Kdybych toho ještě byla schopná, musela bych před našimi prabábami k zemi smeknout. Není mi totiž vůbec jasné, jak zvládaly seno hrabat a brambory okopávat, když jim jako mně vyšel termín porodu zrovna na léto. Hádám, že si na rozdíl ode mě nemohly říct: tak holt to žito letos nezaseju.

Tahle sezona je zase úplně jiná. Z farmářské panny se přes zimu stala statkářka s panděrem!

****

Velké usmiřování s mým chotěm na sklonku loňského léta bylo úspěšné. V říjnu, přesně den před aukcí našeho vyhlédnutého statku, jsem se vypotácela z koupelny a zamávala manželovi před nosem těhotenským testem.

„Chápeš, co tohle znamená?“ zatarasila jsem mu cestu z ložnice.  „Ten barák prostě musíme vydražit.“

Můj muž na mě chvíli nejasně zíral. Pak hlesl: „No to bychom asi měli,“ a vyrazil na dlouhou procházku.

O den později byl statek náš. Spokojeně jsem si položila ruce na břicho a začala si představovat, jestli to bude kluk, nebo holka. Můj muž sedl do auta a odjel shánět krumpáč, bagr, elektrikáře, instalatéry, volat na SČVAK, právníkům a na katastrální úřad.

A tak jsme neplánovaně nastoupili každý na svoji misi. Do týdne po prvotním rauši ale přišlo vystřízlivění. A asi chápete že především na mojí straně.

****

„Je mi blbě,“ hlásím ráno a do oběda se neobtěžuju svléknout z pyžama.  „Fuj, je mi ale fakt blbě,“ omlouvám se i večer, když zase není navařeno. „No to je smrad!“ nadávám, když si manžel chce aspoň usmažit vajíčka. Takhle to jde den po dni. A zatím na statku ve V. probíhají manévry.

Rozpadlý barák s bujným pozemkem nápadně připomínajícím skládku se mění každý den. Totálně nasazeni jsou všichni členové rodiny – kromě mě. A v tu chvíli mi to došlo: jak já to letos udělám se zahradou?!

Každá žena na mateřské mi totiž dá za pravdu. Nejúnavnější a nejotravnější na potenciální dovolené snů je ta neustálá logistika. Každý přesun s dítětem totiž znamená BALIT. Mít dost plen, náhradní bodýčko, flašku na vodu,  tahat se s autosedačkou, rozkládat kočárek, hledat, ve které kapse přebalovací tašky skončil dudlík, nezapomenout tu přebalovací tašku!, vymýšlet, kde se dítě v klidu vyspí, a jestli ještě vydrží jízdu autem před dalším kojením. Stačilo mi, abych si představila, jak tyhle přesuny absolvuju v našem neklimatizovaném autě už nikoliv jen s jednou dcerou, ale nově ještě s kojencem, a věděla jsem, že tohle nedám.

Bydlím v paneláku bez výtahu. Zahradu mám dvacet kilometrů odtud, rodiče (resp. jejich skleník) třináct kilometrů druhým směrem a teď ještě nový pozemek zase úplně jinde. „To jako budu celé léto mezi tím vším pendlovat?“ udeřím na manžela, jako kdyby to on takhle vymyslel.

„Buď se zbláznim nebo umřu,“ shrnu svůj osud do jedné věty.

Můj muž už je na podobné výkřiky zvyklý, ale tentokrát se přece jen zarazil. Pokud se po porodu nemáme uhonit z místa na místo, počet stanovišť opravdu musíme zredukovat. A tak jsme zasedli k brainstormingu.

„Obětujeme D.,“ nezaváhám ani vteřinu. Na té zahradě jsem před dvěma léty začínala, ale pud sebezáchovy je silnější než sentiment. „Frknu do D. jenom hrách s mákem, to celkem roste samo. Až mi dá babička echo, přijedu tam, všechno očešu a zase mizíme,“ nepářu se se svou původní zahradou ani za ten mák.

