Buď pochválena školka v přírodě, kam v pondělí odjela dcera, a moji rodiče, kteří si ještě stejný den odvezli Vendu. Prý abych si odfrkla. To je samozřejmě krásná myšlenka. Naráží akorát na technický problém. Potřebuju si zrýt, vyplít, osázet a zalít celou zahradu.  Z odpočinku tudíž zase nebude nic, ale já už ho snad ani nepotřebuju.

********

Začalo totiž jaro a to je u mě vždy období zvýšeného optimismu, plánování a hyperaktivity. Na jaře se neprobouzí jenom příroda, ale probouzí se i moje nutkavá potřeba „něco dělat“. Před pěti lety jsem na jaře založila tenhle zahradnický blog (o mých farmářských začátcích je kniha Sláma v botách), před dvěma lety jsem založila semínkovnu (článek ZDE), no, a letos na jaře jsem si založila tři nové záhony, ačkoliv by určitě bylo praktičtější udělat to už na podzim. Anebo ještě lépe, žádné další záhony už nezakládat!

Copak té práce i tak není dost? Je nutné trávit půlku roku zabořená čumákem v zemi a zadkem vystrčeným k nebesům? Nejsou na světě i pěknější aktivity než sít řepu, vytrhávat pampelišky a tahat v konvích vodu z potoka?

No, asi takhle, na jaře mi připadá, že nic pěknějšího na světě fakt prostě není. Voní šeříky, ptáci koncertují, po čemž se mi celou zimu stýskalo, a já holt chci být u toho. Chci mít legitimní důvod opustit kuchyň, zaklapnout počítač a vychutnat si šimrání trávy na chodidlech, vůni bylinek a všechny ty optimistické melodie ptačích koncertních mistrů. K tomu je nejlepší mít zahradu. Skýtá všechny výhody outdooru a ještě je za vámi vidět kus práce. Dobrej pocit na druhou.

“ Muž poslední dobou mluví o tom, že příští jaro už se budeme do V. stěhovat, a to mi vlévá takovou energii do žil, že bych nejradši založila záhony i na střeše budoucího domu.

Jasně, většinou už někdy v červnu nebo nejpozději v červenci to začnu vidět i jinak, začnu při pletí fantazírovat, že se neploužím zpocená a zaprášená po záhonech a doma na mě nečekají cukety ke zpracování, ale že například ležím na plážovém lehátku na Krétě a nahý muž mi nese drink s extra porcí ledu. Nebo začnu závidět sousedům, kteří na svém golfovém trávníčku hrají petangue, grilují a se sklenkou vína pozorují, jak já za plotem lítám s konvemi od kapusty k rajčatům a snažím se zachránit úrodu.

No, ale červen i červenec jsou zatím daleko a i to lítání s konvemi mě na jaře prostě rozechvívá a baví.

Ze všeho nejvíc mě ale na jaře baví vymýšlet, co všechno si letos vypěstuju, v jak rekordní velikosti a s jak rekordně nízkou námahou. Ve světle těchto úvah je bohužel naprosto evidentní, že mi dosavadní záhony, které mám ve V. k dispozici, nebudou stačit…

A tak jsem v březnu donutila tátu přiorat mi ještě další kus pozemku, sama jsem si zryla pár menších nových záhonků různě kolem plotu a zasadili jsme i nějaké ovocné stromy a keře, aby bylo v létě jó co zalévat.

Muž poslední dobou mluví o tom, že příští jaro už se budeme do V. stěhovat, a to mi vlévá takovou energii do žil, že bych nejradši založila záhony i na střeše toho našeho budoucího domečku. Ještě víc tulipánů, angreštů a jabloní, ještě víc ředkviček, květáku nebo třeba ačokči, mé letošní pěstební novinky. Chci prostě tvořit podobně jako on, když od základů staví ten náš budoucí statek snů. (článek Hrubá stavba za týden. Svépomocí a o hladu.)

