Ano, doopravdy myslím Maltu s velkým M. 🙂

Na větší cestování nebyl poslední roky prostor, ale dům už nám tak nějak stojí, i děti poporostly, a tak jsme letos o Velikonoce sbalili kufry a odletěli za poznáním něčeho nového. Abychom ze světa pro jednou viděli i trochu víc než jen naši zahradu…

Uložím si tu postřehy z pobytu, protože bych je nerada zapomněla. Malta totiž udělala dojem! VELKÝ DOJEM!

Ultimátní cestovní itinerář

„Erneste, co musíme na Maltě rozhodně vidět?“ vyzvídala jsem před cestou na kolegovi angličtináři, který se na Maltě narodil.

„Everything, Veronika,“ zněla ultimátní odpověď, kterou jsem nejprve považovala za vlastenecký bonmot. Ale pak jsem se podívala do mapy a došlo mi, jak maličká ta Malta vlastně je. Při velikosti ostrova 10 km na šířku a 20 km na délku (zhruba) asi opravdu zvládneme vidět úplně vše! Malta je nejmenší členskou zemí EU, desátou nejmenší zemí na světě a de facto už se z ní stává městský stát. Ale o zalidnění Malty až o kousek dál.

Na doporučení jsme se ubytovali na pobřeží v Ernestově rodném městě Sliema. Přes záliv sousedí s hlavním městem Vallettou a je to prý ideální výchozí bod pro cestování po celém ostrově, startují tu téměř všechny autobusové spoje i „ferries“ (vodní autobusy). A letiště nedaleko. Díky tomu je ovšem Sliema turistický ráj, alespoň tak jsem to vyrozuměla z fotek.

Přilétáme v noci, a protože autobus už nám z letiště žádný nejede, objednáváme Bolt, který nás za 14 E odveze během čtvrt hodinky až k našemu domu. Podle jedné internetové diskuze je tu sice Bolt levnější než klasické taxi, akorát řidiči jsou často Pákistánci nebo Arabové, kteří nevědí, kam mají vlastně jet. Náš řidič Muhamad nás ale spolehlivě dovezl, kam měl, a tak jsme v půl druhé šťastně padli do postele. A i když na velké rozhlížení a sbírání dojmu nebyly v noci podmínky, stejně nám ale okamžitě došlo, že jsme se patrně ocitli uprostřed něčeho opravdu krásného…

Ráno potvrzuje, že noční dojem nelhal. Sliema je sice turistické město plné hotelů, kaváren a moderních apartmánových domů na promenádě, my ale bydlíme uvnitř historické čtvrti, která nám doslova vyráží dech. Okamžitě vyrážíme na průzkum, s očima navrch hlavy.

Tradiční maltská architektura je jedinečným mixem evropských a arabských prvků. Chvíli si připadáte jako v Toskánsku, při pohledu z balkonu (na rovné střechy, na kterých to žije) pak zase jako v Maroku. Barevné vyřezávané arkýře zdobí každý druhý kamenný dům a pravděpodobně sloužily (slouží?) k tomu, aby se vnitřní prostory domů v létě nepřehřívaly a v zimě dům nepromrzal. Pod arkýři do stejných barev laděné zdobené dveře s klepadly, kamenné schody u portálů, květiny v oknech či na zápražích, kovaná zábradlí balkonů, to vše v úzkých uličkách známých ze všech zemí, kde je třeba chránit se v létě před horkem. V ulicích ostře se svažujících k moři mi vyskakují i vzpomínky na San Francisco. Oči z té krásy přecházejí a manžel – architekt – nestačí cvakat záběry. „Tohle je skvělá inspirace do práce,“ září spokojeně.

Slast má jméno pastizzi

I pro mě jsou naše první procházky sliemským „backtownem“ velmi inspirativní. Okamžitě vidím pár grocery shopů (nárožní obchůdky s potravinami), obchůdky se zeleninou a ovocem, dva „butchery“ (řezníky), pekárnu a překvapivě také hned několik „national lotteries“ (sázkových kanceláří). Vida, Malťani jsou národ gamblerů! 🙂

Od Ertnesta mám nařízeno ochutnat pastizzi, tradiční maltské slané pečivo s různými druhy náplní, nejčastěji prý ricottovou nebo hráškovou. Koupíme si tedy v nejbližším grocery storu pastizzi k naší první snídani – kynutý se špenátovotuňákovou a druhý se sýrovou náplní. Jsou těžké jako cihla, syté a moc dobré! Hned posílám kolegovi fotku, ale on mě smete komentářem: „You don´t have the right one,“ a posílá mi fotku smažených pastizzi z něčeho, co vypadá jako listové těsto. „These are the best!“

OK, tak asi budeme muset postupně vyzkoušet všechny pastizzi ze všech pastizzerií na ostrově, abychom mohli domů dovézt ty skutečně nejlepší na košt. 🙂

Hlava na hlavě

Malta je už v dubnu plná lidí. Je to vyhlášený studijní ostrov plný jazykových škol, z celého světa sem proudí lidi za levnou výukou angličtiny (v porovnání se studiem v Anglii nebo USA). Čekala jsem tu dost mladých lidí, ale už přeplněné letadlo z Čech a to, jak rychle v lednu mizely letenky, bylo jasným signálem, že Malta bude populární nejen mezi studenty, ale tak celkově. 300 slunečných dní v roce, bohatá historie sahající do 6. století před naším letopočtem i bohatá přítomnost (33. nejvyšší HDI na světě) – to zkrátka chceš!

Malta je navíc silně katolickou zemí, křesťanské náboženství je dokonce ukotvené v ústavě a velikonoční tradice na Maltě patří k těm nejvelkolepějším (a nejstarším) na světě. Působivá procesí na Velký pátek a neděli velikonoční berou místní velmi vážně a stávají se pomalu, ale jistě dalších maltským turistickým lákadlem. Přiznávám, že i já jsem na ně dost zvědavá. Přijíždím z nejvíce ateistické země Evropy, a tak mě tenhle kontrast v prožívání Velikonoc hodně zajímá.

Na Zelený čtvrtek vyrážíme do Valletty. Za šest eur kupujeme pro nás čtyři zpáteční lístek na ferry, přeplout do Valletty trvá jen cca 10 minut – parádní spoj. Autobusem by to trvalo mnohem déle.

Už podruhé mám pocit, že se ocitám v nějakém krásném snu. Jsme v tak nádherném městě, že nemám slov, jenom zírám s otevřenou pusou a říkám si, že mi v hodinách zeměpisu asi něco zásadního uniklo. Řím, Benátky, Paříž – ano, tam to člověk čeká. Jenže proč mám pocit, že Vallettě tyhle profláklé městské krásky jenom stěží funí na paty?!?

„Tady je to celé na zapsání do UNESCO,“ žasnu, načež se z Wikipedie trapně dozvídám, že Valletta OPRAVDU JE CELÁ ZAPSANÁ NA SEZNAMU KULTURNÍHO DĚDICTVÍ UNESCO!!! Ups, tím se mnohé vysvětluje. Velkolepé paláce střídají ještě velkolepější kostely na velkolepých náměstích a ať zahneme do kterékoliv uličky, míjíme… ano…. velkolepé domy. 🙂 A opět ty barevné arkýře, vyřezávané dveře, květinová výzdoba, zdobená zábradlí, kamenné portály…

„Ach jo, chci tady bydlet, už nikdy odtud nechci domů,“ nechávám se unést, za což možná může i maltské sluníčko a sváteční atmosféra, která sálá z otevřených dveří kostelů. Svatostánky i ulice jsou slavnostně nazdobené a nasvícené, jako by té krásy nebylo už tak dost!

Procházíme město, kocháme se, cvakáme tisíc fotek a já si říkám, že laťku už jsme si nemohli nasadit výš. Nebudeme v dalších dnech zklamaní, nemáme už to nejlepší za sebou?

Ježíš, Jidáš, Pilát a spol.

Velký pátek je tu. Den, kdy „odlétají zvony do Říma“. Kostely sice utichají, ale je to pomyslný klid před bouří. Malťany čekají velkopáteční procesí, jeden z vrcholů místních Velikonoc.

Nejopulentnější procesí mají údajně proběhnout v historickém městečku Vittoriosa (jedno z tzv. Three Cities), ale tam je od nás horší autobusové spojení, takže na doporučení zamíříme na Velký pátek do Mosty, dalšího úchvatného historického města s obří kruhovou basilikou a procesím vyhlášeným zakuklenci s řetězy na nohou.

Při procesích se z kostelů vynášejí sochy představující výjevy Kristova utrpení o Velký pátek a nese je šest až osm mužů. Mezi sochami se průvodu účastní další stovky lidí – dospělých i dětí – převlečených za biblické postavy, hrají dechové kapely, pochodují skauti atd. a všichni se tváří smrtelně vážně. K tradici v Mostě patří i to, že za každou ze soch pochoduje několik kajícníků v bílých hábitech a kápích, s křížem za pasem, kteří jdou bosí a mají ke kotníkům přivázané řetězy! Vše ubíhá ve velmi pomalém tempu, takže procesí trvá několik hodin, obejde město a teprve až za tmy se vrací zpět do kostela.

Co si budeme povídat, jsme z toho v šoku. Z velkoleposti i náročnosti akce, z toho, že se v pětitisícovém městečku najde cca pět set lidí ochotných se něčeho takového aktivně zúčastnit! (A další stovky lidí to sledují…) Z toho, jak vážně všichni tuhle tradici berou. Naše běhání s pomlázkami a opíjení koledníků slivovicí a vodkou mi najednou připadá tak hloupé a nedostačující. I když někomu může přijít hloupý zase tenhle náboženský fanatismus. Já mám ale tradice a velké akce ráda, a tak vydržím nekonečné procesí sledovat dvě hodiny a i děti to snášejí statečně. Zvědavost na další masky (a mlsání sladkého fíkového chleba) fungují.

Nedělní ohňostroj kalorií

Nedělní procesí je v něčem podobné, ale mnohem prostší a nese se v jiné atmosféře – ponurou střídá radostná. Ráno se nachomýtneme k procesí v St. Julien´s, to je městečko sousedící se Sliemou, které jsme překřtili na party město, takový z něj máme dojem. Kavárny, restaurace, bary, apartmány, toho původního už tu moc k vidění není. A přesto se i tady místní sejdou, vynesou z kostela sochu vzkříšeného Ježíše a za zvuků kapely s ní spokojeně mašírují po městě, až mobily turistů nestačí cvakat. Před kostelem si od jednoho pána kupujeme domácí figollu – hutný velikonoční perník s mandlovou náplní politý čokoládou a zdobený čokoládovým vajíčkem ve staniolu. Vypadá to trošku kýčovitě, ale chuť je neskutečná! V puse mi vybuchuje ohňostroj kalorií, přesto nedokážu přestat jíst. Tohle by člověk zvrznul na posezení – a pak by týden nepotřeboval jíst, jenom to trávil! Figollu budeme muset koupit znova. A taky už víme, co přivezeme domů jako dárek z cesty.

