní v kuchyni neobejdeme a spotřebujeme jí spoustu.

Nový plán!

Jeden rok jsem zkoušela polykulturu s červenou řepou. Řádek cibule, řádek řepy. Řepa nakonec s převahou zvítězila, cibule narostla mrňavá a hledat ji pak při sklizni mezi bujnou řepou skoro nešlo. To mě od dalších cibulových polykulturních pokusů odradilo. Letos jsem ale na jedné zahradě viděla zajímavý úkaz – polykulturu cibule – dýně. Hm, a to vypadalo slibně Cibule šampionky narostlé do poctivých rozměrů ve stínu dýní hokaido. Dává to smysl. Cibule je nenáročná na živiny i prostor. Dýně naopak její přesný opak. Na zahonu si nebudou konkurovat. Cibule se sází začátkem dubna, dýně až v půli května, takže dají cibulím náskok a docela dlouho jim to potrvá, než se na záhoně rozdivočí. Masivně se rozrostou většinou až začátkem prázdnin, kdy už cibule více méně dojíždí a trpí prázdninovými pařáky (takže zastínění jenom uvítají). Dovedu si představit tyhle dvě plodiny na záhoně spojit a že z toho fakt může být pěkná sklizeň obojího. A asi jsem rozhodnutá dát tomuto experimentu příští rok prostor, respektive už nechci věnovat samostatný prostor cibulím, které mě pak leda zklamou. Ušetřím tak na zahradě místo a nebude mě tolik mrzet, pokud opět narostou pouze pingpongáče. Naplním permakulturní desatero stran polykultur a biodiverzity, budu efektivní, zahrada pohlednější a… a…. nevím čím dalším se k tomuto pokusu ještě namotivovat.

A zase ta motivace…

Motivace… – teď se obloukem vracím k začátku tohoto článku. Motivace k zahradní dřině je poslední dobou moje velké téma, ale protože jsem u moře, venku je krásně a já aktuálně zalezlá v bungalovu, kde už nechci být ani o minutu dýl, tak tohle velké téma jenom nakousnu a pouze otevřeně přiznám, že zahradě se tohle léto věnuji opravdu jen tolik, aby zahradní džungle nepozřela náš dům a já se na záhoncích ještě jakž takž vyznala. Jako učitelka mám v létě spoustu času a myslela jsem původně, že ho budu využívat k píglování záhonů, k jejich zdokonalování, rozdělování na sektory a pěstování těch nejvíc top výpěstků. Ale místo toho na zahradu spíš jenom někoho zvu, abych se o ni a o jídlo z ní mohla dělit. V červenci se u nás vystřídalo rekordně lidí a nemělo to chybu. Naši kamarádi, kamarádi dětí, bývalí spolužáci, sousedi a já zjišťuju, že mi tohle vyhovuje. Nežít PRO zahradu, ale V zahradě.

Uvidíme, co to udělá v dalších letech, ale ten letošní zásadní rozdíl v hospodářských výsledcích nepozoruju. Ano, pár slimákům bych asi zabránila v sežrání mých brokolicových sazenic, kdybych zahradou žila víc. Taky bych si ohlídala včasnou sklizeň hrášku, tolik by mi nezdivočel mák a já nevím co dál. Ale určitě bych nestihla prožít tolik krásných dní, kdy jsem nedržela pořád jen v ruce motyku, ale spíš sklenku vína s přáteli, nepodnikla bych tolik výprav do lesa na borůvky, nechodila bych obden běhat (pot ze zahrady a pot z běhání je přece jen něco trošku jiného a já čím dál víc zjišťuju, že v plnému životu potřebuju obojí.), nenavařila bych tolik dobrot v Thermomixu, nepřečetla tolik super knížek (naložená v dětském bazénku :-)), neprožila tolik krásných večerů a nocí s dětmi v našem zahradním altánu atd atd. Jedna velká zahradní party to letos byla. A neměla chybu! 😀

Dovolená v srdci zahrady

Takže když jsme začátkem srpna odjížděli do Chorvatska na dovolenou, vlastně se mi ani nijak zvlášť nechtělo. Odjíždět ze soukromého ráje hledat nějaký jiný, proč? Ano, moře na zahradě nemáme, leda moře lebedy a jetele, ale jsem tam šťastná už jen tím, že tam jsem. Pozoruji, jak mi rostou slunečnice, jak se v květu střídá jedna bylinka za druhou a když je mi hic, schovám se o dvě vesnice dál do lesa anebo prostě jen otevřu ze zahrady dokořán dveře do koupelny a osprchuju se, na sluníčku. Nebo nafoukneme dětský bazének. 🙂 Pak se projdu po zahradě, otrhám si plnou hrst ostružin, angreštu, rybízu, josty, malin, vína… nebo se natáhnu na větev pro letní jablíčko. Večer se s dětmi zapelíškuju v altánu pod ořešákem a nic, lautr nic mi nechybí. Co víc si v životě přát? Snad jen, aby takových let – lét – bylo co nejvíc. A s tímhle ZAHRADNÍM PLÁNEM se pomalu pakuju z dovolené. Na další dovolenou. K sobě domů. Do své zahrady. Do svého srdce. A to sklízení cibule do tohohle rajského programu ještě taky nějak napasuju. Celá šťastná, že to bude naštěstí zase až za rok! Protože c´est la vie… v zahradě. 🙂

Tak životům v našich zahradách zdar, cibulím zvláště, a i vám ještě hezký zbytek léta ve vašich srdcích!

Ať nám rostou!

A kdyby tu snad byl ještě někdo, kdo nečetl mé knížky, tak….

račte si pořídit a počíst

Sláma v botách a

Nejdůležitjěí v životě je láska. A hlína za nehty!

KOUPIT OBĚ KNÍŽKY JAKO ZVÝHODNĚNÝ BALÍČEK ZA 638 Kč