********

Všechny plevele světa… na mé zahradě!

Už v dubnu se ale vracím nohama zpátky na zem. Tak například ta nová pěstební plocha, kterou mi se skřípěním zubů a ťukáním na čelo zoral táta… tak ta se rozhodla zarůst zpátky trávníkem. Jasně, před dvěma lety jsme ho tam vyseli a opečovávali, aby se uchytil. Jenže teď chci mít místo něj brambory, kukuřici a hrách. To ale ta tráva nemůže pochopit!

Kromě vzpurného záhonu, kterému přezdíváme „třetí terasa“ (pozemek je ve svahu, a tak se snažím o jakési pěstební terásky), se pofidérně chovají i terasa první a druhá. Během pár dní se na nich zničehonic zabydlely bršlice, kopřivy a pcháče, ale v takovém množství, nad kterým mi zůstává rozum stát. Nespletla jsem si náhodou sáčky se semínky? Ale vždyť tam bylo napsáno „mrkev raná obecná“, a ne „všechny plevele světa, kterých se nedá zbavit“!

No dobře, asi je nejvyšší čas svléknout městské šatičky a místo procházek s Venouškem do knihovny a po parku se na zahradě zabořit tím čumákem víte kam…

„A nechceš pohlídat Venouška, když bude Lidka na té školce v přírodě?“ přichází právě v onen moment nabídka z K. Moji zlatí rodiče, kteří ještě nikdy nezklamali.

No jasně že to chci, já to dokonce POTŘEBUJU!

********

Poetika po vesnicku

A tak se nám s mužem po dlouhých měsících naskýtá JEDEN VOLNÝ DEN BEZ DĚTÍ. Noc a den. Nevídáno, tolik svobody. Budeme si s ní vůbec ještě umět poradit?

„Vstaneme v pět a okamžitě začneme makat!“ začnu dychtivě plánovat. Den se musí využít naplno. S tím manžel souhlasí: „Nejpozději v sedm chci začít tavit ty asfaltové pásy k terase. Odpoledne má být vedro, to se tam už nechci vypejkat,“ vysvětluje mi, jak si hodlá jediný volný den bez dětí užít on. Poradu uzavřeme spokojení, jaké nás čeká prvomájové povyražení. Budeme společně dřít. Jednota místa, času a děje, poetika po vesnicku. No prostě si konečně trochu vyhodíme z kopýtka! 

Okamžitě se jdeme převléct do pyžama, abychom ráno fakt vstali, když nám neudělají budíček dětičky.

Až v posteli mi dojde, jaká je to vlastně všechno kravina. Děti jsou pryč. My se klidně můžeme vyspat jako lidi, jako myslím třeba do osmi. Ale místo toho manžel řídí mobil a já se těším, jak budu od rána šukat jako babička Boženy Němcové?! My už jsme fakt pošahaný, pomyslím si. Ale pak hned usnu.

*********

Vafle? Štafle!

Ráno spíme jak zabitý. Když se konečně probudím, zjistím, že je osm hodin. OSM HODIN! Cože, jak je to možný? Manžel se přiznává, že v pět hodin cosi zabzučelo, ale vypnul to.

„A jak chceš stihnout ty pásy?“ vynadám mu.

„No tak je holt budu dělat odpoledne,“ protáhne se muž a mrkne na mě:“ Dyť máme celej volnej den.“

Ta slova se rozlijou ložnicí jako mořské vlny. Vetřou se mi svůdně do uší a já se najednou úplně vidím, jak si jdu vychutnat ranní sprchu, pak snídám vafle se šlehačkou a v nejlepších šatech cvičím pozdrav slunci, líbána ranními paprsky na naší překrásné jižní terase.

Ale… tady to bohužel zadrhne. Žádnou terasu ani barák, u které by stála, zatím nemáme. Zato máme tříhodinové zpoždění v práci! Takže místo vaflí štafle, zvednout se z postele, zabalit bágl a tradá do V. na stavbu a na zahradu.  Ať jsme tam aspoň na devátou, proboha!

