Každoročně vymýšlím pro prďoly nějaký nový narozeninový dort. A pokaždé – když to nějak spatlám – si říkám, co proboha vymyslím za rok? Ale inspirace se nakonec vždy dostaví, přičemž letos se dostavil nápad na kombinaci jahod a bezu (a perníku, ale ten tam nezbytně být nemusí, to jenom že jsme zrovna perníčky pekli, tak jsme je využili k nazdobení). Do dortu pak přišla ještě jedna speciální ingredience, která krému dodala na ještě větší žravosti… no co bych si to nepochválila… , ale tuhle ingredienci vám prozradím až za chvíli, žádnej kvalt :-).

VAŠÍČEK měl narozeniny a já mám přání jediný, ať je pořád tak veselej a usměvavej (a míň vzteklej, občas) jako je teď. A ať je zdráv a furt mi dělá radost, to zase přeju sobě 🙂 A jdu si utřít slzičku, jsem úplně naměkko, jak ten čas s dětmi letí.

Vašíkovo narozeniny nicméně jinými slovy znamenají, že už 4 roky a 9 měsíců budujeme a opravujeme dům ve V. Dům jsme koupili, když jsem otěhotněla. A věřte, nebo ne, já si fakt myslela, že tak do tří let budeme ve V. bydlet. No jsem holt z rodiny optimistů. Muž je naopak z rodiny pesimistů, proto mlčel. A je asi dobře, že mlčel, aspoň jsem během těch 4 let a 9 měsíců zbytečně nepanikařila. 😀

Jednoho dne se snad dočkám, my se nastěhujeme, a o co dýl budování trvalo, o to dýl pak budu slavit. A upeču nám zase nějaký dort. 😀

A teď tedy ten Vašíkův jahodový dort se speciální ingrediencí, bezem a jahodami. Připraveni? Tak si pište, nebo rovnou začněte házet vejce do mísy….

JAHODOVÝ DORT ZE ŠPALDOVÉ MOUKY S BEZOVOU ŠŤÁVOU A JEDNOU NEOBVYKLOU, ALE DŮLEŽITOU INGREDIENCÍ 😉

Potřebujete na menší kulatý nebo srdíčkový dort:

Na dortový piškot:

• 6 vajíček
• 6 vrchovatých lžic cukru
• 6 vrchovatých lžic špaldové mouky (namlela jsem si celozrnnou, ale klidně použijte špaldovou hladkou)
• 2 lžíce oleje
• 1 lžička kypřícího prášku
• půl lžičky soli

Na krém:

• vanička tučného měkkého tvarohu
• vanička smetany ke šlehání (co nejvíc procent)
• vanička zakysané smetany (taky co nejtučnější)
• lžíce změklého másla
• tři lžíce bezové šťávy (můj recept najdete v knížce Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty)
• volitelná, ale vřele doporučovaná TA SPECIÁLNÍ INGREDIENCE: 3 kapky éterického oleje limeta v jedlé kvalitě (např. značka doTerra), nebo případně nastrouhaná kůra z půlky BIO limetky (ale to se blbě shání. Pro mě je jednodušší použít éterický olej, který využívám celoročně dětem do pití místo sladkých šťáv.)

Na dozdobení: domácí jahodová marmeláda (děkuju, babičko, já letos opět nedělala :-)), čerstvé jahody, květy bezu, použít můžete i žitné medové perníčky podle mého receptu, který máte tady.

Jak na to:

1. Oddělte žloutky a bílky. Žloutky našlehejte se solí a cukrem. Poté jemně zapracujte lžící mouku, olej a kypřící prášek.
2. V druhé míse našlehejte bílky na tuhý sníh. Pozor, šlehací metličky i misku musíte mít čisté, hlavně žádná mastnota, jinak sníh neztuhne. (Třeba je tu někdo, kdo to neví.)
3. Sníh opatrně lžící vmíchejte do zbytku těsta.
4. Vymažte si menší dortovou formu olejem a dobře vysypejte hrubou moukou. Poté dovnitř nalijte těsto. Shora uhlaďte do roviny.
5. Dejte péct do předehřáté trouby na 180 stupňů cca na 15 – 20 min (podle toho, jak výkonnou máte troubu – rozhodně to sledujte. Hotový dort má zlatohnědou barvu a po obvodu se odtahuje od stěn formy. Vyzkoušet můžete i klasické píchání špejlí doprostřed dortu, ale čím méně zkoušek, tím lépe pro dort. Píchejte, jen pokud si fakt nejste jistí. (šmarjá, odpusťte pubertální vtip, uznávám, že jsem na to stará. ;-))
6. Po vyndání z trouby nechte důkladně vychladnout, poté vyndejte z formy a vroubkovaným nožem nebo cukrářskou strunou dort rozkrojte.
7. Spodní polovinu vydatně namažte jahodovou marmeládou. Nešetřete! A pak krémem.
8. Krém si připravíte tak, že elektrickým šlehačem ušleháte tvaroh, smetanu na šlehání, lžíci másla a zakysanku. Když máte ušlehaný tuhý krém, vmíchejte jemně bezovou šťávu a buďto kůru z limetky, nebo limetkový éterický olej. Pozor, krém by měl být dost tuhý na to, aby neztékal z boků dortu. Pokud je příliš tekutý, zahustěte ho přidáním měkkého tvarohu navíc.
9. Část krému namažte přes jahodovou vrstvu na dolní část piškotu. Poté zaklopte horní částí. A vydatně namažte zbytkem krému shora a zboku.
10. Zdobte jahodami a květy bezu (ty lze samozřejmě taky jíst) a když si stejně jako my upečete dopředu i žitné medové perníčky, tak můžete zdobit i jimi. Chuťově to jde všechno krásně k sobě.

A to už je na mou duši všechno. Tak si nechte chutnat. A oslavte tímhle výborný dortem třeba zasloužený konec školního roku. Nebo konec koronaéry. Něčí narozeniny. Svátek. Novou práci. Nebo stěhování… 😉

A já abych šla rovnou rozklepnout ta vejce do mísy, když už je to naše stěhování (SNAD!!!) za dveřmi. 🙂

Ať se vám dort vydaří a ať vám (jahody, co jiného!) rostou!

Verča „slámová“

PS. Kdo chcete dělat domácí jahodovou marmeládu, s dovolením sdílím recept od majitelky bezobalového krámku Makovička u nás v Lounech. Já svůj vyzkoušený recept na jahodovou nemám, protože nikdy tolik jahod na zahradě nemívám, abych mohla zavařovat. Ale tenhle recept se mi zdá dobrej, takže ho můžete prubnout.

1 kg jahod
0,5 kg cukru
1 lžíce kyseliny citronové (ne úplně vrchovatá)
1 lžíce pektinu (ne úplně vrchovatá)
Cukr rozdělíme na dva díly. Do jednoho dílu důkladně vmícháme pektin, aby po vsypání do horkých jahod neudělal hrudky. Smícháme jahody s cukrem bez pektinu (jahody mohou být na kousky či rozmixované), povaříme cca deset minut, přidáme zbytek cukru s pektinem a kyselinu citronovou a vaříme ještě 5 minut. Co nejteplejší naléváme do skleniček.
Než začneme vařit jahody, je dobré mít připravené skleničky, aby marmeláda nalitá do skleniček byla co nejteplejší.
Skleničky je dobré předem vypláchnout horkou vodou. To poslouží nejen ke sterilizaci, ale také k otestování víček. Pokud do sklenice nalijete horkou vodu, pořádně utáhnete a skleničkou zatřepete, horká voda skleničku natlakuje a pokud voda neutíká někudy přes zavřené víčko, máme jistotu, že víčko těsní dobře.

PPS.

Ještě si chcete něco přečíst? Tak co třeba článek o našem blížícím se stěhování. Můžete mrknout i na pár aktuálních fotek, jak jsme se stavbou pokročili.

Rozhovor se Slámou v botách pro Svět bydlení: Rozhovor o tom, jak se stát farmářkou v domácnosti.

A úúúplně na závěr odkaz na mé knížky, pokud je ještě nemáte a chcete mi udělat radost a podpořit mě. Najdete v nich další inspiraci, návody, recepty a tak. První knížka je sice vyprodaná, ale dá se stáhnout aspoň jako e-book. Od té novější mám ještě obě varianty – papírovou i e-knihu. Tož tak. Děkuju vám moc, že jste se dočetli a doprohlíželi až sem. 🙂

Moje knížky

Jak jsme ekoknížku tvořili a že to občas bylo drsný a o nervy, si můžete přečíst zde: Kniha, kterou můžete zkompostovat. 🙂 Foto: Sláma v botách

A tady si můžete obě moje knížky KOUPIT.

A kdo by ještě neměl dost, tak taky občas točím videa pro youtube kanál. Mrknout na ně můžete zde.

A já už fakt dneska končím. 🙂

Tak ať nám rostou! ©

Teoreticky skončil nouzový stav. Prakticky jsme v něm ale pořád a začalo to už dávno předtím, než nás koronavirus uvrhl do karantény. Ten nouzový stav se týká naší krajiny a přírody. Od té doby, co zahradničím, to vnímám nějak jasněji a palčivěji než dřív. O kolik je zahrádka krásnější a úroda zdravější a radostnější, když tuhle roste česnek, tam salát a dýně, tady rajče, tam měsíček, támhle kostival, onde kopřivy a tady jabloň a pod ní lichořeřišnice. Pestrost je to, co se nám líbí a co přírodě i nám svědčí. Jenže to neplatí jen o našich malých zahrádkách, ale i o té zahrádce největší – o naší krajině.

Často si připadám jako pan doktor z filmu Vesničko má, středisková, který se rád kochal českým venkovem, protože to přece „není země, ale zahrádka“. No, já se taky ráda kochám. Ale musí být čím. Naše krajina s loukami, lesy, sady, políčky, rybníky a chaloupkami umí být nádherná, až mám slzy v očích, jenomže o nekonečných lánech s řepkou a smrkových monokulturách plných holin kvůli kůrovcové kalamitě už se to říct nedá. Respektive brečet se mi chce taky, ale ne dojetím.
A bohužel když procházím českou krajinou, kterou odedávna opěvovaly lidové písničky, umělci i konec konců naše státní hymna, je mi fakt často spíš než do zpěvu k pláči. V lednu to zaznělo i na konferenci Pestrá krajina, pořádané na půdě České zemědělské univerzity. Pozval mě na ni Dan Pitek, kmotr mé druhé knížky „Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty!“ (KOUPIT ZDE) a můj oblíbený „sedlák pod Milešovkou“. (Takhle ho najdete na sociálních sítích, třeba na FB. Ráda jeho příspěvky čtu, protože málokdo má o české přírodě takový přehled a dokáže své zkušenosti tak poutavě a lidsky popsat.)

Na konferenci jsem se tedy vypravila a měla dva hlavní cíle. 1. Nasát informace, jaké má ta naše „zahrádka“ do budoucna vyhlídky“.

2. Ale hlavně nasbírat konkrétní inspiraci, co můžu třeba i já, malá (velká :)) česká zahrádkářka, dělat pro to, aby krajina kolem mě byla pořád nebo zase jako malovaná.

Tento článek vyšel také v březnovém vydání Pravého domácího časopisu. Objednat starší čísla můžete ZDE.

Konferenci Pestrá krajina nepořádala žádná „zelená“ neziskovka, ale Asociace soukromého zemědělství ČR (ASZ), která hájí zájmy českých sedláků, zejména rodinných farem.

