BOJE S BABIČKOU I: pravda o tom, jak jsem zničila jahody

8 komentáře

„Ještě že tu moji babičku máš,“ prohodil nedávno můj chlap.

Zrovna jsem se vrátila ze zahrady a hned zatepla mu líčila nejnovější kauzu, kterou s d.-ckou babičkou vedu. To je zase materiál na článek, rovnou vytahuju počítač. Dřív než jsem ale stihla napsat jedinou větu, manžel si ke mně přisedl ve vážné chvilce:

„Prosímtě, ale nedělej z babičky takového devila. Chápu, že potřebuješ nějakou hlavní zápornou postavu, abys měla na blogu drama. Ale prosímtě v zájmu nás všech… ať není dusno…,“ domlouvá mi.

Samozřejmě jsem se urazila. Jakého devila? Jakou zápornou postavu? To je akorát důkaz, že ten chlap můj blog vůbec nečte!

S d.-ckou babičkou náhodou žiju v posledním čtvrt roce v prospěšné symbióze. Od té doby, co na jejím pozemku farmařím, se vídáme častěji než za posledních deset let dohromady. Častěji než vidím svoje babičky a možná i svoje rodiče. Nemohu si dovolit si její přízeň rozházet. Když přijíždím na zahradu, už na mě čekají otevřená vrata. Když z nich večer vyjíždím, babička mi ukazuje, jestli mám na silnici volno.  Občas mě pozve na oběd, donese mi k svačině buchtu, mezi řečí poradí co a jak se sklizní. Obden mi zalévá rajčata, a kdyby mi je kdysi neuvázala ke kolílkům (a pak x-krát nezaštípala), už bych dávno žádná rajčata neměla. (ZDE)

Nic ale není zadarmo, a to si musíme přiznat. Babička je generál. Svému domu, své zahradě, potomstvu, starému favoritu i dědovi vládne pevným hlasem, nic nesmí drhnout, všichni musíme vykračovat. Protože babička taky nezahálí. Když si jde po obědě zdřímnout, tak jen proto, že od šesti okopávala mrkev. Dře od rána do večera, nikdy jsem ji neviděla sednout si s knížkou. Protože takhle to chodí, takový je úděl ženy.

Ale to neznamená, že my ostatní se můžeme flákat!

V D. je každý pod neustálým dohledem. Naše kroky jsou pečlivě sledovány a podrobovány průběžnému hodnocení. Jako by v D. zasedal tajný tribunál, který manželkám všech vnuků přiděluje body a upravuje jejich cenu podle momentálních výsledků. Malovala jsem si, že by mi zahrádka mohla trochu pomoct. Jenže to bych si nesměla vymýšlet ty věci kolem bylinek, hnojivých zákvasů a smíšených kultur. A neházet mulč k jahodám!

 

Půlku bylinek mi sežrali slimáci, ale něco přece jen zbylo - měsíček, rozmarýn, meduňka, máta, estragon, oregáno... Foto: Sláma v botách

Půlku bylinek mi sežrali slimáci, ale něco přece jen zbylo – měsíček, rozmarýn, meduňka, máta, estragon, oregáno… Foto: Sláma v botách

*****

Když jsem naposledy přijela do D., trochu jsem znervózněla. Na vratech od dílen visí nádherně naaranžované svazky cibule. Jeden jako druhý a cibule opravdu pěkná. Škoda, že ne moje.

„Vy už jste sklízela?“ ptám se babičky, když mě přiběhne uvítat s obvyklým údivem: „Co ty tady? A kde jsi nechala malou?“

Ano, jezdím teď na zahradu bez dcery. Potřebuju makat a ne hrát si půl dne s plastovými hrabičkami na písku a předstírat, že se při tom dá na záhoně i něco udělat. Všechno mi to tam teď bují, květák, kapusta, kukuřice, mrkev. Dokud jsem se jenom starala o plevel, šlo to, úroda mě ale zahnala do kouta. Nestíhám plít, nestíhám zalévat, nestíhám sklízet. Nedá se nic dělat, dcera musī na prázdniny k tetě, potřebuju mít na zahradu čas.

Zahrada bují, já sklízím, dcera musela z domu. Foto: Sláma v botách

Zahrada bují, já sklízím, dcera musela z domu. Foto: Sláma v botách

Ale do sklízení cibule jsem se ještě nedala a ani jsem to dnes neměla v plánu. Nejistě přešlapuji u dílny a přemýšlím, jestli jsem něco neprošvihla. Ale babička by mě snad varovala…

Vždycky, když přijedu makat na zahradu, musím si s babičkou projít kontrolní kolečko. „Hm, hrášek máš pěknej, ten ti teda roste!,“ zastavuje se babička u každé plodiny, kterou pěstuji. „A ta cibule, holka, to jsou palice! Ale koukám, česnek nestojí za nic. Jak to? Vždyť má stonky jako nítě! Ale víš, že já ho mám taky bídnej? Asi tu na česnek nebude půda. Zato mrkvi se tady vždycky dařilo. Hlavně ji včas vyndej, ať ti nepukne! …“ Poté, co takhle týden co týden oznámkujeme můj pozemek, si od babičky obvykle odnáším celou řadu nápadů a doporučení, co, kdy, kde a jak bych měla udělat, abych si slibnou úrodu nezlikvidovala těmi svými bionesmysly.