*********

Pít, či plít?

Náš jediný volný den bez dětí připadl zrovna na první máj. Ve V. to všechno ještě spí. A mám pocit, že ještě spí celá republika. Včera byly čarodějnice, rodiče posílají jakousi fotku s Vendou a buřty a ze školky v přírodě taky přichází esemeska. No super, akorát my potřebujeme zahájit lásky čas jinak. Nabrali jsme nečekané zpoždění,  takže když jsme konečně tady, musí to lítat.  Se seznamem činností pro dnešní den běžím pro plečku a muž si přináší ty pásy…

Ať žije první máj, dřiny čas!

*********

 

Miluju dny, kdy je všude ticho, jenom ti ptáci mají nahoře svoje vystoupení. Kdy občas skrz mraky prosvitne slunce, země je ráno chladivě vlhká a odpoledne mile ohřívá paty jako vyhasínající kachlová kamna. A kdy já si můžu postupně rozhýbat celé tělo i krevní oběh tou nejpřirozenější činností, jakou kdy kulturní člověk vymyslel. Okopáváním kulturních plodin.

I na mého muže opodál je radost pohledět. Přenášeje nářadí, tvárnice a stavební suť sem a tam tuží svou tělesnou schránku a kompenzuje předchozí dny u počítače. To se máme, že máme takové možnosti.

Večer za sebou zanechávám pár výstavních záhonů, za které by se nemusel stydět ani můj precizní otec nebo máma, která má ráda všechno, od baráku přes dvorek, špígl nýgl. Muž přeházel pár hromad suti na vznikající terase, vyasfaltoval, co potřeboval, a ještě se při tom opálil. A když večer volají naši, že si nechají Venouška ještě do zítra, málem ten přísun jarního štěstí už neunesu. Možná že bývaly časy, kdy jsme první máj netrávili předklonení v dřině, ale cicmáním na Petříně (Mácha odpustí…), ale trávit ho takhle je prostě lepší.

*********

Dokonáno jest

Tak, asi už netrpělivě čekáte, že teď to konečně přijde. Nějaký šrapnel, komplikace, zápletka. Přiznám barvu a detailně vylíčím, kterak byla pracovní idyla ve V. ve skutečnosti horor. Ale moji milí drazí čtenáři, dnes čekáte marně. Přece jsem říkala, že na jaře bývám hyperaktivní a OPTIMISTICKÁ.

Ano, naše těla přežila devítihodinou šichtu s jedinou pauzou na oběd (= na chleba s pórkem a česnekem, vše vlastní produkce) a stehna i hýždě mi večer vrzaly jako hodně ojeté součástky kolotoče. Ale nevadilo mi to. Protože takhle už to my, jarní zahrádkáři a dělný lid, máme. Když je třeba konat, konáme; co je třeba vyplít, vyplejeme; po zimě jsme odpočatí, a tak do soumraku, do padnutí činíme, čeho si povinnost a pozemek žádá. Neboť jen ten je správný hospodář a zahrádkář, kdo z pozemku a od vercajku odchází s tím, že dokonáno jest. 

A tak i my za sebou spokojeně zavíráme brány staveniště a vyrážíme …. Nevyrážíme! Na mém seznamu stojí ještě jedna neodškrtnutá povinnost!! S konví v jedné a svačinou v druhé ruce nastrkám muže zpátky do vrat.

Vržu a nemám už cit v prstech. A když zavřu oči, vidím jen samou bršlici a mák. Ale nemůžu PŘECE odjet ze zahrady BEZ POLIBKU POD JEDINOU KVETOUCÍ VĚTVIČKOU NAŠÍ MLADÉ, TŘÍVĚTVIČKOVÉ JABLOŇKY ODRŮDY PANENSKÉ. Přece!