To může znít trochu překvapivě, ale když se na tím zamyslíte, tak je to vlastně logické.

„Sedlák a krajina jsou spojené nádoby,“ zaznělo hned v úvodu z úst předsedy asociace Jaroslava Šebka. „Sedlák nemůže být bez krajiny a kulturní krajina nemůže být bez sedláka,“ dodal a jak následně z konference vyplynulo, ze současného stavu české krajiny jsou nešťastní nejen odborníci na ekologie (hned několik dostalo na
pódiu slovo), ale i samotní sedláci. Samozřejmě ne všichni, ale o tom ještě bude řeč.

Proč tedy česká krajina vypadá na mnoha místech země tak neutěšeně a je naděje, že se to změní k lepšímu?

Ukázat dobré příklady

Podle Jaroslava Šebka mají na ráz krajiny skutečně zásadní vliv právě sedláci a jejich činnost. Proto ASZ vyhlašuje už tradičně soutěž Farma roku a od roku 2018 ještě nově program Pestrá krajina. Ten oceňuje farmáře, kteří dobrovolně realizují postupy šetrné k životnímu prostředí a s pozitivním dopadem na krajinu. „Programem chceme podpořit ty sedláky, kteří nedělají svou práci jen pro obživu a za účelem zisku, ale také s upřímným a dlouhodobým záměrem zpestřit biodiverzitu krajiny, v níž žijeme my všichni. Ocenění sedláci realizují na farmách a okolí navzdory pestré osevní postupy, vysévají biopásy, budují drobné vodní nádrže, obnovují či vysazují nové sady, remízky a aleje, nakládají šetrně s půdou a dělají mnoho dalších opatřených prospěšných pro celou společnost a životní prostředí. A činí tak dobrovolně, bez dotací nebo bez jakýchkoliv nařízení, z přirozené potřeby zachovat farmu a její okolí v co nejlepším stavu pro potomky,“ uvedl Jaroslav Šebek.

Zaujalo mě, že mezi oceněnými sedláky byli v obou ročnících nejen ekologičtí zemědělci, u nichž se dá podobné uvažování předpokládat, ale i farmy konvenční. Malé i větší. Rozhodující totiž není velikost farmy ani nálepka bio, ale to, jak farmář přemýšlí o celém konceptu svého hospodaření.

Cílem programu je právě takové „příklady dobré praxe“ přestavit veřejnosti, motivovat k šetrnému hospodaření i další, ale také poukázat na to, proč u nás musíme ujet od jednoho dobrého hospodáře ke druhému leckdy i stovky kilometrů, místo aby byl takový na každé vsi.

A tím se dostáváme k jádru problému. Na konferenci totiž z mnoha odborných úst zaznívalo pořád dokola totéž: naše krajina není pestrá nejen proto, že v ní hospodaří málo „příkladných“ farmářů, ale HLAVNĚ proto, že u nás na rozdíl od jiných evropských zemí hospodaří málo farmářů celkově!

Venkov jako výdělečný nástroj

Ideální stav by měl vypadat zhruba tak, že se v každé obci starají o pozemky a krajinu v okolí dva tři sedláci, v jejichž osobním zájmu je, aby to „u nich doma nějak vypadalo“. Realita je u nás ale bohužel taková, že na většině pozemků hospodaří velké zemědělské společnosti – tzv. agrobaroni – a řídí český venkov na dálku, převážně z Prahy nebo jiných velkých měst. Jejich přístup je pak logicky hlavně byznysový. Místo, kde hospodaří a ovlivňují život místních lidí, pro ně představuje výdělečný nástroj, ale hlubší vztah chybí. Žijí jinde, dané místo často ani neznají, tak proč by se angažovali v místním rozvoji? Proč by brali ohledy?

A co situaci ještě zhoršuje: nejen velké agrospolečnosti, ale i menší sedláci u nás z velké části vůbec nehospodaří na vlastní půdě. Pozemky mívají často pouze v pronájmu od vlastníků, kteří půdu zdědili v restituci a sami na ní hospodařit nechtějí (třeba proto, že zdědili pole na druhém konci republiky, nebo nemají potřebnou techniku, znalosti ani už vztah k půdě atd.) To jsou bohužel důsledky nucené kolektivizace v 50. letech a průmyslového přístupu k zemědělství. Obojí zašlo v pokrokovém a tradičně průmyslovém Československu mnohem dál než třeba v Polsku nebo Maďarsku, které byly vždycky hlavně zemědělskými zeměmi a kolektivizace tam v takové míře neproběhla. Proto je tam dnes také situace výrazně lepší (viz dále). Divte se pak zemědělcům, že nezakládají tůně, neobnovují remízky a naopak že se k půdě často chovají až bezohledně, když jim ta půda ve skutečnosti nepatří. Zpřetrhané vazby se obnovují obtížně, a to hraje do karet velkým hráčům, kteří – jak podotkl oceněný farmář a ornitolog Jaroslav Hruška – dnes nakládají s většími celky půdy, než jaké kdy vlastnila šlechta.

U sousedů to jde jinak

Ve srovnatelně velkém Maďarsku působí na šest set tisíc zemědělských subjektů, zatímco v ČR pouze třicet tisíc. Oč méně máme farmářů, o to jsou farmy větší a s tím jdou většinou ruku v ruce i větší pole, menší pestrost pěstovaných plodin a hospodářských přístupů, menší biodiverzita, fádnější a nezdravější krajina. Přesto od různých politiků a agromagnátů (ani se mi to jméno nechce vyslovovat nahlas, ale samozřejmě to není jen on!) posloucháme, že to jinak nejde, protože malí farmáři a políčka neuživí národ. Je to ale pravda, nebo zase jenom manipulace a lež těch, kterým se to hodí tvrdit?

„Naše velkofarmy jsou v rámci Evropy anomálie. U nás je průměrná velikost farmy 150 hektarů, ale evropský průměr činí jen cca 20 hektarů. A v Polsku, které svými potravinami zásobuje Evropu, mají farmy v průměru dokonce jen 10,5 hektaru. A ani ty velké lány nejsou nutností. Uvedu příklad Rakouska, kde se hospodaří na osmdesáti procentech zemědělské půdy na polích do velikosti dvou hektarů. Zato u nás dostane zemědělec dotaci i na dvousethektarová pole, která vykazují jasné známky půdní a větrné eroze, mají minimum humusu apod.,“ uvedl konkrétní čísla Dan Pitek, který je předsedou hodnotitelské komise programu. Co jenom na to říct… 🙁

Málo farmářů = horší krajina, jídlo i naše zdraví

Chybějící selský stav se bohužel neodráží jenom na stavu krajiny. Na škodu je nám všem.Proč?

• Máme horší přístup ke kvalitním potravinám, které jejich nedostupnost prodražuje;
• ve městech kolabuje doprava, protože na vsích chybí tradiční pracovní příležitosti a všichni za prací dojíždějí;
• obce a kraje musejí na péči o pozemky najímat firmy, o jejichž zájmu na skutečně dobře odvedené práci lze polemizovat, nebo se péči o krajinu věnují neziskovky, opět placené z našich kapes;
• obří stříkané lány s řepkou navíc mnohým z nám škodí zdravotně,
• nemluvě o zhoršujícím se stavu a zásobách spodní vody;
• a na konferenci byla dokonce (opakovaně!) zmíněna i otázka celonárodní bezpečnosti. „Velké společnosti nepředstavují totiž jenom riziko ekologické, ale protože mají nejasné pokračování do budoucna, jsou i rizikem hospodářským a bezpečnostním pro celou ČR a střední Evropu,“ uvedl například již zmiňovaný farmář Hruška.

Co se musí změnit (a opravdu za všechno může zlá EU?)

Jestli se kvalitnější krajiny dočkáme, jedině když přibude zodpovědných lokálních hospodářů, tak se u nás ale musí něco velmi podstatného změnit. Legislativa.
Byla jsem zvědavá, nakolik si budou přítomní odborníci stěžovat na „zlou“ EU a její byrokratické požadavky – traduje se přece, že za všechno zlé v zemědělství můžou hlavně „ty dotace a další výmysly z EU“. Jenomže kupodivu nářky tímto směrem na konferenci nezazněly! Konec konců v Evropě rodinné farmy fungují, jak už bylo řečeno.

Všechny připomínky stran šikany úřadů, špatné součinnosti ministerských rezortů, nelogičnosti nebo nedotaženosti zákonů a vyhlášek a hlavně neúnosného množství všelijakých výkazů, příkazů a kontrol šly bohužel na vrub našim zákonodárcům.

Zaujaly mě zcela konkrétní připomínky a návrhy na legislativní změny, na nichž se shodli jak farmáři, tak zúčastnění enviromentální odborníci. Například:

1. Změnit nastavení dotačních programů tak, aby i menší farmy byly konkurenceschopné a ty větší
   zase motivované k trvale udržitelnému stylu hospodaření. Konkrétně: zastropovat dotace pro velké agropodniky, zavést redistributivní platbu (příplatek na první hektary, na další už pak jen základní sazba), přidat k vyplácení dotací více podmínek vztažených k životnímu prostředí.
2. Zavést v legislativně status rodinná farma a navázat na něj ochranu, úlevy a povinnosti.
3. Upravit stavební zákon; dnes si sedlák nemůže zbudovat bydlení na vlastních pozemcích mimo
   obec, takže péče často probíhá vynuceně „na dálku“.
4. Zlepšit možnosti prodeje ze dvora, který u nás není kvůli své složitosti moc rozšířen. Pomohla by
   například možnost porážet zvířata střelnou zbraní přímo na pastvinách, což je daleko šetrnější vůči
   zvířatům, která tak sedlák nemusí stresovat převozem na jatka.
5. Lépe využívat pozemkové úpravy. Jde o nástroj, který má vést k větší přístupnosti krajiny a
   pozemků, v praxi je ale nedostatečně využívám a často vede jen k budování nesmyslných asfaltek
   mezi lány.
6. Za nefunkční považují sedláci i nově připravovanou protierozní vyhlášku nebo povinnou evidenci
   živin na pozemcích, které sedláka „zatíží novou administrativou a ukrojí mu čas, který by mohl věnovat skutečně funkčním opatřením“.
7. Problematické je i tzv. předkupní právo zvýhodňující stávající nájemce zemědělské půdy bez ohledu na to, jak na pozemku hospodaří a jestli by to jiný zájemce nedělal lépe.
8. Aktuální vědecké poznání, klimatickou změnu a stav krajiny zohlednit také v novelách zákona o myslivosti, o vodě či o ochraně lesního fondu. Zcela nedořešená je pak legislativa agrolesnictví.
9. Iniciovat vznik odborných komisí napříč ministerstvy, které zlepší součinnost institucí.
10. Zavést nový studijní obor rodinné hospodaření (SŠ, VŠ), který připraví budoucí farmáře k podnikání a převzetí otěží rodinného byznysu.
11. A v neposlední řadě změnit pohled na českého sedláka. Neprezentovat ho jako chudinku, která si stále vymiňuje nějaké podpory, ale jako nositele tradic a hodnot a přínosný článek pro celou společnost.

Co můžeme dělat my všichni?

Tenhle poslední bod mě oklikou vrací k úvodní otázce: Co je v rukách každého z nás – mě samotné – , aby se naší krajině dařilo lépe?

