Tři dobré rady jsem právě dostala od tří různých lidí stran podzimního setí. A pokaždé jsem si povzdechla: škoda, že jsem to nevěděla dřív.

Jak postupuje podzim, z mojí zahrady toho čím dál víc mizí. Naposledy jsem dosklízela zelí a kapusty. O úrodu růžičkových kapustiček a kadeřávku se mi pro změnu starají housenky běláska zelného, takže s napětím čekám, kdo z nás bude rychlejší a jestli na mě o víkendu na záhoně ještě něco zbylo Alespoň že jsem si včas nafutrovala mrazák (o tom ZDE).

 

Zatím jsem nevyryla petržel, pastiňák ani celer. Prý je do mrazů čas a v zemi „jim je líp než ve sklepě“ (pravila d.-cká babička). Ok, tak si jen tu a tam něco vydloubnu k okamžitému snědení.

S další sezónní nabídkou na mých záhonech už je to ale bída – pořád ještě sklízím žluté cukety (recept na zapékané cukety a la pizza ZDE), řepu (domácí tretter´s chipsy ZDE) a dýně (dýňová kaše jako nej podzimní příloha ZDE), brzy už bude k vyrytí i bílá ředkev vodnice (oblíbená v japonské kuchyni, těšim) a černá ředkev (neplést s řepou), zatím nebyly dost velké. Čekám na fazole (článek ZDE) a na batáty (ZDE) , kdoví, zda mi stihnou dozrát.

Ano, máme i metráky jablek a koše ořechů, sklep plný mrkve, zásobu česneku a cibule a mrazák plný po víko, ale…  ale stejně už tu ta letní pestrost není. A pak se dozvím tři nečekané věci!

 

Případ první KVĚTÁK

To se takhle procházím po zahradě svých rodičů v K. a vidím, že jim tam roste květák. Ten já sklidila už dávno! „Eh, tati??“

„To je pozdní odrůda,“ krčí táta rameny, prý vysetá až v létě po první sklizni. No já se nestačím divit. Proč mě na tuto možnost táta neupozornil? Jako kdyby nevěděl, jaký jsem zahradnický trotl a že navzdory načtené teorii zahradu bez jeho praktických rad nezvládám. Příště mi musí každý svůj pohyb na záhonech hlásit!

„Copak ty si nepamatuješ, jak jsme vás loni zásobovali květákem až do prosince?“ osvěžuje mi paměť mamka. Jak to říká, uvědomuju si, že jsme od nich opravdu loni fasovali nějaké pomrzlé kousky pomalu až na Vánoce. Utěšuje mě, že dostaneme i letos. „Já vim, postříkanej,“ ofrkávám si nevděčně a dělám drahoty. Ale pochopitelně až přijde konkrétní nabídka, vím, že našim nakonec i za zmrzlý květák urvu ruce. Furt lepší než jíst pořád dokola kořenovou zeleninu. I kdyby byla stokrát bio.

 

Případ druhý POLNÍČEK

Další překvapení týdne. Sleduju výborný food blog U Věrušky v kuchyni (blog.veruska.cz) a v úvodu jednoho z posledních receptů na Salát z pečené dýně s polníčkem (ZDE) šokovaně čtu: „Sklidila jsem poslední dýně a teď mi na zahradě bují polníček.“ Chce mi paní Věruška tvrdit, že v říjnu sklízí nějaký salát?!

Tak jsem holt blbá, že to nevím. V článku píše Věruška o pěstování polníčku víc a na můj dotaz stran setí mi odpovídá, že polníček, který právě sklízí, sela loni v říjnu. Jaká krásná náhodička. A prý se jí kolem domu sám od sebe množí. Přesně tohle potřebuju. Bezúdržbový salát, který si poroste vlastním životem a já ho jen sem tam umravním tím, že si pár lístků utrhnu do talíře. Já věděla, že Bůh existuje!

Hned druhý den jsem naběhla do zahrádkáře pro semínka a v sobotu budu sít. A mimochodem, prodavač v zahrádkáři mě ujistil, že polníček se může sít celoročně. Vědět tohle dřív…

 

Případ třetí ČESNEK

Tentokrát byla svědkem toho, jak coby farmářská panna objevuju Ameriku, Žaneta. Taky mladá matka jako já. S tím rozdílem, že ona už má na krku děti dvě, k tomu dům a ještě stíhá chodit po brigádách. A zahradničit. V létě jsme si párkrát vyměnily úrodu – moje rajčata za její hroznové víno. Teď mi slibuje červená jablka, prý supersladká, musím ochutnat. Jak se tak bavíme, dozvídám se, že v nějaké pauze mezi vařením, úklidem a kojením zasadila na té své zahradě česnek.

„Máme spotřebu a kupovat ten vyšeptalej španělskej fakt nehodlám,“ povidá mi rázně. To joo, pod to bych se podepsala, přikyvuju jí. A v hlavě už mi to šrotuje. Tak on se dá česnek sázet i na podzim. A proč jsem si myslela, že je to jen otázka jara, aha?! Jestli si teď ťukáte na čelo, co jsem to za idiota, když ani toto nevím, tak vám připomínám, že jsem začátečník. Víte, co to znamená? To jsou ty lidi, co maj na autě „zetko“, abyste na ně nervně netroubili pokaždé, když jim chcípne motor v křižovatce. Možná bych si měla něco podobného nalepit i na gumáky (abych tam neměla jen slepičince).

Takže Žaneta mě nejen inspirovala k vysázení zimního česneku, ale navíc i vyzbrojila dobrou radou, abych na jaře nesklízela takovou bídu jako teď v létě. Protože co si budeme nalhávat, byla to bída. Česnek mi narostl malý, s touhle úrodou budeme rychle hotoví, rovnou jsem přikoupila tři kila od známých. Protože taky nechci ten vyšeptalej.

Ale Žanetina rada zní rozumně: aby česnek mohl dobře růst, potřebuje propustnou písčitou půdu. V těžké hlíně nemají hlavičky prostor a zůstávají malé. Že by to bylo až takhle jednoduché? Do půdy, kam budu sázet, mám přisypat ještě kýbl písku a uvidím ty zázraky. „No a samozřejmě pohnojit kompostem nebo slepičinci,“ dodává Žaneta. Se slepičincema už po určitých zkušenostech nechci mít nic společného (o té srajdě ZDE), ale kompost si samozřejmě dělám.

Tak už zase mířím do zahrádkáře, tentokrát pro sadbu českého paličáku. Koupím rovnou kilo, rozjedu to ve velkém. Písek si nakradu dceři z pískoviště (má pěkný bílý ze hřbitova) a jestli se mi podaří dovolat pánovi, co si lípnul na dveře zahrádkářské prodejny inzerát s nabídkou koňského hnoje, měla bych mít příští rok česnek jako dělo. Nepodceňujte nás začátečníky. Sice v těch svých gumákách občas šlápnu vedle, ale když něco (věčně) nevím, aspoň se nestydím zeptat…

Ať mi rostou!©