Další přichází na řadu náš panelák. Celá se rozzářím a činím druhý velký škrt.

„A to budeme stanovat na staveništi?“ vytřeští muž nechápavě oči.

Víte, my to máme v manželství zařízené tak, že někteří tu jsou od práce a jiní od velkých vizí. Aby se ti první mohli realizovat, musejí (si) druzí neustále něco vymýšlet. Tento systém se vesměs osvědčuje, respektive určitě se neosvědčilo role střídat!

A tak se jen klidně otočím manželovým směrem a povídám: „Nakvartýrujeme se do baráku k našim.“

Myslím, že muž i chtěl něco říct, jenže mně už se před očima rozpohybovaly živé obrazy. „Podkroví u našich vyloženě zahálí a jen si představ tu jejich chladnou kuchyň. To bude úplně jiné léto. Kdykoliv se budeme moct vyvalit na zahradu, utrhnout si ve skleníku okurku a večer sedět až do západu slunce na terase. Ty svoje mrkve s cuketou si vysázím mezi tátovu zeleninu a konečně budu mít záhony přímo u nosu,“ žasnu nad dokonalostí vlastních výjevů. Letošní sezona bude hit. Lépe by to nevybájila ani kněžna Libuše.

****

A tak mi začal nejklidnější leden a únor, jaký za poslední roky pamatuju. Když ze mě spadl balvan ohledně léta, žila jsem už jen pro svůj projekt „čekám druhé dítě, nic víc po mně nechtějte“. Obnášelo to hodinu těhotenské jógy denně, ještě zdravější večeře a každou chvíli špacír po lese. Občas mi sice různé články na facebooku připomínaly, že už se zahradnická sezona blíží, ale nenechala jsem se rozhodit a vyhecovat k větším akcím než zajet si párkrát zkontrolovat, jak se v D. daří česneku.

Jenže v březnu se klima kolem mě najednou rapidně proměnilo.

„Musím už dodělat projekt,“ proseděl manžel zničehonic celý víkend nad stavebními lejstry a nonstop někam volal. „Tak myslíš, že máme jít do trámového stropu? A co ten plyn v kuchyni? Nebyla by přece jenom lepší elektrika?“ rokovali u nás s tchánem pravidelně do noci.

Já seděla vedle, poslouchala a najednou mi došlo, že se asi baví o našem baráku.

„No, upřímně, čekalo se, že projevíš trochu víc zájmu, minimálně o zahradu,“ povídá mi manžel na rovinu. „Máš to tam vůbec na jaro nějak vymyšlené?“

„No… tak trochu… zhruba… ale já jsem těhotná!“ přejdu od trapnosti radši do útoku. Víte, ne že bych si přes zimu často nezpříjemňovala večery létáním v oblacích. Vysnila jsem si třeba, jak se nad naší budoucí terasou sklání jabloň a u potoka si s dcerou trháme švestky. Ale že bych nějak zásadně promýšlela, kam přesně ty stromy zasadíme, v jakých rozestupech a kde seženeme vhodné odrůdy… Nebo kdo zahradu zorá, připraví půdu k setí a jak se vypořádáme s plevelem, který se rozrostl po celém hospodářství.

Připadám si najednou jako největší flákačka na světě. A nejhorší je, že manžel je ochotný mi vykrucování uznat: „Máš pravdu, lásko, já zapomněl.“ A zatímco mě hladí po břiše, mumlá něco v tom smyslu, ať se radši šetřím dál.

No jo, jenomže já už se mezitím podívala z okna.