Především věřit v selský rozum a postavit se za něj. Rozlišovat sedláka a „sedláka“. Neházet do jednoho pytle agrobarony a lokální zemědělce, které skutečně často drží nad vodou jenom dotace, pro malého farmáře bohužel čím dál hůř dostupné. Kupovat české farmářské výrobky a ptát se sedláků ze svého okolí, jakou konkrétní pomoc by uvítali. Vyjadřovat svou podporou těm, kteří sice nejsou prvoplánově ekology, ale svou závislost na přírodě si uvědomují a umí s ní pracovat.
V průběhu konference bylo oznámeno, že ministerstvo zemědělství znovu povolilo plošnou aplikaci jedu Stutox na hraboše. Na pódiu nebyl nikdo, kdo by z toho měl radost.

„Zatímco republika bojuje s hrabošem, my jich máme na farmě daleko méně než v začátcích, protože u nás biodiverzita funguje. Příroda se postará,“ podotkl k tématu Miroslav Blahušek z oceněné farmy Habánský dvůr. A totéž co on by zřejmě zjistili i další, kdyby dostali ke své práci rozumné podmínky.

A tak tlačme na politiky, ať jim konečně ty podmínky dají. Pak se sedlák zase stane tvůrcem a ne škůdcem krajiny.

Více o oceněných farmářích a programu Pestrá krajina si přečtěte na www.asz.cz.

Nebo přijďte v září na akci naší Semínkovny Louny: pozvali jsme Daniela Pitka přednášet o pestré krajině. Akce měla proběhnout už na jaře v rámci oslav naší semínkovny (o tom, jak jsme ji před lety zakládali, ZDE), ale kvůli koronaviru ji přesouváme na září. Termín ještě upřesním. Snad si Dan před senátními volbami na nás ještě najde čas.

Co se děje s vaší půdou

Vlastníte pozemek, na kterém sami nehospodaříte?

• Zajímejte se, jak nájemce s vaší půdou nakládá. Výzkumný ústav meliorací a ochrany půdy připravil vzorovou pachtovní smlouvu, která jasně definuje, jak má nájemce na půdě hospodařit, aby nedocházelo nesprávným obhospodařováním k jejímu poškození a snižování hodnoty. Trvejte na jejím podpisu a dodržování, nebo najděte poctivějšího nájemce. Tip vám dají například v ASZ.
• Tlačte na obecní a krajské úřady, aby takovou smlouvu vyžadovaly i u pachtů obecních pozemků. Pod heslem „metodika půdního průzkumu zemědělských pozemků pro pachtovní smlouvy“ je ke stažení například ze stránce www.svazvlatsnikupudy.cz.

A na závěr něco pozitivní inspirace z oceněných farem. Taky máte chuť jet se tam hned podívat? 🙂

Oceněné farmy v ročníku 2018

Kunclův mlýn, zlatá medaile – ASZ Příbram

Habánský důvr, zlatá medaile – ASZ Hodonín

Statek Vodňanský, zlato – ASZ Litoměřice

Ekofarma Petra Marady, zlato – Svaz vlastníků půdy ČR

Farma rodiny Kuncovy, stříbro – ASZ Ždár nad Sázavou

Farma rodiny Sotonových, stříbro – ASZ Svitavy, Ústí nad Orlicí

Farma u lesa, bronz – ASZ Tábor

Farma Jiřího Mišáka, bronz – ASZ Přerov

Oceněn farmy v ročníku 2019

Farma Jiřího Marka, zlato -ASZ Třebíč

Farma U Hrušků, zlato – ASZ Plzeň-sever

Farma Prak, zlato – ASZ Benešov,

Farma Domašín, stříbro – ASZ Jindřichův Hradec

Farma Tláskal, stříbro – ASZ Náchodska

Farma Jiřího Mišáka, bronz – ASZ Přerov

Souhlasíte s článkem, máte jinou zkušenost nebo chcete něco doplnit? Napište mi do komentáře nebo na e-mail veronika.kycera@gmail.com.

Podpořit mě můžete také tím, že si koupíte některou z mých knížek nebo dorazíte na besedu. Nové termíny besed, které byly kvůli koronaviru zrušeny, právě domlouvám. Sledujte můj fb, instagram a sem to samo taky napíšu.

Ať nám všem rostou! 🙂 ©

Taky míváte ze zahrady tak vysušené a popraskané ruce?!?

Miluju hrabat se v hlíně bez rukavic, ale ruce tím trpí. Kůže praská, není to vůbec příjemné. A tak jsem se naučila vyrábět si ochranný krém a musím říct, že KONEČNĚ funguje perfektně! Jeho složení jsem ladila dva roky a s posledními dvěma várkami už jsem fakt spokojená na 100 %.

• vyživuje, promašťuje
• výborně se vstřebává
• žádné konzervanty
• 100 % přírodních ingrediencí
• žádné složitosti
• a je rychle hotový.

Když se nezapomenu před prací na zahradě namazat, tak byste večer nepoznali, že jsem se v té hlíně rýpala. 🙂

Včera jsme s Lidkou vyráběly novou „šarži“ 🙂 a natočily to. Tak co, jdete do něj taky?

SLÁMIN VÝŽIVNÝ KRÉM NA RUCE NEJEN PRO ZAHRADNICE

2 díly bambuckého másla

2 díly včelího nebo sojového vosku

3 díly kokosového oleje

3 díly mandlového oleje + 3 díly mokřadkového oleje NEBO 6 dílů olivového oleje

100 % přírodní éterické oleje: levandule 3 kapky, myrha 2 kapky, copaiba 2 kapky, cedrové dřevo 2 kapky a tea tree 1 kapka do každé dózy.

Ještě potřebujete: alkohol na desinfekci všech pomůcek a dóz, do kterých budete krém plnit.

Postup:

Ve vodní lázni za stálého míchání rozehřejte sojový vosk, bambucké máslo a kokosový olej. Ohřívejte jen do chvíle, kdy je vše rozpuštěno, pak směs okamžitě odstavte z lázně, ať se vám to zbytečně neohřívá. Přilijte mokřadkový a mandlový olej (nebo oliváč, nemáte-li tamty dva – ale vězte, že tam mají svůj význam. Obzvlášť mokřadkový olej je extra hydratační.), zamíchejte a okamžitě plňte dózy. Do nich ihned přidejte éterické oleje, naposled promíchněte a dózy zavřete, aby éteráky nevyprchaly. Nechte při pokojové teplotě ztuhnout. A hotovo. 🙂

Hotové krémy skladujte v lednici a venku si nechávejte jen ten, který aktuálně mažete.

Extra tipy:

• Nedělejte si toho moc najednou. Lepší je mít víc menších dóz než jednu velkou.
• Já dělám obvykle 3 – 4 minikrémíky (z 20 gramů vosku, 20 g bambuckého atd.) a raději si zase brzy připravím nové, než abych riskovala, že se mi výrobky zkazí.
• A nešetřte na kvalitě éterických olejů, právě ony dělají z krému to, čím je. Pečující bomba s vůní, na které si regulérně vypěstujete závislost. Udělejte si po namazání z dlaní mističku a z plných plic ji vdechněte nosem i pusou naráz. Je to nejen příjemné, ale i léčivé. Nebo jsem vám ještě nepsala, že se poslední roky věnuju aromaterapii? 🙂

!POZOR!

Na kosmetické téma vám chystám ještě jeden příspěvek. Obecně moc kosmetiky nepoužívám, nemám doma dokonce ani rtěnku nebo make-up, nicméně roky nemilosrdně naskakují a nechci bezradně krčit rameny, až se padesátka zeptá: „Tak copak jsi, Verunko, pro sebe dělala v sedmatřiceti?“ 😀

Nejradši mám domácí výrobky, ale všechno si vyrobit neumím ani to nestíhám (a ani nechci kupovat všechny ty ingredience….), takže jsem se poslední roky sice poohlížela po nějaké kosmetice, ale žádná mě neoslovila tolik, abych ji chtěla dlouhodobě, s dobrým pocitem používat. Vždycky tam bylo nějaké významné ale.

ALE… světě, div se, nakonec jsem našla. A nemusela jsem slevit z žádného pro sebe důležitého kritéria. Je to kosmetika:

• veganská
• netestovaná na zvířatech
• tak nejvíc udržitelná, jak to aktuálně jde,
• skoro úplně zero-waste,
• absolutně čerstvá (každý výrobek je starý maximálně pár dní),
• nechemická,
• příjemná, že si to neumíte představit, výživná, přitom jednoduchá,
• s mraky certifikátů a ocenění za svou kvalitu, udržitelnost a sociální odpovědnost.

Není česká – to jediné mě mrzí -, ale naštěstí se nevyrábí zase tak daleko (u jedněch našich sousedů) a asi to tak holt je, že česká firma by na takhle kvalitní a bohužel poněkud dražší výrobky u nás ještě neměla dostatečný trh. Ale co není dnes, může být za pár let. A já do té doby objevila alternativu, ze které jsem šťastná. Tak doufám, že jsem vás naladila. 🙂

Zítra to pro vás natočím a doufejme i co nejdřív sepíšu. 🙂

Tak ať vám rostou a ať i vaše ruce vzkvétají! ♥

Verča „slámová“

Další tipy, triky, nápady, recepty… najdete na slámovém facebooku, instagramu nebo youtubu.

A hlavně v mých knížkách, u kterých se navíc moc pobavíte! Najdete v nich moje historky ze zahradničení tak, jak se staly a jak je milujete. 🙂

Už jste četli moje knížky? 😉

KOUPIT ZDE.

Články o knížkách a rozhovory vyšly např. v časopisech Pravý domácí časopis (leden 2020), Cosmopolitan (březen 2020), Žena a život (duben 2020), Rozmarýna (duben 2020) nebo v novinách: MF Dnes a 5+2 (leden 2020), Žatecký a lounský deník (prosince 2019) či Literární noviny (květen 2020).

♥ ♥ ♥ Moc děkuji také firmě BUSHMAN za propagaci mého zahradnického snažení. Ráda jsem se letos stala tváří jejich outdoorové kolekce. V oblasti módy jsou totiž zase oni mými hrdiny. ♥ ♥ ♥

Víc třeba tady.

Tak zase příště naviděnou! Krásné jaro vám všem!

ABYCH NEZAPOMNĚLA!!!

Kdo chcete, pusťte si i další videa, která jsem v poslední době přidala na youtube. Na téma hluchavkový čaj, kopřivová jícha, příprava záhonu na rajčata a další.

Supr na tomhle receptu je, že korpus je univerzální a náplň můžete přizpůsobit sezoně.

Tenhle slaný jarní koláč nadchne i ty, kteří zatím kopřivám nepřišli na chuť. A když ne, tak si náplň prostě udělejte z něčeho jiného. Letos jsem ho pekla už několikrát. Nejdřív s mraženou zeleninou z loňské úrody, pak se zimním pórkem, v březnu s čerstvým medvědím česnekem (což byla mimochodem nehorázná dobrota!), teď jsou na řadě kopřivy, už brzy ale bude aktuální špenát, pak brokolice, květák, no a v létě bude koláč vynikající třeba s bazalkou a rajčaty.

Prostě stejné jídlo desetkrát jinak, ale vždy lokálně a sezónně. Tak to miluju a vy budete už brzy taky.

Korpus

2 a půl hrnku celozrnné špaldové mouky (může být i kombinace půl na půl s bílou hladkou, případně místo špaldové pšeničná. Zkoušela jsem už různé varianty.)

