Kdybychom žili před sto lety, bylo by to letošní krásné léto posledním, kterého jsem se já a moji potomci dožili. Protože zhruba někdy touhle dobou by nám došlo všechno jídlo. Potom – hladomor!

*****

Za více než rok, co zahradničím, se ze mě stalo všechno jen ne výkonný zemědělec. Tři dny leje. V létě bych velebila oblohu a tančila děkovné tanečky, ale teď prostě konstatuju: prší. Na zahradě už není co zachraňovat. Potřebuju sice dosklízet mrkev, zalít zimní pórek, zahradu celou uklidit a třeba už vysázet česnek. Ale když to počkalo doteď…

Až do léta jsem si myslela, že nás lidí, co žijeme v souladu s Vesmírem, Zemí, Sluníčkem…, nemůže něco jako počasí stresovat. S přírodou nebojujeme, nejdeme PROTI ní, ale jí NAPROTI, ruku v ruce vstříc bioúrodě.

A tak jsem letos vysadila dvakrát víc kapusty a cibule než loni, dýně jsem strčila na všechny tři komposty, brokolicí posázela půlku statku a kde se dalo, tam strčila květák. Všechno smíšené kultury pečlivě promýšlené mnoho večerů.

Kdybych se místo toho šla radši vyspat.

Tahle sezona byla tvrdá. Tvrdá jako země na mých záhonech, do kterých celé měsíce –  do háje zelenýho! – ani jednou nezapršelo!

Zažít největší sucho za posledních 500 let je čest a velká událost. Ale víc bych si tu slávu užila, kdybych se nesnažila farmařit. Nebo kdybych měla studnu.

Skoro všechno, co jsem letos zasadila, skončilo v kompostu. Hlávky zelí byly suché jako papír a ani molice je nechtěly. Ke květáku jsme si taky nepřičuchli. Brokolice? Dvě. Mrňavý… Stát se mi tohle, když jsem loni s farmařením začínala, už blog nepíšu. Šla bych se utopit. Vlastně co plácám, to by v řece musela téct nějaká voda!

Můj táta mě denně utěšoval zprávami z Novy, abych ve svém neštěstí nebyla sama. Zemědělci prý letos přišli o šest set milionů. Na jižní Moravě se nesklízela cibule, protože narostla moc malá. A ani česká jablka se prý nedostanou do krámů. Já to poslouchám, všechno úžasný,… ale líp mi není.  Já prostě jen chtěla cibuli jako medicinbal a zase dělat mošt. Místo toho do guláše loupu golfové míčky a oči mi slzí z vícero důvodů.

Vprostřed nejtěžších srpnových pařáků organizovala babička v D. nedělní obědy, na nichž předváděla své rané brambory. „Byla ses už podívat, jestli ti taky něco vyrostlo?“ ptala se mě pokaždé, když mi na talíř sázela další brambor o velikosti volejbalového míče. Došlo mi, že pokud si mám uchovat alespoň základní důstojnost, musím svoje brambory sklidit beze svědků. Vlítnu na to, když babička po obědě uspává dědu, a svůj pytlíček pak ukryju do sklepa. Do kuchyně přinesu ukázat jen několik vybraných modelů. Babička si na to vezme brýle. A zase je rychle odloží. „Vidělas, jaký brambory jsem měla já?!“ No jó, jenomže babička studnu měla.

„Příští rok vymyslíme zavlažování,“ odchytí si manžela tchán. „Koupěj se ty velké plastové nádrže a budeme do nich chytat vodu ze střech. A když se pořídí čerpadlo, natáhneme od babičky hadice a Veronika si může zalévat z její studny,“ objasňuje nám, jak by situaci vyřešil on, stavební inženýr s praxí v elektrárně. Já principiálně nejsem proti, potřebovala bych akorát vědět, jak to tchán vidí s tím, kdo přesně ty čerpadla a nádrže zafinancuje… .

A pak se divte, že poslední měsíc jezdím na pozemek jenom, když si chceme opéct buřty. Naposledy jsme v D. grilovali s partou kamarádů, jejichž psi mi pomočili poslední zelené fazolky a udělali tak za letošní sezonou mokrou tečku. MOKROU!

***

„Mám depresi,“ povídám manželovi. To vždycky rád slyší. Lezu do lednice a zase narazím ma misku s pochcanými fazolemi, které patrně nikdy nikdo nesní. Vyndám je na linku, protože se chci ještě víc trýznit. Manžel ale nemá na moje pozitivní řeči náladu, konečně má víkend. Jeho namotivované úsměvy chcípce oplácím.