Večer jedeme znovu do Valletty, zase na procesí. Už si říkám, jestli to trošku nepřeháníme, podobný nápad jako my mají navíc stovky dalších turistů, takže město je plné lidí a mě poprvé napadá, jak to tady musí vypadat v hlavní sezoně! Procesí je podstatně velkolepější než to v St. Julienu, ale vlastně stejné – spokojení lidé, všudypřítomná radost. Večer se vracíme přecpaným autobusem (ferry večer mimo sezonu a ještě o svátek nejezdí) a já mám velikonočních tradic pro tento rok už opravdu dost.

Plážové smaženky – v dubnu!

Ve zbylých dnech našeho pobytu se snažíme „vidět všechno“, což se vzhledem ke krásnému počasí podaří. Na sluníčku je na tričko, ve stínu na bundu, ideálně větrovku (místní se nebojí ani lehkých péřovek!), protože tu fučí silný vítr. My, čeští turisti, ale běháme v tom tričku, protože jsme od nás zvyklí na mnohem horší jarní teploty a navíc chceme nachytat bronz, aby každý viděl, jak jsme se měli dobře. 😀

Dokonce – opakovaně! – vlezeme i do moře. To je ledové tak, že přestávám dýchat, ale poté, co si připomenu Wim Hofa, a hlavně poté, co do vody bez keců naskáčou děti i manžel, se teda taky vykoupu. A protože Čech se přizpůsobí, přesvědčím samu sebe, že je to vlastně příjemný zážitek a koupání zařadíme do našeho každodenního maltského itineráře. Během pár dní jsou z nás smaženky se sloupnutými nosy, jelikož ve větru nám vůbec nedochází, jak sluníčko spaluje.

A co ještě na Maltě vidíme, navštívíme, zažijeme a zjistíme?

Historie pro fajnšmekry

Malta má obrovsky dlouhou historii (první osídlení cca 5200 př. n. l.!), která je tu všudypřítomná. A nemyslím teď zrovna archeologické muzeum ve Vallettě (nebo muzeum války – i to tu mají), ale historie dýchá ze starých staveb a všech těch krásných kostelů, které najdete i v nejzapadlejší vesnici. (Něco jako zapadlé vesnice tu ale vlastně nemají. Turisti to objevili už všude. :-)) Celý ostrov je bez nadsázky poskládaný z historických jáder Prah a Českých Krumlovů, kam vlezete, všude je to starobylé, velkolepé, krásné. Středověk se potkává s renesancí, barokem… Nakonec i v tom St. Julienu jsme pár starých uliček a kostelů objevili.

Za sedm tisíc let se na Maltě vystřídali Féničané, Římani, Byzanc, Maurové, Francouzi, Britové a nesmím zapomenout na řád johanitů (maltézských rytířů), který odtud střežil Evropu před Osmany. Tato ochrana byla zdrojem příjmů a bohatství ostrova. I v novodobé historii se Malta válečně vyznamenala, za druhé světové války z ní strategická poloha ve Středozemním moři udělala leteckou základnu spojenců, ale také cíl bombardování. Tisíce domů byly zničeny, ztráty na životech také obrovské, a tak si Malťané už během války vysloužili jako celý národ Jiřího kříž za zásluhy, který dodnes zdobí jejich vlajku. Jste-li milovníci historie, budete si tady spokojeně rochnit jako málokde. Jo a to jsem málem zapomněla na megalitické chrámy, hned sedm je jich zapsaných na seznamu UNESCO. Že už mě to ani nepřekvapuje…

Jak se tu mluví aneb kam se hrabe Babylon

Malta je dvojjazyčná země. Oficiální řečí je kromě angličtiny ještě maltština, takže všechny nápisy, hlášení v ausobusech či znělky v supermarketech – všechno jede dvakrát, maltsky a pak anglicky. Místní tu ale hodně mluví i italsky, Sicílii mají „za rohem“ a je to dáno i historicky. Do roku 1936 byla druhým oficiálním jazykem země právě italština. Až pak ji vystřídala angličtina. A tak v krámcích slyšíte lidi plynule přecházet z jednoho jazyka do druhého a do třetího, jako by se nechumelilo.

Maltština je pro nás Evropany neobvyklý jazyk. Na první pohled připomíná spíš arabštinu a taky že jo – jde o semitský jazyk , takže s arabštinou je příbuzná (a je tu i docela velká podoba s hebrejštinou). Je ale psaná jako jediný semitský jazyk „naší“ latinkou, a když se začtete, překvapí vás slova podobná italštině. I když vlastně my už víme, že to nepřekvapí. 🙂

Tenhle jazykový mix mě hodně bavil a jenom podtrhává kosmpolitního ducha, který se na Maltě silně hlásí o slovo.

Jak se tu vaří (schválně, co myslíte? :-))

Stejně mezinárodní je maltská kuchyně. Mix orientu, provensálské, francouzské, britské. Naprosto mi to vyhovuje. Po pastizzi se mi bude stýskat, ale taky po všem tom sladkém. Odjíždím o kilo těžší, ale kdo by všem těm „honey rings“, canollám a fíkovým a datlovým kapsičkám odolal. Sladké pečivo je hutné, často plněné náplněmi ze sušeného ovoce nebo ořechů a hodně kořeněné: kardamon, hřebíček, skořice, badyán…. něco, co já vážně hodně můžu.

Naopak tradiční maltský chleba je lehký jako pírko, s dírami ve střídce… všechna čest! Oč je chléb lehčí, o to vypečenější má ale kůrku. Proto se nejčastěji prodává už předem nakrájený, protože – říkám vám – tu chybu, že jsme si koupili nenakrájený chléb, jsme udělali jen jednou! Při krájení jsme si tak zasvinili celý apartmán (kusy kůrky létaly dva metry daleko), že už jsme pak kupovali jako místňáci jenom chleba krájený.

Jinak maltské kuchyni vévodí králík na různé způsoby (např. v rajčatové omáčce plné zeleniny) a samozřejmě mořské plody, hitem je tu chobotnice. Moc, opravdu moc mi tohle vyhovovalo. 🙂

Levno, nebo draho?

Jídlo tu ale není zrovna nejlevnější. V akcích si nákup poskládáte za podobné peníze jako u nás nákup bez akcí, ovoce a zelenina tu vychází na ceny jako u nás bio. To je trošku zklamání. Sicílie nedaleko, čekala jsem, že se tu naopak budeme ládovat kvanty čerstvého levného ovoce, ale při těch cenách to trošku rozmýšlíme. Bio v obchodem skoro není vidět. Zato narážíme překvapivě i na lokální výpěstky. Ve vnitrozemí jsou k vidění políčka a foliovníky, takže cibule, česnek, brambory i třeba citrony se dají seznat místní (a levněji). To je fajn. Nakupuju u zelinářky ze sousedního bloku, ať kupujeme rajčata, pomeranče nebo cibuli, vše hází do jednoho pytlíku a váží společně. Málokdy platím pod deset euro a v pytlíku mívám za tyhle peníze 4 maličké pomeranče, 2 mandarinky, 2 citrony, 2 cibule a pár cherry rajčat. Ta rajčata ovšem musím pochválit, jsou TÁK zralá! Už aby taky doma vypukla sezona.

Doprava. Ne, vlevo! 😉

Můj dojem: všude spousta aut, všude zácpy, auta (často hybridy) parkují, kde se dá. Doprava je tu opravdu silná. Jezdí se vlevo, na pronájem auta si tudíž netroufáme a asi po něm ani netoužíme, když pozoruju tu situaci. Vystačíme s autobusem a ferries. Ostatně tak mi to radil Ernest.

Kdybych byla Malťan, zkusím všude chodit pěšky. Protože přejet těch pár kilometrů ostrova je překvapivě zdlouhavé. Autobus staví na každém patníku a zajíždí do každé uličky, takže to, co na mapě vypadá jako výlet na pět minut, je autobusem vždycky nejmíň půl hodiny. Jízdní řády tu asi berou jen jako volnou inspiraci. Řidiči – většinou Indové, Pákistánci – přijíždějí v překvapivých časech, staví jinde, než podle mapy mají, ale jsou v klidu a ani ten nejvyděšenější turista je nevykolejí. Pohoda Maltaaaa. Chvilku nám trvá, než do tohoto (ne)systému pronikneme, ale pak už jsme klidní taky. Nakonec vždycky něco, co nás hodí domů, přijede. A když je úplně nejhůř – třeba když kvůli proudům v přístavu nejezdí ferry – bereme si Bolt. Nevychází to zase tak draho.

To autobusy (hromadná doprava se maltsky označuje jako tallinja) tak úplně levné nejsou – 21 eur za kartičku pro dospělého na týden, dítě 15. Jednotlivé jízdy vycházejí na 2 eura, až jedete jednu zastávku, nebo cestujete dvě hodiny. Skoro se ta lítačka na autobus nevyplatí. Výhodná je ale hlavně v tom, že nemusíte mít připravené drobné na lístek. Řidiči v autobusech nechtějí vracet, když to nemáte přesně. Už teď jsou autobusy plné, často musíme stát a někdy jsme v autobuse doslova napěchovaní.

Hodně se tu jezdí na elektrických koloběžkách – na silnici, na chodnících. Je to bezpochyby ta nejrychlejší doprava po Maltě, akorát v tom provozu docela o držku.

A znovu – už po xté – si říkám, jak to tady musí vypadat v sezoně!!!

V jednom charitativním blešáku narážím na Češku, která ve Sliemě pronajímá byty. „Pche, teď je Malta prázdná!“ směje se mým postřehům o davech v tallinje. V sezoně se prý do autobusu nevlezu a po ulicích se chodí ve štrúdlu. „Duben je super. A pak je skvělý ještě květen a říjen, ty jsou úplně top,“ dává mi pár tipů, kdybychom se chtěli ještě vrátit. Ukládám si kontakt, mohl by se opravdu hodit.

Pláže…

Objevujeme nejkrásnější pláže, jaké si lze v Evropě představit!!! Golden Bay Beach a pak hlavně Riviera Beach. Uprostřed chráněné přírodní rezervace, výhled na skály, unikátní načervenalý písek, dokonale čisté moře. Ráj existuje. Lidí je tu tak akorát, abychom se nemuseli mačkat hlava na hlavě. Když vyrazíme na trek po útesech, živou duši skoro nepotkáme. Jaká změna! Tak přece jen ještě taková místa na Maltě existují.

Moc jiných použitelných pláží ale Malta nemá, takže sezona tady bude připomínat boj o život.

Už teď je na ostrově možná víc turistů než místních. A v létě prý na čtyři sta tisíc obyvatel Malty připadá milion dvě stě turistů. Nechci si to ani představovat. Přesto se tady pořád čile staví další a další apartmány. Je to neskutečné. Kam ty lidi chtějí dál dávat?

Malta bezpochyby žije z turismu, a tak je těžké výstavbu nových ubytovacích kapacit zastavit. Když se ale ve Sliemě rozhlédnete po pobřeží, všude ty vysokánské moderní hotely, je vám to najednou líto. Kór když se tu a tam mezi nimi ještě objeví původní dům s arkýři, balkony a tak. Ten kontrast je do očí bijící. Staré vs. nové 1:0. A ani superluxusní mrakodrap Mercury Tower od Zahi Hadid v St. Julian´s na tom nic nezmění. Sorry, ale vlastně se ty tuny oceli a skla vyjímají na pobřeží jako pěst na oko….