2 vejce

1/3 hrnku kvalitního oleje na pečení (Kupuju slunečnicový bio Bratöl v DM)

2 lžičky soli

1/2 lžičky jedlé sody

1 lžička kypřícího prášku

cca půl šálku vlažné vody (postupně přiléváme dle potřeby)

Náplň:

4 středně velké cibule

4 vejce

mísa čerstvých kopřiv

100 g brynzy rozmíchané s pár lžičkami šlehačky (nemáte-li brynzu, tak hrst strouhané goudy, čedaru nebo maasdameru a šlehačka)

2 lžíce ghee / přepuštěného másla

1 – 2 stroužky česneku

bylinky dle chuti (oregano, tymián, rozmarýn, pažitka, petrželka, libeček, koriandr, smil….)

sůl a pepř

šťáva z půlky citronu (nemusí nutně být)

TIP: Naposled jsme zkusili do koláče přidat i kousky tresky a porci sýra navíc a byla to lahoda. Jindy do základu k cibulce přidávám trochu na kostičky nakrájeného špeku nebo slaniny. Nebojte se experimentovat a mít pokaždé trochu jiný výsledek.

Příprava těsta:

1. Smíchejte všechny ingredience a důkladně ručně uhněťte v kompaktní, nelepivé těsto. Dle potřeby přidejte vodu nebo mouku.
2. Poté rozdělte těsto na dvě stejně velké části a z každé vyválejte placku o něco větší než dno formy, ve které budete koláč péct.
3. Formu vymažte tukem a vyložte jednou plackou těsta. Okraje kopírují stěny formy. Poté těsto propíchejte na několika místech vidličkou a naplňte směsí.

Příprava směsi:

1. Oloupejte cibuli, pokrájejte na kostičky a zlehka ji osmahněte na ghee.
2. Mezitím si připravte kopřivy. Buď je spařte horkou vodou, aby vás přestaly žahat, a poté je nasekejte najemno nožem. Nebo – máte-li mixér – stačí opláchnout je studenou vodou a rozmixovat v něm.
3. Přidejte kopřivy k cibulce, rozklepněte k nim vejce, rozetřený česnek a přidejte brynzu a šlehačku. Vše dobře rozmíchejte a vypněte plamen.
4. Osolte, opepřete a přidejte bylinky (s nimi nešetřete). Nejsou-li nasekané čerstvé, tak alespoň sušené. Přilijte šťávu z půlky citronu. (volitelné)
5. Směs nalijte na těsto koláče.
6. Druhou vyválenou část těsta propíchejte na pár místech vidličkou, ať může unikat pára, a opatrně s ní koláč přikryjte. Zamáčkněte okraje ke stěně formy; co přesahuje, odřízněte. Chcete-li, můžete vršek ještě pomašlovat žloutkem, ale není to nutné.

Dejte koláč péct do předehřáté trouby na 190 stupňů – 10 min. -, poté stáhněte na 175 a pečte dalších cca 20 – 40 minut, dle vaší trouby. Těsto musí krásně zezlátnout a odtahovat se od stran formy.

Po vytažení z trouby nechte krátce odpočinout a pak už se na tu dobrotu můžete vrhnout. Krájejte na trojúhelníčky jako dort. A jako přílohu si ke koláči můžete dát čerstvý jarní salát, posypat ho naklíčenou řeřichou, ředkvičkami…. nebo si navrch naložit třeba lžíci zakysané smetany.

Sotva na to pomyslím, mám chuť upéct si ho zase. 🙂 A v tom mi vlastně nic nebrání, protože kopřiv je už zase letos plná zahrada.

Další nápady, co si uvařit z kopřiv, najdete v mé nové knížce Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty! (Sláma v botách 2). V prodeji zde.

POZOR POZOR POZOR POZOR

A konečně je v prodeji i e-book verze knihy Sláma v botách. Ta je bohužel vyprodaná a dotisk už dělat nebudeme. (víc o knize)

E-book je ke stažení za 99 Kč ZDE. Moc vám děkuji za jeho nákup, v této nepříjemné době je to pro mě i mého nakladatele velká podpora. A doufám, že přátelská cena udělá radost i vám. Život se nám teď zkrátka všem obrátil naruby… ale věřím, že veselé příhody začínající zahrádkářky vás přivedou na veselejší myšlenky a báječně se pobavíte. Tvrdí 11 z 10 mých čtenářů. 😀

Držím nám všem palce, ať éru koronaviru zvládneme ve zdraví a co největší pohodě.

Ať nám rostou! ©

PS. A mou druhou knížku už jste četli? Vyšla nedávno a jsou v ní i veselé historky o kopřivách z naší zahrady. 🙂

Obě knihy prodává e-shop Peoplecomm. KOUPIT ZDE.

V kuchyni máme takovou poličku s lahvičkami a v těch lahvičkách kapičky různého původu a účinků. Něco moje výroba, něco kupované. „Kapičky“ tomu říkají děti, podle muže jsou to „čarodějné fujtajbly“. Ale každopádně fungujou. Tvrdím mu!

Už pár let jsme nikdo vážně nemarodili (Muže nezmiňuju, páč ten je paličatej!). Echinaceová, kopřivová a lichořeřišnicová tinktura, éterické oleje, déčko, teplá voda s citronem a jablečným octem pitá po ránu, bezová a bezinková šťáva, šípkovej sirup, klíčky, pickles a hlavně ta moje domácí zelenina!

Na koronavirus jsem se tak cítila být připravená.

No jo, jenomže je tu ještě jeden elixír zdraví. A patrně mnohem důležitější než všechno výše zmiňované. Konečně se s mužem na něčem shodneme. 🙂 Teď je víc než kdy dřív zapotřebí… chodit včas spát.

Jenže zrovna teď se mi to zase vůbec nedaří!

Nouzový stav!

Kdykoliv se s mužem málo vyspíme, vyskočí mu druhý den opar a já jsem nesnesitelná. Ale zatímco opar stačí zakápnout tea tree olejem nebo potřít čerstvou šťávou ze zázvoru a je klid, se mnou je všechno špatně až do večera. Na nevyspání a s tím spojený pocit, že děti hlučí, muž překáží a všude jenom číhají zákeřné, nezvladatelné povinnosti bohužel nepomáhá nic. Ani ranní jóga, proběhnutí naboso ani levandulový čaj. Pomáhá jenom jít spát v osm s dětmi. Pak se do naší domácnosti zase vrací láska. A to je taky elixír, jak známo.

Jak si teda k sakru v nouzovém stavu zorganizovat den, abych nemusela večer dohánět práci?!

První týden zavládla anarchie. Vstávejte si, kdy chcete, učte se, co chcete, jenom si prosím vás po sobě uklízejte hračky, myjte talíře a špinavé prádlo házejte, kam patří, ne na zem v koupelně.  To platí i pro muže (a jeho hračky)! Jsem báječně vyspalá a láskyplná.

Druhý týden ale přituhlo. Škola zavedla FB skupinu, kam se na nás – pardon, na děti – začaly sypat úkoly a zadání jedno přes druhé. Teoreticky skvělý nápad, ale máme jenom jeden počítač. Když ho dám dětem na práci, sama budu psát… večer?

Začalo mi období nočních šichet. Už jednou jsem ho zažila, byla z toho nemocná (článek Jak jsem si alternativně léčila chřipku) a zařekla se, že nikdy více! Zavádíme rozpis směn u počítače. Děti ho okupují dopoledne, na mě zbývá odpoledne, jenomže to potřebuju – ne, chci! – jet na zahradu. Vyvětrat se, na sluníčko (taky elixír) a vysázet radši dvakrát víc brambor, protože kdoví. Takže noční šichty…?

NE! Musíme vyřešit školu. Na zahradě přece můžeme spoustu věcí procvičit i bez počítače a pracovních listů.

Zvedám telefon a píšu mail. S učitelkami svých dětí se dobře znám. Vědí, že děcka nenechávám civět na pohádky (počítač potřebuju já!) nebo hrát hry v mobilu. Na zahradě trénujeme tělocvik, prvouku, ale i matiku (Kolik cibulí se vejde do řádku? Kolik ještě zbývá vysít…) zpíváme si, vyprávíme a u toho mrskáme angličtinu, slovní druhy a i/y ve slově motyka. Lidka si vede deník , co přes den dělala (zvyk z montessori školy) a já večer posílám mailem raport. Když je co vyfotit, tak to fotím a připojuju. Domlouváme se, že školou sdílené materiály jsou jen nezávazná nabídka. Zásadní úkoly nám učitelka označí „povinné“ a zbytek je na nás.

A přesně tak to je. JE TO NA NÁS. Jak se s učiteli svých dětí domluvíme. Jaký vztah jsme s nimi měli před karanténou, jestli v sebe máme vzájemně důvěru. A zase ta otřepaná komunikace jako základ všeho. 

Jak naplánovat, co nebylo v plánu

I doma se ale musíme domluvit. Že si Lída SAMA rozplánuje plnění úkolů, aby stíhala v termínu, a že to dá písemně. (Plánování práce, další zvyk z její školy.) Najet na to teď musím i já. Abych nedoháněla v noci a láska proudila vůkol.

Takže v pondělí ráno žádný vyspávání, ale plánování. Obě dvě. Lída, co se bude učit, já, co budu celý týden vařit, co musíme nakoupit, kdy vyperu, kdy vytřu, kdy napíšu slíbené články a aspoň tu stránku denně do nové knížky.

Plánuju taky to, kdy pojedeme na zahradu a které odpoledne obětuju na dokončení všeho, co „nešlo podle plánu“. Minimálně jednou týdně mi to ale stejně nevyjde a zapotřebí je i večerní šichta. Ale jednou týdně se to dá…

Všichni se teď učíme něco nového. Někdo upéct chleba, jiný šít; Lidka násobilku tří a já plánovat si jen tolik práce, kolik se dá PŘES DEN zvládnout. 

Nic proti kapičkám a jejich famózním účinkům. Ale to opravdu nejdůležitější pro (psychické) zdraví celé rodiny je NEJEN za časů koronaviru láska. A vyspalá máma, která v noci nesůvila do kompu. (Manžel by pak měl ještě jeden nápad, ale kdo jste četli mou knížku, tak to už víte…)

Ať mi rostou! ❤

PS. Z plánování příštích korona-týdnů vzešlo, že nemám sílu přichystat nové tištěné vydání své první knížky Sláma v botách. Bylo by to moc energie a času (nočního) a priority jsou jasné. Ale vydávám Slámu v botách 1 alespoň jako E-BOOK. To totiž bude hned. Bude to dokonce už příští týden! 🙂

SLÁMA V BOTÁCH E-BOOK PRÁVĚ V PRODEJI. A JEN ZA 99 Kč. 🙂

KE STAŽENÍ ZDE.

NOVÝ VIDEOROZHOVOR SE SLÁMOU V BOTÁCH nejen o čase koronaviru k puštění na youtube

A mou novou knížku už jste četli?

Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty! (Sláma v botách 2)

https://www.peoplecomm.cz/slama-v-botach-2

Poslední růžičkové kapusty – no, spíš už jen kapustičky – skončily dnes ráno v polévce. 🙂 Je čas vysadit nové sazenice!

Růžičková kapusta je vděčná zimní a brzojarní zelenina, na ty naše ranní polévky jako dělaná. Ale aby narostla, potřebuje: 

• hodně vody
• hodně živin v půdě (kompost, jícha, slepičince…)
• a modlit se, aby byla v létě dost silná přečkat nájezdy molic a dřepčíků.