Například mulčováním. V D. totiž na bio nikdo nevěří. Ukazovala jsem jim pár knížek, že to nemám ze své hlavy a že se takhle opravdu dá něco vypěstovat, ale babička si dál myslí svoje. Házet na záhony kompost nebo zkvašené slepičince, to jo. Ale nikdy od svojí matky neslyšela, že by se dalo zalévat zákvasem z kostivalu. Nebo z kopřiv. Vytrhaný plevel se hází do popelnice, trává pálí, záhony okopávají a denně se chodí zalévat. Tohle jsou zákony, které babička podědila a šíří dál. A do toho přijedu já s nějakou knihou a kompletně jí jahody zahážu mulčem. Jak tohle mohlo dopadnout….

„Koukám na tvou cibuli, Verunko,“ povídá mi babička, když si zase odbýváme naše kolečko. Co teď asi přijde? Při posledním hodnocení jsem dostala za cibuli jedničku. „Už ti taky začíná lehat k zemi. Dej jí ještě týden a můžeš začít sklízet,“ povídá a hned mi ukazuje, kde najdu špagát a že mám pak vytrhanou cibuli zavěsit na okenice u boudy, aby mi schla. Těžko si můžete představit, jak se mi ulevilo, když nejste jako já součástí d.-ckého bodovacího systému.

Když cibule lehne k zemi, přijde čas jejího vytažení. Foto: Sláma v botách

Když cibule lehne k zemi, přijde čas jejího vytažení. Foto: Sláma v botách

Sem tam jsem ale nějakou nedočkavě utrla už dřív. Foto: Sláma v botách

Sem tam jsem ale nějakou nedočkavě utrhla už dřív. Foto: Sláma v botách

 

Bohužel úleva netrvala věčně. Poslední na programu jsou jahody. Ano, ty jahody, které jsem údajně babičce zničila. Je nejvyšší čas postavit se tomuto tématu čelem.

***

Když jsem v březnu dostala na zahradě d.-cké babičky volný flek, ať si zkusím hospodařit po svém, babička mi velkoryse věnovala i svoje jahody. Ona si u domu vysadila nové, starší mi může přenechat. Kdo by po tom neskočil? Proti mladým rostlinám vypadaly tyhle jahody prověřeně a zajetě. Dělám si naděje aspoň na tři koše sklizně. A proč by ne? Vždycky jsem bývala jedničkář a dříč.

„Prosímtě, víš, jaká je s jahodama práce? To si je radši kup,“ odrazuje mě ale mamka. S tátou jahody taky pěstují a je to prý „očistec, hrůza, vykašli se na to“. Že já je zase neposlechla!

Neposlechla. Ve svých ekopříručkách jsem si nastudovala, že jahody nejsou žádný problém. Jen se na to, mami, musí jít chytře. Kolem je třeba vysázet brutnák lékařský, cibuli a česnek (pomáhají proti plísni) a proti zabahnění a plesnivění odspodu se mají nastlat kapradinami nebo slámovým mulčem. Šla jsem do toho. Brutnák se chytil ze semínek i sazenic a i česnek rost u jahod parádně. Místo kapradin, které jsem neměla po ruce, jsem jahody vystlala alespoň posekanou trávou, listím a větvemi. Zkrátka bordelem ze zahrady, který by se jinak spálil nebo skončil v kompostu. Dělám to tak se všemi záhony.

Jahodová džungle. Záhon je obehnaný brutnákem lékařským, střede vede řada česneku a cibule. Foto: Sláma v botách

Jahodová džungle. Záhon je obehnaný brutnákem lékařským, středem vede řada česneku a cibule. Foto: Sláma v botách

 

Kromě brutnáku, česneku a cibule jsem u jahod pěstovala i mrkev a pažitku. Ale to by taky nemělo vadit. Foto: Sláma v botách

Kromě brutnáku, česneku a cibule jsem u jahod pěstovala i mrkev a pažitku. Ale to by taky nemělo vadit. Foto: Sláma v botách

 

Byla jsem naprosto spokojená. Jahodový záhon prosázený česnekem vypadal nezvykle. Každý, kdo ho viděl, žasl a já zájemce ráda poučila. Nebylo mi jasné, proč jsou zrovna jahody považovány za postrach. Já na ty svoje ani jednou nesáhla, ani jednou je neokopala. Přesto mi krásně vykvetly. A nasadily první jahůdky. Pak začaly pomalu červenat. Plevel mizel pod mulčem, nebylo co řešit.

Jenže pak se to nějak zvrtlo.

Zrovna v době sklizně jsem odjela na dovolenou a česat záhony jsem vyslala rodiče. To bylo naposledy, co nad mým jahodovým rájem svítila obloha bez mráčku. Po návratu zjišťuji, že jahodová sklizeň neproběhla podle očekávání.

„Moc jahod jsi tam teda neměla,“ povídá mi táta. Táta, který je vyhlášený svou supeschopností vidět na všem jen to lepší! Můj vnitřní alarm se zapíná do pohotovostního módu.

„No, za moc ty tvoje slavný biojahody fakt nestály,“ přitvrzuje mamka. Tátovu superschopnost očividně nesdílí. „Byly mrňavý a ještě jich bylo málo. Vůbec se nevyplatilo kvůli nim do D. jet,“ děsí mě čím dál víc. Jsem zaražená. Jakto, že brutnák s česnekem takhle zklamali?!