Chcete klid? Jeďte na Gozo

Nemůžeme děti připravit o plavbu na trajektu, a tak jeden den zamíříme z přístavu Cirkewwa trajektem na ostrov Gozo, který také patří k Maltě, jen je výrazně méně turistický. Takhle to mohlo ve Sliemě vypadat tak před třiceti čtyřiceti lety, tipuju. Vychutnáváme ospalý klídek s nádechem zašlé koloniální slávy a abychom potěšili Ernesta, navštívíme fakt úctyhodně působící pevnost Citadela ve Victorii (maltsky Rabat). Už jsem se zmínila, že stejně jako kostely jsou i pevnosti na Maltě snad úplně všude?! 😀

Zajímavé je, že město s názvem ir-Rabat existuje na Maltě ještě jedno. To druhé je opravdu na Maltě, nikoliv na Gozu. A taky bych vás tam rozhodně poslala. Je spojené s bývalým hlavním městem Malty Mdinou a můžete si být jistí, že foťák tady nedáte z ruky. Mdina je pidiměstečko, spíše vesnička o pár obyvatelích, de facto skanzen. Auta tu mají zákaz, a tak se tu bezpečně procházíte a kocháte pěšky a jediný, kdo do vás může narazit, jsou další turisti kolem vás. Ale že těch tu je… 🙂

Záhadná Three Cities

Když nebudeme dojmu, že už jsme všechnu krásu Malty nasáli a nezbývá nic dalšího k objevování (zátoku Pepka námořníka vynecháváme, protože je areál v rekonstrukci, a vyrazíme místo toho do Maltského národního akvária v St. Paul´s Bay na žraloky, piraně a další vodní havěť – silný zážitek!), naplánujeme už spíš jen z povinnosti cestu do Three Cities. Abychom si je teda taky ještě mohli odškrtnout.

No ještě že jsme se nenechali odradit dopravní komplikací a jeli jsme. Ten den jsou zrovna v přístavu vlny a neobvyklé proudy, takže ferry nejezdí a do autobusů se tím pádem nahrne tolik lidí, že se ani do třetího busu nenacpeme. Nezbývá než objednat na cest Bolt. Na rozdíl od autobusu nás do Three cities odveze během pár minut, jenom musíme pár euro (ne moc) připlatit. A jsme tam. V živém snu o dokonalém historickém městě, tedy přesněji trojměstí. Tři nejstarší maltské přístavy jsou dnes prakticky spojeny v jeden a je úchvatné se tudy procházet a představovat si dávné časy slávy johanitského řádu. Rušná Valletta je od nás vzdálená pár minut, takže je skoro neuvěřitelné, jak to, že tady je tak podivuhodný klid. Trochu jako na Gozu. A i tady mě přepadá melancholický pocit zašlých zlatých časů. Valletta byla vybudovaná v 16. století a od té doby se hřeje na výsluní, ale tahle tři městečka skutečně psala maltskou historii. Tu nejdávnější. Pak svou důležitost ztratila, podobně jako Mdina, nezískala ale takový věhlas, což upřímně vůbec nechápu. Objevováním Three Cities zakončujeme náš maltský pobyt a já mám pocit, že se přesně naplnilo ono obligátní – to nejlepší na konec.

Jsem uchvácena a patrně u mě dochází až k zatemnění mozku krásou, neboť souhlasím s tím, že sednu do jakési miniaturní lodičky – jen o chlup větší než benátská gondola – a zvolím ji jako svůj dopravní prostředek pro zpáteční cestu do Valletty. Ano, ferry pořád nejezdí, kvůli těm extrémním vlnám a proudům!!! Ale co je moc na dvoupatrovou loď, to gondola přece hravě vybalancuje, dušují se opálení námořníci, kapitáni těchto pofidérních vrklavých bárek. Když jim dnes odpadla konkurence, mají žně. Jediný vodní spoj mezi Three Cities a Vallettou zajišťují právě tito dobrodruzi. Chvíli pozoruji, jak z člunů vystupují promáčení cestující, zdá se ale, že všechny loďky nakonec opravdu dorazí do cíle. A když vidím, že do lodiček se odvážně vrhají i učitelky s dětmi na školním výletě, pomodlím se a rozhodnu se teda taky zakončit maltský pobyt stylově. Po nás potopa!

Kam se hrabalo ferry nebo trajekt na GOZO (anebo cesty autobusem s pákistánskými řidiči), tohle byla jízda! Podobnými barevnými lodičkami je vyhlášená rybářská vesnice Marsaxlokk, ale tam už po naší dobrodružné plavbě nemusíme. Ve Vallettě vysedám mokrá, ale neskutečně pyšná: přežili jsme.

Óda na pastizzi

Před odletem ještě vydatně poklábosíme s našimi ubytovateli, které jsme našli přes Booking. V kontaktu jsem byla s mladými, ale vystěhovat nás dorazí tatínek majitele s kamarádem, a když zjistí, že do odletu nám zbývá spousta času, rozhodnou se vyplnit nám ho povídáním, vyprávěním a vyptáváním se na život v Čechách. A tak se mimo jiné dozvíme, že Malťani prakticky každý víkend něco slaví. Hned po Velikonocích přicházejí oslavy dalších svatých – v podstatě jen záminky k dalším ohňostrojům a rodinným a sousedským sešlostem. Jdu se tedy hezky maltsky rozloučit s naší zelinářkou, řezníkem a prodavačem z grocery shopu, kde jsme denně kupovali několikero pastizzi. Ach, jak se mi po tom bude stýskat.

Maltu jsme si vychutnali doslova všemi smysly. A i když jsme v téhle pidizemi nejspíš opravdu viděli všechno, doma si dáváme ruku na to, že na tomto ostrově snů jsme nebyli naposledy. Na škále bodů od jedné do deseti dáváme shodně…. padesát!!! 😀

Tak třeba někdy na shledanou na Maltě!

P.S.

Po návratu se potkávám ve škole s Ernestem. Slíbila jsem mu přivézt pastizzi. Ten smažený, údajně nejlepší druh. I když je pečivo po cestě letadlem lehce slisované a hlavně tři dny staré, Ernest nasaje vůni ze sáčku a… jen si nostalgicky povzdychne. Druhý den od něho dostávám zprávu na Whatsapp:

„I am going to Malta next Tuesday night. Your fault. 😀“

Okamžitě mi to dojde! „Ernest, is it because of pastizzi?!?!

„YES!“

Ach, tomu nelze než dát posvěcení. Šťastný to muž…

No, a my abychom se teď zase vrátili k té naší maltě domácí. Ale že to byla pro jednou krásná pohádka.

THE END!

Ať mi rostou! 😉

Trávíme právě s rodinou Velikonoce na Maltě, ale já se odtud musím nejprve zpětně vrátit k před-velikonoční hostině u Péti a Toma Hajzlerých v Praze Komořanech.

Takovou pospolitost, jakou jsem cítila ze skupiny podobně naladěných spolustolovníků, cítíme tady na Maltě u otevřených dveří každého kostela nebo krámku na rohu. Živá komunita. Od prvního dne se tu cítíme jako doma, máme svého pekaře, řezníka, zelinářku i souseda, který s námi laškuje přes balkon. O Maltě ale víc někdy jindy.  

Dnes o hostině, z níž jsou tyto fotky. 

Pár hostů jsem znala ze dřív, ale většinu jsem poznala až u stolu. Díky společným tématům – jídlo a pěstování – ale bylo hned o čem mluvit a že to byly debaty! Rokovalo se dlouho do večera a nikdo nechtěl dom.

Karel z Probio nás upozorňoval na podvody se špaldovou moukou. Některé i známé firmy prý špaldovku „ředí“ obyčejnou pšeničnou, a někteří dokonce do pytlíků sypou „JEN“ klasickou pšenici. Jednu z těch značek občas kupuju! Po hostině nám sdílel testy VŠCHT a článek z Blesku, který tuhle kauzu rozmázl.

Libor z Živé farmy  prožil 18 let v New Yorku, teď farmaří na jižní Moravě. A tak hodně srovnával. Mluvil o obřích zahradách na střechách mrakodrapů, o usměvavých amerických farmářích i jak lidi v USA fandí občanským iniciativám a podporují své farmáře. Také jak tam poslední dobou výrazně zlevnily biopotraviny, stejně jako v Německu a Rakousku. O tom si ale podle Honzy z Asociace místních potravinových iniciativ a Lovíme bio bohužel můžeme u nás nechat jen zdát, jeho rozbor situace byl k pláči. Už ve své první knížce jsem tvrdila, že biofarmáři jsou největší hrdinové, a ono se bohužel furt nic nelepší!

Vraťka z Výdejny chuti vyprávěla, jak jim před Vánoci přijel náklaďák plesnivých pomerančů a kolik týdnů ze své kanceláře v obýváku řešila škody. Další důkaz, že mámy na rodičáku zvládnou všechno!
Jirka z Bezobalu sdílel zkušenost, že budou muset začít prodávat i nebio sortiment, aby odolali konkurenci. Načež rozléval svou vynikající domácí ořechovku (recept už od něj mám). 😊

A velkým tématem byl i Scuk – Probio mu fandí a dodává, ale podle ostatních už se ze Scuku stal byznys podobný Rohlíku. 
Za Petru Hajzlerovou mluvilo skvělé jídlo, které navařila a fotilo se pro její druhou kuchařku s názvem Hostina.
A o čem jsem mluvila já? 

„Čemu se věnuješ ty, Veroniko?“ padla otázka, protože mé knížky a životní příběh znala z hostů pouze Vraťka.
„Já jsem učitelka s velkou zahradou. Píšu o své cestě z města na vesnici a jak skloubit zahradničení, svépomocnou stavbu domu, práci, rodinu, komunitu…“

„Ono se to dá nějak skloubit?“ pousmáli se spolustolovníci. „Musíš dělat hodně kompromisů?“

Uf, samé otázky na tělo. 

„Snažím se, jak to jde…“ krčím shovívavě rameny a uvědomuju si, že to opravdu všechny zajímá. Aby ne. Jak sladit pracovní rytmus s rytmem rodinným, zahradnickým, komunitním a nedejbože ještě s psaním blogu a knížek, čtením, běháním a vším dalším, co mě v životě baví, jo a donedávna ještě se studiem, to je hotová šifra mistra Leonarda. Na mateřské jsem si nasadila laťku eko životního stylu a snižovat ji, z toho mě bolí u srdce. Bolelo. Poslední rok už díkybohu můžu jakž takž říct, že si to doma sedlo. 

„Ale kdybych neměla pátky volné, bylo by těch kompromisů dost,“ vyprávím. „Zásadní je mít systém a příbuzné, kteří vytrhnou trn z paty, když je třeba. Pátky peču chleby, dělám pomazánky a zařizuju provozní věci. V neděli peču sladké a chystám zeleninu na celý týden. V pondělí musím navařit hromadu něčeho, co budeme v úterý a ve středu ohřívat, protože tyhle dny se domů vracíme až po půl sedmé. Ve čtvrtek vyzvedávám Scuk a míváme kaše, protože pečivo i zelenina už jsou snědené.  No a v pátek to začíná nanovo. Zahradě věnuju pátky nebo víkend, podle počasí. V sezoně dělám na zahradě i ráno, než jdu do školy, a večer se dá s čelovkou taky leccos venku pořešit. Tak takhle funguju. Když mi systém něco naruší, hned se nám to doma celý rozpadá. Nejhorší byl ten rok, kdy jsem se vracela po rodičáku do práce a nějaký systém teprve vznikal,“ ukončuji zpověď.
Na hostině už na delší rozbor není prostor, ale mě se otázka, kolik eko životních kompromisů v posledních letech dělám, usazuje v hlavě. Možná proto, že v ní klíčí už dlouho. Nakolik jsem ještě Sláma v botách žijící svůj sen o svobodném, klidném rodinném životě na vsi, mezi sousedy, s hlínou za nehty… Téma mojí příští knihy. Až najdu odvahu to sepsat.