Rok od roku je to se vším těžší. O co míň prší, o to víc řádí ta „havěť“. Loni byl spíše horší rok. Přežily mi pouze kapusty zakryté bílou textilií, ale i o ně jsem si dlouho dělala obavy. 

A tak hledám cesty, jak své rostliny ještě víc posílit, protože víc než na postřiky věřím v prevenci. Když nechci hnojit minerálně a stříkat proti škůdcům a nemocem chemii (ničí to půdu), nemám bohužel moc možností. A proto jsem letos kývla na testování půdních probiotik Weiki. To je totiž jedna z těch mála přírodních cest. V pátek jsem k tomu měla další školení a do poznámek jsem si napsala: zalít probiotiky kapusty! Teď hned!!

Protože výživa (půdy), půl zdraví

I pro rostliny platí, že výživa v dětství je nejdůležitější. Ať jde o pidičlovíčka, nebo mladou sazeničku,  v mládí se zkrátka rozhoduje o všem – o dalším zdravém růstu, o budoucí imunitě a schopnosti čelit nemocem a škůdcům i – samozřejmě – o tom, „co z toho nakonec vyroste“. 

Probiotika tak vnímám podobně jako doplňky stravy. Kvalitní strava je základ a za ten já považuju organické hnojení – slepičince, hnůj, jíchu, kompost, zelené hnojení… No, a probiotika jsou ten doplněk navíc, který stravu pomůže perfektně strávit. Získat z ní co nejvíc živin. Teď hned. A s živinami náskok před škůdci a nemocemi. I dost sil budovat si bohatší kořenový systém, který dá zase náskok před suchem.

Za mě: dobrá výživa, půl zdraví. A u nás přírodních zahrádkářů, kteří se musíme spoléhat hlavně a pouze na svou půdu, je dobrá výživa celé zdraví naší úrody! 

Takže já jdu dětem ohřát k večeři tu kapustičkovou polévku (s kysanou smetanou, protože to jsou taky probiotika:-)) a ty svoje sazenice zalít probiotiky na zeleninu.

Kopřivovou jíchu jsem jim taky včera založila v sudu, takže dřepčíci a molice, běda, jestli se letos přiblížíte k mému pozemku – a neodletíte zase hned dál! 🙂 

A co dalšího jsem si ještě odnesla ze školení o probiotikách pro půdu Weiki?

• Probiotika zlepšují strukturu půdy a významně obohacují půdní život! Mechanismus, jak to funguje, je logický a vlastně prostý. Už jsem o tom trochu psala minule (článek Jak testuju zahradní probiotika Weiki, 1. díl) a určitě ještě napíšu, až budu mít nové vlastní poznatky. Každopádně nejste-li s kvalitou své půdy spokojení, probiotika zkuste. Pomůžou její regeneraci tam, kde se dřív hnojilo minerálně, kde se stříkaly postřiky a půda je vybydlená. Půdní život se s probiotiky postupně obnoví, ale DŮLEŽITÉ je současně s nimi také hnojit organicky, aby měly laktobacily potravu (nebo aspoň používejte hnojiva organominerální). 

• Probiotika urychlují rozklad organiky v půdě. Proto jsou živiny pro rostliny rychleji dostupné. To je důležité jednak na začátku růstu rostlin, kdy potřebujete, aby se nastartoval zdravý vývoj a imunita. A pak v období nasazování květů a plodů, což je pro rostlinu vyčerpávající, zátěžové období a vy ji tímto posilníte.

• Obecně je lepší zalévat půdními probiotiky na jaře, ale lze je aplikovat i na podzim při setí nebo zaorávání zeleného hnojení. Napomůžou rychlejšímu rozkladu zelené masy, takže půda se do jara efektivněji obohatí o nové živiny a navíc nehrozí, že v nerozloženém, zarytém zeleném hnojení přezimují škůdci nebo začnou bujet plísně či jiné choroby. 

• Interval zálivky s probiotiky je 1 x za 10 dní. Když ho nedodržíte přesně nebo nedodržíte úplně přesné dávkování (1 víčko probiotik na 7 litrů vody), svět se nezboří a efekt se nejspíš taky dostaví. Ale NEMÁ smysl zalévat tím víc nebo ve vyšších koncentracích záměrně, protože si pouze dřív vypotřebujete balení, ale rozhodně se nedočkáte lepšího výsledku. Spíš naopak. Nic se nemá přehánět!

• Probiotiky je dobré osídlit půdu ještě předtím, než do ní vysejete semínka nebo zasadíte sazeničku. Jedna probiotická zálivka 10 dní před setím připraví už dopředu živiny, které budou v době výsevu okamžitě dostupné.

• Laktobacily umírají v teple, proto se lahvička s probiotiky musí skladovat v lednici. Vždy si připravte jen tolik probiotické zálivky, kolik ihned spotřebujete. Když vám trocha zbyde do druhého dne, dá se to taky ještě použít, ale laktobacily v teple a ve vodě postupně umírají, protože jim dochází výživa, a tak čím dřív se dostanou do půdy, tím větší účinek bude zálivka mít.

• Kromě zálivky si můžete vyrobit i probiotický postřik (ředění je stejné). Listy budou líp odolávat plísním a dalším chorobám, a dokonce – odhalíte-li nemoc v začátku – může takový postřik a zálivka rostlině pomoct poprat se s nákazou. Nečekejte ale, že vás laktobacily spasí v případě, že už se choroba rozjela naplno. Síla probiotik je spíš v prevenci, aby k nemoci vůbec nedošlo. 

• V jednotlivých baleních jsou různé kmeny laktobacilů namíchané tak, aby co nejvíc svědčily právě těm rostlinám, pro které je dané balení určené. Ale obecně platí, že kmeny v univerzálním přípravku Zahrada svědčí všemu od zeleniny po okrasnou zahradu a pokojovky a kmeny v přípravu Zelenina jsou zase namíchané obecně prospěšně pro veškerou zeleninu. Krom toho pak existují speciálky, s nimiž u toho či onoho docílíte ještě lepších výsledků než s univerzálním přípravkem. Ale nemá smysl kupovat je, pokud byste z nich vypotřebovali jen kus balení. Probiotika se po načnutí lahvičky nedají dlouze skladovat, je to živý přípravek a ani v lednici nevydrží věčně. Malé zahrádce poslouží univerzální přípravek ideálně. 

• Pokud si je pořídíte přes e-shop, zásilku si převezměte co nejdřív a dejte ihned do lednice. resp. načněte, POUŽIJTE a zbytek dejte do lednice. Čas, kdy vaše zranitelné sazeničky potřebují co nejlepší výživu a péči, je právě teď.

Jak se to bude vyvíjet s těmi mými, vám samozřejmě napíšu, natočím, nafotím. Kromě blogu sledujte i můj FB, YT a Instagram, protože sem to všechno nestíhám ťukat. 🙂  A zahrada (a moje děťátka) mě teď zkrátka potřebují víc než počítač. 

Takže se jdu psychiky i fyzicky nachystat na zítřejší sázení brambor a i vy si užijte co nejkrásnější víkend. S hlínou za nehty!

Ať vám rostou!

A nejen všem kapustičkám a bramborám hodně zdravíčka přeje… Verča, Sláma v botách 🙂

Víc o mých experimentech se zahradou, dětmi, vařením i manželem se dočtete v mé nové knížce Sláma v botách 2: Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty! Teď víc než kdy dřív vám děkuji za její nákup, kterým podpoříte mě a mého vydavatele Tomáše Hajzlera.

KOUPIT KNIHU

POZOR POZOR POZOR

Všem, kdo marně sháníte mou první knížku Slámu v botách, s radostí oznamuju, že na spadnutí je její e-vydání! Sledujte pozorně…. bude to už brzy, brzy, brzičko… ♥

Krásné jaro! ©

Co jsou probiotika a jak jsou důležitá pro naše zdraví, to je jasné, to víme. Jenomže rostlinám dělají probiotika taky dobře! Úspěšně to od ledna testuju na svých pokojovkách.

K Vánocům jsem dostala lahvičku půdních probiotik Weiki, která jsou certifikovaná pro ekologické zemědělství. V zahraničí s nimi biofarmáři, ale i konvenční zahrádkáři pracují již delší dobu, u nás je to čerstvá novinka. A protože moje bývalá kolegyně teď pro Weiki pracuje a správně si na mě vzpomněla :-), dostala jsem lahvičky k testování výměnou  na zkušenosti a postřehy z praxe. V blogersko/influencerském žargonu se tomu říká „spolupráce“. Takže jo, kývla jsem na to, že budu s Weiki experimentovat a na blogu se tak čas od času dočtete, jak na probiotika reagují nejen ty moje pokojovky, ale hlavně úroda na zahradě. Na to jsem osobně fakt zvědavá.

Nic nového pod sluncem

O „očkování“ půdy probiotiky jsem poprvé četla v souvislosti s výrobou terra prety – nejúrodnější černozemě známé od indiánů. Kdo by nechtěl na své zahrádce půdu, která plodí jako o život a svou úrodnost a sílu si spolehlivě drží po staletí. (víc v loňském článku Přípravy na zahradnickou sezonu 2019. Lepší kompost, terra preta a další tipy pro sklizeň století). Jednou z přísad takové super-půdy je přítomnost „efektivních mikroorganismů“ – laicky řečeno probiotik. V zahraničích zdrojích se o efektivních mikroorganismech píše běžně (kdo umíte německy, video třeba zde: Terra Preta – Franken’s schwarze Erde) a já je chtěla už dlouho vyzkoušet. Takže hurá, konečně k tomu mám příležitost.

Proč mě zaujala probiotika pro půdu a co umí

Zjednodušeně řečeno, probiotika pomáhají rostlinám vstřebávat živiny obsažené v půdě. Stejně jako nám i jim to s probiotiky líp tráví.  A kvalitnější trávení je základ, to všichni víme. 🙂 Probiotika rozkládají organickou hmotu, aby ji rostliny mohly dobře využít pro svou výživu. Jde přitom o přírodní výrobek, který nezapáchá, nezabírá místo, je za přijatelnou cenu a aplikace už nemůže být jednodušší.

Je to něco jako hnojivo?

NE zcela. Probiotoka NENAHRAZUJÍ HNOJIVO. Ale dělají hnojení efektivnějším! Z toho, co půda obsahuje, si totiž rostliny vezmou daleko víc.

Jak to teda funguje

Když do půdy přidáte organiku jako kompost, hnůj, slepičincovou nebo rostlinnou jíchu, zelené hnojení  (nebo alespoň do půdy zahrabete zbytky rostlin) a navíc přidáte probiotika, bakterie z organiky vyrobí super-vstřebatelné super-živiny.

A taková kvalitní výživa je základ zdraví.

Pod pojmem probiotika se vám doteď asi vybavovaly hlavně živé bakterie v jogurtu, které udržují ve formě váš trávicí systém a imunitu. Probiotika jsou ale stejně užitečná i k udržení harmonie mezi dobrými a špatnými mikroorganismy v rostlinách a v půdě.

Je to prostě podobné jako u nás lidí

Když „špatné“ bakterie přemohou ty dobré, můžeme onemocnět. Když převažují ty „hodné“ (probiotické), jsme odolnější, máme lepší náladu, zažívání i imunitu. Totéž platí pro rostliny a půdu. Probiotika likvidují patogenní mikroflóru v půdě a tělech rostlin a neutrální organismy nahrazují těmi dobrými.

Asi 15 % mikroorganismů jsou vylože­ní dobráci – to jsou ty takzvané probiotické (regenera­tivní) organismy.