Mé otázky mi ráda zodpoví D.-cká babička. Hned po návratu z dovolené mám u ní jahody na talíři. Jenže nikoliv ve formě koláče. „To proto, žes k nim naházela tu trávu!“ dozvídám se hned. A aby bylo jasno, že i babička má svoje knihy, vytahuje na stůl Receptář prima nápadů. Taky se tu jedna kapitola věnuje mulčování. „Jasně se tu píše, že máš použít slámu. A tys tam naházela trávu. Tím jsi ty jahody zlikvidovala.“

No to snad… to… to jsou trochu silná slova, ne? Já že  jsem něco zlikvidovala? Já jim chtěla leda přilepšit.

„Tak se na ně můžeme jít podívat.“

Taky že jdeme.

Kousek od mého záhonu se nachází ještě jeden jahodový záhonek stejného stáří. O ten se starala babička, to kdyby z jejích nových rostlin ještě nic nebylo. Dívám se na tyhle jahodníky a pak na svoje. Doprčic, nerada to přiznávám, ale někde se vážně stala chyba. Listy mých jahodníků pokrývají rezavé fleky a rostliny vůbec nepůsobí tak svěžím, zdravým dojmem. Jako by bojovaly s nějakou nemocí. Současně si ale vybavuji, že tyhle fleky jsem na pár rostlinách viděla už v momentě, kdy jsem záhon přebírala do péče! Aha, už předem byly nemocné!

Ty fleky od začátku nevěstily nic dobrého. Foto: Sláma v botách

Ty fleky od začátku nevěstily nic dobrého. Foto: Sláma v botách

Časem se objevily na čím dál více rostlinách. Foto: Sláma v botách

Časem se objevily na čím dál více rostlinách. Foto: Sláma v botách

 

„To není možný, tyhle jahody jsou zdravý, tamty byly taky. Může za to mulč,“ trvá na svém babička.

Ale já mám zase svědka. Když jsem s jahodami začínala, přichomýtl se k tomu tchán a divné skvrnky jsme spolu řešili. Copak já vím, jak mají jahody správně vypadat? Ptala jsem se ho, co si o flecích myslí, a on mi poradil, ať problémové listy pro jistotu otrhám. A to jsem taky udělala. Dál jsem skvrny neřešila, zvítězilo opojné kochání.

Jestli to není mulčem, tak tím česnekem. Třeba vylučuje látky, které jahody zabíjejí,“ jde po mě babička tvrdě dál. Rozumím, že ji to mrzí. Ale mě přece taky. A trvám na své nevinně.  Škoda, že tu tchán není,  aby mohl svědčit v můj prospěch. Je nad slunce jasné, že jinak se moje osobní bodové skóre zase hluboce propadne.

„To je na likvidaci. Celý záhon je pryč,“ tepe babička dál do živého. Jako by neviděla, že jsem z toho taky hotová. Stojíme nad jahodami jako dvě pozůstalé. Slyším se, jak říkám, že při nejbližší příležitosti nemocné rostliny vytrhám, spálím, půdu proliju očistným zákvasem z přesličky rolní a příští rok tu vysázím jahody úplně nové.

„Jenomže to si na úrodu budeš muset nejmíň dva roky počkat,“ zadupe babička i ten nepatrný náznak optimismu v mém zahrádkářském srdéčku. Nějak takhle se musí cítit Kajínek. Teda pokud je opravdu nevinný.

Ach jo, tohle je víc než lekce jógy. Usilovně se koncentruji na svů hluboký dech, abych dokázala udržet klidný tón. Babička je mistr provokatér. Vím, že to tak nemyslí, že by se pro druhé rozkrájela, pro rodinu vše. Ale to vševědoucí poučování ze mě jednou udělá skutečného Kajínka.

****

Kdykoliv teď přijedu do D., nakonec znovu a znovu končíme u jahod. Co prý s nimi teda zamýšlím? Má mi babička začít pěstovat nové sazenice? Ale jedině, když už tam příště nedám ten česnek. A jestli plánuju na jahody zase naházet trávu, tak mi babička žádné sazenice taky pěstovat nebude, to mi říká rovnou. Tráva na záhoně hnila a šířily se nemoci. Tráva je hroznej bordel. Ať už se na mulčování konečně vykvajznu a namluvím si motyku a konve. Nebo se na zahradu úplně vykašlu. Copak jsme na tom finančně tak špatně?

Ano, ano, ano. Zažívám další neplánovanou lekci jógy. Všechno odkývávám, koncentruji se, jsem úplně klidná. O jahodách už proboha živýho nechci nikdy nic slyšet.

Jak červenec postupuje, jahodové téma naštěstí přestává být atraktivní. Dozrávají višně, rybíz, angrešt, babička má fofry, já zase sklízím tu cibuli. Za ukázkové svazky, které mi už taky schnou na zahradní boudě, dostávám jedničku s hvězdičkou.

Tohle nádherné zátiší mi říká pane. Divte se, že se furt kochám. Foto: Sláma v botách

Tohle nádherné zátiší mi říká pane. Divte se, že se furt kochám. Foto: Sláma v botách

Tříleté keříky vydaly na několik koláčů. Mile potěšilo. Foto: Sláma v botách

Tříleté keříky vydaly na několik koláčů. Mile potěšilo. Foto: Sláma v botách

 

 

Ale bez následků jahodová kauza nezůstala. Uvrhla možná už nevratně špatné světlo na všechny mé další aktivity v zahradě. Na všechny, které se neslučují s babiččinými zahradnickými zákony. Nebo s Receptářem. Nedávno jsem například zjistila, že od mých rajčat, těch rajčat, které babičce tak přirostly k srdci, najednou zničehonic ZMIZEL MULČ…

Snad to manžel nějak rozdýchá, ale tohle bude mít POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ.