Na jednu stranu touha žít v klidu a rozumném životním rytmu, na druhé straně potřeba zodpovědných eko životních návyků, které ale stojí čas a úsilí, takže na nějaký klid a rozumné tempo pak může člověk zapomenout. Jak z toho ven? Je mnohem pohodlnější a rychlejší naklikat si velký nákup na Rohlíku, než oběhat lokální krámy s jejich maloměstsky krátkou otevírací dobou… Je rychlejší věci vyhodit, než zodpovědně roztřídit, opravit a odnést do bazárku nebo na blešák. Nebo pro ně vymýšlet nové využití. Je rychlejší si jídlo objednat než uvařit, vařit z polotovarů než dělat všechno domácí, zeleninu kupovat než pěstovat a tak dále, a tak dále…

Jak vysokou laťku si dávat, aby se člověk úplně nestrhal, ale přitom nemusel dělat až takové kompromisy? Kudy tu hranici vést…

Moc by mě zajímal váš názor a zkušenost. U nás doma byla ta hranice prozatím nějak stanovena, není to vůbec ideál, to ani náhodou, ale jde v tuhle chvíli o udržitelný stav, se kterým se dokážu smířit. Cesta k němu byla trnitá. Pokud najdete odvahu mi napsat, jak fungujete vy, budu ráda. Třeba to bude inspirace, jak tu svou hranici budu moct bezbolestně trošku pozvednout. 🙂 A samozřejmě se s vámi taky ráda podělím. Zase někdy příště. 😉

Právě jsme se s dětmi chystali do divadla, když se z vedlejší místnosti ozvaly překvapené dětské hlásky: „Mami, na tátu skočil oheň. Táta se zapálil.“

Cože? Nechápala jsem. Muž venku řeže flexou železné sloupy, asi na něj dopadají jiskry a děti se jen nepřesně vyjádřily. Ale když se ozvalo další vzrušené: „Táta hoří!“ vyběhla jsem přece jen z koupelny zjistil, co se to probůh děje tentokrát!

Děti s nosy nalepenými na skle okna zíraly, jak z bundy mého muže stoupá kouř, který on – stejně překvapený jako ony – rozhání rukou.

„Já jsem začal hořet. Vůbec jsem si ničeho nevšim, musela mi chytit vesta,“ komentuje hlavní aktér pekelnou situaci a ukazuje mi pět propálených vrstev oblečení. Vatovanou vestu, fortelnou bavlněnou mikinu, košili, montérky a silné spodní tepláky. Neporušená, jen lehce očouzená zůstala poslední slabá vrstvička – trenky!

„Ježišmarja,“ vyděsím se, jako by to pod ní bylo nějak zásadně cenné. Děti už máme. Když si ale představím, že můj muž právě hořel a nebýt křiku dětí to ani nezpozoroval…

Zmateně kontroluje propálené cáry oblečení a ujišťuje mě, že až na ty tepláky to bylo všechno staré pracovní oblečení, kterého není škoda. No jo, ale jeho by škoda byla!

„Já se tě tady budu bát nechat! Shoříš na prach, zatímco budeme v divadle,“ lamentuju, ještě celá v šoku. A okamžitě mě napadá, co všechno už můj pracovitý, výkonný a rychlý manžel při všem svém nekonečném kutění zažil. Jeho výkonnost a rychlost totiž občas nejsou bez následků. Patnácticentimetrová propálená díra ve vyteplené vestě je jenom dalším němým svědkem jeho pracovního… zápalu!

„No jo, kdo nic nedělá, nic nezkazí,“ komentuje s pokrčením ramen moje hořekování a jde se zase vrátit k řezání. Můžu jen doufat, že si dá teď větší pozor a my se můžeme v klidu odebrat za kulturou.

Pohodlná mamina

Odpoledne po divadle vyrážím pro změnu ven já. Zatímco manžel je díky svému dopolednímu zápolení úplně vyřízený; takže po obědě pospává, já jsem odpočatá a nabitá kulturními zážitky a už se těším ven něco dělat. No i když, těším…

„Jen jdi, už bylo na čase,“ zívne muž z gauče. Chci nejprve něco namítnou, jakože jsem přece včera celé dopoledne pálila větve z ořezaných vrb, takže není pravda, že bych letos na zahradě ještě žádnou práci neodvedla. Nicméně proti němu jsem se opravdu zatím tenhle rok venku moc nevycajchnovala. Nevím, čím to, ale netáhne mě to. Je mi dobře doma, v teplíčku a zahradu mi stačí pozorovat z okna. Podobné hlášky mívá občas moje mamka. Znamená to, že na prahu čtyřicítky už taky začínám mamkovatět?!

No, teď naštěstí začínají jarňáky, takže můžu muže ujistit, že se následujících pár dní do zahrady opřu a dám na ní všechno do cajku. Na mou čest.

„Tak to by bylo fajn,“ zívne spokojeně a pak to konečně zalomí. Můj ohořelý, vyhořelý kutil.

Navleču na sebe všechny možné vrstvy (koneckonců jsem dnes viděla, jak takové vrstvení může být užitečné!) a vykýbluju se z baráku. I navzdory teplým pracovním rukavicím a péřovce se do mě dá ale okamžitě zima a začne mě doslova propichovat. Chtělo by to trochu toho manželova zápalu. Nebo si dát pár koleček kolem baráku.

Opravdu nevím, co to se mnou poslední dobou je, ale ven chodím prakticky jenom běhat. Propotit se na kost a vyfunět. To, co mě dřív ale taky moc bavilo, toulat se přírodou, sledovat, jak se každý den mění a přispívat svým dílem k těmto změnám, mi letos vůbec nic neříká. Jak je to jenom možné? Obzvlášť když máme zahradu jako kráva, kde by bylo co pozorovat a hlavně – co měnit! A jak manžel nikdy neoepomene zmínit, tu zahradu máme kvůli mně a jenom a jenom na mě čeká.

Nemůžu už práce na zahradě dál odkládat. Na Velikonoce se chystáme pryč a do té doby potřebuju mít na zahradě všechno hotové. Jarňáky jsou jasná příležitost.

A tak se teda došourám k políčku a třesouc se zimou, zamýšlím se, odkud a do čeho se dát. U branky zahlédnu hromady větví z lísek, které muž nedávno ořezal a klidně jsem je včera mohla taky spálit, kdyby mi to bylo došlo. Branku úplně blokují. Kdykoliv jdu běhat, musím je překračovat… Tak začnu s nimi.

Sotva odtáhnu pár větví z kopce dolů na ohniště, přivalí se za mnou z domu Vašík. Čuje, že bychom zase mohli ty větve pálit. Můj malý pyroman. Jak jde o nějaké ohníčky, nikdy nesmí chybět. Oheň ho doslova fascinuje, budoucí hasič, asi. I ten dnešní tatínkův kousek na něj zapůsobil asi nejvíc z nás všech.

V tahání větví pokračujeme společně a na oko se předháníme, kdo z nás unese těžší kousek. Vašík se teda nepředhání jen na oko, naopak, dře se jako kůň, jen aby mi ukázal, že už je pořádnej chlap, co nějakou mámu zmamkovatělou strčí do kapsy. Dopřávám mu jeho okamžiky štěstí a nepřestávám ho chválit. Konec konců mi vážně hodně pomáhá. Škoda, že ho pak musím odvézt na fotbal, tak pěkně nám to spolu šlo, až jsem úplně zapomněla i na to, že je mi zima. Vlastně jsem docela zpocená.

Teplé svršky házím stranou a v další práci pokračuju jenom v mikině. Potřebuju zrýt pár záhonů, na které na podzim nedošlo. Stačí pár minut a i ta mikina je moc.

První čůrek potu stékající mi po čele v zahradní sezoně 2023, ovace prosím. Jó, rejč, lepší posilovnu ještě nikdy nikdo nevymyslel.

Potím se, odkládám vyteplené rukavice a nahrazuji je letním modelem. Ideálně bych potřebovala odhodit i montérky, pod kterými mám navlečené ještě kamaše. Jeden přes zimu zapomene, jaké umí být při práci venku vedro. Najednou mi úplně naskočí vzpomínky na loňské léto. Sezona 22, jujda. A 21. A pak úplně nostalgiky moje vůbec první sezona, 2014. Jujda já. Tak to budu mít příští rok už desáté výročí.

Ptáci jako když zachytí tu šťastnou myšlenku a ještě zesílí svůj jarní cvrkot. A mně dojde… jůůů jeeeee, ptáci! Už to tady zase je. Poslední lojová koule vyzobaná. Taky už se jako já nemůžete dočkat jara?

Doma dobře, na zahradě nejlíp

Chvilku se posadím pod hloh a pozoruju, co se tam nahoře děje. Na hlohu a na všech stromech v okolí. Sýkorky, hrdličky, čilý ruch, zpěv. Ach, taky máte na pilno, jako já. A ještě si u toho nezapomene zpívat, maluju si úplnou ptačí idylu. Jenže v tu chvíli tutéž idylu procítím i já. Uch… venku, na trávě, pod stromem, zpocená, zmakaná… Jako po běhání. Myslím na tátu, jestli dneska taky venku něco dělá. A co tety? Nebo babička. Napojuju se svými kořeny na kořeny svých souputníků z rodiny a kolotoč vzpomínek se pomalu roztočí dál, mnohem mnohem dál, do šťastných dětských let strávených na dvorcích a poli u babiček.

Prosím můžete mi vysvětlit, proč že se mi poslední dobou ven tak nechtělo? Co za utkvělou představu jsem to měla v hlavě, že doma na gauči je líp? Omyl! Doma dobře, na zahradě nejlíp!

Namazat a vyparkovat

Jako bych byla nějaké v garáži odložené kolo, které tam někdo na podzim zaparkoval se shozeným řetězem, až si začalo namlouvat, že pro stání v garáži bylo stvořeno. Kolo má ale přece jezdit světem, takže shozený řetěz musí nahoru. Pak se může zase rozletět po silnici, po cestě, do dálky ukrajovat kilometry… být kolem.  

Stejně tak se já teprve venku, na zahradě stávám sebou samotnou. Součástí celku, který beze mě sice může klidně fungovat, ale já nemůžu fungovat bez něj. Ó, děkuji, všehomíre za připomenutí, vždyť já na to málem zapomněla.

S padající tmou si protáhnu namožené součástky a vrátím se zpátky do garáže, eh, teda, do domu. Ale zítra, hned jako to půjde, vyjedu zase ven! Protože můj řetěz byl právě nově naolejován a nahozen. Pracovní jiskra zažehnuta. Ohlédnu se na terasu za manželem, který se po obědovém spánku zase pustil do svého díla na nové pergole. Jeho motor nikdy nezhasíná, maximálně ho občas pouští jen na volnoběh. Je to ten nejlepší parťák nejen pro tuto sezonu a já se najednou zahradničení v roce 2023 nemůžu dočkat!