Cca 15 % jsou jasní zlo­duši – patogenní a degenerativní organismy.

No, a zbylých cca 70 % živých bakterií je neutrálních, oportunitních. Žijí nenápadně, dokud není narušena biody­namická rovnováha v přírodě. Potom se přidají buď k probiotickým, nebo patogenním organismům. Podle toho, kdo zrovna v systé­mu vládne. To zní povědomě, že? 🙂

Když se biodynamická rovnováha negativně naruší a systém ovládnou degenerativní mik­robi, přicházejí nemoci, v extrémních přípa­dech i smrtící pandemie. Hmmm, jak aktuální zrovna teď…:-/ Pokud se k moci dostanou přátelské regenerativní mikroorganis­my, patogenní mikrobi naopak ztrácejí sílu a neutrální se stávají hodnými a dochází k uzdravení.

Takže když půdu obohatíte o „hodná“ probiotika, pomůžou na záhonu nebo v truhlíku vychýlit biodynamický systém ve prospěch dobra. A takhle jednoduše to prosím funguje. 🙂

Teoreticky.

Co to znamená v praxi?

Co jsem se dočetla na etiketě Weiki i u jiných zdrojů týkajících se efektivních mikroorganismů, tak by probiotika měla:

• pomáhat nastolit rovnováhu v půdě.

• zlepšit stav, strukturu a kvalitu půdy, obnovit její úrodnost.

• pomáhat rostlinám lépe vázat živiny a vodu.

• povzbuzovat růst a vitalitu rostlin, vývoj kořenů a lepší příjem minerálních prvků z hlubších vrstev půdy.

• zvyšovat jejich odolnost proti škůdcům, mrazu a suchu, plísním a patogenům.

• a v neposlední řadě zlepšovat kvalitu úrody a chuťové vlastnosti plodů.

Tato tvrzení může výrobce Weiki doložit vědeckými studiemi z Univerzity Tomáše Bati. Dostala jsem je k prostudování a mohu vám je sdílet, zajímá-li vás problematika víc. Osobně jsem ale mnohem zvědavější, jak si ta tvrzení ověřím na své vlastní zahradě.

Co se skrývá v lahvičce?

V různých typech Weiki jsou v různých poměrech zastoupené tyto probiotické kmeny:

Lactobacillus casei – posiluje imunitní systém, rostliny se stávají odolnějšími vůči infekcím a patogenům. Podporuje růst prospěšných hub v půdě.

Lactobacillus paracasei – pro celkový lepší imunitní systém rostliny.

Lactobacillus rhamnosus – díky této bakterii rostliny lépe snášejí mráz, sucho, horko a jsou odolnější k plísním.

Lactobacillus hilgardii – podporuje látkovou výměnu (i v kompostu nebo znečištěných půdách)

Lactobacillus parabuchneri – zlepšuje prodyšnost půdy a pomáhá snížit její teplotu.

Enterococcus durans – vytváří a stabilizuje užitečnou mikroflóru v kompostu a půdě.

Co a jak testuju já

Jako první jsem dostala už v zimě k testování Weiki na pokojové květiny a na kompost.

Existují ale i další probiotika, speciálně zaměřená na: zeleninu (i extra na rajčata), balkonové květiny, okrasné rostliny a dřeviny nebo obecně pro zahradu. Každá lahvička má specifické složení probiotik, která mají nejvíc prospívat právě daným plodinám. Detailněji vám to popíšu jindy.

Pro všechna půdní probiotika platí

Lahvička musí být v chladu, třeba v ledničce!!! Podobně jako jogurt – jde o živý výrobek, který po otevření a hlavně v teple degraduje, kultury postupně umírají a efekt by byl menší. Probiotika se aplikují zálivkou nebo postřikem. Nejdůležitější je to samozřejmě na jaře, ale dobře poslouží po celou sezónu.

Weiki na pokojové květiny

Z jednoho balení vyrobíte spoooooooouuuuuusssstuuuu zálivky. Takže pokud nemáte doma tolik květin, klidně se o Weiki podělte s dalšími. Protože nemá smysl syslit si je dlouho nad rámec trvanlivosti.

Na 7 l zálivky stačí 7 ml probiotik (1 víčko). Zaléváte 1 x za deset dní.

Musím teda říct, že to z té lahvičky vůbec neubývá. Výrobce by ji klidně mohl dělat i menší. Tak prostě sdílejte.

Weiki Pokojové květiny má explicitně svědčit orchideji, begonii, fíkusu a monsteře. Ale samozřejmě i dalším pokojovkám.

Pozitivní efekt se má dostavit už po pár týdnech. A já si už opravdu jednoho zlepšení všimla.

Nemusím tolik zalévat! Weiki se má aplikovat 1 za deset dní. Dřív jsem byla zvyklá zalévat pokojovky každý týden (max. po 7 dnech), v létě pak klidně i po třech, čtyřech dnech. Teď mi stačí v pohodě doporučovaný desetidenní interval zálivky s weiki (samozřejmě lze v mezičase dle potřeby zalévat i čistou vodou bez probiotik – ale já to teď nepotřebuju). Takže jsem velice zvědavá, jak to bude probíhat, až udeří horka.

Co bych ještě potřebovala: aby mě probiotika zbavila mšic na fíkusu. Tenhle chudák se s nimi pere už strašně dlouho. Nepočítám, kolikrát jsem ho myla mýdlovou vodou… zase se vždycky znovu vrátily. Jestli nastane v tomhle směru zlepšení, tak budu volat sláva a doporučovat probiotika na potkání.

Kam to ještě leju: nemám doma moc pokojovek, tak Weiki zalévám i rýmovník, bylinky a květináče, ve kterých pěstuju klíčky. Ptala jsem se výrobce a nevadí to, nic tím nezkazím, jenom efekt nemusí být takový, jako když použijete weiki přímo šité na míru dané plodině. Čili v případě bylinek by to nejspíš byl univerzální přípravek na zahradu, ale chystá se i speciál pro bylinky. Právě se testuje. Nově jsem dostala Weiki Zahrada, Weiki Rajčata a Weiki Zelenina. Takže o svých dalších pokusech poinformuju zase příště. Weiki Zahrada jsme právě s Vašíkem poprvé zalili sazeničky salátu.

PS. Ten rýmovník jede jako o život. Nejsem si jistá, že takhle bláznil i dřív, ale každopádně si z něj teď dělám v obýváku popínavku. Kam až se doplazí…. vyfotím zas příště.

Rostlinkám i vám na zdraví! Ať nám právě teď, ještě víc než kdy dřív – ROSTOU!

Tohle je historicky první video z mé zahrady, které jsem nějako sestříhala. Ne, kameraman ani režisér ze mě nebude, ale snad jde hlavně o obsah. A já se přece budu zlepšovat, že? 🙂

Chci postupně sdílet co nejvíc svého zahradnického know-how. Proč ZROVNA TEĎ?

Protože…

… zahrada je antidepresivní. Zjistila jsem to před šesti lety a vím, že dokud se udržím na nohou, budu pěstovat. Hrabat se v hlíně. Vonět k ní. Těšit se ze zázraku, jak z „ničeho“ roste „něco“, a že moje ruce jsou toho prostředníkem.

… zahrada nám dává jídlo, které nemusíme jít kupovat. Samozásobitelství nikdy nebylo tak důležité jako právě nyní.

…. zahrada je učitelka. Pro mě i pro děti. A teď – když mají děti zavřenou školku a školu – je pro nás školní lavicí, laboratoří i tělocvičnou. Školou skutečného života.

… zahrada je sport. Všestranně posilující celé tělo, to mi věřte. 😀

… a přišla jsem o kontakt s vámi na besedách, takže je chci takhle trochu suplovat.

Jestli v něco doufám, tak že tenhle koronární průšvih odstartuje návrat lidí k pěstování jídla. Že zase začneme používat tu úrodnou půdu kolem nás k tomu, co umí.

♥ Abychom měli co jíst.

♥ K naší radosti.

♥ K našemu zdraví.

Možná právě teď spousta lidí hledá informace, inspiraci, návody, postupy… A něco je prostě dobrý vidět, nejen o tom číst. Takže Slámo, toč to! 😀

Napište mi, jaká témata by vás zajímala. Pokusím se vám to všechno postupně natočit.

Jo, a točit chci i v kuchyni. Rozdala jsem za poslední dny hodně lidem kvásek, takže tady je první video k tématu „jak se starat o kvásek a jak si ho množit“.

Držte se zdraví! A zachovejte si aspoň trochu optimismu.

Jo, nečekají nás snadné časy. Vlastně se docela třesu hrůzou, co přijde. Ale sotva přijedu na zahradu a rozhlídnu kolem sebe, najednou je mi všechno jedno. Co plácají v televizi ti neschopní panáci tam nahoře. Jak těžká ekonomická krize nás postihne jako svět, jako ČR i mě jako Slámu v botách. Jestli budeme mít s mužem práci, jestli nakonec doopravdy dostavíme dům – i když jsme už tak blízkoooooo -, jestli to ve zdraví přežijeme.

Když jsem na zahradě, nemyslím na nic zlého. Slyším jen ty ptáky, kteří taky na žádný koronavirus nemyslí. A je mi dobře. Tady a teď. Žiju. Právě teď žiju. Je to zázrak. Děkuji ti, zahrado, že mi tenhle pocit umíš vždycky dát. Kéž bych odtud nikdy nemusela odcházet….

Přeju vám hodně sil aktuální situaci zvládnout, pevné zdraví i nervy! A pokud jste jako já zahrádkáři, tak AŤ VÁM ROSTOU! Teď víc než kdy jindy!

A mně taky: Ať rostou! ♥

KOUPIT MOU KNÍŽKU a udělat tak radost Slámě v botách (a drobně ji tím finančně podpořit) můžete ZDE.

Víc o mých knížkách ZDE.

Zima už letos nebude, je to jasný. I moje tělo ji vzdává. Začíná totiž dostávat chuť na lehčí a zelenější jídla. Prostě je čas na pesto!

O víkendu to najednou přišlo. Neodkladná chuť vyndat z mrazáku předposlední skleničku loňského pesta z medvědího česneku a sníst ho jenom tak s těstovinami (a trochou cibulky osmažené na špeku:-)). Celou zimu jsem si na takové lehké jídlo ani nevzpomněla, zato jsem do sebe zimomřivě tlačila vývary, guláše a hovězí na houbách. 🙂 A teď si najednou otevírám i tu poslední medvědočesnekovopestovou skleničku. Ale to je v pořádku. Nová sezona výroby čerstvých už pest klepe na hlínu! 

Jaká pesta dělám v které roční době?

Řídím se tím, co zrovna na zahradě nebo v přírodě roste. Základ všech pest je až na výjimky stejný (viz dále) a skladování také.