„Ale prosímtě, no tak ti všechno pošlo. Já tě stejně obdivuju. Byl bych na tebe pyšný, i kdybys nevypěstovala jedinou mrkev.“

„Tak zrovna mrkev mi narostla!“ ozve se někde z mého nitra staré ego, pak se ale zase propadnu do melancholie. „Jenomže to je tak všechno, co jsem letos vypěstovala.“

„Ale byly jste s Lídou celé dny venku, máte takový pěkný koníček,“ chce mě muž pohladit po vlasech, ale ucuknu, mám je jak pochcanou slámu. Pochcanou, úu-éee. Nechci manželovi zkazit víkend, ale… to se nedá popsat, to je prostě tam vevnitř… depka… vnitřní krize.

„Pojď, uvaříme si nějaký dobrý jídlo a uvidíš, že ti to zvedne náladu. Co ty na to?“ zkouší to se mnou dobrácky i dotřetice. A já mu to odkývu, klidně cokoliv, hlavně mě utrať.  O něco později spolu opravdu začínáme vařit. Skočím do špajzu pro pytlík našich golfových míčků. Muž nechápe, chtěl cibuli.. „Ale tohle JE cibule. Naše. Bio.“

„Tak víš co, já v pondělí odejdu z práce dřív a vyrazíme si večer na Oblík na hrušky. Tam jsi byla minule tak šťastná. Jestli ti nepomůže tohle, tak už nic,“ přichází manžel s novou vizí, jak mě zbavit podzimní deprese. Ach jo, proč mě prostě nenechá zalknout se vlastní ubohostí?

Letošní tragickou úrodu si potřebuju důstojně odtrpět, proč to nikdo nechápe? Netvrdím, že jsem do mrazáku neposlala žádný hrášek, ale když si vzpomenu na ty metráky hnoje, které jsem na pozemek vlastnoručně navozila… A co z toho? Cibule a brambory jako od Uko Ješity.

 

*****

„Mám to volno, jedu, v šest hodin sraz před panelákem,“ volá mi manžel z přeplněné R7. „Vezmi košíky, očešeme tu starou hrušeň pod Oblíkem, jak mi minule tak chutnala,“ vydává rozkazy a zní už zase tak pozitivně. Remcám si něco celou cestu k autu.

Jak se ale pomalu blížíme k mému oblíbemému kopci za městem, začínám se i já na náš večerní výlet těšit. S dcerou jsme si přece naši poslední výpravu na Oblík hodně užily, vzpomínáte? (článek Báječné výlety na ovoce aneb aby vám i z flákání něco káplo)

U ovčí farmy pod kopcem vysedáme z auta, akorát když se slunce začíná poklonkovat. „To zase bude západ, no podívej se na to, Verun! Škoda, že nemám s sebou foťák!“ nadskakuje manžel v euforii. Ohlédnu se za sebe a nerada uznávám, ale to krvavé slunce má něco do sebe.

„To jsou ty podzimy, viď,“ pohladí mě muž po stehně a já, furt nerada, ale zase souhlasím. Odteď už bude celé dny tma, ale jinak mám i já podzim ráda. Tajuplně voní.

„Jsem ráda, že jsme sem jeli, měl jsi dobrý nápad,“ položím svému muži hlavu na rameno a poprvé zahlédnu něco jako záblesk slunce ve své duši. Pak si u cesty všimnu pár hluchavek a to pozvolné šíření paprsků pokračuje. „Uděláme si před spaním meditační čajík!“ dostávám se zpátky do ztracené formy. (článek Čaj pro maminku) Opodál si narvu nějaké neuvěřitelně zajímavé suché chroští do vázy.

 

Co se dá dělat, na světě je hezky. A já na to kvůli suchému létu a mizerné úrodě málem zapomněla. Před sto lety bychom možná pošli hladem, ale díkybohu žijeme v éře farmářských trhů. A někteří farmáři asi stejně jako naše babička zavlažování mají. Takže…? Nějak to do jara překlepeme a pak zase zaseju. „A pak koupíme ty největší plastový nádrže, co?“ mrknu spiklenecky na muže, aby viděl, že jeho stará žena je zpět.

Jenomže… jenomže… nějaký problém?

Když se zahledím na manžela, vidím, že jemu oblblý úsměv posledních dní ztuhnul.

„Ty hrušky už někdo očesal!“ lape vyděšeně po dechu. „No vidíš to, jsou fuč, všechno je otrhaný. Tady už někdo byl. Někdo nás předběhl!“

Chvilku mi trvá, než to pochopím, než mi dojde pravý rozměr této tragédie. Pod Oblíkem roste spousta hrušní, cestou od auta jsme minuli nejmíň tři.