Vítej, sezono s dvojkou a trojkou na konci. Za počáteční bojkot se ti omlouvám, ale slibuju, že teď už to spolu rozjedem!

Máte už moje knížky?

Sláma v botách a Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty (Sláma v botách 2) – obě vydalo nakladatelství Peoplecomm a dají se koupit i společně jako balíček ZDE. 🙂

https://www.peoplecomm.cz/slama-v-botach

Za vaši investici do mého psaní předem děkuji. 😀

PS. Web běží díky nedávné údržbě, se kterou mi pomohl rajský ajťák Karel. Děkuju pěkně!

http://stankovi.net/

karel@stankovi.net

605 535 353

Kdy mým dětem začínají Vánoce, je jasné. Jakmile se na okně objeví náš skleničkový adventní kalendář. Máme ho pátým rokem a budeme ho mít už napořád. Jednou ho jedno z dětí podědí zase pro své děti. 🙂

Ale kdy začínají Vánoce mně? Advent je pro mě obdobím zvýšené potřeby ticha, lesa, čtení knih, ale také koncertů, divadla a setkávání s blízkými lidmi. Pak je to také období zvýšené potřeby spánku a nicnedělání. Jak tohle všechno zkombinovat s běžnými povinnostmi, které člověk má, a ještě s těmi, ke kterým je nucen zvenčí (rozuměj VLASTNÍ RODINOU!) – jako třeba pečení cukroví a vymýšlení, nakupování a balení dárků?!

Všechny moje pokusy tohle stopnout vždy narazily na těžký odpor minimálně jednoho pro mě důležitého člověka. Ano, mého muže! Člověka, který nepeče ani žádné dárky vybírat a balit nemusí, bo tohle přece zařizuje žena, takže mu stačí koupit jediný dárek, pro tu ženu – která ale žádný dárek nechce – ,tak to má úplně bez práce. 😀 To se to pak trvá na vánočních tradicích.

No, byly to letos zase diskuze už od října, rodina mě opět přehlasovala, a tak jsem si řekla, že pokud si chci užít advent podle svého gusta – a to já chci! – nezbývá tedy než všechny běžné i nadstandardní povinnosti setřást ještě v čase PŘED začátkem adventu. A pak konečně to ticho, les, koncerty a blízká setkání.

A tak…

dárky

Pořizovala jsem je v průběhu celého roku, poslední v říjnu a v listopadu. Nepřeháněla jsem to. Všichni můj postoj znají, že nesouhlasím s tímhle principem výměn věcí a peněz mezi domácnostmi, vedoucímu k nakupování a hromadění zbytečností jen proto, že jsou Vánoce. Dřív tohle přilepšování koledou mělo svůj význam, dnes ho v něm už nespatřuji. Takže něco malého symbolického, aby bylo tradici učiněno za dost, musí stačit. Dárky balit nebudu, mám na ně letos ušité lněné pytlíky od kamarádky Kinkule (najděte si ji na FB nebo Fleru, šije udržitelnou módu z bio látek, nádherné designy), takže i to zabalení by měla být rychlovka.

cukroví

Vše jsem napekla a nazdobila během jediné předadventní soboty. Tři krabice, 6 druhů a šlus, ende. A hned jsme ho začali jíst. Nečekáme na Vánoce, kdy je pak cukroví úplně všude a člověk už na něj ani nemá chuť. Hned první adventní neděli, když k nám přišli rodiče, jsme vytáhli talířek s cukrovím a s chutí si ho dali. Kdykoliv se tu teď objeví návštěva, mám co vytáhnout. Do Vánoc bude hotovo. Hlavu si s tím nedělám. Protože proč bych měla! Muž se sice podivil, že jeho babička mívá tři krabice od každého druhu, ale to je její život, její „boj“, jak se dnes říká. A pokud chce tři krabice linečáků i můj muž, ráda mu předám recept a ukážu, kde máme ve špajzu mouku a rybízové marmelády. 🙂

pracovní povinnosti

Novinka od doby, co po letech mateřské a rodičovské zase chodím do práce od – do. Mám krásnou práci průvodkyně v Montessori škole. Kombinace práce a poslání, umocněná tím, že tam učím svoje vlastní děti a děti kamarádů. Takže je asi jasné, že tím, co dělám, žiju, a že jdu sice v určitý čas domů, ale to neznamená, že jsem skončila. Stále něco do školy vymýšlím, nad něčím přemýšlím, něco vyrábím, čtu, opravuju, komentuju nebo si alespoň něco studuju. A jednou jsem takhle – hned první rok, co jsem začala učit – vymyslela, že budeme vydávat školní časopis pěkně s vánočním číslem. Ano, takové věci si způsobuju. 😀 Vidím všechny ty vzdělávací benefity, jaké školní časopis může pro žáky mít, a raději nevidím, kolik hodin (desítek hodin…) práce navíc to bude obnášet pro mě. Zrovna před Vánoci.

Byť je to každý rok lepší, protože děti ve škole nám postupně rostou a stávají se šikovnějšími a zkušenějšími, pořád se musím jako „executive manager“ dost zapojovat.

A do toho přípravy vánočního setkání pro rodiče, ještě ke všemu! Letos byl termín rozumně naplánován na začátek adventu, kdy ještě není takový frmol, a tak jsem se rozhodla, že se s dětmi hecneme a časopis vydáme právě u příležitosti tohoto setkání. Sice šibeniční termín, ale časopis bude venku, velký kámen mi spadne ze srdce a uvolní v něm prostor pro šíření vánoční atmosféry. 😀 A tak jsem se zase vrátila do časů, kdy jsem dělala v Praze v redakcích a nosila v hlavě termíny uzávěrek. S dětmi z 3. trojročí jsme tvorbě časáku věnovali každou hodinu vyhrazenou na češtinu, literaturu, sloh… diskuze probíhala i v naší whatsappové skupině, rozdány byly úkoly i na víkend. Že bychom to do 8. 12., což byl termín vánočního setkání, nestihli, nepřicházelo v úvahu. V Den D bylo sice ještě spoustu k dodělání, ale my to v posledních minutách stihli. Vánoční číslo podle plánu vyšlo!

A tehdy jsem to pocítila.

ZAČALY MI VÁNOCE.

Celým mým tělem se rozlil pocit, že teď už si můžu dovolit vypnout, ztišit se, vyrazit si do lesa, válet se v neděli do oběda v postele, pozvat babičky, rodiče, kamarády. S mužem si sednout ke kamnům a celý večer jenom koukat do ohně. No, celkem dost věcí se u toho ohně dá ještě dělat. 😀

Na vánočním setkání nebyl pravděpodobně nikdo dojatější a šťastnější než já. Lidka se zapojila do pár vystoupení a i Vašík statečně zvládl roli krále Heroda, takže hrdá matka (a učitelka v jednom) mohla zamačkávat slzičky. Pak velké děkování kolegům, objímání.

A advent. To mě na tom celém dojalo asi nejvíc. Že mi definitivně začíná svatej klid.

Moje vysněné vánoční vypnutí a naladění na své potřeby přírody, kultury a milovaných lidí. Se školou i s kamarádkou do divadla. Na koncerty v kostele i u nás na vsi v kapličce a u stromečku. Vánoční zpívání s kamarády. A včera zpívání s rodiči a babičkami. Pouštěli jsme si fotky z minulých let, pak jsme společně pojedli a každý si zapálil svíčkovou lodičku. Ty jsme vyráběli s Vašíkem minulý víkend. Je v nich skořicový olej, mocné to afrodiziakum. No, ano, na tyto „potřeby“ je rázem taky úplně jiná chuť, když je žena v klidu a spokojená. No, a úplně každý víkendový den jsem v lese.

Jen ať to takhle plyne dál. Tohle je advent, který jsem od začátku svého učitelování neměla, takže možná o to víc si ho letos vychutnávám.

Všem zaměstnaným ženám přeju hodně sil v tomto období. Ať si najdete aspoň chvilku času pro sebe a pro to, co ke svému „zvánočnění“ potřebujete vy.

A jestli vám ještě chybí nějaký dárek, vyšla v novém vydání Sláma v botách 1. A přihodit k ní můžete rovnou i dvojku. Tím mi ten advent ještě vylepšíte. 🙂 A obdarované zaručeně potěšíte, na to můžete vzít slámu do bot.

KOUPIT ZDE: https://www.peoplecomm.cz/slama-v-botach

https://www.peoplecomm.cz/balicek-slama-v-botach

Hezké svátky od nás z Vlčí přece…

Verča „slámová“

Tak trochu staré pověsti zahradní, vidět na fotkách Lidušku ani ne dvouletou. A sebe se svými prvními vypěstovanými ředkvičkami. 🙂 Každopádně moc děkuju redakci za odstartování seriálu z mých knížek. Další díl vyjde v říjnovém čísle.

Tak šup, koupit předplatné nebo do trafiky. 😉

Zahradě se tohle léto věnuji jen přesně tolik, abych v zahradní džungli nezarostla a ještě z ní někdy našla cestu zpátky. Spousta práce bývala mohla být udělána, ale nebyla. Protože letos nežiju pro zahradu, ale pro děti, pro kamarády, pro rodinu, pro muže a pro sebe. Nežiju PRO zahradu, ale V zahradě. To je velký rozdíl v přístupu, ale kupodivu ne tak velký rozdíl co do výsledků sklizně, byť samozřejmě věřím tomu, že kdybych žila PRO zahradu, tak by ta sklizeň lepší byla. Byla by ale lepší i sklizeň cibule? Protože ta je na naší zahradě nejspíš zakletá!

Zahradníkovi naschvál

Ta cibule je vážně zakletá, říkala jsem si celý červenec, když jsem pozorovala, jak mi ZASE cibule neroste akorát tak do ní pere slunce. A pak jsem si to říkala, i když se přiblížil čas její sklizně a pro změnu mi do ní začalo chcát. Ne a ne vystihnout tu správnou chvíli, kdy potvoru cibuli dostat do bedýnek.

Samozřejmě, je to už takové nepsané zahradnické pravidlo, že když potřebujete, aby zapršelo, praží slunce. A když by se vám to slunko i docela hodilo – třeba protože se chystáte sklízet – samozřejmě přijde období dešťů. V pořádku, moudrý zahradník už s touhle schválností počasí předem počítá a nenechá se vyprovokovat k blbé náladě, neřku-li vzteku. Maloulinkej problémek to ale přece jen je v momentě, kdy máte celé léto narvané akcemi a ještě k tomu se chystáte na čtrnáct dní na dovolenou, takže máte jen omezené možnosti, kdy cibuli sklidit, ale sklidit ji zkrátka musíte, i kdyby to mělo být v hromech, blescích, celou zabahněnou a plesnivou!

Když se nedaří

Nedaří se mi ta cibule, nedaří, to se musím přiznat. Snad jediný rok, kdy jsem měla cibulový Vánoce, byl ten loňský. Letošní rok je tradičně slabý, až si začínám říkat, jestli má smysl věnovat cibuli vždycky málem čtvrt zahrady a pak sklízet tunu pingpongáčů. Každý rok se uklidnuji tím, že lepší domácí pingpongáč, než kupovaný krikeťák, ale když jsem se loni zmlsala na domácích krikeťácích, už se mi zase do těch minicibulí nechce.