****

PS. Povídal mi strejda, zkušený zahrádkář, že ty rudé fleky na jahodnících „nejsou nic dramatického, stačí důsledně listy ořezat a příští rok budou rostliny fit“. Tak mám teď dilema, jestli se mám v D. vydávat do boje s novou teorií, kterou jsem zase „přitáhla bůhvíodkud“.

Ať mi rostou!©

 

 

 

 

 

 

 

NESTÍHÁM! Aneb červenec začíná hekticky

6 komentáře
Kdysi hluboko na jaře vyjádřil můj muž obavu, abych kvůli psaní článků o zahradě měla vůbec čas na zahradu.

 

A je to tady. Malá Sofiina volba. Celý týden se chystám napsat nový článek o zahradnickém „workshopu“ na Valašsku, kterého jsem se před časem zúčastnila. Jenže místo toho jsem si ze zahrady přivezla koš s hrachem. Už dva večery loupu, jsem v půlce.

Tento košík tipuju tak na 3-4 hodiny loupání. Foto: Sláma v botách

Tento košík tipuju tak na 3-4 hodiny loupání. Foto: Sláma v botách

Sklidila jsem taky spoustu bylinek, které musím nasušit.

 

Čaj ze šalvěje lékařské je výborný na vyplachovánī úst, když vás škrábe v krku. Na mě funguje stoprocentně. Foto: Sláma v botách

Čaj ze šalvěje lékařské je výborný na vyplachovánī úst, když vás škrábe v krku. Na mě funguje stoprocentně. Foto: Sláma v botách

Dále červenou řepu (plánuju dnes dělat letní řepnou polévku podle paní M. z Valašska), kedlubny (takže v neděli hovězí na kedlubnech?),

Kedlubny se daří. Slepičí hnojivo má neobyčenou sílu, asi... Foto: Sláma v botách

Kedlubny se daří. Slepičí hnojivo (o té srágoře ZDE) má neobyčenou sílu, asi… Foto: Sláma v botách

květáky (zkusím květákové pakory, českou lokalizaci klasického indického zeleninového receptu),

mísu třešní, angreštu, rybízů (muffiny, přesnídávky pro dceru…).

Před třemi lety vysazené keříky angreštů už hezky plodí. Foto: Sláma v botách

Před třemi lety vysazené keříky angreštů už hezky plodí. Foto: Sláma v botách

****

Malou battle mezi zahradou a blogem dnes vyhrává zahrada. Odpoledne tam zase jedu. Story z Valašska ještě počká…

Zatím aspoň pár aktuálních fotek.

 

Vpředu barevné lichořeřišnice (květy jíme), to vysoké za ní je růžičková kapusta, někde mezi tím mi rostou kedlubny, zelí, brokolice...

Vpředu barevné lichořeřišnice (květy jíme), to vysoké za ní je růžičková kapusta, někde mezi tím mi rostou kedlubny, zelí, brokolice… Foto: Sláma v botách

 

Copak nám tu tak krásně kvete? Že by můj slavný brutnák lékařský? Foto: Sláma v botách

Copak nám tu tak krásně kvete? Že by můj slavný brutnák lékařský? Foto: Sláma v botách

 

 

Foto: Sláma v botách

Sytě oranžové  lichořeřišnice (vpředu), oranžové aksamitníky neboli afrikáni (vzadu) a spousta kadeřavé kapusty Pak kedlubny, v květináči šalvěj. A spousta slámového mulče. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Mrkev (vpředu), petržel za ní a nejdál cibule. Rostou spolu a spokojeně. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Pěstuju kytky i zeleninu na jednom fleku, prý jsou pak rostliny odolnější. No kéž by! Foto: Sláma v botách

 

Levandule, kedlubny a zelí - d.-cká trojka. Foto: Sláma v botách

Levandule, kedlubny a zelí – d.-cká trojka. Foto: Sláma v botách

 

 Ať mi rostou!©

 

Invaze slimáků zahájena

18 komentáře

VĚNOVÁNO STATEČNÉ LINDĚ H.

(a desítkám padlých slimáků)

********

Nemám problém přiznat, že nejkrásnější dovolenou, jakou jsem kdy měla, je rodičovská. Tak proč jsem si jí víc nevážila? Komu jsem chtěla co dokazovat?

Jistě, zima byla dlouhá a nudná, ale… Od té doby, co kromě dcery piplám i zahradu, si připadám spíš jako na nucených pracích. Rčení „co tě nezabije, to tě posílí“ teď v každém případě vnímám v širších souvislostech.

Pravidelně na záhonech pleju ve třicetistupňových žárech přes poledne, protože jindy mi dcera nespí. Jednou jsem si málem vykloubila rameno, když jsem celé odpoledne tahala po zahradě konve s vodou, protože sucho trvalo fakt dlouho a já nevydržela s nervy. („To jsou zahradníci, vůbec si to nezalejou!“ „Vy to vedete, co myslíš, že ti bez vody vyroste?“ „Já ti to snad budu muset zalít sama!“ apod.) Nepočítám, kolikrát jsem v D. makala až do tmy, kolikrát jsem se vracela z pracovního víkendu zralá na masáž celého těla a prázdniny v Karibiku. Po nedávné desetihodinové směně na záhonech (protože druhý den jsme jeli na dovolenou) jsem se domů doplazila se svalovou horečkou a celou noc blouznila o rajčatech. Věčně oloupaný lak na nehtech a hlínu i na zadku už vůbec nekomentuju!