• Čerstvé pesto vydrží v lednici cca měsíc. Někdo říká že i déle, nemám to vyzkoušené. Na vrchu skleničky musí být vrstvička oleje, která chrání obsah pod ní před zkázou. Tip: Lepší je dělat pesta do malých skleniček, které spotřebujete naráz. Ve velké zavařovačce, ze které opakovaně odebíráte menší množství, se vám pesto může zkazit.
• Máte-li pesta hodně, klidně ho v malých skleničkách zmrazte. Co vyndáte, spotřebujte okamžitě a naráz. Mám vyzkoušené, že zmrazené pesto v pohodě vydrží do další sezony a chutná jako čerstvé. Ani barva netrpí.
• Ne, zatím jsem pesto nezkoušela sterilovat. Máte-li s tím zkušenost, prosím napište mi ji do komentáře.
• Jako základ používám především loupaná konopná nebo dýňová semínka. Nejčastěji u pesta z polníčku, medvědího česneku, bršlice, kopřiv, lichořeřišnice… . V rajčatovém pestu jsou výborná slunečnicová semínka. Zcela se vyhýbám lněným semínkům – pestům dávají gelovitou konzistenci a nahořklou chuť. Občas dělám pesto z pražených loupaných mandlí, naopak z piniových oříšků či kešu jenom výjimečně kvůli jejich ceně a exotičnosti. Radši se držím „selštějších“ zdrojů.
• Skoro vždy přidávám trochu najemno utřeného česneku, poměrně dost soli, opravdu dost panenského oleje (olivový, řepkový, slunečnicový) a k dochucení může být i troška nějakého výrazného, exotičtějšího oleje (dýňový, lněný – se všemi ale bacha, jenom trošku!). Vůbec nedávám sýr, ten si do pesta mícháme až na talíři – teprve až když jdeme jíst. Mrazit pesto se sýrem mi připadá nesmysl.

Základní recept:

mísa něčeho zeleného (polníček, kopřivy…), 1 hrnek semínek, 1/2 hrnku olivového oleje, 2 stroužky česneku, cca 1 – 2 lžíce himalájské soli (dosolujte postupně, slané chuti se ale v pestu nemusíte bát), volitelně čerstvé bylinky ze zahrádky: petrželka, řeřicha, oregano, pažitka, klíčky ředkviček (více o klíčení v minulém článku Průvodce klíčením v hlíně i na talíři)

Zima rovná se polníček

V zimě má sezonu polníček. Většinou na tenhle polní salátek v chladných měsících moc chuť nemám, jen s ním tu a tam dozdobím jídlo. Ale právě teď, v předjaří, přichází jeho chvíle v pestu.

Březen – to je medvědí česnek!

V březnu přichází čas medvědího česneku. Má krátkou sezonu, ale to nevadí, aspoň si tu práci odbydete najednou.

• Z většiny úrody dělám pesto. Další část úrody nasekám najemno a dávám zamrazit do menších sáčků. A do třetice také dávám pár listů sušit a poté rozdrobené skladuju ve skleničkách. O část chuti i vůně takhle sice přijde, ale je to možnost pro ty, kdo nemají velký mrazák.

Tipy, jak pěstovat medvědí česnek na zahradě, najdete v mojí knížce nebo ve starším článku Jak pěstovat medvědí česnek ze sazenic (moje zkušenost).

Duben a květen, bršlici dlabem

Duben a květen je časem pesta z kopřiv a mladé bršlice kozí nohy.  Nejlepší je smíchat to všechno dohromady. A přihodit můžete i pár sedmikrásek nebo lístků pampelišek (ale těch fakt jen pár, ať pesto nemáte hořké)! Vždy použijte mladé rostlinky nasbírané v čistém prostředí. Přesný recept máte v mém starším článku Očistné jarní pesto z kopřiv, bršlice kozí nohy a semínek.

TIP: Nebojte se přidat do pesta i mladou lebedu. Víc o jejím kulinárním využití píšu v Sláma v botách 2: Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty!

Léto má červenou. A zelenou 🙂

Od července do září jedu v rajčatovém pestu s naklíčenou slunečnicí. A hned, jakmile se mi rozroste bazalka (obzvlášť miluju tu citronovou), dělám pesto z ní. Recepty na obě tyhle mňamky jsem sdílela už dřív, takže zde pouze připomínám.

Na rajčatové pesto jsou dobrá sušená, ale jdou i pečená rajčátka. Úplně super jsou rybízáky pečené v troubě. Jo, a ta slunečnice nemusí být nutně klíčená. Může být prostě jenom opražená. Klíčení je ale přidaná hodnota.

Recept máte ve starším článku Pesto z pražené klíčené slunečnice a sušených rajčat.

Září, říjen, listopad

Petrželka, lichořeřišnice nebo celerová nať, to jsou tři z podzimních možností, z čeho si teď dělat pesto. Do pesta z lichořeřišnice přidejte nejen listy, ale i květy a poupata. Dostanete zdravotní bombu a obrovského spojence proti zimnímu marodění – lichořeřišnice je přece silné přírodní antibiotikum.

Pesta vyrábím i z natě od petržele a celeru, protože je mi líto všechno to voňavé zelené dávat jen do kompostu. Nať hojně suším, nasekanou mrazím, ale i pesto se z ní dá udělat. Jen bacha na celerové lístky, jsou dost výrazné, takže základ udělejte z petrželky a celeru přidejte míň. Každopádně to bude omamný ohňostroj. 🙂

Leden, únor – a začíná to odznovu!

A jsme zase na začátku, u nové sezony polníčku, který právě zvesela roste. Snad jste své loňské zásoby pesta už dojedli. 🙂

Tak hodně kulinárního nadšení a zelené jaro v kuchyni přeje Verča, Sláma v botách

A ať vám rostou! ©

PS. MOJI KNÍŽKU KOUPÍTE ZDE.

A ráda se s vámi potkám na svých nejbližších akcích

Beseda se Slámou v botách – Louny, so 29. 2. od 16. hod., Městská knihovna, kongresový sál

Zeměchy – stř. 4. března, od 16.30., hasičská zbrojnice

Chomutov – 12. března od 17. hod., Městská knihovna

Peruc – 3. dubna, od 18. hod, Obecní knihovna

Praha – 16. dubna, 8 – 17. hod., konference Zpátky k jídlu! , České zemědělské muzeum

Lenešice – 22. dubna od 16. hod, Obecní knihovna

Manžel už stříhá metr, že bude mít stavbu našeho domu konečně za sebou, bohužel já mu o víkendu vymyslela novou práci. Jde o ty dvě hnusné betonové zdi u domu. No, něco s nimi přece musíme – musí! – udělat.

Stěhování se nám neoddiskutovatelně blíží. Moje maminka se nedávno vrátila z namátkové kontroly, jak ve Vlčí pokračuje stavba, a pronesla šokující větu: „Veru, vy se budete na jaře stěhovat!“

Jenom jsem stála a zírala na ni. „Myslíš, mami? Jako fakt to na tebe tak působí?“

A ona mi to s jistotou odkývala. „Ten barák máte skoro hotovej,“ pronesla, jako by byla nějaký zkušený stavbyvedoucí. Ale očividně jí stačilo vidět, co vidí: že kotel topí, voda teče, světla svítí a podlahy jsou už taky všude položený. Takže co ještě? Dovymalovat a nastěhovat nábytek?

„A na jaře už zaseju ředkvičky do záhonů před svým domem…,“ vydechla jsem, když jsem vstřebala, co mi to maměnka říká. Ale hned pak mi přišla na mysl ta zeď. Dvě zdi…

Obludy na očích

Náš svažitý pozemek je plný nevyzpytatelných terénních zlomů, které sice dělají to místo zajímavým, ale ne praktickým, chcete-li cokoliv pěstovat. A tak už bývalí hospodáři řešili náročné podmínky po svém: svah za domem kdosi zpevnil betonovocihelnou zdí, která chrání dům před tím, aby se na něj z onoho svahu valila úrodná půda. Je to čistě funkční opatření. Asi i nutné. Ale pěkně nevypadá.

Druhou podobně „funkční a nutnou“ zídku zbudoval loni na pozemku i aktuální hospodář – manžel -, a to pod mým políčkem na zeleninu. Jsem za tu zídku vážně vděčná, protože jsem loni díky ní poprvé pěstovala zeleninu na rovině, aniž se mi ze záhonů splavovala voda a půda na trávník. Nebesa, to je takové požehnání, mít rovné záhony! Kdo nikdy nezkoušel něco pěstovat ve svahu, neví, jak debilní to je. Jenomže… ehm, skutečnost, že něco „vyřeší váš debilní problém“, ještě neznamená, že se vám na to řešení bude i pěkně koukat. Ta opěrná zídka pod záhony prostě hezky nevypadá, bez ohledu na to, jak moc mi přišla vhod.

Jenže když se teď do Vlčí přestěhujeme, budu mít obě šeredné zdi dennodenně na očích. Nedalo by se s nimi po estetické stránce teda něco dělat?

Tuhle otázku si bohužel nepokládám pouze v duchu, ale položila jsem ji i svému muži. Zcela bezelstně a nahlas. Takže jsem se pak pro změnu něco dozvěděla já od něho.

Jak si srovnat priority

„S čím jestli by se nedalo něco dělat?“ zeptá se mě muž nevěřícně, když se za ním v pondělí stavím na stavbě a dřepneme si se svačinou na podlahu v budoucím dětském pokojíku. Odtud máme bohužel jednu „tu zeď“ jako na dlani. A tak to nadhodím. Že se na ni nedá dívat a musí(me) něco udělat hned, jak se přistěhujeme.

Muž si mě překvapeně změří. „To myslíš vážně?“

„No, myslím,“ povím už o trochu míň jistě, když vidím, jak si mě prohlíží. „Přece na ni nebudeme celé dny koukat. A na tu druhou zídku u záhonů taky.“

Manžel se podívá tím směrem a pak se málem začne smát. „Veru, tobě připadá, že tu už nemám žádnou zásadnější práci, než řešit nějaké zdi, které jsou funkční, ničemu nevaděj, jenom nejsou tak úplně podle tvých estetických měřítek?“ pohlédne na mě pobaveně.

„No tak jako… teď ještě práci máš, to já vím. Ale až se přestěhujeme…“

„A co takhle fasáda? Nevadí ti, že není dodělaná?“ otáže se muž zvědavě.

„No, to je pravda, že fasáda je zatím taky dost ohavná,“ připustím.

„Nejenže je ohavná, ale hlavně protopíme majlant, dokud nedodělám zateplení! To je skutečná priorita,“ povzdechne si manžel.

„Tak dobře, ale až fasádu dokončíš, pak by ses do těch zdí mohl pustit, ne?“ držím se však dál svých zdí.

„Pak jsem plánoval dodělat terasy. Abychom si do baráku na podzim nenosili bláto,“ předestře mi muž svůj další stavební záměr.

Když si představím, jak aktuálně vypadá prostor za domem, připustím, že terasy by to teda chtělo. Protože teď se za domem válí samá hlína a štěrk. „Ale hned potom už bys mohl…“

„A potom se vrhnu na altán. Ať konečně zmizí ze zahrady ta hromada opuky. Nebo tobě tam ty šutry nepřekáží?“ otáže se mě manžel trpělivě a já – chtě nechtě – musím zase souhlasit: „Ba jo, to by taky bylo dobrý, kdyby už ta hromada zmizela. Zabírá místo, kam jsem chtěla vysadit ovocné keře.“

„Takže jinými slovy, Verun, mám letos zase až do zimy co dělat. Sama to vidíš. A to vůbec nepočítám, jaký všechny možný nedodělky zůstávají vevnitř v baráku. A je mi úplně jasný, že sotva se nastěhujeme, tak tě najednou taky začnou hrozně štvát a budeš s nimi chtít okamžitě něco dělat. A to ,něco´ abych samozřejmě dělal já, že?“ obejme mě manžel kolem ramen jako malou holku.