Byl jeden z těch jarních dní, kdy už se dá běhat venku nalehko a chytat bronz ve výstřihu. Den, kdy si chcete zase po roce užít, jaké to je, mít vlastní kus země. Přesně tyhle dny – plné příprav a těšení se, jak krásně mi všechno samo poroste – patřily loni k top momentům roku. Vození hnoje, plečkování, kopání… později to nenávidíte, ale takhle z jara…

Podívám se na svůj rýsující se buben. Je pravda, že jsem si předsevzala prožít tohle těhotenství v nerušené harmonii. Copak se to ale vylučuje s láskyplným zatlačováním semínek do Matičky Země? Některé pozice z těhotenské jógy se při troše fantazie i dají přirovnat k zahrádkářské rozcvičce se sázecím kolíkem, nebo ne? No tak nebudu tahat těžké konve. Nebo řádit s krumpáčem. Na druhou stranu, v čem by to bylo jiné od tahání patnáctikilové dcery. A i těhotenské příručky přece doporučují přiměřenou tělesnou aktivitu jako předpoklad pro přirozený porod.

Takže snad nebude vadit, když si o víkendu zajedu přeorat statek a vysadím tam pár pytlů brambor.

A tak jsem se ten den nadobro zvedla z meditační podložky a zase po roce vklouzla do montérek. Tedy… udělala bych to, kdyby mi šly lacly přetáhnout přes panděro!

****

Farmařit s pupkem vlastně není nic zvláštního. Stejně jako když chodíte do práce, musíte ráno vyřešit hlavně dvě otázky: co si vzít na sebe a co k snídani.

Na jednu krásnou dubnovou sobotu jsme do V. zase sezvali celou rodinu. „Užijeme si teambuilding,“ lákám na brigádu rodiče a muž pro jistotu slibuje oběd v hospodě. Plán zní: rozbít hroudy země po nedávném orání a vytahat z půdy travní drny, mech, kořeny kopřiv, bršlici a další plevel, který už nám zase začíná přerůstat přes hlavu. Potom půdu uhrabičkovat a připravit řádky na vysázení brambor. Nic proti pleveli, ale i já uznávám, že ho nemusíme pěstovat na dvou tisících metrech čtverečních.

„Ópa tvrdí, že nic jiného než brambory nám tu zatím neporoste. Že boj s tak zaneřáděným pozemkem žádná jiná zelenina nedá,“ tlumočím taťkovi posudek nejstaršího sedláka z manželova rodu a on souhlasí: „Ale klidně, brambor není nikdy dost.“ A už připřahá za forda vozík s pár pytli sadby.

Mám načesané vlasy, nabitý foťák i plný koš svačin. Akce brambory může odstartovat.

****

Kdybyste nás tu sobotu pozorovali na pozemku, myslím, že byste mohli slušně závidět. Zase jsem si totiž připomněla, jak pilné mám rodiče, tchána a hlavně muže.

Když v deset dorážím na brigádu, můj chlap už se koupe v potu. „Neboj, jede ti posila,“ plácám pracanta po mokré košili a ukazuju na svůj koš. Obložené chleby, ovesná kaše, polívka, co jen hrdlo ráčí.

„Ne, díky,“ mine manžel fasung bez zájmu a zahodí krumpáč. Potřebuje nahodit motor u terry, kterou sestavoval léta páně jeho dědeček. Když se mu to konečně podaří, stroj se nekontrolovaně rozletí po pozemku. Muž za ním.

„Neboj, točím to!“ projevuju se pohotově, ale to už z konce pozemku zase zazní nějaké nadávky. Terra opět chcípla. Pozorujeme s rodiči na dálku ten děj a shodujeme se, že lepší počasí jsme si dnes nemohli přát. O chvíli později kolem znovu proletí manžel vlečený strojem, který buďto nestartuje, anebo se stává neovladatelným. Pomyslím si, že než si s tou mašinou poradí, sním si aspoň svoje chleby.

„Hele,“ ukáže mi mamka ztrouchnivělou lavičku obrostlou mechem, kterou ráno na pozemku objevili. „Hustý,“ rozzářím se a už si ji táhneme k našemu svačinovému stanovišti. Vyhodím si na chvíli nohy nahoru, se svým domácím chlebíkem mazaným sádlem, s obličejem na slunci, při švitoření ptáků na ořešáku, v dálce terra…

Až když mi u nohou přistanou rukavice s kýblem, dojde mi, že jsem dnes vlastně přijela pracovat.