Když mi ale nedávno měla přijet na víkend kamarádka Linda, se kterou jsem kdysi pracovala v lifestylovém časopise, hecla jsem se. Nahodila jsem spokojený bioúsměv a šla ji vítat ke dveřím.

Linda se přijela podívat na mou zahradu. Před časem jsem ji požádala, jestli by pro Slámu v botách nenavrhla logo a vizitky, abych mohla slávu svého pozemku šířit dál. Takže přijela sbírat inspiraci. A krom toho už potřebujeme pokecat. Chlapi, kariéra, móda, rozumíte. Manžel to pochopil hned. Sotva Linda dorazila, zdekoval se do pracovny a po zbytek víkendu jsme o něm věděly, jen když nám zrovna nesl nějaké jídlo.

Salát ze zahrady chutná i budoucí gurmánce.

Salát ze zahrady chutná i budoucí gurmánce. Foto: Sláma v botách

S Lindou si notujeme, hlavně pokud jde o jídlo. Taky dokáže ocenit domácí suroviny, a když jí vyprávím o zahrádce, vidím, že ji to fakt zajímá. Dokonce se od ní dozvídám užitečné vychávky stran boje s plevelem. A pak se řekne Praženda z Vinohrad. V pátek ji ale na uvítanou hostím kosmopolitně. Servíruju sushi, bezlepkové muffiny a italský merlot. Až do noci u něj řešíme ty naše komplikovaný životy.

Uvítací menu pro oblíbenou návštěvu z Prahy.

Uvítací menu pro oblíbenou návštěvu z Prahy. Foto: Sláma v botách

Na zahradu beru Lindu v sobotu, ale ještě předtím jí chci ukázat farmářské trhy u nás ve městě. Ať si udělá obrázek, proč jsem se do těch galejí v D. pustila. „Tady je to ale maličký,“ vypichuje Linda optimisticky. Ano, to je další její milá vlastnost. U tří stánků nakoupíme pár mrkví, jablka a pstruha a můžeme jít.

Když cestou z centra míjíme zahrádkářskou prodejnu, uvědomím si, že jsem vlastně chtěla před odjezdem do D. dokoupit ještě pár semen fazolí.

„Tady, prohrabte se tím,“ vyloží přede mě vedoucí rychle několik pytlíků. Vevnitř mu právě vrcholí nákupní špička luťťáků před evakuací na zahrady.

„Když já bych raději nějaká neošetřená,“ kroutím se. Na jednom z pytlíků jsem si právě všimla alarmujícího nápisu „chemicky ošetřeno proti škůdcům“!

„Nestříkaný jsou jenom tyhle,“ zúží mi prodavač rázem výběr na jediný druh. Ostatní výrobci prý všechna svá semena preventivně „moří“.

Aha! AHA?! Takže ony se stříkají dokonce už i malinká semínka. Ještě ani nezačala růst a už to do nich perou! Jsem znechucená. Chemické nebezpečí fakt číhá všude.  A mně bylo divné, proč má hrášek, který jsem v březnu sela, fialové proužky…!

To jsem doprčic v tomhle městě jediná, kdo takové věci řeší? Kdo třídí kompost a vyplachuje kelímky, než je hodí do konťáku na plast? Tak například paní vedle mě právě nervózně žádá o „něco proti slimákům, ale aby to fakt zabralo, něco hodně účinnýho.“ Pán za mnou zase shání postřik na trávník. Ano, viděla jsem nedávno v televizi pořad s radami, jak v trávě zahubit vše živé, abyste získali dokonalý fotbalový povrch. Bez něj by  samozřejmě žádná řadovka nebyla úplná. Než stihnu zaplatit, vyslechnu si ještě, jak se paní se slimáky dočká nějakého drijáku, který její problém zaručeně vyřeší, ale přitom „nikomu neuškodí, ani dětem nebo psům, kdyby to omylem snědli.“ Uf, aspoň že tak.

„To je fakt hrozný, Lindo. Jedni vraždí semena, jiným vadí pampelišky a slimáci. To je normální genocida přírody,“ ulevuju si zdrceně. Linda souhlasí, je to hrozné. „Ale zase fajn, že máš hned za domem park,“ utěšuje mě. „Park?“ ohlídnu se na těch pět stromů. Asi jsme teď nalazená jinde. Linda se vyhřívá na sluníčku, loví v trávě čtyřlístky. „Vyrazíme už, Veru?“

Asi má pravdu. Neměla bych všechno vidět jen černě. Svět není dokonalý, ale já přece pracuju v D. na tom, abych ho učinila lepším. Zelenějším. Víc bio.

****

A v D. je opravdu krásně. Slunce nám líbá ramena, když se s Lindou celé odpoledne hrabeme v mých záhonech, když plejeme další várku nezdolného plevele a pak se válíme v trávě s porcí domácího rýžového nákypu. Ani dcera po mně věčně neleze, ani mi nezkouší úřadovat v mém „mohl-jsem-být-bio-ale-nejsem“ hrášku.

