Nikdy mě nepřestane udivovat náš Ópa. Teda myslím manželova dědu z maminčiny strany. Poslední mužský potomek německé sedlácké rodiny zpod Oblíku už dnes hospodaří jen na dvorečku deset na patnáct metrů, ale přesto mě celou zimu zásobuje červenou řepou, nakládaným celerem, fazolkami a sušenou petrželoívou natí. A také osobním příkladem, že i v jednaosmdesáti můžete být schopni vyšlápnout třikrát za sebou čtyři patra v paneláku, s pravnučkou v náručí! – a po posledním výstupu připustit, že už to není, co bývalo.

Pokud Ópa zrovna nebere mou dceru na dvouhodinou procházku po městě, jezdí na kole po vsích a polích v okolí a má všechno v merku. Ví, kde zrovna dozrávají špendlíky nebo kde se válejí po polní cestě švestky, odněkud přiveze hrušky („ale rychle je snězte, jsou natlučený“), dokonce objevil i místo, kde rostou volně jako plevel topinambury. Běžně je kupuji na nedaleké biofarmě – kilo za 55 Kč.

„Ópu si vyzpovídej, co a jak se na zahradě seje. On to všechno zná, kdy co zasadit, co se k čemu hodí,“ radí mi tchán a já se tomu nebráním. Ópa se mi dlouhodobě osvědčuje.

Potíž je v tom, že i tady narážím na problém, který mám třeba s d.- babičkou. Naprostá neschopnost předat informaci. 

Páčím z Ópy konkrétní rady, kdy co seje a které rostliny dává vedle sebe. Vůbec mě nechápe. V Kauflandu mají dvoukilovou síťku mrkve za dvacet korun, tak v čem je problém? 

„Vy snad nebudete sít?“ vyzvídám.

„Ale, copa já, já už nic….“ mává Ópa rukou.

„Ale řepu přece máte vlastní, ne?“ chci vědět.

„No řepu jo.“

„A celer přece taky, nebo ne?“

„No tak pochopitelně, celer ano,“ přitakává mi s výrazem, „že se vůbec můžete na něco tak samozřejmého ptát“. 

Postupně se dobíráme k tomu, že Ópa dokáže na svůj minidvorek díky vymazlenému systému výsevu vtěstnat úplně všechno, špenátem počínaje, rajčaty a pažitkou konče!

„No a jak to teda kombinujete, Ópo?“

„Áale, já už nic neseju.“

Ať mi rostou!©