Pak s povzdechem podotkne: „Já vím, že ty bys coby nepraktická žena nejradši se vším začínala od konce, z druhé strany a vzhůru nohama, ale nech stavbu prosím tě na mě. Já vím, co kdy a proč dělám.“

Trapně sklopím oči. To jsem ale dostala od muže nakládačku. Když ale ty oči zvednu, kromě zdi, u které se můj zrak opět nespokojeně zastaví, si všimnu i manžela, kterak do sebe právě tlačí nutričně vyvážený cibulovosýrový toust, který jsem mu – já, nepraktická – přivezla ke svačině. Aby mi tu prakticky netrpěl hlady. A jsem to čirou náhodou opět já, nepraktická, kdo k večeři chystá hovězí guláš (jen pro tvrdě pracujícího muže, sobě namáčím hrách….) a kdo včera pekl dva pecny chleba a buchtu přes celý plech na zahnání mužových nočních chutí.

Tak já nevím, ale že bych byla se svým počínáním úplně mimo?

A zrovna v tu chvíli, kdy se chci proti manželovým závěrům ohradit, mě najednou něco napadne. Taková rychlá myšlenka, ale když se zase podívám na zeď před sebou, najednou vím, že ten nápad není k zahození. Že by čistě PRAKTICKY mohl fungovat!

Vyskočím, rozloučím se s mužem a rychle vyrazím domů. Hledat semínka. Já mu totiž dám zeď… vzhůru nohama….!

Stěhování do polotovaru

Jako aby to nevyznělo blbě, on má manžel pravdu. Do Vlčí jezdí každý den, a tak má lepší přehled než já o tom, co všechno je tam třeba ještě udělat. Když se tam někdy namátkově zjevím s ním, taky pak najednou vidím stavbu jeho očima a i na mě vyskakují samé to-do-listy. Protože nejen fasáda, altán a terasa, ale taky tohle a tamto a támhlecto ještě není dokončené. Ze stropu visí žárovky, na oknech chybí závěsy a nemáme vůbec žádný nábytek. Vyrobený ani vybraný. Vrata na dvůr jsou rezavá a zavíráme je kusem stočeného drátu. Místo schodů máme pár betonových tvárnic a dvorek plný písku, starých cihel a rozježděného bahna. Všude se něco povaluje, ale nemůže to zatím zmizet, protože „se to ještě potřebuje při stavbě“. Do stodoly chybí funkční vrata (ta provizorní dvířka z prkýnek tam nemůžeme mít na furt). A radši nebudu zmiňovat, jak nevábně vypadají rozpadlé prasečí chlívky (nebo co to bylo) pod oknem kuchyně. To budu mít při vaření parádní výhled. Nebo ta zeď k sousedům, kterou z části nahrazuje rezavá plechová vlnovka…

A tím to-do-seznamy zdaleka nekončí, spíš začínají. Protože co například ten rozpadlý, do země zakutaný sklípek vzadu na zahradě? Kam přestěhujeme a čím zamaskujeme nevzhlednou plastovou nádrž na vodu? A co potok? Tahle část pozemku je vůbec kapitola sama pro sebe. A úplně všude kopřivy, zatímco já bych někde chtěla aspoň jeden vyvýšený záhon. Ne proto, že to je in, ale protože by se na něj hezky dívalo.

Takže chápu, že když pak přijdu „otravovat s ošklivou zdí“, má mě manžel za nepraktického šílence. A nemá naprosto žádnou motivaci přikládat „mým zdem“ jakoukoliv důležitost. I když už jsme skoro v cíli, naše cesta bude pokračovat i za cílovou páskou ještě fůru let, protože se nastěhujeme do polotovaru. (Tímto se omlouvám návštěvám, že u nás budou dočasně sedávat na bedýnkách, s žárovkami nad hlavou a s výhledem na zbořené chlívky.) Naštěstí piju levandulovej čaj a vykuřuju se rozmarýnem, abych neztrácela fokus a nepropadala z toho panice.

Nicméně zrovna ty zdi mě z nějakého nepochopitelného důvodu vzrušují víc než cokoliv jiného nedodělaného – a ani rozmarýn s levandulí na ně nezabírají!

Takže musím nechat manžela manželem, ať si řeší svoje nedodělky „od začátku a ve správném pořadí“, a své zdi si prostě pořeším přednostně JÁ SAMA. Nějak. Od konce a obráceně, ale aspoň mě hned napadá jak. Cha!

Všechno je lepší než beton

Každý rok bojuju na zahradě s nedostatkem záhonů. Loni jsem budovala nový záhon pro bylinky, který se opět už v půlce sezony ukázal malým. A na hlavním políčku nezbylo dost místa pro brambory (článek Kam si to mám strčit aneb Bitva o trávník). Ani pro papriky a jahody. Takže letos prostě expanduju přes zeď. No ano. Přes OBĚ TY HNUSNÝ ZDI!

Začnu pěstovat vertikálně. Nechám obludy něčím obrůst, ale ne zdola nahoru, jak teď možná napadá praktické zahrádkáře. Já na to půjdu shora dolů! Jak to, že mě to doteď nenapadlo? Pod jednou zdí vede mlatová cestička a pod druhou je v plánu terasa, takže schovat zdi za nějaké popínavky je vyloučené. Ale převis může přece taky vypadat dobře. Než beton musí vypadat líp úplně všechno!

Zamnu si ruce, když si představím, jak se moje letošní sklizeň ještě znásobí, když začnu kromě horizontálních ploch zahrady využít i plochy vertikální. Já, obrácená, od konce a vzhůru nohama přetočená žena, na to vyzraju.

A co do záhonů nad ty zdi vysadím? Tak v tom mám najednou taky naprosto jasno.

Mít plán

Už loni to na zahradě vypadalo na pár místech tak, že některé dýně a fazole, které jsem vysadila na políčku až u zídky, se přes ni začaly po čase plazit ven. Nebyl to záměr, ale velmi rychle jsem to jako záměr začala prezentovat, protože se na to moc pěkně dívalo. No tak to tak letos udělám opravdu záměrně. A se všemi dýněmi a fazolemi, které budu pěstovat. Nasázím je po celé délce svých slavných zdí! Šlahouny povedu přes jejich okraj, schovám příšery a ušetřím si tolik místa.

Čekali byste takovou úvahu od blondýny?

Ano, s tou dlouhou, vysokou zdí u domu to bude krapet složitější. Zeď je totiž ve stínu a tvoří za domem jakési zákoutíčko, které může v parném létě poskytovat kýžený chládek a soukromí, jenže těžko říct, jestli tam fazole a dýně dozrají. Možná k nim zkusím zasít ještě ačokču s lichořeřišnicí, ať je nabídka širší (A jestli máte nějaké další nápady, tak mi prosím určitě poraďte.) a uvidí se, čemu se tam bude dařit. V budoucna to pak třeba vyřeším líp.

Zatím mi to ale připadá jako plán. Jako zatraceně dobrej plán pro novou zahradnickou sezonu i naše spokojené přestěhování. Obojí už ťuká na dveře. Po čtyřech a půl letech pěstování na dálku a svépomocné stavby přijde velká změna – já a můj muž se začneme nacházet na stejném místě. Mezi stejnými čtyřmi zdmi.

Tak možná proto mi právě na těch zdech tak záleží! 🙂

PS. Až brzy začnu sdílet fotky z našeho nového obydlí, prosím jenom nám nepište, že nás uvnitř čeká ještě moře práce. Ani o fasádě prosím nepište nic. Nebo o bordelu za domem. A explicitně vás žádám: hlavně nic nepište o jistých dvou zdech! Co ale udělat můžete? Popřát mým dýním, fazolím, ačokče a lichořeřišnici, AŤ MI ROSTOU!

Poklidný a pozitivní závěr zimy vám přeje Verča-už-brzy-přestěhovaná-Sláma v botách

A AŤ I VÁM ROSTOU!

DÝNĚ

Dýně se obecně moc nehodí do stínu kvůli náchylnosti k plísním (to jsem si vyzkoušela v minulých letech). Vertikální pěstování je ale o něčem jiném – voda z listů okape, plísně by tudíž nemusely bujet. Postřik z přesličky to taky jistí, návod máte v knížce. Vertikálním pěstováním ušetříte hodně místa. Pravděpodobně takhle zkusím vysadit hlavně hokkaida, protože mají obvykle nejmenší (nejlehčí) plody. Špagetové dýně, máslovky a olejné dýně jsem měla loni tak obří, že mám trochu obavy, jestli se plody udrží. Ale za zkoušku nic nedám a poreferuju vám.

FAZOLE

Vhodné k vertikálnímu pěstování jsou tyhle veliké šarlatové fazole. Rudě kvetou celé léto a jsou nesmírně okrasné. A chutnají nám. Nejí se lusky, nechávají se dozrát na zrno. Fazolky, které dozrát nestihnou, vyloupněte nedozrálé a uvařte si je jako výbornou zeleninovou přílohu (cibulka, sádlo, špek česnek…) . Sušit a skladovat se ale dají jen ty dozrálé.

Návod, jak pěstovat fazole a dýně, najdete v mojí knížce Sláma v botách 2: Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty!

AČOKČA

Dařila se mi nejvíc předloni. Loni mi na stanovišti uschla – mou chybou, nechodila jsem ji zalévat (protože se k ní nedalo dostat přes TU HROMADU OPUKY, co letos zmizí v altánu:-)!) a bohužel na zálivku je tahle rostlina náročná. Když má dobré podmínky, odměňuje se křupavými plody tvarem podobnými okurkám a chutí zeleným paprikám. Přidávala jsem je nakrájené do zeleninového rizota, do leča, prostě všude, kam se dá strčit i paprika. Větší plody se dají i plnit.

V dubnu si začněte chystat sazeničky – semínka vysejte do květináčků podobně jako dýně. Chtějí hodně humusu a zalévat. A od půli května (po posledních mrazech) můžou přijít sazenice ven, nejlíp hodně do teplíčka, klidně do fóliáku, máte-li místo. Potřebují oporu, po které se pnou. Místo u „mojí“ zdi nebude zrovna nejteplejší, přesto to zkusím. Semínem mám dost ještě z předloni. Původní jsem získala ze Semínkovny Louny a i letos jich máme v semínkovně hodně, takže jestli vás ačokči zaujaly, skočte si k nám pro ně.

LICHOŘEŘIŠNICE

Bohužel chutná dřepčíkům, poslední roky mi ji nemilosrdně likvidují. Vyplatí se proto sazeničky přikrýt v kritickém období nájezdu dřepčíků (duben, květen, červen) bílou netkanou textilií, tím se její šance významně zvyšují. Vyplatilo se mi to loni i u květáků, růžičkové kapusty a brokolic (článek Co zná každý červnový zahrádkář aneb Nekolabuju, pěstuju. A návod na 39 top brokolic, květků a ještě mnohem víc!). Lichořeřišnice je jednoletá a nesmí přejít mrazem, takže se seje až koncem dubna. Stín by jí vadit neměl, voda jí přijde vhod.

A co dalšího byste mi poradili nechat přes mé zídky viset? Napadá vás i něco čistě okrasného? Třeba nějaká trvalka...? Děkuju předem za vaše tipy. 🙂 ©

Víc o mém pěstování a manželově svépomocném stavění domu si můžete přečíst v pár starších článcích a hlavně v mojí nové knížce, která je celá o tom!

Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty! O čem je SLÁMA V BOTÁCH 2

Moje knížky

A prosím, kdo jste už knížku četli, malá prosba: napsali byste k ní prosím pár slov hodnocení na Peoplecomm a Martinus? Ať mám já i potenciální další čtenáři zpětnou vazbu. Dííííky moc! 🙂