Ale stejně se několikrát přistihnu, že myslím na ty slimáky. Obzvlášť když pod mulčem u fazolí na dva narazíme. Mám k těmto zvířatům rozporuplný vztah. Jsou to živé bytosti a člověk by měl mít ke všem božím stvořením respekt. Zbytečně si nekazit karmu. Ale taky mám respekt k tomu, co ti nenažraní slizáci dovedou. Dokonce i moje vždy tak optimistické biozahradnické příručky existenci slimáků nezamlčují. Nevěnují jim žádnou zvláštní kapitolu, ale opatrných narážek a zmínek je tu tolik, že si dokážu domyslet…! Dýně tety Zdenky nedávno opustily její zahradu kompletně v žaludcích těch nenasytných žroutů. Ztráty hlásí na Facebooku i kamarádka Jana. Okamžitě se pak rozhoří diskuze o výkonných slimákožroutských kachnách – indických běžcích. A k tomu ta nervózní paní v zahrádkářském kšeftě…

Nejhorší ale je, že jsem se nikde nedočetla, jak se slimákům vyhnout bez chemie. Existuje (kromě kachen) jediná možnost: poctivě slimáky sbírat do kýble a pak s nimi naložit podle toho, jak moc se u vás nažrali. Buď je v tom kýblu můžete odnést někam daleko od vašeho pozemku, na nějaké hezčí přátelské místo, třeba do lesa. Nebo na ně v kýblu naházet sůl a nechat je sadisticky rozpustit zaživa. Žaludek nemám ani na jedno. Teprve před nedávnem jsem se přestala štítit motýlů.

„My jsme na zahradě nikdy plže neměli,“ ujišťuje mě naštěstí d.-cká babička. „Jo, dole pod kopcem, tam jich maj! Starej V. prý nasbíral celej kýbl! Ale tady jsem jaktěživ žádnýho plže neviděla,“ přísahá babička rezolutně. Ukliňuje mě to dost. Asi jsem fakt klikař, ale až na pár ožraných rostlinek v bylinkové předzahrádce nemám se slimáky problém. I tu sežranou bazalku u rajčat jim odpustím, mě taky lákalo ji sníst. Možná prostě stačí mít tu přírodu rád.

Slimáky ožraný měsíček lékařský a stévie (v květináči).

Slimáky ožraný měsíček lékařský a stévie (v květináči). Foto: Sláma v botách

Na uvolněné místo po bazalce můžeme alespoň s Lindou dovysadit nějaký celer. Proč si ještě trochu nevylepšit karmu? Už pomalu padá tma, když vyrážíme do auta pro sazenice a cestou to bereme přes předzahrádku. „Natrhám ti, Lin, trochu meduňky s mátou na výborný čaj na dobrou noc,“ nechávám se unést náladou toho večera.

A pak to přijde.

Buď je to vtip, nebo jsem tak šeroslepá, nebo… NEBO! Z květináče, kde mi rostla stévie, čouhá jenom nějaký pahýl. A když se skloním, abych to víc prozkoumala, vidím, že na pahýlu ještě něco sedí a pahýl doráží. Ta slizká hnědá mrcha je SLIMÁK!

„Hajzle, vypadni odtud!“ neudržím se a hned je mi trapně. Ale víte, kolik práce mi dalo stévii zasadit do květináče a celý ho zakopat do země pro optimální podmínky přes léto?

„Mám u tebe 35 korun za sazenici,“ ulevím si ještě. Pak slimáka naberu na lopatku a vyhodím ho ze zahrádky. Na silnici. No a co, večer nebývá provoz.

Pak se skloním k meduňce. Čaj na uklidnění se bude hodit. Obzvláť když vidím, co uvidím. Mou nádherně košatou, voňavou a šťavnatou meduňku taky právě futruje slimák. Dokonce hned dva.

„Veru…?“ obrátí se ke mně Linda a jemně mě chytí za loket. Tak se podívám tím směrem. Ha, další slimák mi trůní na nejšťavnatějším listu kadeřavé petržele! A vedle zeje prázdné místo, kde dřív rostla perila čínská! Tři slimáci tady luxujou poslední zbytky.

Zkusím se opřít o plot zahrádky, abych to trochu rozdýchala, ale omylem při tom rozšlápnu pár slimáků. A najednou už to vidím úplně jasně. Od silnice postupuje směrem k mým bylinkám hnědá armáda žroutů. Jeden slimák za druhým, jdou na jisto. Přesně zaměřili můj šťavnatý pozemek a všechno mi tady sežerou. Nasouvají se pomalu, ale nezadržitelně. Slizká zkáza, apokalypsa. Nad mými biosny se právě zatáhla temná mračna. Soudný den je tu!

„Jsou všude, Lindo! Všude!“

„Já vim, Veru! Tady a tady…“

„VŠUDE, LINDO!“

Potřebuju Lindu obejmout, taková tragédie. Slizké jednotky právě uspěšně překročily hranice mého pozemku a jejich cíl je mi jasný. Mžitky před očima střídá obraz nekonečné hnědé hmoty, v níž právě mizí všechny moje plány, moje ideály, má biobudoucnost.

Jako z dálky slyším, že ke mně Linda mluví. Že udílí nějaký rozkaz. Kýbl? Proč mám nosit nějaký kýbl? Copak tady se dá něco zachraňovat? Soustředěné slimáčí šiky mou zahradu neprostupně obklíčily. Jsou u plotu, u zdi, v bylinkách, na cestičce, před zahrádkou, všude v okolní trávě. Jestli neuteču, začnou mi lézt a slintat i po nohou.