„No tak pojď ke mně, ty moje ženo,“ zjihne dokonce i muž. I když už se málem nedrží na nohách a vím, že se už vidí doma, vykoupaný, u teplého žvance. Ale tradice se mají držet a já nechci vrzat po celý rok.

A tak se i s tou konví a sváčou v ruce políbíme jako na Petříně a já se přistihnu omámeně zavzdychat: „Kubi, ty tak nádherně voníš. Prací…,“ protože nevím, jak jinak mám pojmenovat ten zvláštní odér soli, potu, prachu a všelijakého voňavého pylu, které dohromady svědčí o plně prožitém dni. Můj muž se útrpně pousměje a pak, protože on přece jen bývá v realitě ukotvený o trochu víc než já, mi poklonu vrátí: „Taky jsem zrovna chtěl říct, že z tebe něco táhne. Česnek…“

No,  a nyní už můžeme nasednout do dodávky a všechen ten pot, dřinu i dobrej pocit nechat za sebou.

Za rok touhle dobou snad už doopravdy budeme v tom našem statku snů bydlet… a určitě to zase nějak romanticky oslavíme.

*********

 

TAK ŽE BY PŘECE JEN… TO ALE?

DOVĚTEK o pravé podstatě prvního máje ve V. Aneb hesla, hlášky a interní porady dvou rodičů-soudruhů na galejích. 

Já manželovi:  „Takže jestli tomu rozumím, ty celý den přemisťuješ tyhle kamínky sem a tam. A to tě baví?“

Manžel mně poté, co jsem na zahradě obrátila každý centimetr čtvereční vzhůru nohama: A co jsi tu vlastně celou dobu dělala? Asi nic moc.“ (!!! Vyjmenuju dlouhý seznam činností.) „Jo? Ale není to nikde vidět.“

Muž chvíli pozoruje, jak pleju mák: „Tohle taky nevypadá na moc efektivní činnost, co?“

Já, zápasící: „A vida, brambory už rostou. Škoda, že nejdou v tý trávě vidět.“

Zmoženě: „Tohle už není ani na plečku, to je na pluh a zapřáhnout vola.“ (Odněkud zezadu ze stavby:) „Vola sis vzala, ale zapřaženej už je!“

O svačinové pauze přicházím s nápadem strhnout starý sklípek vprostřed zahrady a nahradit ho pěknějším. Manžel: „Verun, tohle musí počkat, až už tu nebudu mít žádnou důležitější práci. „Aha, a za jak dlouho myslíš, že to tak bude?“ Muž krátce uvažuje: „Tak deset, dvacet let.“

Tápu, tápu, tápu…: „A hele, tady něco roste! Nebo neroste? Je tam vůbec něco zaseto?! … A tady to je CO? Petržel? A neměl tu být náhodou špenát? To jsou dneska samá překvapení. …  V tom případě ale, kde je petržel?? Nemůžu být přece tak blbá, abych si to do těch papírů nenapsala. … Ty vado, tady snad neodpovídají ani světové strany!“

Manžel zlomeně, zatímco zase něco vyzdívá u obýváku: „Já snad ten barák fakt postavím těmahle rukama…“

Ještě během oběda: „Myslíš, že někdy budu mít čas poležet si na zahradě s knížkou?“ Muž se rozhlédne kolem: „No tak s tím bych spíš nepočítal.“

Zděšeně: „Já začínám vidět kachny…“ (Únavové halucinace se naštěstí nepotvrdí. V potoce se opravdu kolébá párek kachen, které netušíme, odkud se vzaly.)

Hledáme motivaci: „Ale jednou to tu bude krásný, uvidíš.“ Muž odevzdaně: „A pak mi dáš konečně pokoj…“

Při odjezdu: „Musíš uznat, že to nakonec byl hezkej den.“ Muž se asi přeslechl: „Prosim tě, Verun, ty už radši nic neříkej!“

No dobře, můj pracante a tažné zvíře v jednom. Pronesu už jenom svá oblíbená závěrečná tři slova:

AŤ

         MI

                ROSTOU!