A protože mi velikost budoucí sklizně začala být už zhruba od začátku července jasná, můj vztah ke sklizni ochladl, resp. naprosto jsem neměla chuť se jí vůbec věnovat, nedejbože kvůli ní rušit domluvené akce, návštěvy, výlety, dovolenou. Když už se v mém nabitém červencovém kalendáři objevila skulinka, která by byla ke sklizni cibule vhodná (potřebuji na to cca 5 – 6 hodin i s jejím protřízením, zavěšením, proplečkováním políčka a výsevem zeleného hnojení na uvolněnou plochu), začalo lít. Chce mi tím zahradní božstvo něco naznačit? Jako třeba že se už příští rok mám na cibuli vyprdnout?

Na zahradě se nám rok co rok daří skvělý česnek, dýně, cukety a brambory, ostatní plodiny se obvykle daří taky, ale je tam už určité riziko (myši, dřepčíci, letos nově slimáci). Kdykoliv jsem se některý rok „utrhla“ a vysela něčeho víc než jindy ve snaze vytřískat ze zahrady maximum, dopadlo to neslavně – škůdci jako by mi četli myšlenky a zrovna v tom roce se přemnožili. A tak v roce, kdy jsme třeba podle mého výsevu měli sklidit nejvíc mrkve a řepy za posledních deset let, se taky rozmnožili hraboši a myši nejvíc za poslední dekádu, jako kdyby věděli, že u Kučerů se najedí. Ze sklizně nebylo nic, jako že VŮBEC NIC. Letos jsem vysadila rekordní množství brokolice, abych jí leda nakrmila slimáky, kteří se poprvé na naší zahradě rozmohli, takže brokolic jsme sklidili tak pět, možná šest. Květáky tři a zelí dvě. A to dostali úplně nový záhon. Eh. Plyne z toho nějaké poučení?

Mně ano. Nikdy ničeho nesít dvakrát víc než něčeho jiného a rozhodně ne dvakrát víc než v minulém roce. Zklamání zaručeno. Alespoň mně to takhle funguje. A tak jsem pravděpodobně doživotně odsouzena k co největší zahradní rozmanitosti neboli biodiverzitě a k všežravectví.

Cibuli jsem nakonec sklidila tři dny před odjezdem na dovolenou. Ještě jsme ten den odpoledne odjížděli s partičkou do Litoměřic na festival Pokořen. Měla jsem to tip ťop – sklidit, omejt si hlínu z lýtek a šup se stanem a spacákem do auta. Plečkování a setí zeleného hnojení až po fesťáku, ráno v den odjezdu na dovolenou u moře, ups. Aspoň že ten den nepršelo.

Teď z uctivé vzdálenosti mnoha set kilometrů rozmýšlím, jak svoje zahradničení pojmout v příštím roce. Ten letošní už nějak doklepu. Dosklízím a uskladním/naložím/zavařím, co na zahradě zbývá (rajčata, cukety, papriky, kukuřice, ostružiny, kořenová zelenina, brambory…), a pomalu se začnu chystat a podzimní sklizeň (ořechy, dýně, řepa, fazole, mrkev, bez…), myšlenkami už ale začínám být u příští sezony a – je to bláznivý, vím, ale na dovolený je na to prostě čas – rozmýšlím, co kde a v jakém množství ten příští rok vyseju! A co s tou cibulí, kterou mě pomalu, ale jistě přestává bavit pěstovat, jenže zároveň se bez ní v kuchyni neobejdeme a spotřebujeme jí spoustu.

Nový plán!

Jeden rok jsem zkoušela polykulturu s červenou řepou. Řádek cibule, řádek řepy. Řepa nakonec s převahou zvítězila, cibule narostla mrňavá a hledat ji pak při sklizni mezi bujnou řepou skoro nešlo. To mě od dalších cibulových polykulturních pokusů odradilo. Letos jsem ale na jedné zahradě viděla zajímavý úkaz – polykulturu cibule – dýně. Hm, a to vypadalo slibně Cibule šampionky narostlé do poctivých rozměrů ve stínu dýní hokaido. Dává to smysl. Cibule je nenáročná na živiny i prostor. Dýně naopak její přesný opak. Na zahonu si nebudou konkurovat. Cibule se sází začátkem dubna, dýně až v půli května, takže dají cibulím náskok a docela dlouho jim to potrvá, než se na záhoně rozdivočí. Masivně se rozrostou většinou až začátkem prázdnin, kdy už cibule více méně dojíždí a trpí prázdninovými pařáky (takže zastínění jenom uvítají). Dovedu si představit tyhle dvě plodiny na záhoně spojit a že z toho fakt může být pěkná sklizeň obojího. A asi jsem rozhodnutá dát tomuto experimentu příští rok prostor, respektive už nechci věnovat samostatný prostor cibulím, které mě pak leda zklamou. Ušetřím tak na zahradě místo a nebude mě tolik mrzet, pokud opět narostou pouze pingpongáče. Naplním permakulturní desatero stran polykultur a biodiverzity, budu efektivní, zahrada pohlednější a… a…. nevím čím dalším se k tomuto pokusu ještě namotivovat.

A zase ta motivace…

Motivace… – teď se obloukem vracím k začátku tohoto článku. Motivace k zahradní dřině je poslední dobou moje velké téma, ale protože jsem u moře, venku je krásně a já aktuálně zalezlá v bungalovu, kde už nechci být ani o minutu dýl, tak tohle velké téma jenom nakousnu a pouze otevřeně přiznám, že zahradě se tohle léto věnuji opravdu jen tolik, aby zahradní džungle nepozřela náš dům a já se na záhoncích ještě jakž takž vyznala. Jako učitelka mám v létě spoustu času a myslela jsem původně, že ho budu využívat k píglování záhonů, k jejich zdokonalování, rozdělování na sektory a pěstování těch nejvíc top výpěstků. Ale místo toho na zahradu spíš jenom někoho zvu, abych se o ni a o jídlo z ní mohla dělit. V červenci se u nás vystřídalo rekordně lidí a nemělo to chybu. Naši kamarádi, kamarádi dětí, bývalí spolužáci, sousedi a já zjišťuju, že mi tohle vyhovuje. Nežít PRO zahradu, ale V zahradě.

Uvidíme, co to udělá v dalších letech, ale ten letošní zásadní rozdíl v hospodářských výsledcích nepozoruju. Ano, pár slimákům bych asi zabránila v sežrání mých brokolicových sazenic, kdybych zahradou žila víc. Taky bych si ohlídala včasnou sklizeň hrášku, tolik by mi nezdivočel mák a já nevím co dál. Ale určitě bych nestihla prožít tolik krásných dní, kdy jsem nedržela pořád jen v ruce motyku, ale spíš sklenku vína s přáteli, nepodnikla bych tolik výprav do lesa na borůvky, nechodila bych obden běhat (pot ze zahrady a pot z běhání je přece jen něco trošku jiného a já čím dál víc zjišťuju, že v plnému životu potřebuju obojí.), nenavařila bych tolik dobrot v Thermomixu, nepřečetla tolik super knížek (naložená v dětském bazénku :-)), neprožila tolik krásných večerů a nocí s dětmi v našem zahradním altánu atd atd. Jedna velká zahradní party to letos byla. A neměla chybu! 😀

Dovolená v srdci zahrady

Takže když jsme začátkem srpna odjížděli do Chorvatska na dovolenou, vlastně se mi ani nijak zvlášť nechtělo. Odjíždět ze soukromého ráje hledat nějaký jiný, proč? Ano, moře na zahradě nemáme, leda moře lebedy a jetele, ale jsem tam šťastná už jen tím, že tam jsem. Pozoruji, jak mi rostou slunečnice, jak se v květu střídá jedna bylinka za druhou a když je mi hic, schovám se o dvě vesnice dál do lesa anebo prostě jen otevřu ze zahrady dokořán dveře do koupelny a osprchuju se, na sluníčku. Nebo nafoukneme dětský bazének. 🙂 Pak se projdu po zahradě, otrhám si plnou hrst ostružin, angreštu, rybízu, josty, malin, vína… nebo se natáhnu na větev pro letní jablíčko. Večer se s dětmi zapelíškuju v altánu pod ořešákem a nic, lautr nic mi nechybí. Co víc si v životě přát? Snad jen, aby takových let – lét – bylo co nejvíc. A s tímhle ZAHRADNÍM PLÁNEM se pomalu pakuju z dovolené. Na další dovolenou. K sobě domů. Do své zahrady. Do svého srdce. A to sklízení cibule do tohohle rajského programu ještě taky nějak napasuju. Celá šťastná, že to bude naštěstí zase až za rok! Protože c´est la vie… v zahradě. 🙂

Tak životům v našich zahradách zdar, cibulím zvláště, a i vám ještě hezký zbytek léta ve vašich srdcích!

Ať nám rostou!

A kdyby tu snad byl ještě někdo, kdo nečetl mé knížky, tak….

račte si pořídit a počíst

Sláma v botách a

Nejdůležitjěí v životě je láska. A hlína za nehty!

KOUPIT OBĚ KNÍŽKY JAKO ZVÝHODNĚNÝ BALÍČEK ZA 638 Kč

Jak jsem se v červnu mohla už ze všeho zbláznit, tak červenec je naopak jedna velká oslava a rodinná setkání, setkání s přáteli, výlety do lesa na borůvky, zavařování, nakládání, spaní venku, koupání, čtení knížek, blbnutí s dětmi, houpání v hamace atd. Na zahradě jsem sklidila krásný česnek, jedou okurky a rajčata a rozjely se (konečně) i cukety. Každý den sníme spoustu ovoce – rybízy, josty, angrešty, ostružiny, letní jablíčka. Léto, proč nemůžeš trvat pořád?

Pár fotek pro náladu. Byli jsme na svatbě, na návštěvě u babičky v D. (má tam nové dvě sekačky:)), přespávalo u nás pár kamarádů, děláme na zahradě… Prostě jsem v ráji. A když si ho člověk předtím tak vydřel, tak si ho o to víc vychutnává.

Vytrubte to do světa, pořádné fanfáry! Podařilo se, v co jsem už ani nedoufala. Po covidových eskapádách se podařilo domluvit nové vydání Slámy v botách jedničky. Veliký dík mému nakladateli za tento počin! A vy šup, kupovat, ať na mě Tomáš neprodělá kalhoty a já dostanu pár pětníků na splnění svých snů! 😀 Že nebude litovat, je jistojisté.

Po pěti letech vyšla znovu knížka Sláma v botách, ve které mapuju svoje zahradnické začátky. Cestu z Prahy do Loun. Z Loun do Domoušic. Zakládání zahrady. První dítě. První slimáky a mšice. První ředkvičky. 🙂

OBJEDNAT KNÍŽKU ZDE.