****

A možná  právě tohle byl ten moment, kdy jsem se nasrala. Můžu být kvůli zahradě udřená jako kůň, mít vykloubená ramena, namožené svaly, hlínu na zadnici, ruce od sraček (ZDE) a nervy v kýblu (ZDE). Ale slintat na mě nikdo nebude!

„Sůl na vás, vy svině klouzavý!“ vyhlašuju slimákům válku. Vím, že je předem prohraná, že slunce už zašlo za kopec a bojiště se brzy ponoří do tmy, v níž bude mít nepřítel navrch. Ale zadarmo jim svou zahrádku nedám. Chci aby trpěli, chci, aby to bolelo. Hodně. Stejně jako teď trpím já.

Bez Lindy by ta odplata ale byla poloviční. Hrdinka této noci, SuperLinda, háže jednoho slimáka za druhým do plastového kyblíčku s vodou a solí, který jsem donesla z pískoviště.  A sahá na ně holýma rukama, naprosto chladnokrevně. Nenutila jsem ji, návštěvy, které hostím biomasem, nenutím si to pak takhle odporně odpracovat.

„Promiň, Lindo. Zničila jsem ti víkend,“ fňukám.

„V pohodě, Veru, ale zrychli, za chvíli už na ně neuvidíme,“ pohání mě ten živý motor dál. S ukrutným přemáháním nabírám slimáky lopatkou a hážu je do smrtonosného láku v dětském kyblíku. Za chvíli je plný, ale v trávě jako když neubylo.

„Bacha, vylejzaj!“ všimne si Linda. Pár slimákům se opravdu podařilo přežít vlastní smrt a na slaných mrtvolkách svých bratří se vypotáceli nad hladinu  mého zabijáckého nálevu. Asi bych se měla slitovat, Titanik přece taky pár lidí přežilo. … Ale sadistická bestie uvnitř mě právě přičichla k vůni odplaty.

„Možná příště, vy šmejdi!“ zasyčím do ticha vesnického večera. Zatřesu kýblíkem a kluci se zase koupou. Nakonec je pod vodou ještě přidusím lopatkou. No a co. Vím, že je hnusný, co tady děláme, a nejsem na sebe pyšná. Asi jsem si jednou pro vždy podělala karmu.

Ale když jsem zjistila, že druhá jednotka slimáků zaměřila můj výstavní záhon s rajčaty, odhodlaně postupuje jeho směrem a první výsadkáři už přelezli ochranný mulč….! Toho bohdá nebude! Čím bych se pak chlubila na Facebooku?!

 

Moje chlouba, precizně zamulčovaná rajčata. Foto: Sláma v botách

Moje chlouba, precizně zamulčovaná rajčata, v popředí dýně. Foto: Sláma v botách

Během pár hodin k rajčatům dorazí stovky všehoschopných slizců a svorně budou konat. Má vniřní besie řve zoufalsvím, z něhož se rodí ta nejbrutálnější agresivia. Ani jeden slimák nesmí opustit moje záhony živý!

Když už není mrtvoly kam dávat, dorazí jako na zavolanou babička. Nejprve vůbec nechápe, co tady vymýšlíme. Slimáci na její zahradě? Není možná. „No tak se podívejte!“ strčím jí pod nos mazlavý kýblík. Vidíte, nejen starý V. pod kopcem má problémy.

„To jsem blázen, Verunko. Nemůže to být z toho mulčování?“

No samozřejmě! Vždycky všechno zlo pramení z mulče, kolikrát to ještě uslyším?

Pak se ale babička projeví jako pohotový stratég v záloze. Okamžitě doběhne pro pořádný lavor, důkladně prosolený, a pro víko, protože co kdyby… Výborně, potřebuju pro svoje mrvoly víc úložného prostoru!

Pokračujeme v našem zvrhlém díle, dokud vše kolem nás nepozře hutná tma.

„Budu do trávy svítit iPadem a ty sbírat,“ nechci to ještě vzdát. Chci ještě víc mrtvol, ještě víc padlých v řadách nepřátel. Ale Linda už složí zbraně. Obejme mě. Poslední slimák zhynul v kýblíku, ti ostatní to prostě neměli napsáno v osudu.

****

Abychom vůbec usnuly, vařím pro mě s Lindou kýbl meduňkového čaje. A mezitím přemýšlím, jak ráno naložíme s lavorem plným rozpuštěných slimáčích tělíček. Lepkají a roztejkají se. Z  bezpečí kuchyně už ale dokážu uznat, že si ta boží stvoření zaslouží důstojně pochovat. Možná vyhrabu jámu, pietně je do ní naleju, a nahoru vztyčím kýblík jako náhrobek. Manžel by to mohl nadesignovat, je architekt. A budou to hezké fotky na Facebook!

„Veru, ten slimáčí sliz vůbec nejde dolů,“ vrátí se Linda konečně z koupelny. „Půl hodiny si drhnu ruce a stejně furt lepí,“ ukazuje mi, jak se právě přilepila k hrnku s meduňkou. Hmm, kam se hrabe pattex superfix.

Tak ne, žádné pomníky se stavět nebudou. Kýblík dceři vydrhnu rejžákem, konec konců nebyl levný, ještě si s ním vyhraje. V mé hlavě se právě zrodil nový nápad. Z tekutých slimáčích tělíček začnu vyrábět to nejlepivější, dokonale přilnavé a 100%přírodní biolepidlo!