****

„Jsi v pohodě?“ míjí mě manžel v sousedním řádku. Narovnám se a zářivě se usměju: „Všechno olrajt.“

Sotva zmizí, odříhnu si. Co asi byla větší blbost? Že jsem se tak přežrala, nebo těsné punčocháče, které mi mačkají přecpaný pupek? Máma už mi jde v řádku naproti, měla bych sebou hodit. Odkrknu si a vydám se s kýblem pro další sadbu.

„To bude brambůrků, tahle zem je poklad,“ mrká na mě táta spokojeně. No to jo, procedím odpověď mezi zuby spolu s další várkou žaludečních šťáv. Taky bych se chtěla tím bramborovým štěstíčkem dojímat. Jenže jak se tak krčím nad řádky a sázím pod sebe jednu bramboru za druhou, hlavou mi šrotuje jen jediné: kam se půjdu vyzvracet?

Na zahradě jsem se vždycky mohla celé dny předklánět a s mým trávicím systémem to ani nehlo. Ale stačí mít v pupku dvoukilové dítě a vše je jinak. Těhotenství přece není nemoc, jenom jiný stav, připomínám si základní těhotenskou poučku. Obvykle funguje. Jenže obvykle se po desetichodé snídani neshýbám dvě hodiny do řádků k bramborám. Znovu si zkusím upravit panděro uskříplé v punčocháčích. Škyt a krk. V životě jsem nezažila takové pálení žáhy…

„Ta jóga byla úplně k ničemu. S takovouhle fyzičkou nikdy neporodím,“ mrmlám, když si přesýpám do kýble další brambory a zase si vyrážím mačkat pupek. Tohle je trénink, kterej potřebuju k porodu. Jenom příště žádné punčochy. A nežrat!

***

To „příště“ má přijít na řadu už následující víkend. Muž plánuje další celodenní akci – odstraňování kořenů, likvidaci mechu, kopřiv, válcování. Jenže tentokrát má lejt a dobrovolníci stávkují. Tedy kromě dcery. A mě!

„Nemusíš se mnou,“ ujišťuje mě manžel a maže si svaly koňskou mastí. Naopak, kontruju, a chcí jít mazat svačiny. Pak se ale zarazím.

V zájmu svého panděra bych měla přijmout nějaká preventivní opatření.

A tak se stavím hladová před otevřenou skříň a začínám vymýšlet, čím a do čeho se narvat. Letní šaty? Brrr. Jenže všechno ostatní má v pase gumu.

Přehrabuju šatník tam a zpátky. Proč jsem si předloni kupovala montérky velikosti slim? Koho jsem v nich chtěla okouzlovat? „Na příště si půjčím gatě po dědovi,“ vybavím si pivní figuru, které už se začínám blížit. Bohužel můj aktuální problém se tím neřeší. Nakonec vytáhnu hippie šatičky, které alespoň sahají až na zem. A jdu se konečně nasnídat.

„Tak už si prosimtě z tý lednice něco vyndej,“ snaží se manžel popohnat náš odjezd. Se mu to řekne, když obsah naší lednice je pro zahradnicko-těhotenské účely naprosto nepoužitelný. Chleba se sádlem už v žádném případě! Ale i ovesná kaše byla minule moc těžká. A polívka v žaludku žbluňkala. Šmejdím po kuchyni jako hladová Halina Pawlowská, a když slyším, že manžel už pod okny startuje auto, v panice sbalím do kapsy aspoň dva bonbony.

****

Lehce mží. Přesně podle předpovědi. Otáčím se manželovým směrem a vidím, jak mu od hlavy stoupá pára. Mně možná taky. Ráno jsem mrzla, ale jen do chvíle než jsem se při tahání pařezů zlila jako hovado. Je příjemné, že mi teď do vlasů padají mikrokapky vody, připadám si jako po ranní koupeli.