„No jo, jenže tyhle jsou ty nejlepší. Já jsem chtěl tyhle! Ty žlutý.“

Zmateně se rozhlédnu. „Ale ty zelený z tamtý hrušně byly přece taky dobrý.“

„Já nechci žádný zelený hrušky, proč tady asi zbyly, že jo?“ prská můj chlap a obchází „svou“ hrušeň ze všech stran. „Jako ti to vzali komplet, tady nezůstala jediná hruška. Akorát tam úplně nahoře, ale jak se tam dostat….“

„Prosimtě tak si natrháme ty zelený…“

Muž se na mě podívá, jako kdybych přiletěla z Marsu. „To máme z toho, že jsi o těch hruškách psala na blog. Si to tam někdo přečetl a jel sem najisto A my máme prd,“ štěkne po mně jedovatě.

Musím se smát. „Ale jdi, vždyť ten blog pořádně nikdo nečte.“

„Tak v tom případě nechápu, proč ho píšeš!“ zpraží mě manžel ještě ostřeji a už si sundavá sako. Rozhodl se, že ve svých navoskovaných lakýrkách, kalhotách od obleku a košili, kterou měl, když jsme se brali, vyleze na svou jedinou skutečně milovanou hrušeň na světě. Posledních pár žlutých hrušek zůstalo viset až úplně nahoře v koruně. Tak deset exemplářů. A můj muž je prostě chce.

Lakýrkama obejme kmen. Rozhodl se, že se za každou cenu nahoru vydrápe. Nadává. „Kubooo,“ přemlouvám ho.

Řach! Strašná rána. Dcera se ohlédne mým směrem a naše vyplašené oči se setkají. Dlaněmi jí zakryju brýličky. Nechci se TAM podívat, nechci vidět, co se stalo. Možná jsme právě přišly o živitele. A TO je tragédie.

„Do prdele! Jau! To je bolest, ku*va!“

Živitel přežil.

„Já jsem si snad roztrhnul rameno. Podivej, to je bolest, ježiš, já mám určitě vyraženej dech!“ úpí tělo válející se v trávě pod hrušní. Začínám cítit, jak se mi zvedá žaludek. Jestli je to na šití, tak se pozvracím, pohled na krev nezvládnu.

„Neukazuj mi to, já to nechci vidět. A vůbec, proč jsi tam lezl, ty pitomče? Seš normální? V těchhle hadrech, v botách z práce,“ nemůžu se na manžela ani podívat. Svíjí se a strašně, strašně trpí.

Když se po pár minutách konečně sebere, počítáme ztráty. „Hele jak jsem tady sedřenej,“ svléká rozervanou svatební košili.

„Tak to ti gratuluju. Doufám, že sis aspoň jednu hrušku utrhnul,“ odplivnu si. Když se ukáže, že horolezec přežil, nějaké odřeninky mi začínají být ukradené. Jeho představení na stromě nás vyšlo na mnohem víc než pár kapek krve. Kalhoty jsou na zadku vejpůl a ta památeční košile! „Já tě zabiju!“ zhroutím se k němu pod strom. „Pro pár hrušek!“

„Žlutejch…“

Opřeme se jeden druhému o záda.

Slunce už definitivně zapadlo a do pár minut nás pozře tma. Rozhlédnu se po mizející krajině. Za chvíli si neuvidíme na nos. Přesto je pořád docela teplý večer, možná jeden z posledních v tomhle roce. Možná jeden z posledních, co jsem se takhle dostala ven. Tráva voní vlhkým tlením, na všechno padá rosa. Absolutní ticho.

Vlastně ne tak úplné. Dcera něco žvýká a hrozně spokojeně mlaská.

„Hele, nějaký spadly!“ skočí manžel šipku metr dopředu. Přímo před námi se v trávě válejí dvě hrušky. TY ŽLUTÝ!

„Ty jsi jak malej kluk,“ rezignuju a do jedný tý zatracený věci se zakousnu.

Když on měl pravdu, ten chlap můj ztřeštěnej. Tyhle žlutý jsou fakt nejlepší.

THE END!

 

*****

Běží titulky, diváci se zvedají… když tu náhle… vprostřed na plátně se ještě rozsvítí malé světélko. To si naši hrdinové mobilem svítí na jednu ze zelených hrušní a češou sice ne tak dobré, ale věřte, pořád těžce nadprůměrné hrušky. Pak ruku v ruce vyráží k autu. Světýlko zhasíná. A titulky zase pokračují….

Krásný konec letošní zahrádkářské sezony vám přeju, buďte zdraví, veselí, česejte hrušky a kdo máte psy, prosím, hlídejte, kam močí! 😉

A ať vám rostou! ©