Ať mi rostou!©

 

A končím s ekodopravou!!

Napište komentář

Coby nádražácké dítě jsem zvyklá a mám to vlastně i ráda, jezdit vlakem. Než se moji rodiče odstěhovali do K., bydleli jsme ve městě a do K. jsme jezdili na chalupu. Víkend co víkend jsme pendlovali. A jelikož jsme skoro celé mé dětství neměli auto, cesty jsme si odbývali vlakem. Byl „na režiku“, takže zadara. Přiměřeně to vyvažovalo fakt, že jsme se museli od vlaku pokaždé tahat s těžkými taškami do kopce k nám na sídliště a únavný přesun zakončoval výstup do čtvrtého patra paneláku! Pak se divte, že máme v rodině všichni skvělou fyzičku (a v háji kolena).

„A jak budeš do D. jezdit, když neřídíš auto?“ ptali se mě v rodině snad všichni, když viděli, jak si s manželem budujeme v domě D.-cké babičky letní byt a já furt bájím o víkendovém bioživotě.

„No jak bych jezdila? Vlakem,“ odpovídám. K mé ekoimage se vlak hodí.

„Ty už jsi zapomněla, jaké to bylo?“ lituje mě máma, „dvě domácnosti tě zmůžou. A ještě jezdit vlakem…!“

Manžel mě nelituje, hecuje mě: „Nauč se už konečně řídit! To zvládne i cvičená vopice.“

Připomínám mu, že měl loni dvě bouračky. Je z toho diskuze na celý večer.

Jenže já jsem tvrdohlavá. A vlak mi nevadí. Jsou to k nám na zahradu od nádraží sice dva kilometry do ostrého kopce, ale když to zvládají vyšlápnout tamní babči, třicetiletá matka v rozpuku musí taky.

***

Ve čtvrtek volám babičce do D., že k nim mám namířeno. Vlakem, sama s dcerou. Je nádherný den, slunce praží od rána, užijeme si vesnickou idylu. Dceru si házím do nosítka na břicho, na záda ranec s fasungem na celý víkend. Mražený králík, pekáč muffinů, zavařovačka s polévkou, máslo, batáty, hafo zeleniny, protože zahrada ještě plnosortimentně neplodí. Přihazuju ještě láhev s pitím na cestu, nějaké oblečení pro dítě, notebook (píšu přece tenhle blog). Alespoň že vejec je u babičky dost. I tak váží můj batoh metrák, připadám si jako v povídce od Šimka-Grossmana „Výlet s lomcovákem“.

Přesun vlakem je akce na půl dne. Na nádraží tvrdneme zbytečně brzy, zpoždění. Pak v půli trasy výluka,  to znamená náhradní autobusová doprava a další přestupy. V autobuse je na padnutí, alespoň že dcera si cestu užívá, blbnutím baví všechny přítomné důchodce. Zato ze mě lije pot. A flaška s vodou je u dna! Když nás vlak konečně vyplivne v cíli, rovnou se svlíkám do plavek. Vím, co mě čeká.

Dítě i bagáž si nahodím na hrb a začínám stoupat. Ještě že jsem zocelená každodenním šlapáním schodů v našem paneláku! Nejdřív to jde dobře, ale kopec neustále přitvrzuje. Připadá mi to, nebo je náklad čím dál těžší? Dítě se už netrpělivě vrtí, začíná kňourat. Asi chce pít. Není co… „Už tam budeme,“ přesvědčuju víc sebe než ji. A zatím pozoruju, jak mi otékají nohy, skřípnuté v propocených polyesterových balerínkách.

V zatáčce pod viaduktem už se o mě regulérně pokouší infarkt. Naštěstí mám silnou vůli, vymluvím si ho. Stoupám dál. Konečně se dostáváme k zatáčce pod kostelem. Tady je kopec asi nejostřejší. Chvíli ho vy-dý-chá-vám. V tu zpoza kopce vyběhne D.-cká babička a mává na nás.

„No, holky, kde jste? Já už vás dávno čekám!“ běží nám naproti. Ráda bych něco ležérního odpověděla, ale zrovna si vymlouvám infarkt číslo dvě.

„Vlak měl… zpoždění… a pak… ještě… výluka… nemáte… něco k pití?“ zhroutím se definitivně na zápraží. Dcera se okamžitě vyprostí z nosítka a už se běží podívat na „pipi“. Ať ji slepice třeba uklovou! Absolutně nemám sílu se zvednout a jít za ní. Stačí, že musím babičce vysvětlovat, „co proboha všechno táhnu s sebou“ a proč se „proboha táhnu vlakem“. Babička ví, jak mě dorazit.

Potřebovala bych teď sprchu (není) a hodit si nohy na stůl (mám dítě). Na chvíli se posadím na zahradě pod ořešák, ale okamžitě po mně začnou lézt mravenci a dcera. Když ji nevrle setřesu, jde mi vytrhávat ze záhonů značkovací kolíky.

Radši se zvednu a jdu makat.

***

Po třech dnech vesnické idyly se vracíme zpátky do města a já si večer zalézám po tmě do postele s iPadem. Stačí chvíle googlování, jeden telefonát a vše je domluveno.

Zbývá už jen vymyslet, jak to vhodně podat rodině. Nechci shodit svou ekoimage, zpochybnit své zásady, popřít své biojá. Faktem ale je, že jsem se právě objednala na kondiční jízdy do autoškoly…

Ať mi rostou!©