Cena: 320 Kč

e-book: 256 Kč

balíček obou mých knih LZE OBJEDNAT ZA ZVÝHODNĚNOU CENU ZDE.

cena: 638 Kč

Předmluva k novému vydání

Než se začtete…
Tato kniha vychází znovu bezmála pět let po svém prvním vydání. Když její text čtu a upravuji
ho, aby mohl znovu vyjít, padá na mě velká nostalgie. Tolik věcí se v mém životě změnilo od časů, kdy
jsem tyto příběhy psala. Já se změnila. U mnoha kapitol mi cukají koutky a říkám si: opravdu jsem
tenkrát takhle žila, takhle myslela a takhle dění kolem sebe prožívala? Mám nutkání některé kapitoly
úplně přepsat nebo k nim napsat alespoň podrobné vysvětlující komentáře. Ale pak zarazím své ruce,
které se už už rozbíhají po klávesnici.

Text Slámy v botách musí zůstat autentický. Psalo ho mé dvaa-, třiatřicetileté já a psalo
tenkrát tak upřímně, jak dokázalo. Text knihy původně vznikal jako příspěvky na blog, které jsem
psala pro sebe a lidi, kteří si mě najdou, protože prožívají něco podobného. Sláma v botách si žila v
anonymitě, nebyla nikomu dávána za vzor ani neměla ambici někomu tím vzorem být. Jak by taky
mohla? Její zahradnické začátky byly krušné, moc se jí nedařilo a často ji dokonce přepadal pocit, že
stejně jako se jí nedaří na zahradě, nevede se jí ani doma, s manželem, s dcerou, s ničím. Byla to éra
životního hledání (se), narážení ode zdi ke zdi a klikatého hledání té správné cestičky vedoucí k
nějakému smysluplnému cíli.
Zlom nastal v momentě, který už tato kniha časově nezahrnuje. Nebo vlastně ano – tam
někde na posledních stránkách poslední kapitoly můžete začít tušit příběh nový. Do této knihy už ale
nepatřil. Tak jasně jsem cítila, že jde o úplně nové kapitoly (mého života), že jsem toto téma už do

první knihy nemotala. A tak prví Sláma v botách zůstala a musí zůstat taková, jak byla napsána
tenkrát , když jsem se poprvé rozkročila v gumácích nad čerstvě zoraným záhonem a zabořila prsty do
železité domoušické půdy, natěšená, co mi z ní vyroste, i nervózní, že mi třeba nevyroste nic. Místy
ztřeštěná, bláznivá, náladová, nedůtklivá, urážlivá, sarkastická, chaotická, snivá, nevyjančená,
idealistická, naivní, tragikomická, povrchní, neukotvená, omámená, s hlavou v nebesích se vznášející,
hledající, máchovská. Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal , platilo tehdy, když jsem příběhy do
knihy psala, a přestávalo platit, když jsem s ní končila. Na pozadí posledních stran poslední kapitoly se
událo mnohé, ale míchat tyhle zvraty do příběhu, který právě končil, nedávalo smysl.
A tak jsem po čase napsala další knihu – Slámu v botách 2, kterou možná někteří z vás
dokonce četli jako první v pořadí, aniž byste přesně věděli, co příběhu předcházelo. Věřím, že právě
vás můj první příběh nejvíc překvapí, neboť je jiný, než jaký znáte „z dvojky“. A vy jedničkáři vězte, že
vás čeká trochu jiná „dvojka“, než na co se naladíte čtením této knihy. A přece je můj příběh
kompletní, teprve když si složíte oba díl(k)y dohromady. Pohledů na svět není jen tolik, kolik je na
světě lidí – ale tolik, kolik je lidí v každém z nás!

Pro nové vydání této knihy jsem tedy upravila jen pár drobností a odolala pokušení nacpat do
příběhu zkušenosti, k nimž jsem dospěla až později. Možná je vám teď taky třicet-něco a jste tak
trochu sniví, ztřeštění, chaotičtí, neukotvení, naivní, hledající se idealisti s lehkým úsměvem na tváři.
Pak je tahle knížka přesně pro vás. Neukáže vám asi ještě tu rovnou cestičku za vašimi splněnými sny,
ale věrně vás doprovodí na klikaté pěšině, po níž šlapete právě teď.
Bude mi ctí si ty zatáčky s vámi zopakovat.

Protože jsem „úča“, sesypala se na mě včera dopoledne hromádka kytek a dárků od mých žáků. A protože už mě mají prokouknutou, vědí, s čím na mě. Kytičky ze zahrádky, bylinky, svíčky domácí výroby, různé domácí dobroty, bio kosmetika a další hand-made maličkosti. Co dáreček, to kousek dětského srdce.

Cítím vděk, že si děti – a co si budeme nalhávat, někdy hlavně jejich rodiče – daly tu práci a obětovaly peníze, čas. Sama jsem poslední dny školního roku chystala podobné balíčky pro průvodce svých dětí ve škole a školce, v ZUŠ, pro trenéry, vedoucí kroužků… A do toho psala slovní hodnocení a dělala korektury, jezdila po kurzech, obrážela rozlučky na fotbale, v ZUŠ, s kolegy z práce. Taky tradiční celorodinné setkání a komunitní akce v obci, nějaká ta škola v přírodě, školní výlety, přespávačka ve škole, infoschůzka pro rodiče, zahradní slavnost ve školce, stěhování třídy, generální úklid kabinetu.

Zeptejte se mě, kolik času jsem za poslední týdny strávila doma, a myslím, že to bude tak pět šest – hodin! Že mám zahradu, která si mě v červnu ne volá, ale doslova na mě řve, ať se jí věnuju, to jsem sice věděla, ale nezbývalo než zoufalé volání ignorovat a jen omluvně slibovat: v červenci ti to vynahradím.

A tak mi přezrál hrách i fazolky, pár salátů se odporoučelo do květu a bezu jsem nasušila taky sotva půlku toho, co běžně. Ještě že sirup mám ještě od předloni…. Plevel a slimáci už úplně všude a nejvíc úrody mám nakonec od táty. Pěstuje brokolice a cukety, aniž by je sám jedl – moje záchrana.

Školní rok jsem skončila už po druhé s kruhy pod očima, bez hlasivek a s nemocným Vašíkem. My dva jsme holt propojené nádoby. A tak mi letí hlavou, jestli to náhodou trošku nepřeháním(e). Když jsem já byla žáček, složili jsme se celá třída na jeden pugét pro třídní a tím to bylo skončeno. Maximálně občas někdo přinesl osobní dárek pro nějakého učitele, který mu fakt výrazně pomohl. Mamka tím pádem neměla tu honičku jako dnešní rodiče zajistit present de facto pro každého učitele, ať je vztah toho učitele a dítěte, jaký chce. Taky si nevzpomínám, že by se mnou mamka v červnu obrážela jednu školní či volnočasovou akci za druhou. Buď se mi to vykouřilo z hlavy, nebo se prostě tolik akcí nekonalo. A jasně, komunitní život je potřeba, ale ve chvíli, kdy už je člověk se silami na poslední čárce, může ho každý další večer, který nestráví odpočinkem doma, obrat o onen poslední, kritický zbyteček (životní) energie. Mně se to tento týden povedlo, bohužel. Už toho zkrátka bylo moc, a tak přišla ne-moc. Promiň, Vašíku, že ti za sebe takhle nakládám.

Dnes, 1. července – když už je to skončené, já se vyspala do růžova a před sebou šest týdnů volna (byť prokládaných psaním absolventské práce a přípravou na závěrečné zkoušky mého studia) – mám tendenci mávnout za vším rukou a říct si, no jo no, takové holt už ty učitelské červny budou. Ale… Musej takové být? Zkouším si představit, že by můj život v červnu nebyl tak vypjatý a přeplněný podněty. Že bych si ze školy místo všech krásných drobností od dětí odnesla prostě jenom jednu kytičku, na které by se všichni domluvili, a hřálo by mě, že jsem pár rodinám ušetřila prachy a čas (a nervy?). A místo obíhání rozluček bych si večer četla uprostřed té tiché zahradní krásy. Nepromýšlela bych, co zase zítra musím v práci i po práci všechno zařídit a jak být všude a na nic nezapomenout. Cítíte to taky? Jak by ten červen mohl být pěkný.

Nevím, jak to máte vy, ostatní rodiče, nebo vy, ostatní učitelé, ale mně vážně připadá, že tohle červnové úsilí všechno udělat správně – správně se se všemi rozloučit a podarovat – je v období před dovolenými, kdy už leckdo mele z posledního, trošku moc na sílu. Pomalu jak o Vánoce. A ty vado, chystat Vánoce dvakrát za rok, to nechceš! Příští rok to vážně budu muset pořešit. Ten človíček s horečkou, který právě vedle mě polehává, je ztělesněním a zrcadlem toho, jak se mně samotné poslední týdny vařila hlava. A je vážně hrozné si tohle uvědomit!

A tak se znovu vracím na začátek. Dnes už je úplně běžné, že učitelé odcházejí na konci roku málem s dvoukolákem naloženým osobními dárečky a kytičkami. A jsou to leckdy dárky úchvatné a originální a rozhodně jsem z většiny cítila tu malou dušičku, která mi chtěla takto udělat radost. Přesto to nic nemění na tom, že na konci školního roku připomínám kus otrhaného krepáku, který po orientačním závodě někdo zapomněl viset v lese, po dešti z něj stekla všechna barva a na větvi se drží už jen za pár posledních vláken, než se úplně nacucanej a orvanej větrem definitivně odporoučí na zem do bláta a tam se do týdne rozloží. Nic tenhle pocit rozkladu nemůže zmírnit, s tím můžou něco zmoct fakt jenom prázdniny. Takže by mi včera stačilo potřesení rukou, srdečné poděkování, obejmutí mých žáků a kolegů a tradá domů.

Dárky už jsem navíc od svých žáků letos dostala. Spoustu, během celého školního roku. Ten největší byl rozhodně, že naši deváťáci, které jsem připravovala v češtině na přijímačky, se dostali na střední školy včetně několika fakt prestižních pražských škol. Velkým darem bylo také to, že jsem mohla jedné nadané studentce pomáhat s opravdu skvělou absolventskou prací o cestopisech Karla Čapka. Nebo že se mi podařilo nadchnout pár dětí ke čtení kvalitních knížek včetně klasik jako Máj, Kytice, Don Quijote, Evžen Oněgin. A když jsme u toho Oněgina, jedna osmačka napsala na tohle téma tak povedenou parafrázi, že mi spadla brada. Neskutečné!

Vůbec jsem toto pololetí četla pár povedených slohů a některé jsem si i zkopírovala na památku. Nezapomenutelná byla taky návštěva představení Babička v Kladenském divadle s dětmi z prvního a druhého trojročí nebo jak holčičky z prvního trojročí zdramatizovaly balady z Kytice a úplně celé je uměly zpaměti! No a náš už druhý vlastenecký den spojený s kostýmní výpravou do Prahy, to bylo přece taky boží! Nezapomenu ani, jak jsme finišovali školní časopis a děti z redakce kvůli tomu dobrovolně zůstaly ve škole až do půl sedmé, abychom ho konečně dorazili. Mimochodem, ten časopis si děti úplně celý udělaly samy, velký potlesk a všechna čest! Vyskakují mi vzpomínky na lekce, při kterých jsem se opravdu zasmála, jasně že mnohdy různým nezáměrným vtipům a absurdním chybám, prohlášením nebo přeřekům. Ale ty jsou přece kořením života (češtináře).

