Končím se sebeshazováním, dneska se pochlubím výsledky. Ano, nějaké jsou. Ano, taky jsem to nečekala.

Sotva dva tři týdny poté, co jsem začátkem března poprvé sela (ZDE), začaly ze země vystrkovat lístky budoucí ředkvičky. Přiznávám, fakt jsem si v tu chvíli říkala, jak jsem dobrá. O dva týdny později mi hned po příjezdu do D. hlásí d.-cká babička, že „už mi to vzadu hezky raší“. Na mysli má cosi, co podle svého osevního plánu identifikuju jako jarní cibulku ze semínka (setá ve stejné době jako ředkvičky) a kupodivu (šokuje mě ta rychlost!), hrášek a česnek a cibuli, které jsem sázela až začátkem dubna ze stroužků a sadiček (ZDE). Začaly klíčit snad v tu chvíli, co jsem je šoupla do země! A to jsem si přitom vůbec nebyla jistá, jak hluboko pod povrch je zahrabat. Očividně moje umístění zvládly a hned začaly pracovat na tom, aby mi zvedly zahradnické sebevědomí a dočasně mi v rodině zvýšily prestiž.

Dubnová revize záhonů – ven leze (vpředu) česnek, následuje hrášek, vzadu ředkvičky, pod nimi na stejných řádcích mrkev.

Usoudím, že teď je nejlepší moment začít realizovat svůj VELKÝ PLÁN.

Začátkem dubna se kolem mých záhonů zase sleze moje rodina z K. Vím, že tátově úrodné nížině nemůžu se svými málem polohorskými záhony konkurovat, ale momentálně jsem nabyla pocitu, že moje země mě má ráda. O ředkvičkový triumf jsem se nijak nepřičinila a vida ho! Cibuli jsem sázela s tím, že vůbec nevím, co dělám. Nebýt babiččina špiónění a okamžitého hlášení, snad ani nenajdu odvahu jít se podívat, jak to se sadbou dopadlo.

Ale to je najednou zapomenuto. Ředkvičky, cibuli i česnek už mám v kapse, konečně jsem chytila formu.

Můj nejnovější plán zní takhle: Chci si vypěstovat vlastní batáty!

****

Batáty neboli sladké brambory jsou v našem malém severočeském městě problematické zboží. Někdy je mají v Albertu, dovoz Jižní Amerika (někdy specifikováno jako Peru) nebo USA. Kilo za 69 korun, občas se poštěstí akce. Kvalita střídavá. V Praze jsem jednou narazila na bio batáty z Německa, kilo za 170 korun. Po určitém váhání jsem za stovku zakoupila tři batátky pro dceru. Byla to patrně nejdražší večerní kašička, kterou kdy v Ústeckém kraji jedl desetiměsíční kojenec.

Za poslední rok jsem si vypěstovala slušnou závislost na batátových chipsech zkropených pár kapkami balzamika. Nebo na batátech z trouby, zapečených s cibulí a česnekem. Nebo na batátovo-cibulkové kaši. A vůbec nejdokonalejší jsou, když přijdou do tajiny – nasáknou všechna ta exotická koření a výpek z masa, doslova se rozpadají… Takové nasládle slané orgie!

Na batáty jsem se zatím nedočetla nic hanlivého (na rozdíl od brambor, o kterých má už řada odborníků na výživu pochybnosti), naopak je teď všechny moderní výzkumy zdravé stravy vychvalují do nebes. Nevím ale, jestli to platí i o těch peruánských chudácích v Albertu. Čím si asi při cestě do Čech prošli…? Šmejkání zeleniny přes půlku světa neschvaluju, chci svoje vlastní batáty. Chci je mít od začátku až do  jejich sladkého konce na mém talíři pod dohledem. A v bio kvalitě. A za míň než 170 korun za kilo!

Táta má v K. plnou zahradu brambor, svoje dodávky na náš stůl plní na 100 % a i tak mu na jaře ve sklepě zbývá pytel už klíčících brambor, které jsme nestihli včas sníst. Brambory bohužel přestaly jít na odbyt, zmlsali jsme se na batátech.

„Zkusím je, tati, zasadit. Když to vyjde, příští rok na nich zbohatneme,“ prozrazuju mu svůj podnikatelský záměr. V návalu nadšení se svěřuji i svému zahradnickému guruovi Jaroslavovi. Poněkud zdrženlivě mi přeje hodně štěstí.

Na internetu hledám, zda se dá u nás zakoupit batátová sadba. Samozřejmě ani omylem. Vyplivne mi to akorát několik podobně laděných dotazů jiných bláznů, kteří pojali stejný úmysl jako já. Jak jejich pokusy dopadly, s tím se na netu nikdo nešíří, holt budu muset být první.

Vyrazím do Alberta, vyberu z aktuální peruánské nabídky pár přijatelných kousků, na kase vysolím sto korun a jdu je za účasti napjatého rodinného obecenstva uložit do připravených hrůbků stejně, jako se sázejí brambory. Vyjde mi to na dva krátké řádky, víc prostoru tomuhle pokusu nechci věnovat ani do něj nehodlám vrážet víc peněz. Batáty patrně při cestě do Čech prošly nějakou protiklíčivou úpravou, což je přesně to, co nepotřebuju – bohužel jinou šanci nemám.

Pak už jen hrůbky pečlivě uzavřu a povrch půdy pocukruju semínky kmínu, prý se má pěstovat společně s bramborami. Jdu od toho.

Výsledek je těžce nejistý a raději se snažím krotit  jakákoliv očekávání. Ale stejně někde uvnitř mě bliká velký zelený neon: Moje země mě má přece ráda!

Ať mi rostou!©