Bonbony už mám vycucané a s potěšením zjišťuji, že o hladu se pracuje mnohem líp než s bouřící Niagarou v žaludku. Dnes žádné krkání a polykání šťáv, které by mě rušilo při kopání.

Pohledem se srážím s manželem. „Fakt si nechceš odpočinout?“ navrhuje pauzu. Opřeme se o sebe zády a trochu se napijeme. Rozhlédnu se spokojeně po pozemku. Dneska jsme odvedli práce. Ještě hodinu dvě a budeme hotoví.

Už opravdu lije, když nakládáme poslední fůru shrabaného bordelu na valník a odjíždíme do sběrného dvora. Přisedám k dceři do auta a ona hned začíná z kapes tahat poklady, které si ulovila na pozemku. Mech, lískové ořechy, žízalu, kus skla… Dávám jí pusu a vypínám. Dnes si ráda dám odpoledního šlofíčka s ní.

****

Poté, co jsem tak nečekaně zjistila, že i ve stavu „plus osm kilo přes břicho“ se dá zahradničit, přestávám mít doma stání. Venku zase hlásí tropy.

„Mě teď tak mrzí, že jsem zahradu v D. škrtla. Já tam snad ještě zajedu zasadit cibul,“ začnu se jednou večer shánět po pytlíku se sadbou.

„Ne, ty už se šetři,“ odebere mi manžel z ruky cibule a odvádí mě za ruku na gauč. „Minule jsme to trochu přehnali. Neměla by ses tolik zapojovat, já přece všechno zvládnu i sám,“ ujišťuje mě a svalí se vedle na deku. Dávají fotbal, ale myslím, že to vůbec nevnímá. Jen se tak dívá před sebe.

Já se podívám na něj. Začíná být znát, že na rozdíl ode mě nemá za sebou sedm měsíců meditace, zato každý den od sedmi lítá po pozemku. A pak jede do práce. Potřeboval by taky otěhotnět.

„Odteď ti se vším pomůžu,“ povídám. A v tu chvíli se mi v hlavě rozsvítí. Když totiž vidím, jak chce muž zase něco namítat a krotit můj znovuobjevený pracovní elán, vzpomenu si na svou vůbec nejoblíbenější těhotenskou knihu. Na moudrou bichli od Ingeborg Stadelman, kterou jsem si čítávala při meditačních hodinkách. Hned pro ni skočím. Tohle povzbuzení tu musí zaznít, aby se i můj muž uklidnil.

Vracím se z ložnice a začínám konejšivě předčítat: „Dnešní ženy mají za sebou většinou poklidné dětství. Spíše jsou rozmazlovány, mohou si vše dovolit, do práce jezdí autem a díky modernímu lékařství nebyly nikdy vážně nemocné. Odmítáme snášet jakoukoliv bolest…,“ významně se na manžela podívám, aby pochopil, že teď přijde jádro sdělení. Myslím, že ho oba potřebujeme slyšet.

„Ponechte na své ženě její normální zátěž, neboť rození z ní také nemůžete sejmout. Papouškovat: ,Samozřejmě že porod zvládneš´, a o pár minut později prohlásit: ,Ne, zlatíčko, nech té namáhavé práce, já už to zařídím,´ je nerozvážné.“ Zaklapnu bichli a obrátím se ke svému muži.

Po týdnu chození do práce a víkendu za pluhem se choulí celý do sebe. „Tak takové ty studuješ knihy…“

Víc z něj nevypadne, usne mi s hlavou v klíně. Pohladím ho po vráskách a nechám spát. Až když cítím, jak z něj se spánkem odchází všechno napětí, vydávám se pro ty cibule.

Jak jsem říkala, byla by škoda, kdybych měla já i zahrada v D. zahálet. Když mi to s tím panděrem konečně začalo jít. Do porodu ještě zbývá pár týdnů, zato moje zlatíčko už by si mělo odpočinout. Nechat té namáhavé práce. Ale však já už to zařídím. 🙂

Ať mi rostou!©