A je tu spousta dalších a dalších zážitků, které člověk, motající se profesně kolem dětí, prostě nasbírá a pak z nich nadosmrti žije. Spousta letošních top zážitků se týkala i mých nejbezvadnějších kolegů, kteří jsou každej úplně jinej, ale dohromady jsou tak živej organismus, kde má každý svou funkci, místo, poslání – no jako ten slavný příběh o veliké řece, který nás učili na Montessori kurzu. My jsme ta veliká řeka, aspoň na deset měsíců v roce se jí stáváme. A i na ty dva měsíce prázdnin už se svoláváme na společné akce. Nedá nám to, no.

Mít práci, která vám dává smysl, a kolem lidi, kteří ji milují stejně jako vy, to jsou tak velké životní dary, že nějaké home-made sušenky, svíčky apod. jsou úplně nepodstatný detail, který ale přitom může spoustu rodičů v červnu zatížit (finančně, časově…). A tak si musím příští rok včas vzpomenout a vyhlásit vysvědčení bez dárků. A bez akcí. A usebrat se. Zalézt si s knížkou do červnového ticha, zrekapitulovat, co se v daném školním roce povedlo, a natěšit se nejen na prázdniny, ale i na to, co přijde po nich. Aby si člověk začal znovu připadat jako čerstvě zavěšený zářivý krepák.

Ale jeden dárek bych přece jen za nic nevyměnila a nesmím ho ztratit, protože z té holky, co mi ho dala, jednou možná něco bude. Myslím v mém oboru. Napsala mi dopis s poděkováním a báseň. Zalezla jsem si s ním do zahradního ticha a znovu a znovu ho četla. Ano, takhle nejvíc potěšíte češtinářku a příležitostnou spisovatelku.

Děkuji vesmíre za školu, kde učím. Za děti, které tam učím, a za jejich rodiče, kteří nám ty děti svěřují s důvěrou, že pro jejich děti děláme to nejvíc, co jde. Děkuji za inspirující kolegy a vedení, které za námi za všech okolností stojí. Tenhle článek můžete brát zase jako můj dárek pro vás, pro ně!

No, ale teď už ty prázdninyyyyyy!Užijte si je naplno a v září na viděnou zase na startu vytrvalostního závodu s názvem školní rok 2022/23!

Ať mi rostou!

*********

Moje knížky zase k dostání jak balíček https://www.peoplecomm.cz/balicek-slama-v-botach

nebo samostatně

https://www.peoplecomm.cz/slama-v-botachhttps://www.peoplecomm.cz/slama-v-botach-2

Děkuju za vaši podporu!

Krásné léto!

K tomu, abyste se v dnešní době pustili do dobrodružství zvaného „vypěstuju si vlastní zeleninu“, nebo dokonce „stanu se samozásobitelem“, potřebujete pořádný důvod.  Obzvlášť je-li vám přes třicet a o pěstování čehokoliv jste do té doby nevěděli vůbec nic. Já tohle dobrodružství provozuju už osmou sezonu. A vždycky když na podzim s úlevou věsím své motyky na hřebík (ve stodole), ptám se sebe samé, jestli jsem tu srandu měla zapotřebí. A hlavně: mám na jaře zase zasít?

V září jsem na konferenci Zpátky k jídlu mluvila o svém největším koníčku. O životní kotvě, která mě spojila s celou mou rodinou i s předky, kteří už tu nejsou. Nechtěla jsem být zbytečně patetická, a tak jsem raději nepoužila slova jako „pocit naplnění“, „seberealizace“, nebo dokonce „smysl života“. Ano, mým koníčkem je zahradničení. Na konferenci mi kromě obvyklé slámy z bot čouhal také mák z kabelky, to abych si na pódiu připadala jistější, víc v klidu, víc doma. Bez zahradničení už si prostě neumím svůj život představit. Přesto jsem se poslední rok mockrát přistihla při myšlence, že je mi zahrada trochu na obtíž. Po letech rodičovské jsem se totiž vrátila na plné pecky do práce a znáte to, děti, domácnost, nová práce a ještě starost o zahradu. Velkou zahradu. Sečteno podtrženo, byl to divoký rok. Ale když si zkouším představit, že bych po zahradě rozhodila travní semeno místo semen mrkve a ředkviček, jdou na mě mrákoty. Jako že bych dosklidila dýně, motyky pověsila na hřebík a zahrádkářce byl konec? To prostě ne! Je mi jasné, že i příští jaro, stejně jako ty předešlé, se zeširoka rozkročím nad svým zeleninovým políčkem a přiryju si k němu dalších pár metrů. Co mě k tomu ale proboha pudí, když si můžu v obchodě kdykoliv koupit, co hrdlo ráčí, a zbytečně si nekomplikovat život?

Hlína, slunce a práce lidských rukou

Na začátku mého pěstování stála moje dcera. No, stála… batolila se. A já ten svůj poklad chtěla živit výhradně zdravou domácí zeleninou, na jaké jsem sama vyrostla. V mé rodině se to totiž odjakživa hemžilo zahrádkáři, děda měl dokonce pole a na dvorku prasátka, slepice, kachny, husy… A tak všechny moje nejkrásnější dětské vzpomínky jsou nějak spojené s lítáním venku a ládováním se jahodami, hráškem a mákem. Nevím, jestli jste někdy mlsali čerstvý mák přímo z makovice, když je ještě tmavě modrý, mokrý a šťavnatý. Já takový mák vždycky milovala (a dodnes miluju). Když jsem se u babičky ocitla v období máku, chuděra naprosto neměla šanci, že někdy napeče makové buchty. Všechen mák jsme jí s dalšími dětmi z rodiny sklidili. A stejně tak hrášek, jahody, ořechy a tak dál. Vždycky jsem si říkala, že právě tahle domácí strava a rodinná pohoda byla základem mého tuhého kořínku v dětství. A proto jsem taky pro dceru chtěla totéž – jídlo, které vidělo hlínu, slunce a práci lidských rukou. Dopřát jí stejně idylické dětské gastro zážitky i tu spokojenou tlupu zahrádkářů kolem. Prakticky ale splnění takového snu obnášelo, že se s mužem budeme muset přestěhovat z Prahy zpátky do naše rodného městečka, v jehož okolí máme roztroušené ony příbuzné a jejich zahrady. Bohužel se rychle ukázalo, že i když se rodina snaží a poctivě nás zásobuje svými výpěstky, na to, aby brouček jedl jen samé domácí jídlo, to nestačí. Mně navíc časem začalo být trapné, že stále jen chodím po rodině s nastavenou rukou, když sama mám dvě zdravé ruce, které by si taky mohly něco vypěstovat. A tím spíš, že na mateřské stejně „nemám nic na práci“, nebo ne?

Jak je to doopravdy s hormony štěstí

Takže moje motivace stát se zahrádkářkou byla tehdy jasná: Mít pro dceru domácí jídlo. Nemuset běhat po krámech a pídit se po drahých biopotravinách. Dnes už se dá skoro vše objednat, ale shánějte ještě před pár lety na malém městě jídlo z farem. Celý týden máte co dělat. Kromě košů úrody, které jistojistě sklidím, jsem si od zahradničení ale slibovala ještě něco – pohyb a aktivní trávení času na čerstvém vzduchu, což jsou u matky na mateřské samé žádané komodity. A jako superbonus je to také výchovná příležitost, jak jít potomkovi příkladem a ukázat, že maminka něco umí, třeba vypěstovat mrkvičku, šikulka. No a pak se taky říká, že zahradničení vyplavuje hormony štěstí, což se opět matce, která už je doma s miminem nějakej pátek, celkem hodí.

Bohužel mně se mou první zahrádkářskou sezonu vyplavoval spíš adrenalin než cokoliv jiného. Zjistila jsem například, že na světě existují tak zbytečná zvířata jako mšice nebo slimáci. (O jejich existenci jsem, věřte nebo ne, do té doby neměla tušení. A nemyslím, že bych o něco přicházela.) Také mi došlo, co všechno se v přírodě může udát za jediný týden. Například kolik cuket může za tak krátkou dobu vyrůst, respektive pře-růst, pokud si zahrádkář dovolí takovou pošetilost jako odjet v červenci na dovolenou. Alespoň jsem se ale naučila radovat z toho, že v létě prší a je zima. Dřív bych takové počasí považovala za hnusné, ale jako zahrádkářka jsem to najednou viděla úplně jinak.

Má první sezona s motykou byla zkrátka průzkum bojem, při němž maminka šikulka sice nějakou tu mrkvičku vypěstovala, ale kdyby měla spočítat, kolik ji ty mrkve stály času, nervů a peněz, zářivý hospodářský výsledek by to nebyl.

Růst, kvést a plodit

Přesto mě už tehdy něco zvláštního pudilo příští jaro zase zasít. A dokonce si záhony zvětšit! V žádné knize jsem nečetla žádné racionální vysvětlení tohoto jevu, ale jak člověk začne mít jednou hlínu za nehty, už zkrátka hrozí, že s hlínou za nehty i zestárne. A přestože i moje druhá zahradnická sezona skončila v mnoha ohledech rozpačitě, přišla sezona třetí, čtvrtá a letos už osmá. Původní důvody, proč jsem se dala na zahradničení, ale za tu dobu pominuly. Kvůli farmářské zelenině nemusím objíždět celý okres, biopotraviny jsou i na vesnici čím dál dostupnější. Nepotřebuju už také tak usilovně šetřit, protože rodičovská mi skončila, což ale na druhou stranu znamená, že najednou nemám vůbec žádný čas. Došlo mi ale, že ten nejdůležitější důvod, proč se ze mě kdysi stala zahrádkářka a proč jí už budu navždy, byl jiný, než jsem si původně myslela. Byl skrytý, zarytý pod mou kůží a tak samozřejmý, že mi to dlouho nedocházelo. Ale teď, kdykoliv seju mák nebo loupu hrášek, už naprosto zřetelně cítím, jak to je. Dělám v tu chvíli to, co všichni v mojí rodině. Napojila jsem se na rodinnou tradici a pokračuju v ní. Hlína za nehty mě propojila s mými rodiči, tetami a babičkami, stala se naším společným tématem a mostem do minulosti mojí i jejich.

 Je to most dřiny a odříkání, ale taky slunce na tváři a na zádech. Je to most vzpomínek; minulost, přítomnost i budoucnost v jednom balíčku. No a to, že mi z téhle radosti a dřiny, která mě každý rok čím dál víc dojímá, plynou navíc sklep, mrazák a spíš plné úrody, to už je jen milý bonus navíc.

Když si nesu domů makovice na vyklepání, není to totiž jenom o jídle (a spoustě práce, která mě s tím mákem dál čeká v kuchyni). Je to obřad. Zahrada mi pomohla srůst s mými kořeny, abych mohla bezpečně růst, kvést a plodit. Abych se cítila pevná na Zemi.

I vám moc přeju, abyste našli zase ten svůj důvod, proč taky zavrtat ruce do hlíny a třeba odstartovat novou tradici zase ve vaší rodině. A jestli se do toho opravdu dáte, tak jedna rada závěrem. Zasejte mák. 😉 V Čechách má tradici, není s ním velká práce. A čerstvý do pusy je nej!

Povedené jaro i vám!

Ať vám rostou! ©

Foto: Sláma v botách